Návštěvník

Cítil jsem jak se po nás Falraen tázavě podíval, když jsem zamířil nahoru do schodů. Asi také nechápal, kam to chlapce vedu, jelikož služebnictvo mělo pokoje vždy dole, takové bylo rozložení domácností ve všech elfských domech. Vrchní patra patřila panstvu. Proto má slova o tom, že bude Cassius sloužit v tomto domě, odporovala tomu, kam jsem ho vedl. Těch schodů bylo jen pár do vrchních pater, kde byla knihovna, má pracovna, soukromá ložnice a dokonce dva pokoje pro vážené hosty. Občas jsem byl nucen hostit někoho z rodiny, i když většinou s kyselým obličejem a nuceně. Zavedl jsem ho k jedněm dveřím a otevřel je. Pokoj byl obrovský a prostorný, s velkou postelí, oknem s dobrým výhledem na město, stolkem a pohovkou s křeslem. Dokonce mělo i vlastní krb. Vkusně zařízen, nepřeplácán. Bylo znát, že není tolik využíván, ale udržován v čistotě.

„Zde bude tvůj pokoj.“

Samozřejmě jsem ten to volil schválně. Má ložnice totiž byla velmi blízko, přímo na konci chodby. Chtěl jsem toho chlapce mít poblíž, dohlížet na něj.

„Můžeš využívat a navštěvovat i ostatní pokoje v domě, kromě mé pracovny. Také kuchyň, lázně a zahradu se stájemi.“

Další věc, která se neshodovala s jeho postavením sluhy. Ale zdálo se, že mě to nijak netrápí. Nechtěl jsem mu dávat stejné postavení jako ostatním sloužícím. Ne, on byl něco víc. Byl záhadou, vydržovaným tajemstvím, které jsem musel chránit. A možná…časem i milencem….

Rychle jsem zaplašil tyhle myšlenky. Nesmysl. Jako by mi jedno odmítnutí nestačilo. Byl jsem hlupák.

„Odpočiň si zde. Až bude připravená tvá koupel, Falraen pro tebe přijde.“

To, že se hodlám té koupele také účastnit, už jsem zamlčel. Mladík to nepotřeboval vědět, k čemu také. Měl jsem v plánu se případně rovnou připojit. Ale i sledování by mi možná dostačovalo. Naše lázně byly obrovské, žádná káď s vodou, kam se člověk sotva vešel. Elfové si rádi hověli, museli mít více prostoru. Měl jsem tak jistotu, že se případně můžeme koupat spolu. Ušetříme spoustu vody… ano, šetření je důležité…

Ani nevím, proč jsem ke Cassiovi natáhl ruku a jemně přejel prsty po jeho tváři. Jako by to bylo poděkování, za to že přežil vůbec tuto těžkou cestu. Jako kdybych se ho snažil uchlácholit, že je vše v pořádku a je v bezpečí a bude si moci oddychnout. A snad i žít spokojený život v tomto městě – v mém domě.

Vstupní hala se znakem vzpínajícího se bílého hřebce umělecky vyobrazeným z dlaždic na podlaze, byla působivá. Všechno tu bylo z mramoru a zábradlí u schodiště vycíděné tak až se oslnivě lesklo. Přecházel mi z té nádhery doslova zrak.

Faileon mě vedl nahoru, tak jsem šel za ním a neptal se na nic. Byl jsem rád, že ten sluha, Falraen že?, zůstal dole.

Vím, že jsem ten poslední, kdo by měl být přítomností kohokoliv dalšího rozhozený, ale když ho vyvedl ze svého domu a stáli bok po boku, myslel jsem, že se mi snad zastaví srdce.

Jak bych mohl sloužit v jeho domě, kde by byl někdo jiný s kým on… Potřásl jsem hlavou, abych zahnal ty nepříjemné myšlenky. Díval jsem se na jeho záda a cítil nutkání se jich dotknout. Obejmout ho zezadu, přitisknout se k němu a zabořit tvář do jeho dlouhých vlasů. Byl jsem unavený, ale ten osten na hrudi neustále dotíral. Ještě včera jsem ho od sebe odstrčil a teď… jsem tak hloupý!

Prošli jsme chodbou, kde elfský pán otevřel dveře a místnost za nimi nazval mým pokojem. Byla obrovská. Nikdy jsem neměl tak nádhernou měkkou postel, pokoj velký jako můj můj dřívější dům… Co bych na něco takového měl říct? Takhle u elfů žijí sluhové? Jak potom jejich páni?

Otočil jsem se na něho a přemáhal něco jako dojetí. A přesto ve mně něco hlodalo. Není to jen nějaký vtip? Jak bych mohl bydlet tady a využívat celý jeho dům, jako jemu rovný a přitom být sluha…? Bylo to od něj krásné gesto, ale já nerozuměl a měl zvláštní pocit štěstí i obav najednou. Všechna slova mi došla a já jen marně pátral po něčem vhodném, co bych mohl říct.

Přikývl jsem tedy alespoň na souhlas, nespouštěje oči z těch jeho, jako bych v nich pátral po jakékoliv lsti. Když já vám nikdy nerozumím…

Natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Jen motýlí dotek, ale i to stačilo, aby zabrnkal na toužící strunu v mém srdci.

Zachytil jsem jeho štíhlou dlaň a přitiskl ji ke své líci. Nechtěl jsem, aby svou ruku stáhl. Naopak, přál jsem si, aby mi něco řekl, všechno vysvětlil…

Díval jsem se do jeho očí a vzduch mezi námi opět zhoustl. Přál jsem si, aby pochopil jak sám a nejistý se cítím, když se mnou jedná pokaždé jinak. Někdy milý, jindy skoro bolestivě majetnický, a pak až mrazivě chladný a krutý… Lidé byli vždycky různí a já jejich výkyvy snášel s jakousi pomyslnou vzdáleností mezi námi. Ale u něho to nešlo. Byl jako neřízená šipka z kuše, která překonala veškerou vzdálenost mezi mnou a okolním světem, stejně lehce jako nůž prochází máslem. Proletěla mým srdce a, i když opět vyletěla druhou stranou těla ven, kousek z jejího hrotu ve mně uvízl.

Ale netrvalo to déle než vteřinu a já jeho dlaň stáhl sám ze své tváře a jako sluha svému pánovi ji políbil na hřbet.

„Děkuji,“ vydechl jsem a došel, si položil to minimum věcí, které jsem měl s sebou odložit na stole. V uzlíku beztak všechno patřilo jemu. Potřeboval jsem něco dělat, tak jsem to rovnou vybalil a lahvičky hezky vedle sebe vyskládal na desku stolu. Ruce se mi maličko třásly a jen těžko se mi krotil vlastní dech. Na prsou mě svírala bodavá bolest při každém nádechu.

Jděte prosím… Jděte pryč… Prosil jsem ho v duchu, aniž mu věnoval jakýkoliv další pohled, jen ruku na straně, kam nemohl vidět, jsem sevřel v pěst.

