„Cože jsi udělal?“ vytřeštil Lewis oči.

„Zachránil jsem krále a Melafora,“ usmál se Jeremy omluvně.

„Ale… To… Zešílels? Co když se znovu vrátíme na začátek?“

„Nemusíme. Všechna nenávist padne na mě.“

„Jeremy…“

„Je to poslední oběť, kterou pro tento svět obětuji. Nezabijí mě. Prostě zmizím. Stejně jako jsem záhadně přišel, stejně záhadně odejdu. Slibuji, že tě odsud také dostanu.“

Lewis ho utrápeně sledoval. Povzdychl si. Nakonec ho přitáhl do svého náručí. Už zase ho ztratí. „Víš, co děláš?“

Jeremy přikývl. „Nenaruším zdejší historii. Pokud by se Ryuu vrátil, jistě by ty dva chtěl zabít. To, že je lid považuje za mrtvé, nijak nejspíš nenaruší místní historii. Jen nikdo nebude vědět, že skutečně žijí.“

„Co když je náhodně potkají?“

„To se nestane. Král moc dobře ví, že se odsud musí dostat pryč. Chce žít normální život. A vezme s sebou i Melafora…“

„Zní to příliš, jako pohádka.“

„Zaslouží si šťastný konec,“ usmál se Jeremy široce.

„A co my?“ zeptal se Lewis tiše.

Jeremyho úsměv zmizel. „Náš šťastný konec ještě chvíli bude muset počkat,“ pohladil ho po tváři. Lewis si povzdychl a políbil ho na čelo.

„Opovaž se mi lhát,“ usmál se hřejivě.

 

„Velezrádce, královrah a rebel Jeremy se odsuzuje za vraždu krále Agsira a Melafora, za vzpouru proti království, za rouhání, za odporování při zatýkání, za posmívání se královským jednotkám, za…“ a další zbytečné obviňování, které Jeremy s úsměvem poslouchal, když ho dalšího dne měli odsoudit. Klečel před mnohými lidmi, kteří na něj pokřikovali urážky. Přesně, jak plánoval. Všechna nenávist padne na něj a odejde s ním. Byl rád, že tohle Lewis neuvidí. Hodinky si nastavil těsně předtím, než ho odvlekli. Stačilo jen zasunout kolečko, aby se spustily. Zmizí, tak jak plánoval. Ať tajemný Jeremy, královrah a velezrádce, odnese veškerou nenávist.

Tímto způsobem Ryuova pomsta nebude možná a temnota z něj opadne. V to aspoň věřil. Nenávist se přesune na jeho hlavu, protože mu pomstu zhatil. A když zmizí, nebude mít už koho nenávidět. Jenže když zmizí, nechá tady i Lewise… Co když ho už v těch předešlých světech nepotká? Co když zůstane tady, dokud se nedostane na začátek?

Smutně se usmál. Aby s ním mohl být doopravdy, v jejich světě, musí tuhle oběť přijmout.

„Poslední slova, zrádce?“ zeptal se nějaký muž v kožené vestě, zdejší velitel královské jednotky. Jeremy k němu vzhlédl.

„Ničeho nelituji,“ ujistil ho s úsměvem.

„Blázne,“ zašeptal Gundry, než kývl na muže za Jeremym, aby započal jeho popravu stětím hlavy. Jeremy vzhlédl k nestřeženým hradbám. Na zlomek vteřiny kdesi v dálce spatřil skupinu lidí, která se hnala k hradu. Místní historie bude pokračovat i nadále. Protože se on ani Lewis nedostal zase na začátek, zdejší časoprostor nijak nenarušili. Když se muž rozehnal mečem, všiml si na hradbách známé Ryuovy tváře.

Připravil toho muže o pomstu a ani se na něm nebude moci pomstít. To je jediná věc, která ho v tomto světě bude trápit po odchodu. Ale co když se jeho nenávist přesune na někoho jiného?

„Počkat!“ zvolal náhle a muž se prudce zastavil.

