Zahradník

 

Naštěstí Faileon musel počítat se vším. Znal jednoho lidského šlechtice, který měl zámek dál od hlavního města. S ním měl dobré vztahy ještě před uzavřením hranic.  Doufal, že přijme jeho neočekávanou návštěvu a poskytne mu vhodné ubytování. Knížete prakticky viděl vyrůstat v dospělého muže. Nakonec se tedy rozhodl zariskovat a doufat v přijetí.

Po necelé hodince kočár dokodrcal po nekvalitní prašné cestě až k branám toho panství. Faileon si to zde stále pamatoval, i když to již bylo mnoho let. Nechal ohlásit svůj příjezd po strážci, který hlídal bránu a vyčkával ve svém kočáře.

 

Cassius

Nebyl to myslím nijak zvláštní den. Ráno jsem vstal za úsvitu. Otevřel jsem oči a chvíli je pouze upíral do stropu malého domku, který jsem obýval se svým otcem. Otcem… Až když umíral, jsem se dozvěděl, že to nebyla tak docela pravda.

„Je mi to líto, Cassie, ale musím… musím ti něco říct,“ vypravil ze sebe z posledních sil na lůžko upoutaný starý muž.

„Měl bys odpočívat,“ snažil jsem se mu říct a ignorovat při tom tu bodavou bolest na hrudi z blížící se ztráty jediné milované osoby, kterou jsem na světě měl.

Chytil mě za ruku.

„Nemůžu…!“ vyhrkl a zakuckal se. Plácl jsem ho po zádech, ale nepomáhalo to. Na čele se mu leskl pot a jeho slepé oči se zalévaly slzami.

„Víš,“ začal, když konečně znovu popadl dech a svezl se do peřin, „já nejsem… nejsem tvůj otec, chlapče.“

- Cože?! - Zhrozil jsem se kdesi uvnitř svého nitra. – Ne, to jistě není možné… - Ujišťoval jsem sám sebe. To nemohla být pravda. Prostě nemohla. Nejen že mi umírá otec, ale ještě ani není mým otcem? Když ne on, tak kdo tedy?

„Tehdy… Byla veliká bouře. Náš pán… se vrátil z vyjížďky a přivezl cosi zamotané v látce.“ Přes dušnost mu bylo stěží rozumět. „Asi za týden… se pak zavřel ve svých komnatách, kde si nechával topit i v horkých letních dnech. A když potom vylezl… přišel ke mně a přinesl tě s sebou…“

Vytřeštil jsem na něj oči a odmítavě, či snad nechápavě, kroutil hlavou.

„A-ale…“

Pohladil mě po tvářích a usmál se. ,,Jen jsem chtěl… Abys znal pravdu…“ pousmál se, ale byl to shovívavý úsměv umírajícího starce, který působil jen jako další nůž, zabodnutý hluboko do mého srdce…

Přetočil jsem se na bok. Už to nebylo o prolévaných slzách, jako tehdy. Už to bylo rok. Čas bolest zmírnil, ale vyléčit ji nedokázal. Díval jsem se na tu místnost a viděl, že se od té doby vlastně vůbec nezměnila.

Dovolil jsem si sám pro sebe hořké pousmání. Měl bys vstávat, Cassie… Zahrada čeká…

Jako každý jiný den.

Opláchl jsem si v lavoru horní polovinu těla, vlasy pouze rozčesal, oblékl si plátěnou košili šedé barvy, pracovní kalhoty, na hlavu nasadil slaměný klobouk, který měl skrýt mé zvláštní stříbrné vlasy, pojedl k snídani krajíc chleba s tvarohem a vyšel do svěžího rána.

Ano, vždycky jsem tušil, že je se mnou něco divného. Ještě jsem neviděla člověka, co by mi byl podobný. I lidé na mě koukali, jako bych přišel z jiného světa a povětšinou se mě stranili. Dříve jsem se ptal, zda jsem nějaká zrůda. Ale otec vždycky říkal, že to jací jsme, neurčuje, jak vypadáme, ale jak se chováme a jací jsme uvnitř. Tehdy jsem tomu příliš nerozuměl, ale dnes již myslím, že rozumět začínám.

Zrak mi padl na sídlo mého pána. Nebyl to klasický hrad, jaký by se dal u hraničního přechodu očekávat. Jen malé, přesto impozantní zámeček, utopený v zahradách, o které spolu s dalšími zahradníky a pomocníky, pečuji.

Okna se leskla v záři slunce, jako drahokamy, podloubí skýtalo stín strážím, kníže snídal na terase. Jeho syn jel na svou ranní projížďku a vše působilo idylickým dojmem klidu a pokoje.

Obloha bez mráčku, ranní chlad a rosa opadávaly a na mě čekala spousta práce na knížecí zahradě.

Jde se zalévat…

Pousmál jsem se slunci v ústrety. Doléhaly ke mně hlasy jiných lidí. Veselé, i otrávené, že v tak krásný den mají tolik povinností. Ale já si nestěžoval. Do smíchu mi zprvu tedy také zrovna nebylo, ale i mně se úsměv na rtech usadil, když jsem pozoroval ty, kteří se dokázali smát od srdce.

Nosil jsem kropáče s vodou a o nic jiného než svou práci a zahradu se nestaral. Voněl jsem ke květinám, kde trčela nějaká neposlušná větvička, jsem ji ustřihl a v neposlední řadě bylo třeba zasadit sazeničky tulipánů ve znaku rodu, našeho pána. Těšil jsem se na to celý týden, ty sazeničky jsem sám osobně vybral v nedalekém městečku, již před dvěma dny. Dnes konečně přišel čas, kdy bych se do toho rád pustil.

Počkal jsem si po obědě. Nanosil sazeničky v květináčích a začal opatrně hloubit dírky v zemi, abych je zasázel.

Ten erb měl být jako každý rok vysázen u hlavní přístupové cesty k zámku. Já začal z pochopitelných důvodů na jeho vzdálenější straně a pomalu ale jistě postupoval blíž k cestě. Bavilo mě to, pokud se tomu tak dá říct. Dělal jsem svou práci rád. Vlastně to bylo jediné, co jsem doopravdy ovládal a uměl. Těšil jsem se z krásy květin, jako se jiní muži těšili z krásy mladých žen. A uměl jsem je mít stejně tak rád…

Práce mi šla od ruky. Již za několik hodin bylo vše hotové a ještě se nezačalo ani šeřit. Odnesl jsem květináče do kůlny vedle zahradnického domku, který obývám a vydal se pro hnůj. Některé růže potřebovaly trochu čerstvých živin, musel jsem je přesadit a chtěl, aby se jim dařilo.