Falraen

Díval se za svým pánem i tajemným člověkem, který jej následoval do patra. Nic k tomu neřekl, ale bylo mu hned jasné, že tady něco nesedí a hodlal se svého pána zeptat, jakmile k tomu dostane příležitost.

Už jak přijel posel z pevnosti. Všechna ta slova o Darovaném mládenci, nevolníkovi nějakého knížete v lidském království. A navíc to co vzkázal o hejkalovi a “ztracené“ róbě… Jak se jeho pán sbalil ještě navečer a vyjel jen v sedle tryskem, aby si Dar vyzvedl. Bylo to celé podezřelé…

Už když se vrátil Faileon z první cesty, choval se zvláštně. Byly to jen drobné náznaky, ale to jak s mešními přestávkami neustále pátral po původu jistého stvoření se zlatýma očima, bledou kůží a stříbrnými vlasy, naznačovalo, že se setkal s někým, koho nemůže dostat z hlavy, ať už kvůli té údajné magii, nebo snad kvůli něčemu jinému?

Tehdy to zavrhl. Faileon měl za svůj život mnoho známostí obou pohlaví, ale s nikým déle nezůstal a na nikoho si nemyslel, alespoň co si sluha pamatoval.

Ale to jak rychle vyjel, pro toho “lidského“ mladíka, bylo zvláštní. A co to mělo znamenat teď? Na jedné straně ho pověří, aby chlapci připravil koupel a zítra jej zaúkoloval do prací v domě, na druhou jej vede do horního patra, aby se ubytoval, kde přesně? V pokoji pro hosty?

Nezlobil se. Snad maličko dotčený byl, protože v domě pána Faileona sloužil již dlouho a tohle stavělo toho člověka výše než jeho. Věrného sluhu z rodiny sloužící již druhou generaci. Ale jistě to bude nějak rozumně vysvětleno. I když příliš takových možností ho nenapadalo. A že se nad tím zamýšlel po ty dny, kdy jeho pán byl pryč, i teď, když odváděl koně do stájí.

Postaral se o koně, a vrátil se do domu. Posel, který přivezl zprávu, už v domě nebyl. Již včera vyjel na zpáteční cestu do Tárenaile. Takže jediný koho musel informovat, byla jeho sestra. Dismeria už ale o pánově návratu věděla a začala chystat večeři.

„Dnes přichystej večeři pro dva,“ poradil jí.

„Pán má hosta?“ zeptala se se zvědavými jiskřičkami, jaké umějí vykouzlit nejspíš jen ženy.

„Ano…, i ne.“ Přiznal Falraen ne úplně jistě a zamyslel se.

„Ano i ne?“ tázala se. Přiznejme si, že to nebyla zrovna uspokojivá odpověď.

„Dnes bude hostem, zítra má začít svou službu v domě,“ odbil ji a šel si nalít jasmínový čaj. Cítil na sobě sestřin pohled tak si jen povzdech a dopověděl: „jestli tomu rozumím dobře, ten chlapec je tím Darem, který náš pán obdržel od lidského knížete.“

„Takže jej pán přivezl?“ ptala se. Nebyla to nečekaná otázka, dle elfských zákonů nebylo možné někoho vlastnit, jako majetek. I když pravdou jest, že podle nich je i zakázáno komukoliv lidskému zdržovat se uvnitř Versuitského území.

„Tak jest.“ Upil ze svého nápoje Falrean a na sestru se pousmál. „Promluvím s pánem, hned jak připravím koupel, dle jeho přání.“

„Dobrá,“ usmála se Dis. Že ta koupel nebyla pro pána ale pro toho “návštěvníka“, už její bratr záměrně nezmínil. Dopil svůj čaj a pustil se do přípravy…

Trvalo to možná půl hodiny, než byla lázeň připravena.

Jen ještě sluha zapřemýšlel, nakolik asi ten lidský mládenec bude vědět co a jak, až nakonec usoudil, že mu bude muset být v koupeli nápomocen.

S tím vědomím, že se jeho rozmluva s pánem Faileonem, o to více oddálí, pak vyšel před pokoje pro hosty a nejprve zaklepal u jednoho, a když se nikdo neozval, přišel k druhému a zaklepal i tam.

Když chlapec mé pohlazení neodmítl, ani před ním neucouvl, v mém nitru poskočila malá kapička naděje, že mi opět dovolí se ho dotýkat, tak jako tu noc. Nemyslel jsem však na tělesné spojení našich těl, spíše… to co bylo před ním. Ale ta malá chvíle skončila tak rychle, jako začala. Když odešel na svou postel, bylo mi jasné, že si nepřeje mou společnost. Chvíli jsem ho však ještě tiše sledoval, než jsem jeho pokoj opravdu opustil a zamířil do toho svého.

Nachystal jsem si věci na koupel a překvapivě i čistou róbu. Nespoléhal jsem jen na Falraena. Dokázal jsem mnohé zvládnout i sám. Když jsem tedy po chvíli zaslechl tiché kroky po chodbě a jeho první klepání na dveře pokoje pro hosty, vyšel jsem z toho svého, s ranečkem oblečení pod paží a zamířil za ním. Už skoro otevíral dveře druhého pokoje pro hosty, když jsem ho nečekaně zastavil. Dveře tak zůstali pootevřené a Cassius tak mohl slyšet můj rozhovor s Falraenem.

„To je v pořádku Falraene. Odsud už to zvládnu sám.“

Na chvíli jsem zaváhal, nechtěl jsem mu vysvětlovat situaci, říct mu že chceme mít koupel soukromou a že nebude třeba jeho pomoci… snažil jsem se, aby to z mého pohledu a postoje nějak taktně pochopil. Důvěřoval jsem v jeho pozorovací talent i velkou inteligenci.

„Postarám se o toho chlapce. Ale… po koupeli bych si s tebou rád promluvil. Zastav se tedy v mé pracovně. Nyní už tě nebudu potřebovat.“

Měl jsem s Falraenem hodně co probírat. Bylo pro mě podstatné, aby pochopil pobyt lidského chlapce v mém domě, i jeho postavení a funkci jako spoustu dalšího. Věděl jsem, že se na něj můžu v tomto plně spolehnout.

Možná jsem trochu moc jasně dal najevo, že se s mladíkem hodlám koupat, což nasvědčovala i má róba pod paží. A to bylo obzvlášť intimní gesto, které jsem málokdy prokazoval svým partnerům, natož relativně cizímu lidskému mláděti. Nejspíš to pro Falraena bylo obtížné nějak strávit, ale nyní jsem to řešit nechtěl. Tiše jsem mu kývl a otevřel dveře do Cassiova pokoje více.

„Koupel čeká, je čas.“

Falraen

Na zaklepání se ozvalo tiché a nesmělé: „Dále.“; jakoby si host nebyl jist, zda vůbec smí něco takového říct. Vzal za kliku, pootevřel dveře, chtěl vejít, ale zastavil ho jeho pán.

