Z neurčité letargie, kdy byl přitisknutý k chladné zdi tváří a otupěle hleděl před sebe na pokraji spánku, ho probudil něčí dotyk. Pohledem střelil po tom, kdo se ho dotkl. Setkal se s pohledem pomněnkových očí. Mladík k němu nastavil ruce dlaněmi vzhůru, aby mu ukázal, že mu neublíží. Nebyla doba, kdy tady měli být sluhové, tak co tady dělal? Když však viděl, že mu nechce ublížit, nechal ho, aby mu pomohl na nohy. Spíše ho vlekl, kam uznal za vhodné.

„Pán se bude zlobit,“ ozval se sluha u dveří, když zavíral dveře.

„Na rozdíl od něj vidím, že pokud mu ty rány neošetřím, tak zemře na infekci jako ten poslední,“ sykl mladík zle.

„Pche, když myslíš?“ řekl jen a nastavil ruku.

Mladík trochu nafoukl tváře a Jeremy postřehl, že mu dal nějaký balíček do ruky. Muž k němu přičichl a ušklíbl se.

„S tebou je radost obchodovat,“ dodal jen, když si balíček schoval pod tuniku.

Jeremy v koutku mysli hledal slova a sílu, aby se zeptal, co v tom balíčku bylo, ale to už ho mladý otrok tahal pryč. Klopýtal za ním, kam ho vedl, a ani nevnímal, kudy šli. Soustředil se jen, aby náhodou neusnul. Bylo mu jasné, že by ho pohublý mladík nemohl sám unést. Jediné, co rozeznával určitě, byla chladivá země a studená ruka zrzka, který ho někam tahal. Nevnímal, kudy šli. Jen rozeznával tvrdou a uhlazenou zemi pod nohami, když procházeli různými chodbami či místnostmi.

 

Netušil, kdy ztratil vědomí. Když se ale znovu probral, ležel na měkké posteli. Rozhlédl se kolem. „Už jsi vzhůru?“ trhl s sebou za hlasem. Spatřil rusovlasého otroka, jak zády k němu něco míchá. Přešel k němu a podal mu nějaký pohár. „Neboj se, jsou to jen bylinky. Uleví horečce,“ řekl jen, když se dotkl jeho čela. „Nejsem sice doktor, ale ta záda by se ti měla rychleji hojit… Pokud se jeho lordstvo uráčí chvíli tě nechat vydechnout,“ dodal skoro sarkasticky. Jeremy ho tiše sledoval a přemýšlel, zda to dělá z rozkazu nebo z vlastní starosti. „Neboj se,“ ozval se, když si všiml jeho upřeného pohledu. „Mám dost cudnosti, abych se ti postaral jen o záda.“

To bylo to nejmenší, co Jeremyho v tu chvíli trápilo.

Scvakl zuby, když se dostal na lokty, ale zrzek ho hned přiměl, aby si znovu lehl.

„Blbý nápad. Jestli nechceš, aby ti popraskaly stehy a já zbytečně promarnil svůj čas, tak lež,“ řekl mu náhle rázně. „A vypij to,“ dodal a přitiskl mu pohár na ústa. „Jsou to bylinky, které uleví horečce a bolesti. Jestli nechceš dobrovolně, klidně ti to do krku naliju sám.“

Jeremy znaveně pohlédl na pohár ve své ruce. Proč by to měl vypít? Třeba zemře a začne od začátku a bude mít už nějaké informace, kterých se chytí. Proč by měl chtít pokračovat v tomhle?

„Slyšel jsem, že jsi prý umělec,“ promluvil znovu zrzek. „Prý hraješ. Pokud je tomu tak, tak tě Octavius nechá chvíli na pokoji.“

„Proč?“ promluvil Jeremy tiše konečně. Mladík se za jeho hlasem ohlédl a pousmál se. Nějaká reakce… Konečně! Nepřišel o hlas ani o jazyk.

„Blíží se jeho narozeniny. Bude to velká slavnost. A vybírá si schopné umělce, aby pro něj hráli. Nemysli si, že si ty lidi bere jen do postele nebo pro potěšení zraku jeho či druhých. Věř mi, že si tě k sobě brzy zavolá, abys mu zahrál. A tím myslím na nástroj strunný, ne na ten jeho,“ zažertoval mladík, ale Jeremymu do smíchu nebylo.

Rozhlédl se po svém roztrhaném, špinavém šatu.

