„Co tady sakra děláš, Lewisi?“ zeptal se místo toho Jeremy vztekle. Natáhl se po něm, ale Lewis o krok ustoupil a Jeremy tak málem spadl na zem. Vzhlédl k němu a snažil se pochopit, co se nyní dělo. Proč se tento muž objevil již ve třech různých světech? A proč se zdá, že si na jejich setkání pamatuje jen on?

Lewis na něj překvapeně zamrkal. „Odkud znáš mé jméno?“ nechápal.

„Nech to plavat,“ povzdychl si Jeremy. Tahle situace se mu ani trochu nelíbila. Jen proto, že se s ním dal tehdy do řeči (a taky i něco víc posléze), ho nyní bude pronásledovat skrz všechny světy a časy? To je proklel oba? Sakra, vždyť o nic ani pořádně nešlo. Jen o pár polibků… i když měli blízko i k něčemu jinému.

Narušil tak tehdejší čas, aniž by cokoliv změnil? Ne, to je hloupost. S lidmi kolem se vždycky doposud volně bavil, aby získal informace. Tak proč…? Pamatoval si snad, co předtím udělal na Modré planetě? Váhavě k Lewisovi opět vzhlédl. Pokud ano, nezachraňoval by ho. Pokud je to vrah, nenechal by ho naživu, neléčil by ho. Měl by se ho na to zeptat? Pamatuje si to? Je si vědom, že ho potkal už třikrát? Nebo se jedná jen o náhody, kdy se jedna osoba objevuje všude, kde se hne? Pitomost.

Váhavě od Lewise vzal jakousi nádobu s bylinkami a vodou. „Není třeba se obávat. Jsou to léčivé bylinky. Měly by ti uvolnit mysl a svaly,“ vysvětlil a vřele se usmál. Jeremy pohlédl na tekutinu, která mu byla nabídnuta. Na tohle nemá čas. Musí přijít na to, proč je tady. Co má zastavit? Nebo pozměnit? Protože ho jasně zelené oči trpělivě sledovaly, rozhodl se vypít onu neznámou tekutinu. Byla to skutečně jen voda a bylinky. Nevěřil, že mu pomohou, ale očividně to tady Lewis zná lépe, než on. „Lepší?“ zeptal se Lewis, když si od něj vzal kamennou nádobu. Přikývl a sledoval ho, jak se k němu obrací zády a odnáší věci pryč.

„Mám pár otázek,“ pravil narovinu, když se k němu Lewis vrátil.

„To mi došlo,“ pousmál se na něj a usadil se na zem vedle něj. „Ptej se.“

„Říká ti něco město Bratislava?“

Výstřel naslepo, ale kdo říká, že se tento svět zásadně změní, když se dozví o jiném?

Lewis na něj chvíli mlčky hleděl, než nasadil nechápavý výraz a naklonil hlavu na stranu. „Město? Není to spíš jméno pro ženu?“

„To nic, zapomeň na to.“ Dobře, takže tento Lewis není ten samý Lewis, kterého potkal v Bratislavě. „A Grecia?“ Dostalo se mu stejné reakce, jako na Bratislavu. Není vědecky vyloučeno, že v nějakých světech se nachází naši dvojníci, ale aby na něj narazil už třikrát… Ne všechno se dá vysvětlit vědou, ale tohle mu ani zdravý selský rozum nepobíral.

„Nepraštil ses během toho pádu do hlavy?“ zeptal se Lewis starostlivě a přiblížil se do jeho intimního prostoru, čímž Jeremyho překvapil. Trhl s sebou. Lewis se po chvíli stáhl zpátky s tichou omluvou.

„Ne, to nic,“ řekl Jeremy stejně tiše.

 

(planeta Black/Oxyrion, pláně Oxyrionu, ptačí den roku švába)

Sám neměl ponětí, co je to za označení dne a roku, ale raději mlčel. Každý svět má jiné výstřednosti a zajímavosti. Zde na Oxyrionu jich ale bylo požehnaně. Obří příšery, které na něj zaútočily a chtěly ho sežrat, ale pro zdejší obyvatelé jsou to božstva a démoni. Tři měsíce ozařující černou půdu, ve které záhadně rostou byliny, byť zde není slunce a voda zde neplní většinu funkcí, jako kdekoliv jinde. Polonazí lidi, kteří používají podivné halapartny a překvapivě jimi řežou skrz pevnou skořápku předtím zmíněných příšer. Rozumí jeho řeči, byť mezi sebou mluví prapodivnými zvuky. Připomínají mu jazyk lidí z Pandory, ale jen velmi vzdáleně. Doposud ho nerozluštil. I v tomto světě se objevil muž, kterého potkal v Grecii a Bratislavě. Proč? To netušil. Co tady má udělat? Nevěděl.

