Ačkoliv tomu jen sám stěží věřil, Nero vůbec nebyl takový, jakým ho popisovaly dějiny. Aspoň ne tak, jak si je pamatoval on. Uměním zaslepen, skrytý umělec, ale rázný politik a chladný vládce, který se nebál riskovat. Dovolil Jeremymu, aby ho doprovázel, když si to sám umělec přál. Snad tajně doufal, že mu bude hrát během zasedání Senátu, aby zklidnil jeho výbušnou, šílenou povahu a uklidnil jeho smutnou duši, která byla dlouhou dobu uzurpována matkou. Konečně získal pořádný rozhled, co se času týče. Kdyby totiž měl onu čest poznat císařovu matku, nacházel by se v prvních pár letech vlády císaře Nerona. Jen stěží mohl pochopit další rozkládající se duši. Obzvlášť duši matky, která si potrpěla na pohodlí a blahobytu, ale zároveň pro syna udělala cokoliv. Dokonce za něj byla ochotna i vládnout. Však se jí synáček odvděčil nejedním pokusem o její vraždu.

„Ti odporní Chrestiani by měli být rádi, že je nenechám všechny do jednoho popravit!“ rozhořčoval se jednou během zasedání Senátu. Jeremy mlčel a spolu s dalšími umělci potichu hráli, snaže se uklidnit jeho šílenství, jako mnohokrát předtím. Byla to výjimka, o které se historie nezmiňovala. Výjimka, kterou si zajistil Jeremy sám. Hraní během zasedání politiků. Jednoho večera, kdy hrál pro císaře, navrhl mu, že mu hudbou ulehčí trápení i během jeho práce v politice. Vemlouvavými slovy ho nakonec přesvědčil a dokonce i Seneca podotkl, že by to mohlo mít léčivý účinek na jeho nemocnou duši.

Nenašli byste vtíravější osobu, než byl nyní Jeremy.

Aby mohl rozhodnout o osudu Nerona, musel mu být nablízku téměř všude. Pozorně sledoval a poslouchal vše, co se kolem pohnulo a šustlo. Mrzelo ho, že zde nebyl v době, kdy Nero zabil svou matku. Možná by tomu zabránil. Možná, že by se pak historie změnila úplně. Nebo by se nezměnila vůbec. A Agrippina by zemřela jen o pár let později.

Jednoho večera, kdy císař sepisoval nějaké papíry, možná své paměti, seděl Jeremy u okna a hrál mu loutnu. Byl jediný umělec, kterého si ke konci dne pokaždé zavolal, aby mu hrál a léčil jeho nemocnou duši. Stejně tak mu po boku stával Seneca a dával svému učedníkovi řádné rady. A také Lewis, coby Jeremyho osobní stráž. A několik dalších legionářů za dveřmi, kteří zde byli pro císaře, aby ho bránili.

„To stačí,“ pravil náhle Nero a Jeremy na něj pohlédl, pořád však pokračoval ve své melodii. „Řekl jsem: Stačí, Jeremie,“ oslovil ho, aby se ujistil, že ho umělec slyšel. „Pro dnešní večer byli Bozi jistě uspokojeni, stejně tak já, Vaší hudbou. Odpočiňte si. Přijďte opět zítra ráno, jestli Vás o to mohu poprosit.“

„Zajisté, můj pane,“ odpověděl Jeremy uctivě, přejmenovaný na Jeremia. Jeremius. Císař mu sebral jméno. Změnil ho prý, aby ho zde nehledali nechtění hledači umění. Nejednou měl Jeremy pocit, že ho císař k sobě zve častěji než ostatní umělce. Když se chystal odejít spolu s Lewisem, zastavil ho Nero a zavolal si ho k sobě. Lewise poslal pryč se slovy, že si s umělcem chce promluvit o samotě. Vstal od stolu. Jeremy ho mlčky sledoval, jak kráčí k němu. Zastavil se v jeho těsné blízkosti.

