„Překvapivě se ti daří, Neohrožený vlku,“ pravil Ailean, když předstoupil před Ryua. „Taktéž se dobře daří zrádcům koruny a protivníkům krále.“

„Pořád stejně upovídaný,“ opáčil Kronos.

Ailean k němu vzhlédl. „Pořád stejně nevrlý,“ pronesl s úsměvem.

„Udatný Aileane,“ oslovil ho Ryuu s patřičnou úctou. Muž před ním byl starší než Mistři. Mnoho toho jistě zažil. Dokazovalo to jeho zjizvené tělo. A přesto byl tolik oddaným vojákem a dokonce i velitelem páté jednotky. Kdy jiní odcházeli z armády, aby v klidu dožili starého věku, Ailean zůstal a pořád se aktivně zapojoval do všemožných bitev.

„Hříšníku,“ pousmál se Ailean.

Ryuu na jeho oslovení nereagoval. „Jsem překvapen, že se nesnažíš zneužít situace a neovládnout mne svou mocí,“ poznamenal jen.

„Vzhledem k tomu, že je zde i lady Venuše,“ pronesl Ailean a poklonil se Venuši, „není potřeba plýtvat mocí mého starého démona. Protože se mi nepovedlo tě chytit do své iluze předtím, nemusím se dále snažit. Jsem jen překvapen, že Venuše svou ochranu přenesla i na jiného muže, než na ty dva předešlé.“

Mars přimhouřil oči, ale mlčel. Venuše zachovala chladnou tvář.

„Rozhodla se tak dobrovolně. Není třeba její rozhodnutí déle řešit,“ ukončil nebezpečné téma Ryuu a usadil se na schody.

„Zajisté. Myslím, že vím, na co se mě budeš ptát, Neohrožený vlku.“

„Skutečně?“

„Co si myslíš, že ti odpoví stařec, jako jsem já?“

Ryuu ho mlčky sledoval. „Ani neznáš mou otázku. Co když se liší od té, kterou si myslíš?“

Ailean se na chvíli zasmál. Ukázal tak své zčernalé a vypadané zuby. „Žiju už mnoho let, jen máloco mě překvapí,“ ujistil ho.

„Jak tedy zní tvá odpověď, když mou otázku již znáš?“ zeptal se Ryuu klidně.

Ailenův smích se pomalu vytratil. Vzhlédl k freskám na stropě místnosti. Pohledem pomalu sklouzl po zdejších zdech, sledoval tváře z obrazů králů a královen, které znal osobně. Připomínal si historii místa, který mohl nazývat domovem. Nakonec se znovu očima zaměřil znovu na Ryua na schodech.

„Jsem muž na pokraji smrti. Má rodina je buď mrtvá, nebo zradila korunu a utekla do Greciy. Jak si myslíš, že bych se měl rozhodnout?“ zeptal se Ailean a vřele se usmál. „Nemám takové právo,“ ujistil ho. „Nemám nikoho, pro koho bych žil ani pro koho bych zemřel. Míval jsem krále, míval jsem prince, ze kterého se posléze stal král. Míval jsem pána, pod jehož jménem jsem hrdě vytvářel strategie a iluze, abychom vyhrávali. A tys mi je oba vzal, krále i mého pána. Jediné dvě osoby, které jsem byl ochoten následovat. Ještě jednoho muže, kterého bych mohl nazvat hodného mého zraku, držíš prozatím ve vězení a bereš ho jako zrádce. Nerad bych se dožil i chvíle, kdy mi i jeho vezmeš. Ale nemám právo rozhodnout o životě, který mi nepatří.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Ryuu.

