(hluboko v lese, království Agrevia, svět Shiro, rok 1036)

Lewis a Jeremy přihlíželi stejně zaraženě, jako zbylí rebelové, zatímco Melafor ladně tančil svůj tanec smrti a přitom zabíjel. Byli opojeni vítězstvím a nyní se jim vysmíval. Vy že jste silnější? Ale kdeže. Jste jen vidláci, hlupáci, slabý hmyz pod nohami mocných. Buďte rádi, že jsem vás ještě nezašlápl, jakoby jim svými činy Melafor nyní říkal. Dokazoval jim, jak velký rozdíl je mezi nimi a cvičeným zabijákem. Ne, mužem, který se musel naučit zabíjet už jako dítě. Co se stalo, že se z něj stala bestie bez citů, nenáviděný muž, kterého miloval jen jediný člověk?

Byla to velká prohra.

A mladý velitel se zdál, že ji neunese. Byla to jeho vina. Věděl to. To on jim přece sliboval vítězství. To on jim sliboval, že se budou mít lépe, když ho budou následovat. A jak nejlépe zničit sny někomu, kdo vám vzdoruje? Přeměňte jeho sny v popel a pošlapejte jeho slova před těmi, kteří ho následují.

 

K Jeremyho překvapení, kdy byl zpočátku cynický až příliš, se ale Ryuu vzpamatoval. Tentokrát se rozhodl vzít královský hrad útokem přímo. Směšné rozhodnutí. Nestačí Melaforovi v síle ani zkušenostech a nyní mu chce vběhnout do náruče? Snažil se mu jeho nápad rozmluvit a odradit ho od zbytečných smrtí. Ale byl to jenom jeho hlas, kdo protestoval, proto přestal. Lewis mu připomněl, že chtěl vidět, jak se Ryuova revoluce vyvine až do konce.

„Co když ji nepřežije?“ zeptal se Jeremy utrápeně. Čím déle tady pobýval s těmi lidmi kolem, tím více se mu dostávali pod kůži. A to nebylo dobré. „Co když se mu to nepovede? Když znovu ztratí víru, už ji znovu nenajde.“

„Uklidni se,“ zastavil ho Lewis, kterého znervózňovalo, jak chodil pořád dokola v kruzích po jejich stanu, „věř mu trochu. Tentokrát se to povede. Zažil první prohru, ano, ale tak se poučil. Věděl, kde udělal chybu, nyní se jí vyvaruje.“

Jeremy si dlouze povzdychl. Připadal si už pomalu jako rodič, který vyšiluje kvůli vlastnímu dítěti. Lewis mu prohrábl vlasy.

„Pořád si stojíš ta svými slovy?“ zeptal se.

Jeremy přikývl.

„Chci zůstat až do konce. Co bych tady změnil, kdybys mě nezastavil. Co by se stalo s tímto světem po mém zásahu. To nezjistím, když odejdu v půlce své cesty.“

„Tentokrát ale měnit nic nebudeme.“

„Ne,“ ujistil ho Jeremy a vzhlédl k němu. „Budeme jen tichými diváky, kteří se zde nikdy neměli objevit.“

„Protože když zasáhneme do dějin tohoto světa, můžeme jeho časoprostor narušit.“

Jeremy opět přikývl.

„Kéž bych pravdu znal dřív,“ povzdychl si Jeremy.

Lewis mu stiskl ruce v těch svých a mlčel.

Snad hledal správná slova na rozloučení, které se tak rychle blížilo.

Snad si přál, aby jim místní bohové nebo jiné mocnosti dali více času. Rok byl hodně krátká doba, nyní získali pár dní navíc… a přesto měl pocit, že s ním byl jen pár hodin.

 

Jeremy si pohrával s Lewisovými hodinkami. Přejížděl po sklíčku prsty a v duchu počítal každou další uplynulou vteřinu, zatímco Lewis vedle něj spal na zemi, přikrytý kožešinou. Pootočil několikrát kolečkem na boku a sledoval ručičku, jak se vrací zpátky. Lewis mu vysvětlil, jak jeho hodinky fungují. Pokud nezatlačí kolečko zpátky, aby se samovolně nehýbalo, čas nijak neovlivní. Prostor určuje posunutím sklíčka, pod kterým jsou číslice a ručičky. Něžný vynález, který by se mohl kdykoliv rozbít, kdyby se použil špatně. Sledoval, jak se ručička po chvíli rychle rozběhla, aby doběhla místní čas. Potom znovu zpomalila. Povzdychl si. Sklopil pohled ke spícímu Lewisovi. Když ho tady zanechá, uvidí ho v jiných světech? Bude ho čekat na konci? A co Lewis tady? Zmizí ze světa? Bude tady čekat celou tu dobu, než on svou práci splní?

