Čas

Když se Faileon vrátil do svého domu, Dismeria začínala chystat oběd a Falraen jej již opět vyhlížel a přišel jej následně i přivítat k domovním dveřím, u kterých se mu uklonil.

„Vítejte doma, pane.“

Se špatnou náladou jsem se vrátil. Silně zamyšlen jsem vešel do domu a automaticky zamířil ke svému pokoji. Hlad jsem příliš neměl, i když jsem si byl jist, že bych měl něco sníst a posílit tak ducha i tělo. Nechtěl jsem myslet na další jednání s lidským královstvím, ani na to, co by z něj mohlo vyplynout. Musel jsem svou mysl zaujmout něčím jiným. A to velmi rychle.

„Falraene, nachystal jsi mi ty knihy a spisy, co jsem žádal?“

Byl jsem si jist, že ano, přeci jen jsem se na svého sluhu mohl v tomto plně spolehnout. Doufal jsem, že mě bádání po původu jednoho zahradníka alespoň zaměstná a donutí mě myslet na jiné, příjemnější věci.

Netušil jsem, jaké kroky Rada podnikne, ale neměl jsem z toho příliš dobrý pocit.

„Najím se až poté. Jdeme.“

Pobídl jsem svého sluhu, aby mě doprovodil k oněm záznamům. Byl jsem si jist, že i jeho má prosba o vyhledání informací zaujala. Znal jsem jeho zvídavost, kterou většinou dobře maskoval.

„Ano pane,“ odvětil popravdě, „máte je nachystány v pracovně.“ Doprovodil ho přes sídlo až k místnosti, kterou zmínil. Beztak bylo do oběda ještě daleko.

„Vaše knihovna toho mnoho nenabídla, přesto jsem ji přinutil vydat všechny své poklady na toto téma. Démoni sfér i podsvětí, Bytosti nebe, země, lesů a vod. Tvorové magie.“ Ukázal mu na stole položené svazky, když za sebou zavřely dveře.

„Jelikož vaše specifikace byla poměrně úzká, vybral jsem ze všech ty bytosti, schopné vzít na sebe alespoň z části lidskou podobu.“ Poukáže na záložky umístěné v knihách. Mluví věcně jako vždy ve věcech, které považuje za vážné.

„Výborně, jak vidím, vše potřebné sis domyslel.“

Zahleděl jsem se na tu kopu knih a svitků, najít něco užitečného nejspíš bylo nemožné, ale přesto bych nevydržel jen tak sedět a nezkusit to. Sice jsem chtěl po návštěvě Rady navštívit knihovnu v paláci, která je obsáhlejší a já do ní mám naštěstí přístup, ale má nálada nebyla dobrá, proto jsem tento nápad odložil na později, možná až na zítřek.

„Všechno si to projdu. Pokud máš ještě nějakou práci, můžeš jít.“

Zamířil jsem ke svému stolu a ztěžka dosedl na měkkou židli. Má dobrá nálada a jistý druh změny, které jsem si včera sebou přivezl, jako by byly pryč. Nebo jsem je snad jen tak dobře skrýval?

Hned jsem si přitáhl jednu z knih a otevřel jí na dané záložce.

Tak do toho.

„Na své cestě jsem potkal…velmi zvláštní záhadné stvoření. Musím tomu přijít na kloub. Nikde se ale o tom nezmiňuj, ani své sestře. Tohle zůstane tajemstvím, rozuměl jsi?“

I když jsem věděl, že Falraen by nic neprozradil, přeci jen jsem mu to musel připomenout. Maximální utajení pro mě bylo důležité. Kdyby někdo zjistil, po čem pátrám, vyvolalo by to jen nepříjemné otázky.

Práce sluhy má několik pravidel. Mezi nimi by se jistě našlo i: „Nikdy neříkej svému pánovi, že nemáš dost práce.“

Přesto, když ho nyní pán propouštěl k další práci, Falraen neodolal pokušení a zvědavosti a v pracovně setrval.

Na tajemství jen přikývl a bral to jako podnět k tomu, aby mu s hledáním pomohl. Sáhl po pergamenu a peru s inkoustem, aby mu mohl psát poznámky, jako správný sekretář.

Byla to četba dlouhá, i když se jednalo jen o vybrané druhy.

