Ladný pohyb ruky dozadu a čepel snadno vyklouzla z Ryuova těla. Nebolí to až tak moc, jak si myslel, že bude. Bláhový člověk si neuvědomuje, že přežil jen díky štěstí, které by mu i liščí démon záviděl, a díky pomalé, leč aspoň nějaké regenerace vlastního démona. Mířit kousek vedle, probodl by mu srdce. Přesto se Ryuu zapotácel. Melafor se spokojeně usmál. Sotva má nějakou sílu po tomhle výkonu. Žduchl ho slabě dál za sebe směrem k řece, která pod hradem protékala. Jedna z možných cest, jak se odsud dostat, jak by zmínil Agsir, který jen nečinně přihlížel. Když si Ryuu uvědomil, co se děje, natáhl ruku k Mikaelovi, snad ve snaze ho chytit, stáhnout s sebou.

‚Ještě jsme nedomluvili…‘ pomyslel si, než zmizel pod hladinou. Jen vzdáleně slyšel něčí výkřik.

„Ryuu!“ rozezněl se Mikaelův polekaný hlas, když jeho milenec skončil pod hladinou řeky. Už to vypadalo, že za ním i skočí, ale Melafor ho zastavil.

„To byla hloupost, Miko,“ slyšel nebezpečný hlas a ztuhl. Váhavě pohlédl na svého bratra. „Ale chápu, že jsi měl pokušení mě zradit. V pořádku,“ pokračoval Melafor a přejel mu jemně po tváři. „Nezlobím se,“ dodal s úsměvem.

Ryuu se snažil otevřít oči. Marně bublinky vzduchu stoupaly k hladině. Natáhl ruku proti proudu. Musel nad hladinu. Netrvalo ovšem dlouho a ztratil vědomí. To, že ho jeho démon předtím plně ovládl, mu vzalo příliš síly. A být probodnut tak blízko srdce taky nepřidalo k jeho stavu.

‚Mikaeli…‘ pomyslel si jen, než mu klesla víčka a voda ho unášela vlastním proudem tam, kam uznala za vhodné. Pokud se brzy nedostane nad hladinu, zemře. Ani jeho démon neumí dýchat pod vodou.

---

Kage, známý též jako mistr Neptun, se procházel lesem, doprovázen unaveným Atsushim.

„Jak dlouho ještě?“ zeptal se Atsushi a stiskl ruce v pěst.

„Času dostatek,“ pravil Neptun s úsměvem.

„To říkáte už týdny! Jsem dostatečně silný!“

„Sám bys nedokázal zapečetit ani slabého levhartího démona.“

„Přesto!“

Neptun se zastavil a pohlédl na něj se zavřenými víčky, jak měl ve zvyku. „Zkus mě tedy zapečetit,“ ušklíbl se na něj. Atsushi jen pohlédl k zemi. „Copak? Netroufáš si?“ zasmál se Neptun spokojeně a pokračoval v chůzi kupředu. Atsushi nesl nějakou krabici, kterou mu předtím Neptun jen tak hodil do náruče se slovy, aby ji neotvíral a nepouštěl k zemi, jinak toho bude litovat.

„Kam to vůbec jdeme?“

Neptun se spokojeně usmál a hravě odvětil: „Ne-tu-ším.“

Chuť vyzkoušet na něm Pečetě neměl Atsushi nikdy větší.

Přestože byl Neptun od narození hravý a zvídavý, moc dobře si uvědomoval rizika těchto vlastností. První vynucené Oživení démona, které sám zažil ještě jako mladý hlupák, si doposud pamatoval. A přitom to bylo tak vzrušující. Kdyby jejich experiment nepřerušil Mistr, Melafora by možná zabil. Ale kdo ví - třeba by jeho démon získal bezmeznou moc. Musel se zasmát nad vlastními myšlenkami. Vyloučeno.

Démon je zbraň a lidská bytost je jen schránka. Vztah, který takhle funguje už po staletí. Předtím skrytě, nyní veřejně, díky Melaforovi a Uranovi. Ale každé tajemství se jednou musí přece dostat na povrch.

Šlápl na větev. Zastavil se. Zaposlouchal se do zvuku řeky kolem nich.

Nebyl na svém území. I jeho svatyně byla vzdálená. Šel si zde s Venuší promluvit a nasbírat u ní důležité poznatky. Měla k Melaforovi trochu blíž než on. Tvář mu zkřivil zlomyslný úšklebek.

„Možná dnešek nebude až tak nudný,“ pravil a rychlým krokem se vydal kupředu. Po chvíli už utíkal a usmíval se jako pravý lišák. Atsushi nechápal, co se děje, ale rozběhl se za ním, dávaje pozor, aby krabici neupustil nebo neotevřel.

