Král Agsir hrdě zvedl bradu a podepřel si znuděně hlavu. Tenhle rebel, že s ním chce mluvit? Snad rozmýšlel, zda ho připravit o jazyk, nebo rovnou o hlavu. Jde proti němu a ještě má tu drzost po něm něco chtít? Ale protože Melafor podotkl, že by to mohla být zábava, svolil, aby se s tímhle bídným lidským životem setkal. Jeremy si moc dobře uvědomoval své nynější postavení. A ten pohled byl oprávněný. Sice tohohle krále neznal, ale žádný král nerad mluví s někým, kdo ničí jeho plány. Protože znal slušné mravy, poklekl na jedno koleno a sklopil hlavu. Agsir se ovšem po chvíli hlasitě rozesmál.

„Zrádce a vrah se přede mnou klaní a snad po mně chce, abych mu odpustil? Jak vtipné!“ smál se Agsir.

„Agsire,“ oslovil ho Melafor, který stál po jeho boku. Jeremy k nim nevzhlédl. Musel čekat na svolení. Pokud krále rozesmál, možná, že ho vyslechne. Možná, že se mu znovu vysměje.

„Pročpak se také nesměješ, Melafore?“ zeptal se Agsir pobaveně, zatímco se ještě smál. „Vždyť je to přece k smíchu!“

„Králi,“ oslovil ho muž po jeho boku trochu přísněji. Agsirovi po chvíli zmizel úsměv ze rtu. Změnil se v nuděný a potom chladný pohled.

„Proč ztrácet čas s odpadem, který mě přišel stejně zabít?“ zeptal se znuděně, skoro až znechuceně.

„Můj pane,“ promluvil konečně Jeremy, „omlouvám se se naši předešlou drzost. Pokud jsme Vás-…“

Nemohl domluvit. Protože to už se před ním zjevil Melafor, jeho oči jasně zlatavě zářily. Ani nepostřehl pořádně, co se stalo. Ale byla to stejná síla, kterou předtím viděl u Ryua, Mikaela a několika dalších. Tolik pověstná síla démona z tohoto světa.

Pocítil ji na vlastní kůži.

Obyčejný kopanec, který by vám možná mohl nanejvýš vyrazit dech, pokud by se dotyčný rozmáchl příliš, poslal Jeremyho o pár metrů dozadu, zlomil mu několik žeber a připravil ho o dech.

„Kdo ti dovolil mluvit, špíno?“ zeptal se Agsir chladně. Mávl rukou a vojáci přitáhli Jeremyho zpátky na jeho místo a přinutili ho znovu pokleknout. Nijak nekomentoval reakci toho Melafora. Jeremymu hučelo v uších a motala se mu hlava. Po chvíli cítil, že mu teče krev z úst. Co všechno dokázal jen tím jedním kopancem?

„Už vás plně vnímá, můj pane,“ poklonil se Melafor svému králi.

Tohle byla síla krále Agreviy.

Nebyla jeho, ale lidí kolem něj. Lidí, kteří ho podporovali a věřili, že jeho vidina je ta správná. A kdokoliv se protivil králi, byl potrestán.

„Nač s ním ztrácet čas, když teď stejně nebude chvíli mluvit,“ zhodnotil Agsir lhostejně.

Melafor k němu pohlédl a vřele se pousmál. „Mohu ho přimět mluvit sám, můj pane,“ navrhl s milým úsměvem. Agsir mu po chvíli ten úsměv opětoval.

„Svěřuji ti ho,“ svolil král.

Další slova Jeremy neslyšel, protože hučení v uších přerostlo a on na chvíli ztratil vědomí.

 

Probudila ho prudká bolest ve stehně a vlastní výkřik.

„Budíček,“ zašveholil vedle něj známý hlas pobaveně. Vzhlédl k Melaforovi, který prudce vytáhl dýku z jeho stehna a sledoval, jak z ní kape krev.

‚Další sadista napříč světy,‘ pomyslel si Jeremy a stáhl se mu žaludek při vzpomínce na Octavia Augusta. Sledoval, jak Melafor beze slova odešel a odložil špinavou dýku na stůl. Rozevřel nějaké pouzdro z kůže, které skrývalo nejeden poklad. Postřehl taky, že se na chvíli zahleděl na nějaký pytlíček, který měl pověšený u hlavy.

Vypadal, že se rozhodoval, zda použít jeho obsah či nikoliv.

