„To bylo jen varování.“

Věta, která se Ryuovi ozývala pořád dokola a dokola v hlavě. Doposud se nepohnul. Melafor už dávno zmizel. Vojáci se také vrátili na své místo a pokračovali kupředu. Když Mei skrz les přiběhla na místo, kde se měli setkat, zůstala stát strnule na místě. Oči se jí zaleskly a pomalu pohlédla na Ryua. Ptala se chraptivým, plačtivým hlasem.

„Co se stalo?“ zněl její nejistý hlas jarní nocí.

Ryuu nebyl schopen slov.

Mikael stiskl ruce v pěst. „Naletěli jsme,“ řekl jen. „Melafor si na nás počkal.“

Mei zadržela dech.

„Kolik lidí přežilo?“ zeptala se po chvíli. „Z nás všech?“

„Dvanáct,“ řekl Ryuu nepřítomným hlasem. „Včetně nás tří…“

Mei vykulila oči a pootevřela ústa. Sledovala zraněné, jak snaží zastavit krvácení. Mikael se po chvíli konečně vzpamatoval a šel jim pomoct. Nikdo už nepromluvil. Ti, kteří přežili, byli v zuboženém stavu. Nasedli do vozů a mlčeli.

„Měli bychom je pohřbít,“ navrhl Mikael. Ryuu měl však pořád nepřítomný pohled. „Ryuu?“

Mladý velitel rebelů však mlčel. Mikael si konečně všiml slz, které se dostaly ven z jeho očí. „Proč?“ zeptal se tiše. ‚Proč…? Proč se to děje znovu? Přestaňte… Přestaňte mi brát to, na čem mi záleží, bohové a jiné mocnosti nad námi, který tento prohnilý svět řídíte!‘ pomyslel si s pochroumanou myslí.

Byl to den, kdy další část Ryuova srdce a mysli potemněla.

Dvaadvacetiletý mladý muž byl na okraji. Chtěl se vzdát a všeho nechat. Vše, za co bojoval, se mu rozpadalo mezi rukami. Nic nedokázal ochránit. Opět viděl mnoho lidí umírat jenom kvůli jeho vlastní hlouposti a naivitě.

Možná by bylo nejlepší, kdyby tehdy zemřel s Mistrem v plamenech svatyně…

Probrala ho facka, kterou schytal od Mikaela.

Zmateně na něj za okamžik pohlédl.

„Nepoddávej se temnotě!“ zatřásl s ním Mikaelem. „Věděli jsme, že se to může stát!“ Stiskl mu tváře mezi dlaněmi a stáhl ho k sobě dolů. „Ale přesto jsme se rozhodli bojovat! Věděli jsme, co riskujeme! Král se nás bojí, proto vyslal Melafora! Měl být varování! Necháš se zastrašit a utečeš jenom proto, že jsme jednou neuspěli?! Nikdo neřekl, že to bude snadné!“ Hlas se mu ve finále třásl.

Nakonec jen sklonil hlavu k zemi. Vlasy mu skryly tvář a slzy, které už nemohl zadržet. Ty lidi měl bránit, ne je nechat Melaforem zabít. A přesto se na nic nezmohl. Ale kdyby Ryua nezastavil, přišel by o něj.

„Omlouvám se,“ slyšel Ryuův hlas a vzhlédl k němu. Zamrkal, když si ho Ryuu opatrně přitiskl na hruď a pevně ho objal. „Omlouvám se,“ zopakoval znovu. Mei a ostatní rebelové tiše přihlíželi.

Mei jen pohlédla k zemi s myšlenkou, že tohle se dalo od mladého velitele čekat. Stiskla ruce v pěst.

„Tohle Melaforovi neprojde!“ rozkřikla se najednou. „Zaplatí za to! Mnohonásobně!“

Pokud všichni ztratí naději, zemřou.

I když sama trpěla při ztrátě tolika lidí, musela udržet morálku, když jejich vůdce padal k zemi. Chápala jeho pocit viny. Věděla, že si to vyčítá. Mohl Melafora zastavit. Ale něco se stalo. Až se vzpamatuje, řekne jim to. Vysvětlí jim to. Určitě! Věřila tomu. Protože tahle schránka nebyl Ryuu. Nebyl to ten vůdce, který jim sliboval vítězství. Proto počká, až se opět vrátí ten neohrožený vlk, který je povede kupředu.

