Ryuu se probudil v měkké loži, ze které cítil dva tolik nenáviděné pachy. Melafora a Agsira. Neslyšně zavrčel a shrnul ze sebe peřinu. Spal v loži, kde předtím spávali ti dva vrazi. Proč ho zrovna sem musel Atsushi dotáhnout?! Pamatoval si, že se šel projít do lesa, pak se mu vzpomínky rozcházely. Když pohlédl stranou, jeho vztek trochu pominul. Se zmateným výrazem ve tváři totiž hleděl na spícího Mikaela, který se opíral o roh postele vedle něj a spal. Svraštil obočí, když si všiml pout na jeho zápěstích. Ano, byl nebezpečný a byl to zrádce. Přesto k němu opatrně natáhl ruku a sňal mu pouta. Mikael se probudil a se zarudlýma očima k němu vzhlédl. Tenhle pohled neviděl už dlouhou dobu. Jemně mu přejel po tváři a spravil neposedný pramen vlasů za ucho. Mikael ho mlčky pozoroval a utápěl se v jeho hlubokém pohledu tmavých očí. Ještě chvíli Ryuu odolával, poté povolil. Snížil se prudce k němu, Mikael s sebou ze strachu trochu cukl, ale o to větší bylo překvapení, když ho Ryuu sevřel ve svém objetí.

Bylo mu noc předtím řečeno, že Ryuu blouzní v horečkách, a tak prosil Venuši i zbylé Mistry, aby se o něj mohl postarat. Strávil u něj celou noc a teprve nyní nad ránem z únavy usnul. Mírně se třásl, když ho Ryuu objal. Neměl by ho objímat… a přesto po tom tolik toužil. Podvolil se těm citům, které musel skrývat a hrát si na zrádce, a omotal mu ruce kolem krku. Skryl svou tvář v jeho rameni a zhluboka se nadechl jeho vůně. Tolik mu chyběla. Ryuu ho bez větší námahy vytáhl nahoru na postel a usadil na svém klínu, aby ho mohl držet o to pevněji. Cítil, že se trochu napjal, ale nedovolil mu, aby se odtáhl.

„Hlupáku,“ hlesl po chvíli šeptem a prohrábl mu vlasy.

Mikael mlčel. Stiskl jeho hábit mezi prsty a odmítal pustit. Cítil v očích slzy. Ryuovy teplé prsty projížděly skrz jeho vlasy, jeho velké dlaně ho drtily ve svém objetí, jeho hlas konečně zněl jeho směrem, jeho oči ho opět zkoumaly, jako dřív.

„Omlouvám se,“ zašeptal Mikael tiše do jeho ramene. Přivřel oči, když Ryuův stisk o něco zesílil. „To bolí,“ dodal po chvíli, když ten stisk nepovoloval, spíše sílil.

„To bolet,“ odvětil Ryuu stejně tiše jako předtím.

‚Chceš mě rozdrtit?‘ pomyslel si jen a skryl svou tvář.

„Podívej se na mě,“ slyšel jeho hlas v ozvěnách. A přesto nemohl. Jen se ještě o něco víc nakrčil. Přál si, aby ho neviděl. „Podívej se na mě, Mikaeli,“ slyšel znovu, tentokrát tišším hlasem, ale blíž svému uchu.

„Nemohu,“ hlesl skoro neslyšně.

„Proč ne?“

„Protože jsem zrádce a podvodník. Nezasloužím si, abys na mě hleděl, ba na mě vůbec mluvil. Nezasloužím si ani ty city, které jsi ke mně cítil… protože jsi miloval jen masku,“ zašeptal plačtivě. Nenáviděl, když musel lhát. A nyní se nenáviděl o to víc. Palčivá slova se mu drala na jazyk, aby je oba mohl ochránit. Když ho bude nenávidět, už mu neublíží.

„Nelži,“ zašeptal mu Ryuu do vlasů.

„Nelžu…“

„Viděl jsem tě lhát už předtím, takže to poznám…“

Mikael k němu vzhlédl se skelným pohledem. „Proč jsi mě tedy následoval? Proč jsi mě nechal, abych ti předtím celou tu dobu lhal?“ váhavě k němu natáhl ruku a přejel po jeho tváři. „Proč ses mě prostě nezbavil? Zasloužil bych si to! Zasloužím si jen tvou nenávist… Nemuč mě svou láskou.“

Ryuu mu upřeně, něžně hleděl do očí. „Právě ta láska ti bude trestem,“ zašeptal a políbil jeho dlaň na své tváři, nespouštěje z něj oči.