„Jste zde spokojený, Jeremie?“ zeptal se ho.

„Ovšemže, můj pane.“

„Cítíte se zde bezpečně?“

„Ano, můj pane.“

Najednou Nero vzal loutnu do rukou a zahleděl se mu do očí. Pousmál se. „Posuďte sám, zda jsem se trochu zlepšil,“ vyzval ho. Hudební nadání rozhodně měl. Na rozdíl od Jeremyho, který doposud netušil, jak mohl hrát na loutnu, když nikdy na žádný nástroj nehrál. Když císař skončil, zatleskal mu.

„To bylo znamenité, můj pane,“ chválil ho.

„Ach, děkuji, mistře,“ usmál se Nero skromně a pokynul mu hlavou. Jeremy se mu pouklonil a beze slov se rozešli. Byla to možná vhodná chvíle, kdy ho zabít. Jenže jak čas plynul a tohle se pomalu dělo pokaždé, když odcházel, začal Jeremy váhat. Má ho opravdu zabít? Neměl by na jeho místo dát nějakou zohavenou mrtvolu obyčejného muže a jemu dopřát svobodu umělce? Aniž by si to jeden z nich uvědomil, císař si ke svému umělci vytvořil pouto silnější, než jen přátelské. Začal se o něj více zajímat, pozíval ho k sobě častěji, nejen večer nebo na schůzky do Senátu. Zval ho dokonce i během časů, kdy se koupal v lázních. Nejednou mu navrhl, aby přestal hrát a omyl se. Jeremy by musel být slepý, kdyby si nevšiml jeho změny, té náhlé náklonosti, které se chtěl vyhnout. Dokonce se stalo, že ho císař přerušil, postavil se za něj a on sám vedl jeho ruce, přestože Jeremy žádnou chybu neudělal. Císařovi odporovat nemohl. Na druhou stranu - Nero se pokaždé omluvil a stáhl se, jakoby se bál, že by ho mohl urazit.

Strávili spolu mnoho večerů, kdy mu Jeremy hrál, aby se mu lépe spalo.

Stejně tak Jeremy strávil nejeden večer v těsné blízkosti svého osobního strážného anděla. Trvalo delší dobu, než se Lewis odvážil ho dotknout i na místech, kde by se ho dle vlastního přesvědčení dotýkat neměl. Mezi žhavými polibky a chtivými doteky šeptal slova protestu, ale chtíč v očích a slast byla silnější. Ani jeden netušil, kdo toho druhého sváděl náruživěji. Nejednu noc nestrávili o samotě, ale v těsném objetí, zavřeni před pohledy všech, skryti pod tenkou přikrývkou, zatímco postel je sem a tam tiše prozradila zavrzáním. Své hlasy udržovali co nejtišší, o to intimnější jejich spojení bylo. Dvě zpocená těla natisknuta na sebe a hříšné uspokojení, které je oba ovládalo a dopřávalo jim pravou vášeň a slast, škrábance na zádech Lewise mu byly příjemné. Dovolil Jeremymu všechno, protože ten muž mu pobláznil mysl. Udělal z něj slabého vojáka, který by za něj obětoval život. A Lewis z Jeremyho udělal svůdníka a žádostivého umělce, který, sotva se za nimi zavřely dveře, nepouštěl jeho rty od těch svých ani na vteřinu. Jakoby se každý večer ve svádění zlepšoval a plavovlasý voják mu propadal o to náruživěji.

Někdy spolu strávili celou noc až do brzkého svítání slunce v pevném sevření, doposud spojeni dlaněmi v jedno tělo, obdařeni vůní těla toho druhého. Jindy jim zase stačilo, aby si byli na blízku a nemluvili, jen leželi vedle sebe. A někdy se zdálo, že Jeremy neměl dost a sváděl odolávajícího vojáka už jen pohledy, když sotva skončili. A že si Lewis dal říct bez dalších pohnutek.