---

Zarbagos všemu tiše přihlížel. Najednou vstal, když dobojovali.

„Pane Zarbagosi?“ vzhlédl k němu jeho sluha.

Zarbagos mlčel. Sledoval, jak se po delší době vozy opět vydaly kupředu. Z lesu jich vyšlo o tři méně, než jich tam vešlo. A vepředu viděl kráčet Melafora. Jeho ohromná síla a chuť vraždit byla cítit až k nim. Zarbagos nejistě polkl. Vůně krve se nesla vzduchem. Tohohle nechtěl být svědkem. Zavřel oči a spojil ruce v tichou modlitbu za padlé rebely.

„Pane?“ zopakoval sluha zmateně.

„Jdeme,“ řekl Zarbagos jen a sbalil jejich věci do jednoho vaku.

„Co se stalo?“

Zarbagos se zastavil. Pohlédl směrem, kde se stalo neštěstí. „Prohráli,“ řekl jen, než sešel kopec a vracel se zpátky do hradu.

Jeho chuť psát další článek ho opustila.

---

Gundry seděl ve vozu se zásobami a mlčel.

Přestože vyhráli, zároveň i prohráli. Nechali tam tři vozy se zásobami. Nechali Melafora, aby se o vše postaral. Pevně sevřel ruce v tichou modlitbu. Modlil se, aby jeho velitel upokojil svou mysl, aby se nerozhodl mstít na lidech, na kterých Gundrymu záleželo. Zklamali přece všichni… Bylo by nerozumné trestat jenom jej. Vzpomínky na jeho ženu a děti, ale i na strýce, mistra z Nori, ho nepříjemně pálily na hrudi.

Proč musel získat hodnost, o kterou nestál? Vzhlédl, když se vůz zastavil, a poslouchal Melaforův hlas, který vydával rozkazy. Plachta se odhrnula a on sledoval uhrančivé oči hostitele vlčího démona před sebou.

„Vystup,“ zazněl jeho rozkaz, který splnil. „Dál pojedete sami. Žádné problémy byste potkat nemuseli. Qasgare, předávám ti tímto velení. Gundry se vrací se mnou.“

Gundry mlčel. Byl nyní degradován? Jenom tak?

Ne, Qasgarovi předal jenom dočasné velení nad vozy se zásobami. Sledoval Melafora, který ukazoval vojákům cestu, kterou se mají vydat.

Když je skupina s vozy opustila, jeho velitel kolem něj bez povšimnutí prošel.

„Jdeme,“ rozkázal jen.

Pěšky, jak jinak. Oba jsou dostatečně rychlí, když je třeba. Gundry jen doufal, že se vracejí na hrad. Ne někde jinde. Pohlédl na svého velitele. První paprsky slunce mu prohrábly tmavé vlasy, se kterými si vítr hrál. Kolik toho tento člověk musí nést sám, aby ostatní neztratili naději? Kolik lidí ho nenávidí? Jak malá hrstka ho miluje? Nebo jsou snad na světě jen dva lidi, kteří tuhle stvůru v lidské schránce milují?

Bez rodiny, bez minulosti, oddaný jen své práci. A králi.

Gundry pohlédl k zemi. Neměl by mu nic závidět. To spíš Melafor by měl závidět jemu. Tak proč si Gundry připadal, že na Melafora žárlí? Netušil.

V tichosti se vydal za svým velitelem.

Celou cestu ani jeden z nich nepromluvil. Napjaté ticho je oba dráždilo.

Král Melaforovi slíbil, že smí do války. On měl však ještě jiné plány, které musel splnit. Dostal volnost, po dlouhé době. Než aby marnil čas, využije každou vteřinu k tomu, aby toho uskutečnil, co nejvíce.

Předtím, než si sám sobě střelil loveckou kulku do ramene, aby jeho démon nebyl cítit, zadal rozkaz malé skupině schopných vojáků ze čtvrté královské jednotky. V čele se svým velitelem, Chrabrým Reiem. Předal jim souřadnice, kde se mají dostavit.

