(Řím, Itálie, vláda císaře Nerona, starověk… rozmezí let 54-68 n.l., pozdní odpoledne)

Četné zástupy mužů, umělců, se tvořily před honosnou stavbou. Nebyl to domov císaře Nerona, ale nejspíš jednoho z jeho poskoků. Nebo letní sídlo? Ne, k císařovi přístup nebudou mít, dokud je neuzná sluch místního umělce, jehož jméno dějiny zapomněly, když se nejspíš zprotivil jinému císařovi.

Císař Nero. Císař, za kterého spíš rozhodovala matka. Císař, který vstoupil do dějin jako špatný vládce. Ten císař Nero, jehož nějaký tajemník nyní vykřikuje, že hledá umělce, aby se k němu dostavili. A také ten císař Nero, o kterého se Jeremy v hodinách historie nikdy předtím moc nezajímal. Pamatoval si jen, že během jeho vlády shořel Řím na popel. A že měl nějaké šarvátky se svou matkou. Jeremy se postavil na konec řady umělců, byť pochyboval, že by něco pořádného uměl. Pokud ho dá císař Nero potrestat bičováním nebo ho dá rovnou zabít za drzost nebo mu jenom usekne prsty, bude mít poučení do příště.

Dokud má šanci, setká se s ním aspoň nepřímo osobně. Zjistí, jaká je to povaha a osobnost. Bylo mu jasné, že má zabránit požáru Říma. Ale proč? Zpoza dveří se ozývala líbezná hudba nějakého umělce, který začal hrát na kitharu. Vypadalo to, že si císař již vybral, než hudba utichla a ozval se mužův polekaný křik a prosby.

„Nazýváš tohle hudbou?“ hřměl nějaký hlas, když náhle melodie a prosby utichly. Jeremy si pomyslel, že tohle není hlas Nerona. Určitě bude znít jinak. A ptal by se také jinak. Možná vznešeněji. Nebo císaři byli jen zkrásněni v učebnicích dějin, aby vypadali velkolepě, zatímco mluvili jako burani se svými poddanými? Napadlo ho také, že se jedná o jakýsi výběr těch nejlepších, kteří se poté budou ucházet o možnost hrát přímo před císařem. Ostatně - atentátníků v řadách umělců mohlo být taky spousta. „Ven!“ zahřměl znovu ten hlas. „Setnout hlavu za urážku císaře! Tohle by utrhlo uši každému!“

„Smilování!“ prosil mladý umělec, kterému sotva mohlo být patnáct let, když mladíka tahali z místnosti sluhové. „Smilování, prosím!“

Jeremy ho jen mlčky sledoval. Když se ozval rozkaz, aby další vstoupil dovnitř, za dveřmi zmizel starší muž s hnědými vlasy. Opět se ozvala kithara. Ale zase se opakovalo to, co předtím. Tentokrát byl muž trochu drzejší a ptal se, kdeže udělal chybu. Nedostalo se mu odpovědi, jen příslib uříznutí prstů za drzost, aby nemohl déle vyluzovat tak nechutné zvuky. Jeremyho trochu polil pot. Asi se mýlil, když si myslel, že to bude snadné. Kolem něj chodilo nebo utíkalo plno mužů, aby se zachránili před zmrzačením nebo smrtí. A Jeremy s každým dalším mužem kolem sebe chtěl odejít z řady a vrátit se zpátky na ulici a předstírat, že je žebrák. Nebo ještě lépe - přesunout se někam jinam.

Čím méně lidí bylo před ním, tím více litoval, že tohle je jeho práce. Jak může zaujmout toho, jenž vybírá umělce pro císaře, když ani neumí hrát?! Vždyť lyru a kitharu viděl nanejvýš v obrázkách učebnice dějepisu!

„Další,“ řekl voják vedle dveří, zpoza kterých vláčeli dalšího umělce, který se šíleně smál, pomaten na smyslech, když mu výběrčí umělců sdělil, že mu setne hlavu za to, co znělo jako šlapání na ocas kočky.

„Pět let studia… Pět let studia a teď mi setnou hlavu,“ smál se šíleně. „Prej šlapání na ocas kočky… Vidíte to, otče? Vidíte, jak zachází s vašimi penězi a časem?“

Jeremy víc a víc pochyboval, že z tohoto místa odejde živý.

