Nechtěl se spoléhat na hodinky na svém zápěstí. Neztrácel naději. Byl tak blízko! Sice jeho odhodlanost na chvíli polevila, ale to neznamená, že se vzdává všeho. Cožpak právě pro tuto chvíli netrpěl?

Doběhl do školy, sotva popadaje dech.

Dnes na nich experimentovat nebudou. Tudíž hodinky zůstanou ve škole! Lars si je domů nebral, Lewis o tom nechtěl ani slyšet, takže je musel Jeremy zamknout v šuplíku. Teď bylo jen zapotřebí počkat, až odejdou… a s hodinkami si buďto pohrát sám nebo je zničit. Nebo počkat, až je dodělají, a potom je vyměnit za obyčejné. Protože když jim je sebere na začátku, prostě si zítra koupí další. Věděl, že taková drobnost by ani jednoho z nich neodradila. Ne po letech výzkumu. Ale když přijdou i finální verzi, zlomí je to všechny. Nebudou chtít pokračovat ihned. A možná… že se takto bude moci vrátit i on sám.

Zpoza rohu sledoval Lewise, do kterého bylo zavěšené jeho mladší Já. Ten pohled pořád bolel, byť to byl on. A přitom mu připadalo, že s Lewisem odchází někdo úplně jiný. Nebyl to on a přitom to byl on.

Zhluboka se nadechl a vydechl.

Se zaváháním se vydal za nimi. Lars odejde chvíli po nich. Není třeba čekat i na něj. Sám se do ničeho pouštět nebude. Na to ho znal až příliš dobře.

 

Byly tři hodiny ráno. Ani si nepamatoval, kdy se naposledy vyspal. Otupěle sledoval Lewisovu spící tvář. A sebe samotného v jeho náručí. Pokud se jeho teorie potvrdí… za pár dní to bude skutečně on, kdo bude objímán, kdo bude usínat v jeho náručí, koho bude líbat na dobrou noc. Semkl víčka k sobě.

Snažil se uvolnit.

Posadil se na zem vedle postele a mlčky sledoval spícího muže, do kterého by se zamiloval kdykoliv znovu. Jeho zelené oči miloval, jeho úsměv mu dodával naději, jeho hlas ho podbízel, aby se nevzdával, když přicházel o rozum. Po celou tu dobu. Čekal dlouhou dobu, než vytvořili druhé hodinky, aby se za ním mohl vydat…

Nyní je tady a on ho přitom nevidí.

Natáhl k němu ruku a spravil mu neposedný pramen vlasů za ucho.

Kdyby ho požádal o pomoc… jak moc by to jeho časoprostor ovlivnilo? Zvýšilo by to jeho šance na bezpečný návrat? Nebo by se rozpadl, protože by porušil zákony? Zákony? K čertu se zákony a všemi pravidly! K čertu s fyzikou a chemií! K čertu se vším! Důležité je, že je nyní tady, žije, dýchá… Dokud je Lewis v bezpečí, naživu… dokud v tomto časoprostoru existuje osoba jménem Lewis, kterou tak důvěrně zná… jeho snažení má pořád smysl. Dokud jeho srdce bije…

Mohl tu neměnnou spící tvář sledovat klidně hodiny, dny… neustále. Každá další započatá minuta byla pro něj nebem i peklem v jednom.

Pohlédl na sebe, kterak ho Lewis drtil ve svém objetí. Jako by se bál, že o něj přijde. Zbývalo jen pár dní, aby se tomu tak skutečně stalo. Na co myslel? Proč si nevšímal jeho náznaků? Proč neviděl nevyřčená slova ohledně svazku? Byl zaslepený. Zahrával si s osudem a bylo mu jedno, že obětuje víc než jen svůj život. Nyní toho litoval a přál si, aby ho nikdy ten nápad nenapadl.

‚Musí se to povést,‘ pomyslel si, než přejel palcem po Lewisově hřbetu ruky. ‚Už kvůli němu… Kvůli nám!‘

Ať si Lars klidně trpí!

My jsme si taky protrpěli svoje!

I když to on nikdy nezjistí… a Lewis si to třeba také nyní nepamatuje.

Ale on bude. Musí - aby věděl, že ta chyba v minulosti ho málem stála všechno, co mu bylo drahé. Musí se to povést. Jeho zdravý rozum, celé jeho bytí nyní záviselo na osudném dnu 25. května 2018, který se nepřetržitě blížil.