Atsushi po chvíli slyšel téct vodu.

Neměl tak dobrý sluch jako hostitel liščího démona. Netušil, proč se Neptun tak radostně usmívá. Uvědomil si snad, že něco na břehu řeky může být zajímavé? Nebo že by snad v řece rostly nějaké rostliny? Netušil.

Když však na břehu řeky spatřil nějaké tělo, které krvácelo, rozběhl se rychle dolů, byť mu Neptun nic neřekl. Místo toho se mistr široce usmál.

„Zajímavý úlovek takhle zrána,“ řekl Neptun a jeho jasně modré oči jako obloha se dívaly na bezvládné Ryuovo tělo, které vypravila řeka.

„Ryuu!“ zhrozil se Atsushi, když ho konečně poznal.

---

„Stejně si dovoluješ, Kage. Tvá opovážlivost tě jednou dostihne!“ slyšel vzdáleně nějaký zlý ženský hlas.

„Kdybych ho nechal na břehu řeky, zemřel by,“ slyšel pobavený mužský hlas, který už někdy předtím slyšel. Oba hlasy poznával.

„A kdybych čirou náhodou nenašel zde útočiště, pak by i zemřel!“ rozpoznal zřetelně Jupiterův hlas.

‚Kde to jsem?‘ pomyslel si Ryuu. Byl příliš slabý na to, aby vůbec otevřel oči. V uších mu slabě zvonilo, byť hlasy tří Mistrů rozpoznával dokonale. Neptun, Venuše, Jupiter. Jak to, že tito tři Mistři jsou pohromadě? A proč?

Venuše hrdě zavřela oči a zvedla bradu. „Nehodlám se zahazovat kvůli nějakému hlupákovi!“ procedila skrz zuby a vstala. „Oba moc dobře víte, co musíte udělat.“

„Jsme na tvé půdě, Naomi. Ty tohle území znáš z nás nejlépe,“ usmíval se Neptun neochvějně. Jupiter dokonce sklonil hlavu k zemi.

„Prosím, Naomi! Pomoz mu!“ vynesl prosbu.

„Není to můj učeň. Proč bych ho měla bránit?“ zeptala se chladně Venuše.

Nastalo ticho. Proč by ho měl bránit jediný z nich?

Jupiter váhavě pohlédl na Ryua. „Jestli mu nepomůžeme, zemře,“ zašeptal nakonec. „Byl to on, kdo pomohl mé odříznuté svatyni ve sběru jídla.“

„A také ten, který stojí za jejím vypálením,“ připomněl mu ochotně Neptun a usmíval se.

Jupiter pohlédl k zemi. „Ne. To nebyla jeho chyba. Podcenil jsem Melafora.“

„Pak jsi jen hlupák. A on také,“ řekla Venuše chladně. Oděna jen v ranní hábit, který byl tvořený jemným hedvábím, pohlédla na muže z patra. „Řekni mi dobrý důvod, proč bych ho měla zachraňovat, když jsme nepřátelé? Stejně tak, proč bych tebe neměla na místě zabít, protože jsi proti Melaforovi?“

Jupiter mlčel a semknul víčka. „Prosím! Klidně si vezmi můj život, ale zachraň ho! Nemohl bych se Uranovi podívat do tváře, až bych se s ním znovu sešel.“

Venuše rozrušeně vycenila zuby.

Nakonec jen zavřela oči. Klekla si k Ryuovi a snížila se k němu. Její dlouhé, krásné vlasy mu padaly na tvář a příjemně ho lechtaly.

„Se svými znalostmi toho moc neudělám. Ale slyšela jsem, že Neptun znovu experimentuje,“ řekla klidným hlasem.

Neptun se jen nevinně usmál. „Nemám tušení, o čem to mluvíš,“ hrál si na nevinného.

Zahleděla se do tváře mladého vojáka.

‚Za co bojuješ, Ryuu? Stojí za to všechna tato bolest? Proč? Kvůli pomstě? To chceš Melafora tak moc zabít?‘ pomyslela si a snížila se k němu. ‚Pokud ano, tato moc ti možná pomůže.‘

S touto myšlenkou pootevřela ústa a mladého muže políbila. Nebyly v tom žádné city. Jen mu propůjčovala moc, aby ho žádná z iluzí nikdy neoklamala, aby nad ním démon páva držel ochrannou ruku, aby už nikdy nikomu nenaletěl, aby rozeznal faleš od pravdy snadno a hladce. Doposud svůj polibek věnovala jen dvěma mužům. Marsovi a Melaforovi. Marsovi z vlastní vůle a ochoty, Melaforovi z donucení, aby nezničil její svatyni a nezabil její učenkyně.