Kdyby odsud odešel a Ryua by nechal bez pomsty, jaký osud by stihl tento svět? I kdyby odešel, kde by měl jistotu, že Ryuu jen v tichosti přijme, že přišel o svůj terč? Nemohl mu bránit v pomstě.

„Co ještě?“ zeptal se Gundry vztekle.

Jeremy vzhlédl k Ryuovi a nějakým dalším lidem.

Chvíli na to se začaly vydávat zbytečné rozkazy. Vetřelce už nestihli zastavit v čas. Jeremy se ovšem usmíval. Pokud přesvědčí Ryua, že jeho pomstu zhatil on a bude si na něm pak chtít vybít zlost, jen se změní jeho hlavní terč. Jeho nenávist opadne z Melafora a přesune se na něj. Nebude muset mít výčitky a obavy, že se tento svět nějak změní.

„Neohrožený vlku Ryuu!“ zakřičel na něj, aby si získal jeho pozornost. Čím dřív tohle vyřeší, tím rychleji se bude moci vrátit domů. ‚Promiň, Ryuu. Ale raději tě zbavím temnoty ihned, než abys nenáviděl zdejší lidi,‘ pomyslel si Jeremy, než znovu zakřičel: „Zabil jsem Melafora a krále! Pojď si pro mou hlavu!“

Jenom chvíli čekal na správnou reakci. Ušklíbl se pro sebe. Když se z něj stane terč nenávisti, který zde všichni budou nenávidět a odsuzovat, a Ryuu je toho terče zbaví, zajistí mu tak lepší budoucnost. S úšklebkem sledoval, kterak se k němu rozzuřený hostitel vlčího démona blíží. Bude to ale stačit? Vystačí mu pomsta na něm? Měla by. Zabil Melafora, takže když zabije jeho, měl by se do jisté míry pomstít taky.

‚Jak složité vztahy jsou v této zemi,‘ pomyslel si Jeremy a snad litoval, že brzy tento svět opustí. Kdyby nepocházel z jiného světa, možná… možná, že by tady i chtěl zůstat a objevovat království Agreviu o něco víc. Ale nemůže.

Ryuu se snadno dostal k němu, oči mu zlatavě zářily zlostí. Když tu všechnu zlost vloží do něj, zbaví ho jeho temnoty? To už nechá na tomto světu. Zacvakl kolečko na svých hodinkách a vzhlédl k hradu.

‚Brzy se zase uvidíme, Lewisi,‘ pomyslel si, když se jeho hodinky spěšně rozběhly pozpátku. Koutkem oka pohlédl na blížící se pěst k jeho hlavě.

 

Čas se zastavil. Jeremy smutně vydechl a zavřel oči. Vrátí se do ložnice císaře Nerona. Takové datum a čas vložil do hodinek. Půjde pozpátku, aby historii nijak nenarušil ani nepozměnil. Slyšel tiché tikání hodinek na jeho zápěstí.

 

Když pomalu otevřel oči, byl překvapený.

Stál před honosnými dveřmi jen v tunice, pouta a špinavý šat z něj zmizely, vedle něj stáli dva vojáci v přilbicích a výzbroji ze starého Říma. V očích ho na chvíli zaštípaly slzy. Muž vlevo mu oznámil, že ho císař Nero očekává. Byl tam, kde být měl, a přitom si přál, aby tam nebyl. Po chvíli hrdě zvedl bradu. Nedělá to jenom pro sebe. Když se bezpečně dostane zpátky na začátek… nic je s Lewisem neoddělí.

Vstoupil do Neronovy ložnice, kde ho císař Nero přivítal s úsměvem, jako předtím. Ten úsměv pálil. Jeho hlas hučel v Jeremyho uších. Nemohl se mu podívat do tváře. Vždyť ho předtím zabil!

