(svět Femina, sídlo hraběnky Barnettové, Nová Puella, dvacátý osmý den bohyně úrody, Ceres, rok 126 Nové doby)

Těch pět dní se zdálo být k nevydržení. Když však nastal onen den, kdy měli poctít rodinu Snowových svou návštěvou, netěšil se jen Jeremy. I Lucy byla jako na trních, pořád hrabala ve své šperkovnici, svlékala si drahý šat a vyměňovala za jiný, ptala se Jeremyho, zda vypadá už lépe, přestože pokaždé vypadala překrásně. Nakonec ji pevně usadil na židli, prohrábl vlasy a důvěrně jí řekl: „Nikdy jsem neviděl krásnější ženu, než jsi ty, má drahá.“

A jeho slova zabrala. Konečně seděla a usmívala se. Rozpustil jí vlasy a ona k němu zmateně vzhlédla.

„Jen drobná úprava, abys byla skutečně tou nejkrásnější bytostí,“ usmál se na ni mile. Úsměv mu opětovala, zavřela oči a nechala ho, aby jí česal vlasy. Byla to příjemná změna. Nehádali se. Mohli spolu trávit společné chvíle. Ale Jeremy cítil vzrušení z této ženy. Že by opravdu tak moc těšila na Annu? I kdyby mezi nimi byly city, nebránil by jí. Vždyť sám porušuje zdejší mravy, když na tuhle schůzku jede výhradně kvůli Lewisovi. Měl by se stydět, ale byl rád. Stejně tak byla ráda i Lucy, která nemyslela na nic jiného už dva dny.

Vložil jí do vlasů překrásnou zdobnou sponku, shrnul jí vlasy za ramena a políbil na líčko. Lucy se stydlivě usmála a poděkovala. Jeremy sledoval, jak si kolem úzkého krku dává svůj nejlepší náhrdelník a do učí rudé náušnice. Vypadala opravdu překrásně. Kdejaký muž by jí podlehl. Poklonu jí vysmekly dokonce i služebné, které ji oněměle sledovaly, jak jde po boku svého muže. I Jeremyho nakonec chtěla upravit, aby nekazil její krásu.

„Jen žertuji,“ zasmála se vesele. „Vybrala jsem si tehdy dobře.“

Výrazně pokývala hlavou.

Jeremy jí zdvořile nastavil ruku a doprovodil ji ke kočáru, aby jí pomohl dovnitř. Usedl naproti ní a mávl na kočího, aby se rozjeli kupředu.

 

„Paní Barnettová!“ vykřikla radostně Anna, vstala od šití a zvedaje nedůstojně svou suknici rozběhla se k blížícímu vozu. Lewis se pousmál a zakroutil nad svou ženou hlavou. Jejich syn se jen potutelně zasmál ve skrytu svých dlaní. Poté následoval otce k hlavní bráně, aby hosty náležitě přivítali.

„Paní Snowová,“ usmála se Lucy široce a obě se políbily na tvář. „Už se mi po vás stýskalo! Ten týden byl snad nekončící!“

Lewis se zeširoka usmál na Jeremyho, který mu úsměv oplatil. Smetanově bílý oblek mu ladil s tmavě zelenou kravatou. Stejně tak Lewis postřehl, že Jeremy vypadal dnes ještě svůdněji, než kdy dřív. Naučenou vzájemnou úklonu učinili současně. A přitom skrytý pohled, který je oba přesvědčil, že jejich tajemství zůstalo pořád jejich.

Anna tahala Lucy za ruku a něco jí horlivě vyprávěla, zatímco se Lucy zvonivě smála.

„Jsem rád, že jste přijal naši pozvání i vy, lorde Barnette,“ začal Lewis formálně.

„Bylo mi ctí, lorde Snowe,“ odvětil Jeremy popravdě.

Když jejich manželky byly mimo jejich dohled a i syn zmizel někde v zahradě, skryti před zraky všech, popadl Lewis Jeremyho ruku, stáhl ho za strom a políbil ho.

„Stýskalo se mi,“ zašeptal upřímně.

Jeremy se pousmál, stiskl mu tváře mezi prsty a věnoval mu další polibek. „Už jsem tady jenom pro tebe,“ zašeptal stejně upřímně. Následovalo ještě pár dalších skrytých polibků v těsném objetí dvou mužů, kteří se skrývali za kořenem mohutného stromu. Kdyby mohli, zůstali by tak celou dobu jejich návštěvy. Ale protože se blížilo k poledni, museli vylézt ze své skrýše, byť nechtěli.

„Přemluvím Annu, aby vás pozvala, abyste zde zůstali přes noc,“ zašeptal mu do ucha, zatímco se ještě nosem otíral o jeho vlasy.

„Chcete mě zde uvěznit, abych nikdy neodjel?“ špitl Jeremy pobaveně.

„Pokud to bude v mé moci, pak ano,“ přiznal Lewis, než jeho rty opět uvěznil v těch svých.

„Nesvádějte mě, prosím. Jinak budu muset odmítnout oběd s vaší manželkou a zůstanu jenom s vámi. A to bych ji urazil.“

„Vysvětlím jí to.“

Oba se spiklenecky ušklíbli.