Jeremy se rozhlédl po místnosti. Seděl na židli, ke které byl také přivázán. Už od pohledu mu bylo jasné, že se odsud nedostane jen tak. Až potom si to uvědomil. Jeho hodinky zmizely! Spěšným pohledem se rozhlédl kolem po zemi. Možná, že je vytratil cestou, když ho sem táhl!

„Hledáš tohle?“ slyšel klidný hlas. Váhavě očima pohlédl na Melafora. Hrdlo se mu trochu stáhlo, když viděl, jak na jeho dlani spočívají Lewisovy hodinky. Melafor k němu tichým krokem přišel a zastavil se u něj. „Zajímavá věcička. Skoro jakoby stíhala čas doopravdy,“ poznamenal a prohlédl si je zblízka. Všiml si Jeremyho zaujatého pohledu a přistrčil mu je těsně k očím. „A vypadá, že pro tebe je i důležitá,“ dodal s úšklebkem.

Jeremy polkl na prázdno.

Melafor mu stiskl vlasy mezi prsty a zatáhl. „Na tvém místě bych raději odpovídal dobrovolně,“ připomněl mu chladně muž, kterého se v tomto světě všichni báli. Ne všichni. Král se ho nebál. Král mu jako jediný přikazoval.

Po chvíli mu oči zlatavě zazářily.

„Budiž,“ řekl pomalu a pustil jeho vlasy. Vrátil se zpátky ke stolu a tentokrát ten pytel vzal, když se vracel. V očích měl nevyřčenou poznámku: ‚Proč jsou vždycky tak tvrdohlaví?‘ Zastavil se kousek od něj. Sledoval jeho zmatený pohled. Snad na chvíli Melafor zaváhal, když z toho člověka vycítil, že si nejspíš není vědom toho, co přijde posléze. Ušklíbl se. O to větší to bude zábava, když nemá ani ponětí.

Jeremy sklopil pohled k jeho prstům, když pytlík rozvazoval.

Spatřil několik různých bylinek, jejichž vůně mu hned vletěla do chřípí.

Stačil jen letmý nádech a došlo mu, k čemu ty bylinky slouží. Než stačil protestovat, prudká síla zatlačila na jeho temeno a on zabořil tvář hluboko do bylinek. Melafor ho pevně držel na místě a sledoval každou jeho reakci. Když s sebou začal zmítat a dožadovat se kyslíku, přidržel ho o něco silněji.

Najednou jeho marný boj skončil a on se uklidnil.

Odtáhl jeho hlavu a pytlík spěšně zavázal. Hodil ho na stůl a pohlédl na svého vězně. Reakce přišla téměř okamžitě, jak očekával. Přejel mu po bradě a se slabým uspokojeným poslouchal jeho roztřesený výdech.

„Co je tahle věcička zač?“ zeptal se Melafor v těsné blízkosti.

„Hodinky,“ odpověděl Jeremy téměř okamžitě, přestože ve své mysli si nadával a nechápal, proč mu odpovídá? Očima spočinul na onom pytlíčku s bylinkami. Co v nich skutečně bylo? Když cítil dotek na své tváři, vrátil se pohledem zpět na Melafora, byť měl v plánu něco jiného.

„Co jsou to hodinky?“ vyptával se ho Melafor dál a oči mu slabě zlatavě zazářily. Až z něj vytáhne pravdu, zbaví se ho, jako každého jiného.

„Měří čas,“ vydechl Jeremy, když mu Melafor prsty přejel po hrdle.

„Jak je to možné?“

„Byly tak nastaveny.“

„Kým?“

„Netuším.“

Melafor se mu zahleděl do očí. „Nejsi z tohoto světa.“

Jeremy nemusel ani odpovídat. Jeho zmatený pohled Melaforovi dal odpověď sám o sobě. Překryl mu ústa svou rukou a snížil se k němu.

„Necítím z tebe ani démona, ani lasičku. Máš prapodivný nástroj, který měří čas. Nepropadáš úplnému kouzlu zdejších bylinek. Chováš se ke králi, jako bys ho znal. Nemáš ze mě kupodivu strach,“ pokračoval Melafor šeptem, který Jeremyho nápadně vzrušoval kvůli moci bylinek, „a v této zemi není nikdo, kdo by mě neznal a kdo by se mě nebál. Není zde nikdo, kdo by neznal zdejší historii.“

Prsty mu pomalu přejel po hrdle směrem dolů ke knoflíkům košile, kterou měl semknutou pevně pod krkem. Konečky prstů se o ni zahákl.

„To stačí,“ slyšel známý hlas a zastavil se při pohledu na trochu odhalené Jeremyho kůže. Ohlédl se přes rameno a spatřil krále.

