Jeremy se přikrčil a sledoval mladé muže, jak se líbají a drží v těsné blízkosti, kterou by mohli zaujmout jenom manželé v tomto světě. ‚Jablko nepadá daleko od stromu,‘ pomyslel si Jeremy trpce. Skryl se v křoví. Cítil se špatně, že je odposlouchává, ale něčeho se chytit musel.

„Chyběl jsi mi,“ slyšel toho staršího spolužáka.

„Ty mě taky,“ slyšel Tristana, který se pak koketně zasmál.

‚Puberťák,‘ pomyslel si Jeremy jen.

Naslouchal jejich rozhovoru, když nadávali na nějakého učitele, nejspíš. „Netrap se jím. Ten potrápí každého,“ slyšel baryton toho staršího kluka. „Dokonce i mně vyhrožoval, že mě vyhodí, pokud nebudu chodit na jeho přednášky. Ještě rád mi dal skvělé hodnocení a pochvalu.“

„Jo, ale ty jsi synem té nejvlivnější babizny. Mně by to nevyšlo.“

‚Aha, takže princátko se zamiloval do potomka nejvlivnější rodiny zde. Tomu říkám nadělení,‘ pomyslel si Jeremy. Na druhou stranu - nemohl ho odsuzovat. Pokud vše, co potřebuje ke štěstí, je být se svým vyvoleným, možná, že by mohly Anna a Lucy zatahat za nitky, kde bude třeba. Otázkou zůstává, jak budou reagovat rodiče princátka. Anna a Lucy nemají právo ho nijak vinit - vždyť samy dělají to, co on.

„Neboj se,“ pravil mladík vlídně a Jeremy si všiml, že mu rozcuchal vlasy. „Promluvím s rodiči a přesvědčím je. A kdyby to nevyšlo - pořád můžeme utéct.“

„Sni dál, snílku,“ zazubil se Tristan.

„No co? Když nám Nová doba nepřeje, můžeme z popela vytvořit tu Starou. Jenom pro nás dva. Daleko od Nové Puelly.“

„To nezní špatně,“ ozval se Tristan po chvíli, kdy mu hleděl do očí. Jeremy si všiml, že se od něj Tristan odtáhl a přemýšlel.

„Neblázni. To byl vtip. Je to neproveditelné,“ pravil starší spolužák a objal ho kolem pasu. „No tak, netrucuj a obejmi mě. Už jsi mi chyběl, rošťáku.“

„Máš se toulat se mnou,“ ušklíbl se Tristan, když se mu vymanil ze sevření. „A něco na tom je,“ zastavil jeho hmatavé ruce.

„Na čem?“

„Na Staré Puelle. A Staré době. Nikdy jsem neviděl záznamy, že by se tehdy měli špatně.“

„Ano, ale pochybuji, že ti zdejší paničky dovolí něco takového.“

„Nepotřebuji Starou dobu. Důležité je, že mám tebe.“

A poté přiměl staršího spolužáka, aby zacouval do stínu stromu, kde ho znovu políbil. Jeremy odvrátil pohled, aby jim dopřál soukromí. Měl zase o čem přemýšlet. Takže Tristan si našel ve své školní docházce (spíše nedocházce) partnera, kterého by mu matka jistě neschválila. A pak přišlo oznámení, že se má najednou ženit? Nebylo divu, že srdce mladého muže zakolísalo a změnilo se v temné.

Div nedostal infarkt, když se chtěl vypařit.

„Co tady děláš?“ zasyčel tiše a ohlédl se na pár mladíků, který jim nevěnoval pozornost.

„Proč jsi tak náhle odešel?“ nechápal Lewis.

„Proč jsi mě pronásledoval? A ptal jsem se první.“

„Tak mi odpověz.“

„Nechceš si promluvit někde jinde?“

„Ne,“ Lewis ho stáhl k sobě, až byli v těsné blízkosti, „co se děje, Jeremy?“

Jeremy mlčel a zahleděl se do jasných smaragdů, pro které by učinil cokoliv. Ano, zamiloval se. Do Lewise. Do všech jeho dosavadních podob, do všech jeho identit v každém světě. Právě proto musel být nyní sobec. Sevřel mu tváře mezi prsty a Lewis zamrkal.

„Promiň,“ zašeptal jen. ‚Je to pro tvoje bezpečí…‘ pomyslel si. Hmatem, který se naučil v jiném světě, uspal Lewise. Položil ho na zem a smutně si povzdychl. Nemá právo na štěstí, nejspíš. Snížil se k němu, aby ho políbil. „Počkej na mě, lorde Snowe,“ zašeptal se smutným úsměvem. „Pak ti to vysvětlím, až bude po všem.“ Přejel mu po tváři, než se po čtyřech odplazil pryč, aby ho dva zamilovaní neviděli.