Otočil se na Faileona a spatřil svého pána připraveného do koupele. To nebylo obvyklé. Pán si obvykle držel jakousi intimní zónu kolem sebe, do které zásadně nikoho nevpouštěl, a když už byla to velká vyjímka a až po nějaké době.

Zůstal na svého pána hledět možná o půl vteřinky déle, než bylo vhodné, pak se mu uklonil věda, že bylo rozhodnuto.

„Pokud víte, co děláte, pane, -“ nechal svou větu zdánlivě neukončenou, ale více neřekl. To mu zase nepříslušelo. Dostal příslibem pozdější rozpravu a mohl se tedy jít věnovat jiné práci…

Cassius

Ještě chvíli tam stál. Když jsem dokončil u stolu, co šlo, přešel jsem k posteli, kam jsem se usadil. A odpočíval.

Nemohl jsem si lehnout, protože bych velmi snadno usnul. Ačkoliv teď, po tom pohlazení, v jeho přítomnosti… Jak bych mohl spát…?

Až když odešel a dveře za ním tiše klaply, nadechl jsem se prudčeji a sáhl si na tvář ve snaze připomenout si jeho něžné pohlazení. Co to vůbec dělám? Ptal jsem se sám sebe a připadal si uboze. Co to se mnou jenom děláte? Kéž bych vás mohl vyhnat z hlavy a zapomenout… Kéž by mi mé tělo stále nepřipomínalo, jaké to bylo, když jsem se cítil milován.

Na jednu noc…

Nechtěl jsem si lehat, ale nemohl si pomoci. Vzdoroval jsem mu, ale proč vlastně? Jistě, že jsem nechtěl, aby se opakovalo to, že beze slova odejde a nechá mě využitého a osamělého v prázdném pokoji. Měl-li jsem mu to ještě někdy dovolit, pak teprve ve chvíli, kdy budu vědět, že o mě doopravdy stojí. A on nemůže stát o nikoho, kdo mu není roven. A jelikož elfským šlechticem nikdy nebudu…

Mohlo existovat ještě něco bez útěšnějšího? A měl bych se o to vůbec snažit? Proč pokud mu nestojím za to, aby mi to vysvětlil.

Nevím, jak dlouho jsem jen ležel na posteli neschopen čehokoliv, snažící se rozvzpomenout na vůni květin v zahradě a připomenou si svůj starý dům, práci a knížete.

A když už se mi to málem podařilo a já se téměř začal propadat do snu, ozvalo se jemné zaklepání na dveře. Zaklepání… Věděl jsem, co se v takových chvílích dělá, ale já přeci nebyl žádný pán, abych někomu dovoloval vstoupit, nebo tak něco…

„Dále?“ vyzval jsem dotyčného nejistě a alespoň se posadil na posteli.

Nikdo však nevešel. Dveře se sice pootevřely, ale tím to skončilo.

Zaslechl jsem Faileonův hlas. Nerozuměl jsem přesně slovům, ale když pak otevřel dveře a podíval se na mě.

„Ano…, už jdu.“ Asi jsem měl zase říct „pane“, ale vynechal to, jako po celý čas po našem návratu. Z nějakého důvodu jsem měl dojem, že to mohlo být to, co ho včera tak rozlítilo. Tedy kromě toho odmítnutí. Ale kdo by na mém místě v tu chvíli neodmítl? I když to jistou část mne dost mrzelo.

Vykročil jsem, jak jsem byl a vyšel z pokoje. Nesl s sebou náhradní róbu, ale já nic takového neměl a až pak mi to náhle došlo. On se bude také koupat? Se mnou nebo sám? Nebo tam budu zase jen pro to, abych myl záda? Nevadilo by mi, se ještě dnes nemýt, ale to jak to původně říkal a to jak to vypadalo teď… Byl jsem zase zmatený.

„Vy se budete, také mýt?“ zeptal jsem se tedy opatrně. Buď mi řekne že ne TAKÉ ale že to on se bude mýt, nebo vysvětlí jak to tedy je nějak jinak. Doufám…

Doufám, ale v co vlastně?

Zahleděl jsem se na jeho zmatený výraz a musel jsem se tomu pousmát. Nakonec jsem jen tajemně kývl.

„Lázně jsou velké. A navíc…při tvé únavě by ses tam sám mohl utopit. Také potřebuji koupel a příjemnou relaxaci.“

Snažil jsem se mluvit klidně, jako bych nějakému malému dítěti vysvětloval naprosto jasnou věc, kterou ví všichni, a je považována za samozřejmost. Zamířil jsem dolů, jen jsem doufal že Falraen nachystal chlapci čistý oděv, aby se měl do čeho převléknout.

Přivedl jsem mladíka až do přízemí svého domu až k velkým dřevěným dveřím, které jsem otevřel a pobídl ho, aby vešel. V místnosti, která byla příjemná kamenná dlažba, která však nijak nestudila. Zul jsem své jezdecké boty a nechal je stát u dveří, naznačil jsem tak mladíkovi že má mého vzoru následovat. Naproti nám byl velký kamenný bazének, ze kterého sálala pára a plavaly tam květy růží a jiných květin, které jen dokreslovaly vůni vonných olejů a mýdel. Dokonce zde bylo i klenuté okno do zahrady. V letních měsících jsem ho vždy nechal otvírat dokořán, abych mohl slyšet i zpěv ptáků. Nyní ale bylo na něco takového poměrně chladno.

Bezostyšně jsem se začal pomalu svlékat a své špinavé ošacení, jsem ukládal do přiložených košů na dřevěné skřínce. Chvíli mi to trvalo, ale svléknul jsem ze sebe i kalhoty a mé tělo zůstalo nahé. Pootočil jsem k němu hlavu s mírným svůdným úsměvem a přehodil si všechny vlasy na jedno rameno.

„Svlékni se… a přijď za mnou.“

Zamířil jsem přímo k bazénku a po dvou malých schůdcích jsem sešel dolů, kde jsem se pohodlně usadil a opřel hlavu chvíli o okraj bazénku. Spokojeně se z mých úst vydralo zmožené zasténání a hned po něm tiché zavrnění, jak teplá voda rychle zahřála mé tělo. Měl jsem ale takto i možnost, sledovat Cassiovo svlékání a kochat se pohledem na jeho nahé tělo. Nehodlal jsem mu dovolit, aby se z této koupele nějak vykroutit. Bazének byl dost velký, nemusel se bát, že bychom byli nějak natěsnáni na sebe. Měl jsem rád svůj prostor. Navíc jsem věděl moc dobře, že mladému sluhovi prohřátí v teplé vodě pomůže, s jeho namoženým svalstvem.

Ulevilo se mi po jeho slovech. Říkal je klidně. Jeho hlas nezněl nebezpečně, dokonce ani povýšeně jako to občas (vlastně skoro pořád) dělával. Cítil jsem se bezpečněji, a i když jsem stále nevěděl, jakou úlohu v tom mám hrát já, domyslel jsem si, že se tedy máme koupat oba.

