Jeremy netušil, kolik uběhlo hodin od doby, kdy ho vrátili zpátky do sklepení k ostatním, tentokrát označeného jako nějaký dobytek. Otupěle hleděl před sebe a přemýšlel, zda mu všechno tohle stojí za to. Přišel o jméno i svobodu a stala se z něj věc, která má majitele. Myšlenka násilné smrti Octavia Augusta byla uspokojivá, ale nyní na ni vůbec neměl žádnou sílu. Jeho mozek se snažil vyrovnat s tím, co se odehrálo pár hodin zpátky na atriu. Snažil se vybavit si, kdy byl člověk, ne dobytek.

Vzhlédl k náhlému světlu, když dovnitř vstoupili sluhové s pochodněmi a rozhlíželi se kolem. Našli ho v rohu. Jeremy věděl, že si jdou pro něj. Jejich pán si přece nemůže nechat ujít noc poprvé, kdy bude jeho majetkem už doopravdy. Vytáhli ho na nohy a tahali za sebou. Nevzdoroval jim. Stejně tak Octavius Augustus hrdě vypnul hruď, když viděl, v jakém rozpoložení je jeho nejnovější kousek. Vzdal to poměrně snadno, ale možná, že ho v posteli ještě vzpruží. Ať mu ještě chvíli vzdoruje a baví ho. Čím drsnější sex, tím větší uspokojení z něj. Chlípně se usmál. Jen se tváří, že je poslušný. Až ho dostane do postele, jistě se bude vzpouzet. A Octavius miloval, když se jeho majetek vzpouzel, když si ho bral. Sledoval Jeremyho útlý krk a představoval si, jak ho za chvíli bude škrtit, jak ho bude tahat za vlasy a tvrdě se do něj dobývat.

Jen ty představy ho vzrušily požehnaně. Přikázal svému otrokovi, aby se usadil na postel. Jeremy se ale nehnul. Octavius přimhouřil oči a připomněl mu, že to byl rozkaz. Jeremy mu vzdorně pohlédl do očí. Výborně! Srdce chlípného muže zaplesalo radostí. Pořád mu hodlá vzdorovat. Přešel k němu a stiskl mu bradu mezi prsty. Zopakoval mu svůj rozkaz s přísným pohledem dolů na něj. Oči plné vzdoru, tak se mu to líbí!

Snadným pohybem ruky ho dostal na postel sám.

Je rád, že ho nechce poslouchat. Nemůže se tedy doprošovat milejšího trestu. Ne, že by mu ho někdy dal. Ať vzdoruje co nejdéle - to potěšení nemohlo být větší. Známým hmatem mu připevnil ruce na posteli a druhou rukou mu posouval hábit vzhůru. Jak se kroutil a kopal - cožpak už nemohl vydržet, až se do něj znovu dostane? Chtivě se ušklíbl pro sebe. Prsty pevně omotal kolem jeho útlého krku. Tak malý krček, přímo do rukou! Bavil se jeho marným bojem, zatímco se dobýval mezi jeho nohy. Ty jeho útlé prstíčky sotva něco zmůžou, když v nich nemá žádnou sílu! Miloval pazvuky svých otroků, když je škrtil a přitom se v nich hýbal. Ten předtím nestál za nic, ale tento nový - ach, pořád tak úzký a horký zevnitř. Sice neustále vzpurný, ale však on ho zkrotí. Semknul mu ruce ještě těsněji kolem krku, aby mu sebral i zbytek cest, jak nasát vzduch do plic. Sledoval ten uspokojující pohled na zoufalý boj o trochu kyslíku. Co se mu asi honilo hlavou? Ačkoliv nerad, tentokrát se ovládl. Nechtěl o něj přijít, dokud ho ještě bavil. Když viděl, že mu opravdu dochází poslední kyslík z plic i z mozku, pustil jeho krk. Jen na chvíli. Aby se stihl nadechnout, aby mohl za chvíli pokračovat.