Přitiskl se k němu a zaposlouchal se do jeho dechu. Přišlo mu už jako samozřejmost, že takto blízko spolu spali. A nyní se této jistoty má vzdát? Jenom proto, aby zachránil budoucnost jiných světů? Sevřel hodinky mezi prsty. Když se vrátí na začátek, bude mít jistotu, že tam Lewis skutečně bude?

Zvedl ruku s hodinkami a přemýšlel, co by se stalo, kdyby hodinky rozbil. Oboje hodinky. Nemohli by se vrátit zpátky, ale už by se také nemuseli nikdy hnout z místa. Mohli by tady zestárnout? Nebo by se vraceli zpátky do bodu, kdy se setkali, po své smrti? Do bodu, kdy měli něco změnit?

Nakonec hodinky odložil stranou, přikryl se kožešinou a usnul.

 

Jeremy věděl, že Ryuu nežertoval. Po ztrátě Mikaela byl jako vyměněný. Zaslepený pomstou a šílenstvím, které ho pohlcovalo spolu se strachem o milovanou osobu, přestával dávat pozor na drobné detaily. Noc předtím viděl Mikaela, jak kráčí k místním strážím a nějakým dalším lidem. Ale protože netušil, jak by reagovali, kdyby je pronásledoval, zda by nenarušil místní historii už příliš, nechal je odejít. Lewis ale navrhl, že by se mohl přidat na stranu nepřítele a zjistit i jejich úhel pohledu. Co když král vidí věci jinak? Co válka s Grecií? Nebudou jim nepřátelská vojska dýchat na krk, pokud si nepospíší?

„Nechtěl bych tě znovu ztratit,“ svěřil se mu Jeremy, když toho rána putovali k hradu.

„Můžeme ale zjistit, co skutečně stálo za Mikaelovým odvedením,“ podotkl Lewis.

Dal mu ještě mnoho pádných argumentů a důvodů.

„Umíš to až moc dobře se slovy,“ usmál se smutně poražený Jeremy.

„Však já vím, že mě zachráníš, pokud bude třeba,“ políbil ho Lewis nenápadně na tvář.

„Raději bych se tomu vyhnul.“

„Mám tě tady zachránit já?“

„Jo, sežeň si bílého koně a zbroj.“

Oba zadrželi smích. Nebyla vhodná chvíle na smích. Rozhodně ne, když Ryuu tiše zuřil a obával se. Lewis i Jeremy věděli, že jeho obavy i vztek jsou oprávněné. Jen tehdy ještě netušili, jak moc.

 

Když poté stanuli v podzemní místnosti pod hradem spolu s králem, nebyli až tak překvapeni, jako ostatní. Protože toho už hodně zažil, Jeremy Mikaelovi předtím moc nedůvěřoval. Obzvlášť, když dobrovolně odešel s těmi lidmi z hradu. Ale aby Ryua zradil bez váhání? Přišla reakce, kterou Jeremy očekával už delší dobu. Zlom, který čeká každého člověka, který příliš věří, byť si sám říká, aby nikomu už nevěřil. Zlom, který člověka poznamená až příliš. Zrada, kterou zažil, byla vysoká. Horší, než kterou si mohl kdo představit. Pohlédl na Lewise. Ten mu stiskl ruku a přikývl. Oba čekali jen na chvíli, kdy se Ryuu pomátne a zešílí. Protože na to čekal i Melafor a zbylí lidé z hradu.

 

Boj dopadl, jak dopadl. Jeremy nebyl překvapený. Už od počátku bylo vidět, že si s nimi Melafor jen hraje. Lewis jen podotkl, že Melafor je slizčí, než se zdá.

„Lidé Agreviy,“ oslovil je král, když nejspíš uzřel, že nebezpečí už je na míle vzdálené, „proč jste mě zradili? Proč jste povznesli zbraně proti tomu, kdo vás chce jen chránit? Jsme ve válce s Grecií! A co vy děláte? Ničíte svými činy systém, který je zde už staletí? Systém, který vaši předci chápali a plně podporovali! Ptám se proč? Proč nenásledujete příklady svých předků a útočíte na ty, kteří vás jen chrání?“

Jeremy i Lewis mlčeli, zatímco se horlivý dav lidí křikem dožadoval svých práv, majetku a svobody. A padlých mužů. Král si jen povzdychl.

Ať už by říkal cokoliv, neuslyší ho, protože jsou hluší. Neuvidí to, co vidí on, protože jsou zaslepení.

