(svět Femina, sídlo hraběnky Barnettové, Nová Puella, první den bohyně úrody, Ceres, rok 127 Nové doby)

Než se Jeremy nadál, ve světě Femina strávil již celý rok. Celý rok, kdy se tajně setkával s Lewisem, daleko mimo zrak společnosti. Celý rok byl po boku své manželky, která vedla obchod, byla tváří politiky a cudnosti, zatímco skryta za závěsy vlastního sídla si užívala se svou tajnou milenkou. Kdy na její „aférku“ přišel? Byla to vlastně shoda okolností, úplná náhoda. Lewis ho na chvíli opustil, aby si šel umýt tvář od potu (po předtím dobře odehraném zápase ve sportu, který zdánlivě připomínal badminton nebo tenis). Jeremy chtěl jít do knihovny, kde většinou měli čas a prostor… a hlavně soukromí. A sotva otevřel dveře, zůstal strnule stát, naprosto zticha. Viděl svou ženu, jak sedí na stole a má cudně stažené šaty z ramen, zatímco manželka Lewise její nahou kůži něžně líbala. V zájmu vlastního bezpečí (a cudnosti těchto dvou žen) se vypařil stejně tiše, jako předtím přišel. Když se Lewis vrátil a ptal se, zda si půjdu zase číst, navrhl, aby se šli raději projít. To, co viděl za dveřmi knihovny, mu nemohl říct. Věděl, že by pak místní historii ovlivnil až příliš.

 

Následující měsíc, měsíc Afrodity, bohyně lásky, měl opět naplnit svou povinnost, coby manžel. Lucy to sice nikdy neřekla nahlas, ale pohled na její zakulacující se přítelkyni ji činil šťastnou ale smutnou zároveň. Bylo to její druhé, které čekala. A mezitím Lucy stárla, bez dědičky či dědice, bez možnosti někomu předat veškeré to dědictví. Ve strachu, že by o svou přítelkyni přišla, když by z ní byla opět matka na plný úvazek, vemlouvala jí, že jedno dítě jí musí přece bohatě stačit, byť je to chlapec. Dobře ho provdá a ujistí se, že bude mít lepší život. Ale Anna se těšila z pozornosti Lewise a ze svého narůstajícího bříška. Jeremy netušil, co se s Lucy dělo. Její mysl potemněla. Aniž by si to uvědomila, jednou večer se Jeremymu svěřila, že pokud nebude mít dítě i ona, musí Lucy o dítě připravit.

„Zbláznila ses?“ zhrozil se Jeremy.

„Ne, je to pro její dobro. Další dítě jí způsobí bolesti. Nebude tak přitažlivá a krásná… Bude náladová v době těhotenství,“ mluvila jako bez duše.

„Lucy…“

„Pochop to. Stačí jedno dítě, i když je to chlapec.“

Jeremy na tohle nemohl nijak reagovat. Pokud by reagoval, porušil by jeden ze zákonů z tohoto světa. A to si dovolit nemohl. Znamenalo by to jeho smrt, byť by to myslel dobře. Odporovat manželce se nesmí. Když nastal dvacátý devátý den bohyně Afrodity, Jeremy doufal, že doktor jeho manželce řekne, že je těhotná. Z pohledu našeho světa by to bylo nemožné, ale v tomto světě, kdy se děti rodily jen ve dvou měsících v celém roku, kvůli omezenosti milostných aktů mezi manželi právě jen na měsíc Afrodity, to bylo běžné. Ženy používaly tabletky, aby urychlily své těhotenství. Někdy se stávalo, že potratily nebo porodily postižené dítě, jehož ohyzdnost mohla soutěžit s Quasimodem.

Toho dne odešla Lucy s prázdným pohledem v očích do zahrady.

Jeremy věděl, že je to jeho chyba. Nemiloval ji. Z donucení nemůže vykvést nikdy nový život, ať už se snažíte jakkoliv. Možná to Lucy cítila, proto mu nic nevyčítala. Vina na její straně nebyla - doktor jí řekl, že její lůno by mohlo nést již několik zdravých dětí. Pokud by měla někoho, kdo by svolil s ní mít děti. Větší urážku si doktor nemohl dovolit, proto byl ještě téhož dne popraven na rozkaz rozhořčené Lucy. Za urážku její osoby a jejího manžela. Tu noc ho Lucy k sobě nepustila. A ani následující dny z měsíce bohyně Afrodity. Rouhala se a Jeremy slyšel její nářek nad tím, že ji Afrodita opustila. Nedopřeje jí dítě, po kterém toužila, zatímco osoba, kterou hříšně miluje, už ve svém lůně nosí druhé dítě. Dítě, které je jejího manžela. Dítě, které bude mít sourozence. Dítě, které se narodí zdravé a veselé…

Ani Jeremyho slova útěchy, že nemusejí nikam spěchat, ji nijak neuklidnila.