Octavius se zasmál nad jeho chabými škrábanci. Jen ať ho zraňuje víc, jen ať mu dává najevo, že se mu to líbí, škrábanci po celém těle klidně!

Jedenkrát mu to nestačilo. Nemohl se jeho těla nabažit. Otočil ho na břicho. Ach, ty jizvy, které mu způsobil, jsou mnohem lepší, než cejch, který nosí na prsou. Vzrušeně po několika z nich přejel jazykem. To už se chvěje vzrušením? Výborně. Chlapec se učí rychle. Nejspíš pochopil, že čím více vzdoruje, tím víc svého pána vzrušuje. Proto se nyní snažil vykroutit se z jeho sevření nebo se odtáhnout. Opět se v něm zhoupnul. Jen kdyby nezadržoval ty steny! U všech bohů, vždyť má tak svůdný hlas! Zatáhl ho za vlasy a pronikl hlouběji. Dokud ho neuslyší sténat slastí jeho jméno, zůstane v této potupné poloze, dokud se jeho pán neuspokojí. Odmítá si přiznat, že se mu to líbí, přesto jeho tělo hovoří jinak. Proč by byl jinak tak skvěle úzký a kluzký?

K smůle Octavia Augusta, Jeremy jeho jméno nevyřkl ani jednou. Vlastně ani nehlesl. Jen se neustále, zarputile hryzal do rtů. Octavius si znechuceně odfrkl, když s ním skončil, až se uspokojil. Rozhodl se, že bude alespoň ke konci milý. Oznámil mu, že má tři dny na to, aby zdokonalil své hraní na loutnu. Každý večer mu předvede, jak se zdokonalil. Vybere si někoho jiného, s kým stráví ty tři noci. Nebude mučit umělce, když potřebuje, aby byl fit. Tři dny na vzpamatování se mu jistě budou stačit. Dnes večer ho možná zřídil, ale za tři dny bude zase v pořádku. Až oslavy jeho narozenin skončí, opět se zmocní jeho těla. Dá mu přece nějaký dárek? A jaký lepší dárek by mu mohl dát, než své tělo? Perverzní představy a myšlenky se mu prohnaly hlavou, když sledoval, jak stráže doslova vlečou Jeremyho pryč. Olízl si rty. Už nyní mu chybělo jeho těsné nitro a vzpurnost. Byl opravdu jedinečný.

Jeremy si jen matně pamatoval, že ho stráže opět hodili do smradlavého sklepení. Tak proč se potom probudil na posteli chlapce s rusými vlasy? Sotva dokázal zaostřit, všiml si, že mladík pobíhá kolem jiných postelí, na někoho mluví, ale jeho hlas neslyšel. Rukou si pomalu přejel po krku, který ho ukrutně bolel. Ten muž ho za jeden večer málem zabil tolikrát, že to přestal po chvíli počítat. Nemluvě o bolesti v konečníku. Po rukách a bocích se mu taky táhly nehezké modřiny, když si ho přidržoval, aby se mu nevzpouzel příliš.

„Už jsi vzhůru?“ slyšel známý hlas a pohlédl na modrookého mladíka. Ten mu věnoval smutný úsměv. „Octavius tě tentokrát zřídil,“ zhodnotil smutně a usadil se na židličku vedle něj. Pomohl mu se trochu předklonit prohmatal mu záda. Zkontroloval mu celé tělo, aby zjistil, na co se má zaměřit. Octavius Augustus měl u každého otroka osobitý styl. Doslova. Proto nemohl ponechat nic náhodě. Na modřiny na Jeremyho krku, zápěstích a bocích nic neříkal. Zkontroloval mu zápěstí a prsty, zjistil jejich pohyblivost. To bylo hlavní. Dokud bude moci hrát, Octavius bude spokojený. Prohmátl mu dlaně, prsty, celou ruku promasíroval a nechal Jeremyho, aby otupěle sevřel ruce několikrát v pěst. Pro sebe si udělal poznámku, že nervy má v pořádku a může hrát bez problémů.