„Odkdy zajatec smí rozhodovat o svém životě? Kdo mu kdy dal takové právo? Vítěz bere vše. Vítěz rozhoduje o poraženém. Rozhodni tedy i ty, Neohrožený vlku, jak se mnou naložíš. Jenom ty na to máš právo,“ odpověděl Ailean s úsměvem a poklonil se svému nepříteli. „Jen ty mne můžeš soudit za skutky, které jsem učinil, když všichni zbylí už nejsou mezi živými nebo nejsou přítomní.“

V místnosti nastalo ticho. Ryuu byl mírně šokován Aileanovým klidem a podřízeností. Skutečně mu nezáleželo na vlastním životě a nechal jeho rozhodnout? Zarbagos k němu zabloudil pohledem, aby zjistil jeho reakci.

Starý Ailean klečel na jednom koleni, usmíval se a oči měl zavřené.

Prohrál. Neměl právo se jakkoliv rozhodnout. Nechť ho soudí ten, koho měli původně zabít ve jménu krále a prohráli. Ať už se rozhodne Neohrožený vlk jakkoliv, jeho soud přijme bez váhání. Coby to byl za vojáka, aby nepřijal jasnou porážku? Vítěz vždycky rozhoduje o poraženém.

‚Pane Melafore, omlouvám se, že jsem vám nemohl sloužit déle,‘ pomyslel si. ‚Králi Agsire, vždy jsem vás vychovával jako vlastního syna… Kdybych s vámi a vaším otcem, králem Shaolinquanem, mohl strávit o trochu víc času… kdybych vašeho otce upozornil na váš smutek a samotu… k žádné z těchto tragédií by nemuselo dojít. Ale cožpak obyčejný voják, hříšník v očích krále, může něco změnit? Odpusťte mi, králi Agsire. Ani já váš sen nemohu splnit.‘

„Ryuu,“ prořízl to úmorné ticho mistr Mars konečně, „rozhodni se.“

Ryuu sledoval starého muže, který ani na chvíli nezaváhal a přenechal mu svůj život. Jak ho mohl soudit? Měl sám sebe soudit. Měl se sám rozhodnout. Přesto tak trochu počítal, že aspoň jeden z vojáků navrhne něco podobného. Jak by se měl rozhodnout? Věděl jak. Přesto netušil, zda svým rozhodnutím starého vojáka nezklame. Smrt by byla pro něj vysvobození. Život by se pro něj mohl stát peklem.

„Tvrdíš, že nemáš rodinu, Udatný Aileane?“ zeptal se najednou. Ailean k němu zmateně vzhlédl, i Mistři se pootočili.

„Ne. Všichni odešli nebo již zemřeli,“ ujistil ho Ailean po chvíli. „Nemám důvod žít, když jsi mi vzal krále, kterého bych chránil.“

‚Pravda,‘ pomyslel si Ryuu. „Právě proto si zasloužíš život,“ rozhodl po chvíli. „Najdeš si jiného pána, kterému budeš moci sloužit nebo svůj dlouhý život dožiješ v bezpečí.“

„Ryuu!“ zhrozil se mistr Kronos. „Chceš snad nechat starého hlupáka žít, aby mohl mluvit?“

„Nechal rozhodnutí na mně. Nechávám ho tedy naživu,“ stál si za svým Ryuu.

Aileanovy staré oči se zaleskly od slz. Proč mu dává milost? Jemu? Starci, který už nemá nikoho. Jemu, který tolik lidí uvrhl do šílených iluzí a smrti svou vlastní moci? Jemu, který se přičinil na tolika popravách a strategií, které vedly ve smrt jejich nepřátel? Proč neušetří jeho život a nevezme mu ho? Sklonil hlavu, až se jeho čelo dotklo země. „Děkuji ti, Neohrožený vlku,“ zašeptal pevným hlasem, aby jeho nepřítel nepoznal, jak moc je mu vděčný, že rozhodl za něj. Dával mu naději, o kterou nestál. Další šanci na život, který už dávno nebyl jeho.

