Schovanec

Ráno přišlo příliš brzy, vzbudil mě zpěv ptáků. A i když jsem toužil tu chvíli se ještě přitulit k tomu horkému štíhlému tělu vedle sebe, nebylo to možné. Čekalo nás mnoho práce. Sám jsem si dal za úkol, využít čas na Akrusti k tomu, abych Cassia naučil alespoň základy čtení a psaní. Vstal jsem a tedy a opláchl se, pak jsem vzbudil i mladíka a donutil ho, se obléct, čekala nás snídaně.

Tentokrát jsem volil snídani dole, v salonku. Věděl jsem, že dřív nebo později se budu muset potýkat se zkouškou v podobě mého bratra. Ale jak se zdálo, pán Akrusti se rozhodl vstávat až k obědu, o to lépe. Po snídani jsem odvedl Cassia Farlaenovi, a prakticky jsem svého sluhu donutil, aby Cassia přijal do oběda jako pomocníka. Nechal jsem mu volnou ruku, jak ho zaměstná.

Sám jsem zamířil po své práci. Opět jsem zaznamenal všechny skutečnosti a nové objevy do svého deníku, než jsem se pustil do papírů pro převod zámečku.

Když se přiblížil oběd, nechal jsem ho servírovat v jídelně. Dokonce jsem vyhledal Falraena s jasný přáním, aby nás při obědě obsluhoval i Cassius. Bylo to nebezpečné, dost jsem tím riskoval, protože jsem věděl, že Giltanas se k obědu připojí, a tak se i stalo.

Chtěl jsem mu jasně ukázat, že Cassius je jen sluhou, nic jiného. Byla to hra, ve které jsem nemohl odhalit pravé karty. Jak jsem očekával, Giltanas na oběd do jídelny dorazil a opět perlil svou „příjemnou“ náladou. Mě však urazit nijak nemohl a tak jsem zůstal chladný k jeho slovům.

Po očku jsem sledoval Cassia při obsluhování, ale musel jsem si dávat pozor na svá gesta i pohledy. Před lidmi na panství knížete Alvinia jsem svůj zájem mohl utajit, ale před tak zvědavým elfem, jakým byl Giltanas, který byl zvyklý využít každého detailu, aby někomu přitížil, to bylo opravdu těžké.

Oběd jsme ale zvládli bez větší aféry, i když jsem si všímal Giltanaiových pohledů a jeho snahy, se Cassia dotknout.

Věděl jsem, že mě mladík asi nebude mít za takovou zkoušku rád, jistě by si spíše přál mému bratrovi vyhnout. Ale já nechtěl, aby ho svíral strach, nemohl, pokud jsme tu museli spolu nějak vycházet celý měsíc.

Po obědě jsem zamířil do kuchyně, abych si s Cassiem promluvil. Dovolil jsem mu ukončit práci sluhy a odeslal ho do svého pokoje. Byl čas na učení.

Nevím, jak jsem se ocitl v posteli s pánem Faileonem. Ani kdy přesně mě zastihnul spánek. Ale vím, že to ráno jsem probouzel a připadal si odpočatý, očištěný a lehký, jakouž dlouho ne. Otevřel jsem oči a viděl jeho jemnou vznešenou tvář. Díval se na mě tou ocelovou šedou pustinou pod klenutým obočím a naše těla se k sobě tiskla. Nikdy jsem si nepřipadal šťastnější. Mé srdce se rozbušilo rychleji, tentokrát ne vlivem touhy, ale lásky. Ta chvíle kdy mi připadalo, že i on se na mě dívá stejně, trvala snad věky, ale i tak se mé rty lehce rozevřely, když se ji rozhodl ukončit a vstát. Nechoď, to jsem mu chtěl říct. Jako bych snad mohl.

Neřekl jsem nic.

Vstával jsem pomalu. Čekal bych, že mé tělo bude úplně namožené, ale zdálo se v pořádku. Pravda, potřeboval jsem rozhýbat ztuhlé svaly, a na koně bych sedal jen nerad, ale nebylo to horší než kdykoliv před tím, po tom, co jsme spolu…

Ani jsem si neuvědomil, že se zase červenám, dokud jsem se nepokoušel obléknout před zrcadlem.

Nikdy jsem to nedělal. Nesnažil jsem se vypadat nějak hezky, chudý nevolník ani nemůže, ale tady mi dal pán krásný šat a já se mu opravdu chtěl líbit.

Nakonec jsem mohl být spokojený. Už i ty tkanice jsem si uvázal sám. Opláchl jsem si jen tvář a až po něm. S hřebenem jsem zápasil jen chviličku. Chtěl bych jednou česat jeho…, nemohl jsem si odpustit němé přání k pánovým nádherným vlasům.

Když jsme byli oba upravení a připravení. Připadal jsem sám sobě jako docela nový “člověk“.

Vyšel jsem s ním z pokoje. Nevadilo mu, když jsem šel vedle něho a dokonce jsme spolu i snídali! Mé nitro se tetelilo blahem a já si umanul, že udělám všechno proto, abych mu byl jednou roven. Budu se učit. Udělám cokoliv!

Po jídle mně odvedl ke svému sluhovi, který uctivě tak jako vždy svému pánovi vše odsouhlasil a přijal mně pod svá “křídla“.

Odvedl mě do svého pokoje pro sloužící a chladně a odměřeně, snad víc než byl kdy pán Faileon se na mě otočil. Jeho černé oči do těch mých vypalovaly cejch a já nerozuměl.

Nadechl se, sjel mě kritickým okem a prohlásil: „Mám tě zaměstnat, jak řekl pán. Ale dal mi volnou ruku, proto to uděláme následovně, Cassie zlatý draku. Budu tě učit.“

Mé oči se rozšířily.

„Učit?“ Nechápal jsem.

Přikývl.

„Ano.“ Přikročil ke mně. „Jsi zlatý drak. Vznešené a mocné stvoření. Mnohem víc než všichni elfové, ale jsi i z části člověk. Prostý naivní, upřímný člověk, který teprve poznává svět.“

Absolutně mi nedocházelo, co se mi tím pokouší říct.

„Není mou věcí, jakým způsobem s tebou jedná pán, proto mi nezbývá než se pro dobro tvé i jeho zaměřit na tebe.“ Jeho hlas zněl odtažitě, ale zároveň i naléhavě.

„Má sestra se domnívá, že našeho pána miluješ.“ Dodal jakoby nic. Už-už jsem otevíral rty. K obraně? K potvrzení? Co jsem to vlastně chtěl říct, jsem se ani sám nedozvěděl. Zůstal jsem stát a zírat na něho, zatímco on pokračoval:

„Pokud jsi se tak rozhodl, je to tvá věc a soudit tě nebudu…“ Z nějakého důvodu jsem měl dojem, že chtěl říct ještě něco, ale Falraen se odmlčel.

„Musíš pochopit, že elfové umějí milovat. Hloubka našich citů, ale není tak povrchní jako ta lidská. Připouštíme si je obtížně, a když už tak učiníme, dáváme je najevo jen velmi pomalu a opatrně. Nemůžeš očekávat a ani žádat, aby tvé city byly opětovány z pánovy strany natož hned, nebo příliš okatě.“ Povzdechl si.

„A pokud mu je ty sám chceš dávat najevo, čiň tak v ústraní, pokud jsi si ABSOLUTNĚ jistý, že jste sami.“ Kladl mi na srdce a to to v tu chvíli teprve kdesi uvnitř docvaklo. On právě schvaloval mé city k Faileonovi. Připustil je a vyjádřil podporu. Dal mi svolení sluhy milovat jeho pána. Nebo ne jen sluhy? Cosi v jeho očích mně znejišťovalo.