 

Se změnou identity neměl problém. Dokázal splynout s davem už tolikrát, až ho to děsilo, aby dosáhl svého. Jenže tentokrát se nesnaží proto, aby na konci mohl zabít danou osobu. Poprvé se rozhodl danou osobu zachránit, zabránit jejímu pádu. Pro Lewise. Pro Tristana. Pro Annu a Lucy. Pro tento svět. Pro svět, kde měl všechno a zároveň nic. Vkradl se do ředitelovy pracovny, kterou našel díky služce, která zde předtím uklízela. Vlezl dovnitř oknem a prohledával jeho stůl. Našel spisy žáků a učitelů. Štěstí mu přálo. Zítra měl dorazit nějaký nový učitel, který jakoby mu z oka vypadl. Sebral jeho spis. Připadal si jako ve hře v kostky. Opět vsázel všechno na jednu kostku, která se mohla, ale také nemusela pohnout tím správným směrem. Uklidil ředitelovu pracovnu a zase zmizel do noci. Když se vrátil na místo, kde zanechal Lewise, už tam nebyl. Ani pár mladíků nikde neviděl. S pozdravem kolem strážného zatáhl dovnitř svého koně. Nikde dalšího koně neviděl, tak předpokládal, že Lewis se vrátil. Napsal Lucy dopis, že mu psal jeho dávný přítel s prosbou o schůzku na delší dobu. Doufal, že tohle jako lež bude stačit. Ne, že by se jeho manželka starala, kde je, ale měl tak pojistku.

Noc přečkal na školních pozemcích, skrytý v koruně stromu.

Dalšího rána si jen počkal, až původní učitel, který měl dorazit, vstoupil na školní pozemky dřív, než se žáci začali probouzet. Odklidit ho z cesty bylo snazší, než si myslel. Uspal ho a odvlekl do opuštěné stodoly. Sebral mu šat, doklady a zamkl ho tam. Rozhlédl se kolem a upravil si šedý oblek. Musel dokonale splynout s davem, aby uspěl. A jak lépe to udělat, než být nový učitel, o kterém nikdo nic neví? Zvedl kufr od učitele a vydal se směrem k ředitelně. Ředitel byl malý, obtloustlý, zarostlý chlap, který ho mile přivítal. Jeremy překonal chuť odvrátit tvář pryč od jeho odéru a potřásl si s ním rukou. Měl ji zpocenou. Vyslechl si jeho dlouhé ódy, jak byl rád, že se uráčil a přijal jeho nabídku. Jeremy ho poslouchal na půl ucha, usmíval se a přikyvoval.

 

Ředitel ho konečně vypustil ze svých spárů, aby ho předal náhodně procházejícímu učiteli, aby ho zde provedl. Učitel nebyl moc nadšený, ale řediteli vyhověl. Neochotně začal konverzaci, do které se očividně nutil. Jeremy mu s úsměvem odpovídal. Netušil, co je má učit. Zdejší historii uměl nazpaměť, ale zbylé věci? Jak moc se lišily ostatní předměty od těch, které znal on? A pokud se jedná o školu pro „lepší lidi“, budou mu vůbec věnovat pozornost? Kolik lidí vůbec bude chodit do jeho hodin?

To měl zjistit během ani ne dvou minut, kdy ho jeho kolega, ochotný muž až běda, provedl celou školou a zavedl ho k místnosti, kde měl nyní něco vyučovat. Dle klikyháků na tabulce vedle dveří určil, že má učit historii. Zaradoval se. Třeba ho budou opravovat a řeknou mu víc, než knihy. Pochyboval o tom, ale může to zkusit, ne?

Ke svému překvapení ve své třídě našel i Tristana, který se však lhostejně díval z okna.

I to Jeremymu dodalo trochu odvahy, že alespoň na hodiny historie bude chodit.

Představil se jménem toho, komu sebral identitu. John Lock.

Zeptal se, kde skončili se svým předešlým učitelem.

„Náš předešlý učitel se zapálil,“ ozval se najednou Tristan a Jeremy vzhlédl od knihy. Tristan se spokojeně usmíval a opřel hlavu o svou dlaň. „Doufám, že nedopadnete stejně,“ dodal hravě.

Jeremy chvíli mlčel, než se usmál a podíval se mu přímo do očí. „Děkuji za vaši starost, pane…?“ nechal otázku vyznít do vzduchu.

„Tristan Snow,“ představil se Tristan.