‚Možná bych měl změnit právě to,‘ pomyslel si. Ale jak? Pochyboval, že by dokázal přemluvit zbylé ženy, aby svolily k milování se svými manželi častěji než jeden měsíc v celém roce. Kdyby to však navrhl, jistě by zemřel. Bylo by to rouhání a pohrdání místních tradic. Zkusit by to mohl, zase by se ale dostal na začátek. Rozhodl se být tentokrát trpělivý. Jistě se najde i jiný způsob, než přímá slova o citlivém tématu.

 

(svět Femina, sídlo hraběnky Barnettové, Nová Puella, šestý den bohyně sváru, Eris, rok 127 Nové doby)

Uběhl více než týden o oznámení, že Lucy není těhotná. Nálada v domě byla celkově pochmurná. Proto, když Jeremy ve schránce našel dopis s erbem rodiny Snowů, váhal, zda jí ho má předat nebo jí ho dát později. Má sahat do hnisající rány? Má jí dovolit, aby se setkala se ženou, kterou tolik miluje a zároveň ji nyní tolik závidí? Nakonec se rozhodl své ženě dopis předat. Ta si ho tiše přečetla. Po chvíli vstala od stolu a přešla ke krbu. Jako robot bez citů dopis roztrhala a vhodila do ohně. Jeremy mlčel. Jen k ní přešel zezadu a pohladil ji po ramenech. Chladně ho od sebe odstrčila.

„Nesahej na mě,“ procedila chladně skrz zuby.

Zase je tam, kde začínal. Skončila vláda Afrodity a on je zase jen nehezký a nechtěný kus doplňku své ženy. Jeho slova k ní už nedolehnou.

Obával se případného setkání Lucy a Anny. Přeci jenom tento měsíc ovládala bohyně Eris. Stejné obavy měl i Lewis, když mu ve svém dopise vylíčil, co se děje v jejich sídle. Rozhodli se, že by se jejich manželky neměly delší dobu scházet, aspoň do konce měsíce. Jenže to znamenalo také, že jejich tajná pošta musí bezprostředně skončit. Celý měsíc bez dopisů nebo setkání s mužem, po kterém Jeremy šílel. Nemyslitelné, šílené. A přitom nutné.

A bohužel nemožné.

Přestože si slíbili, že další dopis přijde až s příchodem následujícího měsíce, Lewis nevydržel a napsal jako první s prosbou o tajnou schůzku.

 

Jak dlouho je možno udržet tajemství?

Jak dlouho je schopný člověk se přetvařovat?

Láska bolí. Nevybírá si své oběti nahodile. Dlouhou dobu je sleduje, potutelně se usmívá a pak se představí jako důvěrný přítel. Nechá lidi, aby se pomalu seznámili, poté sobě propadli a zamilovali se do sebe. Nevybírá si dle pohlaví, věku nebo společenského postavení.

Stejně tak zášť si nevybírá. A její věrná kolegyně závist se také ráda přimotá na scénu, když se jedná o city.

Na počátku roku 130 Nové doby se v sídle hraběnky Barnettové událo hned několik událostí.

Oslava nového roku byla na spadnutí a plno významných osobností přijelo, aby se přesvědčilo, že hraběnka Barnettová je pořád silnou osobností, byť doposud nebyla schopna dát ani jedno dítě. Lucy Barnettová cítila jejich pohledy a slyšela jejich klepy, přesto se usmívala a po boku svého manžela je vítala. I Jeremy cítil nehezké pohledy a slyšel šepot, kdy ho ženy urážely jako neschopného manžela, který se nehodil už ani na okrasu.

Jeremy navrhl Lucy, že jí bude po boku z prostého důvodu.

Až hraběnka Snowová přijede a ponese své malé dítě v náručí, musí Lucy zachovat klid. Usmát se a jako věrná kamarádka jí být po boku. Jen slepý by si nevšiml napětí mezi nimi, když byli předtím na návštěvě. Bouřka, která hrozila každou chvílí velkým výbuchem, skrytá za věrným úsměvem a otázkami, zatímco Lucy fascinovaně hladila velké břicho své milované. Břicho, pod kterým kvetl nový život.

Kolik nocí proplakala?

Kolik šminek na sebe dala, aby dnes večer svou tvář skryla za maskou dokonalosti?