Přesto mne uvnitř zaplavilo štěstí a vděk.

Poklonil jsem se mu a vroucně poděkoval.

On si však jen odfrkl.

„Přesně o tom mluvím.“ Odbil mé děkovné gesto. „Ty na sobě nesmíš na veřejnosti nechat znát vůbec NIC!“ Na poslední slovo dal zvláštní důraz. Narovnal jsem se a zvážněl.

„Lidé, ale i elfové, nejsou hodní. Že jsi drak tě nezachrání, spíše naopak.“ Vysvětloval mi.

„Jednej slušně, buď vyrovnaný, ale nikdy neukazuj, jaký opravdu jsi. Pokud miluješ, neohrožuješ jen sebe, ale i jeho. Už jsem ti to vysvětloval, nebo se mýlím?“ Jen jsem se na něj bez pohnutí díval, jakoby něco uvnitř mě, jeho slova chápalo, ale já nerozuměl.

„To je lepší,“ usoudil a svěsil ramena. Spočinul svou dlaní na mých prsou v místech, kde mi bilo srdce. „Co je tady, je jen tvé. To ti nikdo nezveme.“ Pousmál se lehounce. Jen svými rty, jeho oči zůstávaly vážné.

„Představ si to jako dveře,“ nabádal mě,“ třeba dveře od pánova pokoje. Jste uvnitř sami? Můžeš i ty své v srdci otevřít. Ale vyjdete ven? Musíš pokoj svého srdce uzavřít, rozumíš jak to myslím?“

Cítil jsem úzkost na prsou. Nebyla to přímo lež, k čemu mě nabádal, ale netušil jsem, jestli to zvládnu.

„Existuje něco, cokoliv, na co když pomyslíš, nemůžeš být veselý nebo otevřený? Co tě nutí uzavřít se? Vzpomínka třeba?“

Zamyslel jsem se. Vlastně něco takového bylo. Vzpomínka na ráno, kdy mě Faileon opustil, na Mortia, když mi hrozil, že budu jeho, smrt starého pána, který byl dokonce mým skutečným otcem, příjezd sem a pán Giltanas…

Zřejmě se něco z toho zrcadlilo v mých očích, protože Farlaen dodal: „Tak kdykoliv budeš cítit rozpaky na veřejnosti, nebo ještě lépe zpočátku neustále když budeš na veřejnosti, mysli na to.“

Přikývl jsem, ale už v té chvíli mi bylo těžko.

„A teď tě naučím několik dechových a meditačních cvičení. Pomůže ti to uklidnit se a uvolnit, kdyby toho na tebe bylo příliš.“

Poslouchal jsem jeho slova, dělal, jak mi radil a vše jsem si hned vyzkoušel. Bylo to zajímavé, ale práci jsme to dopoledne nevykonali žádnou ani já ani on.

„Proč mě to učíte?“ musel jsem se zeptat, protože mi to připadalo zvláštní.

Stál opřený o zeď svého pokoje a díval se kamsi z okna ven. Snad na let vlaštovek, ale kdo ví…

„Vždy jsem věřil, že draci existují, ale už desítky možná stovky let elfské oko žádného nespatřilo. Zlatá dračice musela být zoufalá, pokud se spojila s člověkem, možná dračí plémě již skutečně vymřelo. Je dokonce možné, že jsi poslední jejich krve.“ Jeho hlas plynul jako monotónní smutná řeka vší bolesti, kterou cítil ve svém kdysi chlapeckém srdci, které draky obdivovalo.

„Ale draci nebyli uctíváni jen pro jejich sílu a zkázonosné schopnosti. Elfové je ctili pro jejich moudrost. To od draků se elfové naučili cestu sebekontroly a disciplíny. Pokud už není žádný drak, který by to naučil tebe, je to naše poslání.“

Vstal jsem z toho zkříženého sedu a šel k němu.

„Jistě, že podstata nás všech je zvířecí, ale draci nás elfy podle legendy naučili, že existuje i jiná cesta. Stačí jediný pohled na pána Giltanaie a vidíš, jak nebezpečné je, když se elf té cesty zřekne. Co teprve kdyby po ní nekráčel drak?“ Podíval se mi přímo do očí. „Můžeš být moudřejší než všichni elfové světa. Bytost, které se jednou pokloní i elfský král. Pokud někdo může přinést mír, jsi to ty. Ale ne, pokud budeš ničit ať už ze strachu z bolesti či žalu. Buď vše zachráníš, nebo vše zničíš. Já tě prosím, aby sis vybral tu první možnost“

Z nějakého důvodu jsem věděl, že má pravdu.

„Tedy mohu jednou být roven pánu Faileonovi?“

Položil mi ruku na rameno.

„Jednou může on tobě říkat, můj pane, budeš-li silný odhodlaný a ovládat se.“

„Děkuji.“ Byl jsem mu vděčný. Skutečně vděčný.

Když přišel čas oběda, Falraen mi tlumočil pánovo rozhodnutí, abych u oběda obsluhoval.

„Mám zavřít dveře?“ zeptal jsem se jej.

„Na tu nejbitelnější petlici.“ Zněla jeho odpověď.

Dismeria nerozuměla, ale mě to nevadilo. Chtělo se mi pousmát na její překvapený výraz, ale zastavil jsem se a počítal do deseti, jak mě Falraen naučil a pak i s tácem jsem se vypravil po jejich boku do jídelního salonku.

Myslel jsem pána Giltanaie, jak děsivý a odpudivý byl v noc mého příjezdu. To nebylo těžké, když jsem měl jeho tvář před očima.

A abych se ubránil svodům pána Faileona, protože se mi srdce chtělo neustále rozbušit a horkost vlévat do tváří. Myslel jsem na to ráno tehdy. Na pocit prázdnoty a osamění. Když má zahrada začala uvadat, všechny ty květiny a rostliny, jen proto, co on mi tu noc vzal. Uvědomil jsem si, že co k pánu Giltanaiovi cítím, není strach, nebo odpor. Byla to lítost. Připadalo mi, že je vlastně taky sám a osamělý.

Byl jsem odtažitý, odměřený, soustředěný na svou práci… Nenechal jsem na sebe sáhnout ani jednoho z nich, a když oběd skončil Falraen mě pochválil jen pohledem a já nedal znát, jak strašně mě jeho chvála těší. Udělal jsem první krok do velkého světa a to jen díky němu. Nikdy jsem neměl sourozence, ale jeho a Dismerii jsem tak počínaje tím dnem začal brát.

Když pán do kuchyně přišel, znovu jsem se upamatoval na zavřené dveře, ale bylo to těžké, když mě odeslal do svého pokoje.

Když jsem za sebou zavřel ty skutečné dveře, už jsem se zase cítil stejně šťastný jako ráno. Ale nechtěl jsem, aby vše co jsem se dnes naučil, přišlo vniveč, tak jsem na pánův příchod čekal v poklidu. Abych alespoň něco dělal, ustlal jsem naši postel.

Když pán přišel, otočil jsem se k němu a hledal v jeho pohledu kapičku uznání, tak jako v těch Falraenových. Stálo mě ale veliké úsilí, abych se k němu hned nerozběhl a nezavěsil se mu kolem krku.

V plánu bylo učení. A já se skutečně učit chtěl.

Po čas oběda jsem Cassia po očku sledoval, zda zvládá obsluhovat a dokáže se s tím poprat. Když se však z jeho chování ani tváře nevydral žádný náznak citů, či studu nebo touhy, dost mě to překvapilo. I mě to tak udrželo klidným. Protože to já vždy ostře reagoval na jeho pocity, které jsem dokázal rozpoznat, z jeho pohledů i gest, z jeho mimiky. Ten oběd byl ale přelomový. I když byl Cassius tak blízko, ani jsem se ho nepokoušel dotknout. Příležitostí jsem měl hned několik. Ale jako kdyby se má touha vytratila. Dokonce jsem byl schopný odolávat Giltanaiovým otravným domněnkám a slovům naprosto klidně.