„Tristane, dobře,“ usmál se Jeremy přátelsky. „Můžete mi tedy říct, kde jsme skončili?“

„U toho, jak se zapalovali muži na konci Staré éry,“ usmál se Tristan hravě. „Učitel nám to dokonce dobrovolně předvedl. Zapomněl však dodat, že ho máme potom hned uhasit. Nechcete to taky zkusit?“

‚Tenhle spratek, že je synem svého božského otce?‘ pomyslel si Jeremy pohoršeně. „Ne, děkuji,“ odvětil s úsměvem. „Zmínil se váš předchozí učitel o smlouvě, kterou podepsali naši předci?“

Když mu byla dána záporná odpověď, opřel se o stůl a začal jim vyprávět historii tak, jak se ji sám naučil. Všiml si, že dokonce i mladého Tristana zaujal. Bez zbytečných detailů, poutavě, tak, aby to mladíky zaujalo a oni chtěli vědět víc. A zároveň by si neodpustil, kdyby se jich neptal na věci, které nebyly jasné jemu. Studenti mu s radostí odpovídali. Vedli diskuze. Tím pádem se mohl ptát a hrát hloupého, aby si osvěžil paměť a potvrdil své myšlenky, popřípadě si vyslechl ty jejich. Chtěl znát jejich názor.

Chtěl vědět, co je přimělo, aby se za pár let stali součástí revoluce, kterou povede Tristan Snow. Chtěl vědět, co předcházelo jeho zkáze a pádu do propasti temnoty. Proč se měl stát symbolem revoluce zrovna on?

Hodinu zakončil se zvoněním hodin na věži.

„Děkuji vám za pozornost,“ pravil mile, když se s nimi loučil.

Třídu jako první znuděně opustil Tristan Snow, aniž by řekl něco na rozloučenou. Jeremy ho sledoval očima, ale mlčel. Jen se pousmál na mladíky a rozloučil se s nimi. Z okna pak viděl Tristana, jak zahazuje svou tašku do křoví a odchází ze školních pozemků. Bylo mu jasné, že už ho po zbytek dne nikdo neuvidí. Přijde na jejich další hodinu? Doufal v tom. Ale šance byly mizivé.

 

O to větší překvapení pro Jeremyho bylo, když ho viděl opět sedět u okna a dívat se z něj. Sice ani nezaregistroval, že už tam je, ale přišel. A to se počítalo. Jeremy se usmál pro sebe. Bod za pozornost.

Začal tam, kde skončili posledně.

A také tak, jak vedl hodinu předtím.

Všiml si, že Tristanovu pozornost opět upoutal. Kočičí smaragdy ho totiž upřeně sledovaly a mladík měl uši nastražené. Dokonce se odvážil tentokrát i na něco zeptat, když něčemu nerozuměl.

Na konci hodiny, když Jeremy mazal tabuli, mu mladíci s úsměvem přáli hezký zbytek dne. Očividně je hodiny s ním bavili, což ho těšilo. Když si získá jejich důvěru, brzy si získá důvěru i od Tristana. Věřil v to. Musel. Byl tak blízko. Ale čas ubíhal příliš rychle. Nemohl si dovolit udělat chyby.

„Dnešní hodina byla…“ slyšel za sebou a ohlédl se. „Zajímavá,“ dodal Tristan s pozvednutým obočím. Jeremy se pousmál.

„Jsem rád, že vás dnešní hodina zaujala,“ zhodnotil mile.

„Netušil jsem, že se ten most zbořil kvůli tomu. Matka to podávala jinak.“

„Vaše matka je jistě moudrá žena. Ale drobné detaily jí a jejím kolegyním mohly utéct. Nebo máme jen jiný pohled na věc.“

Mladík přikývl a odložil si tašku na stůl. „Co když to ale nebyla nehoda, jak popisujete? Co když to skutečně někdo udělal záměrně?“

„Můžeme se jen domnívat, jak to skutečně bylo,“ usmál se Jeremy omluvně a umyl si ruce. „Fantazii se meze nekladou, koneckonců.“

Tristan přikývl.

„Jsem rád, že jste začal trochu opět chodit do školy,“ dodal Jeremy opatrně.

„Spíše mě začala konečně bavit,“ usoudil Tristan a seskočil z lavice, na které doposud seděl. Přešel k Jeremymu, který ho zmateně sledoval.

„To jsem rád,“ usoudil nakonec, když Tristan stál u něj.

Nelíbilo se mu, jak blízko skutečně byl. Měl nezaujatý výraz ve tváři.

Než se však nadál, natiskl se na něj Tristan tak blízko, až ho převážil a uvěznil pod sebou na lavici. Nezaujatý výraz se změnil skoro ve lhostejný, když ho sledoval v tak trapné situaci. Trochu se ušklíbl.

„Myslel jste si, že jsem vás nepoznal, pane Barnette?“ zeptal se Tristan a v očích měl hravé jiskřičky plamene, který měl brzy přinést jako skutečnou hrozbu pro tuto společnost. Bestie skrytá v těle nevinného dítěte. Nahnul se k němu, aby v jeho těsné blízkosti zašeptal: „Co jste zač?“