(svět Femina, dům zámožné rodiny Stuartů, Nová Puella, dvacátý druhý den bohyně učenosti, Sarasvátí, rok 135 Nové doby, krátce po čtvrté hodině)

Nic se nezměnilo. Jeremy opět přihlížel tragédii, která se mu před očima přehnala už tolikrát. Neměl už ani sílu křičet nebo se je pokoušet zastavit. Jen se tentokrát vyměnily role. Hlavním tvůrcem tohoto povstání byl bývalý milenec Tristana, který ho poté, kdy viděl jeho a Tristana se líbat, osočil ze smilství. Přerušil s ním veškerý kontakt. A místo toho, aby to byl nyní Tristan, kdo vedl vzpouru, stál nad ním jeho bývalý milenec a čepelí mu mířil na hruď. Trpká slova nenávisti pokřivené mladé duše, která byla v agónii tolik let, jenom proto, aby se mohla pomstít.

Nejhorší je nenávist z lásky.

Když si Jeremy začínal myslet, že má vše pod kontrolou, že už na to přišel, dostal se zase na začátek. Už netušil, co má změnit. Vše mu už splývalo v jedno. Všechny jeho marné pokusy stejně vyústily v jeden a ten samý konec. Ať už změnil zdejší historii tolikrát, vytvořil mnoho dalších časových linek, kde se odehrávalo ve finále to samé… v podstatě nezměnil nic. Je tohle časový paradox, který svým prokletím způsobil?

Hleděl otupěle do země.

Kolikrát tohle bude muset všechno zažít znova, aby konečně zdejší lidé došli klidu?

Děsil se myšlenky, která se mu pořád ozývala.

‚Jediný způsob, jak tomuhle předejít, je zabít Tristana,‘ smála se svůdná myšlenka v jeho hlavě. Ale cožpak mohl? Cožpak mohl zabít dítě muže, kterého miloval? Nemohl, ale musel. Stejně tak musel mnohokrát předtím zabít tolik svých dočasných přátel, aby jim zabránil v jiném neštěstí v jiných světech. Nyní už měl jasno. Pokud Tristan bude naživu… svět Femina čeká zkáza. Dokud bude naživu, bude se neustále vracet na začátek.

Vzhlédl k Tristanovi, který k němu přešel. Věnoval mu prapodivný pohled, který Jeremy nemohl popsat.

Snad jakoby ho prosil o vysvobození, když zvedal ruku s mečem nad hlavu.

Vzdáleně slyšel Lewisův hlas.

Opět přijal svou smrt a vydal se vstříc bezradnému začátku toho všeho.

 

Hleděl do jasně modrého nebe a očekával, kdy se nad ním zjeví sluha s oznámením, že ho jeho žena čeká v salónku spolu s manžely Snowovými a jejich synem. Prázdný pohled, který svědčil o tom, že se vzdal naděje. Zkusil všechny možné věci už tolikrát, že ho to unavovalo. Nikdy se tolik nesnažil… Vždycky našel chybu a tu opravil. Proč se nyní tolik snažil? Kvůli Lewisova syna? Kvůli sobě? Od počátku to bylo přece tak lehké. Stačí zabít toho spratka, který by je všechny jinak zabil. Tím zastaví jeho běsnění a tento svět nezanikne. A přesto při myšlence, že zabije syna Lewise, se mu draly do očí otravné slzy. Už zabil tolikrát, neměl by to být problém. Tak proč to musel být zrovna Lewisův syn? Zakryl si rukou oči a zhluboka se nadechl nosem. Jiné východisko mu nezbývalo. Obětoval mu už tolik pokusů, aby splnil jeho přání nebo myšlenky, zařídil dokonce, aby ho Anna vyslechla… Vše k ničemu. Ten kluk neměl naději na lepší život.

„Omlouvám se,“ zašeptal neslyšně a sluha, který k němu kráčel, se zarazil.

„Pane Barnette?“ oslovil ho ztrápeně.

Jeremy odkryl ruku a hleděl do jasného nebe. „To nic,“ řekl tiše. „Manželé Snowovi jsou zde, že ano?“ zeptal se jen. Tahle scéna se opakovala už tolikrát, že ji znal nazpaměť. Sluha zamrkal, ale pokojně přikývl na slova svého pána.

„Vaše paní si vás žádá,“ dodal zdvořile.

Jeremy si povzdychl.