Někdo by mohl říct, že můj svět je velmi malý. A já bych ani nemohl oponovat. Skutečně znám jen tuto zahradu, nedaleké městečko a zámek mého pána. Ale potřebuji snad něco víc?

Už jsem měl práci téměř hotovou, když přijel bohatý kočár se svým ozbrojeným doprovodem. Pamatuji si vlajky elfské říše z dřívějších let, kdy tu a tam přijížděl jakýsi vyslanec. Alespoň pokud jsem se doslechl správně. Nepídil jsem se po věcech, které mi nepříslušely. Byly součástí světa, který do toho mého, kterým byla zahrada, pronikal jen zřídka kdy.

Tentokrát ovšem nepřijel v nejvhodnější čas. Poslední metry před schodiště, kam už kočár nemohl, byly lemovány záhony, na kterých jsem právě pracoval a radvanec s hnojem jsem měl postavený sice u kraje bílými kamínky vysypané cestičky, ale přesto možná až příliš na očích a pod nosem.

Snad to nebude vadit…, pomyslel jsem si a na druhé straně skloněný u růžového keře pracoval na jeho zušlechtění.

A pak mám dojem, že se čas zbláznil dle toho, kolik se toho v těch několika vteřinách událo…

Vozka ladně seskočil a otevřel dveře svému pánovi, který elegantně vystoupil a se svými dvěma zbrojnoši vykročil ke schodům do sídla, kam mu v ústrety vyšel snaživý sluha a již předběžně se ukláněl.

Filius, jiný sluha, opodál venčil pánovi psi, když se mu jeden z nich vyškubl a se štěkotem se rozběhl přímo proti mně záhony nezáhony…

Ale ne! Zhrozil jsem se a postavil.

Filius ustaraně pospíchal ke mně se zbytkem psince, na řemenech, které se snažil udržet ze všech sil.

„Ronie!“ zvolal jsem nadšeněji, než jsem to cítil a pokusil se ho chytit. Nevím, co si tenhle pes mně tak oblíbil, že pokaždé, když mě viděl a jenom trochu to šlo, na mě musel skočit.

A přesně to udělal i teď.

„Hodný kluk…,“ stihl jsem říct jako poslední než vyskočil. Zachytil jsem ho, ale byl moc těžký. Zavrávoral jsem a do někoho strčil.

K zemi jsme pak šli všichni tři, ale Ronius dopadl na mě, já zadkem na zem, ale ten třetí až do kolečka s hnojem, které se tou vahou převrátilo a svůj nevábný obsah mu vyklopilo do klína.

Sluha u dveří se zhrozil a pospíchal k nám. Filius se i se zbytkem psů zastavil u mě, protože nevím proč všichni si mě chtěli olízat. Klobouk mi při celé té lapálii spadl na zem a odhalil tak světu mé sestřihané stříbrné vlasy a já se usmíval na své psí kamarády. I když kdesi vzadu v mysli mi cosi hlodalo, že něco není v pořádku.

To něco, co mi stráže knížecího hosta připomněli hroty svých dlouhých mečů u mého hrdla.

A přibíhající správce sídla hřmotným hlasem.

„Co se to tu děje?!“

„Pane jste v pořádku?“ ptal se sluha, co přiběhl a podával elfovi ruku.

„Byl bys tak hodnej, Cassie a přestal mi plašit psi, kdykoliv s nima vylezu ven?!“ osočil mě Filius zcela nesprávně.

„A-ale já za to nemohu… To oni sami…,“ pokoušel jsem se obhájit a Filius zase psiska uklidnit. Stísněně jsem polkl a rozhlédl se. Zmocnil se mě pocit, že jsem tentokrát šlápl vedle doslova.

 

Když jsem konečně vystoupil z kočáru, připadal jsem si omlácený, jako slaměný panák, který sloužil pro výcvik mladých chlapců v boji s mečem. Zdejší cesty nebyly nijak příjemné a já, zvyklí spíše na jízdu koňmo jsem byl stále více podrážděný. Přesto, když jsem konečně stanul u  knížecího sídla, ucítil jsem tu příjemnou vůni květin a lesa. Na chvíli jsem zavřel oči a nechal svou mysl, aby se unášela starými vzpomínkami. Zaslechl jsem, jak můj doprovod sesedá. Pak i kroky po blízkých schodech, nejspíše sluha. Donutilo mě to oči zase otevřít a zhodnotit svůj oděv. Naštěstí se tyto drahé elfí látky nikdy nemačkaly, takže můj stav byl stále ucházející.

Ze všeho nejvíc jsem však toužil po horké koupeli, abych smyl ten dnešní den, všechnu zlobu, která se mi usazovala na kůži a obalovala mě, jako nechutný sliz. Už jen při té představě jsem se musel oklepat.

Upravil jsem  dva prameny svých vlasů, které mi spadaly na prsou a zvedl svůj pohled ke sluhovi. Čekal jsem, že mě patřičně uvede. Dokonce jsem se snažil vykouzlit na své tváři nějaký přijatelný výraz, něco více přátelského. Ale nejspíš bez valného účinku. Tohle jsem prostě neuměl, tvářit se přívětivě. Neuměl to snad žádný elf, tedy ne žádný, kterého jsem znal.

I když jsem byl většinou velmi pozorný, na to, co se děje okolo, tentokrát jsem jen zběžně přeběhl pohledem nějakého zahradníka sázející květiny a sluhu venčící psy. Nic, co by pro mě bylo zajímavé.

Vyrušil mě až štěkot, hlas onoho zahradníka. Možná kdybych situaci odhadl lépe a byl schopný postřehnout, co se děje, vyhnul bych se tomu nejtrapnějšímu momentu svého třistaletého života.

Najednou jsem se ocitl na zemi s velmi páchnoucím hnojem na mé krásné vykládané tunice. Mé stráže reflexivně přiskočili, aby ztrestali toho mladého atentátníka, byli tak vycvičeni. Neváhali tasit meče. Ví bůh, že bych ho jistě leknutím také tasil, kdybych nějaký sebou měl. Takhle jsem jen zůstal zkoprněle hledět na celou situaci. Ne, nezarazilo mě, jak se snažila ta psí bestie mladíkovi sežrat obličej, ale když se jeho pokrývka hlavy svezla na zem…. Bylo to jako úder blesku.