A pokud ne, jistě mi to ještě připomene… tím jsem si byl vcelku jist. Ukázal mi už jak umí dát najevo, když se mu něco nelíbí. Vlastně když jsem se nad tím takhle zamyslil, napadlo mě, že bych asi měl být rád, že na mě ještě nezkusil ten bič…

Když jsme vešli do lázní, nevěřil jsem vlastním očím. Místnost byla veliká, podlaha příjemně teplá. To jsem poznal, hned jak jsem zul své sandály (V kterých se mimochodem jelo opravdu „dokonale“).

Nemohl jsem odtrhnout pohled od okna, bazénku s párou a všeho toho okolo. Faileon se mezitím začal svlékat. Já rozepínal svou tuniku pomalu a nepřítomně se rozhlížel. Nešlo mi do hlavy, jak je možné ž to u elfů vypadá všechno ještě úžasněji, než u lidí.

Pán domu se již obnažený podíval na mě. Po jeho úsměvu mi zahořely tváře plné rozpaků a mé polknutí a přikývnutí bylo jedinou odpovědí na jeho tiché vyzvání. Kdyby mi tímhle hlasem šeptal do ucha, myslím, že bych byl v ten okamžik zase vzrušený…

Otočil se ode mě a já si promnul obličej. Ihned jsem se začal svlékat rychleji, a protože jsem nevěděl, co kam patří, dal jsem kalhoty i košili do jedné nádoby.

Když jsem se pak ale ohlédl na elfského vyslance ležel v tom bazénku zabudovaném v zemi s hlavou položenou na okraji a jeho světlé vlasy mu ležely na dlaždicích rozprostřené jako nějaká řeka.

V ten okamžik jako bych měl deja’vu. Věděl jsem, že už jsem to jednou viděl, ale nebylo to možné, až asi pár vteřinách jsem si vzpomněl na sen, který jsem po jeho odjezdu z panství mého bývalého pána.

Váhal jsem, ale jen krátce. Nepřipadalo mi, že bych byl skutečně oprávněn tam za ním vlézt, navíc budeme oba v jednom bazénku docela nazí…

Ale řekl, že mám přijít, až se svléknu tak co mi tedy zbývalo?

Nadechl jsem se, přistoupil, sešel ty dva schůdky a posadil se na jejich druhé straně od něho. Měl jsem obavu, jak by mé tělo mohlo zase reagovat, kdybych se ocitl příliš blízko.

Ale voda byla příjemná. Tak nádherně teplá a jak voněla… Pocit, který se mi rozléval po těle, by mě dokázal ukolébat. Nakonec možná jeho obava, že bych mohl usnout, nebyla zcela neoprávněná… ale teď to vypadalo, že spíše spí on a ne já. Až když jsem se podíval důkladněji, poznal jsem, že jeho oči jsou otevřené.

Hrklo ve mně a já uhnul pohledem a stáhl kolena blíž k sobě, jako bych se pokoušel trochu zakrýt.

„Mohu… se na něco zeptat?“ vypravil jsem pak ze sebe nervózně. „Totiž… Měl jste někdy sen? Myslím takový, který se… Který se pak stal skutečností?“

Pozoroval jsem ho koutkem oka, vypadal, že se mu lázně líbí a mě to činilo radost. Teplá voda mě začínala kolébat ke spánku, ale nemohl jsem usnout. Měl jsem ale velmi vstřícnou náladu a tak jsem se po jeho otázce jen pousmál. Tohle ho zajímalo? Mohl se zeptat, na cokoliv chtěl, jistě měl mnoho otázek. Ale tato mě překvapila. Zahleděl jsem se na něj a chvíli ho sledoval.

„I elfové mají své sny, malý hejkale. Ale ano, už se mi něco takového stalo.“

Když jsem na něj tak hleděl, začal mi ten prostor mezi námi spíše vadit. Chvíli jsem váhal, chtěl jsem dát prostor i jemu, ale nebyl jsem schopný to dodržet.

Voda kolem mého těla zašplouchala, když jsem se nečekaně přesunul kolem zdi bazénku až k němu. Kdybych měl potřebu se ho dotknout… a že jistě taková potřeba rychle přijde, tím jsem si byl jistý.

„Pověz mi…copak se ti zdálo zajímavého, že se to vyplnilo?“

Byl jsem sice zvědavý, ale odpověď na jeho otázku mě ani příliš nezajímala. Spíše jsem se soustředil na jeho mokrou hruď, co sebou prudce trhala, jak rychle dýchal.

Proč jsem se na to ptal? Nejspíš proto, že se mi to ještě nestalo a já chtěl vědět, jestli je to normální, nebo jestli to má nějakou souvislost s tím, že údajně nejsem člověk, jak mi říkal.

Znervózňovala mě jeho blízkost, i příliš mnoho otázek, které mne pálily na mysli.

Alespoň, že voda se pokoušela odplavit únavu a napětí z mých namožených svalů.

Lehce mi vystřelil koutek úst vzhůru, když mi zase řekl, hejkale. Bylo to jméno, kterým mi říkal jen on a mně se to nevím proč, líbilo.

Nedíval jsem se přímo na něho, mé oči byly upřené do té nádherné teplé provoněné vody. Pod jeho pohledem jsem se cítíval slabý, přišlo mi lepší nedívat se mu teď v takové situaci, přímo do očí. Ale díky tomu jsem si jeho pohledu všiml, až když zašplouchala voda.

Zdvihl jsem hlavu, rozhlédl se, ale on už byl u mě a já bokem nalepený na schůdky do lázně.

Zase ten jeho podmanivý hlas, kterým se uměl dotknout mnohem hlouběji než svými nenechavými dlouhými prsty.

Projel mnou záchvěv a zrychlil se mi dech. Co to zase dělá? Musel jsem polknout a přitáhnout si kolena blíž k tělu. Musí se mě ptát? Přeci mu nemůžu říct, že se mi zdálo o něm, to by potom mé odmítnutí, ztratilo na váze… Ten-tam bylo uvolnění z horké vody. Ale lhát je přeci špatné… Toť velké dilema.

„Viděl… Viděl jsem ve snu tuto místnost s lázní…,“ přiznal jsem alespoň to. Nebyla to lež, nemusí přece vědět, i to že v ní byl on právě v takové vodě…

Zvědavě jsem se na něj zahleděl, jeho odpověď byla…opravdu nečekaná.

„Viděl jsi elfí lázně ve snu? Zvláštní…“

Byl jsem si jist, že jen málo lidí kdy vidělo tyhle osobní prostory elfů, a co teprve výše postavených. I kdyby o tom někde mluvili, pochyboval jsem, že by se to doneslo až k mladému zahradníkovi. Chvíli jsem se nad tím tedy zamyslel, než jsem natáhl prsty a přejel po jeho hrudi.

