Mé nitro se pohnulo a já polkl. Tahle jeho slova na mě působila magnet. Jak jsem si vůbec mohl myslet, že bych ho mohl někdy opustit?

Přikývl jsem mu a řasy na víčkách se mi zachvěly.

Nechtěl jsem ho pustit, ale nemohl ho zdržovat. Lehl jsem si na bok a stočil nohy na hruď a dlaně skryl pod hlavou.

Farlaen přikývl, nebylo toho moc, co by mohl dělat jiného, než vykonat Faileonovo přání.

Přišel až ke mně a posadil se tam na židli. Nesál na mě, to on ne. Jen se mi díval nečitelně do očí.

„Promiňte,“ vysoukal jsem z hrdla, „nechtěl jsem působit potíže…“

„Nepovídej,“ neznělo to nijak sarkasticky spíš bezvýrazně, „podstatné je, že jsi živý. Brzy se uzdravíš. Pán Faileon nenechá čin svého bratra bez odezvy, o to neměj strach. Nebudu tě chlácholit slovy, že všechno bude v pořádku, protože něco takového se jen tak snadno nepřekoná,“ odmlčel se a zahleděl na dveře. Tu chvíli ticha jsem ho jen pozoroval a přemýšlel, co se mu asi odehrává v hlavě.

„Jelikož tě chce odvést do Elorne a mě s Dismerií s sebou nevezme, už tě nebudu moci dál učit. Nezapomeň, co jsi se naučil. Nevím proč se tvá dračí síla tentokrát neukázala, ale nikdy si nemůžeš být jistý, že se neukáže když to budeš nejméně čekat. A dávej si pozor na pánovu matku, nic jí není vhod, ale má ráda květiny, pokud jsi skutečně zahradník, jak říkáš, možná si své místo najdeš.“ Otočil se na mě.

„Zkus odpočívat, zůstanu u tebe.“

Neřekl jsem ani slovo a opravdu se pokoušel odpočívat.

Faileon skutečně vše zařídil. Podařilo se mu vyhnout i setkání se bratrem. Dismeria i s kočárem a Faileonovými strážemi dorazila druhého dne ráno a tehdy jsme se se sloužícími oba rozloučili. Ty jeli na Farlaenově koni spolu zpátky do Sil Omerionu. Pán Faileon ještě poděkoval místním obyvatelům za poskytnutí přístřeší a pak už jsme seděli v jeho kočáře na cestě k jeho rodnému městu.

Od včerejšího dne jsem nepromluvil. Nějak mi slova připadala zbytečná, a vlastně se po mě ani mluvení nevyžadovalo. Celé se to dělo jakby mimo mě a já měl pak jen nasednout a nechat se vést.

Pořád jsem se cítil dost pod psa. Vůbec jsem si neuměl představit, co budu v pánově rodném sídle dělat a nevěděl, jak vážně to myslel se zákazem opouštět jeho pokoj.

Ale nemohl jsem se ubránit zájmu a otázkám, jak asi jeho rodný dům vypadá, jaká je asi jeho matka a otec?

Budu je smět alespoň vidět?

Jeden by řekl, že jsem se už dostatečně poučil, pravda měl jsem obavy z případných setkání. Po někom svou povahu Giltanas zdědit musel. Ale zvědavost byla má přirozenost. Za to jsem nemohl. A vše okolo elfského vyslance mě zajímalo, i když mé místo v jeho světě se stalo prakticky žádným…

Cesta kočárem trvala dost dlouho. Zabalil Cassia do deky a nechal ho odpočívat. I já sám místy pospával, byl jsem unavený. Kolébání kočáru bylo na elfských cestách poměrně příjemné.

K večeru už to ale bylo pro mne náročné. Když se setmělo a vyšly hvězdy, i vzduch se ochladil. Poznával jsem už některá místa kolem rodného Elorne. Brzy se na obzoru začalo rýsovat město, obehnané hradbou, s vysokými věžemi. Město, ve kterém jsem se narodil.

K bráně jsem dorazili ovšem už pozdě večer.