Chvíli váhal, než mu řekl, aby si lehl na břicho. Nerad ošetřoval konečníky otroků, ale co jiného mu zbývalo, když si jeho pán užíval příliš. Oslava byla skoro na spadnutí. Rusovlasý otrok postupně svému pánovi zakazoval, aby se dotýkal jednotlivých otroků-umělců. Nechal je pobývat ve svém velkém pokoji, aby mohli cvičit a zotavovat se. Někteří byli na tom psychicky slabě, a tak si vzali raději život. V očích Octavia byli nahraditelní, takže se nestaral o slabomyslné hlupáky.

Jeremy všechny zbylé muže vypustil z hlavy. Důležité pro něj bylo, aby sám cvičil. Jako jediný byl nucen hrát pro potěšení svého pána, zatímco si užíval s jiným otrokem jemu za zády. Po první noci se naučil ignorovat prosby mladíků nebo jejich steny. Soustředil se jen na loutnu ve svých rukách, na melodii, která musela být perfektní, jinak schytal ránu do zad, že hraje falešně a pokouší trpělivost svého pána. Bylo pochopitelné, že chtěl mít vše dokonalé. Jak by taky ne - na oslavu jeho narozenin přijde plno významných lidí. I samotný císař Nero a Seneca! Byla by ostuda, kdyby jim nepředvedl, jak své umělce vycvičil k dokonalosti. Pár úderů do zad za dokonalost na oslavě jistě snese.

Naštěstí si Jeremy všiml, že nepeskuje jenom umělce, ale i své sluhy. Jídlo musí být dokonalé, vína musí být nadbytek, ať jsou sexuální otroci čistí a ať znají dobré mravy! Vše muselo být překrásné a čisté. Tak zněl rozkaz Octavia Augusta. Nikdo nezpochybní jeho moc ani jeho oslavu! Bohové budou stát při něj, císař Nero se mu odvděčí za jeho skvělou oslavu a jistě mu do kapsy padne pár zlaťáků navíc. A až Nero uslyší jeho umělce, jistě bude uspokojen nejen vně, ale i uvnitř své šílené duše.

(Řím, Itálie, sídlo šlechtice Octavia Augusta, vláda císaře Nerona, starověk… rozmezí let 54-68 n.l., den oslavy narozenin Octavia Augusta, brzké ráno)

Vše bylo připraveno, teď jen čekat na hosty. Octavius dokonce zašel tak daleko, že umělcům obstaral nové šaty. Paráda a čistota jenom proto, aby o pár dní později, kdy oslavy skončí, je mohl zase pošpinit a sebrat jim hrdost. Jeremy mlčky pohlédl na svou značku na prsou, kterou si hned první den vzdorně rozdrápal.

„Zase tě bolí?“ slyšel známý hlas a vzhlédl k rusovlasému mladíkovi, který se u něj zastavil. Spravil mu hábit, aby jeho cejch nešel vidět. „Mohu ti na to dát nějaké bylinky na uklidnění,“ navrhl.

„Není třeba,“ reagoval Jeremy po chvíli. Mladík ho pořádně prohlédl, zda náhodou nemá horečku, a promasíroval mu prsty.

„Nerozčiluj Octavia. Má dnes dobrou náladu. Buď pokorný a nebude si tě všímat. Hraj, jak nejlépe umíš. Dokaž císařovi, že si zasloužíš, aby tě poslouchal na svém vlastním dvoře. Možná tě pak císař Nero vykoupí.“

„Pokud přijde,“ vyslovil Jeremy pochyby, které ho trápily nejvíce.

„Nero si takovou slavnost nenechá ujít,“ ujistil ho mladý otrok.