Existovalo několik vyšších démonů schopných vstoupit do světa smrtelníků a nabýt lidské podoby. Ovšem stříbrné vlasy, zlaté oči a bledá pokožka u nich příliš v úvahu nepřipadala. Snad jen, smísili by se přímo s člověkem…

Mezi anděly by se adepti hledaly snáze, jenže ti, kteří byli schopni nabýt viditelnosti a hmatatelné podstaty měly navíc ještě jiný znak – křídla. Mohla by být skryta, ale jejich magická síla je označována jako absolutně čistá silná s barvou slunečních paprsků. A taková magie chlapce nebyla…

Existovali skřítkové žijící v zemi, kteří nesly magii a podobaly se lidem. Jenže byli jaksi maličcí.

Další možností byly víly. Těch existovalo hned několik a odpovídaly by barvou vlasů, očí i pokožkou. Ačkoliv víly byly popisovány jako téměř éterické bytosti většinou ženského pohlaví. Opět přicházelo tedy v úvahu jen splynutí s člověkem. Pod tuto kategorii se řadily i dryády, nyády a mořský lid.

Bludičky prý umějí na sebe vzít lidskou podobu, avšak není známo moc příkladů, kdyby setkání s bludičkou někdo přežil. Navíc je toho údajně schopná jen v hlubokých močálech a na krátký čas.

I Hejkalové skutečně mohou mít podobu lidí, ale jejich charakteristické uši a ochlupení je prý tak typické, že hejkal to téměř určitě nebude.

Samostatnou kategorií v tom všem, byly draci. Mocné to magické bytosti prastarého řádu světa. S magií vyšší než elfskou. Ti moudří na sebe údajně uměli vzít lidskou podobu. Naučili se to, když dračí podoba začala ve světě být nebezpečím pro ně samotné. Neexistuje však žádný zápis v těchto knihách o společných rysech takových podob. Dokonce si mohly svoji podobu vybrat. Až na barvu očí, ta byla totožná s barvou jejich šupin. Neboť oči jsou okna do duše. – Neopomněl glosátor připsat do encyklopedie draků.

A pak zde byly lykantropové. Všichni možní od vlkodlaků, přes tygrodlaky, medvědodlaky až po takové krysodlaky… Jejich lidská podoba zůstávala stejná, jako před nákazou, ale s věkem i v ní docházelo k jistým změnám, hlavně v očích a některých rysech, které nabývaly více zvířecího rázu. Navíc tu byla ta věc s úplňky. Nebylo pravděpodobné, že by si nikdo v knížecím zámečku nevšiml že se každý úplněk stává ze zahradníka bestie…

Bytosti nemrtvé bylo možno vyřadit okamžitě… Tedy snad až na upíry, ale ani ti nemohl třeba na sluneční světlo. Zde se i smíšení s člověkem dalo vyloučit. (Tedy snad, protože něco takového by bylo vskutku zvrácené…)

„Vyškrtni anděly a démony.“

Jen sám jsem mohl vědět, co vlastně hledám, co bylo nejvíce podobné Cassiovi. Věřil jsem, že není žádným míšencem, ale jistý jsem si být nemohl. Jeho magie, tak silná, ale ukrytá hodně hluboko mi nedávala spát. Byl jsem rád za Falraenovu pomoc, ale poděkování se mu ode mne nedostalo, tak jako vždy.

Byl jsem ochoten uvažovat o nějakém podivném druhy víly, což by napovídalo i chlapcovo nalezení a jeho lásku k zahradě, proto jsem se chvíli zdržel u této rasy.

„Možná víla?“

Musel jsem o tom uvažovat nahlas. Ani jsem netušil, že se mohou křížit s lidmi a mít chlapecké potomky, ale velmi mě to zaujalo. Pak můj zrak ale padl na rasu draků. Bohužel minimální počet faktických informací mi příliš nepomohl. A popsání magie také neodpovídalo. Cassiova magie byla silná, ale skoro nebyla patrná. Nedávalo mi to moc smysl.

Po chvíli jsem tedy knihy odložil, nebyl jsem z toho nijak nadšený ani moudrý. Neřeklo mi to prakticky nic, žádná nápověda, žádné vodítko. Celé hledání bylo zbytečné.

Unaveně jsem zapřel hlavu do opěrky svého křesla, možná jsem se zmýlil a chtěl v tom zahradníkovi vidět něco víc? Musel jsem uvažovat i o této variantě.