Jen shodou okolností, když konečně vyrazili kupředu, čirou náhodou potkali i toho lotra, otravného Zarbaga, jak si vykračuje se svým sluhou. Na ně působil až příliš šťastně, přestože mu na tváři nezářil vševědoucí úsměv, jako vždycky. Viděl snad, co pan Melafor dokázal? Výborně, může být svědkem i mnoha dalších věcí, které dnes ještě provede. Bez pořádného oslovení, popadl Rei Zarbaga a přehodil ho přes svého koně a prchal s ním jako s unesenou pannou, nedbaje otázek Zarbaga ani zmateného pohledu jeho sluhy. Reiův hyení smích zněl lesem na východ od královského hradu, když jím projížděli. Zarbagovy protesty mu přišly vtipné.

---

Gundry se zastavil a pohlédl na svého velitele.

‚Takže na svá slova nezapomněl,‘ pomyslel si. „Pane Melafore,“ oslovil ho, „říkal jste-…“

„Všichni jsme selhali,“ pravil Melafor jen a sebral tak všechny možné Gundryho námitky.

„Ale…“ snažil se i tak Gundry protestovat.

„To je rozkaz, Gundry,“ zavrčel Melafor a Gundry pochopil.

Dostal další šanci, kterou promarnil, byť prohráli všichni… Rychle klekl na kolena a tvář skryl v prachu. Poslední možná naděje. Melafor ho však ignoroval. Nebude se mu věnovat, když je nyní tak ubohý.

Prosím!“ zakřičel za ním.

Melafor mlčel a hrdě kráčel kupředu ke svatyni Nori, když slunce pomalu zapadalo.

---

Když se rebelové vrátili do tábora, chuť oslavovat nikdo neměl.

Úsměvy pozůstalých vdov a dětí se měnily na zamračené tváře a nenávist v očích.

Ryuu jen poslouchal nadávky, urážky a kletby žen, které přišly o své děti a manžely. Co mu zbývalo? Zklamal. Znovu. Opět měl na rukou krev svých lidí. Nedokázal nic udělat, když Melafor přišel poprvé. Nic se nezměnilo ani, když mu bral lidi jemu drahé podruhé. Krvavých scén se člověk snadno nezbaví. A když mu je někdo připomene znovu, zlomí jeho ducha nadobro.

Mikael si toho byl vědom při pohledu na Ryua. Prázdný pohled, žádná reakce na obvinění, žádné rozkazy. Nic. Prázdná schránka bez cíle. Měl vůbec nějakou naději, že se někdy Ryuu vrátí do toho svého předešlého já? Rozhodli se tehdy s Atsushim špatně, když tohle celé navrhli? Byla to jejich chyba, protože to byl jejich plán? Neměli by lidi spíše vinit jeho? To on je přece naváděl, aby se k nim přidali.

„Ryuu,“ oslovila ho Mei už poněkolikáté ten den, který sotva začal, „není to tvoje vina a ty to víš. Věděli jsme, do čeho jdeme. Nikdo nemohl předpokládat, že tentokrát místo zboží v jednom z těch vozů bude Melafor.“

Ryuu však ani nyní nereagoval.

Chápala to - mladý vůdce si bere první selhání velmi těžce.

„Kdybys něco potřeboval, víš, kde mě najít. Jsme tu pro tebe, stejně jako ty pro nás,“ řekla jen, než vyšla z jeho stanu. Ryuu však ani poté nereagoval.

Mikaela trápil pohled na jeho milého. A trápilo ho především to, že za to mohl také on. Kdyby ho nezastavil, třeba by ty lidi zachránil. Nebo by je nakonec zabil sám, když by ho ovládl vlčí démon.

V táboře panovala ponurá nálada.

Kde se předtím smálo a popíjelo, lidé jen posedávali bez života. Kde se předtím zpívalo, znělo nezměnitelné ticho lesa.

Během tak krátké chvíle přišel o mnoho. Stejně jako předtím. Ryuův smysl života přestával existovat. Myšlenka, že měl tu noc zemřít s Mistrem, mu ovládala mysl. Proč ho Atsushi tehdy zachránil? Měl zachránit Tsume. Někoho jiného. Jen ne jeho.

Ten den Ryua už nikdo neviděl, pokud nešel přímo do jeho stanu.

Mladý, zdrcený vůdce rebelů vyšel ze svého stanu až za černočerné tmy, kdy měl jistotu, že mu nikdo nebude věnovat pozornost a doslova se vypařil.

Ne však očím sokolího démona.

Mikael ho ztrápeně sledoval, když ho pronásledoval.

Sledoval, jak se Ryuu usadil na břeh řeky a hleděl na svůj obraz ve vodě. Něco tiše, nesrozumitelně šeptal.