„Jestli hledáš své oblečení, tak jsem ho dal spálit. Stejně bylo roztrhané a špinavé. A s těmi jizvami by ti jen způsobilo další zanícení ran nebo infekci,“ informoval ho zrzek ihned. „A vypij to,“ dodal s úsměvem. Přiložil mu znovu pohár k ústům, když se Jeremy neměl sám k pití.

Jeremymu do úsměvu nebylo. Ale poslechl ho. Znaveně znovu ulehl do čistých peřin.

 

„Vstávej, musím tě umýt,“ ozval se po chvíli zrzek. Jeremy pomalu otevřel oči. Kolik dní už nespal a nejedl? Pomalu se však dostal na lokty a přehoupl se, aby se mohl alespoň posadit. „To stačí,“ zastavoval ho mladík. Jeremy ho koutkem oka nedůvěřivě sledoval, jak myje jeho tělo s něžností skoro matky. Překontroloval jeho stehy. Nabídl mu, že ho nakrmí. Když však, Jeremy odmítl, připomněl mu, že musí zůstat při síle. A ne nebral jako odpověď. Dostal do něj pár kousků chleba. I to považoval za úspěch. Když viděl, že v něm vzbudil žízeň, oddychl si. Nechat ho na pospas osudu dalších pár dní, jistě by zemřel. Zbytečně. Jen proto, že se Octavius Augustus neumí chovat.

„Zařídil jsem, že dnes smíš přespat tady,“ informoval ho zrzek jakoby omylem. Dotkl se jeho čela a tváří. „Pochybuji, že to přes noc vyležíš,“ vyřkl nahlas své obavy.

„Proč mi pomáháš?“ nechápal Jeremy.

„Nerad bych tě viděl mrtvého na ulici den před Octaviovými narozeninami. To je vše,“ řekl mladík suše, než mu podal další pohár s vodou. „Pochybuji, že by měl radost, že musí hledat dalšího umělce na poslední chvíli.“

Jeremy ho vnímal už jen napůl. Nedlouho poté si konečně dovolil usnout, byť jen na chvíli a neklidným spánkem. Vzpomínky na Octavia, na Feminu a Pandoru se mu vracely. Na desítky tváří dětí i dospělých, které připravil o život. A vzpomínky na Lewise, který mu v tomto světě neskonale chyběl, aniž by si to doposud uvědomoval. Ty jeho uhrančivé zelené oči, svůdný baryton, pevné sevření, které zažil ve Femině. Když zrzek zpozoroval, že s sebou přestal konečně házet ve spánku, sfoukl svíčku, aby se také trochu prospal.

 

Dalšího dne vzbudil Jeremyho tichý, však rázný šepot.

„Jasně jsem vám odůvodnil, proč za vámi nesmí, pane,“ sykl zrzek tiše.

„Odporuješ mi snad?“ zahřměl Octavius vztekle.

„To bych si nedovolil, pane. Ale jakožto lékař vašeho panství vám jen sděluji důvody, proč vás za ním nemohu pustit.“

„Takže mi odporuješ?“ potvrdil si Octavius zle.

Zrzek však před ním poklekl a sklonil zrak. Věděl, jak na Octavia. Věděl, co potřeboval slyšet, aby jeho egu polichotil. „Klaním se vaší velikosti, pane. Ale neplýtvejte svůj drahocenný čas nad obyčejnou mouchou. Slibuji, že jakmile ho vyléčím, pošlu ho za vámi. Pokud se budete cítit sám, klidně vám budu dělat dnes v noci společnost,“ dodal šeptem důvěrně. Octavius August hrdě vypnul hruď. Vždycky lahodilo jeho uším, když ho tento zrzeček tak krásně sváděl. Právem byl jeho oblíbeným sluhou na okrasu.

„Budiž,“ řekl s rozmarem. „Očekávám tě tedy dnes večer. A jeho vrať zpátky, zítra si zase chci užít.“

„Rozumím, můj pane,“ uklonil se mu zrzek. Když Octavius odešel, zavřel dveře svého pokoje. Rozhodl se. Tohoto muže nepustí ven, dokud se neuzdraví. I kdyby měl dočasně zastat jeho funkci hračky svého pána. Přešel k Jeremymu a zkontroloval mu teplotu. Všiml si, že zase blouzní. Dostal do něj trochu vody. Jestli se nezlepší, během noci mu zemře. Možná, že by smrt byla pro něj vysvobozením. Ale jakožto doktor, který se musel naučit vše za pochodu a bez pořádného studia, jen pro dobro otroků svého pána, mu nemohl vzít život a uštědřit mu trápení. Chtěl ho vysvobodit, ale nemohl. Byl by to hřích vůči bohům, kteří ho k sobě možná volali, ale jeho duši ještě nechtěli.