 

„Ale zajisté. Lucy, má milá, že zůstaneš přes noc?“ zeptala se Anna, sotva Lewis navrhl, že by si mohli otevřít pár lahví vína a jejich hosté by nemuseli spěchat domů.

„Měli bychom ctít tradice,“ usmála se Lucy smutně. „Ale když tak naléháš,“ dodala po chvíli, když Anna udělala pohled smutných, štěněcích očí. Hned na to se rozveselila a zatleskala sama sobě, jako malé dítě. Lewis nenápadně pohlédl na Jeremyho, který ho také kradmo pozoroval se spikleneckým úsměvem. „Zvolila jsi lehký oběd, má drahá,“ zhodnotila Lucy, když dojedla.

„Ano, půjdeme se spolu projít po obědě, takže jsem zvolila něco lehčího, aby se nám lépe šlo,“ vysvětlila Anna mile.

‚Výborně,‘ pomyslel si Jeremy.

„Tristane, lokty ze stolu,“ řekla najednou Anna přísně. Mladík vzhlédl s drobným zamračením, jakoby se ptal, co zase udělal, ale učinil, jak mu bylo řečeno.

„Pardon,“ hlesl tiše.

„Nic se neděje, zlatíčko,“ prohrábla mu matka vlídně vlasy.

Oslovení zlatíčko nebylo zrovna nejvhodnější, protože zamračení na mladíkově tváři se ještě zvětšilo, ale mlčel.

Jeremy si přál, aby společný oběd (byť byl vskutku výborný) skončil.

 

„Tak my tedy jdeme,“ usmála se Anna široce, přešla ke svému muži a políbila ho na tvář, čistě ze zdvořilosti. „Vrátíme se později. Ujisti se, že se lord Barnett baví,“ nezapomněla připomenout svému muži.

„Postarám se o to,“ slíbil jí Lewis s úsměvem.

„Tristane, buď hodný a pozorný, ano?“ obrátila se ke svému synovi. Ten jen mlčky přikývl.

Sotva se za dvěma ženami zavřely dveře, tři muži, které zde zanechali, si konečně oddychli. Lewis pohlédl na svého syna, který dychtivě čekal na jeho slova.

„Běž na zahradu a dělej si, co chceš,“ usmál se na něj.

Tristan se zeširoka usmál. „Mohu si i hrát s míčem?“ zeptal se pro ujištění.

„Počkej, až maminka odejde. Poté je jenom tvůj,“ mrkl na něj Lewis spiklenecky.

Tristan se zaradoval a rozběhl se pryč.

„Anna není moc velkou nadšenkyní míčových sportů,“ vysvětlil. Jeremy se usmál a přikývl. Sotva slyšeli, že se za mladým chlapcem zabouchly dveře, Lewis pomalu přešel k Jeremymu. Přiměl ho, aby se opřel o stěnu a konečně ho políbil roztouženě na rty. „Jakpak bych tě měl zabavit?“ zeptal se důvěrně a rukou mu jakoby omylem přejel po boku. Jeremy se pousmál.

„Jsou zde sluhové?“ zeptal se jen.

„Ne, na dnešek jsem jim dal volno, když je jejich paní pryč.“

„Výborně.“

„Máš nějaký plán?“ pozvedl obočí.

„Hm, možná,“ ušklíbl se Jeremy. Stáhl ho k sobě pro polibek. „Bude se ti líbit.“

 

A Lewisovi se skutečně líbil. Nemyslel si, že by lord Barnett mohl vypadat až tak hříšně svůdně, když ze sebe pomalu sundával šaty. Zamkl je v jeho pracovně a řekl mu, aby se posadil a jen se díval. A ten pohled stál za to. Držel se zpátky jen stěží, když i z něj sundával pomalu šaty, zatímco ho líbal.

„Svádíte mě vskutku znamenitě,“ zašeptal vášnivě, když rukou hladil jeho nahé tělo.

„Snažím se,“ usmál se Jeremy upřímně.

Však se mu také stýskalo. Celou tu dobu myslel jenom na něj a nyní ho má jen pro sebe. Byl by blázen, kdyby toho nevyužil!

Nechal lorda Snowa, aby seděl pohodlně ve svém křesle, když se vyhoupl na jeho klín. Umlčel ho polibkem, sotva chtěl něco říct. Jen zvuk vrzající židle a zadržovaných vzdechů se ozýval z pracovny lorda Snowa.

 

„Připadám si jako váš majetek,“ podotkl Jeremy opatrně. Lewis na něj zmateně pohlédl, když si spravoval kalhoty.

„Co tím myslíte?“ zeptal se starostlivě, zda ho nějak urazila pozice, v jaké si ho vzal.

Jeremy se na něj otočil a ukázal na svůj krk a ramena, které byly obsypané několika otisky zubů. Lewisovy tváře lehce zrudly a on uhnul pohledem. „To… No… Omlouvám se?“ řekl nejistě. Jeremyho smích se rozezněl pokojem.