Pomalu se odtáhla a přejela Ryuovi po rtech.

‚Tahle ústa nejsou určena k tomu, aby vydávala rozkazy nebo líbala ženy,‘ pomyslela si a pousmála se.

„Ryuu!“ vtrhl do místnosti Atsushi.

„Omlouváme se, mistře Neptune. Proklouzl nám,“ omluvil se jeden z učňů a tahali Atsushiho pryč, ten je však snadno ze sebe shodil a hnal se k Ryuovi.

„Zastav,“ ozval se Neptunův jasný rozkaz. Atsushi se prudce zastavil, když slyšel jeho hlas. Vzhlédl k němu. Neptun k němu přešel. „Prozatím Ryuu žije. Pokud nás však budeš zdržovat i nadále od jeho léčby, zemře. Zmiz.“

Rozkaz zněl jasně a zřetelně. Atsushi jen stiskl zuby k sobě, ale uposlechl ho.

„Jsi hrubý na své učně,“ poznamenal Jupiter.

„Není to můj učeň,“ nechal se Neptun slyšet a ohlédl se na muže na zemi. „Ani jeho nemusím zachraňovat.“

Jupiter se zamračil a prudce vstal. Popadl ho za hábit a zvedl ho nad sebe. Jeho hlas zahřměl místností, když pravil: „Mám tě tedy na místě zabít a přivést Marse, aby to učinil za tebe, podlý hade?“

Neptun však neztrácel svůj klid. „Zabij mě - a Mars jistě přijde. Stejně tak Melafor. Dokud žiju, nemá Melafor důvod obtěžovat tuto část království. Venuše s ním uzavřela stejnou smlouvu, jako já. Zabij mě a dáš mu tak volnou cestu, aby zabil jak Venuši, tak její učenkyně a tebe. Takže způsobíš další katastrofu a zase utečeš? Jaký je to pocit mít na rukou krev svých učňů, hm?“

„Přestaňte!“ zazněl rázný hlas Venuše a oba pohlédli jejím směrem. Její oči jasně zářily. „Ještě jedno slovo a ujistím se, že oba skončíte navěky zatracení v iluzi!“

Neptunův úsměv trochu povadl. „Bojím, bojím,“ pronesl se sarkastickým úšklebkem.

Jupiter ho položil na zem a odstoupil. „Omlouvám se,“ pravil jen.

Neptun kolem něj beze slova prošel a usadil se k Ryuovi z levé strany. Sledoval ránu na jeho těle, přes kterou prozatím jen přeložili hadry a bylinky.

„Oba dva zmizte,“ přikázal jim najednou.

Venuše ani Jupiter neprotestovali. Neptunův hlas po dlouhé době zněl opět vážně. Nežertoval, kdy se rozhodl Ryua zachránit. Venuše jen sledovala, jak si vyhrnuje rukávy svého hábitu. Jeho útlé paže se dotkly Ryuova zranění.

„Přineste mi horkou vodu,“ pravil jen. „A zavřete dveře,“ dodal rychle.

Venuše svraštila obočí. Nechtěla si jím nechat kázat ve vlastní svatyni. Ale uposlechla ho. Jestli někdo dokáže Ryua zachránit, je to právě Kage, též známý jako Mistr Neptun a Liška podšitá, naplněná štěstím.

Zavřela za sebou dveře a spolu s Jupiterem odešli sehnat horkou vodu.

Neptun muže pod sebou tiše sledoval.

„Tohle vědět Uran, tak se jistě směje,“ pomyslel si nahlas Neptun a otevřel oči, aby pořádně viděl. Snížil se k Ryuovu zranění. Důkladně sledoval každičký detail jeho rány. Odkryl bylinky a přitiskl na to místo jiné. Regenerace jeho démona byla příliš pomalá. Neznal podrobnosti z boje, ale vzhledem k jeho stavu, používal jeho moc nepřetržitě bůhvíjak dlouho. Démon také potřebuje odpočinek. Náhle spojil ruce k tiché modlitbě snad. Když mu donesli horkou vodu, ruce rozpojil. Poslal všechny opět pryč.

Vhodil do horké vody zbylé bylinky. Ještě vařící přiložil je na Ryuovo zranění. Všiml si, že s sebou mladík škubl. Známka toho, že pořád žije. Neptun se pousmál. Kdyby takhle nezareagoval, nemusel by se aspoň snažit. Povzdychl si.

