Ocitl se v chodbě, kterou ho stráže vedly před krále, vepředu s Melaforem. Ví, co nyní nemá říkat. Nechá Agsira nejdříve domluvit. Pokud mu dá možnost mluvit, využije ji tentokrát rozumně. Pokud ho Agsir odsoudí i nyní, jak se rozhodne? Smrt Agsira by možná tento svět zachránila… ale co když je to král, který nechtěl vládnout? Co kdyby smrt pro něj byla vykoupením z pekla, do kterého ho uvrhli jiní? Na zlomek vteřiny se zastavil. Než ho stráže popohnaly znovu kupředu, v mysli se mu zrodil plán. Plán, jak agrevijského krále zabít a zároveň nechat muže Agsira naživu. A s ním i Melafora. Pokud je dostane z království, pomůže tomuto světu. Pokud oba přežijí a utečou daleko za hranice, budou mít lepší budoucnost. Pokud zůstanou tady, kde budou mít jistotu, že je zdejší lidé nevezmou znovu útokem? Jak si můžou být jisti, že se rebelové nedostanou ze svých cel?

Byla tady jedna možnost. Dost riskantní. Pokud se mu ale povede ji uvést ve skutečnost… nikdo nebude muset zemřít.

Cítil, že onen Ryuu přežil. Brzy se jistě vrátí a bude se chtít mstít o to víc… Aby měl jistotu, že se nepropadne do ještě hlubší temnoty, než v které se nachází nyní, musel rozhodnout za něj. Měl na to právo? To netušil. Ale nyní mu to připadalo jako správné řešení. Řešení, kdy nikdo nezemře.

Záměrně udělal krok tak, aby zakopl a dolů s sebou stáhl jednoho z vojáků. Rukami rychle nahmatal na zemi něco, co muži vypadlo zpod vesty.

„Co si myslíš, že děláš?“ zavrčel jeden z nich hrozivě, když ho tahal na nohy. S trhnutím na jeho poutech ho div nehodil před sebe a ránou do zad mu připomněl, že ho může kdykoliv zabít, když se mu zprotiví. Melafor scéně tiše přihlížel. Nebylo třeba zasahovat. Tenhle bídný člověk pro ně není hrozbou. Jeremy nic nenamítal. Jen pod rukávem pevně stiskl dýku, která muži předtím vypadla a on si toho ani nevšiml.

Měl jen jeden pokus. Nemohl se připravit o tuhle příležitost.

 

„Zrádce a vrah se přede mnou klaní a snad po mně chce, abych mu odpustil? Jak vtipné!“ smál se Agsir tak, jako předtím. Jeremy jenom poslouchal a klečel na zemi, kolem něj byli vojáci a pozorně ho sledovali.

„Agsire,“ oslovil krále Melafor, který stál po jeho boku.

„Pročpak se také nesměješ, Melafore?“ zeptal se Agsir pobaveně, zatímco se ještě smál. „Vždyť je to přece k smíchu!“

„Králi,“ oslovil ho muž po jeho boku trochu přísněji. Agsirovi po chvíli zmizel úsměv ze rtu. Změnil se v nuděný a potom chladný pohled.

„Proč ztrácet čas s odpadem, který mě přišel stejně zabít?“ zeptal se znuděně, skoro až znechuceně. Tehdy předtím Jeremy promluvil, nyní ovšem mlčel. „Hej,“ zavolal král drze na muže pod svými nohami. „To byla otázka na tebe.“

Jeremy chvíli váhal, než k němu vzhlédl. „Protože nejsem jako ostatní. Ostatní vás skutečně přišli zabít.“

„A ty snad ne?“ rozesmál se Agsir.