„Omlouvám se, Mistře… Opět jsem zklamal,“ šeptal Ryuu téměř neslyšně. „Nedokážu vás ani ostatní učně pomstít. Měl jste ho nechat, aby mě tehdy zabil. Všem by se pak ulevilo. I vás by bolest po chvíli přešla. Vím to.“

„Ryuu?“ oslovil ho Mikael, když k němu přešel.

Jeho milý semknul rty a přestal šeptat. Mikael se usadil vedle něj a chytil ho za ruku, Ryuu mu však stisk neoplatil.

„Ryuu,“ oslovil ho znovu.

Ani tentokrát nedostal žádnou reakci. Pohlédl tiše před sebe.

„Ryuu,“ oslovil ho potřetí, „vím, že teď na to není možná vhodná doba, ale… vyslechni mě.“

Žádná reakce.

Mikaela tahle reakce opravdu bolela.

„Je tu důvod, proč toho tolik vím o království a o fungování armády,“ zašeptal. Byl to ten nejhorší možný čas, kdy by si s ním o tom mohl promluvit. Ale pak by ho nikdy neposlouchal. A možná… možná, že ho přemluví a budou mít pak větší šanci na úspěch. Možná, že mu vrátí naději…

Ryuu však beze slova vstal a šel pomalým krokem pryč.

Mikael prudce vstal a tiše zavrčel. Pohlédl k zemi. Tohle nesmí dopustit…

„Ještě máš, co bys chránil! Ale já už ne… Jen tebe! Nechtěj zemřít bez boje, Ryuu! Bojuj! I když ti opět sebral mnoho, sebereš mu příště víc! Nedovol mu, aby tě zlomil tak snadno! Kde je tvoje odhodlání, že Melafora zničíš? To bylo tak slabé, že tě opustilo tak snadno? Myslíš si snad, že jsi měl kdysi zemřít? Pokud ano, tak… tak lituji, že jsi mě tehdy zachránil!“ zakřičel za ním roztřeseným hlasem a se slzami v očích.

Ryuu se zastavil. Pohled se mu konečně změnil. Pomalu se obrátil na Mikaela a snad si ho konečně všiml.

Sledoval ho, jak mu po tvářích padají slzy.

„Měl jsi je tehdy nechat… aby mě klidně i zabili,“ zašeptal Mikael a zakryl si tváře. „Všem by bylo potom mnohem lépe. I tobě…“

‚Nebylo,‘ pomyslel si Ryuu.

„Neměl jsem ti bránit, abys je zkusil zachránit. Ale pak… pak bys přišel sám o sebe,“ vysvětloval Mikael skrz slzy. „A to jsem nemohl dopustit. Protože-…“

Pokračovat nemohl, protože ho Ryuu pevně sevřel na své hrudi.

„R-Ryuu?“ vykoktal zmateně a vzhlédl k němu. Přivřel oči, když ho hostitel vlčího démona sevřel ještě těsněji k sobě.

„Omlouvám se… tentokrát jsem to pokazil fakt hodně,“ zašeptal mu Ryuu do vlasů.

„Ne, Ryuu. Je to moje chyba.“

„Ticho… buď už prosím ticho, Mikaeli.“

Mikael semknul rty k sobě a nechal Ryua, aby ho držel u sebe.

Opět přišel o šanci se mu přiznat. Ne… až mu zase dovolí mluvit… řekne mu to. Všechno. Musí. Pohled na jeho milého, jak se trápí, ho bolel víc, než cokoliv jiného. I kdyby měl čekat několik dní, než mu dovolí zase mluvit… řekne mu to. Tentokrát musí. Za každou cenu. Bez ohledu na situaci. I kdyby ho měl nenávidět - musí znát pravdu. O Mikaelovi. O jeho minulosti. A mnoha dalších věcech, které mu zatajil, aby ho ochránil. A až mu je řekne… pokud si to Ryuu bude přát, tak odejde.

---

Jupiter seděl ve své modlitební místnosti, oči měl zavřené a rozjímal se svým démonem. Kolem něj bylo rozsvíceno mnoho svíček. Vyzýval svého démona, aby zesílil, aby mu dal sílu, kterou tolik potřeboval, aby ochránil svou svatyni. Byť jeho učni byli slabí z nedostatku potravin, pořád ho plně podporovali. Doba byla krutá a bídná. Jeho démon byl nespokojený s mizivou vodou už po dobu druhého týdnu. Chtěl maso. Nebo chleba. Zásoby, které sem rebelové přivezli předtím, předal učňům. Sám zůstal skromně o vodě. Jeho démon mu připomínal, že pokud nedostane brzy maso, neochrání ho, až bude třeba.

