Jako tichý divák seděl nedaleko tříčlenné skupiny. Osudná slova, která se tehdy vyřkla, všechno způsobila. Sevřel ruce v pěst. Poslouchal Larsův pláč nad ztrátou sestry. Pořád si jeho slova pamatoval. Nenáviděl ho za to. A přitom chápal jeho smutek.

„Určitě to dokončíme,“ ujistil ho Lewis.

Nedokončíme,‘ pomyslel si Jeremy a zamračil se.

„Nějak to vyřešíme,“ slyšel sebe samotného říkat.

Nevyřešíme! Protože s minulostí si zahrávat nesmíme!‘

„Díky… Jsem fakt mimo poslední dobou,“ svěřil se Lars, pořád otřesen ze ztráty své milované sestry.

Experimentovali i během vysoké školy, tehdy jenom ze zvědavosti, pro zábavu. Měli už návrhy a plány, jak je zrealizovat. Potřebovali jen dostatek peněz, odvahy a najít někoho, kdo by byl tím pokusným králíkem, šílencem, co by se do toho pustil.

Plížil se za nimi a přitom byl jakoby přímo za nimi, s rukami v kapsách je následoval a prázdným pohledem hleděl do země, když poslouchal rozhovor, který měl rozhodnout o jejich osudech. Vše pro záchranu jedné dívky. Všichni tři ji znali. Jeremy si ji dokonce oblíbil, když se s ní seznámil. Ale musel obětovat její život, aby mohl žít ten svůj.

Propleskl se.

‚Nepleť se do toho. Jenom tomu zabraň!‘ připomněl sám sobě.

Vzhlédl k Lewisově ruce, která svírala tu jeho. Pohlédl na svou prázdnou ruku a přejel si po ní prsty.

Znovu si v duchu připomněl, aby nic nedělal, aby to vydržel.

Tu bolest, kterou cítil, když viděl sebe a Lewise tak šťastné, bezstarostné…

 

Zpoza dveří přihlížel jejich prvním neúspěchům, které častokrát skončily menším požárem a výbuchy. Musel se usmívat nad jejich bezradností, kdy sami netušili, jak vytvořit něco, co mělo být jenom výplodem bujné fantazie bláznů. Ale ze zoufalství lidé dělají zoufalé věci, a Lars se odmítal vzdát. Chuť změnit osud byla příliš velká. Jaká ironie, že se nakonec sám zalekl svého rozhodnutí a zeptal se jich dvou. Nezúčastněně sebe sledoval, kterak do všeho mlátí, protože zase šlápli vedle. Nikdy si nemyslel, že by takový nervák. Ale naštvaní byli všichni. Další zbytečně strávené dny bez spánku k ničemu.

Nevnímal, kolik dní, měsíců… let uběhlo od jejich prvního pokusu.

Zkoušeli obrátit fyziku i chemii naruby, aby se jim to povedlo. Bezúspěšně.

Nezaujatě pohlédl na kalendář v bytě, kde pobýval s Lewisem.

Rok 2018.

Květen.

Zbývalo méně než 20 dní, než bude natolik šílený, že to vyzkouší jako první, uvízne v časoprostoru, přijde o paměť a začne svou šílenou, směšnou pouť za nápravou minulosti.

Nepočítal hodiny, vteřiny.

Čas pro něj byl nepodstatný pojem.

Učiní vše pro to, aby ty prokleté hodinky nikdy nevznikly!

 

„Co to vytvořit ve formě nějaké věci, která bude lehká a budeš ji s sebou nosit?“ zeptal se Lars, když už našli (nejspíš) správnou formuli.

„Sluchátka?“ navrhl Lewis.

„Aby ses na nich mohl uškrtit, když se to nepovede?“ zazubil se Lars.

„Ty jsi fakt magor,“ ozval se Lewis dotčeně.

„Co takhle hodinky?“ slyšel sám sebe říkat.

Jsi debil,“ zašeptal si Jeremy pro sebe.

„Proč hodinky?“ nechápal Lars.

„Lehké, snadno přenosné, nenápadné,“ vyjmenovávalo Jeremyho klady.

„Když spadnou do vody, budou v háji,“ poznamenal Lewis.

„Ne, když se na to připravíme,“ namítl tehdy Jeremy.

Sklapni!“ zavrčel Jeremy zle za dveřmi.

„Co když se vybijí?“ zkusil odporovat Lewis ještě jednou.

„Tyhle by mohly fungovat delší dobu, když si je sám nastavíš,“ navrhl Jeremy.