„Odveď ho, Venuše,“ dodal Ryuu a na slova starého muže už nereagoval. Sledoval, kterak mu Venuše pomáhá na nohy, kterak s pohledem k zemi skrývá slzy radosti. „Atsushi, přiveď velitele čtvrté královské jednotky.“

---

Rei znechuceně, znuděně pohlédl na Atsushiho, který se zastavil u jeho cely.

„Chrabrý Reii-…“

„Ani se nesnaž,“ přerušilo ho podrážděné zavrčení.

„Nemusím tě poslouchat,“ ujistil ho Atsushi klidně.

„Otevři ty dveře a prokousnu ti hrdlo,“ slíbil mu Rei na oplátku a jeho oči nebezpečně zajiskřily.

„To bych nedoporučoval. Pak by ti ho prokousl někdo jiný.“

„Pche, odpad a špína se mně ani nedotkne.“

Atsushi jeho poznámku ignoroval. Rei s úsměvem sledoval, jak zaváhal, než mu dveře cely odemkl.

„Nevážíš si života, červe?“ provokoval Rei o něco víc. Atsushi k němu vzhlédl.

„Jestli nezmlkneš, tak ti ta ústa zapečetím,“ slíbil mu s úsměvem.

Rei se rozesmál po svém vlastním, skutečně hyením způsobu a nechal se nakonec odvléct pryč z cely. Pro jistotu mu byla dána pouta, jako jedinému, protože si Atsushi uvědomoval, jak nebezpečný může být volný, ale šílený hostitel démona jako byl právě Rei. Weis je vyprovázel ztrápeným pohledem.

„Chrabrý Reii, veliteli čtvrté královské jednotky,“ oslovil ho Ryuu, když vstoupili do místnosti.

„Odpade společnosti!“ zasmál se Rei šíleně. „Copak? Chceš mi vyčistit boty? Prosím!“ zvedl nohu vzhůru a posměšně se zachechtal. Ryuu jeho slova nekomentoval. „Nebo mi snad chceš políbit zadek? Přeci ho tak rád líbeš!“ provokoval Rei i nadále a otočil se k Ryuovi a vypnul půlky, kterými i zavrtěl. Ryuu i tentokrát jeho poznámky přešel v tichosti. Když Reie po chvíli Atsushi přinutil, aby si klekl, Rei se uchechtl a místo toho se posadil do tureckého sedu. Nebude přece klečet před odpadem společnosti. „Pokud si to rozmyslíš, má nabídka pořád platí,“ dodal chechtavě.

„Nebylo by lepší ho rovnou zabít?“ zeptal se Pluton znechuceně.

„To rozhodne Ryuu,“ ujistil ho Mars.

Zarbagos se musel usmívat. Rei byl známý svou provokativní povahou. Poškleboval se všem svým nepřátelům i spojencům a vždycky přežil. Démon hyeny v něm se nemohl zrodit v lepším hostiteli, než byl Rei. Skoro stejně šílený jako Melafor, kterého jako jediného spolu s králem oddaně poslouchal. Nikdo jiný nad ním neměl moc. Všem se vysmíval. Zbylí velitelé královských jednotek mu byli k smíchu. Nezaváhal, když mu král Agsir přikázal, aby zabil hlavu církve. Proč by se tedy měl bát nějakého rebela?

„Chrabrý Reii,“ oslovil ho Ryuu znovu.

„Odpade!“ zachechtal se Rei ihned, aniž by mu dovolil pokračovat i nyní.

„Položím ti jednoduchou otázku.“

„A myslíš si, že tě budu poslouchat? Vždyť z huby se ti sypou vodpadky! Ukliď to!“

„Život nebo smrt?“

Reiův úsměv trochu povadl, než znovu nabyl své plné velikosti. „Co je to za hloupou otázku?“

„Tak ji hloupě odpověz.“

Rei se rozchechtal na celou místnost. „Vážně se na to musíš ptát? Opravdu si myslíš, že se před tebou budu plazit a prosit o milost?“ zeptal se Rei a už, už se chtěl prudce zvednout, ale Atsushi ho přidržel na zemi. „Do toho! Prokousni mi hrdlo, odpade! To je přece specialita tvého démona!“

Chechtavý hyení smích se znovu rozezněl po celé místnosti.