Nemohl jsem popřít, že mě to těšilo. Něco bylo jinak, to jsem si dobře uvědomoval, ale nedokázal bych slovy přesně popsat, co to bylo. Celý čas oběda mi toto chlapcovo chování leželo v hlavě, a proto jsem si přál téhle záhadě přijít na kloub.

Když jsem konečně dorazil do pokoje, propálil jsem ho zvídavým pohledem, který jasny ukazoval můj zájem. Prohlížel jsem si Cassia jako vzácného motýla, pod zvětšovacím sklem. Snažil se přijít na to, co se dnes stalo, že to způsobilo takovou změnu. Že bych něco udělal či řekl, co by chlapce odpudilo? Nebyl jsem si toho vědom. Naše ráno bylo přeci tak příjemné.

Nebo že by….

Falraen! Uvažoval jsem, zda by byl tak drzý, a chlapci mátl hlavu svými slovy o odloučení, jako to zkoušel na mě minulého dne. Pokud to bylo tak… rozhodně už jsem mu to nehodlal tolerovat. Chtěl jsem znát pravdu, ale nesměl jsem Cassia vystrašit.

„Dnes u oběda sis vedl opravdu skvěle. Byl jsem…překvapen a potěšen, jak jsi zvládl přítomnost mého bratra i mou.“

Musel jsem uznat byť nerad, že jsem se toho obědu předem děsil. Tušil jsem, že by stačil jediný dotek, jediné jeho začervenání nebo stydlivý pohled a opět bych zatoužil ho líbat, okamžitě by na to reagovalo mé tělo. Ale nic z toho se nestalo.

„Zvláštní…“

Uznat, že této změně nerozumím, mi nepřišlo nijak špatné. Věřil jsem, že mladíka znám, dokážu předvídat jeho reakce. Byl prost jakýchkoliv lží a přetvářky. Proto jsem zamířil ke svému stolu. Hned jsem si vzpomněl na naše včerejší dobrodružství a trochu se zasekl. Nemohl jsem uvěřit, že mi stále ten obraz, mladíka ležícího na mém stole ve vyzývavé poloze, nejde z mysli. Jen jsem se tomu mírně pousmál a přiznal tak svou slabost.

„Dnes bychom měli začít s učením lidského písma. Jak čtením, tak psaním. Začneme samohláskami a uvidíme, jak ti to půjde.“

Nenazval bych přímo uznáním, co jsem viděl v jeho očích. Srdce se mi chtělo rozbušit jako o překot a tak jsem počítal a počítal. Ano, byly jsme zde sami, ale ještě jsem nemohl ty dveře otevřít, ještě ne…

Jeho pochvala však zahřála tak neskutečně moc…

„Opravdu?“ chtěl jsem to slyšet ještě jednou, že ho má snaha potěšila. Dělal jsem to kvůli vám.

Ve své mysli jsem sáhl na kliku a opravdu chtěl ty dveře otevřít. Alespoň na chviličku. Jenže udělat to, zřejmě bychom zase skončili spojeni. Ne, že bych po tom netoužil, ale Falraen měl pravdu. Musím se naučit ovládat, aby mě mohl jednou pán Faileon mít rád, tak jako já jeho.

Zvláštní? Přemýšlel jsem, co tím chce říct.

„Učil jsem se,“ přiznal jsem mu, „naučili jsem se zavírat dveře.“ Nemohl mi rozumět, ale to nevadilo.

„Velmi se těším,“ schválně jsem volil ta složitější slova. Dříve bych řekl asi jen: „dobře“. Dnes jsem chtěl, aby věděl, jak vážně to myslím s tím, že udělám cokoliv, že ho mám rád. Tak moc že se pro něj stanu tím “moudrým“ drakem, o kterém mluvil Falraen.

Dech se mi maličko zrychlil. Jedna… dva… tři… čtyři… pět…

„Ano opravdu. Co že ses to naučil?“

Opravdu jsem nerozuměl, co tím myslí. Nechápal jsem jeho slova, proto jsem se na něj ohlédl s tázavým gestem a žádal vysvětlení. Dnes se opravdu choval podivně. Pokynul jsem mu dlaní ke stolu a odsunul mu židli, aby se usadil. Pak jsem přešel ke své knihovně a vytáhl jeden z prázdných svitků a brko s kalamářem.

Napsal jsem na svitek velkým písmem a pomalými tahy nejdříve samohlásky, kterých bylo v lidském jazyce jenom pár. Naštěstí jsem ovládal dokonale lidské písmo, dokonce jsem uměl i staré druidské runy a jazyk předků. Ale ten už se celá desetiletí nepoužíval.

Poté jsem svitek otočil k němu.

Bylo zvláštní, že i když byl tak blízko, dokázal jsem udržet své ruce v klidu, i má touha jako kdyby se neprobouzela. Nemohl jsem popřít, že to bylo zvláštní. Poprvé za několik dní, jsem neměl touhu ho ani políbit. Nechtěl jsem se ale tím zabývat, nyní to bylo docela užitečné. Oba jsme se museli soustředit na učení a ne na sebe navzájem.

„Nejdříve se naučíš postupně písmena, jak se čtou a jak je zapsat, poté začneme se slovy a do měsíce bys měl být schopen číst i psát v lidském jazyce, alespoň minimálně. Uvidíme, jak ti to půjde.“

„Zavírat dveře,“ zopakoval jsem. Viděl jsem otázku v jeho očích a věděl, že si žádá vysvětlení. Jen obtížně se mi ale hledala slova. Opravdu jsem se snažil, ale vzhledem k tomu že jsem se snažil navíc zůstávat klidný a odměřený, šlo mi to těžko.

Na vyzvání jsem se posadil.

Než se mi podařilo formulovat myšlenky, on už napsal na papír několik písmen.

„Ano, pane,“ soustředil jsem se na jeho výklad. Každý ten tvar vpisoval pevně a neochvějně do své paměti i s názvem.

Věděl jsem, že nezapomněl na svou otázku, ale já teď nesměl myslet ani nad tím, že mu později jistě rád osvětlím. Protože “později“ ve mně evokovalo večer. Večer a noc, kdy spolu opět budeme spát.

Pomalu ale jistě se mé “dveře“ otevíraly. Faileon byl moc blízko. Jeho krásné štíhlé jemné prsty, jeho soustředěná tvář, krásné v ohonu sepjaté vlasy…A hlavně fakt, že mi věnuje svůj čas.

Zkoušel jsem ta písmena číst, zkoušel jsem je i psát… Mé ruce nebyly hrubé, i když jsem po léta dělal tvrdou manuální práci, přesto mi držet brk připadalo těžké a i když jsem tahy chápal a snažil se je dodržovat, papír byl plný kaněk.

Zkoušel jsem samohlásky i vyhledávat v textu, který vyndal z knihovny. Odříkávat. Ale nejdéle mi trvalo, než jsem je napsal tak jak měly být.

Když konečně řekl, že pro dnešek skončíme, byl jsem už učením vyčerpaný. Bolela mě hlava a tělo nezvyklé na dlouhé sezení si stěžovalo. Byl jsem nesmírně rád, když jsem se směl postavit.

S konečnou platností jsem pak své “dveře“ otevřel a šťastně se na něho pousmál.