Zanedlouho přišel na řadu. Sevřel ruce v pěst. Naučil se zdejším lidem po chvíli rozumět, byť ho to samo překvapovalo. Ale mluvit s nimi bude možná obtíž. Jazyky se v průběhu staletí tolik změnily… A to, že něco málo porozuměl, neznamená, že mu to zachrání život. Sám sebe napomenul, aby se soustředil, když vstoupil dovnitř. Očima se rozhlédl kolem. Velká místnost, kde se zvuk rozeznívá i během vašeho kroku nebo dechu. Sloupořadí zdobené květinovými vzory a hlavicemi. Na lehátku rozvalený tlustý muž pojídající hroznové víno, znuděně si podpírající hlavu. Dle prstenů a různých šperků si však Jeremy potvrdil, že se jedná o zámožného muže. Chce se císařovi zavděčit tím, že mu pošle skvělé umělce? Protože si sám nebyl jistý svým vlastním postavením (jak moc si cenili umělce obyčejní lidé a šlechtici v této době?), poklekl na jedno koleno a sklopil zrak. Slyšel, že se obtloustlý muž uchechtl.

„Tenhle se mi líbí,“ zasmál se muž a namáhavě a s funěním se zvedl do sedu, zaujat tímhle mladým hřebcem, tak poslušně vychovaným. „Máš správné vychování, tuláku,“ smál se. „Tvé jméno?“

Jeremy zaváhal. Nikoho předtím se na jméno neptal. Jen jim řekli, aby hráli. „Nechť nechá raději promluvit svou hudbu,“ odpověděl za něj nějaký starší muž, který stál opodál, a měl pózu hrdých mužů, v rukou svírajíc nějaký vějíř z pávových per, nejspíš. Ten po chvíli rozevřel a náruživě se jím ovíjel.

„Souhlasím,“ usmál se obtloustlý muž a pořádně si Jeremyho prohlédl. Tenhle hřebec by se jistě vyjímal v jeho soukromé sbírce. Císařovi ho nedá. Poplive ho před věrným vychovatelem císaře jako neschopného, ale nechá si ho. Jako zvířátko bude dostačující. Když bude hodný, třeba skončí i v jeho posteli. Když bude umět hrát, nechá ho, aby mu vždycky před milováním zahrál a možná, že ho ukáže sem a tam svým hostům. „Do toho,“ dodal.

Jeremy váhavě pohlédl na výběr nástrojů, které zde měl. Jen lyra, nejspíš loutna a kithara se zdály být jako tři dostupné nástroje. Proč tedy ten muž předtím zmiňoval jen lyru? Osud se Jeremymu i tak opět vysmíval. Byla chyba se sem hnát v naději, že se odsud dostane o něco dřív. Přešel k nástrojům a mlčky si vybíral. Cítil v zádech dva páry uhrančivých, zaujatých pohledů. Stráže se dívaly před sebe a mlčely. Ti muži měli jasný rozkaz - chránit jen politika stojícího opodál, který zde dohlížel na výběr umělců, kteří měli hrát pro samotného císaře.

„Potřebujete pomoct s výběrem?“ zeptal se muž s vějířem. „Máte snad vlastní nástroj?“

Jeremy mlčel. V hlavě si srovnával, co mu říkal a zda to bylo skutečně to, na co se ho ptal. „Ne, omlouvám se,“ řekl po chvíli a vzal do rukou loutnu. Logicky si vyvodil, že lyru si zde volili ti nejlepší umělci, kitharu zase ti méně dobří. Loutna se mu tedy zdála být jeho schopnostem nejblíže. Kradmo pohlédl na oba muže a pak na stráže. Co se stane, pokud selže? Pošlou ho na smrt jako ostatní? Nebo mu jenom useknou prsty? Poprosil starověké bohy, aby nad ním bděli, a vyzval múzy, aby vedly jeho prsty.

Jeho samotného zarazilo, jak snadno se dal odvodit způsob hraní na loutnu. Nikdy neměl umělecké nadání, ale bohové a múzy ho nejspíš vyslyšely. Muž na lehátku se zavrtěl a pozorně ho sledoval. Dokonce i politik ho překvapeně poslouchal.

„Stačí!“ zvolal muž na lehátku a nemotorně se zvedl. „Stačí! Stačí!“ křičel dál. Sekl pohledem po muži z paláce, který měl stejně unešený pohled jako on před chvílí. Zavrčel si pro sebe. „To znělo otřesně!“ zařval tak vztekle, jak mu to jeho herecké schopnosti dovolily. O tohohle hřebečka nepřijde… Nejenže umí znamenitě používat prsty během hraní, dokonce vytváří skvělou hudbu!