„Mohli bychom odejít daleko z Říma,“ šeptal mu do vlasů pozdě v noci, kdy nemohli spát. „Daleko od chtivých očí šlechticů, kteří by tě chtěli. Mohli bychom odejít do Athén nebo na Krétu. Nebo plout lodí daleko na sever. Kamkoliv bys chtěl.“

Jeremyho srdce tlouklo smutnou melodii na souhlas.

Sny to byly překrásné, ale nesplnitelné.

Oba to věděli. Ale aspoň mohli snít, když už jim nic jiného nezbývalo.

Když následující večer trávil zase u Nerona a hrál mu, zatímco mu císař broukal tiše do rytmu, všiml si rozložené mapy na jeho stole. Vyhlídka cesty po lodi daleko odsud byla lákavá, ale Jeremy si opět smutně připomněl, že je tady z určitého důvodu. Tohle není jeho život… Má zde pouze práci.

Pohlédl k císaři, který začal vše pomalu sklízet. Chystal se již do postele. Stejně jako několikrát předtím mu císař zahrál pár not s otázkou, zda se zlepšuje. A Jeremy mu vždycky zdvořile odpověděl, že ano. Uklonil se mu a měl se k odchodu.

Tu ho náhle císař vyzval, aby se usadil na jeho lože a hrál mu tak tichounce, jako nikdy předtím. Jeremy chtěl nejdříve odmítnout, ale nakonec povolil. Císař míval vedle své postele minimálně dýku pro případ nechtěných hostů, kteří by budili jeho lehký spánek. Jeremy se usadil na jeho postel a pohledem zavadil o dýku za stolem. Byl tak blízko. Přesto se rozhodl císaři splnit jeho přání a hrál mu tak tichounce, jak dovedl. Nero se spokojeně usmíval a pomalu usínal. Hraní tohoto umělce léčilo jeho duši neskonale dobře.

A co duše Jeremyho?

Jeho pohled potemněl. Kdo vyléčí rány na jeho zádech a na duši?

I kdyby zde našel štěstí v podobě cesty daleko odsud s Lewisem… moc dlouho by ta cesta netrvala. Protože by se spustil požár Říma. A on by byl odvlečen zpátky na začátek. Představa, že to všechno bude muset zažít znova… Jeremyho děsila. Pohledem propaloval tolik chtěnou dýku.

Odložil tiše loutnu k posteli císaře a vstal.

Byla jasná noc. Hleděl na spícího císaře, zatímco se natáhl pro jeho dýku. Jaká ironie - dýka, která ho měla bránit, mu má nyní vzít život! Obrátil se na spícího muže na lůžku. Pevně sevřel rukojeť. Je to jednodušší, než zabíjet děti. Děti někoho, koho milujete. Nyní mu jen vezmete jeho pána. A přesto Jeremy cítil, že na chvilinku zaváhal. Bylo mu snad osudu tohoto šíleného muže líto? Kdyby za sebe dal náhradu, mohl by odcestovat a být umělcem. Měl talent. Jen kdyby se nenarodil jako potomek císaře…

Tiše vydechl a zavřel oči. Pohled mu potemněl.

Soucítí se svou obětí? Neměl by. Pak ji nebude moci zbavit utrpení.

Stiskl čelist k sobě a zamračil se.

‚Je to jenom jeho chyba,‘ přesvědčoval se v duchu. Snažil se vypudit všechno dobré, co pro něj císař udělal. ‚Je to jeho chyba! A Senecova!‘ Ruka s dýkou se mu roztřásla. ‚Nebýt jejich bláhového rozhodnutí… mohl bych si to ušetřit!‘

Zavřel oči a zhluboka se několikrát tiše nadechl. Ruku s dýkou si opřel o hlavu. Cítil, že se třese. Proč? Je to tak jednoduché! Zabil už přece tolikrát! Mnohem větší stvůry, než byl Nero! Stačí jenom bodnout!

