(svět Femina, sídlo hraběnky Snowové, Nová Puella, čtvrtý den bohyně války, Anatt, rok 130 Nové doby)

„Jak to myslíš?“ zvýšil lord Snow hlas a praštil rukami o stůl, až hrníčky s čajem nadskočily. Anna ho sledovala pevným pohledem, zatímco jí po boku seděla překvapená Lucy. Najednou jim vtrhl do pokoje, Jeremy hned v závěsu za ním, a začal takhle vyvádět. „Kdo ti dává právo poslat Tristana pryč?“

„Uklidni se,“ řekla Anna vstřícně a vstala. „Tristan to sám navrhl. Chce studovat. A chce se osamostatnit. Poznat svět. Neřekl ti to, protože věděl, že bys nějak takhle reagoval.“ Pohodila skoro až lhostejně, znechuceně rukou.

Jeremy si všiml, že se Lewisův pohled změnil. Rychle ho odtáhl stranou, jinak by možná učinil něco, čeho by litoval. Naštěstí nadávky ztlumily dveře. Anna si vyměnila starostlivý pohled s Lucy.

„Měla jsi ho lépe vychovat,“ slyšel Jeremy přísný hlas své ženy, když držel Lewise u sebe, zatímco plavovlasý muž zuřil a přitom se třásl. Bylo běžné, že se mladí studenti posílají do světa, aby ho poznali, aby se osamostatnili. Domů se vrátili již vzdělaní, aby se mohli připojit ke svým partnerům. Většinou se ale posílali ve věku osmnácti a více let. Proč se hraběnka Snowová rozhodla pro tuhle změnu? Stálo za tím její osobní zášť, protože její holčička svého bratra měla raději než ji? Nebo snad mladík viděl něco, co neměl? To věděla jen Anna. A ta musela mlčet. V zájmu jejím a v zájmu Lucy.

A stejně tak musela umlčet i Tristana. Dítě, které se muselo narodit jako syn.

 

Žádné velké rozloučení se nekonalo. Matka svého syna jen slabě objala a popřála mu hodně štěstí při studiích a v životě. Lásku, kterou mu matka nedala, dostal od svého otce. Ale o tu nestál. Nuceně jeho objetí přijal, aby neurazil jeho hrdost. O to větší potupení bylo, když tuhle scénu sledoval i manželský pár Barnettů, lidí, kteří z jeho rodičů udělali smilníky a hlupáky! Znechuceně ty dva sledoval, jak si hrají na pár. Nenáviděl je a pohrdal jimi. Kdyby je jeho rodiče nezbožňovali (doslova), řekl by jim, aby ihned opustili jejich pozemek. Prozatím jako hlavní dědic (dle smlouvy) by na to měl právo. Až jeho malá sestřička povyroste a naučí se psát, smlouva se přepíše s jejím podpisem. Už ho nebude potřeba. Titul dědice mu bude sňat a převezme ho malá holka.

Beze slov sbohem usadil se do kočáru a chladně řekl kočímu, aby vyrazil. Nemohl se už déle dívat na tu frašku, která se kolem něj hrála. Falešné slzy pedantské matky ho vytáčely. Smutný pohled falešného otce ho znechucoval.

‚Zaplatíte za pošpinění zákonů Nové Puelly,‘ pomyslel si mladík, jehož mysl se toho večera, kdy vystřízlivěl, pokřivila. ‚Všichni zaplatí. Nová doba skončí tak brzy, jako začala. Vše se musí očistit a vrátit do původního tvaru!‘

Co nikdo neviděl (nebo to všichni přehlíželi) v očích mladého muže, se brzy mělo stát jeho zbraní vůči všem arogantním, slepým hlupákům kolem něj. Bude to právě Tristan, kdo jim jednoho dne všem otevře oči. Bohyně Anatt byla jeho spojencem, přislíbila mu svou věrnost, když viděla zdárnou budoucnost pod jeho vedením.

Nová doba musela skončit.

Nová Puella musela shořet.

