Rok 1036 se pro svět Shiro nesl spíše ve znamení krveprolití, podlézání, podvádění a snaze zachránit si vlastní krk. Pár let zpátky to nebylo nic jiného, jen se tam přidalo tiché udávání lidí kolem, abyste přežili. Přesto Jeremy pochyboval, že by Ryuova revoluce mohla něco změnit. Měla to být první revoluce v dějinách Agreviy. A padla na bedra příliš mladého muže, který si příliš zažil. Přišel o Mistra, kvůli jeho existenci zemřelo mnoho učňů, jejich svatyně byla vypálena, nebyl schopný se pomstít, zemřela kvůli němu další osoba, a přestože se mohl spojit s onou mocnou osobou, Melaforem, neučinil tak. To všechno jenom pro pomstu? Jeremy ani Lewis ho nechápali. Na druhou stranu ho odsuzovat nemohli. Nebyli tady, když si tím vším procházel. Kdyby byl o deset, patnáct let starší, snesl by to. Takhle už od počátku bojoval především sám se sebou a s temnotou uvnitř sebe. Bez jediné lidské pomoci. Štítěn ostatními hostiteli démona, protože nesl prokletého démona v sobě. Opovrhován lidmi, protože byl nenáviděným prokletým hostitelem, jako mnozí jiní. Jeremy váhal. Chtěl mu pomoci, ale netušil jak. Neměl by se prostě přemístit, přepsat historii tak, jak byla, a vrátit se na počátek toho všeho?

Lewis si byl vědom trápení, kterým si procházel. Snažil se mu pomoci, ale nevěděl jak. Aby získali potřebné informace, které jim měly pomoct v jejich finálním rozhodnutí, vetřeli se do armády rebelů. Rozhodnutí bylo na Jeremym. To on se bude vracet v čase. Bude opět měnit historii tak, jak má být. Aby nezničil to, co spolu budovali.

 

(hluboko v lese, království Agrevia, svět Shiro, rok 1036, podvečer)

Seděli spolu u ohně a měli hlídku.

„Jak ses rozhodl?“ zeptal se Lewis, když přiložil pár dalších klacíků.

Jeremy se opřel o jeho rameno a sledoval jiskry tančící vzduchem. „Pokud se dostanu na začátek a zabráním nám jakkoliv zasahovat do minulosti, kde budu mít jistotu, že se znovu setkáme?“

Lewis si povzdychl a vtiskl mu polibek do vlasů. „Najdu si cestu k tobě.“

„To říkáš ty, ale co tvé Já na škole před pár lety?“

„Určitě se do tebe zamiluji, i kdybys zrovna neprováděl hlouposti.“

Prohrábl mu vlasy. Jeremy mu sevřel ruku v těch svých a mlčel. Lewis opřel svou hlavu o tu jeho. Nechal ho, aby se sám rozhodl. Bude se muset vracet sám. Všechno to spadne zase na něj. A tentokrát tam možná ani on nebude, aby mu byl oporou… Přivřel zklamaně oči. Pokud se to ale povede, znovu se sejdou.

„Kdy chceš odejít?“ zeptal se po delší době ticha na něco, co ho trápilo.

Jeremy mlčel. Zavřel oči a raději předstíral spánek. Lewis ho pohladil po tváři a přitiskl blíž k sobě. Pohlédl znovu do poklidných plamenů před nimi a dlouze vydechl nosem. Kdyby se tehdy rozhodli jinak, nic by se nemuselo stát. Pohlédl na hodinky na svém zápěstí. Mohl to udělat on sám, rozmluvit to tehdejšímu Jeremymu… ale to by pak jeho Já skončilo uvězněno tady. Raději ať je to jeho nynější Já, kdo bude uvězněn v časoprostoru, než Jeremy. Ten už tady byl uvězněný víc než dost. Zaslouží si žít normálně. I kdyby to mělo znamenat odhodit vlastní možnost žít normální život. I kdyby se nakonec nevrátil na začátek spolu s ním, až by vyrušil všechny předešlé události, je ochoten tuto oběť podstoupit.

Kdo si hraje s osudem, často o vše přijde.

 

Ryuu se ukázal jako starostlivý, ale zároveň schopný vůdce. Neměl sice krvežíznivost v očích ani chlad v hlase, jak si Jeremy myslel, že ho jeho nová funkce změní, ale za to si dokázal lidi připoutat k sobě sliby, které s odstupem několika málo dní splnil. Jeremy si také všiml, že častokrát dává na Mikaela, podle všeho jeho přítele. Vypadali blízce. Až příliš, aby byli pouze přáteli.