 

„Mrzí mě to… To s Lucy,“ začal Lewis váhavě, když opět opustili parket a postávali venku. Oba se cítili špatně pro toho druhého.

„Co se dá dělat. Asi jí není souzeno mít se mnou dítě, když ji ani nemiluji,“ podotkl Jeremy tiše. Lewis na něj mlčky pohlédl. Ano, rouhal se, ale co mu zbývalo? I kdyby ho nyní někdo zabil, začal by zase znova. Stejně netušil, co má změnit. Tenhle směšný systém? Nebo má někoho zabít? Koho?

Lewis ho ztrápeně sledoval. Pohladil ho něžně po ruce a snížil se k jeho uchu. „Není to tvoje chyba,“ zašeptal soucitně. „Někdy nemají ženy přáno, aby měly mnoho dětí.“

Jeremy mlčel. To nebylo to hlavní. Nebyl schopen dát Lucy potomka. Je zde možnost rozvodu? Druhého manželství, aby byl zplozen potomek? Možná že pak by byla Lucy šťastnější. Pak by zářila stejně jako Anna.

„Naše ženy spolu mají poměr,“ slyšel se, jak říká.

Až poté se vzpamatoval. Váhavě pohlédl na Lewise, který ho zmateně sledoval. Jeho tvář se rozzářila v úsměv.

„Všiml jsem si,“ řekl jen a zahleděl se někam daleko před sebe. „Vadí ti to hodně? Alespoň nemusíme mít výčitky.“

Jeremy ho šokovaně sledoval. On to věděl a nic mu neřekl? Je to zcela běžné? Děje se to tak snad v každé rodině? Povzdychl si. Takže se trápil zbytečně?

„Myslíš, že bychom se jim měli přiznat?“ zeptal se jen.

„Myslíš si, že by se ty dvě přiznaly?“ pousmál se Lewis smutně.

„Ne.“

„Tak vidíš. Byla by to potupa pro obě strany. Přiznat si něco tak hříšného a přitom pochopitelného. Proto raději budeme chodit kolem horké kaše a tajit to.“

Jeremy mu dal v duchu za pravdu a opřel se o zábradlí. Lewis se opřel o něj a usmál se pro sebe. Chytil ho za ruku.

„Ale pokud by přišlo někdy na přímou konfrontaci, postavím se za náš vztah,“ zašeptal mu do vlasů. Jeremy přivřel oči.

„Já vím, udělal bych to také,“ řekl s upřímným úsměvem.

Lewis se k němu sklonil, aby ho políbil.

Co však netušili, byly dva páry zelených zvědavých očí, které je zaujatě sledovaly. Spíš jen jeden pár. Druhý pár očí se líně zavřel po chvíli.

Tristan, kterému toho roku bylo sedmnáct let, v náručí držel svou malou spící sestřičku. Nevydal ani hlásku. To, čeho byl svědkem, nechápal. Bylo to hříšné, bylo to rouhání. Bylo to nechutné! Pobuřující! Předci se museli obracet v hrobě, když viděli, jak jeho otec líbá jiného muže.

Za co tehdy bojovali, když vznikla Nová doba?

Za tohle?

Přitiskl svou sestřičku sobě na prsa a couvaje zmizel zase uvnitř sídla, pořád pohoršen tím, co viděl. Jeho otec líbal lorda Barnetta. Jak nechutné, odpuzující! Vždyť jsou to přece oba muži… jak si to mohou dovolit? Ani jako žert to nevypadalo.

To, jak mluvili.

To, jak se na sebe dívali.

Svou sestřičku předal chůvě, aby se o ni postarala, zatímco spěchal za matkou, aby jí řekl, čeho byl svědkem. Stáro sotva sedmnáct let srdce mladého muže bylo zmatené. Neznámý vůči milující lásce jiné, než k ženskému pohlaví či mateřské, nechápal činy svého otce.

Když však vtrhl do pokoje, kde se měly jeho matka a hraběnka Barnettová nacházet, jak mu řekla jedna z chův, nemohl uvěřit vlastním očím. Zůstal strnule hledět na to, co se před ním odehrávalo.

To, že jeho matka se vrhla na rty hraběnky Barnettové.

To, že hraběnka Barnettová držela jeho matku kolem pasu.

To, že se jejich těla dotýkala tak těsně, jak se mohou jen dotýkat těla manželů v období Afroditiny vlády.

To, že jeho matka tiše zavzdychala do polibku, když jí hraběnka Barnettová přejela po skrytém prsu.

Jak zareaguje mladá duše, jehož svět a vše, co měl doposud ctít bez otázek, se mu rozpadl přímo před očima?