Opřel se o zeď jeskyně a pohlédl na oheň, který Lewis založil předtím, než se někam vypařil. Zmínil se jen něco o náčelníkovi, ale zbytek mu nerozuměl, protože to už ho popoháněl jiný muž, který pro něj přišel. Prohlédl si hromadu zápisů ve svém deníku a povzdychl si. Kdy tohle skončí? A chce, aby to někdy skončilo?

Zpozorněl, když slyšel kroky, a pohlédl směrem k východu z jeskyně. Plameny ošlehaly tvář muže, který předtím přišel pro Lewise. Něco na něj zahuhlal, ale Jeremy mu pochopitelně nerozuměl. Muž se zamyslel a řekl něco v jiném jazyce. Pořád mu nerozuměl. Zkusil ještě tak dalších pět místních nářečí, než mu došlo, že by měl vybrat jazyk úplně jiného kmene. S kostrbatým přízvukem a výslovností slov se nakonec Jeremy dozvěděl, co po něm chce.

„Ty. Následovat. (něco, co mu nerozuměl) mluvit,“ huhlal muž a halapartnou, která ladně rozsekala tělo té příšery předtím, mu pohrozil.

„Dobře, dobře, už jdu,“ zvedl Jeremy ruce v obranu a vstal. Muž mu ukázal, aby šel před ním. Lepší bude, když nebude mluvit a bude raději jen ukazovat. Čímkoli, než halapartnou. Vyšli z jeskyně a Jeremy vzhlédl k jasným třem měsícům nad hlavou. Muž ho popadl surově za rameno, div ho neshodil na černou zem, a pohrozil mu svou zbraní a výrazným odfrknutím. Jeremy opět zvedl jen ruce na důkaz, že rozumí. ‚Některá gesta jsou stejná ve všech světech,‘ pomyslel si Jeremy.

Muž ho dovedl opět do propasti, kde ho předtím našli a zachránili. Kolem byli stejně spoře odění muži a ženy. Odvrátil od nich pohled, když se ženy tak nestydatě vystavovaly, jen s klínem zakrytým, po stylu mužů vedle nich. Děti byly naprosto obnažené a seděly na kameních a pozorovaly cizince nebo seděly na zádech jednoho z rodičů a hrály si s jejich vlasy, když byli hodně malí. Jedné ženě dokonce nevadilo krmit své pár dní staré novorozeně na veřejnosti. Něčeho si však Jeremy všiml ihned. Dokonce i děti měly halapartny. Berou ho jako hrozbu. Chtějí si ho snad vyslechnout a podle jeho odpovědí se rozhodnou, zda ho zabijí?

Byl zastaven a přinucen, aby klekl a sklonil hlavu před nějakým starým mužem, který měl na krku náhrdelník z kostí a uši propíchnuté také nějakými dlouhými kostmi. Jeremy si všiml, že i všichni ostatní poklekli na kolena a skryly tváře v prachu před oním starcem. Stařec se s obtížemi vyšplhal na jeden z vystouplých kamenů a rozmáchl se rukami, až jeho náhrdelníkové kosti zacinkaly o sebe.

Něco zvolal a stejně mu odpověděli všichni kolem.

Když muž zatahal Jeremyho za vlasy, přinutil ho vzhlédnout ke stařešinovi. Náčelník? Jejich vůdce? Král? Jakou má hodnost? Určitě je vede, ale jak ho oslovit? Dostane vůbec právo na něj promluvit, nebo ho zabijí? Je snad on důvod, proč se zde objevil? Týrá tyhle lidi nebo je to někdo jiný, kdo mu usiluje o život a on ho musí zastavit?

Muž opět něco zvolal a máchal rukama, jednu svíraje v pěst, zatímco druhou pozvedával svou hůl nad hlavu. Ženy radostně volaly, děti pískaly a poskakovaly kolem, muži dupali do země a bili se do hrudí a spíše zněli jak stádo kanců. Stařec se rozkřičel ještě víc a oči měl vykulené natolik, že mu bělmo svítilo do jasné noci. Holí ukázal na Jeremyho a zase něco zakřičel. Odpovědí mu byl sborový, jednohlasý výkřik lidí kolem.