A přitom měl pocit, že Mikael něco skrývá. Říkalo mu to jeho nitro. Připadal mu prázdný. Jako by to byla jen dokonalá maska. Věčně se usmívající, vždycky věděl, co říct, aby Ryua uklidnil. To Jeremyho vedlo k myšlence, že možná Mikael není tím, za koho se vydává. Lže Ryuovi? Pro jeho vlastní dobro? Co je vlastně zač? Když to jednou v noci rozebíral s Lewisem, dostalo se mu podobné odpovědi.

„Myslím si, že pokud by byl Mikael zrádce, má pro to dobrý důvod. To, jak se na Ryua dívá, není pohled dobrovolného zrádce,“ podotkl Lewis.

„I tak to jde na něm dost vidět. Nebo je to tím, že zdejší mravy jsou jiné…“

„Nejsou jiné. Taky ho podezřívám už delší dobu, že chce Ryuovi revoluci překazit.“

„Ale proč?“

„Správně, proč? Co ho vede, aby zradil někoho, kdo mu věří a koho sám, nejspíš, oddaně miluje?“

Jeremy si povzdychl a chytil se za hlavu. „Fakt jsem měl vypadnout, než jsme je poznali. Teď bych jim rád pomohl.“

Lewis ho chytil za ruku a usmál se. „Můžeš zůstat do konce… a pokud se znovu vrátíme na začátek, můžeš se rozhodnout.“

Jeremy se už ale rozhodl. Zůstane. I kdyby se měl ve finále dostat zpátky na začátek, chce jejich vzpouru podpořit. Pohladil své hodinky. Doposud Lewisovi neřekl, aby si je vyměnili. Neměl odvahu? Sílu? Ne. Jen si přál oddálit svůj odchod, co nejvíce to šlo. Dělalo to z něj slabocha? Pokud ano, bylo mu to jedno. Vyčítal si, že zapomněl na Lewise a vše, co spolu prožili. Zapomene znovu? Jak dlouho musel Lewis trpět potají, o samotě? Chtěl mu to nyní vše vynahradit. I kdyby to bylo jenom dočasně…

I kdyby ho jeho tehdejší Já, se kterým bude ve finále mluvit, mělo mít za blázna, ba ho dokonce nenávidělo… přijme jakýkoliv osud. Když jim oběma zajistí lepší budoucnost, klidně obětuje vlastní štěstí.

 

První útok na královské stráže proběhlo bez krveprolití a zabavení jejich zásob na frontu bylo úspěšné. Jeremy si ale začal lámat hlavu nad jinými otázkami. Činí dobře, že berou jídlo a pití pro muže, kteří za ně bojují na frontě? Bojují přece za ně, aby je ochránili. Ale také aby rozšířili tuto prohnilou zemi. Tihle vojáci mají rodiny, ale zároveň zabíjejí lidi, kteří mají také rodiny. Na čí rozkaz? Na králův rozkaz? Na Melaforův? Kdo dal Ryuovi právo, aby zrovna nyní on sám započal revoluci? Nezabíjel, jen bral. To byla jeho dobrá stránka. Ta temná stránka se skrývala v démonovi, který, dle místních lidí, byl děsivý. Následovali ho lidé ze strachu? Nikoliv z vidiny lepší budoucnosti?

„Zavařuje se ti mozek, když tak horlivě přemýšlíš,“ zasmál se muž, kterého Jeremy potkal na počátku svého pobytu zde. Jakže se jmenoval? „Jsem rád, že tě zase vidím, příteli. Obával jsem se, zda tě neroztrhala hladová zvěř v lese, když ses tak vypařil.“

„Omlouvám se,“ pravil Jeremy váhavě. „Potřeboval jsem si něco promyslet.“

„A pak ses rovnou vrhl do první řady v boji, co?“ ušklíbl se Ezor.

„Okolnosti mě k tomu dovedly.“

„Ty okolnosti mají co dočinění s tamtím chlápkem?“

Jeremyho zarazila jeho upřímnost a to, že neobcházel kolem horké kaše. „Tak trochu.“

„Tak trochu?“ pozvedl Ezor obočí.

„Je tohle výslech?“

„Jo, počkej, seženu si mučicí nástroje, abych byl jako Melafor,“ zasmál se Ezor. Jeremy se nesmál, protože neznal úchylku onoho Melafora. „Potkali jste se už předtím? Dost to tak vypadalo, když jste na sebe tak hleděli.“

„Ukázalo se, že ano,“ zvolil Jeremy svá slova moudře.

„Hm, to jsem rád, že nestojíte proti sobě.“

„Co tím myslíš?“

„Ti, kteří mají své partnery, syny, bratry, otce… ve válce s Grecií nebo přímo v královském hradě, coby stráže, aby se měli dobře, se pochopitelně bojí a nechtějí bojovat. Svazuje je to. Nechtějí zranit své známé a blízké.“

„Proto ženy zůstávají v táboře?“

Ezor se uchechtl. „Ale kdeže! Kdo by vařil tak skvělá jídla? A zmínit tohle před Mei, tak by tě zadupala pod zem!“ plácl se Ezor do kolen, když se znovu rozesmál.

