Jeremy pohlédl do očí, které celou tu dobu marně hledal v davu prostých lidí nebo ve sklepení Octavia v naději, že ty překrásné smaragdy tady někde budou. A byly. Skrývaly se pod stříbrnou helmou římského vojáka. Ani si neuvědomil, že přestal hrát, když se mu zadíval do očí. Lewis byl tady… Herda do zad mu ostře připomněla jeho povinnost. A hrozivé zašeptání: „Hraj.“ ho přinutilo, aby zase hrál. Sklopil zrak k zemi. Nepřál si Lewise vidět. Nechtěl, aby ho viděl. Ne v takovémto stavu. Všechnu svou mysl soustředil na hraní. Musel. Když by chyběl jeden nástroj, strhl by i ostatní. Hraní bylo obtíženější. Sykl bolestí, když se mu napuchlé prsty rozedřely. Ještě chvíli dokázal hrát, poté to vzdal. Raději přijme rány, než aby si prsty úplně odpravil. Pak by už nemohl hrát vůbec. A Octavius by už pro něj neměl žádné (úctyhodné) užití.

„Tys mi nerozuměl?“ zasyčel zlý hlas otroka-sluhy, který k němu zlostně kráčel. Musí hrát, aby byl Octavius spokojený a neměl nutkání jednoho ze svých sluhů potrestat nebo zabít pro pobavení lidu.

„Pozoruhodné,“ slyšeli náhle oba dva a vzhlédli. Seneca k nim s pohárem vína kráčel a vlídně se usmíval. Sluha se jen zhluboka uklonil a rychle couval zpátky. Jeremy mlčky sledoval muže, který před pár dny rozhodl, že se z něj stane hračka namísto toho, aby si prosadil své vlastní slovo a představil ho císaři. „Omluvte mé mravy, umělče,“ pokračoval zdvořile a usadil se na židli vedle Jeremyho. „Mé jméno jest Seneca. Už jednou jsme se setkali. Jsem zde na rozkaz císaře Nerona.“ Jeremy zpozorněl. Nevšiml si, že by nyní byl s císařem nebo že by s ním mluvil. Možná předtím, než dorazili sem? Na druhou stranu císaře Nerona ztratil z dohledu ve chvíli, kdy vstoupil dovnitř. „Císař si Vás přeje vidět osobně, umělče. Přesněji řečeno - žádá vás, abyste mu zahrál na loutnu. Jenom pro něj. Sám prý posoudí, zda jsou Vaše schopnosti hodné jeho sluchu či nikoliv.“

Jeremy, aniž by si to uvědomil, pohledem zatoulal po Octaviovi.

Byla to jeho past, jak mu dát naději, a pak mu ji zase sebrat? Netušil, jak dlouho tohle ještě vydrží, než si sám vezme život…

„O Octavia se nemusíte starat,“ promluvil Seneca znovu a Jeremy na něj spočinul pohledem. „Je to žádost císaře, takže se o to postarám. Důležitá je však vaše odpověď. Smíte odmítnout, pochopitelně. Císař Nero nenutí umělce, aby za ním šli ve strachu, nýbrž je vítá s otevřenou náručí, když ho sami navštěvují.“

Jeremy chvíli mlčel. Měl právo za sebe svobodně rozhodnout?

„Ach, Seneco!“ ozval se šveholivý hlas a Jeremy trpce zavřel oči. Jeho pán bude činit rozhodnutí za něj, pochopitelně. „Dlouho jsme se neviděli, příteli,“ zasmál se Octavius a sluhové ho s oddechnutím položili i s lehátkem na zem. Jeremy sklopil zrak a odvrátil pohled stranou. Seneca mu věnoval tichý pohled. „Císař Nero se jistě baví, nepletu se?“

„Ano, rád vidí nové schopné umělce ve vaší sbírce,“ pravil Seneca. „Jen ho zaráží, proč je zde i ten, kterého jste, jak jste mi sdělil předtím, nechal dát popravit.“

Octavius zamrkal a snažil se rozpomenout se, zda něco takového říkal. „Ale kdeže!“ rozmáchl se pohárem vína a polil přitom Jeremyho rameno. Ten nijak nereagoval. „Tohle je můj nový otrok, víte?“

„Otrok nebo umělec?“ vyzvídal Seneca klidným hlasem.