Skoro cítil, jak na něj vlčí démon zezadu dýchá a pozoruje každý jeho pohyb. Bylo to přirozené. Nikdo nevěřil lišce. A nikdo také nevěřil Neptunovi. Jen jeho tak skvělý bratr si získal pozornost a důvěru všech. Neptun byl jen druhá kolej. Ten, kterému se nedalo věřit. Jen Melafor ho viděl jinak. Od počátku.

Proč by měl zachraňovat nepřítele svého přítele? Otevřel oči, které nabraly tvar liščích očí. Kdyby ho tady zabil, mohl by to svést na jeho zranění a nikdo by to nepoznal. Usmál se však pro sebe. Kdo by netoužil vidět Melafora, jak padá k zemi? Ten pohled si přece nemohl nechat ujít. Ať už jeho důvody chápe a sympatizuje s ním či nikoliv.

Dotkl se Ryuova zranění a přitlačil na něj bylinky. Rychle je vyměnil za jiné, které byly opět vařící. Mladý muž i v bezvědomí snad tušil, co se děje, protože jeho tělo se třáslo.

Neptun jen přimhouřil zlostně oči. Melafor moc dobře věděl, kam míří. Záměrně minul srdce. Chtěl se s ním ještě utkat. Chtěl se ještě bavit. Chtěl, aby propadl temnotě a stal se mu rovnocenným soupeřem.

Neptun přejel po Ryuově zranění, které se pomalu hojilo, prsty.

Osudu nikdo nemůže zabránit, aby ho dostihl. Stejně tak Uran věděl, že zemře. Proto se snažil alespoň Ryua zachránit? Netušil. V duchu se tomu jejich skrytému vztahu tak trochu i vysmíval. Láska lidi oslepuje a oslabuje. Kdyby se jím nenechal Uran spoutat, přežil by. Melafor byl možná silný, ale kdyby Uran utekl spolu s učni, ztratil by jen svou svatyni. Na druhou stranu - moc mluvit nemohl. Sám se raději vzdal svobody a podřídil se mu. Byl moudřejší. Spojil se se silnějším hned od počátku. Někdo by však řekl, že je zbabělec a hlupák, který si nechal vzít schopné učně jako pojistku.

---

Atsushi vzhlédl, když mistr Neptun vyšel z pokoje a zavřel za sebou tiše dveře. Vzhlédl k němu s nadějí v očích. Měl by ji pošlapat?

Atsushiho si za tu krátkou chvíli i oblíbil. Byl to schopný a bystrý učeň. Učil se rychle. Poháněla ho pomsta. Dotáhne ji do konce nebo bude Ryuu rychlejší? Jedno věděl jistě - bude u toho, aby se mohl bavit.

„Prozatím spí. Když bude mít štěstí, přežije. Měl by se probrat za tři až pět dní,“ řekl lhostejně.

To už ho však překvapila radostná Atsushiho reakce, když ho chytil za ruce a děkoval mu.

‚Nedotýkej se mě, slabochu,‘ pomyslel si Neptun, když své ruce odsunul od těch Atsushiho. Atsushi už si zvykl na jeho zdráhavější chování. Měl to pouze za stydlivost. Myslel si, že to Neptun dělá z dobroty srdce. A kdo ví. Třeba ty temné myšlenky měl jen proto, aby zakryl skutečnou starost.

Kdo by si jen tak k sobě vzal do výcviku cizího učně? Kdo by zachránil cizího učně? Několikrát?

Ale kdeže - Neptun to dělá přece jen pro vlastní dobro.

Jakoby omylem zprávu, že skončil, oznámil i zbylým dvěma mistrům. Jupiter se jako první hnal k Ryuovi do pokoje. Venuše zůstala sedět na schodech a oči skrývala pod hustými řasami. Pomalu vstala.

„Co se děje?“ zeptal se Neptun s úšklebkem. „Nepoděkuješ mi snad?“

„Kdybys ho nechtěl zachránit, zabil bys ho,“ otočila se k němu a pohlédla mu do očí, které skrýval pod víčky.

„Hm, pokud bych se nechtěl ještě pobavit, pak tedy ano.“

„Na jakou stranu se tedy přidáš?“

Neptunův úsměv povadl. „Proč se ptáš?“

Venuše hrdě zvedla hlavu. „Poslala jsem zprávu všem zbylým Mistrům. Brzy se sem dostaví. Je jen na tobě, zda tady zůstaneš nebo odejdeš.“

„Myslím si, že by mě většina z nich neviděla ráda, takže se raději vzdálím zase do stínů,“ zasmál se tiše.