Překvapilo mě, jak byl pozorný po celou dobu učení. Cítil jsem z něj snahu vše udělat správně, jak jsem mu říkal. Byl jsem klidný učitel, nekáral ho, jen na něj dohlížel. Psaní mu zatím příliš nešlo, ale to chtělo ještě cvik a na ten bylo dost času i zítra. Vypadal však s pokročilým večerem stále unavenější a jeho soustředění se začalo vytrácet. Proto jsem učení pro ten večer ukončil s jasným slibem, že zítra budeme pokračovat. Všechny potřeby jsem zase uklidil, když jsem se poté střetl s jeho úsměvem. Nerozuměl jsem, o co se snaží, ale mé nitro zůstalo stále chladné. I když mě jeho úsměv potěšil. Nedotkl jsem se ho, jak jsem to dělával obvykle. Celý podvečer byl poměrně odměřený a já se přizpůsobil. Stále jsem nepochopil ani jeho frázi s otvíráním dveří, ale dál jsem se neptal, nepovažoval jsem to za nijak důležité. Možná nějaké lidské úsloví, které jsem neznal?

„Je to jistě pro tebe těžké, udržet pozornost tak dlouho, hm? Ale na naší první lekci sis vedl překvapivě dobře. Pokud budeš takhle bedlivý i nadále, jsem si jist, že tě přeci jen něco naučím.“

Dokonce jsem mu neříkal ani svým obvyklým oslovením „dráčku“, i když jsem na konci věty nechal podivnou pomlku, jako bych toto oslovení přeci jen chtěl použít, ale neudělal jsem to.

„A jelikož dnešní učení skončilo, zasloužíš si odměnu. Můžeš mít tedy jedno přání, co bys rád dělal nyní a já ti ho vyplním, pokud to bude v mých silách.“

Předpokládal jsem, že bude chtít jít ven, jistě byl celý den zavřený jen v domě. Nebo možná zvolí spánek či jídlo? Neznal jsem jeho přání, ani touhy, proto jsem byl zvědav, co zvolí, abych se pro příště nemusel ptát, a mohl mu odměny dávkovat podle svého uvážení.

Neodpověděl mi na úsměv, tím svým. Ale já to vlastně neočekával. Falraen mi říkal, že nesmím být netrpělivý. Že elfové projevují své city jinak a jen málo.

Každé z jeho slov jsem hltal dychtivěji než to předchozí. Čekal jsem na “jméno“, kterým mi říkal jen on, ale nedočkal se ho. Udělal jsem něco špatně? Sledoval jsem ho chvíli, ale zdálo se mi, že přesto že já své dveře otevřel, ty jeho zůstávaly zavřené.

Úsměv mi povadl a já mu věnoval starostlivý pohled. Odměnu?

Smím mít přání?

Byl jsem zase tak šťastný… Ještě nikdy ke mně nebyl takhle milý. Připadalo mi, že mi celý svět leží u nohou a všechna ta odměřenost a chlad byla rázem pryč.

Objal jsem ho. Žádná slova mi nepřipadala dostatečná.

Vroucně jsem ho sevřel tak, jak jsem toužil od rána.

„Povíte mi něco o sobě? Prosím…“ vydechl jsem mu přímo na lícní kost. „Velmi rád bych se o vás všechno dozvěděl…“ Políbil jsem ho na krk a nepouštěl. Jeho teplo bylo neskutečně opojné. Mé srdce se rozběhlo o další životní závod. Úplně vše… Přijmu vás se vším… Celého, takového jaký jste…

Trochu jsem sebou trhl, když mě objal. Jednoduše proto, že jsem takový prudký útok nečekal a byl z něho dost zmatený. Celý den se ke mně choval dost odměřeně a nyní mě jen tak objímal? Ale neodehnal jsem ho. Naopak jsem si trochu oddechl a omotal kolem jeho pasu svou ruku. I mé dveře se přeci jen otevřely, když jsem konečně viděl nějaké náznaky z jeho strany. Odhrnul jsem mu vlasy s vlídným úsměvem.

„Mám ti…povídat něco o sobě? No, nejsem asi tolik výřečný, obzvláště o své osobě.“

Elfové o sobě mluví většinou rádi, ale jen mezi jinými elfy. Je to bráno jako chvástání, hrdé obhajování své nadřazen é osoby. Ale co říkat člověku…. Vlastně drakovi, to jsem netušil. Musel jsem se nad tím delší dobu zamýšlet.

„Nevím co by jsi…chtěl vědět.“

Byl jsem možná ochotný, odpovědět na pár jeho otázek o své osobě, ale to bylo vše, čeho jsem byl schopen. Cassiovo příjemné teplo jeho těla mě uklidňovalo, jeho blízkost mi byla přímo potřebná, což jsem si plně uvědomil až nyní. Celý ten den, kdy jsme úspěšně hráli cizince, na mě zanechal jisté stopy.

Stýskalo se mi?

„Myslím, že už o mě víš mnoho, malý dráčku. Víš, kdo jsem, co je mým povoláním, znáš část mé rodiny a víš…“ mírně jsem se sklonil k jeho oušku, …“co preferuji za studených nocí ve svém loži.“

Nevadilo by mi, kdyby mi řekl jen pár vět. Jakýkoliv detail, který jsem ještě neznal a že mi připadal stále tak nedosažitelně vzdálený.

Co bych chtěl vědět? Chtěl bych znát vše! Polkl jsem a mohl jen doufat, že dokáže číst v mých očích, alespoň trošku. Hladil jsem ho po zádech a opíjel se jeho vůní.

Čekal jsem, že něco poví. Alespoň maličko… Ale jemu však v očích objevil ten odzbrojující lesk, který mě vždy bez obtíží byl schopný dostat do kolen. Zaťal jsem se prsty do jeho zad pod lopatkami, když mi řekl dráčku a při těch šeptaných slovech nakonec se zarděl a zachvěl.

„Ale já bych… si hrozně přál… vědět víc…“ Přiměl jsem se povolit své sevření a maličko se oddálit, abych mu mohl vzhlížet do očí.

„Třeba, co ještě máte rád?“

Pohladil jsem ho po tváři ž na krk, kde jsem prsty začal zkoumat jeho téměř neznatelný ohryzek.

„A co rád nemáte?“ Abych věděl, jak se vyhnout tomu, abyste se zlobil. A abych vám mohl dělat radost.

V té chvíli mi snad zrudly i uši, jak hloupě jsem si připadal.

„To jsou těžké otázky. Připadám si trochu jako u výslechu.“

Musel jsem se tomu ušklíbnout, abych ho pozlobil. Popravdě jsem ale nevěděl, co bych na to odpověděl. Co mám rád? Bylo tu něco takového, co bych mohl označit slovy „mám rád?“ Měl jsem pár oblíbených jídel, nepopírám, ale dokázal jsem se bez nich obejít. Pro mě znamenaly tyto slova něco, bez čeho jsem si nedokázal představit život. A nic takového jsem snad neměl.

„Mám rád své koně? A malé zvědavé dráčky, kteří mě bezostyšně svádí.“

Řekl jsem, že ho mám rád?

Bylo to jen v žertu, nebo na tom bylo i část pravdy?

Zato věci, které nemám rád, by se nedali spočítat ani na prstech obou rukou. Nepopírám, byl jsem trochu morous.

„Nemám rád…lidi, hloupé lidi. Nemám rád svého bratra,“ no jistě, ten nesměl ve výčtu chybět. Ale o tom už jistě Cassius věděl. “Nemám rád, když… mi někdo sahá na mé věci.“

Samozřejmě za svou věc jsem prakticky považoval i jeho. Ale do nějakého rozsáhlého líčení toho, kterou z maličkostí na tomto světě nemám rád, jsem se nepouštěl, bylo by to zbytečné.

U výslechu? Nerozuměl jsem, ale nepřipadalo mi, že by byl nahněvaný.