Jeremy si všiml významného pohledu na Melafora, který jen přikývl.

Nevydal mu rozkaz, přesto ten muž věděl, co má dělat.

 

Netrvalo dlouho a lidé se s křikem rozprchli po celém podzemí, zatímco je stráže chytaly. Lewis ani Jeremy neprchali. Neměli důvod. Aby zjistili víc, musí si nyní poslechnout i druhou stranu. Nemůžou přece věřit, že by král, který si přeje dobro pro svou zemi, je vykořisťoval, aniž by jim řekl proč. A hlavně Jeremyho zarážela další věc. Lid mu povstal, přesto těm lidem nyní nezkřivili jeho vojáci ani vlásek. Jen je nahnali za mříže. Jak s nimi naloží? Odsoudí je ze zradu? Oběsí je za urážku hlavy království?

„Agsir není špatný král,“ zašeptal Lewis.

Jeremy k němu vzhlédl. „Proč myslíš?“

„Špatný král by svým vojákům přikázal, aby rebely a zrádce na místě popravili. On je nechal jenom chytit.“

„Možná nás chce popravit později.“

„Nebo to není krvežíznivý král, jak se snaží před lidmi nyní vypadat.“

„Možná…“

Lewis k němu pohlédl. „Napadá tě něco?“

Jeremy pohlédl na své hodinky a sledoval, jak čas ubíhá. „Co když tenhle Agsir není pravý škůdce a záporák, jak se staví?“

„Melafor ale jím určitě je.“

„Co když tím škůdcem je Ryuu?“

Lewis po jeho slovech mlčel. „Důvody?“ zeptal se po chvíli.

„Je to rebel. Útočí proti hlavě království, se kterou doposud nikdo neměl problém. A pokud ano, tak byli potichu a prostě to přijali.“

„Chceš snad vyměnit najednou strany?“

„Jen říkám, že by bylo moudré si vyslechnout obě strany. Nemůžeme přece odsoudit krále ihned.“

„Dobrý král by své lidi do války nezatáhl.“

„Pravda, ale co když neměl jinou možnost?“

Lewis pokýval hlavou na souhlas.

„Takže? Jak se rozhodneš?“

Jeremy si promnul krk a přivřel oči. „Měli bychom krále a Melafora přimět mluvit. Chci o nich zjistit něco víc. Nechci je hned odsoudit, protože je odsuzuje většina.“

„Takže měníme strany,“ ušklíbl se Lewis hravě.

„Ne tak docela. Jen si ho vyslechneme.“

„Hodně štěstí.“

„Proč?“

„Pokud jsem si dobře všiml, Melafor se od něj nehne na krok. A pokud mě paměť neklame, jsme rebelové. Pochybuji, že bys jen tak získal možnost audience u krále.“

Jeremy se ušklíbl.

„Pořád se mohu vrátit trochu v čase a promluvit si s ním před rebelií,“ připomněl mu.

„Tím bys ale narušil místní časoprostor.“

Jeremy dvakrát pokýval hlavou. „Začínám už z toho šílet,“ svěřil se.

„Skutečně?“ pohlédl k němu Lewis. „Mně připadá, že se náramně bavíš.“

Jeremy se opřel o jeho rameno a sevřel jeho ruku v té své. „Jen nechci udělat chybu a odsoudit i královskou stranu jenom proto, že jsem se přidal k rebelům. Co když mají obě strany pravdu? Co když obě strany činí dobro, protože věří, že následují tu správnou vidinu, aby přežily?“

„Zajímavý úhel pohledu.“

„Proto chci králi a Melaforovi dát stejnou šanci, jakou jsme dali Ryuovi.“

„A když se ti jeho reakce nebude líbit? Bude z tebe královrah?“

Jeremy po jeho slovech mlčel. Trochu se od něj odsunul a znovu pohlédl na ručičku na svých hodinkách.

Když králova slova budou jenom dobrá maska, předtím, než odejde, zbaví království neschopného krále slabochů? Nebo mu dá milost v podobě útěku od kralování, do kterého se očividně moc nehrne?

Čas neúprosně protékal mezi jeho prsty.

Ručička byla v neustálém pohybu.

A rozhodnutí bylo jenom na něm.

Velké rozhodnutí.

Zabít nebo nechat žít?

Změnit místní historii nebo z ní rovnou zmizet sám?

„Pokud si s ním budu moci promluvit, rozhodnu se potom,“ rozhodl se Jeremy.

„Co když tě přesvědčí, že jeho pravda je lepší, protože je král?“

„To budu vědět, až se tak stane.“