Falraena to trochu mrzelo, ale tady mohl říct jediné: „Nemám zdání, pane. Nevím, co hledáte.“

A to byl právě kámen úrazu. Jediný, kdo věděl, co hledá, byl Faileon sám.

„Možná se porozhlédnout v Královské knihovně. Či pokud je v tom magie, jít přímo ke zdroji do Věže Vysokého Učení Magického,“ navrhl alespoň. Ačkoliv vzápětí si uvědomil, že má-li to zůstat prozatím mezi nimi, tahle možnost nepřipadá v úvahu.

“Promiňte, ale… To stvoření vám neřeklo kým, nebo čím je?” Jistě, že neřeklo, kdyby ano pán Faileon by to tak urputně nehledal. Falraen se chtěl ujistit, že ne a hlavně znát důvod proč mu to neřeklo. Vodítko k jeho původu se mohlo skrývat kdekoliv v tom, co mezi nimi proběhlo. A že vzhledem ke ztracenému ošacení a lahvičkám, to mohlo být opravdu cokoliv…

„Královská knihovna je dobrou volbou.“

Přikývl jsem na onen nápad, měl jsem to stejně v plánu učinit. Ale musel jsem tohle utajit před ostatními elfy. Vyvolávalo by to hodně otázek a zvědavosti, která by nebyla vítaná.

„Ne, to stvoření to samo nevědělo a sveřepě tvrdilo, že je člověkem. Ale jsem si jist, že to tak není. Tu magii jsem cítil velmi silně. Je to záhada Falraene a já nemám záhady rád. Nutí mě to je odhalovat.“

Nevěděl jsem, co by mi ještě mohlo pomoci, v odhalení Cassiovi identity, byl jsem v koncích.

I tak mě ale stále lákalo odhalit pravdu.

Královská knihovna byla veliká budova. Skýtala archiv se vzácnými svazky a svitky ve sklepě, včetně veškerých věcí, které se týkaly historie Versutie a elfů. Nahoře se pak daly v několika místnostech a oddělení najít poznatky úplně o všem co kdy bylo zaznamenáno. Knihy o zvířatech, rostlinách, magii, historii, válkách, strategiích, bájných bytostech, ale také legendy, pohádky, příběhy, pohádky, učebnice, snad ze všech známých oborů, několik jazykovědných knih, pojednání o částech světa, o jednotlivých známých rasách…

A hledat v ní něco, když se nesmíte zeptat někoho, kdo se tam vyzná, bylo doslova jako hledat jehlu v kupce sena.

I přesto se tam Faileon vypravil a pokusil se o to. Měl i jiné povinnosti. Návrat k obyčejnému životu, jaký zde vedl a jeho běžnému režimu. Nedokázal však zamezit tomu, aby se čas od času jeho myšlenky ke Cassiovy nevrátily, a on se nepokusil v hledání pokračovat.

Nutno říct, že bez valného úspěchu či pokroku.

A tak tomu bylo celý měsíc, než se opět přiblížil úplněk a bylo opět na čase, aby vrazil na cestu do Koreanu. Což ovšem znamenalo znovu před Dramris a Alviniovo panství Teranios do hlavního lidského města Koreanu ke králi pro jeho konečnou odpověď…

Když se přiblížil úplněk, věděl jsem moc dobře, co to znamená. Rada opět trvala na tom, abych jednání přivedl do zdárného konce. Nesměl jsem lidem nabídnout více ústupků, než bylo nabídnuto. A pokud to král nepřijme… znamenalo to válku.

Doma jsem zaúkoloval Falraena, aby se postaral o dům, zatímco budu pryč. Byl jsem trochu nervózní. Pokud jednání selže, i já jako velvyslanec můžu upadnout v nemilost a stát se první obětí války. Nebál jsem se ale o svůj život přímo. Jen jsem nechtěl být důvodem k počátku konfliktu, který se může táhnout i celá desetiletí, ne-li déle.

Opět jsem se vypravil v kočáru, se svými dvěma strážemi do světa lidí. I když mi nabídli více strážců, odmítl jsem je. Vypadalo by to nedůvěryhodně. Vypadalo by to, že se bojím. A to se stát nesmělo. Musel jsem udržet v tomto jednání chladnou hlavu.

