Když se Jeremy probral, pootevřel znaveně víčka. Hlavu měl v jednom ohni. Motala se mu. Nebyl schopen rozeznat tolik vjemů najednou. Cizí strop. Neurčitá, netypická vůně pro sídlo Octavia Augusta. Překvapivě jemná země… Ne, postel? Skutečně ležel na posteli? Svůj zrak posouval dolů a do stran, aby si potvrdil, že tohle skutečně není ložnice Octavia Augusta. Tak čí teda? Po stěnách se táhly malby a různé rytiny, na stole leželo plno spisů a vůně pergamenu mu vnikla do chřípí. Když hlavou trochu pohnul na druhou stranu, ozvala se nepříjemná bolest. Chytil se za hlavu a zpozorněl. Cítil nějakou látku na hlavě. Stejně tak při pohledu dolů viděl i obvazy kolem svého těla. Dostal se pomalu do sedu a rozhlédl se kolem. Ohlédl se za otvírajícími dveřmi, když dovnitř někdo vstoupil.

„Ach, už jste vzhůru,“ vydechl Seneca, očividně úlevně, a spěchal k němu, šoupaje nohama po zemi. „Ne, jen ležte, jen ležte,“ chytil ho za ramena a snažil se ho znovu uložit do postele. „Lékař tvrdil, že byste ještě neměl vstávat. Víte, kdo jsem?“

Jeremy na něj nevěřícně hleděl. Chvíli mu trvalo, než byl schopen říct jeho jméno. Seneca se vlídně usmál a přikývl. Přišla další otázka.

„Víte, kde teď jste?“

„Předpokládám… že daleko od Octavia Augusta?“ zhodnotil Jeremy.

„To tedy ano,“ ujistil ho Seneca a posadil se na sedátko vedle postele. „Pamatujete si, co se stalo?“

Jeremy chvíli hledal ve svých vzpomínkách, které se mu zdály nereálné. Když nejistým hlasem nahlas zhodnotil, co si pamatuje, Seneca jen smutně přikývl.

„Mrzí mě, že v důsledku mého rozhodnutí jste musel takhle trpět,“ přiznal Seneca a narovnal se na sedátku. „Jako odškodné - dovolte mi zodpovědět otázky, které vás trápí, a mnohem víc.“

A tak se Jeremy ptal. Co se stalo, když ho Octavius udeřil do hlavy. Kde teď je. A co se stalo s oslavou. Jak jsou na tom zbylí otroci a sluhové Octavia. Seneca jen přikývl.

„Měl jste štěstí v neštěstí, do kterého jsem vás já sám uvrhl. Za což se neskonale, hluboce omlouvám. Byla to předně má chyba a ponesu za ní veškeré následky. To vám slibuji. Komu můžete vděčit za záchranu? Kdyby jeden mladý legionář nezakročil, Octavius by vás možná udupal nebo umrskal k smrti,“ pravil popravdě. Nejednou se stalo, že ten muž zabil svého otroka pro pobavení nebo z vlastní zlosti, že se něco nevydařilo dle jeho představ. „Onen voják se sice zachoval neurvale, coby k osobě vyššího postavení, než je on sám, ale na druhou stranu - bránil člověka, ve kterém císař Nero našel, do jisté míry, zalíbení. V umělci, který byl trestán přímo před jeho očima. Císař Nero nyní spí, ale doposud běsnil a šílel, nechť Bohové shlížejí na jeho klidný spánek,“ řekl a zavřel oči v tichou modlitbu. „Onen legionář se nabídl, že bude hlídat váš pokoj, dokud se neprobudíte. Pokud si ho po zodpovězení svých otázek budete přát vidět, zavolám ho sem.“

Jeremy přikývl na souhlas.