Slíbil polospícímu Jeremymu, že kdykoliv bude mít trochu času, přijde ho zkontrolovat. Měl vlastní povinnosti, coby sluha svého pána. Ujistil se, že alespoň nějaký stisk ten muž má, aby se sám mohl napít vody nebo se najedl, kdyby potřeboval. Nejlépe by udělal, kdy se pořádně vyspal. Dal by tělu odpočinek, který potřebovalo nejvíc. S poslední pohledem na svého pacienta za sebou zavřel dveře a šel činit své denní povinnosti.

 

Probudily ho zvýšené hlasy. Pohlédl k pootevřeným dveřím.

„… To nemyslíš vážně!“ slyšel rázný zrzkův hlas. „To, že se Octavius přestává ovládat a škrtí jednoho chlapce za druhým, neznamená, že já se jich budu věčně zbavovat! Nechť si ho vyhodí před dveře sám!“

„Pán si to tak ale přeje, za jisté služby navíc,“ slyšel Jeremy neznámý hlas strážného.

„Ty jisté služby navíc tentokrát s klidem odmítnu! Nemohu se tomu dítěti ani podívat do tváře! Vždyť včera jsem mu ještě dával chleba a nyní si ho lordstvo uškrtí? Copak neví, kdy má dost?“ hřměl zrzek.

„Je to rozkaz,“ řekl druhý hlas přísně. Nastalo ticho, které skončilo zrzkovým tichým souhlasem. Nemohl vzdorovat rozkazům svého pána.

„Rozumím,“ hlesl jen.

Jeremy viděl zrzka, jak tahá mrtvého, uškrceného chlapce za ruce po podlaze někam k zadním dveřím. Vrátil se po chvíli bez něj. „Už jsi vzhůru?“ zeptal se, když si ho všiml. Jeremy přikývl. „Jak se cítíš?“ zeptal se, když si omyl ruce ve studené vodě. Když mu nepřišla odpověď, přišel si pro ni sám. „Není se čeho bát,“ uklidnil ho. „Dnes v noci mu opět budu společníkem já a zařídím, aby ti dal do jeho oslavy narozenin pokoj. Věř mi. Na mě dá. Tak budeš mít klid a budeš moci alespoň cvičit. Když zahraješ dobře, možná ti dá taky jistá privilegia. Nebudeš otrokem, ale sluhou. Takže se snaž.“

 

Zrzek se toho večera vrátil v naprostém pořádku. Nebyl ani špinavý či nějak zraněný. Octavius si ho nejspíš cení a dotýká se ho jenom lehce. Však byl vzácným zbožím v jeho harému. Byl jistě drahý. Byl moudrý. Uměl léčit jeho otroky, když si s nimi užíval příliš. Opravoval jeho hračky, aby mu věrně sloužily dál. Zrzek se na něj pousmál a podal mu kus chleba se slovy, aby se najedl.

„Zajistil jsem ti bezpečí do jeho oslavy narozenin. Pod podmínkou, že zahraješ pro jeho publikum tak úchvatně, jako jemu předtím. Což znamená, že mi dovolí ti sem vzít loutnu, abys cvičil. Nějaké námitky?“

Jeremy mlčel. Udělal toho pro něj tolik a přitom ho sotva znal. Jen zakroutil hlavou do stran. Pomněnkové oči se trochu rozzářily.

„Jsem rád, že se ti daří dobře,“ řekl upřímně.