Koně… Ano koně jsou krásní, chytří, ušlechtilí… Tak jako ON. Vzápětí se ale mé rty samy zvlnily v ten nejšťastnější úsměv. Má mě rád? Byl to sen. Sen, ve kterém bych mohl navždy zůstat uvězněn neustále prožívající tenhle jediný okamžik.

Ale že já bych ho sváděl? To přeci on mě k sobě přitahoval silou magnetu a říkal mi věci, které mě donutili toužit po něm stále silněji. Díval se na mě očima, kterým se nedalo odolat a neustále připomínal, že mu patřím. A já mu patřil moc rád.

Přepadla mě šílená touha ho políbit, ale on ještě pokračoval a já si vše snažil zapamatovat. Jen jedna věc mě zarazila.

„Ale… je to váš bratr… Neměl byste ho mít spíše rád?“ nechápal jsem, jak mohou být skutečně bratři a proč je mezi nimi tolik zloby.

„Proč se nemáte rádi jako Falraen s Dismerií? A proč je váš bratr takový? Jak může někomu činit potěšení, ubližovat někomu jinému?“ Ano, tohle jsem nikdy nechápal. Nebyla to chvíle na takové otázky, ale opět se projevilo to, že v případě zájmu se prostě zeptám, aniž bych zvážil důsledky.

„Můj bratr na mne už od dětského věku velmi žárlil, už má…prostě takovou nemilou povahu. Nesmířil se s tím, že je druhorozený, a že je mu stále předhazováno, jaký má být, po mém vzoru. Jeho duše zahořkla a začal mne nenávidět. To se občas stává. Lidé i elfové už jsou takoví. Každý má své vlastní démony a je jen na nás, zda je necháme nad námi vyhrát nebo ne.“

Nedokázal jsem to lépe vysvětlit. Jak vysvětlit mladíkovi, že někteří lidé jsou prostě zlý, protože mohou a chtějí? Byl to prostě fakt. Pohladil jsem ho po tváři a raději ho sám políbil, abych tenhle rozhovor přerušil. Nechtělo se mi o našich rodinných starostech příliš mluvit.

„Brzy se naučíš, že ve společnosti elfů má každý své určené místo a ne všichni to respektují. Existují i zlí lidé i elfové, které těší ostatním ubližovat, rozumíš? Takovým je radno se vyhnout.“

Byl jako malé dítě, které vůbec nechápe, jak ten svět chodí a to mě občas děsilo. Když jsem si představil jeho sílu, tu dračí sílu v jeho nitru, kterou by kdokoliv mohl využít a cokoliv mu namluvit… dokázal jsem si v takových chvílích představit chaos, smrt i válku, jako děsivé ničení. Mé oči trochu potemnily a já si vzpomněl na obrázky ze starého pergamenu, kde se psalo, že draci dokázali za jeden den zničit celé velké město, vyhubit celé rasy za jeden měsíc… to bylo děsivé.

„Musíš se to naučit co nejrychleji, pro dobro všech na tomto světě.“

Žárlil… znal jsem význam toho slova. Dokonce myslím, že jsem osten toho pocitu pocítil, když mě přivedl do hlavního města a představil mi svého sluhu. Nevěděl jsem o něm nic a hrozně jsem se bál, že má někoho jiného, kterého se dotýká tak jako mě. I když jsem mu to v té chvíli nechtěl dovolit, představa že bych se měl setkat s někým, s kým žije, mě zraňovala. Ale teď mi připadalo smutné, že to jeho bratr vzal právě takto.

Své démony…? Tomu už jsem nerozuměl vůbec.

Ale jeho pohlazení se mi moc líbilo a polibek jsem vychutnával něžně, ale už jsem se k němu zase plně natiskl.

Vychutnával jsem jeho teplo a to mě plnilo jistotou a klidem.

„Vím to.“ Viděl jsem to často, i když s takovou krutostí jsem se ještě nesetkal.

„Ale i když se to snažím chápat, nejde mi to.“ A to ani teď, když jsem zjistil, že mám sílu, že bych asi ubližovat mohl. Nechci!

Jeho oči potemněly a já se nepatrně zachvěl.

„Nevím, jestli tomu mohu úplně porozumět, ale budu to akceptovat a dávat si pozor,“ vypravil jsem ze sebe doufaje, že to bude stačit. Už Falraen mi při koupeli vysvětloval, že tomu tak je.

„Nechci nikomu ublížit.“ A už vůbec ne vám. Pohladil jsem po tváři já jeho a uloupil si další polibek. Celý ten den byl jako mučení.

„Naučím se.“

„Ano, naučíš.“

Kývl jsem souhlasně a přejel mu dlaní po zádech až k zadečku, který mě tolik vábil. Konečně jsem cítil jeho jasnou odezvu a byl jsem tím potěšen. I pro mne ten den, bez jeho přítomnosti byl nezvykle pochmurný. Mé oči se nakonec opět prozářily, když mě sám o sobě políbil a já mu polibek tentokrát oplatil o trochu vášnivěji a namačkal ho na své tělo.

„Do té doby se vyhneš všem zlým lidem a elfům. O to už se postarám.“

Chtěl jsem, aby věděl, že u mě je v bezpečí, tak jak si přál kníže Alvinius. I když…asi nepředpokládal, že můj vztah s Cassiem bude takovýto.

Přijímal jsem jeho dotek a oplácel jej, jak jsem dokázal.

Jeho slova byla vodou na můj mlýn. Odsouhlasil bych mu asi vše. A souhlasil jsem i s dalším milováním. Plně jakoby dnešní den mezi námi nebyl žádný chlad.

Přišlo další ráno a my se probouzeli zase spolu. Začal jsem tahle naše rána milovat, i když zase vstal první a žádné tulení a mazlení nebylo, nestěžoval jsem si a jen se zasněně usmíval. A jak přišlo na to, abych sám vylezl z postele, trochu jsem zase zrozpačitěl. Oblékl jsem se, upravil, naposledy si od svého pána uloupil polibek a vyslovil toužebné přání, aby už byl opět večer.

Museli jsme jít…

To dopoledne se mi opět věnoval Falraen. Různě mě zkoušel. Byl nekompromisní. Nesměl jsem na sobě dát nic znát. Vůbec nic. Ale on uměl číst v mých očích a tváří stále lépe a bylo to těžší. Naučil mě nová cvičení…

Při obědě jsem se držel své role sloužícího a bylo to minimálně stejné dobré, jako minulý den.

Odpoledne jsem chvíli trénoval psaní, naučil se číst další písmenka, jeli jsme na projížďku na koni a já se učil první povely. Před večeří mě ještě vyzkoušel z hlásek a opět jsme se mohli otevřít jeden druhému a po jídle spolu ulehnout.

Jak dny běžely, stal se z toho zajímavý kolotoč. Stále stejný a po každé jiný. Měl jsem pocit, že můj pán stále nechápe mé otevírání a zavírání dveří, jakoby mi jejich zavření přes den snad vyčítal, i když mě za to chválíval, nezněla mi jeho slova zcela upřímně. Pán Giltanas nás nechával na pokoji, ale myslím, že nám tu hru beztak příliš nevěřil. Přece jen kolik sluhů spává u pánů v pokoji? Pokud jsou jen sluhové?

A i když před pokojem stála neustále se střídající stráž, byly chvíle při našem spojení, kdy můj hlas byl jistě slyšet až ven, aniž by musel třeba odposlouchávající mít ucho přilepené přímo ke dveřím.

Takže jsem tak nějak tušil, že jak strážcům, tak i pánovu bratru musí být situace jasná, i když pravidla naoko přijal.