 

Skrytý ve skříni sledoval skupinu tří mužů a jejich první pokusy, neúspěšné. Drobné úpravy hodinek, aby fungovaly tak, jak mají. Nejisté zkoušení, které padlo na jeho hlavu, aby se tomu společně smáli, protože to zase nevyšlo. Ten smích Jeremyho bolel víc, než by si kdy představil. Dny utíkaly rychleji. Pokaždé pronásledoval sebe a Lewise, sledoval je, jak usínají v objetí toho druhého, jak se smějí, jak připravují jídlo společně, jak se jen se smutnými úsměvy rozdělují, aby šli do práce.

Pravda…

Kde vůbec pracoval?

Pronásledoval jeden den sebe, aby zjistil, že pracuje v týmu vědců. Na čem pracovali, nezjistil. Nechtěl to vědět. Když to sám a dobrovolně zapomněl, nejspíš to nebylo nic podstatného.

Další den zase pronásledoval Lewise, který byl učitelem na vysoké škole, kde tajně experimentovali.

Usadil se mezi jeho posluchače a zaujatě ho poslouchal, přitom jeho oči byly prázdné.

Vzpomněl si, že se s ním předtím také setkal v jednom ze světů a časů, kde byl učitelem. Nebo si na něj hrál, aby jej zastavil, aby pozměnil historii s ním… Vzpomněl si na jejich cestu vlakem, na kávu, kterou mu daroval, na smích, který mohl poslouchat věčně. Zpozorněl, když se Lewis začal smát a s ním i celá katedra.

Ten smích Jeremyho bolel na prsou, a přesto se musel smutně usmívat a po chvíli se nuceně smát s ostatními kolem sebe. Byl to takový ten hysterický smích těsně před zlomením, těsně před pláčem. A přesto napjatě poslouchal každé Lewisovo slovo, sledoval veškerý jeho pohyb. Byl to ten typ učitele, který by vám dokázal zpříjemnit i ty nejnudnější přednášky. Stačil jeho hlas, úsměv, šarm… charisma… pohled zelených očích do těch vašich a vy byste mu klidně věnovali úplně všechno během jednoho tlukotu srdce.

Nebylo divu, že se do něj Jeremy chtěl zamilovat znovu a znovu.

Svou přednášku skončil zářivým úsměvem a přáním hezkého dne.

Jeremy seděl vzadu… přesto slyšel a viděl vše.

‚Kéž bys ještě chvíli pokračoval,‘ pomyslel si, než vstal a následoval posluchače ven z místnosti.

 

Připojil se k jiné skupině, aby si jeho další přednášku vyslechl.

Pamatoval si každé slovo, co řekl. A nemohl od něj odtrhnout oči. Kdykoliv si ho ovšem Lewis všiml, schoval se pod stůl, předstíraje, že něco hledá. A protože tak učinil vždycky v čas, Lewis jeho tvář nikdy neviděl. Jistě by se poté ptal, co jeho přítel (tehdy přítel, skoro snoubenec… kdyby našel odvahu a konečně se zeptal) pohledává tady, když má být v práci. A přesto měl Lewis drobné podezření, že nejednu tvář vidí téměř na všech svých přednáškách poslední dobou.

Jeremymu nestačila jedna.

Riskoval, ale přál si vyslechnout každou jeho přednášku.

Co kdyby… mohla být zítra jeho poslední.

S blížícím se osudným datem byl Jeremy zoufalejším.

Zatímco jeho druhé Já bylo bezstarostné, aspoň se tak tvářilo, on zažíval muka.

Aspoň pozdě v noci, kdy oba tvrdě spali, jim byl Jeremy tak blízko, jak jen mohl. Nepamatoval si, kdy sám naposledy spal, ale záhadně nepociťoval hlad, žízeň ani ospalost. Možná proto, že jeho Já v tuto dobu všechny tyto činnosti obstarávalo za něj.

Dnes večer seděl na židli a hleděl na Lewisovu spící tvář. Fascinovala ho a přitom uklidňovala. Jindy seděl na zemi a naslouchal jeho pravidelnému dechu. Pokaždé se odvážil o něco víc.

Jednou mu prohrábl vlasy, jindy mu zase vtiskl polibek na tvář, jindy chytil jeho ruku v té své a nepouštěl ho až do brzkých ranních hodin. Dnes večer se ovšem přemlouval k něčemu šílenému a zároveň tak… racionálnímu. Byl to on a byl to Lewis. A zároveň to nebyl on sám. Sevřel ruce v pěst a dodával si odvahy.

Nakonec se snížil a Lewise políbil na rty. Jen letmo. Aby ho neprobudil. A přitom to pro něj znamenalo tolik.

