Jeremy se beze slov díval do očí mladíka, jehož pohled nepoznával. Má hrát divadlo a předstírat, že neví, o čem mluví? Nebo má přistoupit na jeho hru? Dozví se tak o něm víc, než by vypozoroval? Mladík se najednou uchechtl, než se pobaveně rozesmál a odtáhl se. Jeremy ho zkoumal očima. Tristan se však pořád smál veselým smíchem nevinného adolescenta. Váhavě se Jeremy posadil a sledoval, jak se mladý sir Snow pomalu uklidňuje.

„Omlouvám se,“ řekl ještě se smíchem a setřel si slzy zpod víček. „Vypadal jste tak bezradně, že jsem musel. Hodně mi připomínáte jednoho známého mých rodičů.“

Jeremy mlčel. Mluví pravdu nebo ho jenom zkouší?

Tristan mu s lišáckým úsměvem nastavil ruku. „Příměří?“ zkusil.

„Na příště si tohle vaše chování vyprošťuji,“ odvětil však Jeremy profesionálně a upravil si šat. Musel znít tvrdě a nekompromisně, aby nedal najevo překvapení. „Příště bych si na vaše chování stěžoval řediteli.“

„Vždyť říkám, že se omlouvám,“ zasmál se Tristan.

‚Trochu blbý způsob zábavy,‘ pomyslel si Jeremy.

„Tak zase zítra,“ zasalutoval mu Tristan posměšně, než odešel. Když za sebou zavřel dveře, přejel si Jeremy nepříjemně po krku. Nebyl to žert. Dával mu tak jasně najevo, že pokud bude chtít, může mu klidně zavařit. Pokud udělá chybný krok, potrestá ho, byť je to jen student. Jeho matka to zařídí. Poznal ho? Nebo opravdu jen žertoval? Nejistota naplňovala Jeremyho a on se obával nejhoršího. Nežertoval by, pokud by ho nepoznal… Kousl se do rtu. Pokud ho poznal, využije toho? Změní své myšlenky? Svěří se mu, když bude potřeba? Předtím než jeho mysl potemní a z něj se stane šílenec?

Uvolnil si kravatu, která ho nepříjemně škrtila.

„Dej tomu čas,“ řekl si sám sobě do tiché třídy.

Smazal tabuli, než se také vydal pryč.

 

Uběhlo mnoho dní a Tristan si nic podobného už neodvažoval zkusit. Přesto Jeremy cítil jeho upřený pohled, kdykoliv se otočil k tabuli a něco napsal. Znervózňovalo ho to? Ano. Hodně. Být pod něčím dohledem celou dobu výuky mu moc nepomáhalo. Na sklonku dne, když své žáky pouštěl domů, Tristan zůstával, aby mu pomohl. Nepřiblížil se k němu víc, než by si dovolil kdejaký student. A přesto Jeremy měl pocit, že mladík moc dobře ví, kdo je. Když se s ním Tristan rozloučil, Jeremy čekal u okna a sledoval ho, jak mizí v háji keřů, kde už na něj čekal jeho milenec. Vypadali šťastně. Pokud mu ke štěstí bude stačit, že se nebude muset ženit, dá se to přece zařídit. Stačí jen, aby ho matka vyslechla.

Jeremy se však rozhodl, že ještě počká.

Pořád byl na počátku všeho, co se odehrálo, než se Tristan zbláznil.

 

Seděl ve svém podkrovním pokoji a psal Lewisovi dopis. Poté bude muset napsat i Lucy, aby věděla, že je v pořádku, jen se zdrží déle, než plánoval. Při svitu svíčky pomalu vydechl a obláčky kouře kolem něj proletěly. Blížilo se období, které bychom v našem světě nazvali zimou. Za pomocí svého prstenu, který obtiskl do vosku, vytvořil pečeť, kterou by měli poznat oba dva. Ráno dopisy předá vrátnému.

Lewis mu chyběl. Lucyino věčné kárání mu scházelo.

Ale pokud chtěl zjistit, co přimělo Tristana se natolik změnit, musel tady vydržet. Ve špatných podmínkách, přehlížen a ponižován vlastními žáky, když ho míjeli na chodbě. Pořád lepší než být bezdomovec. Něco málo alespoň svému dvojníkovi, který byl doposud uzavřený ve stodole, vydělá.

Měl by se ho zbavit?

Pohrával si s pírkem a rozhodoval o životě svého dvojníka. Kdyby se neprobudil, měl by život příjemnější a jednodušší. Přesto se tu noc rozhodl vydat do opuštěné stodoly, kterou nikdo nenavštěvoval. Našel svou Šípkovou Růženku tam, kde ji nechal. Ale už probuzenou. Kdejaký mučitel by se nemusel stydět považovat Jeremyho za svého učně. Ruce svázané za zády, roubík v puse, kotníky k sobě. Pro jistotu vzadu ještě jeden obvaz, který spojoval jeho ruce a nohy, aby nemohl utéct.