Jeremy ale poznal, že to byla jen maska. Maska krále slabochů, jak ho zde všichni nazývali. Muž, který nechtěl nikdy kralovat, a přesto musel. „Ne, můj králi. Žádám o odpuštění,“ zkusil jinou taktiku. „Klaním se před velkým králem, kterého dějiny budou jednou jistě uctívat, jako moudrého krále.“

Agsir zpozorněl. Každý král si tak trochu libuje, když ho někdo chválí a tvrdí, že o něm dějiny budou psát velkoryse. A ani Agsir nebyl výjimka. Přestože být králem nechtěl a udělal plno chyb, myšlenka, že by si ho historie pamatovala jako velikána, který předčil vlastního otce, se mu líbila.

„Pokračuj,“ vyzval ho zaujatě. Chtěl, aby mu tento muž hladil ego o něco víc.

A tak Jeremy vymýšlel plno věcí, které byly jenom nafouknutými lži, ale králi v uších zněly tak líbezně a pravdivě. Všichni v sále věděli, že jsou to jen lži, ale protože se král zdál být spokojen a zaujat, nic nedělali. Dokonce i Melafor naslouchal pochvalám na svého pána, byť moc dobře věděl, že si ten muž snaží jen zachránit krk. Nemusel jednat, když jeho milence neurážel nebo neznechucoval. Když mu bude hladit ego a Agsirovi se to bude líbit, třeba si tím zachrání i krk. Jeremy už nejednou vnucenou podlézavostí dosáhl svého. A byl rád, že Agsir je jako většina králů stejný. Předtím pochybil, ale nyní se mu dostal na kobylku a hrál mu příjemnou hudbu, která se líbila jeho uším, přestože ho každé slovo pálilo na jazyku. Ale úsměv, který Agsirovi hrál na tváři, značil, že král o něm už nesmýšlí jako o nepříteli nebo rebelovi, který šel proti němu.

Melafor po chvíli ovšem nevypadal, že by se mu tento rozhovor nějak líbil. Jeho pán, jeho milenec, se usmívá na cizího muže? A takovým divným způsobem ho i pozoruje! Pokud předtím žárlil král na svého vlčího milence, mohl žárlit nyní i on? Byla to žárlivost, kterou cítil pomalu zuřící hostitel vlčího démona? Beze slova pomalým, nebezpečným krokem kráčel k tomu opovážlivci. Jen slovy přiměl jeho krále, aby se takto usmíval? Co za čáry a kouzla používá, že ho takhle snadno svádí?

„Melafore,“ oslovil ho Agsir a on se zastavil jen dva kroky od Jeremyho. „V pořádku, ustup.“

‚Ustup?!‘ pomyslel si Melafor rozhořčeně a ohlédl se k Agsirovi. Skutečně mu řekl, aby ustoupil? Semkl čelist k sobě, ale poslechl ho.

Jeremy jen tiše přihlížel nastalé situaci.

„Přistup blíž,“ vyzval ho král.

Propalován nevraživým pohledem Melafora se váhavě vydal ke králi. Přímo cítil zlost v jeho očích, jeho chuť mu ublížit víc, než předtím. Žárlivost je mocná, ale Jeremy si uvědomoval, že ta Melaforova byla největší žárlivost, se kterou se zatím setkal. Jakoby mezi nimi bylo pouto, které neměl nikdo narušit.

„Ještě blíž,“ vyzval ho Agsir znovu a Jeremy tak učinil. Na chvíli měl pocit, že slyšel tiché zavrčení. Všiml si, že Agsir zvedl ruku. Koutkem oka si všiml nepatrného Melaforova pohybu. V jeho rozzuřených očí četl, na rozdíl od Agsira, výčitku, že to on má přece stát po jeho boku! „Jak se jmenuješ?“ zeptal se král, když Jeremy stanul jen dva schody pod jeho trůnem.

„Jeremy,“ řekl pevným hlasem. Byl tak blízko. Melafor i zbylí vojáci byli daleko. Má dostatek času!

„Jeremy,“ polaskal jeho jméno Agsir na svých rtech. Nyní bylo zavrčení vlka za Jeremym znatelné. „Líbezné jméno.“

„Děkuji, králi,“ odvětil Jeremy podlézavě.