„Dále - Octavius Augustus brzy dostane zprávu, že je zproštěn svého postavení a jeho otroci buď přejdou do rukou císaře, nebo jim bude nabídnuta služba u jiného pána. Umělci půjdou samozřejmě přímo do císařské ochrany. Nyní se nacházíte v císařském obydlí, kde vám bude poskytnuta ochrana jakožto umělci šíleného majitele. Zítra ráno s vámi císař bude chtít mluvit. Myslím si, že jeho nabídku, abyste se stal dvorním umělcem, nemusíte ani zvažovat, protože si vás císař oblíbil. A co se té pochybné oslavy týče - krátce poté, kdy císař ve svém záplavu…“ zarazil se a zamyslel se. „Hněvu? Počátku šílenství? Odešel… zbylí hosté se také raději vytratili. Stráže tam zůstaly z dobrého důvodu. Kdyby odešli, jen Bohové by věděli, jaký osud by vás stihl. Na můj skromný rozkaz zabránili Octaviovi, aby se vás jenom dotkl. Jeho trest byl… mno, řekněme barbarský.“

„Barbarský?“ nechápal Jeremy.

„Onen legionář, který vás před jeho trestem zachránil, navrhl, aby byl potrestán stejně, jako vy. Protože jsem měl v tu chvíli možnost rozhodnout v zástupu císaře, navrhl jsem několik ran holí. Octavius pochopitelně utíkal po zahradě, ale ten legionář si to náramně užíval. Myslím si, že po takové potupě si mistr umění najde raději jinou zálibu, pokud bude ještě moci pořádně chodit, že ano?“

Jeremy trochu zbledl. Co mu probůh Lewis udělal?!

„Nebojte se. Vojáci vědí, co si smí dovolit ke šlechticům. A když sem a tam císař nebo já přivřeme oko, dá si daná osoba velký pozor, jak se bude chovat v přítomnosti vládce do příště.“

Jeremy raději mlčel. Každá historie má jistě stinné stránky, které raději zamlčí.

„Zodpověděl jsem vám otázky, které vás nejvíce trápily?“ zeptal se Seneca s vlídným úsměvem, jakoby předtím o trestu vůbec nepadla řeč. Jeremy přikývl a poděkoval mu. Seneca po chvíli vstal.

„Přijdu sem zase zítra ráno. Buďte připraven, zavedu vás k císařovi. Nyní spěte,“ řekl jen a odešel. Jeremy ho vyprovázel pohledem. Když odešel, odkryl přikrývku. Zahýbal prsty na nohách. Potom nohy pokrčil. I přes bolest v zádech by se měl být schopen hýbat. Vzhlédl před sebe. Císařské obydlí. Takže císař je někde blízko. Usuzoval, že tohle musela být jeho pracovna. Za závěsy si všiml skrytých hudebních nástrojů. Pochopitelně - bylo by šílené, aby je nechal na očích. Umělec a vládce v této době? Vyloučeno.

Ve chvíli, kdy se chtěl zvednout a prozkoumat pokoj podrobněji, se dveře otevřely znovu. Ustal v pohybu a plně vnímal zelené oči, které ho propalovaly pohledem. Vypadaly klidněji, než předtím. Lewis přešel k posteli a zastavil se dva kroky od ní.

„Už je vám lépe?“ zeptal se. Jeremy přikývl. „Smím přisednout?“ Opět přikývl. „Jsem rád, že jste se probudil,“ přiznal legionář popravdě. „Chtěl bych se omluvit za mé nevhodné chování, které vám způsobilo… tohle,“ dodal váhavě.

‚I tak by si našel záminku, jak mě ztrestat před ostatními,‘ pomyslel si Jeremy a jen zakroutil hlavou do stran. „Spíše jste mě před trestem zachránil,“ zhodnotil. Pohled mu spočinul na jeho trochu zarudlé ruce. Natáhl se pro ni a Lewis zamrkal. Nejdříve ucukl, ale když mu dal jasně najevo, že mu nechce nijak ublížit, povolil.