Váhy války a míru se daly do pohybu.

Bohyně Anatt čekala příliš dlouho na příchod někoho, kdo ji opět pobaví.

 

(svět Femina, letní sídlo hraběnky Snowové, Nová Puella, šestý den bohyně války, Anatt, rok 130 Nové doby)

Lewis se opřel o Jeremyho záda a hrál si se stéblem trávy mezi prsty. Jeremy měl ruce sevřené, opřené o kolena a mlčel. Opět se takhle tiše, nenápadně, mimo zrak ostatních sešli v letním sídle manželky Lewise. Místo toho, aby byl se svou dcerou a manželkou, souhlasil Lewis s víkendem, který by strávil s Jeremym. A místo toho, aby byl Jeremy po boku své ženy a pomáhal jí, pokud by měla zájem o jeho názor, napsal Lewisovi v dopise, že ho manželka jistě pár dní postrádat nebude.

‚Takže pokud to tvá rodina dovolí, chtěl bych se znovu setkat. O samotě. Jen s tebou,‘ psal ve svém dopise, za který se nyní trochu i styděl.

Uplynuly sotva dva dny, kdy Tristan odjel. Chtěl, aby přišel na jiné myšlenky. Ale sám netušil, co by měl udělat. Bylo mu jasné, že Tristana jeho matka neposlala tak rychle pryč jen tak. Měla k tomu důvod. Jaký?

Lewis se přestal o něj opírat a ulehl do trávy vedle něj. Jeremy si po chvíli také lehl. Váhavě nahmatal jeho ruku a stiskl ji. Pevný stisk Lewise ho ujistil, že nelituje, že je tady s ním. Jeremy věděl, že by nebylo moudré ptát se, na co myslí. Přesto to chtěl vědět. Pohlédl na jasné slunce, které se skrývalo v koruně stromu.

Čtyři roky uplynuly od chvíle, kdy se tady objevil.

A pořád si nebyl jistý proč.

 

(svět Femina, dům zámožné rodiny Stuartů, Nová Puella, dvacátý den bohyně učenosti, Sarasvátí, rok 135 Nové doby)

Tristan Snow kráčel s hlavou vztyčenou. Rytmus jeho chůze dokazovala hůlka, která pravidelně udeřila do země po každém třetím kroku. Na rozkaz svojí matky se měl zde setkat s dědičkou jména Stuartů, přijmout potupně její jméno a být jejím okrasným šperkem. Pět let svobody ho však naučilo jednu věc. Když nemá po boku ženy ani muže, když je naprosto sám, mohou jeho myšlenky konečně volně plynout. Nemusí se přetvařovat. Může vypustit své temné postřehy kolem sebe a bavit se bez rozpaků. V průběhu těch pěti let se mladík změnil k nepoznání. Ignoroval otázky svých rodičů, když padly dotazy na školu. Neřekl jim, že do školy chodil jen první tři měsíce, pak se jen potloukal kolem školních budov. Protože nesl jméno Snowů, nikdo mu neodporoval. Jeho matka byla na té škole vyhlášená premiantka a dávala jim štědré dary.

„Sire Snowe, už vás očekáváme,“ pouklonil se mu sluha. Tristan ho zchladil svým nehezkým pohledem, až mu sluha uhnul rychle stranou. „Sire Snowe?“ zavolal za ním, když mladík vtrhl bez ohlášení dovnitř do místnosti, kde na něj měla očekávat rodina Stuartů.

Mladá dívčina s úsměvem omluvila jeho neomalenost, přeci jenom pět let poctivě studoval a byl mimo dohled rodičů. Její světle růžové šaty měly výstřih skoro až do žaludku, přesto v sobě skrývaly poklady. Co zdědila v kráse po matce, jí však chybělo v chytrosti po otci. Byla sice ztělesněním Afrodity, ale rozumu pobrala jenom velmi po málu.

Tristan se shovívavě usmál, omluvil se za své zpoždění a usadil se na své předem určené místo.

