Pár chvil nevinného oťukávání a žertů stačilo, aby se z těch dvou staly o něco bližší osoby. Do sálu za svými manželkami se nevrátili, místo toho rozebírali vše, co mohli, venku na balkóně. Když jimi otřásla zima, pozval ho Jeremy dovnitř.

„Ale daleko od tohoto prokletého sálu,“ ušklíbl se a Lewis se rozesmál. Jeremy by ten zvonivý smích mohl poslouchat věčnost. Cestou jim oběma ještě od jednoho ze sluhů ukradl skleničky s vínem a uplatil ho, aby řekl, že se jeli projet na koni, kdyby je někdo (omylem) postrádal. Rozhodl se, že zde lorda Snowa provede. Aby aspoň strávili trochu více času společně. „Říkal jsem jí, aby syna nechala doma, ale ona za každou cenu protestovala, že se musí naučit tančit, slušným mravům… Určitě ho bude chtít už, chudáka malého, rovnou oženit,“ smál se Lewis, když popíjel víno.

„Vždyť je ještě tak mladý. Tančit jistě umí stejně dobře, jako jeho otec,“ zažertoval Jeremy a Lewis se na něj ušklíbl.

„Tuhle urážku vám jedině schvaluji, příteli.“

„Jsem rád, že vás má urážka pobavila, lorde Snowe.“

 

Procházeli se opuštěnými chodbami. Všichni sluhové byli ve velkém sále, kde se tančilo. Měli proto celý dům pro sebe, až na jednu místnost. Protože si za tu dobu Jeremy stihl zapamatovat, kde co bylo, nebylo potíží ho provést celým domem. Lewis byl fascinován a zvědav. Ptal se a očima bedlivě sledoval každý Jeremyho pohyb. A tomu se vybavila vzpomínka na něj, když mu vykládal o historii Československa, když byl ještě učitel. Úsměv mu na chvíli povadl, když si uvědomil, co se stalo poté.

‚Tohle je jiný svět a jiný Lewis,‘ pomyslel si, úsměv mu znovu narostl a otevřel dveře do knihovny. „A tohle je mé skromné útočiště, když mě tolik milovaná manželka chce z očí,“ uvedl obří místnost s knihy. Lewis se opět rozesmál svým hrdelním smíchem a vstoupil dovnitř.

„Nenarušuji tedy vaše útočiště svým vpádem?“ zeptal se a rozhlédl se po neskromné sbírce lorda Barnetta.

„Určitě ne. S radostí vás zde přivítám,“ uklonil se mu Jeremy zhluboka a oba se rozesmáli. Posilněni pár kapkami vína ztráceli více zábran.

 

„Tuhle mám nejraději,“ svěřil se Jeremy a rozevřel tlustou knihu o historii.

„Ach, tu mám taky rád,“ souhlasil Lewis, opíraje se o stůl v těsné blízkosti lorda Barnetta. Oba užasle sledovali, jak se velké listy pomalu otáčely, nasávali vůni prachu a starého papíru. A taky jiné vůně. Vůně muže po jejich boku.

Stalo se, že Jeremy opět pozoroval Lewisovy rty, když mluvil a něco vysvětloval. A stalo se, že se Lewis přistihl, že také očima skenuje Jeremyho rty, když mluvil pro změnu on. A také se stalo, že se oba v tu samou chvíli podívali na toho druhého a oba zmlkli. Oba měli pohled, který byste jen stěží mohli popsat. Zahalen vínem, a přesto najednou střízlivý. Veselý, a přesto rázem vážný.

Pár chvil takhle postáli, v těsné blízkosti toho druhého, hledě mu v blízkosti do tváře, nasávaje jeho svůdnou vůni. Jeremy sebral odvahu jako první. Sklonil se k lordu Snowovi a políbil ho. Kdesi v hloubi svého nitra se obával, že bude odstrčen, že kazí zdejší mravy. Překvapilo ho však, když ho Lewis chytil za boky a přitáhl k sobě, polibek mu opláceje. Jeremy se mu zachytil o hábit a polibek prohloubil.

Když polibek přerušili, oba uhnuli pohledem. Tichá omluva a taky nevědomí, co je to najednou popadlo. Sotva se jejich pohledy znovu setkaly, ta tam byla nějaká omluva nebo obavy. Lewis mu váhavě pohladil tvář, Jeremy učinil stejně. Aniž by cokoliv řekli, vtáhli se navzájem do dalšího, tentokrát vášnivějšího polibku.

Lewis odsunul židli, která doposud mezi nimi byla, stranou a naklonil se na Jeremyho. Ten vydechl do jeho úst nad jejich náhlou blízkostí. Jemné pohlazení po stehně bylo rázem tak svůdné, jako nic jiného. Všiml si zmatení v očích Lewise, ale chápal ho. Nejspíš nikdy muže nelíbal ani po něm netoužil. A zmátl ho také chtíč, který rázem cítil. Možná, že takhle velký chtíč ani vůči své manželce nikdy necítil. Vzal ho za ruku a vyvedl z knihovny. Byl by nemilý hostitel, kdyby svému hostu nepomohl vyřešit jeho problém.

