Lewis se pohodlně usadil na koženou sedačku a vzhlédl k Jeremymu. „Kdo by to byl řekl, že nakonec budeme mít stejnou cestu, že ano?“ zeptal se ho mile. Vůbec se neptal, proč ho zničehonic Jeremy poprosil, aby mu koupil jízdenku tam, kam jede on. Ale neptal se. Neměl důvod. Kdekdo by Jeremymu jistě nevěřil a nepromluvil by na něj, se strachem v očích, že ho možná přišel okrást a zabít, ale Lewis ani na jednu chvíli neviděl v Jeremym bezdomovce nebo hloupého člověka. Možná toho bude litovat, ale možná tím získá něco, co ostatní nikdy neuvidí, protože jsou příliš zaslepení do sebe.

„Ano,“ souhlasil Jeremy váhavě a usadil se naproti němu. „Můžeš mi říct něco víc o těch válkách?“

„Myslíš dvou světových válkách, které přinesly nespočet obětí kvůli lidskému rozmaru?“

Jeremy přikývl. Jen matně si pamatoval, že něco podobného již slyšel. Drobné detaily mu uvízly v hlavě a připomínaly se, že už se je kdysi sám učil nazpaměť. Tyto dvě události odvrátit nemohl. Staly se součástí podstatné historie pro tento svět a nesmělo se na ně zapomenout ani je pozměnit. To mu bylo jasné. Proč by měl však zabránit rozpadu onoho Československa? Lidi se zde snad mají špatně? Nebo se budou mít hůř, až se jejich země rozdělí na určité tvary a hranice mezi nimi zničí jejich dobré vztahy?

Lewis byl rád, že má tak vnímavého, nového studenta, a s radostí mu zodpovídal všechny jeho otázky. Zaplňoval díry v jeho hlavě, které měl zaplnit jeho učitel. Možná, že to udělal, ale Jeremy to již zapomněl. Jeremy poslouchal ten svůdný hlas, který ho přiváděl do úplně jiného světa. Pozoroval jeho hbité rty, jak formulují slova, jak se zakřivují a odkrývají jeho bílé zuby.

‚Sakra, nad čím to uvažuješ,‘ pokáral se. ‚Máš tady práci. Stejně za chvíli zase zmizíš… Nemá to cenu si s ním něco začínat. A snad ještě nejsem tak bezcitný zmetek, že bych zase jen tak zmizel a jeho nechal samotného.‘

Vlak se s trhnutím pomalu rozjel kupředu.

Aby měl Jeremy lepší představu, začal Lewis kreslit čísla a písmena na sklo, postupně k nim vytvářel šipky a přitom z Jeremyho nespouštěl oči, aby měl jistotu, že ho jeho žák poslouchá. Po chvíli se zasmál a poznamenal, že mu chybí tabule. Jeremy div nevyprskl smíchy, ale v čas se zastavil a odkašlal si, aby to skryl. Lewise však tímto divadélkem neobalamutil.

Nakonec zklamaně svou dočasnou tabuli rukávem smazal a usadil se na své místo.

„Ve zkratce řečeno, pochopitelně,“ zakončil svůj výklad o nedávné historii a ruku s mokrým rukávem přesunul blíž k topení, aby mu rukáv uschnul. „Nějaké dotazy?“

Jeremy zakroutil hlavou do stran. Na druhou stranu chtěl, aby pokračoval ve výkladu, ať už by mluvit o čemkoliv. Jeho hlas ho záhadně uklidňoval.

‚Vzpamatuj se!‘ napomenul sám sebe a srovnal si myšlenky. Nevidí moc důvodů, proč by rozpadu Československa měl zabránit. Má snad odpravit někoho, kdo s touhle myšlenkou přišel? Proč? Stane se z něj nepřítel nově vzniklých států? Nebo má jen nečinně přihlížet a jednou nechat historii tak, jak je?

Když vzhlédl k Lewisovi, zmateně zamrkal. „Co to děláš?“

Lewis měl stejně zadumaný výraz, jako on před chvíli. „Napodobuji tě,“ usmál se Lewis upřímně. „Taky bys to mohl zkusit a usmát se.“

Jeremy naklonil hlavu nechápavě na stranu.

Lewis se usmál a zvedl svůj klobouk, který doposud hověl vedle něj. Když vlak vjel do tunelu a skryl je před okolním světem, zakryl kloboukem poslední prostor, kterým by je mohl někdo sledovat. Stáhl Jeremyho k sobě za límec roztrhaného kabátu a políbil ho. Jeremy překvapením vytřeštil oči, ale snadno se polibku poddal a nechal se jím strhnout.