Mno… Tak trochu obojí,“ mlaskl Octavius a zplna hrdla upil ze svého poháru. Seneca upřel své oči znovu na Jeremyho.

„A jeho jméno?“

„Nemá jméno, proboha. Cožpak otroci mají jméno?“ zhrozil se Octavius. To tak! Ještě aby si pamatoval jméno každé své hračky.

„Vaše jméno, umělče?“ oslovil ho Seneca. Jeremy ale nereagoval. Věděl, že nesmí. Nesmí pošpinit hrdost svého pána tím, že bude mluvit v jeho přítomnosti bez jeho svolení.

„Jméno není podstatné, Seneco! Důležité je, že hraje,“ smál se Octavius. Hned poté však loktem šťouchl do Jeremyho a zlostně sykl: „Hraj.“

Jeremy mlčky pohlédl na své popraskané prsty a sevřel je v pěst. Neměl na vybranou. Nesmí se protivit přáním svého pána. Seneca ztrápeně sledoval zlomeného umělce, jak jako poslušný otrok plní přání tohoto šlechtice. „Octavie, příteli, slyšel jsem, že ve svém vlastnictví máte i zajímavý šperk. Smím ho vidět?“ rozhodl se Seneca změnit předmět jejich zaujetí. Octavius hned zpozorněl. Správně, proč by se měli bavit o mrzkém otrokovi! S radostí mu řekl, aby ho následoval, zatímco praštil své sluhy holí, aby ho zvedli a odnesli do jeho komnat.

Jeremy po chvíli sykl a přestal hrát. Prsty se mu třepaly a strupy na nich měl popraskané a krvavé. Naštěstí nebyl jediný, kdo přestal hrát. Všiml si, že i jeden hráč na kitharu svěsil bolavou, krvavou ruku. Hrát celý den pro pobavení svého pána si vybralo daň na všech umělcích. A to byl teprve začátek oslav narozenin jejich pána!

 

Jeremy zpozorněl, když slyšel zvuk brnění a ohlédl se. Ještěrčí oči ho obezřetně sledovaly, když k němu voják pomalu kráčel. Zastavil se jen krok od něj. Jeremy váhal, než před ním sklonil hlavu. Lewis ho mlčky sledoval, než sundal přilbu.

„Vzhlédněte, umělče,“ oslovil ho a Jeremy k němu vzhlédl. Nyní to byl Lewis, kdo poklekl na jedno koleno, aby se dostal na jeho rovinu očí. „Na příkaz císaře Nerona máte přestat hrát a následovat mě.“

Jeremy překvapeně zamrkal. Věděl, že císařův rozkaz byl důležitější, než rozkaz jeho pána. Odložil proto loutnu a vstal na ztuhlé nohy. Lewis ho zkoumavým pohledem sledoval, než se vydal před ním, aby mu ukázal cestu. Vešli spolu do zahrady. Hosté se bavili a smáli se, povídali si o politice a o zbytečnostech. Vstoupili do oblíbeného keřového bludiště Octavia. Najednou se Lewis zastavil a Jeremy také. Lewis na něj zkoumavě pohlédl a přešel k němu.

Než se Jeremy nadál, přitiskl ho na pichlavý keř a nahnul se do jeho těsné blízkosti. „Vaše hudba byla znamenitá, umělče,“ oslovil ho Lewis po chvíli ticha, kdy je dělilo jen pár milimetrů. Jeremy netušil, zda má děkovat či mlčet.

„Mám jméno,“ slyšel se, jak říká. Lewis zamrkal a trochu se od něj vzdálil tváří.

„A to zní?“

„Jeremy.“

„Neobvyklé jméno,“ poznamenal. „Mé jméno jest Lewis.“

‚Taky neobvyklé jméno,‘ pomyslel si Jeremy, ale mlčel. „Přál jste si zvědět ještě něco dalšího? Musím se vrátit,“ hlesl tiše.