‚Vlastně bych tě mohl pozřít jako náhradu za dobrou stravu,‘ připomněl mu démon pobaveně. Nesvazovala je nějaká smlouva. Pokud démoni zůstali se svými hostiteli dlouhou dobu, znamenalo to, že je bavil jejich mizerný osud. A rysímu démoni docházela trpělivost. Už se mu sbíhaly sliny na Mistra ze svatyně Nori. Jen čekal na správnou chvíli, až konečně usne a bude bezbranný.

‚Omlouvám se, ale časy jsou bídné,‘ odvětil mu Jupiter klidným hlasem. Obří postava levharta se pohrdavě rozesmála. Kdyby chtěl, mohl by ho snadno rozdrtit. A přesto to doposud neudělal. Pojilo je pouto staré už skoro třicet let. Oba si doposud pamatovali jejich první setkání. Jupiter tehdy rozjímal v lesích, když se mu náhle zjevil levhartí démon. Pod přísným dohledem mistra nakonec oba zesílili a vybudovali si silný vztah na důvěře a vzájemném respektu a pokoře. Znali hranice toho druhého.

Byť rozjímání Jupitera nemohlo nasytit, alespoň trochu to uklidňovalo jeho démona. Předčítání starých agrevijských textů také lahodilo jeho uším. Nebylo podstatné žít jenom o jídle a pití, musel také podporovat svého démona jinak. Navzájem si poskytovali získané poznatky. Jejich pouto bylo proto, jako jedna z mála, opravdu silné a plné důvěry v toho druhého.

‚Bídné časy, bídné časy,‘ prskal levhartí démon. ‚Máš toho muže v armádě. Cožpak ten si nemůže odebrat od úst trochu masa?‘

‚Gundry žije svůj vlastní život,‘ odvětil mu Jupiter, než spojil roztažené dlaně jako na důkaz konce své modlitby a rozjímání. ‚Nemohu po něm chtít, aby více chránil tuto svatyni, než doposud. Jsme pod jeho ochranou, dokud je poslušnou loutkou Melafora, byť by to nahlas nikdy nepřiznal.‘

Levhartí démon si jenom odfrkl. Jupiter pohlédl na vodu a bylinky v ní. Nechal misku s vodou a bylinkami nahřát nad svíčkami, než ji vypil. Čaj jeho démona nenasytí ani neuklidní. Potřebuje maso. Má jít lovit? Ne, nechat svatyni nestřeženou by bylo příliš riskantní…

Najednou však zpozorněl.

Tak mocná síla…

Prudce vstal. Sfoukl svíčky a spěchal rychle chodbou svatyně ven před bránu. Přál si, aby se mýlil. Přál si, aby to byl Ryuu, který jim přinesl zásoby. Jenže… ta síla byla příliš děsivá a ničivá, aby patřila Ryuovi. A cítil také jiné mnohé síly. Div nezakopl o schodek, když spěchal k bráně. Zastavil se a zadržel dech.

Nezdálo se mu to.

Sledoval Melafora a několik vojáků, v čele s Gundrym, jak kráčejí k jeho svatyni. Neviděl scénu předtím, kdy do Gundryho Melafor několikrát udeřil, aby ho přiměl poslouchat a jít kupředu, aby zanechal toho omlouvání se a prosení. Byl to trest, o kterém věděl. Musel ho přijmout. Tahle svatyně byla pod ochranou levhartího démona příliš dlouho. Jupiter je šokovaně sledoval. Nikdo je přece nezval! Nemohou sem vstoupit bez pozvání… Tak zněla dohoda s předešlým králem Shaolinquanem, kterou král Agsir dodržoval přece! Tak proč cítil Jupiter neskutečně velkou touhu ničit a vraždit z lidí, kteří se blížili k jeho svatyni.

‚Mistře… je tohle část Uranova trestu za pošetilost?‘ pomyslel si polekaně, než hrdě promluvil: „Co si přejete, Melafore, Vznešený Gundry a Chrabrý Reii? A pane Zarbagosi.“

Melafor se křivě usmál.