Mikael z něj chtěl ruku sňat, ale Ryuu mu pevně stiskl zápěstí, když tak učinil.

Ani jeden z nich neřekl ani slovo, když se Ryuu snížil k Mikaelovi, až se jejich tváře skoro dotýkaly. K toužebnému polibku ovšem nedošlo. Místo toho se mu Ryuu zakousl dravě do krku. Ať cítí bolest. Dokud bude cítit bolest, bude mít jistotu, že je naživu. Mikael si omámeně přejel po otisku zubů, které nyní nesl jeho krk, a vzhlédl k Ryuovi. Ten ho mlčky sledoval. Mikael se k němu pomalu přiblížil. Když už to vypadalo, že se jejich rty spojí v onen vytoužený polibek, Ryuu se odtáhl. Mikael hleděl před sebe zklamaným pohledem. Zasloužil si to. Odmítl lásku, po které nyní prahl. Pohlédl smutně k zemi. Zaraženě ovšem vzhlédl, když mu Ryuu prohrábl vlasy.

„Měli bychom se vykoupat,“ pronesl Ryuu s pohledem z okna.

---

Mikael stál kousek od královských lázní. Do té doby tam směla pouze královská rodina a vybraní lidé z vyšších vrstev nebo generálové. On tam byl pozvaný pouze jednou, víckrát pozvání nepřijal. Honosné lázně, jejichž stáří čítalo již několik desítek let, vypadaly pořád vznešeně, nenarušené špinavou rukou rebela. Snad jediné posvátné místo, které uctívaly obě strany. Doposud zde nikdo nebyl, nyní tuto čistotu pošpinil Ryuu bez pomyšlení. Mikael ho opatrně následoval. Když ucítil horkost vzduchu, zamotala se mu trochu hlava. A přesto nemohl z Ryua spustit oči, když postřehl, že si sundává šat. Unešeně sledoval tělo, které znal nazpaměť, a přesto se mu zdálo nyní cizí. Polkl nasucho a odvrátil pohled. Neměl by tady být. Měl by být ve vězení spolu s ostatními vězni… Kdy je bude chtít Ryuu soudit? Dá jim svobodu? Určitě ne. Odsoudí je a zabije. To si zaslouží. Jen proto, že následovali silného, aby přežili.

„Nepřidáš se?“ vyrušil ho Ryuův hlas z pochmurných myšlenek. Sklopil zrak k zemi.

„Neměl bych,“ odvětil tiše.

„Neměl bys, ale můžeš.“

„Nezasloužím si tvou dobrotu…“

„Stejně tak já si nezasloužím plno věcí.“

Mikael po jeho slovech mlčel. Po chvíli k němu vzhlédl, když slyšel tekoucí vodu. Pozoroval, jak se k němu obnažený Ryuu přibližuje, voda mu stékaje po těle. Ani netušil proč, ale vybavil si jejich první společnou koupel. Jak ho nesměle, hravě odmítal. Jak ho až po delším odmítání k sobě konečně pustil. Vzpomínky na jejich první milování ho zabolely u srdce. A přesto, když ho nyní viděl, jak kráčí odhodlaně k němu, pocítil náhle stejné vzrušení a chtíč, jako předtím. Touhu po tom, aby se ho znovu dotýkal, aby zapomněl na jeho hřích a provinění, aby ho znovu miloval. Ale moc dobře si Mikael uvědomoval, že se minulost nevrátí, že to, co mezi nimi bylo, už není.