„Pověz, Jeremy,“ opět si vychutnal na svých rtech zvuk toho prapodivného, cizího jména, „odkud jsi? Z jaké části mé země?“

„Nejsem z vašeho království.“

„Pak tedy nemohu být tvůj král.“

‚Pravda,‘ pomyslel si Jeremy. „To ovšem neznamená, že nejste hoden být mým králem,“ volil Jeremy svá slova moudře a učinil o krok blíž. Agsir k němu vzhlédl. Byl to urozený muž, jistě dobrý voják a skvělý myslitel. Nemohl ho zahazovat k ostatním rebelům jen tak. Tenhle myslel pozoruhodněji, než kdokoliv jiný z nich. Podepřel si hlavu a spokojeně se usmál.

„Co dalšího můžeš říct?“ zeptal se milým hlasem.

Jeremy se tajemně usmál. „Že brzy zemřete.“

 

Stráže ani Melafor nestihli zareagovat v čas.

„Nepřibližujte se!“ zakřičel Jeremy, když se dostal za krále, a řetěz ze svých pout mu zarýval do krku a mírně ho škrtil. „Ještě jeden krok a zemře!“ pohrozil dýkou jednoho z vojáků, kterou předtím zvedl, pod Agsirovým krkem. V největším šoku byl pochopitelně sám král. Doposud mu lichotil a nyní mu vyhrožuje smrtí? Ovšemže nedokázal pochopit, co to do něj tak náhle vjelo. Řetěz ho zastudil na bradě, když ho Jeremy vytáhl na nohy a tahal ho pryč z místnosti, pořád zmateného.

Jeremy si všiml, jak Melaforovy oči zablýskaly zlostí. Už se chtěl rozběhnout za nimi, ale králův rozkaz, aby se nepřibližoval, ho zastavil. Pohled, který měl Melafor v očích, Jeremy jen stěží mohl popsat, když Agsira tahal pryč z místnosti.

 

„Co tímhle dosáhneš?“ zeptal se Agsir, když ho Jeremy tahal před sebou.

„Trochu soukromí, abychom si mohli promluvit o samotě,“ ujistil ho Jeremy.

Agsir se na něj zmateně podíval, ale Jeremy ho přinutil, aby se znovu podíval před sebe. Snažil se vzpomenout na půdorys tohoto hradu. Nakonec krále tahal chodbami a doufal, že míří správně. Vojáci na příkaz krále uhýbali a nepronásledovali je. Ale sotva se dostali za roh, rozzuřený hostitel vlčího démona jim byl v patách a sliboval tomu muži smrt, jestli krále nějak zraní.

Když Jeremy pohlédl z jednoho okna na chodbě, věděl, kde se nyní nachází. Zatáhl krále do jednoho z pokojů a zamkl dveře.

„Myslíš si, že mou smrtí něco změníš?“ zeptal se Agsir hrdě. „Uvrhneš království do záhuby!“ K jeho překvapení ovšem Jeremy dýku sklonil a přešel k balkónu, ze kterého se rozhlédl. „Hej! Mluvím s tebou!“ ozval se trpce. Ignoroval ho snad?

„Agsire,“ oslovil ho Jeremy a Agsir byl šokován. Jen málokdo mu směl říkat jménem. O to víc ho šokovalo, když na jeho ramena položil své dlaně. „Dobře mě teď poslouchej.“ Jeremyho náhlá blízkost a nátlak zabraly přesně tak, jak plánoval. Král mu věnoval plnou pozornost. „Budu tě muset zabít,“ oznámil mu jakoby nic.

 

Melafor vtrhl do pokoje. Rozhlédl se kolem a spatřil Agsira a toho opovážlivce na balkóně. Zhrozil se ovšem, když na jeho rukách nebyla pouta. A jedna z jeho rukou byla nad hlavou krále a v ní se nacházela dýka.