„Promiň, brachu,“ řekl, když se usadil naproti němu. „Teď mě poslouchej, ano? Sundám ti roubík, ale musíš být zticha. Jsi vzdělaný člověk, jak jsem zjistil. Takže mi rozumíš, že ano?“

Muž ho propaloval pohledem.

„Asi ne, že?“ zeptal se Jeremy ironicky.

Muž za okamžik přikývl.

Jeremy s dávkou skepse vyndal muži roubík. Jak očekával; muž začal ihned volat o pomoc. Vteřinu poté měl roubík zase v ústech, div se jím nezadusil vlastním přičiněním. Jeremy si povzdychl. Práci mu moc neulehčuje.

„Tak jinak,“ pravil Jeremy, aby se sám uklidnil. „Dám ti najíst a napít, ty zůstaneš zticha a ještě chvíli si tady poležíš, ano?“

Muž opět mlčel.

„Ano?“ zeptal se Jeremy zle. Muž začal rychle přikyvovat, když viděl nehezký pohled v Jeremyho očích. Ten ho jen poplácal po tváři se slovy: „Jsem rád, že jsme se domluvili.“ Nelíbilo se mu vlastní chování, ale pustit muže nemohl.

 

„Mám tě nakrmit, nebo budeš mít rozum a sníš to v klidu sám?“ zeptal se, když mu donesl chleba a vlažnou polévku. V této zimě by byl nelida, kdyby mu něco teplého nechtěl dát. Muž ještě chvíli trucoval, ale nakonec se podvolil svůdné vůni teplého pokrmu. Jeremy mu rozvázal ruce a vyndal roubík. Podal mu misku s polévkou a jen sledoval, jak její obsah mizí v jeho ústech rychlostí blesku, až mu po bradě a krku polévka kapala. „Jestli chceš další, zůstaneš tady ještě nějakou tu dobu, jasné?“ zeptal se, když mu podával chleba, na který se muž hladově vrhl. Bez námitek jen přikyvoval s plnou pusou. Jeremy si povzdychl. „Budu tě muset zase svázat,“ informoval ho. Muž se zarazil a zamyslel se. „Jistě chápeš, že tě nemůžu jen tak pustit,“ dodal Jeremy klidným hlasem. Muž polkl a jazykem si přejel rty.

„Co se takhle dohodnout?“ řekl najednou a Jeremy pozvedl obočí. „Ty potřebuješ mojí identitu a znalosti, abys tady zapadl. A nechceš, abych teď na místě začal řvát o pomoc nebo vydával zvuky, když si tady místní studenti chodí strávit dlouhou chvíli.“

Jeremy po této poznámce raději mlčel.

„Ne,“ řekl po chvíli.

Muž si utřel koutky, když dojedl a nahnul se k Jeremymu. „Klidně tady zůstanu, ale ujisti se, že mi každou druhou hodinu nebude sténat u ucha nějaký zdejší student.“

„Můžeme tuhle budovu uzavřít?“

Můžeš?“

Jeremy chtěl něco říct, ale v tu chvíli se otevřely dveře. Muž s sebou trhl a rychle se schoval do sena. Jeremy se opřel o kopu sena v místě, kde zmizel muž, a ani nedýchal. To poslední, co potřeboval, bylo, aby ho tady někdo našel.

„Ty jsi neuvěřitelný!“ slyšel povědomý, vyčítavý hlas.

„Můžeš se uklidnit?“ slyšel Tristanův hlas a zpozorněl.

„A jak asi? Který chytrák by poplašil koně učitele a ještě se tomu smál?“

„Přece rebel, co nechodí na hodiny.“

„Tristane!“

„Co? Je to zábava. Pořád lepší, než poslouchat žvásty.“

„Ale na historii rád chodíš, co?“

Jeremy slyšel výtku v hlase staršího kluka. Opatrně vykoukl a viděl, že mladík překřížil ruce na prsou a mračil se. „To se chceš hádat o tohle?“

„Ne, jen se mi doneslo, že na tebe ten učitel něco zkoušel.“

„Ten? Ale prosím tě. Je to suchar. Víš moc dobře, že toužím jenom po tobě.“

Hmatavé Tristanovy ruce byly chladně odsunuty stranou. „Měl by sis zchladit hlavu!“

Jeremy mlčky poslouchal jejich mileneckou hádku, která netrvala příliš dlouho. Začali se nemožně prát, ale nakonec skončili v náruči toho druhého. A posléze, jak očekával, ulehli i do sena, aby na tu hádku zapomněli a raději si zpříjemnili večer jinak.