„Do toho, Gundry,“ vyzval ho pobaveně.

Jupiter zaraženě pohlédl na svého synovce. ‚Gundry… co se stalo?‘ pomyslel si jen. Gundry mlčel a svému strýci se do očí nepodíval.

‚Omlouvám se,‘ pomyslel si jen, když kráčel po schodech vzhůru.

„Zadrž,“ přikázal mu Jupiter. „Nemáš sem povolení vstoupit.“

„Ale má,“ zasmál se Melafor. „Je přece pořád součástí svatyně, nepletu se?“

Každý krok byl pro Gundryho těžší a těžší. Slyšel Reiův pobavený, hyení smích. Nejistě polkl, než konečně překročil hranice svatyně.

„Gundry… Snad nechceš…“ začal Jupiter šokovaně.

Gundry k němu vzhlédl prázdným pohledem. ‚Omlouvám se,‘ zformulovaly jeho rty. Jupiter na něj hleděl očima dokořán otevřenýma.

„To přece…“ začal nevěřícně. „Gundry!“

Učni se přišli na dvůr podívat, co se děje.

„Uteč,“ zašeptal Gundry, když mu oči jasně modrozeleně zazářily. Jupiter nebyl schopen slova.

‚Gundry, to přece nemůžeš! Co se stalo?‘ pomyslel si Jupiter. ‚Tohle přece nejsi ty… Celé ty roky jsi ho poslouchal, abys nás ochránil!‘ Konečně zakřičel: „Nemůžeš ho sem přece pozvat!“

„Musím,“ zašeptal Gundry jen, když k němu vzhlédl. „Omlouvám se. Nemohu ohrozit rodinu.“

A Jupiter pochopil.

Skalami se rozezněl smutný levhartí hlas, který volal a přitom tesknil. Byl to rozkaz, který musel splnit. Aby jeho rodina přežila… musel obětovat mistra Jupitera a jeho svatyni. I kdyby ho měl nenávidět - cožpak ho nechránil dlouhou dobu? Nyní musí ochránit svou rodinu. Musí to pochopit.

---

Rei se pobaveně zachechtal, když přinutil Zarbaga pořádně otevřít oči.

Plameny pohlcovaly kdysi honosnou svatyni. Stáli uprostřed rozpadajícího se nádvoří. Melafor stál jen kousek od nich. A Gundry, zlomený, klečel na schodech, které vedly do svatyně, kde ho mistr Jupiter vychoval. Polykal slzy. Zradil muže, který byl kdysi jeho rodinou, aby ochránil svou nynější rodinu. Melafor se spokojeně usmíval. Předtím, než svatyni zapálili, dal rozkaz Reiovi a zbylým mužům, aby zabili místní učně a Mistra taky.

„Ach, jak zbabělý jsi, Jupitere,“ ušklíbl se Melafor zeširoka.

Netušil však, že Mistr Jupiter utíkal s hlasitým nářkem, tahán dvěma učni, kteří také oplakávali smrt svých spoluučňů.

Melafor se smál ve jménu krále. Gundry vzhlédl k Melaforovi. Pochopil, proč to udělal. Pokud ho ještě jednou neposlechne, stejný osud postihne omylem i jeho rodinu. Nezbývalo mu nic jiného, než jen hrdě vstát a slíbit mu věrnost. Bez ohledu na situaci. I kdyby měl zemřít, musí splnit, cokoliv si Melafor bude přát.

Zarbagos sledoval plameny, které ničily desetiletí práce mistra Jupitera. Chtěl se vysmeknout a odvrátit pohled, ale Rei ho držel pevně a nutil ho mít oči doširoka otevřené, aby nepřišel o žádný detail.

Sledoval Melafora, který se k nim blížil.

Melafor mu stiskl tváře mezi palcem a ukazováčkem, než mu zasyčel do ucha: „Napíšeš do zítřejšího vydání novin přesně, co ti řeknu. Rozumíš mi?“

Zarbagos pochopil, že neměl na výběr.

Pokud nechtěl, aby se stalo něco podobného na jiném místě… musel poslechnout. Vize o lepší budoucnosti se toho dne rozpadly. Pokud nyní neuposlechne, bude mít na rukách krev nevinných lidí.

Bude ochotný to riskovat jenom proto, aby se zapsal do dějin?


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.