„Řekni mi maličký, byl to první takový sen, co se ti vyplnil? Nebo se ti i dřív zdály věci, co se pak staly?“

Mohlo to být další vodítko, k nalezení jeho totožnosti, i když jsem o tom trochu pochyboval. Zase se ho dotýkat a cítit tu jeho sladkou bezbrannost mě hodně rychle rozpalovalo. Tentokrát bych ho nenechal jen tak mě odmítnout. Byli jsme oba nazí, stačilo se jen víc přitisknout….

Nahnul jsem se k jeho oušku a drze odhrnul jeho vlasy.

„Proč mě tak trápíš? Proč mě odmítáš?“

Vybavilo se mi vše, každý detail z naší společné noci a znovu jsem silně zatoužil malého hejkala políbit a … pomilovat. Ano, přesně to jsem chtěl udělat.

Přikývl jsem. Ano to je… Zvláštní. Přišlo mi lepší upřít myšlenky k tomuhle než k jeho blízkosti, ale ta mě neustále rozptylovala. O to víc, že byl i v tom mém snu.

A když jsem pak na hrudi ucítil jeho prst, vše se mi vrátilo. Po těle se mi rozlila nová vlna palčivé touhy a ze rtů mi splynulo drobné zasténání.

To ne… Tohle ne…, ale jak bych se mohl právě teď a tady vymanit? Unavený a slabý? I má hruď se stahovala, jakoby toužila po únikové cestě.

Nepokusil jsem se ho odstrčit, ale nemělo to znamenat souhlas, jen jsem nevěděl, co bych mohl, nebo směl udělat, abych mu řekl ne a přitom ho zase tak úplně nerozčílil.

„Ano, byl… Byl první…“ vydechl jsem popravdě.

Odhrnul mi vlasy tím svým elektrizujícím dotekem a zašeptal do ouška svá žádostivá slova. Mezi nohama mi bylo těsno, ale nechtěl jsem, aby to poznal, tak jsem nohy držel ještě křečovitěji.

Já vás trápím? A co potom děláte vy mně?

„Protože…,“ vyznělo to slabě, protože jsem dal hlavu na stranu směrem od něj. Zachránil možná své ucho, ale odhalil tak obnažený krk.

„Mně nemáte rád…,“ vydechl jsem mezi horkými vzdechy připomínajícími výdechy. A já s vámi nemůžu být, pokud se mám ráno probouzet sám a týdny čekat jestli se náhodou nebudete zase nudit, abyste za mnou přišel.

Otočil jsem se pak prudce k němu a naše tváře byly teď tak blízko, že se špičky našich nosů málem dotýkaly…

Jeho uhnutí mi opravdu vadilo a ostře jsem se zamračil. Jak jsem viděl, jeho neochota spolupracovat tu byla pořád přítomna. Odhalený krk byl pro mě však jako pozvánkou a vtiskl jsem na něj jen letmý polibek, než ke mně otočil chlapec hlavu. Měl jsem příležitost ho políbit přímo, získat zase jeho rty. Ale jeho další slova mě nazlobila, tak jsem chytil jeho bradu, aby mi nemohl ucuknout.

„Proč si tohle myslíš? Mít rád…“

Odfrknul jsem si nad tím, nevěděl jsem, jak se takové mít rád dělá, ani jsem netušil, co by ode mě chtěl nebo očekával, celé to bylo směšné. Proto jsem si jeho slova přebral po svém.

„Jsi můj dar a přivedl jsem tě do tohoto domu, i když jsi člověkem. Víš vůbec, co kvůli tobě riskuji?“

Jeho bradu jsem zase pustil a trochu se odtáhl.

Cítil jsem jasné ukřivdění a začalo mě to opět spalovat. Ten hněv, že mě znovu odmítl, i když tentokrát jsem i tuto možnost očekával, takže jsem dokázal emoce udržet pod kontrolou.

Cejch po letmém polibku na krku mne pálil, ale vůbec to nebylo nepříjemné, spíš naopak.

Dýchali jsme si teď vzájemně do tváře. Kdyby mě políbil asi bych se mu neubránil, ale zdálo se, že má slova dokázala to, čeho tělo nebylo schopno. Jen ta zlost v jeho očích mně zabolela. Znovu se rozčílil. A to jsem ani neřekl opravdové ne.

Chytil mě za bradu a můj dech se opět zatajil.

A není to tak snad? Kdyby mě měl rád, kdyby mu na mě záleželo, tak by… Tek by… Sám vlastně ani nevím co!

Pustil mě a já svěsil hlavu i ramena níž. Tělo zůstávalo stále ještě roztoužené, ale u srdce mě bolelo.

„Já vím…,“ přiznal jsem mu. „Vím, že jsem váš dar. A podle toho co říkala paní Haliran s panem Nesirilem, soudím, že riskujete mnohé. Asi jsem narušil vámi vyjednané příměří, či co jste to vlastně dohodl. Mrzí mě to. Nechci způsobovat komplikace. Jestli mě tu nechcete, mohu se vrátit zpět do Koreanu…“ Navrhl jsem to, protože jsem cítil, že bych mu měl dát na výběr. Nechtěl jsem, aby se cítil svázaný jen tím, že jsem mu byl darován. Pokud ve mně měl vidět jen rizika, bylo by asi lepší, kdybych odešel. Ale zase pokud mně vidí jen takhle. Co to jeho pohlazení po tváři? Jeho výbuch, když jsem mu řekl o Mortiovi, jeho sváděni před okamžikem?

„Já jen… že kníže si přál, abych šel k vám. A já beztak nevěděl co jiného dělat. Svět je příliš veliký a já o něm nic nevím. A nechtěl… Nechtěl jsem zůstat s Mortiem…“

A chtěl jsem vědět, co pro vás skutečně znamenala naše noc…, ne že bych něco takového mohl říct nahlas. Už tak byl rozčilený.

„Ne, riskuji své postavení, dokonce i svůj život, když tu ukrývám člověka. Porušuj tím několik zákonů naší říše.“

Ušklíbl jsem se tomu, ten malý hejkal opravdu nic nechápe.

„Zůstaneš v mém domě. A pokud se pokusíš o útěk… poneseš smrtelné následky. Doufám, že jsi tomu rozuměl. Není ti dovoleno opustit můj dům, ani mne.“

Znělo to hodně majetnicky, ale nemohl jsem si pomoct. Jeho přístup mě nesmírně rozčiloval. Jasně jsem tak ale dal najevo, že i přes to všechno chci, aby tu zůstal, což mělo jistě nějaký důvod.

„Nemůžeš pobíhat nikde po světě, dokud nezjistím, co jsi zač. Do té doby se budeš učit, abys byl k něčemu užitečný. Číst, psát, jezdit na koni, možná i vládnout mečem.“

Omyl jsem své tělo poměrně rychle. Příjemně strávená koupel a jeho vzrušující přítomnost se brzy stala spíše nepříjemnou. Nedokázal jsem s ním cítit soucit, i když vypadal docela křehce. Netrval jsem však překvapivě na tom, aby mi poskytoval mé tělo. Nepopíral jsem, že k tomu může časem dojít, ale zatím mě od sebe spíše odpuzoval.