Když jsme vjeli do města, jemně jsem sevřel Cassiovo rameno, aby se probudil. Naše rodné sídlo již bylo blízko. Během pár minut tak kočár konečně zastavil u velkého sídla. Bylo mnohem větší než můj dům v hlavním městě. Dokonce bylo větší než zámeček v Akrusti. Matka si potrpěla na velikážství. Sídlo rodiny Nis’arlan-Sarh už po staletí. Chvíli jsem jen hleděl na dům a vybavovaly se mi všechny vzpomínky z dětství. Ne všechny byly špatné. Ale už celé desetiletí jsem se tu nezastavil. Vlastně to bylo přesně od otcově smrti. Naše vztahy s matkou nebyly nikdy zrovna růžové a poslední desetiletí hodně ochladly. Přesto jsem věřil, že tento dům je naprosto bezpečný. Giltanas by se zde neukázal, ani kdyby mu šlo o život, tím jsem si byl jistý. A matka, byť byla poměrně komplikované povahy jako jarní bouře, nebyla v nitru zlá.

Když se u kočáru objevil sluha a otevřel nám dvířka, posbíral jsem své dlouhé kosti a vystoupil. Počkal jsem si i na Cassia. I sem jsem přijel neohlášen a v noci. Jako kdyby se to stávalo mým zvykem. Zamířil jsem z hlavní cesty přímo k domu. U schodů už nás čekal majordomus, kterého jsem uctivě pozdravil. Byl to už poměrně starý elf, vždy jsem mu hádal tak tisíc let, ale sotva mu táhlo na pět set let. Prohodil jsem s ním pár zdvořilých frází, jak jsem se ho nazlobil, jako malý, všechny vzpomínky se mi vracely a já se musel pousmát. Majordomus nás pak uvedl do haly, kde jsme museli vyčkat, až se pokoje připraví. Sám jsem však trval jen na jednom pokoji, mém starém, pokud zůstal stále neobsazen. Potěšilo mne, že ho mohu opět použít. Chtěl jsem mít Cassia u sebe a raději ho hlídat.

Jedna ze služebných nám donesla i příjemně vonící čaj a malý zákusek, abychom se mohli posílit po té dlouhé cestě.

Netušil jsem, co přesně očekávám. Vyhlížel jsem z okna a kochal se přírodou. Cesta byla dlouhá. Tak jako můj pán i já začal pomaličku klimbat. Nečinnost, napětí, pocity úzkosti, to vše mě málem ubíjelo.

Nakonec i tato naše cesta skončila a jeho dotek na rameni mě spolehlivě probudil. To už jsme tu? Vykouknul jsem a zjistil, že se již setmělo. Usmál jsem se snově na hvězdy i ulice města ozářené lampami.

Cítil jsem, jak se mi žaludek svírá od napětí. Ještě na poslední chvíli jsem se pokoušel maličko upravit, abych pánovi neudělal ostudu a plné rty sevřel do jedné nervózní linky.

Zastavili jsme u velikého sídla. Mnohem většího a krásnějšího než byl zámek knížete, Akrusti, nebo pánův dům v elfském městě.

Polkl jsem a přistihl se, že na ně zírám dosti nevhodně. Zavřel jsem ústa a po svém pánovi vystoupil z kočáru. Soustředil jsem se na svůj dech, počítal do deseti a hledal potřebnou vyrovnanost.

Nerozuměl jsem tomu, co si pán vyměnil se sluhou za oznámení. Následoval jsem vyslance až do haly, kde jsme se směli usadit na divan k malému stolku, kam nám mě neznámá elfská slečna přinesla náramně vonící čaj a něco k jídlu. Vlastně až nyní jsem si uvědomil, že mám hlad. Zákusek jsem však chtěl nechat pánovi, raději jsem objal trochu prokřehlými dlaněmi šálek horkého čaje a upil, abych se zahřál.

Jen po očku jsem ho pozoroval. Na rtech mu hrál drobný úsměv a já tomu byl rád. Možná jsem toho hodně pokazil, ale zdálo se, že i přesto všechno v tom nachází něco dobrého a to mi hodně pomáhalo.