„Ale vůbec! Jsem rád,“ přiznal se a zapnul si košili. Myšlenka, že někomu patřil a ten někdo si ho dokonce i označkoval, ho těšila. Chyběly mu poslední dva knoflíčky na košili, když jeho ruce zastavily nějaké větší. Usmál se, když se na něj natisklo mohutné tělo jeho opět vzrušeného, tajného milence.

„Měl byste mě přestat svádět,“ zašeptal mu Lewis do vlasů.

Otočil se k němu a laškovně si svlékl košili, aby odkryl své rameno. Lewis se vstřícně usmál. „Nejspíš mě to baví,“ zhodnotil s úsměvem. Na jeho rameni se objevil čerstvý otisk zubů lorda Snowa. Poté jeho košile skončila znovu na zemi, kde ji o minutu později následovala košile Lewisova.

 

„Asi jsem vám propadl,“ zhodnotil Lewis, když držel Jeremyho ve své náruči, zatímco ho tiskl na svůj stůl. Jeremy se pousmál.

„Tak to jsme dva,“ zhodnotil. Tentokrát si ho vzal zezadu a tak dravě, že by se nedivil, kdyby je někdo náhodou slyšel. Zvedl popadané věci, když se od něj Lewis odtáhl. Spěšně se očistil a znovu oblékl.

„Omlouvám se,“ usmál se Lewis nevinně. „Jste ale příliš svůdný.“

„Měl byste se ovládat,“ pohrozil mu Jeremy prstem s úšklebkem.

„Jak bych mohl, když jste to vy?“

„A kdyby to byl někdo jiný, odolal byste?“

„Vždyť musíte vidět, že mám hlavu plnou vás.“

Jeremy se na něj podíval a Lewis si odkašlal, jakoby ta slova řekl omylem, a pohlédl stranou. Jeremy se trochu zaculil. Takže jenom na něj myslí? Už se obával, že je jediný, kdo se na tuto návštěvu tolik těšil.

 

Přestože Jeremy protestoval, nakonec skončil v objetí Lewise, zatímco si četli v knihovně. Připomínka, že by se jejich manželky mohly vrátit, zůstala bez reakce. Ale nemohl mu to zazlívat; div spokojeností nepředl, když ho držel tak u sebe.

A zatímco si ti dva četli, jejich manželky byly na pikniku. Povídaly si, popíjely čaj, smály se. A skryty za keři nějakých rostlin se také stalo, že obě ulehly do trávy, smály se a válely se, jako prosté děvečky.

A také se stalo, že smích najednou utichl.

Vroucné polibky hříšné lásky, na které se tolik těšily. Samotné, bez manželů, daleko od zvídavého dítěte, konečně samy. Ruku v ruce ležely vedle sebe a obdarovávaly se přítomností té druhé.

Nečistá láska, která v tomto světě vzkvétat nemohla.

Tak zněl zákon, který zavedly ženy před 126 lety, když převzaly vládu nad vším.

Lady Barnettová byla mocnou osobností, ale byla také ženou. Ženou, která milovala jinou ženu. Ničila zákony, které sama uctívala. Ale cožpak se dalo odolat rozkošnému smíchu lady Snowové, která ji tak dráždila a sváděla, pohupujíc přitom ladně boky a jakoby omylem si berouc pokaždé šaty, které její mladé pevné tělo tolik odkrývaly? Ne, ovšemže nemohla odolávat dlouho!

 

Vrátily se domů za tmy.

Než vstoupily na pozemek rodiny Snowů, ještě poslední polibek si věnovaly. Upravily se. Cit, který musely znovu skrýt, zamaskovaly za důvěrné přátelství. Nahlas si začaly povídat o politice, která je ve skutečnosti nudila k smrti. Pustily ruku té druhé jen stěží. Jako první do domu vstoupila lady Snowová a znaveně vydechla. Lady Barnettová ji následovala krátce poté. Navrhla, že si její přítelkyně může dopřát koupel jako první, že ona počká.

Lady Barnettová se na ni vyzývavě podívala. Tiše ji vyzývala, aby se k ní připojila. Nastavila jen ruku a čekala. A lady Snowová stejně tiše přijala její nabídku. Dvojí zvuk podpatků a smíchů se rozezněl po schodech, které vedly do patra, kde se nacházela koupelna.

 

Jejich manželé slyšeli, že jsou doma, ale to je neodradilo od společné chvíle četby. Mladý Tristan již spal ve svém pokoji. Ujistili se, že sluhové jsou někde daleko od nich. Jeremyho napadl hříšný nápad; když se jejich ženy mohou koupat spolu, můžou se koupat i jejich manželé spolu?

 

Dalšího dne odjeli manželé Barnettovi spíš později k poledni. Manželky se několikrát zulíbaly a rozloučily se, slibujíc si, že se brzy zase uvidí. Pánové se jen v tichosti uklonili. Jeremy a Lewis si jen mlčky slíbili, že další dopis, kdy a kde se znovu sejdou, tentokrát bez manželek, přijde ještě dřív, než další plánované setkání jejich žen.