Lady Stuartová hrdě přikývla. Zeptala se ho na zdraví rodičů. Odpověděl skromně. O rodiče se přestal zajímat před pěti lety. I ona byla na té pochybné oslavě, tiše tomu přihlížela a co udělala? Houby! Nese tudíž stejnou vinu.

„A co vaše studia? Slyšela jsem, že prý excelujete,“ pokračovala lady Stuartová ve výslechu. Neprovdá přece svou nejstarší, překrásnou dceru nějakému chuligánovi, který měl štěstí a narodil se do rodiny Snowů. Pokud bude stejně zkušený v posteli jako jeho otec a dá její dceři plno dětí, bude šťastná. Nepotřebuje vzdělání. Stačí, když bude pohledný doplněk bez mozku a bude plnit své povinnosti.

„Ano, mé známky byly prý nad očekávání,“ chlubil se Tristanem vymyšlenou lží, která se stala pravdou díky vlivu jména jeho matky a občasným uplácením.

„Výborně,“ usmála se pohledná, mladá dívčina a zatleskala, až její ňadra poposkočila. „Matko, přestaňte již s výslechem,“ stočila pohled modrých kukadel na svou matku.

„Chci se jen ujistit, že bude pro tebe vhodný,“ připomněla jí matka přísně.

„Určitě bude. Že, Tristane?“

„Určitě budu,“ souhlasil Tristan s úsměvem.

„Vidíš, matko?“ zeptala se dívka.

Paní Stuartová si zhluboka povzdychla. Její manžel jí přejel po hřbetu ruky. Tristan ty dva sledoval. Ukázková rodina. Manželé a zdravá dcera. Tak by měla rodina vypadat. Ne to, o co se pokoušeli jeho rodiče.

Ještě padlo pár otázek na jeho zdraví a vychování, poté byla paní Stuartová spokojená.

Domluvili se na datu svatby.

Mladý sir Snow odjížděl s úsměvem na tváři.

Svým rodičům oznámil jen výsledek jejich jednání.

Když však tu noc ulehal do své postele, neusmíval se. Temnota v jeho očích přerostla. Tohle divadlo již brzy skončí. Postará se o to!

 

(svět Femina, dům zámožné rodiny Stuartů, Nová Puella, dvacátý druhý den bohyně učenosti, Sarasvátí, rok 135 Nové doby)

Během deseti dnů byla svatba připravená, všichni hosté, kteří se mohli dostavit, byli pozváni. Ti, kteří nemohli, dostanou alespoň fotografii novomanželů a jejich vstřícný dopis s pochopením, že se nemohli dostavit.

„Uprav se trochu,“ sykla Anna tiše a snažila se upravit synovy rukávy. Pak se na něj vlídně usmála, chytila jeho tváře do dlaní a políbila ho na čelo. „Nezklam mě, synu. Stuartova rodina je velevážená, blíží se skoro k postu králů v této zemi. Nemohla jsem ti vybrat lépe. Ujisti se, že Viktorie bude spokojená.“

„Jistě, matko,“ odvětil Tristan naučenou frázi.

„Uklidni se, Anno. Viktorie ho čistě miluje a Tristan jí také jistě propadl. Podívej se, jak dnes září,“ usmál se Lewis a chytil svou ženu za ruku.

Tristan skutečně zářil.

Na rychle zařízenou svatbu dorazilo nakonec víc hostů, než se počítalo, ale to nijak rodiče nevěsty nezarazilo. Byli připraveni na vše.

Dokonce i manželé Barnettové dorazili, byť lady Barnettová vyřkla námitku, že možná v tu chvíli bude ještě mimo Novou Puellu z obchodních důvodů. Původně tomu tak mělo být. Nakonec domluvenou schůzku urychlila o několik dní, aby stihla svatbu syna své velké přítelkyně, lady Snowové. A aby ji po dlouhé době zase viděla.

