(svět Femina, sídlo hraběnky Barnettové, Nová Puella, třicátý den bohyně lásky, Cupidy, rok 126 Nové doby)

Takhle zněl zápis Jeremy po události, která se stala krátce poté, kdy pro něj přišel sluha.

Obezřetně vše kolem sledoval, aby věděl, jak se chovat v tomto světě. Stal se z něj lord, tudíž předpokládal, že má asi vysoké postavení, možná pár sluhů… třeba je majitelem nějaké továrny? Zdědil titul po otci, který vytvořil něco velkého? Nebo se teprve bude dít něco velkého, čemu má zabránit? Když ho sluha zavedl přes dlouhou chodbu, kde na obrazech byly vystaveny především ženy, maximálně jejich manželé v pozadí nebo jejich stínech, všiml si, že dům je vytvořen spíše pro ženy. Tapety, upravené a uklizené prostředí, lehká vůně vanilky kolem. Jakoby na nic zde žádný muž nikdy nesáhl. Dokonce i sluha byl naparáděný, až to bilo do očí. Ale Jeremy mlčel a doposud jen pozoroval.

Sluha otevřel dveře, omluvil se milady, že musela na něj čekat, a poodstoupil od dveří. Jeremy netušil, zda má vstoupit, nebo ho ohlásí. Když se však nic nedělo, vstoupil dovnitř.

Co ho zarazilo jako první - u stolu seděly dvě ženy. Jedna z nich byla jistě jeho manželka.

Dlouhé havraní vlasy měla žena nalevo rozpuštěné a kroutily se jí kolem uší a končily těsně nad prsy. Nedávno zastřižené. Oděna byla v tmavě fialový šat. Jasně modré oči nesly náznak tichých výčitek, že se její manžel opovážil dostavit takhle pozdě. Ruce zahaleny v krajkové, bílé rukavice, které se táhly až k předloktím. Na krku honosný šperk s jejím jménem. Líbezně znějící, ale zároveň prosté jméno Lucy bylo vyryto v bílé zlato na jejím náhrdelníku.

Když pohledem sjel k druhé ženě, byla o poznání menší, než ta druhá (která nejspíš byla jeho ženou). Zlaté vlasy měla smotané nahoře do jakéhosi složitého účesu, který jistě zabral několik hodin, než se vytvořil. Její oči jasně hnědě svítily jeho směrem, když vstoupil dovnitř. Své pevné, štíhlé tělo skrývala ve světle modrých šatech, na rukách bílé rukavice. Na krku nesla prostý šperk, který připomínal náhrdelník tvořený ze slz.

A za touto plavovláskou stál jemu moc dobře známý muž. Oděn v temně zelený samet, který ladil k jeho očím, sledoval pozdě příchozího lorda.

„No to je dost!“ ozvala se, tedy spíš vyštěkla, žena jménem Lucy a vstala. „Cožpak jsem ti neřekla, abys přišel na čas? Chceš snad pošpinit mé jméno?“

Její jméno? Nemělo by to být spíš naopak? Proč ty ženy seděly u stolu a vypadaly, že chtějí něco řešit a Lewis stál opodál a tvářil se, že je spíše jen krásným doplňkem k oné ženě. Rozhodl se, že ptát a zkoumat víc bude až potom. Zlehka se uklonil a pronesl: „Omlouvám se, má předrahá paní. Zapomněl jsem v zahradě na čas.“

„To je ti podobné,“ procedila Lucy mezi zuby a odfrkla si. Nešťastné manželství plné hádek. To bylo jasné jen z těch pár slov, která spolu prohodili. „Omlouvám se, paní Anno Snowová, za svého neschopného manžela,“ obrátila se k druhé ženě, Anně. Ta se mile usmála.

„Nic se neděje, má drahá. I my jsme přijeli pozdě, protože můj manžel je nemožný,“ řekla s naprostým klidem. Uráží vlastního manžela a prochází jí to? Zavadil pohledem o Lewise, který mlčel a nijak se nebránil. Jen ho pozoroval stejně zaujatě, jako on.

Ze způsobu, jakým ženy hovořily a posléze jednaly, si Jeremy udělal soukromou poznámku. V tomto světě jsou ženy hlavní, mají hlavní slovo, jsou královny, pak až králové, jsou hraběnky, pak možná nějací hraběti. Proto ty obrazy žen v popředí na chodbě. A stejně tak si všiml, že sluha jedná se svou paní úplně jinak, než s ním. Jakoby zde muži byli jen krásnými šperky nebo nepotřebné zboží, kterého je potřeba, aby se plodili další ženy.