Než se obyvatelé sídla Octavia Augusta nadáli, hosté začali přijíždět v nosítkách či kočárech. Byli zde všichni známí lidé, které uznával celý Řím. Politici, vzdělanci, sportovci. Všichni, kteří něco někdy znamenali. Dychtivě očekávali i příjezd Senecy a císaře Nerona. Především Jeremy. Všechno trpěl jenom proto, aby císaře mohl konečně spatřit. Jestli je to takový šílenec, jakým ho popisují dějiny, zabije ho rovnou na oslavě a předejde katastrofám, které způsobí. I kdyby měl uvrhnout tuto časovou linku do chaosu.

Na pozemku Octavia Augusta byste ten den jen stěží hledali slovo nedostatek. Jídlo překypovalo ze stolů a pořád se v kuchyni vařilo. Vína bylo požehnaně. Oslavenec dokonce otevřel své nejlepší kousky. Sluhové byli vzorní a ukázkoví. Poslouchali svého pána na slovo a plnili každé přání jeho hostů. Co však lidé na této oslavě očekávali nejvíce, byli Octaviovi umělci! Básníci prosili své múzy, aby jejich publikum uspokojily jejich verše a oni mohli odejít v pokoji zpátky do sklepení, aby je nikdo nemusel po zbytek večera vidět. Měli to jednoduší, než umělci, kteří hráli na nástroje. Ti měli jasný rozkaz. Hrát od samotného počátku až do konce oslavy. Přesněji řečeno - než jim Octavius řekne, aby přestali. Umístil je hezky mimo zrak lidí, ale aby jeho hosté naslouchali jejich hudbě, aby se divili, odkud ty melodie vycházejí. Sám oslavenec se uvelebil na svém lehátku a nevstal po celou dobu oslavy. Nechal se sluhy nosit tam, kam potřeboval.

Jeremy jen zlomek oslavy spatřil ve chvíli, když už ho prsty bolely a kůže hrozila, že praskne, pokud bude hrát i nadále. Protože ostatní umělci byli schopni pokračovat, rozhodl se vydržet bolest v prstech. Musel ji ignorovat. Jinak dostane mnohonásobně větší, až oslavy skončí. To samé si nejspíš říkaly všechny duše umělců. Mimo zrak lidí cítili se potupeni. Slyší jen jejich hudbu, ale nebudou znát jejich tváře. Přesto museli vydržet.

Protože víno dělá divy, Octavius se zvedl ze svého lehátka a se smíchem svým hostům svou sbírku umělců ukázal. Umělci ztuhli. Nebylo jim řečeno, že tohle bude na programu. Na příkaz někteří začali ihned hrát, jiní polekaně hleděli na davy lidí. Byli ubiti k smrti se slovy Octavia, že stejně hráli mizerně. A arogantní smích se rozezněl kolem. Jeremy se snažil soustředit, přitom pohledem hledal v davu jedinou osobu, kterou dnes večer chtěl vidět. Císaře Nerona! Nikde ho však neviděl. Nedorazil snad císař Nero? Zdržel se? Oslava už přece trvala takovou dobu…

Najednou dovnitř vtrhl jakýsi panoš, sluha nebo pomatenec - těžko souditi, když se tak náhle zjevil - a zplna hrdla oznámil příchod císaře Nerona. Jeremy vypadl z počínající únavy a pohledem hledal císaře Nerona. K jeho smůle zaslechl slova muže pozdě a císař se ztratil v davu hlav, které ho přišly přivítat a potřást si s ním rukou nebo mu vzdát hold. Z místnosti však nespouštěl oči po dobu celého večera, zatímco hrál melodii po paměti. Kde je zatraceně císař Nero? Toužil ho vidět… aby ho mohl zabít. Klidně tady a teď, aby si ušetřil trápení. Bylo mu jedno, proč se tady objevil. Věděl, že ho musí zabít!

Najednou však ustal v pohybu a hleděl zaraženě před sebe.

S císařem Neronem také přišly římské stráže.

To by bylo normální.

Kdyby Jeremyho jeden z mužů nesledoval nebezpečným, upřeným, jasným párem kočičích očí, které v počínající noci jasně zářily jako vzácné smaragdy.