Jeremy sledoval muže přikrčené za kameny, jak čekají na své oběti v podobě pokojně se pasoucích stvoření. Vzhlédl k fialovému měsíci nad svou hlavou. Za zkoušku to stojí. Neslyšně se spustil ze skály až k jejich výstupku. Chvatem, který ho naučili na Pandoře, hravě uspal jednoho z místních lidí, odvlekl ho pryč, sebral mu zbraň a látku, nechal mu své oblečení, aby mu případně, až se probudí, nebyla zima a vrátil se zpátky ke zbytku té povedené skupiny. Pohledem vyhledal Lewise. Když jej konečně spatřil, prorval se až k němu. Lewis k němu jen pohlédl. Na krátkou chvíli si Jeremy myslel, že ho snad poznal. Ale protože Lewis pohled hned odvrátil, tahle myšlenka ho opustila. Chtěl by příliš, aby si ho pamatoval, byť se v tomhle časoprostoru ještě nepoznali. Ale protože mu jako jediný nejspíš nyní bude rozumět, řekl jeho směrem: „Náčelník mi řekl, že se máme vrátit. Dnes bychom démony neměli lovit a bohy bychom neměli urážet.“

Lewis k němu znovu stočil pohled. Svraštil obočí. Rozuměl mu nebo ne? Jeremy ho však pevně sledoval. Dokáže se vzepřít náčelníkovi? Oddychl si v duchu, když Lewis tiše hvízdl na zbytek skupiny mužů a něco jim v jejich jazyce řekl a ukázal na Jeremyho. Ti ho zpražili nehezkými pohledy, ale nakonec vstali a odklidili se. Jeremy je chtěl následovat, ale Lewis ho zastavil vlastními slovy.

„Co jsi zač? Mluvíš řečí jiného kmene a přitom tvrdíš, že znáš našeho náčelníka.“

Pravda, tohle nedomyslel. Jak to, že mu ale Lewis rozumí…? „Jak to, že mi rozumíš? Pocházíš snad také z jiného kmene?“ stočil k němu Jeremy pohled. Lewis chvíli mlčel, než se zazubil.

„Dobrá otázka. Všechny naše nářečí mají stejný kořen, takže se dají snadno odlišit. Ale jen málokdo se snaží naučit všechny.“

Jeremy přikývl, přestože moc nevěřil, že by to byla pravda. „Naučíš mě váš jazyk?“ zeptal se ho cestou zpátky. Lewis zvedl obočí a podezřívavě se na něj podíval.

„Mluvíš o našem náčelníkovi, který dle všeho vydal rozkaz, a nyní chceš znát náš jazyk? Netroufáš si příliš?“ zazubil se na něj Lewis. „Ale celkem jsi mi i pomohl. Nechtělo se mi dneska lovit. Popravdě řečeno - nikdy se mi lovit nechce. Přijde mi to zbytečné, ale bohové tomu tak chtějí.“

 

Zastavil je náčelník. Na něco se huhlavě zeptal. Lewis se ušklíbl a něco mu řekl v jejich řeči. Náčelník vykulil oči a ostatní muži se hlasitě zasmáli. Náčelník udeřil holí do země a nevraživě pohlédl na Jeremyho.

‚Takže ani v tomto časoprostoru se nebudeme mít rádi, výborně,‘ pomyslel si Jeremy. „Co jsi mu řekl? Vypadal nějak nakrknutě,“ zasmál se Jeremy, když Lewise následoval. Lewis na něj zmateně pohlédl.

„Nakrknutě?“

„Naštvaně?“

Lewis přikývl. „Jen jsem řekl, že se nezúčastním svého rituálu dospělosti, protože jsem si už našel partnera a nemá smysl ho vystavovat zbytečnému nebezpečí,“ vysvětlil.

Jeremy naklonil hlavu na stranu. Partnera? Přistihl se, že trochu žárlí.

„Překvapuje mě ale, že ani to jsi nepochytil,“ dodal Lewis s úšklebkem.

Jeremy se nuceně usmál. „Stane se,“ řekl nevinně.

 

Přestože Lewis moc nechápal proč, vyhověl Jeremyho prosbě, aby ho naučil jejich jazyk. Zabralo jim to celou noc fialového měsíce, než Jeremy uměl plynule mluvit a celou noc modrého měsíce, než se naučil rozumět skoro každému slovu. Když pochopil základy a uvědomil si spojitosti s jazyky z jeho světa, dávalo to smysl.