Na cestu jsem vyrazil brzy z rána a ještě v kočáře trochu pospával. Jakmile jsme však překonali hraniční most Dramris a minuli hraniční pevnost Tárenaile, za několik hodin jsem v dálce zahlédl území hraběte Alvinia. Měl jsem touhu se zde zastavit. Opět jsem si vzpomněl na mladého zahradníka, na jeho záhadný původ, který se mi ani v Královské elfské knihovně nepodařilo vypátrat. Ale nebylo to možné. Nesměl jsem se zdržet. Byla to hloupá úvaha, proč bych měl plýtvat svým časem jen kvůli jedné zapomenuté noci vášně? Jen jsem nad sebou zavrtěl hlavou. Přesto červík pochybností stále hlodal a já si musel přiznat, že bych se mohl případně na pár hodin zdržet při cestě zpět?

Rychle jsem ale takovou myšlenku zaplašil a více pobídl kočího, abychom dorazili do Koreanu.

Když jsem opět stanul u hlavních dveří hradu, musel jsem se zhnuseně ušklíbnout. Nesměl jsem dát najevo svou nelibost z mé přítomnosti zde. Zachovat si odstup a neprojevit své emoce. Počkal jsem si na hlavního uvaděče a doufal jsem, že jsem již očekáván a s králem bude rozumná řeč.

Mí dva strážci stáli opět za mými zády, v jejich tvářích se nepohnul ani jeden sval a já jim v tu chvíli záviděl tu jejich profesionalitu a chlad. Na tomhle jednání závisel osud dvou národů.

Upravil jsem svou róbu a čekal jen na přijetí krále.

Přijetí u krále se od toho minulého lišilo pouze v tom, že tentokrát mu nebyla přítomna královna.

Statný muž na trůně, dračí hlavy na opěrkách i ten veliký a těžký meč opřený u jeho paží. Rádce zrovna jako minule propaloval velvyslance krhavým pohledem, zatím co jeho vladař netrpělivě poklepával mohutnými prsty o hlavici svého meče.

„Buďte vítán,“ pronesl král Rasoranas ještě jízlivěji, než při jeho minulé návštěvě. Na pohled však zůstával stejně nebezpečně odměřeně vyrovnaný, jako tehdy.

„Vyřídíte svému králi naše stanovisko!“ pokračoval zvučně. Jeho mohutný hlas naplnil celý sál svou neochvějnou silou.

„Přijímáme “velkorysou“ nabídku elfů,“ krátce se odmlčel, aby jeho slova mohla patřičně zapůsobit. A protože vše co je řečené před slůvkem „ale“ je zbytečné, pokračoval: „Poskytneme vše potřebné pro zbudování tržiště u mostu Dramrisu a vybereme pět učenců, kteří budou vypraveni do Versutie za účelem výměny vědomostí.“ Zakončil svou možná až příliš dlouhou řeč. A opovažte se nepřijmout, ušáci, začínáte mi lízt vážně krkem!

Rychle jsem přehlédl pohledem jak krále, tak i jeho rádce, než jsem opět vysmekl vznešenou poklonu. Tentokrát více než předtím jsem musel dbát na etiketu. Rada starších mi kladla na srdce, že se pro ní nesmím protivit a dávat tak králi Rasoranovi jakoukoliv záminku k vyvolání sporu. Ale bylo to opravdu těžké. Cítil jsem jízlivost, co králi odkapávala z hlasu, i nepříjemný pohled jeho rádce. Zachoval jsem však ledový klid, nedal najevo žádnou emoci, tak jako při našem prvním jednání.

Pozorně jsem poslouchal a sledoval královu reakci. Vypadal, že s podmínkami nebyl plně spokojen. Jasně jsme však žádali, že těch pět učenců vybereme sami. Příliš se mi to nelíbilo. Zavánělo to všemi směry. Mohl vybrat jakékoliv učence, třeba i atentátníky a vyvolat tak další spor. Požadoval příliš nebezpečné věci. Přesto jsem však kývl. Jako bych tušil budoucí problémy na oné stavbě tržiště. Ale nebyl jsem tu od toho, abych vyjadřoval svůj názor.

„Jistě, Vaše Výsosti. Rád sdělím vaše rozhodnutí našemu vládci. Bude potěšen vašim rozhodnutím.“

Z mého hlasu nezněla žádná upřímnost, ale svou aroganci a nenávist k lidem jsem se snažil krotit, co jen to bylo možné.