Zpozorněl po chvíli, protože zpoza Lewise stydlivě vykoukl plavovlasý mladík, který se mu tolik podobal. Jeremy na chvíli ztuhl. Napadla ho smutná myšlenka. V tomto světě má Lewis rodinu, má syna… A přesto se na něj dívá a dokonce usmívá, jakoby se nic nedělo! Váhavě mu úsměv oplatil, stejně tak zvědavému, avšak stydlivému chlapci, jehož smaragdy ho zkoumavě pozorovaly.

 

Když jednání skončilo, Lewis nabídl ruku své paní, stejně učinil i Jeremy. Byl však nehezky odmítnut a praštěn po ruce na rozdíl od Lewise.

‚Tak si stávej sama, babizno!‘ pomyslel si nevraživě. ‚Proč sis mě vůbec brala? Jen pro dítě, které (doposud nejspíš) nemáme?‘

„Ještě jednou se vám moc omlouvám, má drahá, že jsme musely čekat na mého neschopného muže,“ omluvila se Lucy. Jeremy si v duchu povzdychl. Vážně je jen šperk na okrasu, nejspíš ale ani ne dostatečně krásný.

„Ale vůbec nic se neděje,“ zasmála se Anna líbezným smíchem. Prohrábla vlásky malému chlapci. „Doufám, že Nová doba a Cupida budou stát při nás.“

„Určitě budou. Doufám, že se nad vámi bohyně Afrodita také usměje a obšťastní vás dalším potomkem.“

„Kéž vás bohyně také vyslyší.“

Přátelsky se objaly na důkaz rozloučení. Lewis se spolu se synem hluboce uklonili a stejně tak udělal rychle i Jeremy. Ženy se v tomto světě objímají na rozloučenou, muži se klanějí. Další věc, na kterou si bude muset dávat pozor, aby dělal dle očekávání své manželky.

Sotva se za tou spokojenou rodinkou zavřely dveře, Lucy si znaveně povzdychla. Náhle však Jeremyho praštila do ramene pěstí.

„Jasně jsem ti řekla, že dnes přijedou a ty stejně přijdeš pozdě! Jak se opovažuješ mě takhle shazovat? Anna je mou dobrou přítelkyní a skvělou obchodní partnerkou! Měl bys mi být vděčný, že jsme se doposud nerozvedli,“ zasyčela Lucy chladně, než kolem něj nasupeně prošla. Jeremy mlčel. Rameno ho trochu bolelo. Další soukromá poznámka pro sebe zněla: Nehněvat svou manželku, má celkem sílu.

„Omlouvám se, má paní. Máme dnes na programu ještě něco?“ zeptal se opatrně.

„S tebou? Ne,“ zasyčela Lucy rozladěně, než zmizela za dveřmi.

‚No, aspoň, že jsi pryč,‘ pomyslel si Jeremy. Vykoukl z okna a sledoval, jak Lewis mizí jako poslední v kočáře, který ho odvážel daleko, bůhvíkam. Jeremy si povzdychl. ‚Teď najít knihovnu,‘ pomyslel si. Kde jinde by byly knížky o zdejší historii, aby věděl, co má od tohoto světa očekávat?

Našel ji po delším bloudění.

Historické knihy měly samy o sobě oddělenou velkou skříň. Zde se Jeremy dozvěděl mnoho věcí, které si musel zapamatovat. Zjistil, že muži si zde berou příjmení svých manželek. Ženy zde vládnou. Historie se celkově zmiňovala jen o ženách. Jen jednou byl zmíněn muž, který vytvořil kočár. Jinak vše vytvořily ženy. Nová Puella, město, ve kterém se nacházelo toto sídlo, vznikla ze Staré Puelly, kterou ženy vypálily před 126 lety, kdy převzaly velení nad vším, upravily historii a všechno ostatní. Nová doba se počítala právě od vypálení Staré Puelly. Takže se nachází v matriarchátu. To by vysvětlovalo i jeho zbylé otázky. Jaká je naděje, že si ještě někdo pamatuje, jak to bylo předtím, než zde začaly vládnout ženy? Co je přimělo, aby povstaly a svrhly muže? Nebo byli snad muži tak líní, že se na to už nemohly dívat?

Zavřel knihu a postřehl, že se už stmívalo.