„S císařem jsem nelhal, chce vás vidět,“ ujistil ho Lewis, „ale předtím…“

Lewis se k němu nahnul o něco víc, až se jejich rty skoro dotýkaly. K překvapení Jeremyho i Lewise, Jeremy ho od sebe odstrčil. Lewis chytil jeho ruku a s něhou políbil jeho krvácející prsty. Zastihl ho tak překvapeného. Než se nadál, vtiskl polibek i na jeho rty. Obavy zmizely a Jeremy se nechal strhnout polibkem císařského vojáka.

„Omluvte mou neomalenost,“ zašeptal Lewis, když se trochu odtáhl. Když ale spatřil stejný pohled v Jeremyho očích, jako měl celou tu dobu on, kdy ho mohl sledovat, snížil se dolů pro další, tentokrát hladovější polibek. Sevřel mu zápěstí mezi prsty a natlačil se na něj. Nepouštěl jeho rty ani mu nedovolil se pořádně nadechnout. Pokud v tomto světě byla pro Jeremyho nějaká naděje, byl to právě tento voják.

„Lewisi,“ vydechl roztřeseným hlasem. Voják ho snadno umlčel dalším polibkem. Rty mu poté několikrát obtiskl na krk, který nesl nehezké modřiny, špatně zakryté jakýmsi práškem. Jeremy roztřeseně vydechl a prohrábl mu vlasy. Neměl by mu to dovolit. Měl by se vrátit. Jinak bude mít problém. Přesto nemohl odolat následnému chtivému polibku.

Jeden pár očí je závistivě sledoval. Neodsuzujte, prosím, rusovlasého sluhu. Dělá vše, co může. Ale aby trpce sledoval, jak jeden z otroků jeho pána s takovou radostí líbá muže, kterého teprve potkal, na půdě jeho pána, jemu přímo pod nosem, to jeho zlomená duše už nesnesla. Kolikrát mu pomohl, aby se uzdravil? Kolikrát ho před pánem ochránil? A jak se mu odvděčí? Jemu nikdy polibek ani pohled zaujetí nevěnoval. A přitom on měl své pomněnkové oči jenom pro něj. To ale Jeremy neviděl. Neviděl jeho náklonnost, tak za tuhle zradu zaplatí! A tak se ryšavec odebral, vmísil se do rozhovoru svého pána. Hosté umlkli nad jeho krásou. Natiskl se na Octavia a šeptal mu sladká slovíčka, do kterých jakoby omylem vmíchal slova zrady jeho otroka-umělce. S drobným úsměvem sledoval, jak se barva obličeje jeho pána mění v rudou, nikoliv od alkoholu, ale od vzteku a zlosti. Jeho špinavý majetek že chce hárat s nějakým psem? Pohár s vínem se odrazil od země a rozlil drahé víno, když Octavius vztekle vstal a na nemotorných nohách, sípaje vzteky, hnal se do zahrad. Však on ho už naučí, že jemu se vysmívat nebude! Hosté ho samozřejmě zvídavě následovali. Kdopak se opovážil rozčilovat dnešního oslavence? A přitom se potají smáli, že své otroky neumí dostatečně zkrotit, aby mu byli věrní. Zvlášť když jde o umělce, ty pomatené duše. Když doběhl do svých zahrad, sotva popadal dech. Ale viděl je! Viděl ty dva hříšníky, smilníky! Tak vojáčka se jeho hřebečkovi zachtělo? Zbrunátněl o to víc. Copak mu jeho sídlo připadá jako nevěstinec, že roztáhne nohy každému?!

Rázným krokem se vydal ke svému majetku. Než se stihl Jeremy otočit za zvukem hole letící vzduchem, jeho konec se vtiskla do jeho tváře. Trpká bolest mu připomněla, že není svobodný, že má pána, že se nesmí vytratit z jeho dohledu bez svolení. Lidé okolo jen přihlíželi, nebo se smáli. Octavius Augustus byl znám pro svou krutost, když se opil. Jeho rány byly přesné a úderné. V opilosti se dostával do ráže rychle. Jedna rána a kůži snadno rozsekl. Jen pár vteřin byl Lewis v šoku z krutosti dnešního oslavence. Trestat otroka jenom proto, že si dovolil odpočinout a strávit s ním trochu času? On byl na vině, to on ho přece odvedl! Tak proč trestal Jeremyho? Lewisova tvář zrudla vztekem. Skrz hlouček čumilů, kteří unešeně sledovali kruté divadlo pána domů, které si užívali s ním a smáli se, prorval se skrz.