„A Atsushi?“

Neptun vzhlédl k nebi. „Co myslíš?“

„Nech ho tady, dokud se Ryuu neprobudí. Pak ho za tebou pošlu,“ slíbila Venuše.

„Proč ti na tom muži tolik záleží?“

Venuše mlčela.

„No, nevadí,“ ušklíbl se Neptun a seskočil ze schodů dolů. „Myslím si, že můžeme očekávat příznivé počasí v následujících dnech. Možná jen jednu velkou bouřku vidím v dálce.“

„Vyber si stranu moudře, Kage.“

Neptun se na ni otočil a věnoval jí tajemný úsměv. „V nejhorším případě je Atsushi obeznámen s tím, co má dělat. Obávat se nemusím. A strany si nevybírám. Už jsem si totiž zvolil před lety.“

Nastalo opět ticho.

To přerušil tichý zvuk, když Neptun odložil svou dýmku vedle Naomi.

„Sbohem, Naomi,“ pravil Neptun po chvíli bez úsměvu, když kráčel pryč.

„Sbohem, Kage,“ zašeptala Venuše tiše a sledovala ho, jak odchází. „Nechť tě bohové a jiné mocnosti nad námi ochraňují v soudný den.“

---

Po čtyřech dnech, které u něj strávil především Atsushi, se Ryuu konečně probral. Vzpomínky i myšlenky měl rozházené kolem. Sotva však spatřil Atsushiho, nepoznával ho. Kdysi útlý, o pár let starší učeň nyní vedle něj působil silněji a jistěji. A také z něj cítil tajemnou sílu, kterou cítil jen z Neptuna.

„Bylo na čase,“ usmál se Atsushi smutně. Chvíli se držel. Potom ho musel objat.

Neviděli se takovou dobu.

Od Tsuminy smrti.

„Neboj se,“ usmál se Atsushi o trochu víc. „Je to sice jizva, které se nezbavím, ale… je to i má chyba. Kdybych byl tehdy silný…“ Zakroutil hlavou do stran. Nic mu vyčítat ani nemohl. „Častokrát jsem na tebe a Tsume myslel, když jsem byl u Neptuna. Jako bych trénoval jen pro vás dva. Tedy tři.“ Ryuu si všiml zaváhání v jeho očích. „Neboj se. Tentokrát nebudu na obtíž,“ slíbil mu a vzhlédl k němu. „Můžeš se na mě spolehnout!“

Viděl odvahu a sílu v jeho očích.

Něco, co on nyní postrádal.

Nebo spíše nechtěl vlastnit.

Jak dopadli ti, kteří ho následovali? Žijí ještě? A co Mikael?

„Co se vůbec stalo s Mikaelem?“ slyšel otázku, které se chtěl vyhnout. Cítil, že se mu čelist trochu roztřásla. Po chvíli se poddal slzám a sklonil zrak. Vlasy mu skryly tvář, aby nedůstojné slzy jeho přítel nespatřil. Atsushi hned zalitoval, že se zeptal. Netušil, co se stalo, ale tahle Ryuova reakce mluvila sama za sebe.

„Mikael…“ zašeptal Ryuu po chvíli a polykal slzy. „Je zrádce,“ dodal pevným hlasem. Když vzhlédl, Atsushiho zamrazilo. Stejně chladný pohled nenávisti viděl i předtím. Jen v Melaforových očích. „A zasluhuje stejný trest, jako Melafor.“

Slova plná lži a bolesti.

Přesto je říct musel.

Atsushi mu stiskl ruce v těch svých.

Viděl skrz tuhle směšnou, dětinskou lež, kterou se chtěl obrnit a chránit před světem.

Byl jako dítě. Bezbranný a chtěl všechny obvinit.

„Měl pro to jistě dobrý důvod,“ zašeptal Atsushi.

„Ano, měl. Ale vše zatajil. A udělal ze sebe zrádce. Když se jím stal dobrovolně… bránit mu nebudu.“

Atsushiho zamrazilo znovu, tentokrát víc. Pohlédl znovu do očí svého přítele. Ani špetka světla nebo žertu. Jen temnota a nenávist, které pohlcovaly jeho mysl a srdce. Viděl pravý pohled hostitele vlčího démona, který přišel o všechno, na čem mu záleželo, a prahl jen po kruté pomstě.

‚Mistře, ochraňte Ryua před touhle temnotou, do které se řítí,‘ poprosil Atsushi zoufale ve své mysli a jeho ruce pomalu pustil. ‚Sám ho nezastavím před pádem do této propasti. Prosím. Ještě jednou - zachraňte ho! Nedovolte mu, aby se z něj stal další Melafor!‘