Drž hubu!“ zakřičel Jeremy zoufale na sebe, stiskl si vlasy mezi prsty a pomalu dýchal, aby se uklidnil.

„To by zabralo příliš času,“ nesouhlasil Lars.

„Máme plány, stačí sehnat malé součástky,“ pokračoval Jeremy dál.

Drž hubu!“ křičel Jeremy se slzami v očích a nemohl se pořádně nadechnout.

„Pak by to nemuselo být až tak složité, když do nich přidáme pár věcí navíc,“ zopakoval slova a v očích ho zaštípaly slzy.

„To nezní špatně,“ uznal Lars.

„To se mi moc nezdá,“ odporoval tentokrát Lewis. Jeremy k němu vzhlédl. Viděl nespokojenost v jeho očích. Jeho se ovšem zářivě usmálo, nahnulo se k Lewisovi, aby ho objalo.

„Neboj se! Nejdříve je vyzkoušíme!“ smál se tehdy.

Nevyzkoušíme,“ zašeptal Jeremy zoufale.

„Co když se něco pokazí?“ ptal se Lewis pochybovačně dál.

„Pochybuješ o mém nápadu?“ zeptal se Jeremy a hravě se ušklíbl.

„Ne, jen bych nerad cpal peníze do něčeho, aby nám to tady zase bouchlo.“

„Tak ty součástky seženu sám.“

Lewis jen povzdychl a protřel si kořen nosu.

„Co?“

„Nic.“

„Hlavně se nezačněte hádat,“ požádal je Lars s úsměvem. „Můžeme to zkusit. Nikam nespěcháme,“ dodal smutným hlasem.

„Seženu nějaké staré hodinky. Ty si mezitím rozmysli, kam přesně se chceš vrátit,“ navrhl Lewis, když vstal.

„Kam?“ nechápal Lars.

„Přesné místo a čas,“ upřesnil Lewis, než vyšel ven z místnosti.

Jeremy ho mlčky sledoval zpoza rohu.

Po chvíli se za ním rozběhl. Už by málem natáhl ruku a chytil ho za rameno, zastavil ho… ale sám se zarazil. Rychle se schoval za roh a chytil se za ruku, která se mu mírně klepala. Stejně tak se zarazil Lewis a ohlédl se.

„Haló?“ zavolal jen.

Jeremymu na chvíli přestalo bít srdce. Viděl ho?

Po chvíli slyšel vzdalující se kroky a pomalu vydechl.

‚Blbče!‘ zanadával si v duchu.

Vytáhl sluneční brýle a šálu z kapsy.

„Teď nebo nikdy,“ rozhodl se a rozběhl se za Lewisem, motajíc si kolem tváře šálu.

Nečekal ovšem, že ho doběhne tak rychle.

Zastavil se hned po otevření dveří, div do něj nevrazil. V čas se zastavil a udržel rovnováhu, ale měl co dělat, aby ho skutečně neshodil ze schodů.

Byl tak blízko… a přitom tak vzdálený.

Omámeně k němu natáhl ruku. Jen kousek od něj ruku zastavil. V tu chvíli se za ním konečně zavřely dveře a Lewis se otočil. V Jeremym hrklo. Cítil, že se mírně klepe. Nemůže ho poznat. Neví, že je to on! Pomalu se nadechl nosem. Opět ho v očích zaštípaly slzy… Chtěl ho obejmout, políbit… nikdy víckrát nepustit…

„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se Lewis a pousmál se na muže před sebou. „Není vám trochu horko?“

‚Nemluv na mě!‘ pomyslel si Jeremy zoufale, snažíc se udržet klidnou tvář. Srdce mu splašeně bilo. „Ne, omlouvám se,“ promluvil konečně s knedlíkem v krku tak hlubokým hlasem, jak mohl. „S dovolením,“ dodal rychle, s pohledem k zemi.

„Děje se něco?“ vstoupil mu Lewis do cesty.

‚Prosím! Netrap mě!‘ pomyslel si Jeremy a kousl se do rtu. „Ne,“ vydechl roztřeseně. „Jen… pospíchám.“

Chtěl se protáhnout kolem, ale když si Lewis něco umanul, jen stěží jste mu to mohli rozmluvit.

„Je vám dobře?“ zeptal se Lewis starostlivě.

„Ano, s dovolením,“ snažil se Jeremy probojovat skrz.

Lewis ho zmateně sledoval, ale pořád ho nepouštěl. Věděl snad kdo je?! V Jeremym hrklo a sám trochu ustoupil.