Historii si pamatoval z jejich předešlého setkání. A přesto se mu zdálo, že mu něco unikalo, nebo že mu Lewis něco zatajuje. Co se stalo předtím, že se vrátil zpátky na začátek? Souviselo to skutečně s tím, že zemřel? Proč ho Lewis najednou opustil? Šel ho hledat a ztratil se? Ne, znal to tady mnohem lépe, než on. Pro tentokrát musel vyčkávat, jak se kola osudu rozhodnou. Možná, že už průběh osudu změnil, když jim zabránil v dnešním lovu. Strávil s Lewisem i další hodiny, kdy s ním probíral rozdíly v jednotlivých nářečích. Posléze mluvili už jen v Lewisově rodném jazyce. Lewis ho seznámil s jejich mytologií, kterou k nim přinesl jejich první náčelník. A vysvětlil mu rituály, které zde byly tradicí, a seznámil ho s jejich původem. Jeremy posléze pochopil, že rituál dospělosti završují muži se svými partnerkami nebo partnery v tom slova smyslu, že musí zkrotit svůj chtíč a zůstat jen po boku svého vyvoleného nebo své vyvolené. Nemá dojít k aktu. K tomu dojde, až se vystřídají na obloze všechny tři měsíce. Teprve poté mohou chtít počít potomka nebo jen nechat svůj chtíč proudit ven.

„Nikdy jste se náčelníka neptali, proč… démoni musejí být zabíjeni a bohům mají být přinášeny oběti?“ zeptal se Jeremy opatrně.

„Mnohokrát,“ povzdychl si Lewis. „Ale vždycky se rozčílí a řekne, že jsme nevěřící, když se na to musíme ptát, že nás bohové potrestají a předhodí démonům jako oběť.“

Jeremy si udělal v duchu poznámku, že se na tyto tradice ještě musí zeptat jejich náčelníka. Z jeho osobní reakce toho vyčte mnohem víc, než když mu to bude Lewis dopodrobna popisovat.

Zeptal se ještě na pár drobností ohledně místní historie, případných šarvátek s jinými kmeny nebo mezi náčelníky a lidem.

„Musím mluvit s náčelníkem,“ řekl najednou a vstal. Čím dřív, tím lépe. Lewis k němu zmateně vzhlédl.

„Zadrž!“ chytil ho za zápěstí a stáhl ho zpátky. „Nyní ho neruš. Promlouvá k bohům a modlí se za naše bezpečí a spásu těch, kteří jsou doposud neznabozi.“

‚Úplná sekta,‘ pomyslel si Jeremy ironicky. „Jen se ho na něco zeptám,“ snažil se vymanit z jeho sevření. Lewis však jeho ruku stiskl silněji.

„Nesmíš,“ řekl tvrdě.

Jeremy svraštil obočí. Něco mu snad tají? Co nesmí vidět?

„Je to zákon našeho lidu. Jen náčelník smí mluvit s bohy a nesmíme ho vyrušovat, když tak činí,“ vysvětlil Lewis, když si všiml otázky v Jeremyho očích.

„Co se stane, když ho vyruším? Bohové na mě sešlou déšť?“

„Nežertuj o moci bohů!“ zvýšil Lewis hlas a také vstal. Jeremyho ironický podtón v tu chvíli zmizel. Takže tento Lewis také věřil bohům a démonům, že dělají, co dělají, pro jejich dobro? Zkuste někdy otevřít oči někomu ze sekty a zareaguje určitě podobně.

„Dobře, omlouvám se,“ volil svá slova moudře. Počká, až usne. Pokud bude mít štěstí, třeba ten rozhovor ještě zaslechne nebo uvidí na vlastní oči. Moc v to nevěřil, ale pokud by si znepřátelil tohoto Lewise, co by se s ním stalo? Jak moc by to pozměnilo proud času? Usadil se zpátky na zem a vzhlédl k Lewisovi, němě se ho ptajíc, zda se také posadí zpátky.

 

Nebylo těžké si počkat, až Lewis tvrdě usne. Jeremy se vytratil ven z jeskyně tak tiše, jak jen dovedl, jak ho to naučili v armádě Pandory. Rozhlédl se kolem. Pláně Orklionu zely prázdnotou. Jen z dálky k němu doléhaly hlasy místních stvoření. Zamířil dolů do propasti, kde se předtím konala Lewisova zkouška dospělosti. Neměl žádný důkaz, ale třeba tam nalezne nějaké odpovědi.

Nyní místním lidem rozuměl - třeba porozumí, co mu náčelník bude plivat do tváře za urážky a bude ho moci beztrestně praštit.

Dostal se v bezpečí na dno propasti a přibližoval se k ohni, před kterým stál náčelník a něco zvolával, mávaje holí z kostí kolem sebe, rukami ve vzduchu tvoříc podivné obrazce. Po chvíli si Jeremy všiml, že oheň reaguje na to, co zvolává.

„Bohové!“ křičel náčelník a praštil holí o zem. „Mocní démoni!“ zvolal znovu a opět praštil holí o zem. „Slyšte můj hlas! Zjevte se mi, mocní vládcové této země. Vyslyšte můj příkaz. Slyšte mou prosbu.“

Oheň se rozproudil proti němu, ale těsně před ním se jakoby rozdělil na dvě poloviny.

„Mocní vládci Orklionu, slyšte!“

Jeremy se dostal tak blízko, jak jen to šlo, aby ho mohl sledovat a poslouchat.