Rozhlédl se po chodbě, pořád ho drže za ruku, když ho vedl do své skromné ložnice. Zde je zamlkl, zatímco přivíral slastně oči nad polibky, kterými Lewis obsypával jeho krk zezadu. Tak svůdně, až to bylo k nevydržení. Také jeho ruce, které nedůstojně pro lorda osahávaly jeho tělo. Otočil se k němu, ale byl hned přitisknut na dveře a umlčen polibkem. Omotal mu ruce kolem krku a nechal se také svrhnout chtíčem.

Postel pod těly dvou mužů jen zlehka zavrzala.

Nikdo neslyšel tiché vzdechy z pokoje lorda Barnetta.

Ani lorda Snowa nikdo nepostrádal.

 

Propleteni v jedno tělo, ležela jejich dvě nahá těla těsně u sebe. Lewis mu pomalu přejížděl po nahých zádech, zatímco Jeremy byl přitisknutý k jeho hrudi. Poslouchal příjemnou melodii jeho srdce, která ho uspávala. Lewisovy dotyky jemně lechtaly, ale byly příjemné.

„Nepošpinil jsem vaši čest?“ zeptal se Lewis s úšklebkem.

„Mohu se ptát na to samé,“ zasmál se Jeremy.

Věnovali si další skrytý polibek. Dokud jsou zamknuti zde, nic jim nehrozí. Jakmile z tohoto pokoje vyjdou, budou zase poslušnými manželi svých žen.

„Měli bychom se vrátit,“ zašeptal mu Lewis do vlasů, ale nepouštěl ho.

„Ještě chvíli,“ protestoval Jeremy a Lewisův smích mu zazněl nad hlavou.

„Jak si přejete.“

 

Nebyla to chvíle, ale minimálně hodina, kdy si užívali společnost teplého těla na tom svém. Poté se rozpletli s velkou nechutí, ale museli. Blížila se hodina, kdy večírek bude končit. A lord Snow bude muset odjet zase pryč.

„Kdy vás znovu uvidím?“ ptal se Jeremy, zatímco se znovu sváděli polibky, napůl oblečeni.

„Doufám, že brzy,“ šeptal proti jeho rtům Lewis.

„Doporučte vaší paní, aby zde jezdila častěji.“

„To jsem jí navrhoval už předtím. Vaše manželka je její dobrou kamarádkou.“

„Výborně,“ usmál se Jeremy, než ho znovu políbil. Přivřel oči, když mu Lewis přitiskl boky na ty své. „Nechte toho, prosím,“ zašeptal svůdně. „Nesvádějte mě, jinak vás nepustím.“

„Možná o to mi jde,“ usmál se Lewis smutně.

Jeremy mu prohrábl vlasy. „Kdybych mohl, zavřel bych vás tady a předstíral, že o vás nevím.“

„Zajímavý nápad. Můžeme ho zkusit.“

Oba se zasmáli.

Když byli oblečeni, pořád se sváděli, byť je to rmoutilo víc. Lewis mu políbil ruku a přitáhl ho znovu k sobě. V pevném objetí ještě pár minut pozbyli, než bylo na čase, aby se zase vrátili ke svým manželkám.

„Slibte, že přijedete co nejdříve,“ zastavil ho před dveřmi do sálu, kde měli pár posledních chvil soukromí.

Lewis se usmál. Sklonil se k jeho uchu a zašeptal: „Určitě mi bude ctí zde znovu zavítat.“

Jeremyho jeho slova potěšila.

Jen s velkým sebezapřením oba pustili ruku toho druhého a lord Barnett vstoupil do sálu jako první. Chvíli po něm ho následoval lord Snow, dle tradic tohoto světa.

 

„Má drahá, určitě musíte zase přijet!“ dožadovala se Lucy Barnettová, když objímala svou věrnou přítelkyni a líbila ji na zarudlá líčka.

„Bude mi ctí, má předrahá Lucy,“ zasmála se Anna zvonivým smíchem. „Nebo můžete přijet vy. Náš domov je stejně daleko jako ten váš,“ dodala a koketně na ni mrkla. Jeremymu tohle jejich pošťuchování neuniklo. Že by jeho manželka pádila za manželkou Lewise? Když si všiml jeho pohledu, pousmál se. I Lewisovi na tváři zářil úsměv, zatímco držel za rameno svého syna, který svou matku mlčky pozoroval.

„Bavil jste se, sire Snowe?“ zeptal se ho Jeremy najednou a mladík zmateně zamrkal. Zrozpačitěl a pohlédl k zemi. Mlčky přikývl. Jeremy mu prohrábl vlasy. „Není třeba klopit zrak, příteli,“ dodal mile. Mladík k němu váhavě vzhlédl. Mohlo mu být sotva dvanáct, třináct let. A už se tolik podobal svému otci. Lewis mu také prohrábl vlasy.