Odkryl Jeremyho ústa, který skoro až vzrušeně vydechl, že může znovu dýchat, a odstoupil od něj. „Tohle není místo vhodné pro krále,“ připomněl Agsirovi. Agsir mlčel a s drobným zamračením k němu kráčel. Zastavil se až v jeho těsné blízkosti.

„A tohle není způsob, kterým běžně vyslýcháš mé vězně,“ připomněl mu král. Snad žárlil? Jeremy je sledoval nepřítomným pohledem. Proč měl tělo v jednom ohni? Nadával si, jak slabý byl vůči zdejší magii.

Melafor mlčel po králových slovech. Agsir pohlédl na muže, který s ním předtím mluvil jako se sobě rovným. A nyní mu dokonce sváděl milence?

„Nic z něj nedostaneš, ani když ho budeš svádět,“ zasyčel král rozhořčeně a znechuceně odešel. Melafor po jeho slovech mlčel.

Snad litoval, že ho král přistihl při slabé chvilce, kdy si užíval, jak jeho oběť pomalu ztrácí zdravý rozum?

Pohlédl zpět na Jeremyho, který zhluboka oddechoval a potil se. Odfrkl si. „Všichni jsou stejní,“ zavrčel si tiše pro sebe.

 

Jeremy netušil, kdy usnul. Když se ale probudil, byl zpátky v cele. Prudce se posadil, ale hlava ho celá rozbolela. Pohlédl na zranění na svém stehnu, které měl pokryté bylinkami. Přivřel oči. To byl tak slabý, že se nechal tak snadno ovládnout? Až potom se rychle rozhlédl kolem. Kde byl Lewis?

„Jestli hledáš toho druhého,“ ozval se chladný Melaforův hlas, za kterým se Jeremy rychle otočil, „král si ho přál také vyslechnout.“

„Co jsi s ním udělal?“ zeptal se Jeremy zle.

„Nic, prozatím.“

„Ty jeden-…“

„Pokud budeš spolupracovat, ani mu nic neudělám.“

Jeremy se zarazil. Spolupracovat? S ním? „Co tím myslíš?“

Melafor se k němu otočil a ušklíbl se pro sebe. „Ty ‚hodinky‘, jak jsi ten zajímavý přístroj nazval - co umějí?“

Jeremy chvíli mlčel. „Určují čas,“ řekl po chvíli.

„Jaký čas? Kolik ti zbývá, než zemřeš? Kolik času uteklo od doby, kdy ses narodil?“

„Prostě… určují čas…“

Melaforova zvědavost opadla. Pouze určují čas? Jak se má spokojit s takovou odpovědí? Tolik se těšil, že za nimi bude nějaké kouzlo, proto budou tak podstatné pro něj. Ale pouze určují čas? Směšné. Znechuceně mu hodil ony ‚hodinky‘ zpátky a beze slova odešel. Zbytečně s ním ztrácel čas.

Jeremy hodinky rychle zkontroloval.

Oddychl si. Nic jim nebylo. Pořád fungovaly.

Proč Melafora ale tolik zaujaly?

„Kde je Lewis?“ zavolal za ním.

„Když odmítáš mluvit ty, budou mluvit jiní,“ odpověděl mu Melafor, než se za ním zavřely dveře. A v Jeremym hrklo.

Způsobil snad tohle vlastní tvrdohlavostí?

Pohlédl na hodinky, které ho pálily v konečcích prstů.

K čertu se zdejším časoprostorem!

‚Promiň, Lewisi,‘ pomyslel si, než několikrát otočil kolečkem dozadu. ‚Nedovolím mu, aby cokoliv zjistil, aby se tě jakkoliv dotkl. Naruším místní prostor, abychom odsud mohli oba odejít! Promiň…‘

Roztřeseně vydechl a zacvakl kolečko zpátky.

Už nebylo cesty zpět.

Musel se vrátit do chvíle, kdy chtěl mluvit s králem.

Musel zvážit svá slova, aby zde nebyly následky…

A pokud ho král ani poté nevyslechne… jak s ním naloží?

Představil si Agsirovu smrt jeho vlastníma rukama, kterak ho probodává na trůně.

Byla by tohle smrt hodna krále?

Osvobodil by tímto zdejší lid?

Nebo by je uvrhl do zatracení?

Zbývalo jen pár vteřin, než se vrátí zpátky před krále a Melafora. Musel si rozmyslet, co jim tentokrát řekne. Na jeho rozhodnutí nezáležel už jen jeho život.