(les Blivindrium, svět Pandora, 2. den 25. měsíce, místního věku 1943, brzké ranní hodiny)

Mlčenlivě sledoval, jak se jeho tělo pozvolna noří do nazelenalé břečky kdysi honosného jezera v dnešní době již opuštěném, vyhořelém lese. Nebylo příhodnějšího místa, kde by se zbavil těla svého nejlepšího přítele. Smočil ruce ve špinavé vodě a omyl si jimi tvář špinavou od prachu. Mokrou rukou si projel ve vlasech. Pohledem opět spočinul u místa, kde se nyní potápělo tělo jeho přítele. Pomalu vstal, hodil do vody i boty bahnité barvy a uniformu odstínu brčálu.

Lidé si ho a jeho nejlepšího přítele najímali na ty nejodpornější věci, na které sami nebyli schopni nikdy ani pomyslet.

A nyní to dopadlo takhle - pokazili zakázku a v patě měli maníka, který se jim chtěl pomstít. Bylo proto přirozené, že svého jediného nejlepšího přítele zabil on sám, aby zemřel jeho rukou a ne rukou někoho jiného. Zbavit se těla mu přišlo vhod, když ho zabil jen pár metrů od naprosto opuštěného jezera. Kdo by chodil do vyhořelého lesa, kde prý straší, na procházky? Sám, natož s někým? Toto místo bylo příhodné pro zabijáka, jako byl John.

To Jeremy moc dobře věděl. Tvořili dvojici přes šest let a vybudovali si silný vztah na vzájemném respektu a silném přátelství. Možná, že kdyby Jeremy svolil, bylo by to i něco víc. Oba věděli, že je to k sobě táhne. Ještě jednou naposledy se ohlédl k jezeru, kde zmizelo tělo jeho přítele, kterého miloval a on jeho city opětoval, byť to ani jeden z nich nikdy neřekl nahlas.

Bohužel - i když se do něj zamiloval, nemohl dopustit, aby se dožil třiceti let. Proč? Protože za dva roky se z něj měl stát vůdce krvavé revoluce, která v tomhle světě, který Jeremy nazval skromně Pandora, měla zničit vše živé. Jak to věděl? Protože už dávno nebyl rok 1943. Tento svět se již dávno posunul do roku 1950. Na jeho hodinkách jasně svítila číslice 25. května 2018. To byl rok, kdy tohle všechno začalo.

Rok, kdy na radu vědců proskočil skrz čas, aby zabránil události, která změnila celý svět. Uspěl. Ale jako trest za to, že změnil historii, už se nikdy nevrátil do své původní časové ani prostorové linie. Tehdy si zoufal a proskakoval skrz světy a časy, hledal skuliny a drobné cestičky, tak jak mu vědci radili. Spojení skrz hodinky nefungovalo. Svět, ze kterého Jeremy bůhví před kolika lety přišel, pro něj přestal existovat. Dveře se mu zavřely před nosem. Uvězněn v čase a prostoru rozhodl se putovat dál.

Tehdy měl jen zabránit jedné události, ale co když má moc, aby zabránil dalším? Co když dokáže změnit historii všech možných světů, které známe a neznáme?

Pokoušel osud, zahrával si s časem a prostoru se vysmíval.

Objevoval světy, které ani v učebnicích ani v knihách s fantazijními prvky neexistovaly.

Psal si deník.

Když měl štěstí a dorazil do poklidného světa a času, zkoušel pracovat a žít jako normální člověk. Krutý osud se mu však vysmál, když ho sám po nějakém čase k sobě opět násilně povolal. Neměl rodinu. Ani ji mít nemohl. Jen proto, aby se zničehonic vypařil a nechal lidi, které miloval po dobu několika let, samotné, aby na něj zapomněli nebo o něm smýšleli jako o mrtvém?

Nejednou se pokoušel svou vlastní moc potlačit nebo si vzít život.

Všechny jeho pokusy skončily stejně.

Vytáhl deník a úhledným písmem si zapsal místo, kde se nacházel a jméno muže, kterého zabil. Znaveně sevřel víčka k sobě. V tomhle času i prostoru zůstal šest let. Šest dlouhých let se vyhýbal své zodpovědnosti. Našel ho, když se po tomto světě potuloval už druhým rokem. Skončili spolu v armádě a měli bojovat.

Právě v té době začínal mít ten muž nehezké myšlenky na ovládnutí světa.

Jeremy strčil ruce do kapes, když si schoval deník, a vydal se kupředu. Až znovu zachytí jiného škůdce historie, hned se přemístí do jeho času a prostoru. Nezáleželo, jak moc to nechtěl nebo jak moc tomu chtěl zabránit. Jeho moc nebyla darem. Byla prokletím, které ho tahalo tam, kde bylo potřeba. Pokud neuspěl, vrátil se zpátky na začátek. Zastavil se, když vyšel z lesa. Nebe bylo temné. Splnil svůj úkol, lidé by se měli radovat. Tato alternativní doba bude v bezpečí. Jak moc však ovlivnil předešlý tok zde na Pandoře?