Z Falraena se stal přísnější učitel, než byl můj Faileon, ale já se o to víc snažil dostát jeho nárokům, které se stále více stupňovaly. O co silnější bylo přes den mé zapírání, o to silnější byla pak večer má touha. Asi ani pán si nemohl přímo stěžovat.

Dělal jsem, jak jsem měl. Nechodil jsem nikam sám, učil jsem se, zlepšoval se. Byl to nejkrásnější čas v mém životě.

Uběhly tak skoro dva týdny.

Během dopoledne jsem začal skutečně vykovávat i nějakou práci. Většinou jsem pomáhal Dismérii, protože Falraenova část práce sekretáře v kombinaci s mým mizivým vzděláním, nám nedovolovala, abych mu pomáhal. To ale nevadilo. Měl jsem dovoleno navštěvovat stáje a psinec, když budu chtít, tak jsem jim pravidelně v jednu určitou dobu nosíval koním jablka a psům zbytky z kuchyně. To byl jediný okamžik, kdy jsem nebyl s nikým jen se zvířaty. Chtěl jsem to tak. Být s nimi sám. Rád jsem k nim mluvil a Disi měla v kuchyni hodně práce, než aby chodila se mnou. Obvykle dopoledne mladý pán vyspával, nebylo se tedy čeho bát. Dokud jsme se tam jednoho dne nesrazili.

Hladil jsem zrovna Giltanaiova koně po čenichu, usmíval se a dával mu jablko, když vešel ve své jezdecké róbě a vysokých kožených botách. Já vlastně ani nevěděl který kůň je jeho. Měl jsem je všechny stejně rád a oni ke mně chodili pro pomazlení zcela samozřejmě.

Otočil jsem se k němu a srdce se mi málem šokem zastavilo, i když jsem se hned upamatoval na dveře, mého leknutí si jistě povšiml…

Nakráčel tam, jako by mu stáje opravdu patřily. Vždyť také ano. Faileon po dalším nátlaku přepsal Akrusti celé do jeho správy. Byl tedy spokojen. Sice slíbil své mlčení, ale popravdě ho nechtěl dodržet moc dlouho. Rád by vše rozšířil do správných kruhů, ale zatím toto tajemství Akrusti posloužilo dobře při vydírání Faileona.

Blonďaté vlasy měl stažené copánky dozadu, aby mu nepřekáželi ve výhledu a jeho kožený jezdecký oděv sem tam vydal charakteristický zvuk tření kůže o kůži.

Jakmile zahlédl toho člověka u svého koně, přímo v něm zaplál vztek a bylo to jasně parné. Včera večer je slyšel, když se vracel v podvečer z lovu a nebylo to ten den poprvé. Slyšel mladíkovo sténání a bylo mu jasné, co tam spolu s Faileonem celé večery dělají. Bylo to nechutné. Tenhle odpudivý tvor… si hrál na sluhu celé dny. To divadlo bylo směšné. Nevěřil tomu už od začátku. Na to znal Faileona až moc dobře. Nechápal, na co si hrají, ale hned když zaslechl jejich milostné zvuky poprvé, měl až děsivou touhu si mladíkovo tělo vyzkoušet také. Protože to, co měl Faileon, co mu patřilo, to zákonitě chtěl i Giltanas vlastnit, zničit, rozbít, poškodit.

„Dej ty špinavé pracky z mého koně, než ti je uřežu.“

Vztekle si plácl bičíkem o stehno, až to hlasitě mlasklo a zamířil přímo ke Cassiovi. Bylo to snad poprvé, co toho kluka přistihl samotného a toho hodlal využít. Něco tenkrát spolu nedokončili.

„Špína jako ty, nemá v mém zámečku co dělat. Možná jsi obalamutil Faileona, ty stvůro, ale mě ne.“

Jeho kroky byly ostré a bičíkem výhružně mával kolem svého stehna při chůzi. Bylo jen otázkou času, kdy s ním Cassia opravdu přetáhne. Zatarasil mu úzkou uličku mezi stáními, aby mu chlapec nemohl utéct.

„Zjistím, co jsi za příšeru a tentokrát mě nic nezastaví.“

Jak by bylo hezké vyřezat si do něj své iniciály, třeba nožíkem. Jistě by se Faileonovi hned zhnusil, kdyby věděl, že mu toho chlapce pocuchal zevnitř. Jen ta představa mu na tváři stále více rozšiřovala jeho úšklebek.

Co teď? Odstoupil jsem od koně.

Co udělat? Bičik v jeho rukou mi mrazil krev ještě silněji. Z nějakého důvodu, i když jsem se přímo bolesti jako takové nebál, mě mrazilo v zádech při pomyšlení, že zrovna jeho ruka vládne něčím taovým.

Co říct?

Vůbec se mi to nelíbilo. Stál tam. Hrozivý anděl pomsty odhodlaný trestat ničit a dokončit co začal to prví odpoledne, kdy jsme se poprvé setkaly.

Chtěl jsem hned odejít, ale nebylo kudy. Musel bych tak jedině zacouvat zpátky do psince. Pravda, možná že tamními druhými dveřmi by se vyjít dalo… Vzápětí mi došlo jak marná je ta naděje. Psinec se z té strany zamykal a klíče měl jen podkoní.

„Nejsem příšera,“ oponoval jsem mu. Jistě, že by bylo bezpečnější mlčet a já si byl vědom toho, že ho nesmím provokovat. Mohlo mi být jedno, že mě uráží a asi mi to mělo být jedno. Vůbec nevím, co mě k těm slovům vedlo.

Prostě jsem je vypustil z úst a pak už bylo pozdě.

„Pane,“ dodal jsem alespoň, abych byl alespoň trochu zdvořilý. I když v duchu jsem si už stačil vynadat. Jedna…, dva…, tři…, čtyři…, pět…, šest… sed…, osm…, devět…, deset… Uklidňoval jsem se. Přeci se nemusím bát, ne? Co by mohl skutečně udělat? Stačí, když počkám, až odjede a bude to v pořádku.

Couvl jsem, aby si mohl otevřít stání svého koně a vyjet.

V tu chvíli jeho ruka prudce vystřelila a ohnal se bičíkem ostře po chlapci. Nedával do své rány příliš mnoho síly, bylo to jen upozornění na chlapcovu drzost. I tak rána do tváře jistě bolela a také pálila. On se nijak nerozpakoval zbičovat i svého a to byl elf. Člověk byl mnohem níže postavený než nejposlednější Elfí rolník.

„Tak ty ke mně budeš drzý?“

Jeho pohled se přímo rozhořel a začal vypadat opravdu nebezpečně.

„Myslíš si snad, že jsi něco víc, když tě Fai používá ke svému uspokojení? Jsi jen hračka, která ho nyní baví, nic víc. A nikdy víc nebudeš, zrůdo, ať si cokoliv!“

Nerozzlobila ho tak chlapcova jistě drzá slova, jako jeho sebejistý postoj, který z něj vyzařoval. Jako by Giltanasovi říkal, že mu ublížit nemůže. Ale to elfa ještě více popudilo. Zapomněl na to, co se stalo toho prvního dne? Jistě že ne. Stále to měl před očima. A chtěl to vidět znovu, chtěl chlapce ponížit a vyválet mu obličej v hnoji.

„Ale dnes si s tebou pohraju já, na to nikdy nezapomeneš. Pak tě i takový dobromil jako Fai odvrhne, jako použité rozbité zboží.“

Krutý smích se rozlehl po stájích.

Na rozdíl od Faileona neovládal Giltanas tolik magii elfů. To bratrovi také záviděl. Jeho sílu, to že zdědil většinu magie jejich rodu… nemohl to přijmout. Užírala ho nenávist a pocit o tolik podobný, závist. Záviděl Faileonovi snad vše. Jeho postavení, život, jeho sílu i krásu.