Rodina Stuartů si vždy potrpěla na výstřednostech a velkých oslavách. Proto všichni dychtivě očekávali, čím je překvapení tentokrát. Jejich nejstarší dcera se vdávala. Nesměli zklamat a museli je překvapit něčím velkolepým.

A skutečně překvapovali.

Tří patrový dort, hromada svíček a různých ozdob na něm, vše sladěné do smetanové barvy, hosté při vstupu dostali dokonce i bílé růže, aby ladili, pokud by jejich barvy šatu neodpovídaly hlavní barvě. Mladá Viktorie Stuartová jenom zářila a nemohla posedět na jednom místě ve stanu, který byl určen pro nevěstu. Tristan Snow byl ve svém vlastním stanu, kde byli i jeho spolužáci a mládenci z okolí, aby mu popřáli hodně štěstí a pomohli mu zkrátit dlouhé čekání. Ne, že by si s nimi kdy rozuměl nebo se s nimi vůbec kdy bavil.

Ale byl rád za společnost.

Po vzoru ostatních házel do sebe jeden pohár vína za druhým. Ale zůstával bdělý a střízlivý. Vysoká tolerance alkoholu se u něj projevila před pár lety. Ne, že by sám experimentoval a popíjel se svými spolužáky během svého studia, ale přišel na to náhodou. Kdykoliv se konala hostina na počest nejlepšího studenta, všichni tam museli povinně jít. To, že se ostatní opili během první skleničky, jen podnítilo Tristanovu myšlenku, že alkohol snáší mnohem lépe, než očekával, byť mu k srdci nikdy nepřirostl.

 

Nastala chvíle, kdy by se měl brzy novomanželský pár dostavit před hosty a odříct slib důvěry a lásky před nimi před všemi. Ženy komentovaly Viktorii, jak půvabná je. A také si šeptaly o Tristanovi, že je stejně pohledný jako jeho otec a oči má jako smaragdy. Anna se hrdě usmívala a nemohla být šťastnější. Lewis sledoval svého syna a radoval se za něj, že mohl získat ženu, která se jemu líbí a se kterou si dokonce i rozumí, že jeho manželství bude stejně šťastné, jako to jeho.

Když mladý pár došel ke knězi, kněz poprosil o klid. Mluvil dlouhou dobu. Ptal se jich na všemožné sliby a oni odpovídali. Naučené fráze jejich předků Tristana unavovaly, ale musel je odříkat všechny.

Velká oslava jenom pro prázdná slova.

„Na důkaz oddanosti a lásky vyměňte si svatební prsten a polibte se, nechť vám bohyně Afrodita požehná a nechť bohyně Sarasvátí dohlíží nad tímto svazkem ochranným zrakem po celou dobu.“

 

Když velká slavnost svatby skončila a Tristan odtančil povinný tanec se svou manželkou, vydal se k jejím rodičům, aby jim řekl pár slov díků, jak bylo zvykem. Viktorie se na něj radostně zavěsila a nepouštěla ho.

„Mnohokrát vám děkuji, lady Stuartová, lorde Stuarte,“ pravil Tristan rozvážně a před oběma sklonil hlavu. „Nemohl jsem být vybrán krásnějším diamantem, než kterým je vaše dcera.“

Lady Stuartová se zvonivě zasmála, omámena sladkým vínem. Lord Stuart jen hrdě přikývl.

Tristan pustil ruku své manželky a znenadání objal lady Stuartovou. Ta na něj zmateně pohlédla a nepohnula se.

„Opravdu vám děkuji,“ řekl Tristan s úšklebkem.

Lady Stuartová na něj hleděla s vykulenýma očima jako sova. Z pusy jí náhle stekl tmavý pramínek krve.

„Má drahá!“ vydechl lord Stuart a pohoršeně sledoval, jak jeho žena klesá k zemi s dýkou v břichu, její bílý šat se barví do ruda a její život z ní vyhasíná. „Doktora!“ zakřičel na hosty okolo polekaně a klesl ke své ženě.

„Zábava začíná,“ pronesl Tristan vesele, zatímco jeho oči byly temné.