V Jeremym se trochu zatnulo. Nemusel mít strach, ale že by na tom byl až tak špatně? Tohle bude asi další dlouhý úkol. Třeba se za tu dobu hrát skutečně naučí…

„Aby tě neposlouchaly uši císařovy ani jeho bližních, navrhuji, můj vznešený hoste,“ obrátil se během své řeči na muže s vějířem a zhluboka se mu uklonil, „abych ho uvěznil a teprve poté mu dal jménem císaře setnout hlavu!“

„Ale proč, příteli?“ nechápal muž a pohlédl na Jeremyho se zaujetím. „Hrál znamenitě.“

„Ale kdeže!“ dupl si tlustý muž nohou. „Drahý Seneco, nerozeznáte už nejspíš skvělou hudbu od pouhé dobré. A jeho nebyla ani skvělá ani pouze dobrá! Byla mizerná! Tak mizerná, že mi div nepraskly ušní bubínky.“

Obtloustlý muž učiní vše proto, aby tohohle muže získal jenom pro sebe. Třeba za pár let, až ho omrzí, ho s radostí předhodí císařovi. Pokud ještě bude umět v té době hrát, pochopitelně. Nebo zda vůbec bude mít ještě nějakou vlastní víru! Mlsně se olízl.

„Nuže?“ pohlédl na muže.

Muž, jehož nazval tlusťoch Senecou, si podepřel hlavu a zamyslel se nad slovy znalce hudby. Seneca váhal se svou odpovědí. Byl by hlupák, protivit se mistrovi, ale zároveň slyšel, co slyšel. Pokud by se císař dozvěděl, že chtěl odepřít něco tak krásného jeho uším, asi se Nero rozčílí. Na druhou stranu i mistr svého umění uznal, že to není ani zdaleka dobré pro uši císaře.

„Pravdu díš,“ rozhodl se nakonec.

Jeremy mlčel. Moc dobře věděl, že jako chuďas a obyčejný umělec moc k jejich rozhodnutí nemohl říct. Položil loutnu zpátky na její místo a pohlédl k Senecovi. Dějiny ho jistě popisovaly jinak, i tvář měl jinou, než busty dokazovaly. Všiml si však zaváhání v jeho odpovědi. Zhodnocoval snad, zda hrál dobře pro sluch císaře aspoň na chvíli? Na druhou stranu chápal, že nejspíš nemohl tomuhle mistrovi odporovat.

„Stráže!“ zvolal tlustý muž prostě. „Do sklepení s ním,“ mával rukami, jakoby se zbavoval nějaké špíny či hmyzu. Jeremy jeho rozhodnutí přijal v tichosti. Kdyby teď něco řekl, přišel by o jazyk nebo rovnou o život. Přesto se však upřeně díval za Senecou. Pokud mohl toto rozhodnutí někdo zvrátit, byl to právě on. A Seneca se za ním také zaujatě díval. V očích měl napsané, že pořád přemýšlí, zda neměl něco říci proti.

Jeremyho vhodili do sklepení, kde se krčilo spousta mladých chlapců v rohu. Ti šťastnější z nich nebyli jen kost a kůže. Ti nejšťastnější z nich se stali sluhy nebo strážemi samotného pána tohoto domu a měli volnost. Zpozorovali, že se mezi nimi objevil další pošetilý umělec, který si myslel, že obstojí u přísného pána a stane se císařovým dvorním umělcem. Nikdo na něj nepromluvil a odtažitě si od něj odsedali co nejdál. Dávali mu jasně najevo, že je zde určitě jen na chvíli. Je vetřelcem. A někteří z nich si ihned uvědomili, že se z něj stane dočasný mazlíček jejich pána, než ho během svých zvrhlých orgií jednou třeba omylem uškrtí nebo udusí polštářem, aby ho déle nemusel živit, až ho omrzí. Plno takových přišlo a mnoho jich také záhy odešlo, když neuspokojili jejich pána. Jeremy se opřel o zeď a vztekle do ní udeřil. Pokud si myslel, že se takhle dostane blíž k císařovi, uvědomoval si nyní, jak šeredně se spletl. Místo toho se stal otrokem a ne-li dokonce i hračkou tohohle tlusťocha. Vzhledem k počtu chlapců zde, zdejší pán byl jeden z dalších mužů, kteří si v této době vybírali krásné chlapce, aby s nimi spali. Ani by se nedivil, kdyby ten chlap bokem řídil i místní bordel. Zboží tady měl požehnaně.