A nyní konečně po tolika desetiletích nad bratrem začal vyhrávat. Bezchybný Faileon chyboval, když sebou přivedl tohoto člověka.

Bolelo to. Ta rána bičem na tvář zaštípala, horká krev se spustila z ranky v několika čůrcích.

Mnohem víc však bolela jeho slova. Já přeci nebyl jen hračka. Možná poprvé ano, ale teď? Tolik pro mě riskoval, věděl, že jsem drak říkal…, říkal…

Mám ho rád…

Miluju ho.

Celý jsem se mu odevzdal… Všechno co dělám, dělám pro něho.

„Ale… Já sloužím vašemu bratrovi, ne vám,“ pokusil jsem se a ucouvl jsem o další dva kroky. Přeci na mě nesáhne, že ne? Nechce, abych mu ublížil, ne? Taky mu nechci ublížit. Měl bych mu to říct?

„Neodvrhne,“ řekl jsem namísto toho, ale už to zdaleka neznělo tak jistě, jak bych rád.

My se máme rádi… nesměl jsem to říct nahlas, protože jsem nechtěl, aby ublížit Faileonovi a to by mohl, kdyby to zjistil. Ale já nemohl přijmout jeho slova. Byla mnohem palčivější než bič v jeho rukou. Nejsem zboží… Nedovolím vám se mě dotknout…

Další couvnutí a narazil jsem na dveře od psince.

„Směšné.“

Přitáhl si bičík až těsně k očím, ulpěly na něm kapičky chlapcovi krve, tak je chvíli zkoumal. Ale krev vypadala jako lidská. Jeho zaujetí krví však nevydrželo příliš dlouho. Bez obav zamířil až k mladíkovi a natlačil ho svým předloktím a bičíkem skoro mezi jednotlivá prkna dveří psince. Skoro mu silou drtil záda o dřevo.

„Dělali jste to i tady? Jak nechutné. Nyní to poskytneš mě.“

Druhou rukou drze přejel Cassiovi po stehně přímo až do klína. Bylo mu jedno, komu ten kluk slouží či neslouží. Jakmile se pro něco rozhodl, udělal to, ať to už neslo jakékoliv následky. Navíc… ty probděné noci, kdy poslouchal, jak si Faileon užívá tolik tělesné lásky… ho zanechávaly stále naštvanějšího. Také po tom toužil, po uvolnění, po tom si vzít chlapcovo mladé tělo.

„Klidně křič, tady tě nikdo neuslyší.“

Stáje byly naštěstí kus dál od hlavní budovy zámečku, aby hluk psů a koní do zámečku nedoléhal.

Úšklebek na jeho tváři nijak nemizel a přejel si mladíka zkoumavým pohledem. Možná to nebude tak zlé, jak čekal.

Byl u mě tak nečekaně rychle. Tohle přiblížení mě u Faileona vždycky velmi fascinovalo, ale v podání jeho bratra nebylo vůbec příjemné.

Nevybíravě mě pán Giltanas natlačil na dveře od psince, že mi málem došel dech.

„Nic jsme… tu nedělali…“ dech se mi chtě-nechtě zrychlil. Giltanas mě zaskočil nepřipraveného a po tom co udělal a řekl, jsem nedokázal najít žádnou z naučených vyrovnaností, které mi Falraen ukazoval. Ten elf si mě doopravdy chtěl vzít násilím.

Nesahejte na mě…, přimhouřil jsem oči. Ale asi to nevypadalo zdaleka tak nebezpečně, jako když to dělali elfové.

Bál jsem se. Bál jsem se, že mě přinutí. Jak bych se pak mohl Faileonovi podívat do očí? Bál jsem se ale i toho, že se proměním a někomu ublížím. Byl jsem sevřený v pasti, ze které nebylo úniku.

Cítil jsem jeho ruku, tam, kam jsem nesměl a ani nechtěl nechat sahat nikoho jiného než svého pána.

Nadechl jsem se a strčil do něj. Měl jsem celkem sílu a on to asi nečekal, takže se mi povedlo maličko uvolnit. Chtěl jsem vyběhnout ze stájí, ale pořád jsem kolem něj neměl dost místa…

Koně ve stáních začali nepokojně frkat.

Opravdu nečekal, že by se mladík zmohl na nějaký odpor, ale stalo se tak. Nenechal se tím ale rozhodit. Hned jak získal trochu rovnováhu, chytil mladíka za zápěstí a švihnul s ním o dveře znovu, tentokrát mnohem tvrději. Syknul na něj něco v elfštině a otočil ho ke dveřím čelem. Opět ho na ně namačkal, tentokrát svým vlastním tělem.

„Se mnou si hrát nebudeš. Pokud chceš, aby to bolelo o to víc, no tak prosím.“

Hned se vrhnul jednou rukou na chlapcovi kalhoty, aby je stáhnul a tou druhou mu přidržel bičík na zátylku a donutil ho tak zůstat nehybným. Už se nijak nerozpakoval na mladíka být hrubý. Hodlal si ho vzít a to hned.

Trhnul mladíkovými kalhoty a strhl je až pod jeho pozadí, kochal se tou jemnou pokožkou jen chvíli, než mu zajel malíčkem přímo mezi půlky. Cítil, jak mu jeho vlastní klín začal tvrdnout, nebylo proč více čekat.

Chytil mě. NE!

Pokusil jsem se vyškubnout, ale jeho trhnutí bylo silnější. Nechte mě! Trochu to bolelo. Hlavně se mi to vůbec nelíbilo. Chtěl jsem se znovu zmoct na odpor, ale byl jsem naražen na dveře čelem, zaražen hrudí co nejtěsněji to šlo.

Nechci!

„Nechte mě, prosím…,“ zaúpěl jsem., „nechci vám ublížit…“ snažil jsem se nevnímat jeho suverénní dobývání mých kalhot, ale nešlo to. Jeho ruce byly tolik podobné Faileonovým, ale o moc hrubší.

„Pán se bude zlobit…“ Ucítil jsem jeho prsty a bičík, kterým mi narážel tvář na dveře.

Ne… Ne… Nechci…

Dýchal jsem přerývaně a instinktivně stáhl svaly v konečníku. Ale on se mě uvolnit nesnažil. Ucítil jsem kromě prstů i jeho mužství.

Začal jsem křičet. Můj hlas vystřelil do výšky, až kamsi k vrchnímu C. Poslední možnost jak se bránit, když fyzická síla nepomohla a proměna se nekonala…

Psi v psinci štěkali a pokoušeli se vylomit dveře kotců. I koně se za našimi zády začali vzpínat a dorážet na dveře stání.

Co jsem nemohl vědět, bylo, že má minulá proměna a magická vize při styku s Faileonem mi vzali veškerou sílu, která se ještě nestačila obnovit. Nevěděl jsem to, ale nemohl se změnit, byť byla situace sebevyhrocenější…

Ani si příliš chlapce neroztahoval, nebyl čas. Mohl kdykoliv někdo přijít. A hluk zvířat ho rozčiloval. Uvolnil si trochu své kalhoty, aby si mohl vyndat svůj nástroj, pak se vrátil k chlapcovým půlkám a ostře do nich plácnul dlaní, aby mladíkovi zabránil křičet a odvedl jeho pozornost. Hned vzápětí si naslinil prst a bez okolků ho do chlapce násilím natlačil. Jen chvíli do něj prstem trochu dloubal a syčel mu do ucha nejspíš nepěkné věci, bohužel však elfsky, čemuž mladík jistě nemohl rozumět. Prst z jeho těla však zmizel tak prudce, jak do něj pronikl.