„Stalo se něco, Jeremie?“ zeptal se císař Nero polekaně, když si všiml, že se mu umělec do tváře již nedívá. „Urazil jsem snad-…“

„Ne,“ přerušil ho Jeremy a konečně k němu vzhlédl. Pousmál se. „Nic se nestalo. Jen… jsem byl ponořen do myšlenek,“ ujistil ho. Císař chvíli váhal a prohlížel si ho, než se také vřele usmál a přikývl jeho slovům.

„V pořádku. Na chvíli jste mě vyděsil, příteli.“

„Slibuji, že si dám příště pozor.“

„Ale kdeže!“ zasmál se Nero a přešel spěšně k němu. „Myšlenky jsou darem múz a bohů, neplýtvejme jimi ústy, ale ponechejme si je v myslích. Nebo je přenesme do umění!“

Jeremy se smutně usmál a přikývl. V blízkosti císaře, kterého předtím zabil, mu bylo úzko. Může si nyní sám zvolit, kolik času mu věnuje… ale nechtěl nechat Lewise čekat nejistého. Přesto se rozhodl být aspoň na chvíli sobecký. „Zahrajete mi?“ vyzval Nerona a ten s radostí přikývl. Byl jako malé, natěšené dítě, které bylo rádo za trochu pozornosti, které se mu od rodičů nedostávalo. Měl talent. O to víc Jeremyho bolela myšlenka, že ho donutili vládnout, byť jeho srdce bylo plné umění.

Naslouchal jeho hraní a chválil ho bez falše. Hrál pro něj stejně oddaně, jako pro kohokoliv jiného. Duše císaře chtěla pořád víc a víc. Dlouho do noci spolu hráli a smáli se, popíjeli drahé víno a šeptem si vyprávěli povídačky. Jako by nehovořil s císařem, ale nějakým jiným umělcem. Možná proto Jeremy jeho pokoj ani opustit nechtěl. Co způsobil předtím jeho vraždou, snažil se nyní napravit. Minulo mnoho dní. V předešlém pokusu už císařovo tělo dávno bylo pohřbeno pod zemí.

„Císaři,“ oslovil ho jednoho dne a uklonil se mu, když vstoupil do jeho pokoje.

„Ach, Jeremie,“ usmál se Nero potěšeně a hned vstal od stolu, ignorujíc Senecu, který mu připomínal, že má ještě práci. „Můžeme pokračovat?“

„Ne, přijdu později,“ omluvil se Jeremy a váhavě se vzdálil.

„Ale kdeže!“ zastavil ho Nero s úsměvem. „Seneca už je jistě na odchodu.“

Seneca jen nuceně vzdychl a potvrdil císařova slova. Neronova tvář zazářila ještě větším úsměvem. Jeremy si v duchu povzdychl, že tomuhle muži odporovat prostě nemůže. Měl by se starat i o jiné věci, než o hraní, ale nemůže mu přece brát jedinou věc, kterou dělá s radostí.

Každý den i večer se odehrávalo to samé. Ale Jeremymu to nevadilo.

Přesto dnes večer měl v mysli jedinou věc.

„Císaři Nerone,“ oslovil ho váhavě.

„Ano, příteli?“ zeptal se Nero s úsměvem, když jemně hladil struny lyry.

„Kdybyste nemusel vládnout, co byste dělal?“

Neronův úsměv se pomalu vytratil a on se zahleděl na noční nebe. „Opustit trůn velké říše je těžké a nemyslitelné. Lidi potřebují někoho, kdo by je vedl k lepšímu zítřku, za vítězstvím, kdo by jim dal naději,“ řekl šeptem, ale smutným hlasem. Jeremy viděl v jeho očích bolest, která značila, že by si přál být normálním mužem a nemusel vládnout.

„Co kdyby se někdo našel, kdo by císaře nahradil?“

Nero k němu zmateně zabloudil pohledem. „Co to říkáš, Jeremie?“ zhrozil se.

Jeremy odložil lyru stranou. „Císaři - to, co nyní řeknu, je možná rouhačství proti tvé velké říši, ale zároveň si můžeš splnit svůj sen.“

Nero na něj užasle hleděl a nenacházel slova.