Než slunce zapadne, bude mít alespoň čas si srovnat v hlavě vše, co se odehrálo. Šel do toho tentokrát bezhlavě a bez přemýšlení. Nyní toho částečně litoval. Pokud ale tato drobná oběť nějak pomůže, posune se rychleji kupředu. Pochyboval o tom. Kolik let tady bude muset strávit? Ne let… týdnů, spíš dnů? Když si prohlédl muže kolem sebe, spočítal si, jaké jsou jeho vyhlídky. Jako umělec byl nejspíš slibný v očích Senecy, ale slova filozofa ho nemohla zachránit. Když se ten tlusťoch rozhodne, stane se tak. Byli na jeho půdě. A ani politik Senecova řádu s tím nic nezmůže. Mohl ho dát usmrtit, ale nechal si ho. Z očividného důvodu. Raději by přijal smrt a začal od začátku, než aby musel čelit následkům svého rozhodnutí.

Nastala noc.

A jak Jeremy očekával, přišli si pro něj sluhové.

Nebránil se jim.

Bylo mu jasné, že i když jsou mladší než on, svalnaté paže jistě nebyly jen na okrasu nebo pohled jejich pána. Následoval je v tichosti. Z umělce se stal obyčejný otrok, jak ironické. Oknem pohlédl ven a na chvíli se mu zdálo, že zahlédl císařův palác. Schytal ránu do zad, která mu sebrala dech z plic. Sluha mu syčivým hlasem připomněl, aby se hnul. Jejich pán nebude přece čekat věčnost.

Když ho dovlekli do ložnice svého pána, jen za sebou zavřeli dveře. Neslyšel je odcházet, takže stáli hned za dveřmi.

„Vítej, umělče,“ slyšel slizký hlas svého nového pána. „Takhle se na mě nedívej. Máš překrásné oči,“ dodal muž, který upíjel červeného vína a ukázal na sedátko před sebou. „Posaď se, příteli.“

Jeremy ho poslechl. Měl na vybranou?

Přijal pohár s vínem a muž se hrdelně zasmál. Jeremymu bylo jasné, o co mu šlo. Opije ho a znásilní. V jeho úhlu pohledu udělá ale správnou věc - bude opilý a vymyslí si historku, že ho ještě sváděl, tak mu dá cennou lekci do života.

„Není třeba se bát, je to to nejlepší víno z mých vinic,“ ozval se šlechtic a uvelebil se na svém lehátku. „Nechceš si přisednout blíž? Nerad bych mluvil tak nahlas,“ dodal a nejspíš se snažil znít svůdně, když se posunul na svém lehátku o něco dozadu.

„Ne, děkuji,“ pravil Jeremy zdvořile.

„Asi jsi mi nerozuměl,“ usmál se muž mile. „Ale v pořádku. Umělci často nerozumí. To nebyla otázka, ale rozkaz.“

Obtloustlou rukou poplácal na kousek volného místa vedle sebe.

„Musíš si uvědomit, můj milý umělče, že nyní jsi můj umělec. Hraješ pro mě a posloucháš mě. Já tě živím, samozřejmě. A když ti řeknu, aby sis sedl tady, tak si taky sedneš. Rozumíme si?“ usmál se mile a jeho hlas ani jednou nezměnil barvu nebo tón. Muž mluvil poklidně, protože se nemusel ničeho bát. Za dveřmi byli dva oddaní muži, stráže. A tohle byl jen nějaký vychrtlý umělec. Pokud by se ho pokusil jakkoliv dotknout a on by vycítil nebezpečí, rozkázal by strážím, aby ho zabili. Nebo ho zabijí za neposlušnost, protože šlechticova trpělivost se pomalu vytrácela. „Takže?“ poplácal místo před sebou ještě jednou, aby dal důraz na svá slova předtím.

Jeremy pohlédl na místo, které mu určil.

S pohárem v ruce přešel k jeho lehátku a usadil se.

„Můžeš se opřít,“ svolil mu muž. Další rozkaz.

Jeremy přivřel oči. Muž mu ale dával jasně najevo, že se opakovat už nebude. Opřel se se znechucením. Cítil mužovo vzrušení na zádech i jeho obtloustlé, zpocené nohy. Aby zahnal myšlenky, napil se vína. Stejně by další otázka byla, proč nepije. Muž ho ještě trochu přisunul blíž k sobě, dokud nebyl spokojený. Spokojeně vydechl a loknul si vína z plna hrdla.

‚Tohle mladé tělo byl skutečně dobrý obchod,‘ pomyslel si šlechtic a chtivě si olízl rty. ‚Jakpak bude asi chutnat? Zdrženlivý a poslušný, lehce vzpurný, ale já už tě naučím, jak se máš ke mně chovat, hřebečku.‘