„Jsem to já, váš věrný služebník a oddaná loutka! Slyšte můj hlas a zjevte se!“

Potom si všiml, že něco začal vydupávat nohami. Po chvíli ten rytmus poznával. Stejným rytmem na něj předtím poštvali místní démony. Netrvalo dlouho a země se roztřásla. Vedle náčelníka, který byl unesen krásou stvoření před ním, stanuly dvě příšery. Jedna se znamením na hlavě, druhá bez, jinak naprosto totožné.

Náčelník k nim fascinovaně vzhlédl a pak se jim zhluboka uklonil.

„Nejvyšší mocný bože, Usupi. Nejtemnější ctihodný démone, Jafari. Děkuji vám oběma, že jste vyslyšeli můj hlas i mé prosby a zjevili jste se mi v tento pozdní čas,“ pravil náčelník uctivě. Jeremy ale poznal, že nemluví řečí, kterou zde mluví místní lidi. Přesto mu ale rozuměl. Náčelník se narovnal a vzhlédl ke stvořením, která ho bedlivě sledovala. „Vyslyšte mou prosbu. Očistěte zdejší lid. Dejte jim dar prozřít, jako jste ho dali mně.“

Natáhl k nim ruce dlaněmi vzhůru, když opatrně odložil svou hůl.

Jeremy jen mlčky sledoval, jak příšery hladí po nozdrách a jak ho příšery bedlivě sledují.

„Již brzy dostanete své oběti. Zítra bude další zkouška pro jednoho z nás. Nechte ho naživu. Až se měsíce ještě jednou prostřídají, posléze budete mít velkou hostinu,“ slíbil jim důvěrně. Obě příšery hlasitě zařvaly na souhlas, zatímco se náčelník smál.

Tohle Jeremymu stačilo.

 

Jeden chybný krok a byl prozrazen. Když Jeremymu podjela noha na kluzkém povrchu skály, zanadával v duchu. Mohl i nahlas. Stvoření i náčelník k němu trhli hlavami. A Jeremymu bylo jasné, co jim proběhlo hlavou. Vetřelec.

Jeho myšlenku mu i náčelník potvrdil, když zvolal: „Roztrhejte ho!“

Naneštěstí pro něj se Jeremy už vyhoupl nahoru a po vystouplých kamenech na skále se dostával výš a výš. Skála se otřásla, když do ní vrazily dvě tvrdé hlavy a posléze se ozvaly dva hlasité řevy, které roztřásly vše kolem. Kdyby se Jeremy v čas nevyhoupl nahoru, jistě by ho i jejich bodliny dostaly. Rozběhl se rychle k vesnici.

Není tak bláhový, aby si myslel, že mu místní lidé uvěří.

Ale Lewisovi by mohli.

 

„Lewisi!“ vtrhl dovnitř zadýchaně. Lewis se rozespale na něj podíval a naklonil hlavu na stranu, ptajíc se ho, co se stalo. „Na to teď není čas. Pojď se mnou! Vesnice je v nebezpečí!“ tahal ho na nohy. Lewis pořád nechápal, co se dělo. A hlavně - proč by měl vstávat? Proč by se měl starat o vesnici, která ho vidí jen jako odpadlíka, který doposud nesložil zkoušku a nenašel si tak partnera.

Když ale viděl naléhavost v Jeremyho očích, líně vstal a nechal se jím vést, kam chtěl.

Jeremy ho musel tahat. Ani slova, aby si pospíšil, nezabrala.

Jak dlouho těm stvořením mohlo trvat, než se dostala nahoru? Nebudou už ve vesnici?

 

Nebyly.

Krajina byla pustá. Lidé v pokoji spali, když je Jeremy začal probouzet. Lidé na něj nadávali. Lewis jen mlčenlivě přihlížel. Také nechápal, co ho to najednou popadlo. Ať už se Jeremy snažil vysvětlit jim nastalou situaci, dočkal se jen prázdných pohledů, popřípadě úšklebků mužů, kteří si klepali na čelo a kroutili hlavami.

„Věřte mi!“ zvolal na ně.

„Co je to za povyk?“ slyšeli všichni rázný hlas. Po chvíli se rozestoupili stranou, aby kolem nich mohl náčelník projít. „Nuže?“ zeptal se a opřel se o svou hůl.

Jeremy se zamračil. Má vše riskovat a odhalit ho, nebo to svést na dočasnou nemoc z bylinek? Uvěří mu místní lidé nebo ho hodí jako oběť svým bohům? Jak se zdejší historie bude dál vyvíjet, záleželo nyní na něm. Má jim ukázat pravdu a být za ni odsouzen? Měl pro ni nějaký důkaz, než vlastní slova?

Náčelník trpělivě čekal a vlídně se usmíval.

Vysmíval se mu pohledem.

„Nikdo ti neuvěří,“ stálo mu napsané v očích. „Jsou to věrné ovečky mé, které za mě položí život. A co ty? Ty jsi jen pouhý cizinec, vetřelec. Kdo ti uvěří?“

(planeta Black/Oxyrion, vesnice bez jména, ptačí den roku švába)