Ryuu se zastavil kousek od něj. Prohrábl mu vlasy a přiměl ho k němu vzhlédnout. „Mohu?“ zeptal se jen. Mikael opět mlčel. Nemusí se ptát. V podstatě je zajatec, takže by měl plnit vše, o co si řekne, a neodmlouvat. „Mikaeli?“

„Nejsem Mikael,“ zašeptal Mikael tiše. „Bylo to jméno, které mi Melafor nevědomky dal, když si mě spletl s vlastním bratrem. Nepamatuji si vlastní jméno.“

Ryuu k němu vztáhl ruku a položil mu ji na rameno. „Chceš tedy nové jméno?“

„Ne… Kdybych přijal jakékoliv jiné jméno, pošpinil bych toho, kdo jej nosí.“

„A přesto nechceš být Mikaelem.“

„Nechci být Mikaelem, kterého znáš,“ odvrátil pohled.

Ryuu mu pomalu přejel prsty po krku. „Tak buď jiným Mikaelem, který toho bude hoden v tvých očích.“

Mikael přivřel oči, když cítil jeho ruku ve svých vlasech.

„Mikaeli,“ zašeptal Ryuu do jeho vlasů a druhou rukou z něj pomalu sundával špinavý šat. Doteky a náklonnost, které si nezasloužil, Mikaela pálily. Vzhlédl k Ryuovi, který mu tentokrát nedal možnost odvrátit pohled a políbil ho. „Neodvracej ode mě pohled,“ pokračoval Ryuu šeptem, když z něj sňal vrchní díl uniformy.

A Mikael ho poslechl. Hleděl mu do očí. Cítil jeho teplé ruce, jak se jemně dotýkají jeho těla, jeho prsty, které vytvářejí příjemné šimrání, když mu přejíždí po hrudi a břiše, než se zaháknou o jeho kalhoty.

Pomocí nich si ho přitáhl blíž k sobě, než je začal sundávat. Mikael stál klidně a hleděl mu pořád do očí. Cítil, že mu kalhoty sjely po bocích dolů ke kotníkům.

Stál téměř obnažený před jiným obnaženým mužem. Když mu byl odebrán i poslední kousek oblečení, byli si rovni.

Žádné postavení, žádné strany, jen dva muži, milenci.

Se zaváháním pohlédl na nastavenou ruku, která čekala na tu jeho, až ji chytí. Ryuu se pousmál, když stiskl jeho menší ruku po tak dlouhé době v té své.

Couval a tahal ho za sebou, pořád mu hledě do očí. Jeho ruku nepouštěl ani ve chvíli, kdy už byl sám po pás ve vodě. Přitáhl si ho blíž k sobě, aby ho uvěznil ve svém náručí.

Slyšel, jak se mu srdce rozbušilo proti jeho hrudi. Jako by chtělo vyskočit a připojit se k tomu jeho.

Rty obtiskl na Mikaelově ohryzku a dlaněmi jemně laskal jeho záda. Chyběl mu. A ať byla zlost a nenávist sebevětší, věděl, že se necítil nikdy lépe a bezpečněji, než s ním po boku.

„Nemůžu,“ odvrátil Mikael pohled. Zase chtěl utéct. Měl strach milovat. Měl strach, že znovu přijde o všechno. Ryuu ho pevně chytil za ruku a nepouštěl.

„Mikaeli,“ oslovil ho tiše a sledoval, jak se o něj Mikael opřel.

„Proč? Proč ke mně pořád chováš tyto city, když jsem tě zradil…?“

Ryuu ho objal a políbil ho na hlavu. „Opravdu se na to musíš ptát?“

„Ano!“ div skoro nevykřikl. „Jak můžeš milovat lháře a zrádce?“

Ryuův úsměv ho náhle zmátl. „A jak ty můžeš milovat vraha?“ zeptal se milým hlasem. Na to Mikael odpověď najít nemohl. „Ať už řekneš cokoliv, svým citům lhát nemůžeš.“

Už, už se Mikael nadechoval, že něco řekne na protest, ale byl umlčen. Polibkem, který si nezasloužil. Aspoň to si myslel. Netrvalo ale dlouho a poddal mu.

Když skončil, toužil po dalším.

Stejnou touhu cítil i Ryuu.

Říká se, že čím víc si danou věc zakazujeme, tím víc po ní toužíme. Se zmatením oba hleděli do očí zahalených chtíčem. Snad ta velká bytost nad nimi, o které se říká, že má velkou moc vládnout všemu, svolila, aby ti dva byť jen na chvíli zapomněli, že proti sobě stanuli jako nepřátelé, připomněla jim v tom jednom polibku vše, co spolu zažili. Mají šanci? Zvládnou být spolu? Bude jejich láska stejná jako předtím?