Pokud se mu jeho plán povede… co když to bude mít následky? Co když se stane, že se tímto vymaže z jeho mysli i paměti? Bylo to sice hloupé, ale možné. Kdyby neexistovaly hodinky ani tento nápad zahrávat si s minulostí, nikdy by se možná tolik nespojili. Kdyby tehdy nevešel do té místnosti, nikdy by se nepotkali. Kdyby ho na vysoké škole nikdy neoslovili… nic z toho, co s ním prožil, by se nestalo. A přitom to bylo to, na čem mu nejvíce záleželo.

Sehnul se ještě pro jeden polibek.

Chutnal trpce.

Další noc si přijde pro další…

Než nastane noc 24. května, která se přehoupne na osudný další den, ještě získá plno takových skrytých polibků. Cítil se jako zloděj. Ale cožpak na to neměl právo?

Už neměl ani sílu křičet. Slzy také nepřicházely.

Byl rozhodnutý.

Udělá všechno proto, aby aspoň jeho minulé Já nikdy neodešlo a zůstalo s Lewisem. I kdyby to nakonec nebyl on, kým je nyní, Lewis zůstane zde. Nikdy se nevydá za ním. Když vyruší jednu akci, druhá akce se nikdy nestane. Tudíž Lewis, který nyní pořád čeká v Agrevii, zmizí. Probudí se zpátky ve svém těle, vedle něj. Pokud budou spolu moci žít šťastně aspoň jejich jakési alternativní verze… bude spokojený.

 

Další noc si skutečně přišel pro několik dalších polibků.

Držel jeho ruku v té své.

Protože se jeho minulé Já samo odtáhlo stranou a Lewis se převalil na druhý bok, Jeremy váhal učinit něco, po čem přitom toužil. Opatrně se posadil na postel a kontroloval klidný Lewisův spánek.

‚Aspoň na chvíli,‘ pomyslel si zlomeně.

Ulehl vedle Lewise, omotal kolem něj ruce a přitiskl ho k sobě. Aspoň na chvíli ať cítí to, o co přišel svou vlastní hloupostí!

Skryl svou tvář v jeho hrudi a naslouchal pravidelnému, klidnému tlukotu jeho srdce.

A kousal se do jazyku.

Zvuk, který ho vždycky tolik uklidnil, ho nyní s každým dalším úderem bolel.

„Promiň,“ hlesl šeptem a vzhlédl ke spící tváři. „Omlouvám se, že jsem byl tak sobecký… a neviděl tvé starosti. Omlouvám se, že jsem ignoroval tvé pokusy. Máš plné právo mě nenávidět a ty ses stejně vydal za mnou, abys mě zachránil…“

Hlas se mu zlomil.

Stiskl Lewisovo pyžamo mezi prsty.

„Miluji tě,“ dodal šeptem. „A nepřestanu tě milovat, ať už to dopadne jakkoliv.“

Ztuhl, když viděl Lewisův pohyb rukou. Jenom automatický pohyb ve spánku, kdy si svého milence pokaždé přitiskl k sobě. Jakoby se pokaždé ujišťoval, že je pořád s ním. Jeremy na chvíli ztuhl. Ani si neuvědomoval, jak moc mu chybělo jeho teplo, klidný dech ve spánku… a pevné sevření, které mu vždycky slibovalo ochranu. Na chvíli si dovolil polevit a přivřel oči. Aspoň na chvíli si připomněl, že tento muž žije, že ho miluje… a on se ho dobrovolně vzdal jenom proto, aby pomohl jinému muži. Zradil ho, a přesto ho tento muž pořád miloval, vydal se za ním do nejistoty a pomohl mu až sem.

To nejmenší, co mu může dát na oplátku, je, že učiní jiné rozhodnutí.

„I kdybych měl zmizet, nezapomenu na tebe,“ slíbil mu zoufalým hlasem tiše. Ještě chvíli svíral jeho pyžamo mezi prsty, než stisk pomalu povolil. Lewis se po chvíli sám překulil na druhý bok. Jeremy vstal a pousmál se, když viděl ruce hmatat na prázdno, než se Lewis přitiskl k jeho druhému Já. „Děkuji ti,“ zašeptal. „Miluji tě, Lewisi. Požádej mě o ruku dřív, než se rozhodnu udělat kravinu. Moc dobře víš, že na to čekám. Znáš i mou odpověď. Ale ta nejistota je hrozná, že ano?“

Po chvíli se kousl do spodního rtu, než spěšně odešel z jejich bytu.

Zůstat tam ještě chvíli, možná, že by udělal hloupost.

Takto mohl chodit po městě a křičet své zoufalství do jarního brzkého rána, aniž by rušil spánek někoho, koho znal.