„Některé ženy mají víc kuráže, než muži.“

„To je pravda.“

„Někdy i víc, než je potřeba,“ souhlasil Lewis, který se usadil vedle Jeremyho a jemu a Ezorovi předal poháry s medovinou.

„Ale víš, co je nejlepší? Překrásná ženská s bojovým duchem! Slyšeli jste o Mistryni Venuši? To je kus. Krásná, ale zároveň jak ledová královna. Mnoho mužů přišlo za ní, že chtějí, aby je vycvičila. Hned je hnala se slovy, že učí jen ženy. Do jejího chrámu mají muži přísně zapovězeno chodit. Co jsem ale slyšel, tři muže tam pustila. Za celou tu dobu, co ta stavba stojí, tři muži! Jen si to představte - tolik překrásných panen, co vycvičila, věčně zavřené v kleci jako překrásní ptáčci, jen na obdiv.“

Zasnil se a povzdychl si.

„Slyšel jsem, že jeden z mistrů rád experimentuje,“ pronesl Lewis jakoby omylem. Jeremy na něj pohlédl. Lewis jen nenápadně přikývl. Třeba tímto způsobem získají dobré informace, které jim ve finále také nějak pomohou.

„Ach, Neptun, hnusná liška. Doslova.“

„Proč?“

„Hm, nevím, co je na tom pravdy, ale táhne to prý s Melaforem. A prý mu cáká na mozek, jestli víte, co tím myslím. Experimentuje a nebojí se do toho zatáhnout i své učně.“

„Experimentuje?“ zpozorněl Jeremy.

„Jo. Násilně v nich probouzí jejich démony, kteří je většinou zabíjejí, pokud je v čas nezapečetí, což je další důvod, proč je to hnusná zrádná liška.“

„Nezapečetí… Když existují pečetě, proč je nepoužijete, abyste se zbavili Melafora?“ nechápal Lewis.

Ezor se rozesmál. „Kéž by to tak šlo! Je zde spousta podmínek, které musíš dodržet, aby ses naučil alespoň jednu Pečeť. Je mnoho Pečetí. Skoro pro každého démona jedna! A každá z nich je jedinečná, psaná ve starém jazyce agrevijském. Jedno chybné slovo a vodnese to ten, co říká Pečeť nahlas. Zaplatí za to i ostatní, pokud vytváříš Pečeť ve více lidech. Neptun nebyl ten, co Pečetě vytvořil, ale byl schopný je ovládnout všechny, byť má v sobě vlastního démona… Je to k nevíře, ale měl na to odjakživa talent.“

„Takže Pečeť by neměl být schopný vytvořit ten, kdo má v sobě démona?“

„Správně. Chci říct… jen šílenec by něco takového zkoušel. Co když by omylem zapečetil vlastního démona?“

„Co se stane s osobou, jehož démona zapečetí?“ zeptal se Jeremy přímo.

Ezor pohlédl ohně a chvíli mlčel. „Zapečetí tím jeho celé bytí, dá se říct. Bez svolení nebude moci mluvit ani se nějak hýbat. To je síla Pečeti.“

Jeremy si vyměnil pohled s Lewisem. Když je zde taková moc, proč ji nevyužili už předtím, aby Melafora zastavili?

„Problém je, že mistr Neptun je v neutrálním, spíše přátelském vztahu s Melaforem,“ odpověděl jim Ezor po chvíli. „Jsou to spojenci. Mocní spojenci, kterých je potřeba se bát. Oba jsou silní až příliš… Je to skoro jako výsměch od bohů. Ne… spíše je to trest za prolití krve ostatních hostitelů démonů… Kletba, kterou na nás uvrhl král Shaolinquan a které jsme tehdy s hrdostí všichni pomáhali, aby se rozšířila do celého království. Neseme stejnou vinu. A pokud jednou zemřeme… nedivil bych se, kdyby to bylo rukou nějakého hostitele démona. Ale dost už depresivní mluvy!“ zasmál se vřele. „Jste na suchu, proč nic neříkáte?“

Lewis a Jeremy se zasmáli s ním.

Tu noc se oba rozhodli. Zůstanou zde až do konce. Uvidí sami, jak tento svět skončí. Nezasáhnou do jeho dění. Vše, co se nyní odehraje, má určitý smysl pro tento svět. I kdyby to mělo být něco příšerného, svět Shiro se s tím popere sám.

Však má hodně silných lidí, kteří změní historii.