Král propaloval vyslance přísným pohledem. Ale protože mu ten ušatý mluvka dnes nedal jedinou záminku k čemukoliv dalšímu. Mohl mu to tak akorát odkývat. Nesnášim diplomacii!

Podíval se na rádce a ten seděl nehnutě. To je taky podpora za všechno zlato tří říší!

„Tak budiž. Můžete jít.“ Odeslal elfského vyslance zpátky kam patřil. Však vy si jednou pozor nedáte a pak… ušklíbl se na elfova záda. Přijde naše chvíle!

Majordomus stejně jako při předchozí návštěvě splnil své povinnosti a brzy byl již sinis na zpáteční cestě do Versutie…

Až když jsem se usadil pohodlně v kočáru a vyrazili jsme zpět do Versutie mohl jsem si konečně oddechnout. Tak nějak jsem měl pocit, že král Rasoranas toužil, abychom jeho požadavky nepřijaly. Jeho oči… viděl jsem v nich touhu po válce. Tušil jsem, že to tak bude. A i když nyní zavládne snad křehký mír, jak dlouho vydrží? Jaká bude jeho cena?

Stačí malá chyba, na jakékoliv straně…

Nechtěl jsem na to myslet, čekalo mě další stání u Rady starších. Musel jsem je seznámit s vývojem situace. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách, i když někde hluboko uvnitř jsem toužil toho krále pokořit, celý ten jeho lidský národ, který nám nebyl roven.

Dokonce jsem po cestěna malou chvíli zaváhal a toužil uhnout z hlavní trasy, k sídlu knížete Alvinia. Byla to ale hloupost.

Kolik dní od mé poslední návštěvy uplynulo?

Nebyla vhodná doba, má práce mi to nedovolovala a vůbec…

Zbytečnost.

Nehodlal jsem se zdržovat jen svými touhami, to bylo zpátečnické a k mému majestátu se to nehodilo. Musel jsem vyhnat z hlavy ty hlouposti o nelidském chlapci.

Cassius

Nebyl to ale jen jeden den, i ty následující jsem se cítil prázdný. Takový byl najednou můj malý svět. Přeplněný klidem, jednoduchostí a nádherou – přesto však prázdný, jako ořech bez jádra. Vlastně jsem to byl spíše, kdo zůstal bez jádra, ale byl jsem to i jen já, kdo to věděl…

Doneslo se mi, že elfský vyslanec Faileon si zde zapomněl svou róbu. Tedy že odjel před tím, než ji služebnictvo mohlo vyčistit a vyprat. Kníže ji dal uložit do šatníku v pokoji pro hosty, aby až se jednou host vrátí, si ji bude moci vyslechnout. Koneckonců kolem příštího úplňku pojede zase kolem a pak… A pak…

Zakázal jsem si na to myslet a dělal vše, abych zapomněl. Uložil jsem vzpomínky na něho na dno své paměti mezi ty největší zbytečnosti, které jsem si kdy pamatoval. Ale byly chvíle, kdy by mi stačilo málo a já bych si vybavil, jeho hlas, jeho dech, polibky i jak teplé bylo, když byl uvnitř mě… Naučil jsem se však v takových chvílích pracovat o to usilovněji, aby se nechtěné vzpomínky vytratily. Věděl jsem, že čas jednou všechno odplaví a zhojí. A na mě je jen čekat, až ten den přijde.

Byla jedna noc, kdy se mi o něm zdálo. Seděl v podivné horké lázni zbudované v zemi, se zvrácenou hlavou v záklonu. Vlasy se mu vlnily po podlaze jako klubko mokrých hadů a on si hladil pod hladinou svůj meč, který na své zdejší návštěvě vsouval do mých útrob. Slyšel jsem jeho dech a chtěl se ho i dotknout, ale místo toho jsem se probudil v posteli mokrý až mi bylo hanba.

A tak mi bylo zase úzko.

Občas jsem nevěděl, jestli se mi stýská, zlobím se, jsem dotčený, uražený, naštvaný, na něho nebo na sebe?

Nevěděl jsem vlastně nic, a kýžené rozhřešení v podobě zapomnění se mi nedostávalo.

Jednou, bylo to asi čtrnáct dní po Faileonově odjezdu, jsem při práci v zahradě natrefil na mladého pána Mortia. Seděl na lavičce a četl si. Nebylo by na tom nic zajímavého a já bych prošel kolem něho bez povšimnutí a nepovšimnut, kdyby mě z ničeho nic neoslovil:

„Cassie?“

Zastavil jsem a ohlédl se na něho.