Mohli jsme však jen čekat a já se necítil na to, abych se na něco ptal, nebo něco říkal. I když přemáhat nutkání, abych ho vzal alespoň za ruku, mi připadalo nesmírně těžké a náročné.

Když jsem si všiml, že Cassius nejí, jen jsem se na něj shovívavě podíval a talířek mu přisunul blíž jako malému dítěti. Zdržoval jsem se však jakýchkoliv doteků i pohledů. I já byl poměrně nervózní ze setkání s matkou. Netušil jsem, jak mne přijme. Tušil jsem, že o mém vyhostění z hlavního města a mém prohřešku už nejspíš věděla. Ona věděla vždy o všem, co se v hlavním městě šustlo. Dokonce jsem jí dříve podezříval, že má špiony snad po celé zemi a vůbec bych se tomu nedivil. Byla jako pavoučí královna, která pomalu splétá pavučinové vlákna a omotává s nimi nebohé kolemjdoucí.

„Je to pochoutka, jen jez.“

Krátká věta, kterou jsem mladíka pobídl, však zůstal jediná, než se na širokém schodišti nahoře objevila ona éterická bytost, kterou jsem v duchu tak nemile pomlouval. Vždy jsem jí považoval za nádhernou ženu hodnou obdivu. Stále vypadala až překvapivě mladě. Jen v lehké bílé róbě a rozpuštěných zlatých vlasech, které byly vlnité, na rozdíl od mých či bratra. Mohla by vypadat jako anděl. I její ladná chůze a ostrý pohled šedých očí, které jsem po ní zdědil. Bohužel tato krása byla jen dokonalou maskou. Dokázala se rychle z anděla změnit v samotného ďábla, v ohnivou saň.

Byla to jediná osoba, které jsem vždy měl potřebu se poklonit a to jsem udělal. Její zvonivý smích a ostré obětí, kterým mě mateřsky přivítala, byly opravdu podivné.

„Čekala jsem. Tak dlouho jsem čekala, až se vrátíš domů můj drahý. A nyní…jsi tady.“

A já najednou pochopil, že už mě nenechá odejít. Opravdu mě dokázala vyděsit. Z počátku věnovala svou pozornost jen mě, upravovala mou róbu a vyptávala se na několik formálních věcí, než svůj zrak najednou obrátila k mladíkovi, který si zahříval ruce o hrnek s čajem. Pokud uměl kdy nějaký pohled zabít ve vteřině zmrazením snad celé země, byl to ten její.

A já moc dobře věděl, že pokud si přítomnost Cassia neobhájím hned a ustoupím, nenechá ho zde být.

„To je můj…dar. Od přítele knížete Alvinia. Stal se mým sluhou.“

„O této nemilé věci jsem již slyšela. Tak hloupé jednání Faileone, co tě to jen napadlo.“

Hraně si povzdechla, ale dál si zvědavě prohlížela onoho chlapce, jako kdyby snad viděla přízrak a chtěla ho rozpitvat.

Jen pohledem jsem se tázal svého elfa, zda on nebude, protože jsem si v tom sídle nepřišel hoden jediného slova. Na jeho vyzvání jsem si přeci jen trochu té dobroty uzmul a jak se mi její chuť rozplynula na jazyku, nemohl jsem jinak, než svoji sušenku celou sníst.

To, čeho jsem se stal svědkem vzápětí, jsem si ale nepředstavoval ani v nejdivočejších snech. Nesnažil jsem se Faileonovu matku jakkoliv představit, ale ta žena na schodech mi doslova vyrazila dech, že mi až když se objali, došlo, že mi nepřísluší sedět a postavil jsem se i s šálkem v rukou.

Nerozuměl jsem, o čem spolu mluví, ale nemohl z nich spustit oči. Byli si tak podobní a přece velmi rozdílní…

Nepřipadal jsem si přehlížený nebo tak něco. Má přítomnost vedle nich pozbývala jasného významu. Mohl jsem stejně dobře být duch ve stínu sinise Faileona a ani bych to nepostřehl.