Nenápadným tlačením ho Ryuu dotlačil až na okraj lázní a natiskl se na něj. Oběma se vybavilo, že takto podobně se spolu spojili i předtím, poprvé. Ani jeden z nich tehdy neznal důvody toho druhého, poháněl je jen společný chtíč a zvědavost. Stejně jako nyní. Těla takřka propletena v jedno, jen se stačilo spojit. Dosáhnout té intimity, jako dřív. A oba z očí toho druhého četli, že po tom touží stejně, že jsou na stejné hranici se zdravým rozumem. Nebylo potřeba slov. Ryuu ho snadno vysadil na břeh a přiměl ho, aby se posunul, když za ním vylezl i on sám. Uzemnil ho pod sebou.

Snížil se k němu pro další polibek.

Jednou rukou ho držel u země, druhou laskal tělo, které znal již nazpaměť, a přesto se mu zdálo cizí. Zaměstnával jeho ústa těmi svými a dosáhl jistého zadostiučinění, když cítil, jak se roztřásl při doteku v jeho klíně.

„Mohu přestat,“ zašeptal mu proti rtům vzrušeně.

„Ne,“ vydechl Mikael svůdně a očima sledoval Ryuovy rty. „Prosím, nepřestávej.“

Ryuu se trochu pousmál a zatímco si hrál s Mikaelovým klínem, ještě vlhkými prsty od vody ho připravoval. Krátká chvíle stačila, aby ho Mikael prosil, aby si ho už konečně vzal. I kdyby to mělo bolet, tu prázdnotu už dlouho nevydrží. Omotal mu ruce kolem krku a vzrušeně oddychoval. Ryuu ho políbil na krk a pronikl do něj.

Přivítala ho horkost a úzkost Mikaelova těla.

Třas následoval až po chvíli.

A zadržený, skoro až překvapený vzdech, který Ryua sváděl tolikrát předtím. Dal mu jen chvíli, aby si na něj znovu zvykl. Přiváděl ho k šílenství jenom tím nevědomým stahováním se kolem něj.

Vzdechy, kterými ho Mikael obdaroval, ho vzrušovaly o to víc. Tiskl ho k sobě a přirážel stále rychleji. A hruběji.

Chtěl, aby cítil tu bolest, kterou cítil i on, když ho zradil, byť nyní věděl, že to musel udělat. Přivřel oči nad tolik známou bolestí, když mu Mikael svými nehty rozdrásal záda. Ale to nevadilo. Z těchto škrábanců se stanou stejně silné vzpomínky, jako jiné předtím.

Cítil, že Mikael kolem něj omotal nohy a snad ho chtěl cítit ještě hlouběji v sobě. Zadýchaně volal jeho jméno v průběhu svých vzdechů.

Tohle byl Mikael, kterého miloval, do něhož se také zamiloval.

To byl muž, pro kterého by bez váhání položil život.

Přitáhl ho blíž k sobě a dravě si ho bral.

Stejně tak si ho Mikael stáhl dolů k sobě do divokého, vášnivého polibku, po kterém prahl takovou dobu.

V očích ho pálily slzy. Nezasloužil si ho, a přesto po něm tolik toužil. Snad si přál, aby ještě na pár okamžiků tato chvíle neskončila, aby jejich spojení bylo o něco delší. Skoro až s utrpením přijal vlastní vyvrcholení, po kterém následovalo i to Ryuovo. Těsně před kolapsem svalů se Ryuu v čas zastavil a zahleděl se do medových očí, které nyní byly plné slz. Nakonec povolil a pomalu se na něj sesunul, aby ho opět objal.

