‚Jak zabránit krveprolití a přitom nepozměnit zdejší historii?‘ přemýšlel Jeremy, zatímco stál za svou zdejší manželkou a sledoval rodinu Snowů. Nový manžel paní Snowové nebyl pochopitelně Lewis, ale nápadně se mu podobal. Vrátil se do doby, kdy se měl Tristan ženit. Má nechat zdejší historii takovou, jaká měla být od počátku? Nemá se pokusit zachránit aspoň pár životů? Lucy přece za nic nemohla. Ani Anna nemusela být nyní vinna. Ponořen do vlastních myšlenek se rozhodoval. Má nechat Tristana naplnit svůj osud coby vraha nebo mu ještě jednou zkusit pomoci v získání lásky staršího spolužáka? Bude muset přimět Annu, aby pochopila, že i její syn miluje stejné pohlaví, že si nepřeje být násilně vsazen do rodiny, kterou nezná, že možná to jediné, po čem celou tu dobu toužil, byl její mateřský cit, který mu odepírala. Nemohl tady nikoho nahradit někým jiným. Tady se všichni až příliš dobře znali. Co zmohl jako lord Barnett?

 

„Jeremy?“ oslovila ho Lucy starostlivě, když pár Snowových odešel. Jeremy se díval, kterak v kočáře odjíždějí. „Děje se něco?“

„Nenapadlo tě někdy, že máš možnost změnit zdejší průběh událostí?“ zeptal se tiše. Lucy zmateně zamrkala. „To nic,“ povzdychl si po chvíli a pousmál se. „Mluvím ze spánku,“ pokusil se o vtip.

„A co kdyby ano?“

Jeremy se zarazil.

„Co kdybych o tom uvažovala?“ zeptala se a přešla k němu. Zářivě se usmála. „Udělalo by to ze mě kacířku?“

Jeremy nenacházel slova. Bude opravdu tak snadné zabránit zdejší tragédii? Nebo se Tristanův osud nemůže nijak změnit? Když ho nechá, aby svůj osud naplnil, bude z něj vrah. Když mu splní jeho přání… osoba, kterou je nyní Lucy, by mohla zmizet z historie. Stejně tak všichni ostatní. Narušil by zdejší časoprostor. A přesto nechtěl vidět Lucy umírat. Pohlédl znovu z okna.

„Určitě ne,“ odpověděl na její otázku po chvíli.

 

Tíha rozhodnutí ho pomalu drtila. Jak vyhovět oběma stranám? Jak předejít krveprolití, aniž by nezměnil zdejší historii, která si právě tento okamžik tolik vyžaduje? Budou mít lepší budoucnost, když Tristan bude běsnit? Nebo pro ně bude lepší, když Tristan odejde se svým milovaným? Protřel si kořen nosu. Teď by potřeboval dobrou radu někoho dalšího, nezaujatého, ze třetí strany.

Věděl, že by měl nechat proud času tak, jak je. A přesto ho chtěl změnit. K lepšímu. Aby zde nebyly oběti. Jenže pak tady budou jiné oběti.

Pohlédl do svého deníku. Čekalo ho ještě mnoho zastávek. Lewis na něj čekal. Musel se rozhodnout.

Zachránit Lewise nebo zachránit Feminu?

Oba světy zachránit nemohl.

Rozhodl se být sobecký, aspoň jednou. A zdejší historii nechat běžet tak, jak měla.

A v duchu se přitom omlouval všem, kteří ten slavnostní den museli zemřít kvůli jeho sobeckosti. Anna a Lucy by stejně své štěstí nenašly. Byly obě příliš hrdé na to, aby uznaly svou lásku nahlas. Manžel od lady Snowové pro něj nic neznamenal, jenom další tvář, kterou může zapomenout časem. A Tristan nalezl štěstí v krvi své matky. Hrozný osud postihl Feminu, ale byl to osud, který si sami vybrali.

Chvíli váhal, zda se rozhodl dobře.

Připomněl si, že tímto zdejší historii zachránil.

S rozpačitými myšlenkami se vydal do dalšího světa.