Tedy dokud se její pohled nezaměřil přímo na mě. Tak odměřený, tak chladný… Mrazivý sníh se nemohl rovnat s chladem jejích očí.

Čas se pro mě v ten moment zastavil. Slyšel jsem jak Faileon objasňuje moji existenci a přítomnost zde. Nemilé věci? Budu pro všechny elfy už navždycky jen věc? Trochu se mě to dotklo, ale právě tolik, aby mi došlo jak nevhodné je, že jsem se vznešené dámě ani neuklonil. Tak jsem to napravil. Bohužel jsem zapomněl, že stále držím v rukou šálek s čajem a ten vytekl na podlahu.

To ne! Zaúpěl jsem v duchu.

A hned šálek postavil zpátky na stůl.

„Pardon, madam, omlouvám se, moc se omlouvám…“ horečně jsem se rozhlížel po čemkoliv čím bych to mohl utřít ale protože jsem nic nenašel použil jsem v kleku rukáv zapůjčení tuniky.

„Hloupý a nemotorný, je to ještě dítě.“

Dost ostře sykla paní domu na služebnou, která hned přispěchala na pomoc a hned se vrhla do utírání, dokonce chlapce plácla utěrkou po rukou, aby takové věci už nedělal.

Chtěl jsem Cassiovi pomoci, zrovna tohle nebyl vhodný úvod dnešního večera, ale matka tuhle záležitost překvapivě přešla bez nějakého rozčilování, takže jsem tušil zradu. Než jsem se nadál, obešla mě a zamířila přímo za Cassiem, kterému poklepala prsty na hlavu.

„Vstaň dítě, ať si tě můžu prohlédnout.“

Už jsem se chystal něco říct, nelíbilo se mi, že se ho má matka dotýká. Nikdy by se nedotkla sluhy, a už vůbec člověka. To, co mě však děsilo, byla její citlivost na magii, kterou mohla z Cassia vycítit. Nechtěl jsem, aby znala jeho tajemství. Bylo to příliš nebezpečné.

„Co je to?“

Jako kdyby se ptala sama sebe. Mlčel jsem a na její otázku neodpověděl. Nerad jsem jí lhal, dokázala rozpoznat lež i neupřímnost.

„Matko, jsem unaven po cestě, rád bych si odpočal a…“

Umlčela mě však jasným pokynem ruky. Nebylo mi dovoleno odporovat. Stále se mnou zacházela jako s dítětem. Viděl jsem, jak upírá zrak na Cassia, ostrý, ale přesto zvídavý.

Nivillis Gelimach

Už jakmile vešli, cítila něco…velmi zvláštního. Na magii byla velmi citlivá. Svého syna dokázala rozpoznat na dálku, tak jako magickou auru jiných elfů. Vždy věděla, kdo jí jde navštívit. Ale nyní to bylo něco, co neznala. Proto sešla dolů, plna zvědavosti. Svého syna opravdu viděla ráda. Milovala Faileona, možná až příliš. Byl jejím prvním dítětem, dokonalým synem. I když se poslední dobou příliš nevídali a jejich vztahy ochladly.

Musela svého syna přivítat. Samozřejmě informace o jeho daru a vyhoštění se rozšířili velmi rychle. Věděla i to, že Faileon odjel na Akrusti, kde se jistě zdržoval i Giltanas. Nečekala však, že se objeví právě zde.

Když ale její pohled padl na toho chlapce, pochopila hned, co to cítila za zvláštní magii. Nemohla zprvu uvěřit, že vychází z toho chlapce. Když ale rozlil čaj a sehnul se, aby vše napravil, všimla si konečně jeho podivné barvy vlasů a ten mladík jí začal zajímat o to víc. Faileon nebyl tak hloupý, neriskoval by své postavení jen pro obyčejného sloužícího. To se jí příliš nezdálo. Musel mít důvod, proč toho chlapce přijal jako dar, něco důležitého.