Do chřípí nasál jejich společnou vůni, která mu tolik chyběla. Ještě nechtěl, aby jejich spojení zmizelo. Stejně Mikael nevypadal, že by chtěl tuhle intimní chvíli narušit. Strávili tedy pár minut potichu, propleteni v jedno tělo, spojeni hříšnou láskou, jen občas laskaje tělo toho druhého. Jen letmá pohlazení, spíše polechtání. Jako by ujištění, že se jim to nezdá. Slova citů se drala na rty, ale ústa opustit nemohla. Mohla by zkazit něco, co se pomalu znovu rodilo. Pohledy bohatě stačily. Oba věděli, na co myslí ten druhý. Ještě několik skrytých polibků, několik pohlazení po těle. Netrvalo dlouho a oba opět toužili po tom druhém. Možná stydlivost, možná hrdost jim ale oběma zabránily, aby něco řekli nahlas. Přesto to oba cítili. Nakonec se Ryuu položil na záda a Mikaela vyhoupl na svůj klín, dívaje se na něj zpod řas vzrušeným pohledem.

Mikael chvíli váhal, než se pousmál a opřel se o jeho hruď. Věděl, jak svého milence dovést k vrcholu tak svůdně, jak jen to jde. Přivřel oči a narovnal se. Věnoval mu tak svůdný pohled, že Ryuovi zacukalo ve slabinách. Chytil ho za boky a toužil se v něm znovu hýbat. Ale věděl, že nesmí. Nyní to byl Mikael, kdo určoval tempo. Zkousl si spodní ret, když se začal znovu hýbat a svírat ho v sobě. Medové oči ho vybízely, aby se jen díval, nesahal, nemluvil. Stejně tak Ryuovy temné oči plné chtíče křičely, aby mu Mikael předvedl něco, co nikdy předtím. A Mikael tu výzvu přijal. Přivedl je oba k vytouženému orgasmu během pár přírazů. Svezl se na Ryuovu hruď. Přivřel oči, když cítil ve vlasech jeho prsty.

Prsty se poté přesunuly na jeho záda a tvořily letmými doteky obrazce. Mikael se trochu pousmál. Zahřálo ho u srdce, když ho Ryuu držel ve svém náručí a neodháněl ho od sebe. Byl rád, že ho objímal a hladil, že ho neposílal pryč, když ho uspokojil. Tajně vzhlédl k Ryuovi, který ho vískal ve vlasech.

Ryuu jeho pohled vycítil a jejich pohledy se znovu střetnuly.

Přitáhl si ho blíž k sobě pro další polibek.

Opět nepadlo ani slovo.

Oba věděli, nad čím uvažuje ten druhý.

A přesto oba toužili slyšet jeho hlas.

Vlastní obavy jim ale zabránily mluvit.

Protože jim byla zima, dostali se zpátky do teplé vody, ale pořád v objetí. Chvíli váhali a hledali snad vhodný okamžik, než si navzájem stiskli ruce. Odvrátili pohled od toho druhého. Bylo to jako předtím, kdy byli oba stydliví a ostýchaví, kdy se báli dotknout se toho druhého víc, než by jim dovolil. A přesto stisk v ruce jim nakonec jen zesílil.

Aspoň v tichosti si užívali brzké ráno, o samotě, v královské koupelně.

---

Když seděli na břehu, zahaleni jen s kusy hábitů kolem pasů, seděli zády k sobě. Netušili, co by měli říct, nebo zda vůbec by měli mluvit. Jako první vstal Ryuu a předstoupil před Mikaela. Ten k němu tázavě vzhlédl. Sledoval ho, jak k němu poklekl.

„Nenaháním ti strach?“ zeptal se Ryuu tiše.

„Mohu se ptát na to samé,“ špitl Mikael.

Ryuu se pousmál a uložil svou hlavu do jeho klína. Mikael mu po chvíli rukou projel vlasy. Druhou mu Ryuu jemně sevřel v té své.

„Ryuu?“

„Ano…?“

Mikael váhal se svými slovy. Hrál si s Ryuovými vlasy. „Ryuu?“ oslovil ho znovu.

„Ano?“ odpověděl Ryuu s drobným úsměvem.

Přivřel oči, když mu Mikael schoval vlasy za ucho. Mikael mlčel. Netušil, na co a jak by se měl ptát. Předtím by neváhal, nyní svá slova volil moudře a s rozvahou. A přesto to byly tak jednoduché otázky. Co plánuje dál? Odstraní krále a s ním i stráže? Dá jim svobodu nebo je odsoudí? Zemřou? Dá mu ještě jednu šanci? Může s ním zůstat? … Miluje ho? Mladý generál královských jednotek si teskně povzdychl. Nemá právo na jeho lásku, přestože ho miluje. Kdyby mu to ale nyní řekl… jak by Ryuu zareagoval?