Pro Reia nebylo spásy. Pokud nad ním král a Melafor drželi jako jediní pevnou ruku, pokud jenom ty dva v životě někdy poslouchal a následoval, slova jiných k němu nikdy nedolehla. Snad ještě na Weisova slova dal. Ale aby se ponižoval před rebelem?

„Život nebo smrt?“ zeptal se Ryuu znovu klidným hlasem.

„Ovšemže smrt,“ ujistil ho Rei. „Předtím ti ale s radostí prokousnu hrdlo,“ dodal šíleně a olízl si rty.

„Nechutné,“ zašeptal Mars stranou.

„Spíš správně šílené, aby se hodil na svou pozici,“ ujistil ho Neptun.

„Neptune, můžeš ho odvést,“ pravil Ryuu. Neptun jen pokýval hlavou, než tahal Reie pryč za jeho pouta. Rei se šíleně smál a proklínal je všechny.

„Uvidíme se v pekle!“ sliboval jim vesele.

„Přiveďte velitele třetí královské jednotky,“ dodal Ryuu, když se za Reiem a Neptunem zavřely dveře.

---

Weis následoval Atsushiho v tichosti a vší pokoře. Ještě z dálky k němu doléhal Reiův šílený smích, který i posléze utichl, když se zabouchly nějaké dveře. Vzhlédl k Ryuovi, když se před ním zastavil.

„Mocný Weisi,“ oslovil ho Ryuu a Weis mu připočetl jeden bod k dobru. Pokud si zapamatoval jména všech vojáků i jejich tituly, aspoň ví, že ho nebude soudit úplný hlupák.

„Neohrožený vlku Ryuu,“ opětoval jeho pozdrav vyrovnaným hlasem.

„Předtím, než ti položím jednouchou otázku, dovol mi ještě pár jiných.“

„Ty se ptáš, já jen odpovídám,“ ujistil ho Weis.

„Máš rodinu?“

„Ano, mám.“

„Miluješ ji a přeješ se k ní vrátit?“

Weis se pousmál. ‚Snažíš se hrát na city?‘ pomyslel si trpce. „Miluji ji nade vše,“ ujistil ho. „Ale vrátit se nemohu. Můj návrat by byl pouze k tomu, aby mi otec setnul hlavu. Naše rodina neuznává slabochy a poražené.“

„Jaký démon sídlí v tvém těle?“

„Démon rysa.“

„Jsi oddaným následovníkem krále?“

„Za krále i pana Melafora bych bez váhání položil život, i kdyby tak rozkaz nezněl.“

„Proč?“

„Své důvody ti nemusím říkat.“

Ryuu mu dal v duchu za pravdu. Po chvíli vstal a přešel k němu. Weis se nehnul ani o krok z místa a s úsměvem ho sledoval. Snad tušil, co nyní za otázku přijde. „Má poslední otázka zní: Život nebo smrt?“

Weis se trpce usmál. „Už jsem ti ji zodpověděl dříve,“ připomněl mu. „I kdybys mi dal milost a já přežil, můj návrat domů by znamenal mou smrt. I kdybych se domů nevrátil, pravidla mého rodu hovoří jasně.“

„Takže si vybíráš smrt?“ ujistil se Ryuu.

„Ano,“ přikývl Weis s úsměvem.

„Neptune, odveď ho,“ řekl Ryuu s pohledem do Weisových očí. Byl to klidný, vyrovnaný muž. Věděl, že pro něj neexistuje jiná možnost. Proto ji přijal a nijak se nevzpíral osudu. Přesto Ryuu na chvíli litoval, že si Weis nezvolil život.

„S takovou odpovědi i dvou zbývajících známe,“ pravil Mars tiše.