„Na poličce máš čisté oblečení a také boty. Jakmile zde skončíš, osuš se a oblékni, pak se můžeš vrátit do svého pokoje a odpočívat.“

Odtáhl jsem se ještě víc a natáhl se pro lahvičku, která stála spolu s ostatními nachystána u bazénku na svém místě. Pořádně jsem si trochu vetřel do vlasů a pak se ponořil celý, abych si vlasy omyl. O mladíka, který se mnou sdílel lázně, jsem už nejevil zájem. Trochu to ve mně vřelo. Znovu jsem nedostal po čem jsem toužil.

Srdce mi kleslo ještě níž. Ohrožuji ho dokonce na životě…. Všechno je špatné, zdá se. Ale proč? Proč tomu tak je?

Jeho úšklebek měl hořkou chuť. Stačilo ho vidět jen koutkem oka, abych se zastyděl.

Přikývl jsem. Nechtěl jsem utíkat. Musel by mě on sám odehnat, abych šel. Ani mne…

Kdybych jen věděl, co tím chcete říct…

„Jak si přejete,“ hlesl jsem odevzdaně. Nechtěl jsem ho rozzlobit, ale vždycky to tak skončilo. Mohlo to tak být i tu noc? Udělal jsem něco špatně, co ho rozčílilo tak moc, že odešel? Spíš nikdy neplánoval zůstat ani nic vysvětlovat… On takový je. Dělá, co chce. Dokonce, i když kvůli tomu porušuje zákony své říše, chce mě tu mít, ať už pro cokoliv, tak to udělá…

Odtáhl se a začal se mýt. Já ještě chvíli nemohl. Mé tělo bylo příliš napnuté. Sledoval jsem jak se omývá a bylo skoro líto, že to tentokrát nechce po mně. Rád bych ho také pohladil po těle, ale nehodilo se to. Bylo příliš nebezpečné a zrádné stanout u něho blízko.

„Ano,“ přitakal jsem na jeho pokyny ohledně oblečení.

Sám jsem se začal oplachovat. Bez olejů, jen dlaněmi. I vlasy jsem si namočil a masíroval hlavu, abych z nich spláchl všechnu špínu posledních dní.

Když jsem pak hlavu vynořil z vody, on už vylézal. Evidentně mě zde stále chtěl zanechat samotného.

„Pokud výše postavený šlechtic porušuje zákony svého krále, jakou motivaci k jejich dodržování, má prostý lid?“ vylétlo ze mě dříve než jsem si stačil svá slova promyslet. Bylo to jako s tou omluvou, kterou jsem požadoval před knížetem. Prostě se to stalo…

Už jsem se chystal osušit se, když na mě promluvil. Jeho slova byla tak drzá, až jsem jen překvapeně pootevřel rty a sevřel plátno.

Opravdu jsem…slyšel, co jsem slyšel?

Odložil jsem plátno a zamířil nahý rázně k němu. Obešel jsem bazének a moje ruka prudce projela vzduchem, než dostal takový pohlavek, že jsem mu tu hlavu málem urazil. Ostře jsem se na něj zahleděl. Nebyl jsem typ, co by vztáhl na někoho ruku, i když jsem uměl působit děsivě. Má autorita a postavení to nepožadovalo.

Kdy mne takhle moc někdo rozzlobil? Kdy jsem k sobě někoho pustil tak blízko, aby toho byl vůbec schopný?

A k malému hejkalovi jsem už vůbec nechtěl být hrubý. Ale nyní řekl něco, co mě velmi urazilo. Hned po tom pohlavku jsem sevřel jeho vlasy a trochu zatáhl a přímo ho vraždil pohledem.

„Uvědom si své místo lidský červe. Opovrhuješ tím, že jsem tě zachránil od využívání tvého těla i síly cizími lidmi? Že jsem tě uchránil od smrti hladem či těžké roboty? Opovrhuješ tím, že jsem ti nabídl můj dům a vědomosti? Vy lidé jste opravdu….“

Použil jsem elfský výraz, který nezněl zrovna hezky. Elfština neměla příliš sprostých slov, ale tohle bylo opravdu nepěkné.

„Porušuji tyto zákony právě proto, abych ochránil svůj lid před neznámým nebezpečím.“

Tentokrát jsem zněl hodně rozzlobeně. Dokonce možná víc, než tehdy v Tárenaile. Urazilo mne to, to ano, ale více to bolelo. Nevěděl jsem, zda mnou opovrhuje, ani proč je najednou tak drzý. Pustil jsem jeho vlasy a nechal ho v lázni.

Zamířil jsem zpátky ke svému oděvu a rychle se oblékl. Pokud jsem doteď toužil k chlapci být milý a chránit ho tím, že ho budu držet k sobě co nejblíže, nyní jsem své rozhodnutí musel chtě nechtě přehodnocovat.

Nemyslel jsem to zle. To dokonce vůbec ne. Můj problém byl, že jsem se neuměl správně vyjádřit. Proto jsem také málo s kým a málokdy mluvil. Nechtěl jsem ho urazit, ale uštědřený pohlavek, i to co následovalo, mi jasně napovědělo, že jsem zašel daleko. Urazil jsem ho. Zase… Ale nechtěl jsem a ani to neznamenalo, že jím opovrhuji. Proč jsem neuměl jen lépe volit svá slova?

Zuřil. Dokazoval to nejen jeho hlas a táhání za vlasy a pohlavek, ale celá jeho póza. Každý krok, nadechnutí, stažení svalů v obličeji…

„Omlouvám se…,“ vypravil jsem ze sebe pak, když už se oblékal.

„Nechtěl jsem být drzý, to jen, že… O žádné své síle nic nevím a vy jste byl první, kdo využil mé tělo, tak nevím v čem se vaše ochrana vlastně liší od té jejich…“

Vylezl jsem z vody a šel se také osušit. Nechtěl jsem tam zůstat sám.

„Já se nezlobím…, dovolil jsem to. Byla to má chyba. Ale chybami se prý lidé učí, a když nechci svou chybu opakovat, tak se vám to nelíbí.“ To byla pravda. Asi už jsem to v sobě nemohl dál držet a potřeboval se alespoň pokusit formulovat své myšlenky.

„Vaše slova a činy si protiřečí, tak… Omlouvám se, že nevím, co z toho vlastně platí, nebo jak se k vám chovat a jak mluvit.“ Pokusil jsem se mu vysvětlit. Po touze a vzrušení už stopy ochably. Zůstala jen bolest hluboko v srdci, která se snad s každým takovým momentem propadala ještě hlouběji do mé duše.