Stříbrné, byly stříbrné!

Nebylo to přeci možné. Lidé nemohli mít přece takovou barvu vlasů. Takový podivný odstín neměli ani mnozí elfové. Ne, v životě jsem neviděl nikoho, s takovými vlasy. Byla to jako značka něčeho, co nepatřilo na tento svět. Pocítil jsem silnou magii a to mi nedovolilo v prvních chvíli vůbec promluvit.

Až po dlouhých pár minutác jsem mávl na své stráže, aby své meče odtáhly. Byl jsem si jistý, že se mě mladý zahradník nepokoušel ohrozit, nebo zranit. Vztyčil jsem se za ním jako bůh pomsty. Ten pach hnoje a psů do mé tuniky nasákl. Byla naprosto zničená. Na tváři se mi usadil až děsivý výraz chladu a rozčilení. Po tom všem dnešním jednání, po urážce od krále těchto ubohých stvoření, nazývaných lidé mě dokázalo rozzlobit už cokoliv. I drzost mladíka, který mi nevěnoval patřičnou pozornost nebo úctu a ani omluvu, což bylo naprosto neodpustitelné!

 

Vážně…,  dodal jsem už jen v duchu. Ale zdálo se, že mi nikdo nevěří. Filius, tak pětatřicetiletý muž, na mě ale dál hleděl káravě. Já nechtěl…

Strážci kočáru a jeho pána na mě stále mířily špičkami svých mečů.

A nastalo ticho.

Filius popadl Roniův řemen, uklonil se uctivě hostu i správci, který dělal rukou gesto: „Kšá!“ a vytratil se. Hleděl jsem za ním, jako bych se topil v bažině a oni mi brali větev, za kterou bych se mohl vytáhnout.

Sluha ode dveří stále čekal, až bude moci hosta provést, Správce sídla se přehnaně zdvořile usmíval a pokorně omlouval i za mě.

A jak jsem se rozhlížel, střetl se pohled mých zlatých očí s tím JEHO. A jé…

Elf se nade mnou tyčil, jako socha z mramoru s chladným pohledem a zlověstnou aurou, která jej obklopovala. Vážně jsem nechtěl…

Stráže daly meče pryč, ale já se stále v záklonu díval na hosta mého pána neschopen jediného slova. Srdce mi tlouklo tak hlasitě, až mne ohlušilo. A přesto že i když večer stále ještě panovalo horko, otřásl jsem se. Zlobí se moc?

„Pane sinisi,“ polkl hlasitě správce, „omluvte prosím neomalenost našeho zahradníka, náš pán vás rád přijme a jistě nepohrdnete lázní a čistými šaty…“ Snažil se, zabránit nejhoršímu.

 

Zloba se mi stále odrážela v očích, proto jsem slova správce zprvu naprosto ignoroval. Mít v ruce hůl, přetáhnu toho zahradníka zprava i zleva. Oprašovat se nemělo smysl, jen bych tu nečistotu po sobě více rozmazal, takže jsem hněvivě zavrčel. Zvuk tak nepodobný mé majestátnosti a postavení. Až teprve poté jsem se ledovým pohledem zahleděl na správce.

„Zahradník? Spíš atentátník. Má drahá róba je zničena, jak byste mi mohli nabídnout jakoukoliv náhradu.“

Ušklíbl jsem se tomu nápadu, ale nabídka koupele mě přeci jen trochu uklidnila.

„Žádám potrestání pro toho… červa. Zaplatí mi za zničení mé tuniky. To vyřiďte svému pánovi. Bude muset přijmout zodpovědnost, za své nekvalitní sloužící!“

Z hlasu mi odkapávala jistá dávka nenávisti, ale především podrážděnosti.  Přesto jsem zamířil za správcem domu. Nehodlal jsem to nechat jen tak.

 

Cassius

Je mi to líto…, pomyslel jsem si. Snad bych to i řekl, kdybych jen mohl nalézt vlastní hlas.

Nejsem atentátník! Dotklo se mne takové označení. A do červa mám taky daleko… V mých očích se usadilo malinko ublíženosti snadno zaměnitelné za vzpurnost.

Elfský šlechtic se již naštěstí ohlédl na správce.

„Jistě, pane…“ vydechl ten, hněvivě se rozhlédl po zbytku osazenstva včetně mne. „Prosím následujte mne.“ Vyzval velvyslance se zdvořilým úsměvem, ačkoliv mu do smíchu vůbec nebilo, což značily i krůpěje potu na jeho čele.

Sluha ode dveří dostal pokyn, aby se klidil z cesty a tak se vypařil, jako se zvedne ranní mlha.

I já vstal, ponechán na pěšince s vysypaným hnojem a smíšenými pocity. Já nepopírám, že jsem ho strčil a že jsem jistě neměl, ale vinen jsem tím snad nebyl, no ne? Já mám být potrestán a Filius, který Ronia neudržel, směl odejít a nikdo jej červem nenazývá…

Povzdychl jsem si, zdvihl z cesty klobouk a usadil si ho na hlavě, abych znovu skryl své až příliš nápadné vlasy. Takový krásný den…

V rukavicích jsem začal sbírat hnůj a rozhodl se, že další práci snad zase až zítra. Měl jsem sto chutí do něčeho kopnout a tvářil se sklesle. To už se mi dlouho nestalo, že bych se cítil tak stísněný. Pořád mi nešly z hlavy ty ledově chladné ocelově šedé oči. Ještě když jsem sklízel nářadí a vzpomněl si na ně, jsem se otřásl. Obvykle jsem šel vždy každému z cesty. Chtěl jsem mít klid a otec mne k tomu nabádal. Tak proč dnes, ne?!

Asi bych se tak ptal, i kdyby se to stalo kdykoliv jindy, vysmál jsem se sám sobě, posadil se na lavičku přede dveřmi svého domku a čekal, kdy pro mě kníže pošle, protože jsem si byl jist, že se tak dříve či později, jistě stane…

 

Kníže Marcus Alvinius

Seděl právě v knihovně, když mu hlásili přijíždějící kočár elfského vyslance. Ta zpráva mu vykouzlila na rtech jemný náznak starcova úsměvu. Přikázal, aby připravili náležité uvítání i pokoj, když host přijíždí takto navečer. Bylo učiněno, jak řekl a tak se ničeho neobával. Jen hleděl na stránky knihy, aniž by skutečně četl, a čekal, až se s tím exotickým mužem opět setká tváří v tvář. Staří muži čas od času potřebují společnost stejné nebo vyšší intelektuální úrovně a přesto, že by někteří mohli něco namítat, s Faileonem, se mu mluvilo dobře a čas utíkal, jakoby hnal o závod.