Cožpak takhle se zachází s umělci?

Lewis se postavil před Jeremyho a rukou pevně stiskl konec hole, když se Octavius znovu rozmáchl. Byl na rány zvyklý. To, že mu dlaň zrudla, ho netrápilo. Bolest necítil. Oproti ranám v armádě bylo tohle jen lechtání. Díval se šlechticovi do tváře a vyzýval ho, aby se zkusil holí ještě jednou rozmáchnout.

„Co si myslíš, že děláš?“ zavřískal Octavius Augustus rozhořčeně, posilněn vínem. Nějaký sprostý barbar, válečník, že se mu chce rovnat? Jemu? Šlechtici a umělci? Jak zachází se svým majetkem, je přece jeho věc! Může být jedině rád, že nemá (zatím) chuť zpráskat i jeho! Škubnul holí, ale Lewisova ruka se ani nepohnula. Octavius pěnil vzteky, když se marně snažil hůl dostat z vojákova sevření.

Lewis beze slov škubl rukou dozadu. Octavius tak ztratil rovnováhu a hůl pustil. Padl před vojákem k zemi. Jeremy si konečně dovolil vzhlédnout a překvapeně sledoval dění kolem. Bylo to poprvé, kdy se někdo opovážil přerušit jeho trest. Vzhlédl k Lewisovi, který se na něj kradmo díval smutnýma zelenýma očima, než přešel k obtloustlému hostiteli.

Popadl ho za loket a snažil se zvednout jeho těžké tělo zpátky na nohy.

‚Okus vlastní medicínu!‘ pomyslel si chladně, zatímco se Octavius zajíkal a třepal jako prase před porážkou. Sevřel rukojeť hole pevně mezi prsty.

„Tak dost!“ zazněl rázně nějaký hlas. Dokonce i Lewis prudce zastavil v pohybu. Octavius se ohlédl se strachem v očích za sebe. Oči císaře Nerona plály zlostí, když si razil cestu k hostiteli.

„Můj pane,“ vydechl Octavius a padl na kolena. Vztek z něj spadl, když byl pod dohledem syna bohů, kteří ho vybrali, aby jim vládl. „Omlouvám se za svého otroka, že vám zkazil požitek z mé oslavy.“

Nero se prudce zastavil v jeho těsné blízkosti, oči plné vzteku, znechucení, ale hlavně šílenství. Pomalu dýchal. Sopka hrozící výbuch větší, než by měl postihnout Pompeje o pár let později.

„Jak odporné zacházení s umělci! Hanba na Vás! Nechť tento dům neřesti stihne kletba Bohů! Nechť se tady rozptýlí semena démonů!“ křičel Nero v záplavě svého šílenství, zatímco se ho Seneca snažil rychle něžnými slovy uklidnit. „Dobře si držte vaše cizoložníky, tyrany a přátele blízko sebe, ale já už na pozemek vašeho domu nevkročím!“ hřměl Nero rozzuřeným hlasem, znechucen jeho chováním k umělci víc, než kdyby před ním padali jeho vlastní umělci v agónii bolesti. Umělec si zaslouží čest, ne ponížení před lidmi! Mistr umění, jako byl Octavius Augustus, by to přece měl vědět ze všech lidí nejlépe! Byl bláhový, že si ho tolik cenil.

„Císaři! Císaři! Počkejte!“ volal Octavius zoufale. „Nero!“

Seneca jen nezaujatě přihlížel, jak Nero spěchá do kočáru a ujíždí rozčileně pryč. A to si myslel, že aspoň dnešní večer stráví v klidu. Povzdychl si.

Oslava skončila dřív, než mohla pořádně začít. Vše jenom proto, že se oslavenec nedokázal ovládnout, jak původně plánoval.

Octavius Augustus tiše zuřil. Tváře mu zbrunátněly. Taková potupa! Taková ostuda! Císař o něm řekl tak sprostá slova! Před tolika lidmi!

A všechno jenom kvůli nějakému malému hmyzu!

Vztekle pohlédl na svého otroka. Rozmáchl se a surově ho udeřil do hlavy, čímž ho poslal do bezvědomí.


Průměrné hodnocení: 4,80
Počet hodnocení: 5
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.