„Ano? Pane?“

Vstal, sundal mi klobouk z hlavy a shlédl na mě ze své výšky. Byl jsem zvyklý, že většina lidí je vyšších než já. To, že mi stáhl klobouk z hlavy, mi už ale trochu vadilo. Prohlížel si mě svýma pronikavýma očima a mně to mimoděk opět připomnělo muže, na kterého jsem se snažil zapomenout. Mortias měl zelené oči a tmavé vlasy. V ničem se Faileonovi nepodobal, ani postavou. Ale cosi v jeho postoji mi připomnělo, co se stalo v lázních, a do mých očí se vkradl chlad. Ustoupil jsem od něho a díval se mu zpříma do očí.

„Vím, že jsi s ním byl,“ pronesl a ušklíbl se.

Srdce se mi rozbušilo jako splašené. Ví o tom? Jak… Proč mi to teď říká? Prolétlo mi hlavou, ale nebylo to tak, že bych netušil. Naopak. Ze zkušenosti, dá se říct, jsem věděl, co chce.

„Prosím?“

Uchechtl se, vykročil ke mně a já znovu couvnul.

„Viděl jsem vás při večeři,“ naznačil a já si vzpomněl, jak se na nás ten večer díval, „viděli tě odcházet ráno z jeho komnat…“

Ztěžka jsem polkl. Hruď se mi sevřela, ale ne tak, jako s tím elfským vyslancem. Tohle bylo jiné. To jediné co se mě zmocňovalo, byl strach, ne touha.

„Kníže mi přikázal…, abych jeho hostu sloužil… po dobu pobytu na panství.“ Vypravil jsem ze sebe trhaně a rozhlížel se kolem. Z části jsem si nepřál, aby nás takhle kdokoliv viděl a z části si přál, aby mi kdokoliv přišel na pomoc.

„Jistě,“ odfrkl si a uhnul pohledem. Minutka ticha, však nepřinášela žádnou úlevu, ani možnost jít si po své práce. Když se Mortiův pohled opět setkal s mým, v jeho smaragdových očích se lesklo cosi nebezpečného.

„Ale můj otec již nebude žít dlouho a potom, budu tvým pánem já.“ Říkal to tak, jakoby svého otce bral pouze jako břemeno. „A až se tak stane, budeš můj!“ dodal výhrůžně, pohodil mi klobouk k nohám a odkráčel jako nějaký pyšný páv.

„Stejně ti ta zahrada začíná chřadnout…“

Díval jsem se za ním a třásl se jako osika. To myslel vážně? Doopravdy…? Ale proč…?

Vlastně jsem věděl proč. Chtěl totéž co Faileon. Jen mé tělo nic víc ve mně neviděl a nikdy neuvidí. Má budoucnost byla určena tím, kdo bude mým pánem a to se mělo brzy změnit. Tíha na prsou se zvětšovalo a já cítil poprvé ve svém životě, že nejsem svobodný. Nevadilo mi být, kým jsem byl, dokud mezi mé jediné povinnosti a chloubu patřila zahrada. Cítil jsem se svobodný, protože po mě nikdo nikdy nechtěl nic, co bych sám dělat nechtěl a pokud ano, byla to má povinnost a ty já jsem si vždycky plnil.

Jenže tentokrát to bylo jiné. Nechtěl jsem, aby se ta situace ještě někdy opakovala. Slíbil jsem si, že už nikdy nikomu tak snadno nepodlehnu a teď mělo mé tělo patřit někomu, kdo jistě nebude ani z poloviny tak ohleduplný jako můj elf?

Nikdy jsem necítil tak silné skutečné nutkání utéct ze smyčky, která se kolem mě utahovala. Ne, že bych snad měl kam jít. A protože jsem to věděl, nezbylo mi než si říct. Byla má to má chyba, že k tomu došlo, i že o tom teď Mortias ví… a „Moudrý člověk umí nést následky svých činů.“ To mi říkal otec.

Zvedl jsem svůj klobouk a znovu jej usadil na hlavu.

Ještě jedna věc mě bolela z jeho úst. Moje zahrada… Rozhlédl jsem se a skutečně! Neuvědomil jsem si to, protože se mé myšlenky toulaly jinde, ale i když stále vypadala nádherně její kouzlo jakoby se vytratilo.