„Ale máte pravdu, nemám právo vámi ani ničím z toho co mi dáváte opovrhovat. Stejně jako nemám žádné právo chtít něco víc…“ Začal jsem se rovněž oblékat. S tváří vážnou a hlubokým pohledem, upřeným ke zdi. Jen jsem vám chtěl porozumět…

„Právě sis na svou otázku odpověděl. Dovolil bys to i Mortiovi, aby využil tvé tělo, tak jako já tu noc? Nutil tě dělat věci, které bys nechtěl? Myslíš si, že by on, nebo kdokoliv jiný s tebou hezky zacházeli, kdyby zjistili, čím jsi a jak důležitou roli bys mohl hrát ve válce? Myslíš si snad, že by se ptali, co chceš? Po čem toužíš, nebo co máš rád? Zkus se nad tím zamyslet.“

Nyní jsem ale chápal, proč mě odmítá. Bere to, co se stalo za chybu a i když jsem chtěl odejít, musel jsem se na něj jen tiše zahledět. Jako kdyby i on mě pořádně profackoval. Považoval mě snad za někoho podobného, kdo ho jen využil a odhodil?

Chce víc? Co víc? Jak víc?

Zaváhal jsem a nevěděl, co si o tom myslet. Chvíli jsem ho tedy sledoval, jak se obléká, než jsem se rozhodnul ze sebe udělat ještě většího hlupáka.

„Víc? Co bys chtěl víc? Řekni mi to?“

Jako malé dítě jsem nyní trval na odpovědích, jinak by mi to nedalo spát. Musel jsem konečně vědět pravdu.

Myslel jsem, že ta naše noc se nám oběma líbila. Ale můj odjezd byl opravdu rychlý. Mohl by snad ke mně cítit něco více než touhu a chtíč?

Vybavil jsem si onu noc, jak jsem ho líbal, hladil…ne, to přece nebylo jen…uspokojení touhy těla.

Chtěl jsem ho opečovávat, chtěl jsem, aby to pro něj bylo nezapomenutelné a přijímal jeho něžnosti.

Už jen ta představa mě hodně zarazila. Zlost jako by zmizela mávnutím proutku a objevila se spíš zmatenost. Mohlo by se snad jednat o vzájemné nepochopení? Naše kultury byly natolik odlišné, i naše postavení…

Před měsícem to byla jediná ukradená noc, která už se neměla opakovat, protože by to nebylo možné. Ale nyní byla situace jiná. Byl tu teď a už tu zůstane. Nemyslel jsem si, že by ta noc stála mezi námi, ale nyní jsem pochopil, jak jsem se mýlil.

Hrdlo se mi sevřelo. Byla to výtka, nebo prostá otázka? Nechtěl jsem to Mortiovi dovolit! Nechtěl jsem to. On by ke mně nebyl milý, v tom má pravdu, vím, že by nebyl. Ale proč pořád zmiňuje moji roli ve válce?

Válka je zlá věc a já se jí nechci účastnit…!

Zarděl jsem se a ucítil na sobě jeho zkoumavý pohled. Přiměl jsem se otočit mu tváří v tvář. Ta tíha už byla tak veliká, že nešlo vzít svá slova zpátky, ať by teď udělal cokoliv. A já mohl jen doufat, že jsem se alespoň nyní konečně vyjádřil správně.

Co chci víc…? To byla nejzávažnější otázka ze všech. Žádal si odpověď a byl jsem to já, kdo tenhle rozhovor začal. Žádal jsem pochopení a teď bylo i na mě, abych mu poskytl totéž. Ačkoliv z toho jsem právě měl největší strach. Slova mě uměla tak snadno zrazovat…

Co vlastně chci? Bylo toho moc, jak to vetkat do slov, aby pochopil?

„Já… nevím,“ vydechl jsem a připadal si hloupě pro všechny ty pocity, které jsem v sobě dusil.

„Rád bych… Rád bych vám víc rozuměl,“ řekl jsem alespoň to. Ano, to by mi pro začátek stačilo, vědět co si myslí, co si představit pod jeho chování, jeho slovy, doteky…

Uhnul jsem pohledem, přehodil přes hlavu tuniku a teprve pak mu věnoval další pohled zaháněje rozpaky.

Celou dobu jsem na něj hleděl, abych to konečně dokázal pochopit.

Rozumět mi? Copak to šlo, když jsem si nerozuměl ani sám?

Jeho zlaté oči mi však nemohly lhát. Byla v nich pravda, upřímnost a…bylo tam i něco víc. To co jsem dřív nepochopil. Vše se mi pomalu v mysli spojovalo a já se alespoň na chvíli pokusil nahlédnout na věc z jeho lidského pohledu nezkušeného mladého chlapce.

Vzal jsem mu první polibek, první noc, dal jsem mu naději a pak odjel. Nepřikládal jsem tomu váhu, protože už se to nemělo opakovat. Věřil jsem, že chlapec zapomene a vše půjde dál. Ale to se nestalo. Osud nás svedl zase dohromady. Musel z toho být zmatený.

Nedokázal jsem být příliš empatický, a v jeho přítomnosti to bylo mnohem horší a to byl hlavní kámen úrazu tohoto nedorozumění. Mé pocity létaly jako na houpačce a já jim také nerozuměl.

„Také bych si to přál…rozumět si.“

Musel jsem si nad tím povzdechnout a odhrnout mokrý pramen vlasů z čela, tohle pro mě bylo hodně těžké…. říct mu pravdu, být upřímný. Ne, elfové nebývali takto upřímní veřejně. Neuměli prokazovat své city. Ale mezi sebou jsme měli komunikaci gest, duší, pohledů… ale to ten chlapec nemohl znát. Nemohl si všimnout těchto náznaků, když jsem byl první elf, kterého kdy viděl.

Jak jsem byl hloupý. Přešel jsem k němu blíž a opatrně sevřel jeho ruku, pak si jí položil na hruď v oblasti srdce. Nevím, proč jsem to udělal. Mlčel jsem a jen na něj hleděl. Byla to snad omluva? Za tu hrubost posledních dnů? Za ten pohlavek?

„Máš se ještě mnoho co učit. Možná se ti poté…povede porozumět nám elfům. Pokud budeš chtít.“

Naše pohledy se setkaly a já z toho měl zvláštní pocit. Už v jeho očích nebyla zlost, dokonce ani povýšená arogance. Díval se na mě, shovívavě, jako se otec dívá na syna, který udělal chybu z nevědomosti.

A on pak řekl něco, co mě samotného nenapadlo. On si taky nerozumí? Tak jako si nerozumím já? Z jakého důvodu? Nebo je to tak u elfů přirozené? Nevěděl jsem.

Ty mokré vlasy, které si odhrnul z tváře, tvořily dohromady zamyšlené snad lehce rozpačité gesto, jakoby tápal co a jak dál.

I já přešlápl. Ticho mezi námi bylo najednou jiné.