„Atsushi, přiveď velitele druhé královské jednotky,“ řekl Ryuu slabě. Atsushi jen přikývl. Ale jen stěží zase šel dolů po schodech k celám.

---

Pohled na Gundryho Ryuovi připomněl jejich první setkání. Tehdy, kdy ještě neměl ani ponětí, do čeho se řítí, tam v hostinci, tehdy, kdy ještě předtím Gundry popíjel se svými muži, kdy na něj poprvé promluvil, rozhodl tehdy o svém osudu? Nebo to bylo tehdy, kdy se minuli u Jupiterovy svatyně?

„Gundry, veliteli druhé královské jednotky,“ oslovil ho. Gundry k němu slabým pohledem vzhlédl. Co po něm ještě chce? Co mu chce ještě vzít, když už mu vzal téměř vše? Věděl, na co se ho bude ptát. S každým dalším vojákem, který odešel a už se nevrátil, by to došlo každému. Přesto svým vytrvalým, přímým pohledem neuhnul. „Položím ti jednouchou otázku.“

„Proč ji nepřeskočíš a jednoduše mě nezabiješ?“ zeptal se Gundry místo toho.

„Protože nevíš, na co se tě budu ptát. A tvá odpověď je pro mne důležitá.“

„Proč by ti měl zajatec na něco odpovídat?“

„Protože chci slyšet jeho odpověď.“

„Ptal ses také Melafora a krále?“ zavrčel Gundry potichu. „Ptal ses jich, když jsi jim vzal život?“

Ryuu zachoval kamennou tvář.

„Ptal ses i jiných, když jsi jim bral život?“

„Ano. Všichni se svobodně rozhodli,“ ujistil ho Ryuu. Gundry k němu vzhlédl zlomeným pohledem. Co mu ještě může vzít? Už má jen svou rodinu, ženu a děti. Vlastního strýce zabil. Muž, ke kterému choval skryté city, již také není mezi živými.

„Ptej se,“ vzdal se po chvíli.

Ryuu si v duchu oddychl. Ještě chvíli a nejspíš by se nechal zlomit a nechal ho odvést do místnosti, kde byli lidé, kteří si přáli smrt.

„Máš rodinu, Gundry, že ano?“ zeptal se. Gundry s sebou trochu cukl a zamračil se. „Važ si jí. Proto se moudře rozhodni. Na rozdíl od mnohých z nás pořád máš někoho, za koho můžeš bojovat, koho můžeš chránit.“

Gundry k němu trochu vzhlédl.

„Moje otázka je jednoduchá. Život nebo smrt?“

Gundryho pohled se změnil ve zmatený. Čekal cokoliv… ale aby mu jeho nepřítel nabízel život? Byla to snad léčka? Znamenala smrt život a život zase smrt? Nebo to byla jednoduchá otázka s jednoduchou odpovědí.

„Ptáš se snad na opak toho, po čem toužím?“ zeptal se. „Život znamená smrt a smrt zase život?“

„Ne. Život znamená život a smrt zase smrt.“

Zmatenost z Gundryho pohledu nezmizela. Skutečně měl možnost se rozhodnout? Jeho vlastní život… Sám o něm rozhoduje, nikoliv Ryuu? Pomalu vydechl a zavřel oči. Jestli mu někdy křivdil nebo si o něm myslel to nejhorší, nyní se mu v duchu omlouval. Ano, král a Melafor jsou mrtví. Ale pokud mají vojáci možnost se samostatně a svobodně rozhodnout, není přece logické, že si zvolí život? Všichni mají rodiny. Všichni se mají, kam vrátit. Lidi, kteří na ně čekají. Nezahodí své životy jenom pro svou hrdost… Který nepřítel by jim věnoval takovou milost?

„Život,“ hlesl téměř neslyšně Gundry. Když se nic nedělo, zvolal hlasitě: „Život!“

Ryuu ho sledoval upřeným pohledem. Oddychl si, když slyšel jeho odpověď. Nebude následovat ostatní a nezvolí si smrt. Už od počátku byl jiný.