V salónku se odehrálo to samé. Jeremy mlčky sledoval Tristana a Lewise, jak stojí za jejich hrdou ženou a matkou v jedné osobě. Anna zářila jako vždy. Viděl jiskry vzrušení v jejích očích, když byla tak nablízku své milé. Jako jediný nevnímal jejich konverzaci. Znal ji už nazpaměť. Pohlédl z okna a cítil Lewisovy oči na sobě. Vzdal se veškeré naděje. Jediný způsob, jak tomuhle světu pomoct, je zabít Tristana. Další nevinné dítě, které by se za pár let změnilo v tyrana a vraha. Vždycky tomu tak je.

Marná slávy snaha, říká se.

Pohlédl do ještěrčích očí, které ten malý chlapec zdědil po otci. Když se jeho pohled střetl s Lewisovým, odvrátil zklamaně oči zpátky k oknu. Tohle ho už vážně unavovalo a zabíjelo zevnitř. Čím dřív to skončí, tím lépe pro něj.

‚Nedívej se na mě tak… oba víme, že to tak musí být,‘ pomyslel si trpce.

 

Vyprovodili je a jejich manželky se objaly a políbily na tvář. On a Lewis se uctivě uklonili tomu druhému.

Ten podvečer se zavřel v knihovně a prohlížel si své hodinky. Pořád se jejich datum nezměnilo. Zkusil zahýbat s jejich ručičkami, ale nemohl. Povzdychl si. Vytáhl svůj deník, aby prohlížel tolik záznamů, které si zaznačil jenom o tomto světě. Celé stránka z obou stran. Tolik času nikdy nevěnoval žádnému z předešlých světů.

Znaveně vydechl a protřel si kořen nosu.

Když slyšel odbíjet hodiny ve vedlejší místnosti, rozhodl se, že je čas to vše skoncovat.

 

Počkal, až všichni tvrdě usnou, než se vydal do stájí pro koně. Skryt v temnotě noci za jasného měsíce hnal koně kupředu k místu, které už tak důvěrně znal. K místu, kde spala budoucí stvůra v těle malého chlapce. Prozatím.

Zastavil koně před bránou, pohladil ho po pyscích a poslal ho zpátky. Věděl, že se bezpečně vrátí zpátky do stájí. Cestu domů znal až příliš dobře. Vzhlédl k honosnému panství Snowových. Sevřel ruce v pěst, než se přes plot dostal na jejich pozemek. Zahalen v temnotu stínů plížil se kupředu jako zlověstný had, který přišel se vším skoncovat.

Věděl, kde má mladý Snow svůj pokoj.

Vylezl po okrasných rostlinách, které volně rostly po domě. Anna tyto rostliny milovala a nechávala je, aby objímaly celý dům. Pamatoval si to až moc dobře. Po střeše postupoval tiše a opatrně. Věděl, kde je Tristanovo okno. Na noc malému chlapci ho rodiče nechávali otevřené, aby mu dovnitř proudil čerstvější vzduch.

Ladně pronikl dovnitř a neslyšně dopadl na zem.

Sledoval spící dítě na posteli. Přešel potichu k němu a sledoval, jak bezstarostně sní svůj sen. Zpod pláště vytáhl dýku, jejíž čepel se jasně zaleskla.

Neslyšně nasál vzduch do plic. Pevně rukojeť dýky sevřel. Je to nějaké dítě, které se má stát tyranem. Není to dítě muže, jenž miluješ. V duchu sebe přesvědčoval. Dýku však po chvíli stiskl oběma rukami, pevně. Přesto se mu ruce roztřásly, když ji dal nad tělo spícího chlapce. Cítil, že se potil.

Je to přece jednoduché. Stačí jenom bodnout.

Pak všechno skončí!

 

Zavřel oči a trhaně vydechl. Opřel si hlavu o ruce a snažil se zklidnit divoce bušící srdce. Opět si opakoval, že je to jen dítě, ze kterého se stane tyran. Nemá žádnou spojitost s osobou, která mu pobláznila mysl.

Tak proč Jeremyho tak moc bolela hruď.

Když zemře, bude moci odejít. Když to neudělá, ať už zažije tady opět život krásnější, stejně zemře a vrátí se zpátky na začátek. Nemohl už takhle pokračovat. Kolikrát pro něj obětoval svůj čas? Kolik šancí tohle dítě už dostalo, aby je promarnilo? Už to přestal počítat. Křečovitě sevřel rukojeť a dal dýku nad hlavu.

