(tržnice, město Bianca, království Agrevia, svět Shiro, 5. den 2. měsíce roku 1035, dopoledne)

Přestože se na trhu několik hlasů ozývalo, u jednoho stánku bylo hrobové ticho. Oba muži na sebe mlčky hleděli a snad hledali slova, která by vyřkli nahlas. Po chvíli Lewis pohlédl za hlasem, který volal na Jeremyho, a pousmál se.

„Pusť to z hlavy,“ řekl mile. „Možná si tě s někým pletu.“

Chtěl se k němu otočit zády, ale Jeremy ho zastavil. „Nepleteš se,“ zašeptal jen. „Vše, co jsi řekl… všechno je to pravda.“

„Pokud si chceš promluvit… do dnešního večera budu tady. Můžeš přijít, až budeš mít čas.“

„Proč mi vše neřekneš hned?“

Lewis na něj pohlédl. „Protože tvůj společník tě hledá.“

Jeremy přihlížel, jak se mu z jeho sevření snadno vytrhl a odešel pro koš s dalším zbožím. Jak mohl zůstat v klidu?

„Děje se něco, Jeremy?“ zeptal se Ezor a položil dva velké pytle na zem vedle něj. „Našels nějaké levné zboží?“

Jeremy mlčel. Lewis se na něj už nepodíval. „Ne,“ zašeptal Jeremy nakonec. „Pojďme.“

Když odcházeli, Lewis za nimi pohlédl. ‚Přijdeš si pro odpovědi. Vím to. Budeš je potřebovat, abys tento svět zachránil,‘ pomyslel si Lewis a z koše vyndal čerstvou zeleninu.

 

(tržnice, město Bianca, království Agrevia, svět Shiro, 5. den 2. měsíce roku 1035, podvečer)

Jeremy skutečně přišel. Rozloučil se s Ezorem, pomohl mu rozdělat zboží a pak se vydal zpátky do Biancy. Koně nechal u hranic, kde ho zastavili vojáci s otázkami, proč přijel do Biancy tak pozdě. Kvůli obchodu. Bylo snadné ty duté mozky plné svalů obalamutit a dostat se dovnitř. Rozhlížel se a hledal jediný stánek, který ho zajímal.

„Tak jsi skutečně přišel,“ usmál se na něj Lewis, který skrýval své zboží do plachty. „Trochu mě to překvapuje, ale na druhou stranu - nedivím se ti.“

„To, co jsi říkal předtím - myslel jsi to vážně?“

Lewis hodil plachtu se zbožím do vozu a připravil si další. „Než mi začneš klást otázky, můžeš mi pomoct to všechno uklidit. Budu se muset přes noc zase přemístit.“

„Přemístit?“

Lewis mu vysvětlil, že v každém městě má povolení zůstat jen jeden den a pak musí prodávat jinde. „Nedivím se, že se Agsir tolik bojí obchodníků. Překračují volně hranice, jsou v podstatě zrádci, když nabízí zboží z Greciy. Jako by Agrevia danou věc neměla lepší,“ pokrčil rameny. „Ale když se nad tím zamyslíš, tak to dává celkem logiku. Taky bys nechtěl platit za něco, co můžeš mít z vlastní země.“

„Jsi až moc ukecaný v tomto světě,“ nadhodil Jeremy tiše. Lewis se na něj nevinně usmál.

„Mám snad raději mlčet jako socha?“

„Ne, je to rozhodně lepší, než abys mlčel a dělal vše na pokyny jiných…“

Oba nakonec nasedli na vůz tažený mohutným hnědým koněm se světlou hřívou. Lewis ho jemně pobídl, aby se vydal kupředu. „Takže… můžeš se začít ptát,“ svolil Lewis, když opustili Biancu a postupovali kupředu skrz les, který svým vzezřením naháněl hrůzu.

„Co všechno si pamatuješ?“ zeptal se Jeremy narovinu.

„Co myslíš tím ‚vším‘?“ zeptal se Lewis ihned zkraje.

„Všechno,“ řekl Jeremy prostě. Lewis se trochu ušklíbl.

„Dobře. Potkali jsme se v Grecii. Jsem obchodník, jak sis mohl všimnout. Aspoň v tomto světě. Ve světech, o kterých se mi zdálo, ve kterých jsem tě neustále potkával, jsem zastával všemožné práce. Učitel, voják, člen kmenu, nějaký lord…“

„Co tedy skutečně děláš?“ zeptal se Jeremy.

Lewis chvíli mlčel a přiměl koně, aby šel trochu doleva, aby se s nimi vůz nepřevrhl. „Spíš by ses měl ptát, co děláš ty,“ odvětil Lewis.