Bylo mi smutno. Můj svět vadl, můj život patřil jiným a rozum, který mi vštípili a pěstovali jej, byl bezcenný.

Další dny pak chřadla zahrada stále silněji. Pracoval jsem a pečoval o vše, jak jsem měl. Ale láska, kterou jsem dřív dával květinám a všemu živému, odešla někam do nenávratna a já ji nedokázal znovu nalézt a darovat.

Přiblížil se úplněk a starý nemocný kníže čekal na svém lůžku na zřejmě poslední návštěvu svého starého přítele. Přítele, který ale nepřijel.

Také jsem na něho podvědomě čekal…

Až pak, několik dní poté, si mě pán Alvinius povolal k sobě.

Ležel ve své posteli, slabý, bledý a nemocný. Bodlo mě u srdce. Vědět a vidět byly dvě rozdílné věci.

„M-můj pane…,“ přišel jsem k němu, sedl si na židli a vzal jej konejšivě za jeho vlhkou stařeckou dlaň.

„Cassie,“ vydechl pochmurně a otočil se ke mě svýma vadnoucíma očima, „dlouho jsem přemýšlel a váhal, můj chlapče – “ tok jeho slov přerušil dávivý kašel. Sevřel jsem mu dlaň, a když nejhorší záchvat odezněl, podal jsem mu sklenku vody a pomohl mu, se napít.

„Tam na stole…,“ kývl hlavou směrem ke stolku u dveří, „leží dva dopisy.“ Pousmál se, ale já věděl, že to není upřímné pousmání. V jeho očích se leskly slzy mě čím dál víc bolelo vidět ho právě takhle. Můj pane… Vy nesmíte zemřít, prosím…

„Vezmi si je a přejdi Dramris.“ Jeho hlas byl tichý a slabý, přesto jsem jasně postřehl patrnou naléhavost v něm ukrytou.

Mám přejít most? Ale proč? pálila mě zase ta otázka, ale nechtěl jsem mu zbytečně brát síly vysvětlováním, které by mi sice možná dal, ale za bolest, kterou by mu to způsobilo, mi žádné informace nestály.

„Ale hranice jsou uzavřené,“ namítl jsem jen. Elfové mě k sobě nepustí… Jsem jenom váš sluha, nikdo důležitý.

„Ano… Ano to jsou, ale… Žádný elf nikdy neodmítne dar…“

Dar?

Asi jsem se zatvářil opravdu hloupě, když pokračoval: „Už se na nic neptej a jdi. V pevnosti za mostem předej ten horní list. Elfové se už postarají, abys doputoval tam, kam máš. Ten druhý předej až mému příteli v jejich hlavním městě. Bude vědět co s tebou…“

Hrklo ve mně. Příteli? Faileon…

Otevřel jsem ústa, že se zeptám, nebylo přeci možné, aby mě posílal za ním, ale on pustil moji dlaň a odvrátil svůj zrak kamsi stranou.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Jakoby prokoukl všechny mé obavy a poznal co mě tíží, co mi hrozí, co se v mém nitru změnilo, posílal mě pryč od toho všeho. Od Mortia i vadnoucí zahrady, kde nejsem schopen zachránit už nic. Ale také od sebe.

Moc jsem toho v životě neměl. Matku, otce, knížete a zahradu…

Nebude to dlouho trvat a i to poslední z toho odejde do ztracena. A já zůstanu sám…

Ne, sám ne… Vstal jsem, došel ke dveřím a převzal oba zapečetěné dopisy. Budu mít nového pána…

Došlo mi, že to já budu tím Darem. Tohle byl způsob, jak mě elfové vpustí přes své hranice. Nezlobil jsem se. Žil jsem ve světě, kde to takhle chodilo. Snad jsem se i těšil. Ale mnohem více než to, jsem se utvrzoval v tom, že nikdy nedopustím, aby se historie opakovala a já svému novému pánovi podlehl jako minule. Nikdy víc…!

A tak jsem si sbalil jen pár věcí, včetně Faileonovy róby a v sandálech a se slamákem na hlavě jsem i s uzlíkem přes rameno vykročil z bran sídla.

Šel jsem vpřed. Věděl jsem, že musím jít. Ani zvony ohlašující smrt knížete Marca mě nepřinutily se ohlédnout.

Sbohem…

Neboť cesta zpátky, je jediná, po které se nedá jít…