Rozsvítil svíčky kolem sebe a prolistoval ještě mnoho dalších knih. Když nastala hluboká noc, přišel pro něj sluha se slovy, že už je dávno noční doba. Označení pro čas, který všem nařizoval, aby šli spát. Stejně tak čas, kdy se večírky a slavnosti zavíraly, aby zdejší lidé mohli v poklidu usnout. Poděkoval sluhovi, který na něj zamrkal, svraštil obočí a odešel beze slova. Jeremy využil jedné ze svící a posvítil si na cestu. Pak se praštil do hlavy. Mohl ho nechat, aby mu ukázal cestu do ložnice. Pokrčil rameny. Tak tady bude zase hodinu bloudit, než se trefí…

 

K jeho štěstí však ložnice nebyla od knihovny až tak daleko. Byla na stejném patře. A světlo svíček, které vycházelo zpoza dveří, naznačovalo, že jeho manželka ještě nespí. Zarazil se za dveřmi. Spí v jednom loži nebo mají oddělené pokoje? Pokrčil rameny. Uvidí za chvíli.

A ano, uviděl.

Lucy vytřeštila oči, vstala z postele a hnala ho rychle ven se slovy, zda snad zešílel.

„Není měsíc Afrodity!“ hřměla vztekle. „Moc dobře víš, že jindy za mnou nesmíš přes noc!“

Další dobrý bod, který by si měl zapamatovat.

Naneštěstí mu jeho tolik ochotná a milovaná manželka ukázala prstem, kde se má odklidit. Co si stihl všimnout z jejího pokoje, jeho pokoj byl tak skromný, jak to jen šlo. A malý. Sotva dostatečně velká postel a malý stolek. Muži jsou vážně jen okrasnými šperky, pokud si zdejší ženy vyberou dobře.

Když ulehal do postele, zapsal si pár poznámek, aby nezapomněl, jak se chovat, aby svou manželku opět nerozčílil. Obával se dalšího dne. Začaly ho napadat šílené myšlenky. Když nespí spolu v jedné místnosti, byť jsou manželé, jedí alespoň spolu? Jezdí spolu v jednom kočáru? Nejspíš ano, Lewis přeci odjel se svou rodinou společně. Vzpomínka na malého chlapce ho rozesmutnila. Povzdychl si. Sfoukl svíčku a pokusil se usnout.

 

(svět Femina, sídlo hraběnky Barnettové, Nová Puella, šestnáctý den bohyně úrody, Ceres, rok 126 Nové doby)

Uběhly tři měsíce a půl a Jeremy si pořád nebyl jistý, zda se má ve zdejším světě zbavit své manželky, která ho veřejně nenáviděla, nebo se má pokusit zlepšit její pohled na muže. Neměl ani ponětí, proč se nevrátil na začátek, když doposud nic nezjistil. Opřel si hlavu o stůl a po chvíli do něj začal rytmicky bouchat čelem. Neměl ponětí, co tady dělá. Ale naučil se, jak se má chovat. Naučil se zdejší historii. Choval se jako cvičený pes své paní. Raději by se vrátil zpátky na Pandoru a byl zase vojákem, než tohle…

Dnešní den však byl významný. Konala se slavnost narozenin jeho manželky. Jak on tu ženu nenáviděl. Ano, nenáviděl. Nebylo na ní nic, co by mohl milovat. Cožpak se vdali z nenávisti? Nebo z povinnosti? Netušil a raději to ani nezkoumal.

Večer se kvapem blížil a vše bylo připravené. Dokonce i Jeremy splňoval požadavky, aby se mohl zúčastnit. Když k němu jeho žena konečně promluvila toho dne, bylo to jenom, aby mu vydala rozkazy, jak se má chovat, co má říkat a kdy má mlčet.

‚Rozkaz, paní,‘ pomyslel si Jeremy trpce.

Všiml si zamračení na její tváři, když k němu opět přišla o pár chvil později.

„Aspoň se trochu uprav,“ zasyčela chladně, když mu upravovala volánky, které by nejraději serval a spálil, a posléze mu kravatu utáhla natolik, že ho snad chtěla uškrtit. Stiskl ruce v pěst a v duchu se přemlouval, aby jí nic neudělal. Jít proti vlastní ženě se v tomto světě rovnalo popravě. Před měsícem totiž jednoho manžela, který to už psychicky nevydržel, popravili za to, že urazil svou ženu.