„Jak se říká?“ zašeptal mu ucha s úsměvem, aby ho osmělil.

„Bylo mi ctí se zúčastnit, pane,“ začal mladík. „Pane Barnette,“ dodal rychle.

Jeremy se usmál a nastavil mu ruku. „Slibuješ, že se příště znovu dostavíš?“

Mladík vzhlédl ke svému otci, zda smí odpovědět, byť mu to matka nedovolila. Lewis jen přikývl. Mladík se zeširoka usmál a popadl nataženou ruku do těch svých menších. „Určitě, pane Barnette!“ souhlasil radostně.

„Musíte přijet co nejdříve,“ slyšel Jeremy svou manželku.

„Vypadá to, že si naše manželé k sobě konečně našli cestu a rozumí si. Určitě se tady brzy objevíme. Nebo se můžete objevit vy,“ mrkla Anna pobaveně a obě se rozesmály.

Jeremy pohlédl na Lewise, který se na něj pořád mile usmíval. Když jeho syn zmizel v kočáře, nastavil mu ruku on. Jeremy se pousmál a potřásl mu s ní. Zarazilo ho však, když se k němu Lewis sklonil.

„Ujistěte se, že svou poštu si nyní budete vybírat sám, lorde Barnette,“ zašeptal mu do ucha. Jeremy na něj zmateně pohlédl, ale přikývl. Tváře mu lehce zrudly, když ho Lewis ještě spěšně políbil na líc, skrytě, aby to nikdo neviděl. „Už teď si přeji vás znovu vidět,“ zašeptal svůdně.

„I já,“ přiznal Jeremy šeptem.

Když se Lewis odtáhl, oba se navzájem uklonili.

Nikým nezpozorováni však na sebe kradmo pohlédli a pousmáli se.

 

Jeremy a Lucy sledovali, jak se kočár rodiny Snowových pomalu vytrácí z jejich dohledu. Lucy si zhluboka povzdychla. Byli to poslední hosté, které vyprovázeli.

„Konečně jsou všichni pryč,“ řekla unaveně.

Dlouze zívla.

Zarazila se, když jí kolem ramen přistálo něco teplého.

„Je zima, má drahá. Nemůžete nastydnout,“ připomněl jí Jeremy, když jí dal své sako přes ramena. Zpočátku Lucy trochu svraštila obočí, ale nakonec se usmála.

„Děkuji,“ řekla skoro neslyšně.

Jeremy pohlédl na její ruku, která rázem popadla tu jeho.

Bylo to poprvé, kdy ruku v ruce šli, byť jen pár metrů. Poprvé, kdy na něj něco neštěkala a nerozkazovala mu, ale usmívala se na něj. A dokonce mu i poděkovala!

Ale byla to jen chvíle. Sotva se ocitli mezi stěnami jejich sídla, pustila jeho ruku a hned sluhům vydávala rozkazy.

Přesto to byla chvíle, která Jeremyho trochu potěšila.

 

(svět Femina, sídlo hraběnky Barnettové, Nová Puella, dvacátý třetí den bohyně úrody, Ceres, rok 126 Nové doby)

Uběhl týden od oslavy a v sídle hraběnky Barnettové se pořád nesla lehká nálada. Lucy nechávala Jeremyho, aby jí byl po boku, aby jí říkal své myšlenky na průběh obchodu a podobných věcí, trávili spolu i čas na zahradě, kde si Lucy chodila číst, skryta před zraky všech. Byla to příjemná změna. Jeremy si ale uvědomoval, proč tomu tak je. Za další týden totiž skončí měsíc bohyně úrody, Ceres. A nastane vláda Afrodity. Tedy měsíc, kdy s ní bude sdílet jedno lože. A měl představu, že si jeho manželka přeje mít dítě, stejně jako rodina Snowových. Věděl, že její očekávání nesplní. Ale mlčel.

Zpozorněl však, když nějaký muž přijel k jejich plotu na koni s brašnou a vyndával z ní dopisy.

Omluvil se své paní a šel zkontrolovat schránku. Tak jako pokaždé od chvíle, kdy mu Lewis řekl, aby si poštu vybíral sám.

Dvanáct dopisů pro jeho milovanou manželku. A konečně jeden dopis pro něj.

Úhledné písmo a erb, který by poznal kdekoliv.

Usmál se, schoval dopis pro sebe pod svým hábitem a s dvanácti dopisy se vrátil ke své manželce. Ta si jen povzdychla, odložila knihu a napřáhla ruce, aby si opět přečetla, kdo jí všechno zase píše.

Ve stínu lípy, zatímco jeho manželka otvírala jeden dopis za druhým, si Jeremy četl dopis od Lewise a usmíval se. Lewis ho vyzýval, aby za pět dní přijel na návštěvu spolu se svou ženou, kterou zvala Anna na oběd a odpolední čaj.