Shýbl se dolů pro trs trávy, který si vložil do úst.

Chvíli si s ním prohrával z jednoho koutku do druhého.

Za další chvíli už však stéblo trávy spadlo pozvolna na zem.

Vrah jménem Jeremy zmizel z Pandory stejně záhadně, jako se na ní objevil.

 

Když se Jeremy vzpamatoval, rozhlédl se kolem.

Tuhle planetu neznal. Jak jinak. Kolik bylo hodin? Co je za den? Jaký je rok? Jak tento svět pojmenuje? Vytáhl deník a projížděl si stránky, plně popsané drobným písmem. Nebyl tady už někdy předtím? Že by se poprvé vrátil někde, kde už to znal… že ano? Zoufale očima skenoval všechny své záznamy. Nakonec stejně zklamaně, jako pokaždé, deník opět schoval.

Vzhlédl k honosné bráně z mramoru, která stála před ním.

Chvíli přemýšlel, než do svého deníku zapsal:

(brána do města, svět Shiro, ??? roku ???, krátce před polednem)

Zbylé informace doplní, až se zde trochu více rozhlédne.

Oděn pořád v brčálové barvě uniformy vojáků z Pandory vydal se kupředu k bráně.

Netušil, v jaké „době“ se nachází. Je tohle pokroková doba jako zažil v jiném světě? Nebo odpovídá středověku? Nebo se nachází v době starověku?

Rozhodl se moc nezkoumat, dokud nebude mít nějaké informace.

Ještě pořád si pamatoval, jak to dopadlo na jiné planetě předtím, když byl ještě nezkušený. Ptal se příliš a div sám nezemřel.

Zabušil na bránu.

Nic se nedělo. Otevírá se na speciální signál nebo jen vozy smí dovnitř?

Svraštil obočí. Proč se zjevil zrovna v tomto světě? Co se tady stalo, že ho bylo potřeba?

„Otevřete bránu!“ slyšel něčí jasný hlas. „Král Greciy se vrací z lovu!“

Král Greciy? O tomto světě ještě nikdy neslyšel. Své poznatky si hned zapsal. Ohlédl se za sebe a měl co dělat, aby se vyhnul splašeným koním, kteří se hnali kupředu. Vepředu jel muž s plavými vlasy, které měl svázané do dvou culíků, stejně tak dlouhý plnovous nesl tento dětinský znak.

Jeremy sám sebe pokáral, aby neměl urážející myšlenky.

Vyptával se na trhu po bližších informacích.

Dle chování zbylých lidí za bránou i vedle něj, usoudil, že onen dětinský vousáč je s velkou pravděpodobností skutečným králem Greciy. Takže středověk. Nejspíš.

Musel mu poděkovat, díky němu se dostal za hradby a mohl zkoumat dál.

Po chvíli svůj záznam upravil.

(brána do království Greciy, svět Shiro, 4. den 7. měsíce roku 1034, poledne)

Lidé zde byli ochotní. Zodpovídali mu jeho otázky, byť jim jistě zněly jako otázky blázna. Pozastavovali se spíše nad jeho neobvyklým jménem. A také nad jeho neznalostí dějin, které by měly být všude stejné.

Jeremy k večeru zakotvil do místního vyhlášeného hostince a projížděl si očima své poznámky.

Proč se zjevil v Grecie? Lidé si zde na nikoho nestěžovali. Že by šlo o nějaké trable v budoucnosti? Nebo lidé ze strachu mlčeli? Pohlédl na své hodinky. Pořád ukazovaly čas, kdy dal sbohem svému originálnímu světu a času. Povzdychl si a opřel se o tvrdou lavici. Pokud by měl tento svět srovnat s tím, co si matně vybavoval z toho svého, byla zde doba středověku. Přesto postřehl, že skrz magii se místní lidé pomalu blížili technologii, kterou viděl na Pandoře.

„Každý svět má nejspíš něco,“ pomyslel si nahlas a napil se medoviny.

„Jsi cestovatel?“ slyšel nad sebou. Vyprskl překvapením medovinu, div se jí nezadusil. Polekaně vzhlédl k muži, který ho zaslechl.

Byl to pohledný muž. Ten typ, který Jeremyho podvědomě přitahoval. A také typ, který Jeremy sváděl jen dýcháním. Nebezpečné zelené oči jasně zářily, když se posadil naproti němu. Rozcuchané tmavě hnědé vlasy byly neposedné a kroutily se do všech stran, byť si Jeremy všiml náznaku snahy o jejich zkrocení. Na nose mu seděly tenké brýličky, které po chvíli schoval do malé kapsy na levém prsu.

„Ne,“ reagoval Jeremy konečně. „Proč se ptáte?“

„Kvůli tomu, co jsi řekl předtím. Ale vzdělaný jistě jsi. Netřeba zdvořilostí a formalit. Jsem Lewis,“ představil se jakoby omylem a věnoval mu vřelý úsměv, který Jeremy váhavě opětoval. „Neobvyklé jméno na tuto dobu a tento svět, že?“

„To tedy ano-…“ začal Jeremy a zpozorněl. „Co jsi to řekl?“

„Předtím jsi říkal, že ‚každý svět má nejspíš něco‘, takže tento svět má mě,“ zazubil se na něj hnědovlasý muž hravě. Mohl být možná tak o dobrých šest let starší než Jeremy.