 

Na slavnost narozenin paní Lucy Barnettové přišlo mnoho lidí, včetně svobodných žen. Svobodní muži měli zapovězeno opouštět domy svých rodičů. Vlastně měli zapovězeno všechno. Pokud v určitém věku si je nevybrala nějaká žena, stali se z nich trosky, které zůstaly buď u rodičů, nebo skončily na ulici. Jeremy stál u dveří a vítal hosty spolu se sluhy, jak mu nakázala jeho manželka. Degradovala ho na sluhu, protože se k ničemu lepšímu prý nehodil. Nevadilo mu to. Čím dál bude od té babizny, tím lépe.

Vítal v sídle své ženy tolik neznámých lidí, některé si jen letmo pamatoval z novin nebo s nimi předtím měl tu čest strávit trochu času, protože jeho manželka jednala s jinými manželkami a jejich krásné klenoty jim stály za zády a tiše poslouchaly. Manželé se mohli nanejvýš zasmát suchým vtipům svých majitelek, aby neurazili tamější mravy.

‚Doufám, že je to poprvé a naposled, co tohle musím snášet,‘ pomyslel si Jeremy otráveně. Po chvíli však viděl známý kočár. Ano, ten kočár, který ho před několika měsíci nezaujal natolik, jako spíš jeho dočasní obyvatelé.

 

„Vítejte, paní Snowová a lorde Snowe, vítejte i vy, sire Snowe mladší,“ pozdravil je naučenou frází, kterou zopakovali zároveň i sluhové. Anna Snowová se mile usmála, zlehka si nadzvedla suknici a uklonila se. Když prošla kolem, jako poslušní malí psíci za ní následovali i její dva muži. Lewis se zlehka na Jeremyho usmál, když prošel kolem něj, a následoval svou ženu. Jeremy opět ucítil, že z neznámého důvodu na tu ženskou žárlí. A zároveň žárlil, že je trochu normálnější, než jeho manželka. Co je to za manželku, která nechá svého muže stát u vchodu, aby vítal hosty spolu se sluhy?

Svět Femina, svět femina.

Když celá tahle maškaráda skončila a všichni hosté se uráčili konečně přijet, zavřely se dveře a rozezněly se hudební nástroje. Jeremy se obával, že si ho hned jeho manželka zavolá, aby všem předvedli, jak skvěle neumějí tančit. Bohové Orklionu ho nejspíš vyslyšeli, protože si jeho manželka s radostí vzala pohlednějšího sluhu po jeho boku se smíchem, že její manžel není moc dobrý tanečník, kterým pobavila všechny své hosty ženského pohlaví. Hosté mužského pohlaví jen mlčeli a nuceně se usmívali.

Jeremy využil situace a vypařil se.

Mnoho lidí, tedy spíše napudrovaných a nafoukaných žen, ze kterých se mu dělalo mdlo. Vyšel na balkon a povzdychl si. Opřel se o mramorové zábradlí a vzhlédl ke hvězdám. Proč se musel objevit zrovna tady? Netušil.

 

„Je krásná noc, že?“ slyšel za sebou hlas a trhl s sebou. Nečekal, že by se někdo obtěžoval ho hledat nebo vůbec postrádat, když je tak nemožný manžel. Ale Lewis byl výjimka. Jeremy zaváhal. Jak by měl s ním jednat?

„Ano,“ souhlasil po chvíli a narovnal se.

Lewis mu věnoval jeden ze svých odzbrojujících úsměvů a přešel k němu. Co teď?

„Vaše manželka vás nepostrádá?“ zeptal se opatrně.

„Ne, právě se baví s jedním z vašich sluhů. Jsou určitě lepší tanečníci, než jsem já,“ zasmál se Lewis. Jsou na stejné lodi - taky neumí tančit. Výborně! Není jediný! „Všechny manželky mají přehnaně vysoké nároky na své manžely,“ dodal Lewis a pokrčil rameny.

„Co se dá dělat?“ pousmál se Jeremy.

„Kdybych nebyl ženatý a neměl zdravého syna, rozhodně bych si ženu, jako je má manželka, nevybral,“ zasmál se Lewis. Nebylo to rouhání vůči tomuto světu?

„Pročpak?“

„Protože mi do očí padl jiný, zářivější klenot. Svítí tak jasně, že mě oslepuje. A upřímně - raději se stanu slepým, než abych se vrátil na parket a byl po boku své manželky. Dovolíte mi tedy, jasný klenote, abych se k vám připojil v tuto osamělou noc?“

Jeremymu až po chvíli došlo, že myslí jeho.