Zavrhl by ho? Znechutilo by se jim to, co spolu nyní prožili? Myslel by si, že to dělá jenom proto, aby sám přežil?

Ani jemné pohlazení po dlani ho nepřesvědčilo, že jeho otázky stojí za to, aby byly vyřčeny.

Ryuu k němu s úsměvem vzhlédl. „Nad čím uvažuješ?“

„Nad ničím.“

„Strávil jsem s tebou několik měsíců. Poznám, když nad něčím uvažuješ.“

Mikael mlčel. ‚Znáš jenom mou masku,‘ pomyslel si zkroušeně. ‚A přesto netuším, zda to byla maska nebo skutečná tvář, kterou jsem ti celou tu dobu ukazoval…‘

Sklonil se k němu a okusil jeho rty ještě jednou.

Pořádně. Chutnaly tak sladce. Jemně do nich kousl. Jazykem přejel po horním z nich. Poté jej propletl s Ryuovým. Dýchal nosem. Chtěl, aby polibek ještě neskončil. Stiskl Ryuovy tváře ve svých dlaních.

‚Nechej mě snít ještě chvíli,‘ pomyslel si, když se oddával polibku.

---

Ryuu mlčky, skoro až ztrápeně sledoval, jak Mars a Venuše odvádí Mikaela v poutech pryč. Na rtech pořád cítil jejich poslední polibek. Toužil po dalších. A toužil po víc, než jen polibcích. Toužil po tom všem, co spolu měli a pak o to přišli. Jak ale Venuše poznamenala, když Mikaela vedla zpět do jeho cely, Ryuu byl o poznání klidnější, uvolněnější.

„Pročistil si hlavu. Byl to dobrý nápad,“ ujistil ji Mars.

Mikael mlčel. Předtím, než odešel, ujistil se, že Ryuova horečka byla skutečně jen noční záležitost.

Když ho znovu zavřeli do cely, cítil jakousi nepopsatelnou prázdnotu. A tolik známou bolest srdce.

---

Zarbagos se opatrně rozhlédl kolem. „V pořádku,“ vyrušil ho Atsushiho hlas. „Lidi jsme rozehnali.“

Zarbagos k němu znovu zaputoval pohledem.

„Není třeba se ničeho obávat. Vaše dohoda s Ryuem pořád platí. Včera večer se vyskytly… jisté komplikace,“ volil Atsushi svá slova moudře. Zarbagos přikývl.

„Včera večer těch komplikací bylo jistě všude dost,“ uznal suše. Promnul si krk. Strávil celou noc v židli, předkloněný. Nic neobvyklého. Jen nyní ho bolelo celé tělo. A rád by se vyspal. Ale zároveň nemohl opustit chorého sluhu. Na druhou stranu chuť mluvit s Melaforem byla také poměrně silná. Odhalit tolik skrytá tajemství jeho minulosti…

Měl se rozhodnout sobecky ve svůj prospěch jako vždycky? Jeho sluha ale blouzní v horečkách a může zemřít jenom kvůli němu. To on ho vyslal na trh pro informace. Kvůli němu je nyní upoutaný na lůžku. Ale na druhou stranu - pokud by ho vzal s sebou do hradu, hrozí mu nebezpečí ze strany Vlka. A ani tento Ryuův společník nevypadá moc přátelsky. Vždyť byl jedním z těch, kteří zapečetili vlčího démona v Melaforovi! Zvolil si moudré společníky, nebezpečné společníky.

„Až budete připraven, můžeme vyrazit,“ dodal Atsushi.

Nedává mu možnost odmítnout. Byl to rozkaz.

Zarbagos se usmál pro sebe. Ve své práci se musel často přetvařovat a ponižovat.

‚Člověk sotva otevře oči a už po něm chtějí, aby pracoval,‘ pomyslel si. „Rozumím,“ řekl s milým úsměvem, než zmizel za dveřmi. Při cestě do svého pokoje přemýšlel. Svého sluhu jistě s sebou brát nebude, ale samotného ho tady nechat také nemůže. A obával se, že pokud by nechal Ryua čekat příliš dlouho, možná by toho litoval posléze víc. Tichým krokem vstoupil do svého pokoje a setkal se s unaveným pohledem svého sluhy. Přešel k posteli a znovu ho uložil.