‚Takhle je to v pořádku,‘ přesvědčoval se. ‚Zachráním tak tisíce lidských životů… výměnou za tvůj. Nemáš šanci na budoucnost. Vždycky ji totiž sám a dobrovolně zničíš.‘ V duchu ho osočoval a zároveň se mu omlouval. ‚Spi sladce,‘ pomyslel si Jeremy, zavřel oči a trhl rukami dolů. Ozvalo se zachroptění. Ještěrčí oči zazářily do noci a vyčítavě hleděly na Jeremyho. Tristan na něj zíral, než jeho oči potemněly a život z něj pomalu vyhasl. Přesto si však Jeremy všiml pokusu o úsměv.

Zhluboka dýchal. Po chvíli se odtáhl. Ruce se mu klepaly.

Brzy odsud zmizí, že ano?

Slyšel kroky.

Prudce trhl hlavou, když někdo otevřel dveře.

Lewis zmateně sledoval lorda Barnetta, jak stojí u postele jeho syna, ve dveřích se svícnem v ruce. Až poté si všiml dýky v prsou svého syna. Jeho oči se zaleskly. Zkřivil tvář, připravený něco vykřiknout.

Takovou tvář u něj Jeremy nikdy neviděl.

O to víc ho děsila.

Lewis se po něm zoufale natáhl. Ale marně.

Jeremy totiž splnil svůj úkol a měl opět dovoleno přesunout se jinam, aby splnil svůj další úkol.

 

Než se stihl vzpamatovat, objevil se někde jinde. Zdálo se mu to nebo padal? Ano, padal. Po chvíli totiž prudce narazil o zem a kutálel se dolů z kopce. Byla mu zima. Všiml si bílého prášku kolem. Sníh? Když se zastavil, chytil se za rameno. Přetočil se na záda a zhluboka dýchal. Co tam Lewis dělal? Měl přece spát!

Jeremy nemohl popadnout dech. Špatně se mu dýchalo. Rozhlédl se zoufale kolem.

‚V první řadě se uklidni!‘ nabádal sebe samotného. Přetočil se na břicho a pomalu se dostal na kolena a ruce.

Hlava se mu motala.

Brzy si uvědomil, že kyslík zde byl řidší. Byl v horách? V jaké nadmořské výšce? Chytil se za krk a rozhlédl se kolem.

‚Uklidni se!‘ říkal sám sobě.

Zavřel oči, skryl tvář do dlaní a snažil se dýchat zhluboka a v klidu.

Po chvíli se mu povedlo tep svého srdce zpomalit. Přesto se mu pořád dýchalo špatně. Dostal se na rozklepané nohy. Všude kolem něj byl sníh. Na sobě neměl moc teplé oblečení, proto se rozklepal zimou.

Zakřičel do prázdna, zda je někdo poblíž.

Jeho hlas se ozýval několikrát za sebou.

Jak si myslel - byl sám.

Ale kde? Je tohle jen nějaký bod, kterým musel projít, jako předtím prošel světem Shiro, aby se dostal tam, kam potřeboval? Netušil.

Dýchl si na dlaně, aby se trochu zahřál, a vydal se kupředu. Dokud se bude hýbat, nezemře. Pohlédl na své hodinky, které pořád ukazovaly tajemné datum. 25. května 2018. Chodil už delší dobu. Nohy mu vykazovaly službu. Usadil se na vrcholku kopce a těžce vydechl.

Jak dlouho tady bude, než se opět přesune jinam?

Zapsal si do svého deníku - přestupný bod, Sněžná krajina.

Znovu si dýchl na zmrzlé prsty. Zlověstný vítr rozfoukal chladný prášek kolem něj a především jemu do tváře. Použil svůj plášť, aby si ho omotal kolem hlavy a chránil se tak aspoň trochu.

Trpělivě čekal.

Po chvíli se znovu vypařil z tohoto neobydleného světa.

 

Probudil se a zimu vystřídalo náhlé teplo. Zamžikal očima, než konečně viděl pořádně. A zarazil se. Země ho pálila do zad, lýtek a hýždí. Když se posadil na prašnou zem, zpozorněl. Na sobě měl špinavou tógu. V ulici nedaleko od něj kráčeli vojáci, jen spoře oděni. No, ne tak moc spoře. Ale jejich uniformy poznával. I sandály a helmy.

Netrvalo dlouho a slyšel nějaký hlas z druhé strany.

„Císař Nero vydává další příkaz!“ křičel muž kolem sebe. „Ti, jenž jsou schopni naslouchat hlasu múzy a hrát na lyru či skládat básně, nechť se dostaví k císařovi!“


Průměrné hodnocení: 5
Počet hodnocení: 4
Vaše hodnocení: Zatím žádné :)

Pro hodnocení se přihlašte.

Pro přidávání a čtení komentářů se přihlašte. Děkujeme.