 

(planeta Black/Oxyrion, vesnice beze jména)

Mlčky sledoval náčelníka, kterak něco křičí před ohněm a ostatní dupou do země radostí a souhlasí. Nevnímal jeho slova. Byl zde už druhým dnem. Věděl, co náčelník způsobí svými činy. A přesto ho zastavit nemohl. Kdyby ho zastavil, odsoudil by tento svět k zániku. Ať už ho zdejší lidé nebo zvěrstvo zaujalo a on je měl do jisté míry, ty primitivy, v oblibě, nemohl je zachránit. Nebyl žádnou vyšší mocí, která mohla rozhodnout o jejich osudu. Jejich bohové jsou hladoví a nechají se snadno svést zdejším náčelníkem. Dle místních tradic všichni věří ve svého náčelníka. Neměl právo poukazovat na jeho hloupé rozhodnutí. Prázdným pohledem sledoval, kterak náčelník krotí plameny a vytváří v nich překrásné obrazce pro děti. Zdejší lid ho miloval, věřil mu. Budou ho hrdě následovat i do tlam vlastních božstev, když jim to řekne.

Jak na tom byli, když jim náčelníka náhle sebral? Přežili? Byli zoufalí? Zabili je jejich bohové? Netušil.

‚Nesmíš nic změnit,‘ nabádal sebe samotného, když hleděl do plamenů. ‚Aby ses setkal znovu s Lewisem, nic neměň.‘

Ať už ho pohled na povědomé tváře bolel sebevíc, nesměl jim říct pravdu ani jim pomoci od blízké smrti.

Třeba zemřou s radostí.

 

Nezemřeli.

Příšery, které pokládali za božstva, většinu z nich roztrhaly ve spánku. Ti, kteří utekli, jim posloužili jako náramné hračky, které s radostí trhaly zaživa a rvaly se mezi sebou o jejich končetiny. Hrůzný pohled. A přesto s Jeremym až tak moc nepohnul. Sledoval šíleného náčelníka, kterak se směje, klaní se před svými bohy… a ti ho, na oplátku za jeho oddanost, s radostí trhají na kusy.

Neznámá vesnice jednoho dne během pár chvil zmizela z povrchu Oxyrionu.

Tak, jak tomu mělo být od samotného počátku.

Zdejší božstva se hned vydala na východ. Pořád byla hladová. Na místě nechali jen hromadu krve. Žádné maso, bylo by ho škoda.

 

(Bratislava, svět Modrá planeta, 16. prosince 1992, noc)

Protože zde neexistoval Lewis, neexistoval ani střelec. Jen Jeremy stál u okna a sledoval procházející skupinku mužů. Přimhouřil oči a prohlížel si volný prostor skrz dalekohled. Když tady není Lewis, který by střílel, jistě tady nebude i ten druhý muž, který budoucího prezidenta bude chtít zastřelit svou malou pistolkou. Pokud tu ovšem není, protože nedostane jakýsi pokyn (nebo spíš znamení vyšší moci, když někdo vystřelí jako první), bude moci Jeremy odejít, sotva se ujistí, že ten muž projde bez úhony na zdraví. Nezaujatě sledoval skupinku lidí. Pohlédl na zbraň u své hlavy. Nezasáhne. Nesmí. Pro Lewisovo a jeho dobro. Pro jeho vlastní sobeckost. Nemá právo činit úkoly vyšší moci. Osud tomu tak chtěl. Nesměl ho už více narušit.

 

(les Blivindrium, svět Pandora, 1. den 25. měsíce, místního věku 1943, pozdní večerní hodiny)

Pohlédl na tvář muže, která ho předtím v tomto světě provázela takovou dobu. Budoucí tyran a vrah, který si v této době říkal ještě John, seděl na břehu jezera a vyprávěl o svých plánech, které se neměly stát nikdy skutečností.

Krutý osud chtěl, aby milý člověk, jako je John, prošel velkou změnou. Měl přihlížet, jak jeho rodina umírá, jak hoří zaživa ve vlastním domě, jenom pro zábavu zdejších vojáků. Měl přihlížet, jak jeho vyvolená umírá, jak jí on sám má pomoci od bolesti způsobené mnohými ranami v těle, kdy ho šeptem prosila, aby ji už konečně zastřelil.

To všechno Jeremy viděl již předtím.

A přesto nyní měl smysly otupělé. Je to špatná budoucnost. Ale je to budoucnost, kterou tento svět potřebuje.

Ať už to bolí sebevíc…

O pár let později přihlížel krvavé revoluci, kterou John vedl.

Pohlédl do svého deníku. Ještě měl mnoho zastávek, než bude moci Lewisovi znovu pohlédnout do tváře. Ale byl zase o něco blíž. Už jen pár zastávek a bude zase na začátku. Rozmluví jim to. Nikdy nevytvoří „stroj“ času.

Nesmí.

Aby zastavil kola osudu, která vychýlil z jejich dráhy, musí se jim postavit znovu do cesty a obrátit je tím správným směrem.

Mechanicky nastavil hodinky. S posledním pohledem na hořící svět Pandory zmizel do dalšího světa, již znaven vším okolo.

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 3
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.