Lewis přimhouřil oči. Ty neposedné vlasy se mu zdály tak známé. Možná, kdyby viděl i tvář, možná…

Jeremy jeho ruku rychle od sebe odstrčil a sám učinil další dva kroky dozadu.

„Omlouvám se,“ řekl Lewis ihned, když se vzpamatoval. „Asi… jsem si vás s někým spletl…“

A mluvil i něco dalšího, ale Jeremy ho přes svůj splašený tlukot srdce neslyšel.

„Ano,“ souhlasil Jeremy a hned si začal nadávat do blbečků. I Lewis zpozorněl. Ten hlas by poznal kdekoliv. Jako omámený se přiblížil k tomu muži. Jeremy před ním rychle couval, dokud měl kam. ‚Ne!‘ pomyslel si Jeremy polekaně. Kvůli malé chybě… nemůže přece přijít o všechno, když tak moc bojoval a vytrpěl!!

Zády po chvíli vrazil do dveří.

Zadržel dech, když se Lewis dostal do jeho intimní zóny a znemožnil mu tak útěk.

‚Ne,‘ opakoval si Jeremy, zatímco měl srdce v krku a nemohl pořádně dýchat. ‚Cokoliv jenom tohle ne!‘

Lewis toho muže zaujatě sledoval. Výška, hlas… vše mu připomínalo Jeremyho, aniž by tušil proč. Neviděl ale jeho tvář. Jako omámený k němu natáhl ruku. Netušil, co ho pohánělo. Zastavil ruku, která se ho snažila zastavit, a rychle sňal šál. Viděl pootevřená ústa v šoku. Jaké jsou oči? Doširoka otevřené? Jakou nesou barvu?

„Přestaň,“ zašeptal Jeremy.

Jako zmražený stál na místě, neschopen se pohnout.

Přestaň…“ zopakoval znovu. ‚Nesmíš!‘ křičela jeho mysl.

‚Ty rty bych poznal kdykoliv,‘ pomyslel si Lewis a s doširoka otevřenýma očima pomalu rukou putoval k brýlím, aby i ty sňal.

Už, už je nadzvedával. Skoro viděl barvu a tvar jeho očí.

Cizinec ovšem oči zavřel, prudce se mu vysmekl a prorval se skrz něj pryč. Div nespadl ze schodů při svém zběsilém úprku. Lewis se za ním zaraženě díval. Pohlédl na brýle, které mu zůstaly v ruce. Co to udělal? A proč? Nehnal se za ním. Každý by nejspíš reagoval stejně… Ale - proč měl pocit, že ten hlas… ústa… vlasy… proč měl pocit, že toho muže znal?

A proč měl ten muž hodinky, které Lewis viděl v zastavárně, kam právě nyní mířil?

 

Jeremy div nespadl tváří na zem, když zakopl. Naštěstí se včas zastavil a snažil se popadnout dech. Vycenil zuby a frustrovaně udeřil do země. Zakřičel. Několikrát po sobě. Nevadilo mu, že si rozedřel kůži na rukách, pořád jimi bušil do země. Po chvíli konečně přestal, když se z jeho hrdla vydral vzlyk.

„Proč?“ zašeptal zlomeně. „Proč, Lewisi?!“

Pohlédl na hodinky na svém zápěstí. Měl chuť je zahodit daleko, daleko… a víckrát je nenajít…

Hodinky

Vybavil si Lewisova slova.

„Koupil jsem je v zastavárně,“ bude se chlubit za pár minut, když se s nimi vrátí.

„Ne!“ rozhodl se Jeremy, prudce se zvedl a div nespadl zase zpátky na zem, rozběhl se rychle kupředu. Sotva popadaje dech dorazil před zastavárnu. Viděl je ve výkladní skříni. Div se na sklo nenalepil. „Mám ,“ zašeptal zlostně, než vběhl dovnitř.

 

Jeho plán nevyšel.

Když Lewis nenašel hodinky, které měl Jeremy na svém zápěstí, prostě koupil jiné.

Ty, které měl Jeremy předtím… ty pokažené…

A Jeremy jen bezradně sledoval, kterak zase utíká ke škole.

Cožpak nemá šanci změnit chybu, které se dopustili?

Chtěl křičet. Chtěl plakat.

Ale city i mysl měl otupělou.

Proč se mu osud vysmívá?

Kolik času zbývá, než ten jeho vyprší úplně?

Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 3
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.