„Cože?“

Lewis na něj konečně pohlédl a nahnul se k němu. „Pamatuješ si, kdo ti dal tento úkol? Tedy spíše práci?“

Jeremy na něj mlčky zíral. „Kdo?“

Lewis si povzdychl. „Nejspíš jsi ztratil myšlenky při prvním přesunu,“ poznamenal si tiše pro sebe.

„Prvním přesunu? O čem to mluvíš?“ nechápal Jeremy.

Lewis na něj znovu pohlédl. Chytil ho za ruku a odhrnul jeho rukáv, aby si prohlédl jeho hodinky. „Jak jsem si myslel. 25. května 2018, 05:26,“ řekl a vzhlédl k němu. „Pamatuješ si, co se tehdy stalo?“

„Ne,“ odvětil Jeremy popravdě. Lewis se smutně pousmál.

„Ani bys nemohl… už tomu bude pár let, kdy se to stalo.“

„Pořád se nechytám.“

Lewis koně zastavil a nahnul se k Jeremymu. Chvíli váhal, jak mu to říct. Nakonec se rozhodl, že to řekne přímo. Bude to pro něj nejlepší. „Jeremy, byl jsi součástí experimentu. 26. května 2018, 17:02, v Kalifornii, v bytě číslo 23., dům číslo 864. Čtyři lidi byli tehdy přítomni. Čtyři chytří lidi, kteří se rozhodli zahrávat si s osudem. Jednomu z nich bylo nabídnuto, aby se jako první zúčastnil cesty do minulosti, byť jsme to neměli pořádně podložené. Mělo se jednat o jednoduchou věc. Ujistit se, že si mladší sestra jednoho z nás nezapomene ráno batoh s cvičným úborem. Jednoduchá věc, která ji však stála život.“

Jeremy na něj nevěřícně hleděl.

Lewis z kapsy vytáhl nějaký deník a fotku. Poté si vyhrnul rukáv na levé ruce a Jeremy sledoval stejné hodinky, které měl i on sám na ruce. Pohlédl na fotku, kterou mu Lewis předal. Byla to fotka jeho a Lewise. Když otevřel deník, měl pocit, že zápisy v něm již četl. Potom vytáhl svůj deník a zápisy kontroloval jeden po druhém. Nevěřil vlastním očím. Všechny záznamy se shodovaly.

Potom mu Lewis předal ještě jednu fotku. Byli na ní spolu s Lewise ještě další dva muži, na které si Jeremy nepamatoval.

„Dne 25. května 2018, 05:26, v Kalifornii. Sestra tohohle muže ráno zapomněla svůj batoh s věcmi na cvičením. Banalita. Ale osud tomu chtěl, aby ji právě tato směšná věc stála život…“

Jeremy na něj pohlédl a snažil se pochopit, co mu říkal.

„Když si to dívka uvědomila, bylo už 5:32. Stála na autobusové zastávce. Její bratr si toho také všiml, ale bylo pozdě. Když se autem rychle vydal za ní, aby jí batoh přivezl, dorazil už jen na místo nehody… Dle svědků se jeho sestra chtěla na poslední chvíli vrátit domů. Nerozhlédla se na přechodu a…“ Lewis nedokončil, jen sevřel víčka k sobě. „Larse, jejího bratra, to úplně zlomilo. Doposud váhal, zda si má zahrávat s minulostí, byť jsme experiment dokončili. Jen bylo potřeba ho vyzkoušet. A bohužel, smrt jeho sestry ho pobláznila natolik, že se tomu rozhodl zabránit. Nenašel však sám odvahu stisknout spoušť. Nechtěl se vrátit do minulosti a riskovat, že by něco pokazil znovu. Proto se obrátil na tebe.“

Jeremy mlčel. Nic z toho si nepamatoval.

„Dřív, než jsem tě mohl zastavit, souhlasils. Když jsem dorazil na místo, abych vám to zatrhl… Bylo pozdě. Vytvořili jsme jen jedny hodinky, které měly mít v sobě lokalizátor a měly fungovat i jako vysílačka. Jen jsme nepočítali, že se v průběhu přesunu pokazí. Proto se náhodně objevuješ všude možně. Proto jsme se s tebou nemohli spojit. Proč jsi přišel o vzpomínky, ale nemohu vysvětlit ani já.“

Jeremy se chytil za hlavu. „Vůbec se nechytám,“ pravil upřímně, když listoval jeho sešitem. „Proč jsi mi neřekl něco ihned?“

Lewis sklopil zrak. „Taky jsem zapomněl,“ přiznal tiše. „Zapomněl jsem na to, že jsi mi byl blízký. Na to, že jsem se vydal do minulosti, abych si zabránil ve změně minulosti. Napadlo mě, že by se stačilo dostat do chvíle, kdy jsi mluvil s Larsem a rozmluvit ti to hned na místě. Ale to by zničilo současnost, jakou známe. Jakékoliv jiné rozhodnutí vytvoří linku, která vytvoří nový svět…“

„Jiné rozhodnutí vytvoří novou budoucnost,“ zašeptal Jeremy souhlasně. „Časový paradox.“

„Správně. Když jsem tě konečně našel a snažil se tě zastavit… Znemožnit ti změnu historie daného světa, bylo pozdě. Nepamatoval jsem si tě. Jen jsem věděl, že danou historii musím zachránit před změnou. I za cenu vraždy. Vzpomněl jsem si teprve až nyní. Díky těm snům.“

Jeremy si protřel spánky.