Dnes ovšem bylo všemu jinak.

Když se dveře do knihovny otevřely, a jeho elfí “přítel“ vešel v doprovodu správce, už dle jejich výrazů se dalo soudit, že něco není v pořádku.

Povstal a zaměřil se na ně svým slábnoucím zrakem hledaje příčinu potíží, když ho udeřil do nosu nelibý zápach močůvky.

„Vítejte, starý příteli…,“ přivítal jej překvapeně, „co se to událo?“ zeptal se zvědavě a přívětivě, i když hlas mu lehce vázl. Rozhodně si jejich další setkání takto nepředstavoval.

 

Sice mi správce sliboval možnost vykoupání a převlečení a já nemohl popřít, že to bylo to jediné, co jsem chtěl, po čem jsem momentálně silně toužil, ale ne!

Rozhodl jsem se udělat skandál, chtěl jsem si dupnout zase já a na někom si zpražit svou zlost, kterou ten hloupý zahradník jen nakonec přiživil. Pohár trpělivosti přetekl. Byla to jen otázka času, to jsem dobře věděl. Možná, kdyby se tohle dnes před sídlem knížete nestalo, zařval bych si například na jednoho ze stráží, nebo na převozníka u řeky, kdo ví. Někdo ale můj hněv odnést musel, to bylo jasné. Bohužel to takhle měl odnést právě kníže Alvinius.

Jasně jsem správce ubezpečil, že koupel počká, hodlal jsem vidět knížete rovnou, dokud jsem byl ušpiněn a nesl tak známky onoho napadení. Chtěl jsem nějaké pochlebování a omluvy. A hodlal jsem kvůli tomu klidně ponížit i starého přítele.

Nepopírám, možná to bylo i tím divným pocitem, který jsem měl z toho zahradníka. Ty stříbrné vlasy mi stále nešly z mysli. Ale nejspíš bych si to nepřiznal. Stalo se toho příliš mnoho.

Úplněk byl daleko a já se opravdu těšil domů, až nebudu muset snášet tohle lidské pokolení, které mě nesmírně vytáčelo.

Proč jsem byla ale tak naštvaný? Možná to bylo mou ublíženou hrdostí?                                                              

Do knihovny jsem vlétl rázným krokem, správce přede mnou musel skoro poklusávat. Hned poté jsem se zahleděl na knížete, i ve svém neutěšeném špinavém stavu. Dva strážci se stále drželi za mými zády, nepromluvili a budili stále dojem jen velkých ozbrojených zavazadel.

Přívětivé přivítání a tvář starého přítele trochu nahlodala mou touhu vylít si svou zlost, ale přesto jsem dokázal odolat.

„Vítal bych velmi rád, na tomto místě, po všech těch letech, starý příteli. Ale jak vidím, mravy na vašem panství dost upadly. Sotva jsem vystoupil z kočáru, po dlouhé cestě a těžkém vyjednávání s králem vaší země a ten…“

Najít správné označení mi chvíli trvalo.

„… pobuda, vydávající se za zahradníka se mě snažil snad zabít. Zničil mou drahou róbu i veškerou mou dobrou náladu.“

Elfové si zakládali na svém vzhledu a já obzvlášť. Nepopírám, možná jsem to trochu přehnal. Zněl jsem jako marnivá ublížená žena.

„Neodkladně žádám jeho potrestání! nebo z toho vyvodím další následky a neodkladně odjedu.”

 

Kníže Marcus Alvinius

Starý kníže, který se již překlenul přes padesátý rok, byl tím zděšen a vrásky na jeho tváři se jen prohloubily takovým oznámením. Pohlédl na správce a ten obtloustlý mužík nižšího vzrůstu, který zde tento úřad zastával, se akorát pokoušel popadnout dech.

„V-vaše m-milosti…“ vydechl a ještě několikrát naprázdno zalapal. „mladý Cassius…, měl další nehodu se psi… a to zrovna při příjezdu váženého hosta.“

Kníže zavřel pomalu unaveně oči a obě zavřená víčka promnul. Ano, nechával tak velvyslance hosta a přítele čekat, ale copak se mohl rozhodnout okamžitě? A jak by měl?

Byl to smutek, co se mu zračilo ve tváři, když hrdému elfovi přikývl a pohled upřel na správce.

„Přivěďte ho, prosím,“ vyzval jej. Ten tedy neochotně, ale odešel.

Sám kníže se usadil zpět do pohodlného křesla. Nemělo smysl nabízet posezení potlučenému a pošpiněnému hostu, ale přesto tak učinil. Raději nechat vyčistit čalounění, než diplomatický incident kvůli, jistě drahé, róbě.

„Prosím, příteli, posaďte se, viník se brzy dostaví a já vás ujišťuji, že bude potrestán.“ Řekl to, ale pravda byla, že vůbec netušil, jaký adekvátní trest si jeho host představuje a zrovna tohoto hocha by nějak závažněji trestal nerad. No hocha. I když si to kníže málo uvědomoval, pro jeho náctiletý vzhled, Cassiovi již bylo přes dvacet a byl vlastně mužem. Přesto, že byly chvíle, kdy tomu jeho chování nenasvědčovalo.

„Sám se omlouvám, za tak nevhodné uvítání. Jsem si jist, že to bylo neúmyslné. Zaplatím, kolik budu moci, abych tuto vaši ztrátu vyrovnal…“ Byla to neobvyklá nabídka. Většina lidských šlechticů by raději poslala viníka na pranýř, do mučírny, nebo jej dala rovnou pověsit, než aby platili za jeho hřích.

 

Cassius

Netrvalo dlouho a já poznal děvče, co uklízí v zámečku, jak pospíchá směrem ke mně. Zvedl jsem se a šel jí v ústrety.

„Cassie?!“ zvolala zadýchaně.

„Jsem očekáván?“ zeptal jsem se jí jen klidně a sledoval, jak pod mým zlatavým pohledem uhnula cudně očima na stranu.

„Jen se vydýchej, já už jdu.“ Ujistil jsem ji.

„Kníže je v knihovně!“ zavolala za mnou ještě a já se na ni ještě ohlédl a pousmál se.