„Venuše, můžeš ho odvést,“ pravil Ryuu po chvíli. „Velitel druhé královské jednotky se rozhodl.“

Když místnost opět utichla, Ryuu si nejistě sevřel vlastní ruce. Zbýval poslední muž, který se měl sám soudit. A přitom si Ryuu přál, aby ho mohl soudit on. Pak by jistě nezaváhal a věděl přesně, co si zvolí. Jak se ovšem rozhodne Mikael?

„Přiveďte velitele první královské jednotky a generála královské gardy,“ šeptl po chvíli, kdy na něj Mistři upřeli své táhlé pohledy, zatímco se on díval do země. „Je na čase odsoudit i posledního následovníka krále,“ dodal ještě tišeji, než předtím.

---

Mikael již stál u cely, když Atsushi vstoupil do vězení. Oba si vyměnili tiché pohledy.

„Připraven?“ zeptal se Atsushi po chvíli. Mikael jen přikývl. „Doufám, že u tebe pout nebude potřeba,“ dodal, když je odkládal stranou. Otevřel jeho celu. Mikael stiskl ruce v pěst a vyšel ven z cely. Následoval Atsushiho, přestože tušil, kam má jít. A na co se ho budou ptát. S prázdným pohledem hleděl spíše k zemi. Nemohl se ani Atsushimu podívat do očí.

„Omlouvám se,“ špitl k němu.

Atsushi na jeho slova nereagoval.

„Kvůli mně zemřela Tsume… Mohl jsem ji ochránit…“

„Tsume…“ zastavil se Atsushi a díval se upřeně před sebe, „si zvolila sama. Ochránila před lety Ryua a mně, abychom přežili. To, že přežila dalších několik let v rukách toho bastarda… dokazuje její sílu bojovat. Chtěla mně naposledy vidět, její přání se splnilo. To ale neznamená, že ti odpouštím. Kvůli tobě…“ zašeptal a sevřel ruce v pěst. „Kvůli tobě…“

Nakonec nedopověděl. Sám sobě si řekl, aby své pocity odložil stranou.

„Mrzí mě to,“ zašeptal Mikael provinile.

„Zmlkni,“ hlesl Atsushi zlomeným hlasem.

---

Ryuu ztrápeně sledoval Mikaela, který odevzdaně následoval Atsushiho. K němu ovšem nevzhlédl. Napjatě se nadechl.

‚Sám moc dobře znáš rozsudek, který mu sdělíš, i kdyby protestoval,‘ ozval se jeho vlčí démon po delší době, kdy Ryuovy otázky i hlas ignoroval. ‚Není třeba se ho ptát, když rozhodneš za něj.‘

‚Pokud za něj nerozhodnu já, může způsobit pohromu,‘ pomyslel si Ryuu zlomeně.

‚Možná, že by ta pohroma pro něj byla vysvobozením z pekla.‘

‚To mu nedovolím!‘

Vlčí démon se neuchechtl, jak míval ve zvyku. Jeho hostitel se musel nyní rozhodnout sám. Všichni v místnosti věděli, jak se rozhodne, i kdyby to nebylo stejné rozhodnutí jako toho, koho měl soudit. Ale neměli mu to za zlé.

‚Urane,‘ pomyslel si Mars. ‚Ujisti se, že se tvůj učeň rozhodne aspoň nyní dle vlastních citů a dobrého uvážení. A aby ten, kterému jsi předal svou moc, neváhal a přijal jeho laskavost. Pokud si zvolí smrt, nezemře jen on. Pokud si zvolí smrt, zemřeš znovu i ty. Zabije tím i Ryua. A všechny odsoudí k záhubě.‘

‚Strach z Melafora ho už nesvazuje,‘ pomyslela si Venuše. ‚Jak se tedy rozhodneš, ty, jenž neseš prokleté jméno Mikael, byť není tvé?‘

„Mikaeli,“ oslovil ho Ryuu. Mikael k němu nevzhlédl. „Veliteli první královské jednotky a generále královské gardy,“ pokračoval Ryuu, byť ho jeho vlastní slova pálila na jazyku. Ale snad čekal na jakoukoliv reakci z Mikaelovy strany. Žádné se nedočkal. Vstal a přistoupil až k němu.