„O co tady jde?“ zeptal se muže vedle sebe. Ten ho však ignoroval a dupal do země, jako ostatní muži kolem. „Hej!“ zakřičel na blízké ženy a děti, ale ty ho také ignorovaly. „Co se děje?“

Dupot a jásot lidí kolem se sjednotil a země se otřásala.

Když pohlédl znovu před sebe, stařešina kráčel pomalu k němu, následován dvěma statnými muži, kterým by nedělalo problém někomu rozdrtit lebku jedním stiskem.

„Hej!“ zakřičel na stařešinu.

Stařešina přimhouřil oči a holí ho praštil po tváři.

Ženy zatleskaly, muži se rozesmáli. Bolest prostoupila Jeremyho levou tváří a nepříjemně ho pálil rudý otisk po holi. Už nepochyboval. Pokud se měl v tomto světě někoho zbavit, je to tenhle starý dědek!

Náčelník opět něco zahuhlal a ostatní lidé ho v tom očividně podporovali.

Lewis mu přece rozuměl, proč mu nerozumějí oni? Ještě jednou to zkusil. Prosil je, aby se vzpamatovali a odpověděli mu. Odpovědí mu byl jen kopanec do břicha muže vedle něj. Stařešina nad ním udělal jakýsi prapodivný znak holí a poté se vzdálil zpět na kámen, zatímco se lidé rozběhli pryč.

Když se Jeremy dostal na nohy, držel se za břicho a všiml si, že naprosto osaměl.

Až posléze viděl lidi na různých vyvýšených místech, jak se na něj dívají spatra.

Stařešina zase něco zakřičel.

Chvíli poté začali muži bušit pěstmi do skal a vydávali pravidelný rytmus, který pomalu roztřásal zemi. Ne, nebyly to jejich pěsti, co roztřásaly zemi. Jeremy pohlédl stranou se strachem v očích, když se ozval strašidelný řev, který zde už předtím jednou uslyšel.

„Sakra!“ zanadával a rozběhl se pryč.

Příšery, které zde nazývali božstvem a démony zároveň, utíkaly proti němu skrz úzkou propast.

Chtěli ho použít jako oběť? Pro koho? Pro jejich bohy nebo démony? Záleží na tom vůbec?!

Když se chtěl vyšplhat nahoru za ostatními lidmi, ženy a děti po něm házely kameny, aby ho od toho odradily. Naštěstí ho netrefily, ale i tak zůstal na zemi.

Co teď? Má se jimi nechat sežrat? To je jeho osud?

Stiskl ruce v pěst. Klacky a kameny jsou mu k ničemu. Ty jejich halapartny… Kdyby jednu z nich měl - možná… Rozhlédl se kolem, zda jeden z nich náhodou svou zbraň neupustil. Zdejší bohové ani démoni ho nevyslyšeli, protože dno propasti zelo prázdnotou. Pohlédl na blížící se příšery, které se kolem něj seskupily a sledovaly ho spatra.

Všiml si však, že přes čelo se jim táhnou jakási bílá znamení.

A pochopil.

Předtím na něj zaútočili démoni a nyní jej předhodili jako oběť svým bohům?

‚Žertujete, že jo?‘ pomyslel si Jeremy, když sledoval příšery kolem sebe. ‚Mysli! Pokud je máš zbavit těchto samozvaných bohů a démonů, jak to máš sakra udělat?‘

 

Něco ve vzduchu se zalesklo a na chvíli ho to oslepilo.

Všiml si jen koutkem oka, že v tu chvíli se proti němu jedna odporná hlava příšery přiblížila a chtěla ho nejspíš sežrat. Jenže o chvíli poté ležela před ním useknutá hlava a tělo se zakymácelo a nakonec spadlo. Příšery vzhlédly a začaly postupně vřeštět. Jeremy si všiml skoro neviditelné čepele halapartny, která prosvištěla kolem něj a usekla hlavu další příšeře. Netrvalo dlouho a příšery se daly na útěk, zatímco pořád pištěly a jejich bodliny hrozily, že dřív nebo později vyletí a zabijí všechny kolem.