„Přestaň!“ rozkázal mu a rozběhl se spěšně k nim. Už ovšem po druhém kroku se zastavil a hleděl, kterak ho ten rebel ignoruje. Šokovaně přihlížel, jak bodá do jeho milence. A zmatený pohled krále. Byl v šoku jen chvíli. Ten rebel přijde o hlavu… a o život!

Agsir hleděl na Jeremyho a nic neříkal, zatímco se mu břicho pomalu barvilo do ruda. Jeremy stiskl zuby k sobě. Nakonec ho žduchl tak, aby přepadl přes zábradlí. Agsir se ovšem nepatrně usmál, když padal dolů.

Jeremy svěsil ruku s dýkou, na které se nacházela krev. A poté svěsil i druhou ruku od krve v drobném třasu.

Přesně jak očekával - onen Melafor se vrhl střemhlav dolů za králem, aniž by se dvakrát rozmýšlel. Dolů pod nimi tekla řeka a vedla do lesa.

 

O pár chvil dříve

„Cože jsi to řekl?“ zeptal se Agsir nechápavě. „Proč mi oznamuješ, že mě nyní zabiješ?“

„Protože to také i udělám,“ ujistil ho Jeremy, když si sundal pouta.

„Jsi blázen!“

Sledoval, jak Jeremy vytáhl dýku. „Ale přesto přežiješ.“

„Cože?“

Když ho Jeremy přiměl dojít na balkón, Agsir pochopil.

„To je šílené…“ vydechl.

„Melafor tě jistě bude následovat.“

Agsir k němu pohlédl. „Ale jak?“

Jeremy se pousmál a přiložil si dýku ke své dlani. „Jednoduše. Pouze obětuji trochu svojí krve, aby to bylo uvěřitelné. Zbyde mi sice jizva, ale… pokud dosáhneš svobody a vykoupení, budeš svobodný. Ty i Melafor. Odejděte daleko od Agreviy a nevracejte se. Až sem totiž přijde Neohrožený vlk… nemuseli byste jeho pomstu tentokrát přežít.“

„Ale…“

„Ať mě klidně vidí všichni jako terč pomsty,“ usmál se Jeremy o něco víc. „Když zabiji nenáviděného krále a jejich pomsta přestoupí na mě, nic se nakonec nezmění. Vy přežijete a budete považován za mrtvého. Můžete utéct daleko a začít znovu.“

Agsir na něj mlčky hleděl. „Proč mi pomáháš?“

Jeremy se mu zadíval do očí. „Protože vás nevidím jako zrůdu,“ ujistil ho Jeremy. Když slyšel zabušení na dveře, povzdychl si. „Připravte se. Doufám, že překvapeného umíte hrát dobře?“

Agsir chvíli váhal, než se pousmál. „Hraní je specialita králů,“ ujistil ho. „Děkuji, Jeremy.“

„Zatím není jisté, že to vyjde,“ dodal Jeremy šeptem, když zvedl ruku nad hlavu a zamračil se. „Přeji hodně štěstí,“ dodal, když se dveře násilím otevřely.

 

Současnost

Jeremy pohlédl na svou ruku, která mu krvácela, a usmál se. Musel se po chvíli rozesmát. Král i jeho milenec utečou. Opět změnil zdejší historii. Musel. Představa, že ty dva nechá zemřít, se mu nezdála správná. Pokud zde bude ještě nějaká nenávist, proč ji nenasměřovat na sebe? Nikdo ho nezná. Stráže ho budou chtít zabít, protože zabil krále. Lidé ho budou oslavovat. Nebo se budou chtít mstít na něm? Netušil.

Jedno ale věděl určitě.

Melafor i král přežili.

Než ho odtáhly stráže, viděl je, jak spolu sedí na břehu řeky v lese.

Pokud Melafor králi uvěří, lidé je budou mít za mrtvé.

A už se sem nevrátí.