Vykročil ke mně a já zůstal stát. Chvěl jsem se, ale neutíkal. Netušil jsem, co udělá, ale nebál se toho, že by něco zkusil. Bylo to zvláštní. Nevědět, cítit neklid a přitom věřit…

Topil jsem se v jeho pohledu. Nechal ho sevřít mé zápěstí a přitáhnout si ruku na jeho hruď. Cítil jsem i přes oděv jeho tlukoucí srdce. Proč to dělá?

Tázavě jsem zvedl obočí.

Ano chci! Chci rozumět! Dával mi naději a přesně to jsem potřeboval. I když nebyla nijak veliká, říkal mi tím, že mám šanci a že mi ji dá…

„Hejkal se bude snažit,“ pousmál jsem se a ani se nepokoušel stáhnout svojí ruku. Jeho srdce bilo stejným rytmem jako to mé a to mě fascinovalo.

„Jak dlouho se obvykle koupete?“ hlesl jsem tiše svou otázku. Náhle mě totiž napadlo, jestli už zde náhodou nejsme příliš dlouho. Co kdyby sem teď zrovna někdo vešel?

Polil mě chlad a až v té chvíli jsem svou ruku stáhl zpět a musel polknout. V tomhle okamžiku mi připadal blíže než kdykoliv před tím. A já si přál, aby ta chvíle nikdy neskončila.

Doufal jsem že…pochopí? Nebo že alespoň bude chtít pochopit. A měl jsem radost, když přislíbil, že se bude snažit. Když mi položil tu hloupou otázku, jen jsem se tomu pobaveně pousmál. A pak…

jeho ruka zmizela.

Stáhl jí tak prudce, že jsem pocítil její ztrátu. Ale tentokrát jsem se už na něj nezlobil. Jen shovívavě kývl, že tomu rozumím.

„Velmi dlouho, když je potřeba.“

Chtěl jsem ho ujistit, že se nemusí bát. Falraen by mě v koupeli nerušil, pokud věděl, že v ní nejsem sám. Nebyl hloupý. Ale byla pravda, že jsem s ním chtěl ještě pár věcí projednat.

„Je čas aby hejkalové šli spát. Dnes byl těžký den. Pro nás oba. Doprovodím tě k pokoji, abys nezabloudil, a můžeš si odpočinout.“

I tentokrát má slova zněla mírně, spíše starostlivě a věřil jsem, že mé doporučení poslechne.

Otevřel jsem tedy dveře z koupele a prošel první. Tentokrát jsem ale nespěchal, neukazoval mu jen svá záda, ale zůstal na něho čekat, abychom šli zároveň.

Mohl vůbec tušit, jak pokrokové toto gesto bylo? Jen to, že jsem s ním srovnal krok, jasně vyjadřovalo, že není sluhou, ani cizím člověkem, ale…něčím víc. Etiketu elfího chování a řeči těla jsem v tu chvíli zahrnul na poslední chvíli do Cassiova učebního plánu. To mu jistě zodpoví jeho otázky i předejde nedorozumění, které pramenilo z našich odlišností.

Došel jsem s ním až ke schodům a otevřel i jeho pokoj. Opřel jsem se ale o rám dveří a nechal ho projít dovnitř…nebo spíš proklouznout, pod mou paží. Chvíli jsem přemýšlel, zda se ode mne očekává víc, než jsem mu věnoval svůj poslední pohled té noci a pronesl magické slovo v elfštině. Lidé by si na našem jazyku jistě polámaly jazyk.

„To znamenalo dobrou noc.“

Dobře, trochu se mi ulevilo, když jsem se nemusel obávat, nenadálé návštěvy. Vlastně jsem tak trochu ztratil pojem o čase v tom všem, co se zde stalo. Bylo to jako bouře. Nelítostná, krutá a snad i čím dál silnější. Ale dá se vyhrát nad přírodními živly? Kdo vůbec jsem, abych si kladl takové otázky?

„Ano, dobrá… děkuji,“ odvětil jsem na jeho slova. Byl klidný a ani z těch slov ani z jeho hlasu nebylo cítit nic záludného, nebo tíživého. Naopak, zněl hřejivě a stejná se mi zdála i jeho chůze.

Bylo to zvláštní a já proto nemohl najít žádná vystihující slova.

Neměl bych otevírat dveře spíše já jemu? Přinutil jsem své tělo k pohybu a doběhl ho. Zbytečně, protože na mě čekal.

„Nemyslím si, že bych zabloudil,“ řekl jsem mu. Nebylo to tak, že bych pohrdal jeho doprovodem, naopak, byl jsem za něj rád, ale napadlo mě, že bych mu to měl říct, aby si nemyslel, že jsem opravdu úplný budižkničemu.

„Obvykle si cestu pamatuji i ve spletitých chodbách a místech mi cizích. Cestu z lázně k vašemu pokoji jsem prošel jen jednou a dokázal jsem vás dovést…“ Pravda ovšem byla, že tady jsem moc pozor nedával a nebyl jsem si jistě, že bych opravdu trefil. Jen jsem se cítil mnohem lépe a i bezpečněji a sebevědoměji, když šel chodbou vedle mě a nedával najevo svou nadřazenost, které jsem si byl i tak dostatečně vědom.

„A taky… Necítím tak snadno bolest, jako ostatní,“ svěřil jsem se mu s takovým malým tajemstvím. Pořád ho zajímalo, kým jsem a já nemohl popřít, že má-li pravdu, také mně to zajímá.

Ale to už jsme byli nahoře u mého pokoje a on mi je otevřel. Budete vždycky stát ve dveřích? Pomyslel jsem si a přemýšlel, co asi tohle gesto znamená. Když jsme vycházeli z koupelny, sice otevřel, ale nezůstal takhle stát. Když mne do pokoje přivedl poprvé, vešel první. Vlastně když jsem se tak probral našimi průchody dveří tak takhle stál jen v jednom případě a to, když mne vpouštěl do svého pokoje u knížete. Tedy ve chvíli, kdy již plánoval naši noc…

Polilo mě horko, nadechl jsem se a vešel.

Proklouzl jsem jako hádě pod jeho rukou a zastavil se a pohlédl na něho. Vejde? Nevejde? A měl by?

Ale on řekl jen jedno slovo elfsky, zavřel a já už slyšel jen jeho vzdalující se kroky. Bylo to zvláštní, přesto, že jsem od něj dostal před chvílí pohlavek a rozčílil ho, a jak chladně se ke mně choval po cestě, bylo mi teď nějak lehčeji. Měl jsem na sobě elfskou noční košili, která se sice nerovnala krásou té Faileonově, ale i tak byla tím nejjemnějším, co jsem na sobě kdy měl. Nemohl jsem se té látky nabažit a nešlo mi ani přestat se usmívat. Zalezl jsem si do té nejměkčí postele Zavřel oči a s tím šťastným úsměvem plným naděje i velmi brzy usnul, jako bych spal na obláčcích a vůbec mi nevadilo, že jsem nevečeřel…