„Děkuji.“

Nechal jsem ji tam. Nejspíš byla ráda, že nemusí jít se mnou. Vím, že má společnost dělá málokomu dobře. Vlastně mám dojem, že snad pouze knížeti.

Snad alespoň ten, mne vyslechne…, nemohl jsem si pomoci nedoufat. Vždy mi dopřál sluchu, i když jiní ohrnovali nos. Nebylo to tak, že by mi nějak protěžoval, ale nikdy nevyslechl jen jednu stranu. Tak snad ani dnes…

Ale chodbami jsem se sunul, jako bych šel na porážku. Když jsem uviděl dveře od knihovny na konci chodby připadalo mi, že se vůbec nepřibližují a když došlo na to, abych zaklepal, srdce se mi pokoušelo rozbít hruď.

Tak tedy…

KLEP-KLEP-KLEP

 

Nakonec můj výraz trochu zjemnil. Tiše jsem pokynul knížeti a přijal jeho nabídku se usadit. Usadil jsem se trochu křečovitě, jelikož puch z mé róby mi začal dělat poměrně nevolno.  Hodlal jsem to dovést do konce, případně se na potrestání chlapce sám dívat, ale slova knížete o zaplacení mé škody mě překvapila. Bylo to opravdu netypické. O to víc to ještě podnítilo mou zvědavost.

Kdyby to byl někdo výše postavený, či případně nějaký schovanec knížete, neřekl bych ani slovo a ze své zloby bych upustil. Ale pouhý zahradník?

„Zaplatit? Můj starý příteli, copak můžou peníze vyvážit mé ponížení? O mou róbu tu tolik nejde, i když byla naprosto zničena. Nemohl bych od vás přijmout žádné peníze. Přijel jsem unaven a zatoužil opět navštívit vaše krásné panství i vás. Vidím, že vám zdraví stále slouží, příliš jste se za ty roky nezměnil. To mě velice těší. Ale věřte, předstupovat před vás takhle je nejen nevhodné, ale uráží mne to.“

Lichotit elfové uměli také, i když já v tom nebyl zrovna přeborník. Jedna lichotka sladká jako med, a pak hned pár trochu ostrých bičů. Alespoň jsem se pokusil knížete potěšit svými slovy.   Když se ale ozvalo klepání, opět má tvář nabrala chladný výraz. Byl jsem zvědav, jak svého zahradníka kníže potrestá, když jsem odmítl finanční náhradu. Bude ho chtít vůbec potrestat? Jaký s ním má vztah, co je to vůbec za chlapce?

Otázky, jenž mi hnaly hlavou a nedaly mi pokoje.

 

Kníže Marcus Alvinius

Kníže jen pokýval ustaraně hlavou.

„Ano, já… Vám rozumím.“ Vydechl, promnul čelo a zadoufal, že alespoň nebudou muset čekat dlouho. Což také nemuseli.

„Dále,“ vyzval mladého zahradníka, zapřel obě ruce o desku stolu a upřel svůj pohled na dveře.

 

Cassius

To vyzvání znělo příkře. Lehce jsem si skousl ret, stiskl mosaznou kliku a otevřel.

V knihovně jsem býval vždy rád. Nedostalo se mi vzdělání, neuměl jsem číst ani psát, ale vždy mi připadalo, že i knihy žijí, jako květiny a keře v zahradě, svými vlastními životy a že o ně musí být patřičně pečováno, nemají-li přijít k úhoně.

Tentokrát jsem se ovšem stísněně a ani ty knihy a vůně pergamenu mi nepřinášely klid do duše.

Kníže na mne hleděl přísně a káravě.

„Můj pane,“ uklonil jsem se, zavřel za sebou a přišel blíže k němu i tomu elfskému muži.

„Pane vyslanče,“ pozdravil jsem nervózně i jeho a klobouk sňal z hlavy alespoň dodatečně, když jsem si uvědomil, jak nepatřičně to zřejmě musí vyhlížet. Abych se náhodou nestřetl s očima vyslance, díval jsem se pro jistotu na špičky svých bot.

„Víš proč jsi tady?“ zeptal se mě můj pán přísným hlasem, a prsty poklepával o desku stolu. Cítil jsem na sobě jeho káravý pevný pohled.

Přikývl jsem.

„Vyslanec z Versutie, tě viní, že jsi jej ponížil.“ Zmínil i přesto.

Ze všech sil jsem se pokoušel uklidnit, za takový čin hrozila i smrt.

„Byla to nehoda, pane,“ vydechl jsem přiškrceně. „Nikdy bych nikoho úmyslně neponížil…“ Musel jsem polknout. No vážně…, prosebně jsem k němu vzhlédl. Já bych nikdy… Vždyť to víte…

Kníže věděl, ale teď stál mezi dvěma mlýnskými kameny. V takto vyhrocených vztazích, které obě království mezi s sebou měla, si nemohl dovolit urazit elfského vyslance. Ani nechat tíhu něčeho takového na svých bedrech. Ale vzhledem ke Cassiově možné důležitosti a vztahu, který s ním měl, ho zase nechtěl vystavit ani ponížení, ani trestu na hrdle…

„Tedy to přiznáváš?“

Přikývl jsem neochotně. V jeho očích bylo mnoho nevyřčeného a já až teď pocítil pravý dopad viny.

„Omluvil ses?“ tázal se dál.

Ne…, pokýval jsem hlavou tentokrát nesouhlasně a zahanbeně sklopil zrak k zemi.

„Ale víš, že bys měl.“ Kníže tušil, že omluva stačit nebude, ale zkusit to musel.

Nádech – výdech.

Otočil jsem se k vyslanci, nervózně si olízl rty a přes sevřenou hruď vydechl svou omluvu: „Odpusťte mi, pane vyslanče, velmi mne to mrzí, už se to nikdy nestane.“ Mluvil jsem rychle, aby mi stačil jeden dech. Nebylo to neupřímné. Opravdu mě to mrzelo. Ne, kvůli němu, ale kvůli knížeti, kterému jsem tím jen přidělal starosti, navíc ještě zcela neúmyslně.

 

Hleděl jsem na toho chlapce a mračil se stále. Jeho slova mne vůbec nezajímala. Ani jeho omluva.  Spíše jsem hleděl na jeho stříbrné vlasy a tiše zvažoval, co je toho příčinou. Nějaká rodová vada? Nemoc?

Když jsem se konečně ze svého zamyšlení probral, byla celá omluva pryč a já toho trochu zalitoval. Možná by jí mohl zopakovat ještě jednou.