Jeremy hleděl do mrtvolných očí příšery, jejíž hlava ležela před ním.

Slyšel, že někdo doskočil na zem. Vzhlédl.

Lewis ho tiše sledoval a po jeho svalnatém těle byly známky temné krve příšer, které před chvílí zabil.

Došel až k němu a pomohl mu na nohy.

„Omlouvám se, že jsem ti nic neřekl,“ usmál se omluvně. Jeremy nebyl schopen slova. Čeho nyní byl svědkem?

 

Jednalo se o rituál dospělosti.

Každý muž měl dle tradic zabít jedno z božstev, aby zachránil někoho jiného. A protože se prý Lewis zdál být všem spíše jako vyvrženec, musel čekat až do pozdějšího věku, aby se z něj stal muž. Padl na něj úkol, aby zabil dvě božstva, byť to byl strašný hřích.

„Takže jsem byl součástí tvé zkoušky dospělosti?“ ujistil se Jeremy.

„V podstatě ano,“ usmál se Lewis nevinně.

„A víš, že mě mohli sežrat?“ vyjel po něm Jeremy hystericky.

„To bych jim nedovolil.“

Než se Jeremy stihl ohradit, ženy spustily prapodivný, nejspíš vítězoslavný řev, a tleskaly, zatímco muž se sbíhali dolů, aby oslavili vítězství Lewise nad jejich božstvem. Copak je normální, aby zabíjeli své bohy? Neměl být spíše obětí pro jejich bohy, aby si je udobřili? Netušil.

 

Tu noc se slavilo a jedlo maso z příšer, které Lewis zabil, aby se stal mužem.

Jeremy byl také pozvaný, ale když mu byla dána hlava příšery, která ho málem pozřela, nebylo divu, že ho hlad přešel. Odložil dřevěný talíř a snažil se vysvětlit, že si dá jistě posléze. Netušil, zda mu stařešina rozuměl, ale vzhledem k tomu, že se zasmál, nejspíš pochopil. Jeremy se nuceně usmál, když mu nabízel nějakou pochybnou tekutinu, a doufal, že to přijmout nemusí. Nikoho očividně netrápilo, že ho před pár hodinami málem zabili kvůli nějakému směšnému rituálu, kterého neměl být nikdy součástí. Ale prý se objevil ve správný čas, tak toho využili. Bez jeho svolení. Milé.

 

Vzhlédl, když si k němu Lewis přisedl k ohni. Do jeho těsné blízkosti, až se skoro stehny dotýkali. Ale mlčel. Jeho přítomnost ho uklidňovala. Na druhou stranu ho zachránil, takže bylo přirozené nejspíš, že se k němu smí přiblížit takhle blízko, protože se ostatní jen potutelně usmívali a odvraceli pohledy, popřípadě si se smíchem tiše něco šeptali.

„Děje se něco?“ prolomil ticho mezi nimi konečně.

Lewis si prohrával s kostmi na talíři a dělal, že ho neslyší. Když otázku zopakoval, zpozorněl, jakoby ji slyšel poprvé. „Ale ne, jen… je dneska večer chladno, co?“

„Nemohu posoudit oproti ostatním nocím,“ pokusil se Jeremy o vtip, který se mu naštěstí vyvedl, protože se Lewis zasmál.

Lewis posléze navázal na milou konverzaci. Vyprávěl mu o historii tohoto místa, o svém životě a o rituálu, kterého se stal součástí náhodou.

„Vážně se omlouvám, že jsem neřekl nic předem.“

„Nic se netrap. Stalo se a přežil jsem. Takže máš štěstí,“ ušklíbl se Jeremy hravě.

Když se na něj Lewis podíval vážným, skoro až chtivým pohledem, úšklebek mu trochu povadl. Co přijde teď?

„Naše zkouška dospělosti má dvě části. Spíše podmínky. První je - zabití boha. A ta druhá…“ začal, ale zrozpačitěl a váhavě zase odvrátil pohled. „No… Jak to říct…?“

„Copak?“ zeptal se Jeremy nechápavě, ale s drobným úsměvem, aby ho povzbudil.

„Je to… ošemetné.“

„Co je ta druhá podmínka?“

Lewis na něj pohlédl pevným pohledem zelených očí. Už se přestal bát to vyslovit nahlas.

„Druhou podmínkou je, že se musím spojit s osobou, kterou jsem zachránil.“