„Pane Zarbagu,“ chytil ho mladík za rukáv. Věnoval mu tichý pohled. Mladík se pousmál. „Děkuji. Nemějte o mě obavy. Rozhodněte se, jak uznáte za vhodné.“

Zarbagos mlčel. Kdejaký jiný sluha by ho prosil, aby ho buď vzal s sebou, nebo aby zůstal s ním, a ztrácel by tak svou hrdost. Ale tento mladý hlupák, poblouzněný horečkou, byl víc při smyslech, než kterýkoliv jiný sluha. To vykouzlilo Zarbagovi nefalšovaný úsměv na tváři.

„Rozhodl bych se, jak bych chtěl, i bez tvých slov,“ ujistil ho hravě.

Mladík se pokusil usmát stejně jako jeho pán. „Užijte si to, pane.“

Zarbagos se k němu sklonil a prohrábl mu zpocené vlasy. „Máš zákaz opouštět dům nebo jen pokoj,“ přikázal mu tiše.

„Rozumím, pane Zarbagu,“ zašeptal mladík rozespale.

S úsměvem cítil ruku svého pána na svém líci. Zarbagos se posledním pohledem ujistil, že to nějakým způsobem sám zvládne, a pomalu z něj ruku sňal. Mladík ho ještě spěšně zastavil a ruku mu políbil. Zarbagos moc dobře věděl, proč to udělal. Pokud by to bylo naposledy, kdy ho vidí, děkoval mu, že mohl sloužit u něj.

Možná to ho přimělo, aby se k němu znovu otočil, snížil se k němu a vtiskl mu polibek na čelo. Tichá modlitba za jeho duši, aby zůstal živ, než se zase vrátí. A pro mladíka nedocenitelný dar, který mu rozbušil srdce. Poslední stisk pánovy ruky. Jen se sebezapřením ji nakonec pustil.

„Koukej, ať jsi v pořádku, až se vrátím,“ ušklíbl se Zarbagos.

„Vynasnažím se,“ slíbil mu sluha se stejným úšklebkem.

S radostí přijal jeho rozcuchání vlasů.

A se smutkem sledoval, jak se jeho pán vytrácí za dveřmi, když se převlékl.

---

S tváří skrytou za kloboukem a obezřetným pohledem následoval Zarbagos Atsushiho a nějaké další dva rebely. Měl se na pozoru. Nevěřil jim. Tito lidé bez váhání opustili to, čemu byli předtím věrní, a přidali se na stranu Ryua. Čím je nalákal, aby mu byli tak oddaní? A byla to skutečně oddanost? Pochybovačné myšlenky zahodil stranou, když stanul před Ryuem. Sám nemohl uvěřit té náhlé změně.

Jako by se v průběhu dvou dní změnila celá jeho osobnost.

Chladný, nedůvěřivý pohled zmizel. Už na lidi kolem sebe podrážděně nevrčel.

A mnoho dalších faktorů.

Zarbagos se nestačil divit. Když k němu Neohrožený vlk pomalu přišel, vzhlédl k němu. Byl to zase ten muž, o kterém nepochyboval, že by dokázal přetáhnout na svou stranu všechny lidi v království. Muž hodný býti vůdcem.

Muž, kterého chtěli následovat všichni.

„Chtěl bych se omluvit za své neurvalé chování vůči vám,“ poslouchal jeho hlas jakoby z dálky. Byl to on a přitom někdo úplně jiný. „Přeji vašemu sluhovi brzké uzdravení. Pokud si přejete být s ním, můžete se vrátit.“

„Ne,“ reagoval Zarbagos po chvíli, pořád mírně vyveden z míry. „Není třeba. Můj sluha by stejně spal. A myslím si, že oba toužíme po tom samém. Nač to tedy odkládat?“

Vyzývavý pohled ještěrky vlka nijak nepostihl.

„Děkuji, že jste přišel,“ dodal Ryuu, čím novináře zcela rozhodil.

Děkuješ?‘ pomyslel si šokovaně a snažil se přijít na příčinu té náhlé změny, když ho následoval do sklepení k celám.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 2
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.