 

Když Jeremy spatřil loutnu, zvedl se mu žaludek. Všechno začalo, když mu zahrál. Seneca ho zradil a nepromluvil, když bylo potřeba. Tak se stal místním otrokem a zbožím tohoto chlapa. Záda se mu hojila dobře, takže mu mladý zrzek dovoloval cvičit v sedu nebo i mimo postel, však za jeho bedlivého dozoru. O tom, že tahal mrtvého chlapce po zemi jemu před očima, nepadlo ani slovo. Jak jinak se toho nebohého těla měl zbavit? Zároveň dal Jeremymu naději. Až bude pryč a on bude mít dostatek sil, má vlastní zadní dveře, které možná vedou na svobodu. Pokud na oslavu nedorazí císař osobně, nebude se moci hnout z místa, tak raději uteče a zkusí své štěstí jinde. Zrzek se mu nepředstavil ani nechtěl znát jeho jméno. Jen ho zaujatě sledoval, když cvičil. Nebylo divu, že se do něj jeho pán pobláznil a chtěl ho zlomit. Muž v nejlepších letech, umělec, vzdorný a hrdý. To nejlepší, co ho mohlo potkat.

Jako sluha by se jistě vynikal, ale jeho pána zaujal jako hračka. Nesnesl by, kdyby ho okukovali jiní. I u zrzka měl jisté výhrady. Po dobu návštěv se držel striktně u něj, aby se na něj jeho hosté nedívali. Zrzek se zaposlouchal do Jeremyho hudby a pohlédl směrem k oknu. Podle stínu určil, kolik je hodin. Netušil, zda to má tomuto muži říct nebo raději mlčet a ušetřit ho bolesti předtím. Na druhou stranu - nebude aspoň tak vylekaný, až na to dojde. Jeho stav se zlepšil, nemůže ho tady držet věčně. Octavius si pro něj jistě brzy přijde, i kdyby byl pořád nemocný. Zrzek si povzdychl a Jeremy přestal hrát.

Na otázku, co se děje, k němu zrzek upřel své pomněnkové oči. „Octavius Augustus si chce vždycky pojistit svůj majetek,“ řekl jen. „Protože mu nyní patříš, tak si pojistí i tebe.“

‚Pojistí?‘ pomyslel si Jeremy. Mladík sevřel svůj hábit mezi prsty a nakrčil se. Více toho dne již nepromluvil.

 

Následujícího dne si pro Jeremyho přišli dva statní stráží. Zrzek jim jen ustoupil z cesty a nechal je, aby si ho odvlekli. S pohledem stranou mu dával najevo, že mu nemůže nijak pomoci. Jeremyho dotáhli s větší námahou na atrium pánova domu. Zde hned postřehl muže, který žhavil kov v ohni a hodně se přitom potil. Jeremymu hned došlo, co s ním hodlá udělat. Zkusil se vzepřít, ale muži ho snadno dotáhli tam, kam potřebovali. Sami měli značku na zádech. Značku pro sluhy. Značka pro umělce a sexuální otroky však byla jiná v pohledu Octavia. Sám přišel přihlížet tomu, jak bude tento muž slavnostně označen oficiálně jen za jeho majetek. Pak mu ho nikdo nebude moci vzít. S uspokojením sledoval, jak roztrhli Jeremyho šat a zatáhli mu hlavu dozadu. Čistá hruď, skoro bez chloupků či jizev. Prozatím.

„Vzpurným hřebečkům přistřihne se hříva,“ zašveholil si Octavius spokojeně.

Jeremy sledoval rozžhavený kus kovu, který nesl označení, jako měli všichni ostatní sluhové a otroci na tomto místě. Tichým hlasem vyzval muže, aby přestal, a pohlédl mu zoufale do očí. Když ho označí, sebere mu jeho jméno a svobodu. Hrůznost této doby na Jeremyho dopadala po velkých kusech. Znovu muže oslovil a pohnul se trupem trochu dozadu. Muži ho však pevně drželi. Sami si procházeli stejným strachem, jako tenhle nový otrok. Čím dřív bude označen, tím lépe pro něj.

„Přestaň!“ zlomil se Jeremyho hlas, když vykřikl. Otrok nemá co křičet nebo poroučet jinému otrokovi. Byl to poslední svobodný výkřik, prosba o milost, která líbezně zněla v Octaviových uších. S úsměvem tomu divadlu přihlížel, jak se jeho majetek vzpouzí a snaží se dostat pryč. Ten výraz v jeho tváři byl uspokojující.

Zoufalý křik plný bolesti se rozezněl po atriu domu Octavia Augusta, který po chvíli spokojeně odešel. Viděl toho muže padnout na kolena a svíjet se v bolesti. Jak naučit vzdorujícího otroka poslušnosti?

Označte si ho.

(Řím, Itálie, sídlo šlechtice Octavia Augusta, vláda císaře Nerona, starověk… rozmezí let 54-68 n.l., podvečer)