Atsushi o dva kroky odstoupil.

Zarbagos pozoroval každou reakci přítomných lidí. Až tohle skončí, bude muset informovat lid.

„Položím ti jednu otázku,“ pokračoval Ryuu dál, byť se odpovědi ani reakce žádné nedočkal. I tentokrát zůstal Mikael zarytě mlčet a svůj pohled upíral do země. Přistoupil o krok blíž k němu a přiměl ho k němu vzhlédnout. Prsty jemně sevřel jeho bradu a zahleděl se do smutných medových očí. „Mám snad rozhodnout za tebe?“

„Nemám právo rozhodovat o životě, který není můj,“ pravil Mikael tiše a znovu uhnul pohledem. Ryuu ho ztrápeně sledoval. Pohladil ho po líci.

„Tak rozhodni o svém životě, nikoliv o životě ‚Mikaela‘,“ navrhl mu Ryuu šeptem. Mikael stiskl ruce v pěst tak silně, až se mu roztřásly.

Zopakoval svá vlastní slova. Ryuu zavřel ztrápeně oči a pomalu se od něj odtáhl.

„Mikaeli,“ oslovil ho znovu. „Má otázka zní jasně; život nebo smrt?“

Mikael se kousl do jazyka. Nemá právo dále žít a nechce ani žít, pokud by musel žít v bolesti ze ztráty osoby, kterou miloval a pořád miluje. A přesto toužil žít. Po boku toho, koho zradil. Z očí se mu nevědomky dostaly slzy, které chtěl tolik skrýt přede všemi.

„Přeješ si žít nebo zemřít?“ zeptal se Ryuu znovu.

Mikael držel své rty semknuté. Má možnost rozhodnout se sobecky. Má možnost se rozhodnout za někoho jiného, než za Mikaela, kterým byl doposud zván. Nezasloužil si takovou milost. Klesl na kolena a sledoval své vlastní slzy.

„Přeji si žít,“ zašeptal roztřeseným hlasem svou jedinou touhu. „Život! Život! Život!“ křičel na celou místnost. Co na tom, že ukazoval své slabé stránky na obdiv? Už není generálem královské gardy. Mikael zemřel spolu s Melaforem.

Ryuu si v duchu zhluboka oddychl.

Plačící hromádka neštěstí mu připomněla jejich první setkání.

Zavřel oči. To byl Mikael, kterého znal. Poklekl k němu a pevně ho objal. Poslouchal jeho vzlykům a sledoval jeho nefalšované slzy. Sevřel ho o něco silněji.

„Pak se tak stane,“ rozhodl.

Místností, kde král předtím přijímal jen vysoce postavené šlechtice nebo o nich rozhodoval jako soudce lidu, se ozýval Mikaelův pláč. Mistři po chvíli usoudili, že by bylo moudré se vzdálit a dopřát jim soukromí, aby si o všem mohli pohovořit. Jen Zarbagos zůstal na místě a mlčky přihlížel té scéně. Nebyl dojat. Ve své práci musí zůstat neutrální.

‚Život nebo smrt?‘ pomyslel si jen. ‚Co se stane s těmi, kteří si zvolili smrt?‘

Otočil se na patě a následoval příkladu Mistrů, když odešel.

‚Ryuu je jistě nezabije,‘ pomyslel si po chvíli, když se zastavil na schodišti. ‚Takový Neohrožený vlk určitě není. Tak by se totiž zachoval Melafor.‘

Tvář mu rozjasnil drobný úsměv.