Rozkopl mladíkovi kotníky od sebe a vzal mu tak část jeho rovnováhy, pak se na něj více natlačil svým tělem. Otřel se svým mužstvím mezi jeho půlkami a rukou si předržel jeho bok, aby mu chlapec neuhýbal. Párkrát si prohmátl svůj úd, aby se připravil.

„Drž!“

Zasyčel mu do ucha a ostře k jeho zadečku přirazil, aby se dostal do mladíkova těla násilím. Poprvé se mu to sice nepodařilo, ale to ho neodradilo a zkusil to znovu. A i když se chlapec bránil a stahoval své svaly, ostrým přírazem pronikl do jeho těla napodruhé a ucítil železitou vůni krve. Sám ostře vydechl, když se ocitl v tom těsném prostoru tak mladého těla. Nečekal však ani chvíli a hned do chlapce začal hrubě přirážet.

Rána přes zadek můj křik neutišila, ale nedostatek vzduchu pak ano. I draci potřebují dýchat, jak se zdá. Motala se mi hlava a bolelo v krku.

Prosím… Nechte mě…

Vyhekl jsem bolestně, když do mě prostě a jednoduše vstrčil prst.

Cítil jsem ty pohyby ve svém těle a chtěl, aby toho nechal.

Mluvit se mi ale nedařilo. Slyšel jsem jeho nebezpečný hlas napodobující syčení hada a nevěděl, jestli mám být rád, že nerozumím slovům. Tak nějak jsem tušil, že něžná rozhodně nebyla.

Další vyheknutí, tentokrát úlevné, se dostavilo, když ze mě prst vytáhl.

„Dost…“ zaprosil jsem. To už znělo absolutně zoufale. Opravdu jsem si přál, aby přestal. Tohle jsem nechtěl.

Ale on mi odkopl nohy od sebe a než jsem se nadál, ucítil jsem, jak se na mě tlačí. Nemohl jsem se hnout, držel mě pevně.

Jeho příkaz jsem nedostal šanci nevyplnit a pak už jsem jen přemáhal bolest, jak ho do mě surově rval.

Slzy mi vhrkly do očí.

Vzdychal jsem a sténal tentokrát bolestí. Co mi to dělá? Rozdíral mi střeva a nadrženě u toho dýchal jako zvíře a mumlal nesrozumitelné věci.

Chtěl jsem se přenést myslí pryč, ale nedařilo se mi. Plakal jsem a on si mě bral, jak se mu zlíbilo.

Pálilo to, bolelo…

Fai… Fai… prosím… Jakoby mě snad mohl můj elf slyšet a přijít na pomoc…

Trvalo to snad nekonečně dlouho a já si uvědomil, když jsem mu přes slzy pohlédl do tváře, že on si mou bolest a ponížení užívá jako neskutečnou slast. Prosím…

Přirážel rychle, jeho tělo mi pleskalo o hýždě surově a nevybíravě.

Ať už to skončí…, přál jsem si jen.

A nakonec i ten moment přišel. Několikrát naposledy ho do mě celého zabořil a pak jsem ucítil jeho nechutné teplo v mých útrobách.

Ještě chvíli mě mučil tím, že svým mužstvím mě jako kolíkem nutil přijímat jeho krutou špinavou nadílku, než ze mě konečně vyklouzl za doprovodu mého dalšího bolestného stenu a nechal mě sesunout se na zdejší zem pokrytou senem.

Neměl jsem už sílu stát. Dokázal jsem jen ležet a snažit se popadnout dech. Uslzenýma zlatýma očima jsem hleděl do jeho tváře, na níž hrál zlý úšklebek, s němou otázkou: Proč?

Netrvalo to moc dlouho, přesto Giltanas doufal, že vydrží víc. Ale chlapcovi horké útroby nedovolily užívat si těch pocitů příliš dlouho. Poskvrnil ho zevnitř a zlomyslně donutil mladíkovo tělo, aby to horké sémě přijalo hodně hluboko. Přímo to do něj našťouchal, aby v něm déle vydrželo. Pak se bez ostychu vytáhl rychle z jeho těla a přestal mladíkovo tělo dál držet. Bylo mu jedno, že skončí na zemi. Jen se se na něj díval a jeho mužství před chlapcovými zraky ještě mírně tepalo. Giltanaiův úšklebek nemizel. Vytáhl si z kapsy kalhot jemný kapesníček se svými iniciálami a otřel své mužství, přímo před Cassiem. Demonstrativně mu tak ukázal, kdo je jeho pánem. Mohl si ho vzít kdykoliv se mu zachtělo. A jeho dokonalý Faileon ho neochránil. Giltanas toužil, aby to mladík věděl.

Kapesník nechal spadnout k jeho nohám do sena a uschoval své mužství zpět do kalhot. Zpravil své vlasy a zamířil ke stání svého koně. Ten kluk byl jen nicotná špína, se kterou si dnes utřel boty. Nehodlal se s ním déle otravovat.

Giltanas vyvedl svého koně do uličky a bez okolků ho pomalu osedlal. Ale sem tam na toho malého pohlédl. Možná se mýlil tu první noc, nejspíš to byl opravdu jen člověk. Jinak by se mu přeci bránil.

Bylo to ale v nastalé situaci už jedno. Osedlal si svého koně v poklidu a vyhoupl se do sedla.

„Jestli promluvíš… stane se ti mnohem horší věc. Odvezu si tě do lovecké chaty, o které nikdo neví, a tohle ti budu dělat dnem i nocí. Tak na to pamatuj.“

Se smíchem pobídl svého koně a výhružně zamával bičíkem. Bylo mu ale opravdu jedno, zda o tom Cassius řekne Faileonovi. Tak trochu si přál, aby mu to řekl. Aby Fai věděl, že poskvrnil jeho malého schovance a rozbil jeho hračku.

Pobídl svého koně a vyjel ze stájí skoro tryskem, zamířil hned někam do lesů a Cassia nechal jeho osudu.

Utřel si svůj úd kapesníčkem mě přímo před očima. Z těch mých se skoulelo několik dalších ještě větších slz, než byly ty předchozí. Bolelo to. Každé gesto, každý pohyb svalů tváře, přezíravý arogantní povýšený pohled značící za jak málo mu stojím, jak málo pro něj znamená, že mi tak moc ublížil, že mě zneužil, přesto, že jsem miloval jeho bratra. Vlastně spíš právě proto.

Díval jsem se za ním, když šel ke stání svého koně. Jen matně jsem si uvědomoval, že se zvířata uklidnila a utišila. Už nemohla nic změnit. Snad jsem cítil smutek z očí koně, který poslušen byl tomuto elfovi, ale spíš mi připadalo, že necítím kromě hanby a bolesti už vůbec nic.

Krásný hedvábný kapesníček s runami, které jsem neznal, mi ležel na seně před očima zašpiněný od bílé a rudé. Schoulil jsem se do klubíčka, když ke mně dolehla jeho další chladná slova ostřejší než ledové štěpy.

Psi teskně kňučeli, ale zbytečně. Tady nikdo nemohl slyšet jak můj neutichající pláč, tak jejich kňučení.

Vzal jsem ten kapesník a sevřel pevně v pěsti. Proč? Na tu otázku neexistovala uspokojivá odpověď. Protože mohl? Ale proč mohl? Proč mu nikdo nezabránil? A proč jsem mu nemohl zabránit já sám? Proč jsem nebyl silnější?

„Jestli promluvíš…“ otřásl jsem se. Ta slova se mi zaryla hluboko do duše. Ne… Už ne…

Pomalu a stěží jsem se sbíral. Já už nechci… Vstát nepřipadalo v úvahu, ale odplazil jsem se bolestně ke stání mého koně, zatímco jsem měl zadek v jednom ohni a tekla