Nechtěl jsem však zbytečně rmoutit svého starého přítele. Všiml jsem si totiž, jak na chlapce hledí. Jako na nějaký poklad. Zprvu mě opravdu napadlo, zda to není například jeho nemanželský potomek, to by mnohé vysvětlovalo. Ale žádnou podobu jsem neviděl.

Nakonec jsem tedy kývl, a mladíka dál podle ignoroval, jako by byl jenom kus nábytku nebo vzduch.

„Dobrá, v tom případě jsem ochoten přijmout tuhle… omluvu a smazat nemilou událost, kterou jsem musel projít.“

Můj tón možná zněl trochu arogantně, povýšeně. Nehodlal jsem se k události dále vracet. Věřil jsem, že můj hněv vyprchá a zapomenu na to potupení. Zůstane to tajemstvím, tak by to mělo být. Horká lázeň a odpočinek, možná vybrané jídlo a příjemná společnost knížete. Konverzace na téma nových knih, či politiky, to mi přinášelo dojem příjemného večera. Nic víc jsem nechtěl. V klidu se vyspat a zítra se vydat zpět do Versutie.

V tu chvíli jsem i zvážil možnost, zdržet se o den déle a udělat si menší…dovolenou.

Záležitost pro mě byla tedy již uzavřená.

 

Několikrát jsem se nadechl, abych se vypořádal se ztrátou vzduchu, během omluvy.

Ticho…

Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého. To je celé? Ptal jsem se sám sebe.

Ale když velvyslanec nakonec promluvil a jeho oči se ode mne konečně odpoutaly, polila mne vlna úlevy.

Kníže si vydechl.

„Děkuji, starý příteli,“ poděkoval elfskému muži a otočil se na zahradníka.

„Můžeš jít, chlapče a měj svá slova na paměti. Příště bys již nemusel tak lehce vyváznout.“ Vetkal do svých slovo skrytý důraz podložený shovívavým pohledem.

Bylo mi lépe. Už se mne nepokoušel zmrazit pohledem. Už mi nehrozila poprava. Kníže se nezlobil… Ale i přesto, že jsem věděl, že bych měl, jsem se nedokázal sebrat a odejít…

I já cítil křivdu. Vím, že nejsem šlechtic, ani vyslanec z jiné země, ale můj kníže byl vždy spravedlivý muž a já přeci nejsem žádný červ…

Věděl jsem, že bych měl odejít, ale nepodařilo se mi včas přinutit nohy k pohybu a můj pán si mne znovu všiml.

„Stále zde?“ zeptal se překvapeně.

Trhnul jsem s sebou a přikývl. Ano, to ano…

„Jestli něco potřebuješ, musí to počkat!“ odbil mne příkře.

Ale já…

„Já jen…“ vypravil jsem ze sebe. „omluvil jsem se.“ podotkl jsem a marně pátral po slovech, která by vystihla, co mi leželo na srdci.

„Ano, však sinis z Versutie tvou omluvu přijal, můžeš jít…“ Na knížeti začínalo být vidět, že je nervózní a opravdu si přál, aby hoch co nejdříve odešel a zbytečně se nevystavoval na odiv.

„Ano já vím, ale on ne…“, vyhrkl jsem. Jak jsem jednou začal, už nebylo možné přestat, byť mi zvon v hlavě varovně bil na poplach i k ústupu.

„On ne?“ Kníže nechápal.

„On se mi… neomluvil.“ Vázl mi hlas, dech se mi zrychloval na téměř neúnosnou mez.

„A-ale proč by… Za co by se TOBĚ,“ na to slovo dal kníže Marcus zvláštní důraz, „měl pan vyslanec omlouvat, prosím tebe?“

Chvěl jsem se po celém těle.

„No za to… za to že mne nazval červem, milosti.“ Upřel jsem na něho své zlaté oči a doufal, že mne pochopí.

Jakoby snad mohl...

Kníže doslova ztratil dech a zůstal na toho stříbrovlasého zlatookého mládence hledět jako u vyjevení. To snad nemyslí vážně… Co to vůbec říká? Přeskočilo mu?!!!

 

Z počátku jsem chlapci nevěnoval po jeho omluvě žádnou pozornost a chtěl jsem pokračovat v hovoru s knížetem Alviniem.  Když ale chlapec neustále postával, na svém místě, dost mě to vyrušilo. Nechápal jsem proč.  Jak si vůbec mohl dovolit zevlovat tu i přes to, že ho kníže propustil?

Nebral jsem to ale jako něco důležitého, jen mě to zdržovalo a obíralo o čas. Nesnášel jsem lidi, kteří se neuměli vymáčknout.

Zahradník však stále vypadal, že má něco důležitého na srdci, takže jsem byl ochoten počkat. Vraždil jsem ho ale při tom pohledem.

Jakmile jsem však uslyšel jeho první slova, pozvedl jsem nechápavě obočí. Počkal jsem si, až ze sebe vydoluje, co chtěl říct.

Má zlost, která se před chvílí začala konečně vytrácet, do mě udeřila vší silou. stále jsem se však snažil udržet chladný výraz, při kterém by snad zamrzlo i slunce.

Omluvu? Ten malý spratek, ten lidský spratek bude po mě…po MĚ chtít omluvu?!

To byl naprostý vrchol nejen drzosti a neomalenosti, ale také zahradníkovi hlouposti.

Jediná známka mého velkého rozzlobení byla jemná žilka, která mi vystoupla na čele, jako by hrozila samotným prasknutím. Mé obočí výhružně povyskočilo a bylo jen otázkou sekund, kdy neuhlídám své chování a chlapci daruji místo omluvy pěkně tvrdou ránu přímo do obličeje. A nejspíš by nebyla jediná, tím jsem si byl jist. To jediné, co mě ještě drželo, byla přítomnost mého starého přítele, který chlapce zřejmě dost protěžoval.

I tak jsem toho kluka fackoval alespoň v duchu.

„Jak si dovoluje to stvoření na mne vůbec promluvit? A navíc mne žádat o nějakou omluvu?“

Zvýšil jsem tentokrát opravdu hlas. I když se mi to nepodobalo. Mí ochránci na sebe zaraženě pohlédli a oba jasně a viditelně sevřeli rukojetě svých mečů, kdyby byli požádáni o zásah.

Můj pohled prudce střelil po knížeti, jako bych mu jasně říkal, že takové jednání nestrpím.