Pořád si živě pamatoval, jak ho stejně sváděl i v Grecii. Nechal ho, aby ho zatlačil víc do sedačky. Nakonec ho s sebou stáhl dolů. Nedovolil mu, aby polibek ještě přerušil. Lewis zamručel do polibku a přivřel nebezpečně oči.

Když si všiml Jeremyho chtíče v očích, polibek pomalu přerušil. Sliny je doposud spojovaly tenkou nití.

„Co to děláš?“ zašeptal Jeremy bezdechu zpod přivřených víček.

Lewis se škodolibě usmál v blízkosti jeho ucha a zašeptal svůdně: „Svádím tě.“

Jeremy zadržel sten, když ho Lewis kousl do ucha a poté si prokousával (skutečně) cestu dolů po jeho krku. Roztouženě vydechl a stěží polkl. Malý prostor kabiny ve vlaku jim byl rázem malý a neposkytoval dostatek vzduchu pro oba. Zvuk prstů přejíždějících po koženém povlaku sedačky se rozezněl v prostoru, stejně tak Jeremyho roztoužený dech. Když se k němu Lewis znovu přiblížil, ignoroval otazníky ve své hlavě a vrhl se mu na rty. Snad si přál, aby tento den nikdy neskončil…

Náhle jím prošla prudká bolest.

Instinktivně se rozmáchl rukou kolem sebe, ale nakonec jen způsobil vlastní pád na zem. Tělo mu pomalu ztuhlo. Netrvalo dlouho, než si uvědomil, co se stalo. Pohlédl zmateně na Lewise, který se nad ním skláněl a měl smutný pohled. S námahou ho Lewis přetočil na záda a sledoval, jak pomalu sedativa zabírají. Snížil se k němu, a dokud Jeremy ještě vnímal, políbil ho na čelo a pak na rty ještě jednou.

„Omlouvám se,“ zašeptal mu jako popřání dobré noci, než vstal a odešel z kabinky.

Vlak po chvíli zastavil na jedné ze stanic. Lewis z něj vyšel ven a po třech krocích se zastavil. Pohlédl na prázdnou injekční stříkačku. Když si všiml policisty, vložil ruku do kapsy a ohlédl se na vlak.

Čekal na nádraží, dokud vlak neodjel.

 

Jen pár vteřin poté, kdy Lewis zmizel z kabinky, Jeremy usnul příjemným spánkem, za který si ještě pár vteřin předtím nadával. Probudil se a jako první věc, která ho přivítala, byla rána do hlavy, když vlak na kolejích mírně poskočil a on se praštil hlavou o spodní část sedačky, na které předtím seděl. Zaúpěl a chytil se za čelo. Hlava se mu pořád trochu točila a byl dezorientovaný.

„Co to sakra bylo?“ zeptal se nahlas. Chvíli mu trvalo, než se dostal do sedu, protože mu vlak pokaždé tuto činnost znepříjemnil mírným zhoupnutím, které ho poslalo zpátky na zem. Když konečně seděl, opřel se o sedačku a stěží vydechl.

Snažil se rozpomenout pořádně, co se stalo.

Poškrábal se na místě, kde měl čerstvý vpich po injekční stříkačce. Tiše zaklel a konečně vstal. Zapotácel se, ale rovnováhu neztratil. Odkryl okno a viděl, že je někde na rozsáhlé krajině, zatímco vlak jede zuřivě kupředu. A Lewis už nejspíš dávno vyšel ven. Vzteky kopl do sedačky, za což si hned zanadával v hlavě, když ho vzpamatovala ostrá bolest v palci.

„Tohle se nemělo stát, sakra!“ zaklel vztekle a částečně vypadl, částečně vykulhal z kupéčka. Rozhlédl se po prázdné chodbě a snažil se najít východ. Bylo mu jedno, že by měl skákat z jedoucího vozu.

Musel zjistit, co se stalo a proč se to stalo.

A hlavně kde je sakra Lewis?

 

Lewis vběhl do útulné, malé budovy ve chvíli, kdy už mu hrozilo, že mu zdejší neposlušní malí obyvatelé zavřou dveře před nosem. Nepokáral je, ale měl k tomu blízko. Setřepal ze sebe sněhové vločky, oklepal boty a sundal čepici, než se po schodech vydal nahoru.

Zastavil se před bytem, vytáhl klíče a po chvíli zmizel za dveřmi. Hned ze sebe shodil přebytečné oblečení a přešel k oknu. Usadil se na židli vedle a tiše vyčkával. Nohou neposedně poklepával o zem. Přehnal to? Měl prostě jenom zmizet s tím, že si potřebuje odskočit? Nemusel hned používat sedativa, pravda, ale takhle by ho pronásledoval ihned, a to si nemohl dovolit.