„Děje se něco?“ zeptal se po chvíli, kdy mu umělec lehce přejížděl prsty po dlani. Jeremy mlčel a opatrovnicky přejížděl po dlani, která zabránila jeho trestu. Zpozorněl, když mu ruku náhle sevřela ta hrubější. Vzhlédl k Lewisovi a zamrkal, když cítil i letmý dotek jeho druhé ruky skoro na své tváři. Věnovali si tichý pohled. Lewis nakonec ruku sevřel pevně v pěst. Jeremy vycítil, že chce odejít z náhlého neznámého popudu. Rychle mu zarudlou ruku sevřel oběma rukami. Lewis na něj zůstal zaraženě hledět. Sledoval, jak Jeremy sklopil zrak a nahrbil se. Přiměl ho vzhlédnout a přejel mu po bradě palcem. „Bojíte se mě?“ zeptal se. Jeremy zakroutil hlavou. „Slyšel jste, co jsem udělal vašemu pánovi?“ Jeremy přikývl. „A přesto ze mě nemáte strach?“ Opět zakroutil hlavou. „Co když zraním i vás?“

„Nezraníte,“ zašeptal Jeremy a Lewisův pohled zjihl. Jeremy k němu vzhlédl a usmál se. „Tyhle ruce nebyly stvořeny k tomu, aby ubližovaly,“ řekl jen, když Lewisovu dlaň jemně pohladil, „ale aby chránily.“

Další dlouhá chvíle ticha. Lewis se prudce k němu sehnul, ale zastavil se kousek od jeho tváře. Jeremy mu hleděl do očí a vyčkával. Dělilo je jen pár centimetrů. Oba těkali pohledem po tom druhém.

„Pusťte mě,“ zašeptal Lewis.

„Nepustím,“ nesouhlasil Jeremy šeptem. ‚Ne, když jsem tě konečně našel!‘ pomyslel si.

„Nesluší se, aby umělec držel ruku vraha.“

„Nejsi vrah.“

„Mohu vám ublížit.“

„Neublížíš,“ vydechl Jeremy okamžitě.

„Prosím-…“

„Ne.“

Další zoufalý pohled, který doslova prosil a volal o pomoc. Tak blízko, a přesto tak vzdálení. Lewis vydechl ústy a soustředěně hleděl do očí umělce, který ho takhle pobláznil. Stejně tak Jeremy se nechal utápět v těch zelených očí. „Jste umělec,“ oznámil mu fakt.

„A ty legionář,“ zašeptal Jeremy.

„Pusťte mou ruku. Dřív, než někdo přijde,“ prosil Lewis, ale z jeho pohledu bylo jasné, že ztrácí sílu vzdorovat.

„Nepustím,“ nesouhlasil Jeremy. Lewis nyní byl jen pár milimetrů od něj. Jeho rty se skoro dotýkaly těch jeho.

„Prosím,“ zaprosil voják zoufale.

„Ne,“ nesouhlasil Jeremy tvrdě.

Bohyně Venuše se na jejich vzdor nemohla déle dívat. Proto zavřela oči a odvrátila tvář, aby měli soukromí, když je oba popostrčila do tolik vytouženého polibku. Jeden polibek nestačil. Alespoň ne Jeremymu. Našel ho i v tomto světě. Vytrpěl si dost, aby se konečně ukázal a zachránil ho. S klidným svědomím mu dá vše, co má. Díky němu nemusí zažívat vše od začátku. Chytil jeho tváře a stáhl ho dolů do peřin za sebou.

„Přestaň, Jeremy,“ zašeptal Lewis, jehož zrak byl zahalen chtíčem.

„Ne,“ zašeptal Jeremy stejně tiše a znovu ho políbil.

„Jsi zraněný.“

„Tak mě vyleč.“

Lewis se opřel o postel, která tiše zavrzala, aby na něj nenalehl. „Nechci ti působit další bolest,“ zašeptal proti jeho rtům.