„Jak vidím mé dobročinné odpuštění jedné urážky vede v další, mnohem horší urážku. Je to snad nějaký váš plán, jak mě rozzlobit? Nebo nějaká hra?“

Elfové se nikdy neomlouvají. Nikdy! A už vůbec ne člověku.

„Znevažujete snad mé postavení a snažíte se podnítit rozepři mezi našimi národy? Tentokrát už nepřijmu žádnou falešnou omluvu, ale jen pravý trest! Ten chlapec zřejmě nezná své místo.”



Konečně jsem upřel svůj pohled i na chlapce. Výsměch nad jeho chováním a zloba, jak si dovolil znevážit mé postavení a ještě žádat omluvu v něm byly jasně patrné. Doufal jsem, že mladík už nebude tak hloupý a nebude pokračovat dál. Smířil bych se pak případně s pár ranami bičem. Na jeho alabastrové pokožce by se krásně vyjímaly jizvy. Toužil jsem vidět jeho pokoru, chtěl jsem, aby přede mnou poklekl a omluvil se za své drzé chování, které se v této společnosti nehodilo.

Přesto….

Přesto mě překvapila jeho odvaha, s kterou vyžadoval svou omluvu. Odvaha, nebo bláznovství? Copak netušil jak to skončí?

 

Kníže mlčel. Rozumíte mi, že?

Elf mlčel… Bylo by to spravedlivé, ne?

A já tam mezi nimi stál jako na jehlách… Tak řeknete něco…?

A jak na popud té jediné myšlenky vyslanec promluvil.

Stvoření? Vím, že jsem zvláštní na pohled, ale pořád jsem člověk, no ne? Stěžuje si, že je znevažován, že je urážen a přitom sám nedělá ostatním nic jiného…?

Cožpak nejsou elfové ti inteligentní a moudří?

Ucítil jsem na sobě jeho pohled, nadechl se a přinutil se mu pohlédnout do těch šedých očí, z kterých sálal mrazivý chlad zimních zasněžených hor.

Pohled, který jakoby mohl vidět až do nitra mé duše, tak zvláštní a neobvyklý, jaký jsem ještě u žádného člověka nikdy nespatřil. Mají všichni elfové takové oči? Napadá mě zcela mimo stávající situaci.

Kníže kroutil hlavou na Faileonovo prohlášení. Jistě, že to není žádný pokus o podlomení jeho autority, nebo znevážení. Sám vůbec nechápe, co to toho kluka najednou napadlo. Jinde je takový milý, ohleduplný, vypadá v celé té své jinakosti tak křehce…

„A-a… Jaký trest, si představujete, pane vyslanče?“ zeptal se. Nemohl nic navrhnout, na to jeho stařecké srdce již nemělo dost odvahy. Ani takto si nebyl jist, jestli dokáže pak dát rozkaz k provedení čhokoliv, co elfského muže napadne. Prosím… Prosím, starý příteli… Je to vlastně ještě dítě…

Trest? To slovo se mi zarylo hluboko do mysli. Ohlédl jsem se po svém pánovi nechápavě. Nohy mi hrozily vypovědět službu. Copak rovněž nejsem v právu?

„Pokud si myslíte, že je to spravedlivé…“ vydechl jsem vida, že jsem se zjevně špatně vyjádřil, když má slova nebyla pochopena. Ublíženě jsem pohlédl na okno a nebe za ním. Asi jsem měl mlčet…

 

„Jaký trest si představuji?“

Zopakoval jsem to po svém starém příteli. Vypadal poměrně zaražen mladíkovým chováním, nejspíš nebylo očekávané.

Že by se tak drze choval jen ke mně? Ale z jakého důvodu?

„Spravedlnost má různé tváře.“

Pronesl jsem to poměrně zamyšleně, nad chlapcovou poslední větou, která jako by vyzněla do ztracena. Chvíli jsem ještě zvažoval, zda chci narušit své přátelství s knížetem. Mohlo být výhodné, ale spíše mi…vyhovovalo. Byl to jeden z mála lidí, kterého jsem si byl schopen vážit, uznávat jeho názory a trávit s ním čas. Byla by škoda o něco takového přijít, jen kvůli malicherné drzosti jeho zahradníka.

„V našem království by sluha za drzost ke svému pánu dostal trest. Deset ran důtkami, kterými by se musel sám zbičovat. Ale jelikož uznávám, že nejsme v říši elfů, nejspíš by bylo záhodno vybrat trest příhodný lidskému knížectví.“

Proč jsem trest vlastně zmínil? Chtěl jsem vystrašit drzého zahradníka. A pochopit ten podivný vztah, který k němu měl kníže. Možná jsem toužil vyděsit i mého starého přítele.

Jelikož jsem ale viděl, že tomu divnému zahradníkovi se stříbrnými vlasy jsem do oka příliš nepadl, mé rty zvlnil trochu sarkastický úšklebek. Našel jsem správný trest.

Má zvědavost mě neustále kousala a toužil jsem vědět co je mladík zač.

„Budu tedy volit mnohem mírnější trest. Jak se ukázalo, jako zahradník ten mladík za moc nestojí…“

Ano, byla to zjevná urážka.

„Proto bych ho rád potrestal sám. Chci, aby mi po dobu mého pobytu zde dělal osobního sluhu. S tím, že se hned dnes postará o mou koupel, aby tak smyl své hříchy doslova a do písmene.“

Samozřejmě jsem věděl, že sluhů má kníže jistě dost, ale já chtěl toho zahradníka. Toužil jsem ho potupit, rozčílit, vyprovokovat mnohem víc. I když jsem netušil, z čeho ta touha pramení.  Chtěl jsem, aby musel snášet mou společnost. A byla to i šance, zjistit o něm trochu víc.

Byl to i trest, který mohl kníže s klidným srdcem beze strachu přijmout. Jak říkalo to staré podivné lidské přísloví: Vlk se nažere a koza zůstane celá.

 

Cassius

Kníže mohl jen přikývnout elfovým slovům. Je spravedlnost a spravedlnost. Stejně jako pravda, ani ta neexistuje ve svém absolutním pojetí. Jen ho mrzelo, že na to hoch musí přijít právě takhle.