Cítil, jak se mu krev nořila do mozku. Potil se. Rukojeť dýky drtil ve svém sevření, ale pohnout se náhle nemohl.

‚Kdo mi vůbec dal právo rozhodovat o tom, že jeho činy byly špatné?‘ pomyslel si náhle, otupěle. ‚Kdo mi nasadil ty hodinky a uvrhl mě do tohoto prokletí, abych cestoval časem a prostorem? Proč zrovna já?‘

Potom se mu mysl vyprázdnila.

Nemusí se přece ptát.

Svěsil ruce a měl prázdný pohled.

Je to jeho práce. Neptá se ‚proč‘, ale ‚kdo‘ a ‚koho‘. Vždycky tomu tak bylo. Sklopil zrak na spícího muže. Vrátila se mu zase síla do rukou. Tentokrát nezaváhá…

Nečekal však, že Nero otevře oči. Prudce se zastavil v pohybu a hleděl do jeho tmavých očí, které jasně zářily do noci. Císař ho zmateně sledoval. Cožpak ještě neodešel? Zůstal zde, aby mu ještě hrál? Ne, loutna je opřená o jeho postel, tak proč…? Pohledem zavadil o zářivou věc v rukách svého umělce. Ach, pravda… Byl naivní, bláhový. Přesto se ale pousmál a natáhl k Jeremymu ruku. Ten s sebou trochu cukl. Tichá, vlídná slova císaře ho však uklidnila.

„V pořádku,“ šeptal Nero s úsměvem. „V pořádku, Jeremie. Chápu. Nezlobím se, slibuji. Je to v pořádku. Není třeba se cítit vinný.“

Jeremy na něj mlčenlivě hleděl.

„Ušetři mé trápení,“ svolil mu Nero a přejel mu po tváři. Na císařovu tvář dopadl Jeremyho pot, přesto mu úsměv nezmizel. „Máš mé plné pochopení i svolení, umělče.“

Jeremy se zhluboka nadechl nosem. Nemohl ho přece bodnout, když se na něj takhle usmíval! Srdce mu splašeně bilo. Zavřel oči a s křikem prudce pohnul rukou dolů. Nero tiše zachroptěl a přivřel oči.

Zemřel s drobným úsměvem na tváři a ústy plnými krve, která ho nakonec udusila. Jeremy rychle dýchal. Prudce se od něj odsunul a skončil na zemi. Zabil císaře. Stejně jako mnohokrát předtím… tak proč se nyní cítil… takhle? Chytil se za hlavu. Plno vzpomínek na předtím zabité oběti, a to, co zažil zde, se mu zjevilo před očima. Šílel z obrazů, které viděl. Rozkřičel se strašlivým křikem. Dovnitř vtrhli vojáci s Lewisem vepředu. Když viděli mrtvého císaře, hledali viníka. Našli ho na zemi, jak se drží za hlavu a křičí. Jako první se k němu rozběhl Lewis. Natáhl k němu ruku a chytil ho za zápěstí.

„Co se stalo?“ ptal se.

Jeremy však pořád strašlivě křičel a držel se za hlavu. Zabil dalšího… Aniž by se ptal, zabil dalšího. Proč to doposud nepřestalo? Proč byl prokletým? Proč zrovna on musel zabíjet, aniž by mu někdo řekl proč?!

Skrz své ruce pohlédl na Lewise se slzami v očích.

„Lewisi,“ zašeptal tiše. Natáhl k němu ruku.

A v tu chvíli všechno kolem něj zmizelo a on se ocitl na tmavé zemi, pod tmavým nebem. Šokovaně hleděl před sebe.

Stiskl si vlasy mezi prsty a tělo se mu roztřáslo.

Opravdu měl zabít císaře Nerona nebo tu noc zemřel někdo jiný, protože ovlivnil tamější historii?

Z hrdla se mu vydral šílený výkřik smutku.