„Co kdyby na trůn dosedl někdo jiný, než ty?“

„Co to povídáš? Chceš snad, abych zemřel?“

„Ne, existuje i jiná možnost…“

Nero opět ztratil slova. Užasle naslouchal onomu nápadu, který jeho umělce tak náhle napadl. „Jiná možnost?“ zopakoval užasle. Jeremy přikývl.

„Mezi vašimi umělci je jeden, který se vám značně podobá, císaři.“

„Nerozumím,“ zakroutil Nero hlavou a vstal. Co mu to tento muž nyní nabízel?

Jeremy také vstal a chytil ho jemně za ruku. Císař s sebou trochu cukl. „Císaři,“ oslovil ho. „Ne… Nerone. Je tady možnost, jak můžete být svobodný. Je tady budoucnost, ve které budete svobodným umělcem bez vnucené koruny na hlavě.“

Nero opět nenacházel slova, ale bedlivě poslouchal.

„Vyměňte onoho umělce za sebe. Předejte mu moc nad svou říší a odejděte odsud. Vzdejte se vlády a následujte svůj sen,“ promlouval k němu Jeremy důkladně a tiše. „Odejděte daleko, tak, jak jste o tom vždycky snil. Buďte umělcem. Tvořte. Nevládněte, neničte, nepřikazujte. Tvořte hudbu a skládejte básně, které tolik milujete.“

Nero pomalu, trhaně dýchal. Jeremy mu sevřel tváře mezi dlaněmi, aby ho uklidnil. Nero zakroutil hlavou několikrát do stran.

„To přece nemohu,“ hlesl konečně a chytil se za prsa.

„Můžete. Jste císař. Můžete předat tíhu vládnutí někomu jinému a utéct. Nebudete první ani poslední, kdo to udělá,“ ujišťoval ho Jeremy. Nero k němu bezradně vzhlédl. „Nechcete vládnout. Vladařské přednosti dáváte stranou, kdykoliv máte možnost se mnou hrát,“ podbízel ho a držel ho za tváře.

„Ale co má říše…?“ ptal se Nero a pohlédl ven z balkónu, na který posléze spěšně vyšel. Rozhlížel se kolem a oči se mu leskly. „Nemohu svůj lid jen tak opustit…“

„Ale můžete,“ podal mu Jeremy kitharu. „Neopustíte je vy, ale pouze vaše tělo. Vaše jméno zůstane a zapíše se do dějin. Ale jméno umělce Nerona bude znít po celé zemi a všichni si ho budou pamatovat. Všichni budou vzývat Neronovo jméno spolu s múzami, které tolik uctíváte. Zapíšete do historie. Císař Nero a umělec Nero. Dvě osoby a přitom jeden člověk.“

Nero k němu váhavě pohlédl. „Nezničím vše, co můj otec vytvářel?“ zeptal se polekaně.

Jeremy se usmál. „Ovšemže ne,“ ujistil ho. „Řím je mocný. Nikdo si nevšimne, že se jeho císař rozhoduje trochu jinak, než den předtím.“

Nero opět zaplul pohledem k městu před sebou. „Jeremie…“ oslovil ho a namáhavě polkl. „Slibuješ, že pokud uteču, nikdo se nedozví pravdu? Budu moci svobodně hrát a nestarat se o vladaření?“

„Slibuji,“ usmál se Jeremy vlídně. Nero pohlédl na kitharu v Jeremyho ruce. „Ale rozhodnutí je na vás.“

Nero ještě jednou naposledy pohlédl na spící město. Na tváři se mu objevil drobný úsměv. Přitiskl si kitharu na hruď a pohlédl na Jeremyho. Už své rozhodnutí nezmění. „Přiveď mi toho umělce, který se mi tolik podobá,“ vyzval ho.

„Jak si přejete,“ pouklonil se mu Jeremy, než se vydal do hábitu noci s nadějí, že umělce Nerona zachrání před temnou budoucností.