„Oproti tomu předtím to bude dar,“ šeptal mu Jeremy do ucha. Lewis semknul víčka k sobě a tiše vydechl. Nemohl. Zranil by ho. A to by si neodpustil. Jen silou vůle ho od sebe odtáhl, ale vzápětí ho hned políbil.

„Neodháním tebe, ale sebe,“ vysvětlil. „Kdybych ti to dovolil, ráno bys toho litoval. Múzy mi nešeptají do uší sladká slova. Chápu a přijímám tvé pocity. Ale pro tvé dobro tě nyní odmítám.“ Hleděl mu do očí z malé vzdálenosti, aby se ujistil, že mu Jeremy plně rozumí. „Nechci rozčílit Venuši ani tebe odmítnout, ale nemohu.“

Jen s velkým sebezapřením vstal z jeho postele.

Jeremy mlčel. Byl odmítnut, ale chápal proč. Pohlédl k legionáři, který se díval do země. Litoval toho, ale zároveň to musel udělat. Natáhl se pro jeho ruku a sevřel ji v té své. Lewis mu věnoval tichý pohled.

„Budu čekat,“ řekl jen. „Počkej i ty na mě.“

Na Lewisově tváři se objevily známky úsměvu. „Samozřejmě, můj umělče,“ řekl skoro majetnicky, než odešel. „Dobrou noc.“

Jeremy se usmál pro sebe. Ta slova ho záhadným způsobem potěšila. Ulehl do peřin a zanedlouho poté po dlouhé době usnul klidným spánkem. Lewis stál před jeho dveřmi a pevně svíral své kopí. Ignoroval nahromaděné vzrušení pod svým brněním. Musel vydržet. Jeho chtíč byl hříšný. Nelišil by se jinak od hříšníka, kterého pár hodin zpátky ztrestal. Přesto se mu tato noc zdála neskonale dlouhá.

 

Jeremy následoval Senecu. Pořád jen stěží věřil, že za těmito zdmi si ho váží, nikdo ho nepošťuchuje, nenadává ani nemlátí. Místo toho dostal dokonce i nový šat a někdo ošetřil jeho rány. A za zády mu šel Lewis jako jeho nově přidělená osobní stráž, než nabere více síly. Útoky šílených šlechticů, kteří by se rádi mstili, byli v té době normální. A i když jim jejich hračku sebral samotný císař, nic je nezastavilo. Seneca zabušil na mohutné dveře a ty se pomalu otevřely. Jeremy upíral zrak pouze na osobu za stolem, která něco psala. Samotný císař Nero. Byl tak blízko. Stačilo jen sebrat někomu zbraň a ukončit to jednou provždy! Aby z této doby zmizel… Tak proč v tichosti následoval Senecu a poslouchal ho, jak kárá svého studenta a přítele. Nero konečně vzhlédl a jeho pohled se setkal s Jeremyho. Ten se mu hned poklonil. Nero ho oslovil jako sobě rovného a pravil, že se nemusí klanět.

„V mém domě jsou umělci vítáni stejně jako každý jiný panovník,“ vysvětlil Nero krotce. Seneca mlčel, jen se postavil blíž k císařovi. Jeho šílenství mohlo kdykoliv propuknout, i když byl blízko umělci. Po chvíli si jen povzdychl, když se Nero hnal ke své truhle a vytahoval své nástroje a přál si, aby si ho Jeremy poslechl. Ten ho mlčky sledoval. A v mysli přemýšlel, kdy bude vhodná chvíle ho zabít. Jeho mysl potemněla. Nebýt jeho… nic by se nemuselo stát. Hraní, říkáš?

‚K čertu s hudbou… Stejně za chvíli zemřeš,‘ pomyslel si trpce. ‚Tak brutálně, jak se na císaře hodí!‘

Pomalu vydechl všechnu svou zlost a nasadil dokonalou masku úsměvu.

„Zajisté,“ řekl mile.

(Řím, Itálie, sídlo římského císaře, vláda císaře Nerona, starověk… rozmezí let 54-68 n.l., brzké ráno)