Jeremy se díval, kde mohl a snažil se ignorovat dva vzrušené hlasy. Tak teď odsud už fakt nevytáhne paty delší chvíli. Dal učitelovi za pravdu, že tady zůstat nemůže. Jestli mu takhle každou druhou hodinu sem přijde nějaký vzrušený pár a užívá si spolu tak náruživě, asi by to taky nevydržel.

 

„O tom si ještě promluvíme,“ ozýval se starší spolužák, když si zapínal poklopec.

„No tak, nevrč pořád,“ slyšel hravý Tristanův hlas. Dle zvuku sena ho stáhl zpátky k sobě. Jeremy jen pohlédl ke stropu a pak na své hodinky, které stejně nešly. Rád by se taky ještě vrátil do pokoje a nenocoval tady.

„Tak mě aspoň pořádně zahřej,“ zasmál se starší spolužák.

‚To si to chtějí rozdat podruhé?‘ zhrozil se Jeremy. Ve stodole byla opravdu zima a představa, že tady stráví noc, ho moc netěšila.

„Nesváděj mě,“ odtáhl se Tristan. „Víš, že bychom neměli.“

„Dokud ti matka nenajde vynucenou nevěstu, nemusíš se tím trápit.“

„Spíš se obávám, že ty se oženíš dřív a zapomeneš na mě s radostí.“

„To bych neudělal.“

Jeremy si pohrával se senem mezi prsty. Zpozorněl, když se vrata stodoly otevřela a s prásknutím zabouchla. Postavil se na nohy a pomohl ven z kupy sena i učitelovi, který se na něj vyčítavě podíval.

„Dobře, přesunu tě někam jinam. Jen potřebuji trochu času,“ souhlasil.

„Stačí jen zamknout stodolu,“ připomněl mu učitel.

„Pochybuji, že na to seženu povolení.“

„Tak si tady seď celý den a poslouchej tohle co dvě hodiny.“

Jeremy převrátil oči v sloup. „Dobře. Zamknu to tady.“

„A každý den chci teplé jídlo minimálně jednou.“

‚Ještě si bude určovat podmínky, ne?‘ pomyslel si Jeremy otráveně. „Dobře,“ souhlasil. „Ale budeš zticha a nikdo tě nenajde.“

„Slibuji,“ pokřižoval se učitel. Nechal se dobrovolně znovu svázat. „Dostanu zítra maso?“ zavolal za Jeremym, než odešel ze stodoly. Ten měl blízko k tomu mu minimálně jednou pěstí vrazit do tváře. Naštěstí se ovládl.

 

Tu noc oči nezamhouřil. Další den si ho žáci se smíchem dobírali a ptali se ho, zda měl krušnou noc, když si dovolil dvakrát za den zívnout. Jejich poznámky se snažil ignorovat, přestože měl blízko k tomu po nich něco hodit. V lepším případě svou botu, v horším případě něco většího.

Nikdy nebyl šťastnější, že den skončil a zvonek se rozezněl.

Popřál jim hezký den a schovával si věci do své brašny.

„Jste dnes nějak mimo, pane,“ slyšel povědomý hlas a vzhlédl. Tristan stál před ním a mile se usmíval.

„Mohu vám nějak pomoct, sire Snowe?“ zeptal se ho zdvořile.

„Můžete,“ souhlasil mladík s úsměvem.

„Týká se to našeho předmětu?“

„Ne, ale určitě vás to bude zajímat také.“

„Sežeňte si doktora, který by vás vyslechl.“

„Nepotřebuji doktora.“

„Pak si najděte přátele. Všiml jsem si, že často býváte sám.“

„A čeho jste si ještě všiml?“ zeptal se Tristan zvídavě, když Jeremy odcházel. Přiměl ho zastavit se v půlce kroku. Jeremy na něj pohlédl. „Něčeho zajímavého?“ naklonil mladík hlavu na stranu.

„Ne,“ podotkl Jeremy pokojně. Tristan k němu přešel a postavil se před něj.

„Víte, jak to na škole plné kluků chodí, nepletu se?“

„Na co tím narážíte?“

Sotva se Jeremy zeptal, Tristan ho stáhl za kravatu k sobě dolů a políbil ho. Chytil ho tak nepřipraveného. O to horší však byl pohled staršího žáka, který strnul v pohybu a hleděl, jak jeho milenec líbá svého učitele.

Pokud se předtím pokřivila jenom Tristanova mysl, duše staršího žáka se pokřivila ve chvíli, kdy Jeremy změnil chod událostí v tomto světě svým vpádem. Přesněji řečeno - když nechal Tristana, aby onen chod narušil sám.


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.