Po té poznámce mezi muži nastalo ticho.

Lewis ho přerušil pořádným praštěním do poháru s medovinou onoho cizince, který se doposud nepředstavil.

„Na zdraví, cizinče,“ vyzval ho.

„Ach, jsem Jeremy,“ dodal Jeremy a zvedl pohár.

„Na zdraví, Jeremy,“ opravil se muž a během chvíle v něm mizela medovina jako v bezedné studni. Položil pohár vedle sebe a utřel si koutky. Jeremy si všiml jeho hbitého pohybu jazyka předtím, když sbíral pěnu z horního rtu. „Co tě sem do Greciy vůbec přivádí?“ zeptal se ho najednou.

Jeremy na chvíli zaváhal. „Obchod,“ rozhodl se po chvíli moudře.

„Hm? Ryby a mořské plody? Nebo snad exotické ovoce?“ vyzvídal Lewis zvědavě, než se rozesmál hrdelním smíchem. „Jen žertuji! Nechť se ti daří, brachu!“

 

Vypili spolu ještě mnoho litrů medoviny. Výměnou za ranní kocovinu získal Jeremy během chvíle plno cenných informací. Třeba to, že v tomto světě existuje několik království. V poslední době jedním z významnějších je království Agrevia, které se nachází na jih od Greciy. Zbytek mu tak nějak splýval, protože jediné, na co se soustředil, byly Lewisovy rty a svádějící polibky, kterými ho k sobě poutal. Mozek ho varoval, že by měl přestat, že se může probudit zítra ráno zase někde jinde. Jeho druhý mozek však velel jinak. Velel vztyk a kupředu!

S Lewisem nakonec prožil noc plnou podmínkových vět.

Neměl co ztratit. S velkou pravděpodobností se stejně probudí zase na jiném místě, když doposud nebyl schopný zjistit, proč se zde objevil.

Myšlenky tohoto typu hodil za hlavu a nechal se svést tajemným mužem, který voněl po heřmánku a čokoládě, poslouchal jeho myšlenky o lepším zítřku, který je čeká, o tom jak jejich vojsko porazí to agrevijské, o tom, že jejich král je moudrý a dobrý člověk. Kéž by jen věděl, jakou tragédii přivolává na svůj domov.

S přáním sladkých snů se nakonec Jeremy odevzdal říši spánku.

 

Probudil ho chlad.

Otřásl se a zjistil, že leží v něčem mokrém.

Pomalu rozevřel oči.

Kde to sakra byl?

Opustil svět Greciy, aniž by si to uvědomil. Během spánku. Jeho šaty se změnily. Měl na sobě hadry, za které by se nestyděl ani kdejaký bezdomovec. Pomalu se posadil. V hlavě mu třeštilo z vypité medoviny a tělem otřásal se chladem.

Pokusil se dostat na nohy, ale moc mu to nešlo.

Na mokrých novinách se snažil najít datum.

Do svého deníku si zapsal:

(Bratislava, svět Modrá planeta, 16. prosince 1992, podvečer)

Slovo „Modrá planeta“ vyčetl z nějakých jiných novin, kde byly pěkné obrázky nějaké modré koule s občasnými žlutými a zelenými fleky. Nejdříve se mu ten cizí jazyk četl obtížně, viděl ho poprvé v životě, ale po chvíli mu rozuměl téměř dokonale.

Vyhoupl se na nohy a prohlédl si své oblečení.

Co bude dělat tentokrát?

Stal se z něj bezdomovec. To tady ještě nebylo.

Kdyby měl alespoň v celku kalhoty a ne takhle potrhané…

Rozespale zívl a poškrábal se na zarostlé bradě.

Skvělý vzhled bezdomovce. Lepší roli v tomhle světe si žádat nemohl. Potácivým pochodem se vydal kupředu, aby zjistil, co je jeho úkolem nyní. Nebo se tady jen zjevil, aby zase zabil čas nicneděláním?

Zkusil promluvit na místní lidi, ale ti si jen zacpávali nosy a vyhýbali se mu.

Pravda, asi smrděl a vypadal odpudivě.

Chytil se za hlavu. Takhle moc informací nezíská.

„Jste v pořádku?“ slyšel starostlivý hlas a zpozorněl. Otočil se. Spatřil jasně zelené oči, které na něj koukaly zpoza tenkých brýlí. Jen hnědé vlasy byly tentokrát zastřižené na ježka a žádné vousy na bradě ani pod nosem. Ale ten hlas a podmanivý pohled očí by Jeremy poznal kdekoliv.

Ale to je přece pitomost. On byl z Greciy! Tak co dělal tady?

„Lewisi?“ vydal ze sebe překvapeně.