„Dává to nějaký smysl?“ pohlédl na něj Lewis koutkem oka.

Jeremy se zamyslel. „Tvrdíš mi, že se známe už několik let, že jsem součástí nějakého výzkumu, který se očividně nezdařil, a já sám jsem se rozhodl, že namísto nějakého Larse půjdu a zachráním jeho malou sestřičku? Promiň, ale tohle mi ani selský rozum nepobírá.“

„Je to pravda.“

„Tak mi řekni, co se stalo? Zachránil jsem ji? Setkal se s ní nakonec Lars z našeho světa nebo jenom ten z jiného světa? V čem jsem mu vůbec pomohl?“

Lewis mlčel. „Upokojil jsi jeho duši, že jeho sestra žije v jiném časoprostoru,“ pravil po chvíli.

„Aha, takže jenom proto, že jsem někomu pomohl zachránit sestru, jsem si to musel vodsrat tím, že nyní sám ani netuším, z jakého světa originálně pocházím? Že ani nevím, kdo jsi a zda to, co mi říkáš je pravda?!“ zvýšil na něj Jeremy hlas. „Jak ti mohu věřit? Jak mohu věřit, že jsi to skutečně ty? Ano, pamatuješ si to, ale jak? Sakra, jak? Kde máš nějaký důkaz, že to nebyly jenom sny magora, který to nemá v hlavě v pořádku? Jak nevíš, že nejsem psychopat, co by tě mohl za chvíli zabít? Kdo mi nasadil brouka do hlavy, že musím ničit minulost a zabíjet všechny ty lidi? Kdo?!“

Jeho hlas polekal koně, který se zastavil a stoupal si na zadní.

Jeremy popadl Lewise za hábit a přitáhl ho k sobě.

„Pokud ale rozumím dobře - tobě ty hodinky fungují. Co si je takhle vyměnit, protože já už bych se celkem rád po takové době vrátil domů,“ zašeptal důvěrně.

Lewis chvíli mlčel.

„Netuším, proč si nic nepamatuješ, Jeremy. Ale věř mi, prosím. Vše, co jsem ti řekl, je pravda.“

Jeremy se zamračil.

„Proskakoval jsi skrz světy. Mohli jsme tě jenom monitorovat. Zkoušeli jsme na tebe mluvit, ale nereagoval jsi. Zkoušeli jsme všechno. Dokonce jsme se snažili změnit údaje na tvých hodinkách, aby ses dostal zpátky k nám…“ pokračoval Lewis.

„Asi ne dost.“

Lewis mlčel.

Ta tři slova ho zabolela.

Jeremy netušil, že v jejich originální časové lince, v jejich časoprostoru… byli snoubenci. A Lewis chtěl udělat všechno proto, aby ho zastavil. Netušil, kolik toho obětoval, aby během šesti dlouhých let vytvořili další hodinky, které tentokrát byly schopny fungovat správně. Nemohl mu říct, že se vydal za ním, aby ho zachránil, aby ho našel. Ale protože ho nepoznával, musel se stát tím, kdo historii bude chránit, aby ji jeho snoubenec už více nenarušil. Neřekl mu, kolikrát ho viděl umírat a nemohl mu pomoci. Kolik nocí prokřičel ve snaze se vrátit zpátky a zastavit jeho smrt.

Stiskl čelist k sobě.

„Máš pravdu,“ zašeptal s bolestí v hlase. „Nesnažil jsem se dost. Máš plné právo se na mě hněvat. Ale vše, co jsem ti řekl, je pravda.“

„Tak to dokaž,“ vyzval ho Jeremy, který už nevěděl, čemu věřit a čemu ne.

Vždyť vše, co doposud dělal… pro koho to dělal?

Lewis z kapsy vytáhl nějaké dva zlaté prsteny a nějaký složený papír a ukázal mu je. Jeremy chvíli váhal, než si vzal papír do rukou.

„Ten den jsme to už nestihli,“ Lewis hlesl tiše, když si Jeremy tiše pročítal úhledně napsané údaje. „Protože toho rána ti Lars zavolal… a sebral mi tě před očima. Na úřad jsme nikdy nedošli. A ty ses nikdy oficiálně nestal mým manželem.“