Očima pohlédl na nástěnné hodiny a zkontroloval své hodinky. Na druhé ruce měl také hodinky, které se však nepohybovaly.

Když znovu vzhlédl, spatřil dole kráčející skupinu mužů. Mezi nimi byl i jeho terč. Zpod postele vytáhl starou zbraň z první světové války, která však díky jeho píli a snaze vypadala jako nová. Otevřel okno jen z půlky, připravil zbraň, přimhouřil oko a zaměřil. Vydechl skoro neslyšně. Na důkaz jeho dechu mu z úst vyletěl obláček kouře. Sledoval, jak se skupinka mužů přibližovala.

Měl jenom jeden pokus.

Věděl, že tohle je špatné. Ale měl své rozkazy.

Přiložil prst ke spoušti a čekal. Ukazováček se mu mírně třepal.

Po chvíli zbraň složil a několikrát se zhluboka nadechl. Potil se. Pohlédl dolů na skupinu mužů, kteří se vzdalovali. Změna v historii může mít fatální následky pro budoucnost. Drobný detail, který se stane jinak, vytvoří jinou budoucnost. Časový paradox.

A přesto musel!

Znovu zaměřil.

Už skoro vystřelil. Prudce najednou strhl zbraň k zemi a schoval se. Ozval se výstřel, který muži uprostřed skupiny proletěl těsně kolem ucha a vzal mu tak rovnováhu. Muž zavrávoral a skončil tváří na zemi.

Zbylí muži se ihned rozhlédli po tom, kdo vystřelil. Muž, kterého dnes večer doprovázeli, se měl za necelý měsíc stát prezidentem slovenské republiky, až se rozdělí Československo. Bylo přirozené, že se našli takoví, kteří nesouhlasili s tímhle rozhodnutím a rozhodli se ho proto odstranit.

Lewis pohlédl na své třesoucí se ruce s hrůzou.

„Sakra!“ bouchl pěstí do země.

 

Do jednoho z mužů, kteří se snažili zvednout muže na zemi, někdo vrazil.

„Omlouvám se!“ ozval se Jeremy a rozhlížel se.

Takhle to v historii nebylo! Někdo musel reagovat na změnu historie v jiném světě a málem zničil historii tohoto světa tak, jak ji známe. Rozhlédl se znovu a pořádně. Přemýšlel. Byl to odstřelovač. Mají lidi v této době takové vybavení? Byl to někdo, kdo nesouhlasil, aby se ten muž stal příštím prezidentem?

Sotva se dostal z vlaku ven, hned běžel sem, aniž by tušil proč. Nohy ho sem podvědomě táhly.

Očima našel vhodná místa, kde by se mohl odstřelovač schovávat.

Nyní, když tady byl, nemohl střílet. A navíc se už jednou netrefil. To každému znepříjemní jeho práci.

‚Kde jsi?‘ pomyslel si Jeremy a se srdcem skoro v krku se díval kolem. Zúžil své typy na případné skrýše toho, který se pokoušel zabít příštího prezidenta slovenské republiky, a rozběhl se proti budově.

Na jednu stranu chápal jeho pohnutky a dokonce je i podporoval.

Jak jinak zabránit rozpadu Československa (byť jen na chvíli) než odstraněním jednoho z kandidátů na post hlavy nově vzniklých států?

Na druhou stranu to byla jeho práce. A takhle by to neudělal. Spíše v tajnosti, v klidu, aby si ten muž užil poslední chvíle života a pak pokojně zemřel bez výčitek. Ne zde, venku. Na zemi a v zimě. Když zkusil otevřít dveře, nešly otevřít. Spočítal patra a úhel, pod kterým útočník střílel. Netrvalo mu to dlouho a věděl, v kterém patře má toho ničitele historie hledat. Poděkoval milé ženě, která ho nevědomky pustila dovnitř, když sama vyšla ven. Vybíhal schody po dvou. Zastavil se před dveřmi a zavřel oči. Za nimi se skrývá někdo, kdo chtěl narušit historii před ním. Někdo, kdo si nepřál, aby historie šla podle určitého řádu. Někdo, kdo mu chtěl vzít jeho práci, jeho poslání.

Prudce otevřel dveře, ale zůstal zaraženě stát ve dveřích. Sledoval postavu u okna, která k němu také zmateně vzhlédla.

Lewis nechápavě sledoval Jeremyho ve dveřích svého bytu, zatímco v klíně měl pořád zbraň a ruce se mu třepaly.

„Jeremy?“ ozvalo se do prostorného bytu.

(Bratislava, svět Modrá planeta, 16. prosince 1992, skoro půlnoc)