Oči se starému pánovy rozšířily při zmínění důtek. Nechtěl a ani nesměl vzhledem k jistým okolnostem, tomu chlapci zkřivit vlas na hlavě…

Oddechl si, když jeho přítel zmínil mírnější trest. Tak moc se mu ulevilo, že ani neobhajoval jeho zahradnický um, který byl vskutku impozantní, neboť takovou zahradu snad nemá ani král…

Překvapeně zamrkal. Ta slova mu doznívala v mysli… Váhal, ale vlastně jen chviličku. „A-ano, to by… to by bylo... Velkorysé.“ Našel nakonec to správné slovo.

„Slyšel jsi, Cassie? Budeš sloužit panu velvyslanci, dokud bude naším hostem. O zahradu se zatím postarají ostatní…“ Dodal, protože mu bylo jasné, o co bude mít hoch největší starost.

„A teď jdi, připravit pánovi lázeň, než se ještě více rozzlobí, ano?“ Kladl mu na srdce skoro trpělivě.

Slyšel jsem je celou dobu, ale skutečně poslouchal až v okamžiku, kdy ten elf urazil mojí zahradu. Tedy knížecí zahradu, ale na které JÁ pracoval.

Otočil jsem se prudčeji, než jsem chtěl a z očí mi dštil tekutý oheň.

Znovu jsem těkal pohledem z jednoho na druhého a žíla na spánku mi těkala zlověstně, tak jako vyslanci ta na čele.

Ale pak přišla ještě další rána.

Mám mu, sloužit…? Já?

Přesvědčen, že kníže nebude s ničím tak absurdním souhlasit se na něho otočím, ale k mému překvapení jsem pouze vyzván, abych šel… Připravit lázeň....

A-ale já…

„Jdi už!“ zvýšil na mě nesmlouvavě hlas a tak jsem odešel…

Ne rázněji, ani navenek naštvaně. Pouze… dotčeně.

Nejsem špatný zahradník!!! Vím, že nejsem. Mé květiny vzkvétají a rostliny hojně bují, starám se o ni celý život, nikdy jsem jinou práci nedělal, nebylo proč…!

Jenže teď to vypadá, že se věci radikálně změní…

Šel jsem chodbou a záhy si uvědomil, že já vlastně ani nevím, kde má pokoj, natož kde se připravuje lázeň. Nasadil jsem si zpět svůj klobouk a oslovil jednu služku, která právě nesla vodu na ohřátí, právě pro sinisovu koupel. Ta mě navedla a já jí za to nabídl pomoc. Vlastně… Vzápětí jsem jí vysvětlil, co se po mě chce a ona se zahihňala a všechno mi vysvětlila.

Chvíli to trvalo, všeho všudy asi hodinu, ale pak už bylo vše připraveno a já byl naveden před dveře vyslancova pokoje.

„jako zahradník ten mladík za moc nestojí…“ Vrátila se mi ta slova s neztenčenou silou, až jsem se musel zastavit a polknout. Uvědomuji si čím dál palčivěji, že tomu nerozumím. Nechápu, proč to dělá. Proč žádá takový trest, když mu musí být jasné, že s tím nemám zkušenost. Připadá mu, že jej urážím a přesto mne chce za sluhu? Líbí se mu být urážen?

Ani si nemyslím, že bych ho skutečně urazil. A jeho slova urážky nejsou?

Nadechl jsem se a zaklepal.

Zdá se, že následky jednoho sražení elfa, se mi krapet protáhnou…

 

Kníže Marcus Alvinius

Podepřel si hlavu. Bolel ho mladíkův pohled, ale ta volba byla rozumná a i jemu prospěje, když pochopí, že je součástí velkého světa. Mnohem většího, než kterým je zahrada…

„Děkuji,“ vydechl směrem ke svému příteli.

„Jste zván na večeři, příteli, rád se tam s vámi uvidím. Nyní si jistě potřebujete po dlouhé cestě odpočinout.“ Pousmál se, ale bylo na něm znát, jak ho tento rozhovor vnitřně vyčerpal.

 

Se zájmem jsem sledoval reakci knížete. Jak jsem čekal, obavy v jeho očích byly jasně patrné. Má domněnka o pokrevní příbuznosti se nepotvrdila. Byl jsem si jist, že pokud by byl zahradníček nějak spřízněn s knížetem, už bych na to byl nějak taktně upozorněn. To sebou neslo ale mnoho dalších otázek. Pokud není chlapec jeho krve, proč kníže projevuje takový strach?

Na mysli se mi pomalu vkradla černá myšlenka, kterou jsem toužil zaplašit.

Milenec?

Ne, věděl jsem, že lidé příliš neholdují mileneckým vztahům stejného pohlaví, na rozdíl od naší rasy. Přesto tu byla přeci jen nepatrná možnost, že je tato domněnka správná. Jeho rázná slova ke chlapci mě potěšila. Ano, jeho zahradu jsem urazil neprávem, o tom jsem věděl. Ale musel jsem chlapci srazit hřebínek za jeho drzost. Oko za oko…

„Tak Cassius… hm…“

Líně s protáhnutým tónem jsem vyslovil chlapcovo jméno, když už byl na odchodu a mohl jsem pozorovat jen jeho záda. Nevypadal zrovna šťastně, když jsem vyslovil jeho trest. Nijak mě to ani netrápilo. Ne, já mu to nechtěl usnadňovat, žádné pohodlí. Pokud si mladík myslel, že tento trest pokoří jen jeho hrdost, krutě se zmýlil.

U posvátné Vistar, dám mu tak zabrat, že na to ten klučík v životě nezapomene.

Pozvání na večeři jsem z vděčností přijal a uklidnil knížete milým přívětivým tónem a slibem dárku, který ho potěší. Měl jsem pro něj schovanou jednu knihu, o které jsem věřil, že jí dokáže docenit. Byla také velmi vzácná v lidském světě. Nechtěl jsem však starého přítele mučit příliš dlouho a odebral se do svého pokoje k slíbenému odpočinku.

Nestačil jsem se ani v klidu převléci a už se ozvalo nějaké klepání.  Mí strážci zatím dohlédli na odstrojení koní a vyložení nákladu, takže jsem byl v tu chvíli více zranitelný. Ale ani jsem si to neuvědomil. Věděl jsem, že kdyby nastala chvíle, kdy bych se musel bránit i beze zbraně, dokázal bych využít svou magii.

Popuzeně jsem zamířil ke dveřím a otevřel je. Mladého zahradníka jsem sjel trochu pobaveným pohledem a rozhodl se tnout do živého hned. Ukázat mu tak jeho nynější pozici.

„Ach ano, můj nový sluha. Koupel je už přichystána?“