Slyšel jsem její slova, ale to nebyl ten důvod, proč jsem se cítil tak bídně. Začínal jsem si zvykat, že na mě elfové tak prostě reagují. Mrzelo mě, že jsem na sebe hned upoutal pozornost paní domu. Oba jsme byli unavení a já předpokládal, že spíš chtěl, abych zůstal pokud možno nepovšimnut. I Falraen mě před tou ženou varoval…

Služka, co mi přispěchala na pomoc, mě plácla utěrkou přes ruce a já jí věnoval omluvný pohled. Mrzí mě to…

Ucítil jsem varovný signál ve své hlavě. Po tom co se stalo, se mi naježily vlasy na zátylku, když se ke mně někdo blížil zezadu. Sotva na mě sáhla, už jsem byl na nohou a stanul jí čelem. Klid! Zastavil jsem se na poslední chvíli, abych jí přes tu ruku neudeřil.

Co je to? TO? V mých zlatých očí se na malý okamžik zalesklo. Klid… Chovej se uctivě. Jsi sluha svého pána. Všechno bude v pořádku… Všechno bude v pořádku… Hlavně neprovokovat. Skrývat emoce. Nic se nestalo…

„Ještě jednou se omlouvám, madam,“ řekl jsem, co nejvyrovnaněji jsem v té chvíli dokázal, ale nemohl se zbavit dojmu, že mi těma svýma zvídavýma očima vidí až do žaludku. A že ten byl nyní sevřený, až to bolelo. Co to vůbec říkám? Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že jí nemůžu lhát, tak jsem větu o tom, jestli bych se mohl postarat o Faileonův klidný spánek raději nevyslovil. Co kdyby poznala, že trávíme noci spolu? Cítil jsem z ní něco zvláštního. Cítil jsem to i z Faileona a do jisté míry asi z každého elfa, se kterým jsem se zatím setkal, ale z ní to doslova zářilo. Měla kolem sebe zvláštní auru barvy modrého kosatce.

Zvedl jsem dlaň, jako bych se té záře chtěl dotknout. Ne, přímo Faileonovy matky, jen toho co jsem viděl kolem ní…

„Jste vznešená, jako kosatec, už chápu, proč vás květiny mají rády…“ vyslovil jsem jako v transu. Ale pak jsem zamrkal, poodstoupil a jas té záře trochu vybledl. Nebo jsem se možná už dost nesoustředil, abych ho tak jasně viděl.

Faileon

„Cassie! Nebuď drzý!“

Musel jsem na něj ostře vyjet. Nesměl se prozradit, ne před matkou. A můj výhružný pohled to dával jasně najevo. Ale nejspíš už bylo pozdě a já to věděl.

Nivillis Gelimach

Jakmile si všimne, co ten chlapec dělá, jen pozvedne obočí. Vypadá to samo o sobě podezřele. Ale neuhne, neustoupí.

„Vidíš mou auru… jak je to možné?“

To přece umí jen mágové a elfové se silnou magií a ten chlapec není rozhodně ani jedno. I ona vidí něco, co nemůže identifikovat. Takového tvora ještě nikdy neviděla.

„Co…jsi to jen zač maličký? Co jsi to za vzácný dar? Tak zvláštní….“

Hned poté se obrátí na svého syna, aby odpovědi na své otázky získala od něj. Ale ten jen mlčí. Něco před ní tají, něco velmi důležitého. Tušila, že to nebude jen tak.

„Co tu stojíš Fai? Podívej, jak se to mládě klepe zimou! Okamžitě ho odveď do pokoje a dej mu dvě přikrývky. A také jídlo, nějaké teplé vydatné jídlo. Promluvíme si spolu zítra, hned ráno. Máš mi co vysvětlovat!“

Samozřejmě jí chlapec sám o sobě nezajímá, ale to co je v něm, to divného co cítí chce objevit. Proto je k němu milá, až děsivě milá, jako by ho chtěla snad na rukou nosit. Ale o to nebezpečnější to pro chlapce je. Ne nadarmo se říká, že ty nejnebezpečnější věci jsou většinou i nejkrásnější.

Faileon

Raději jsem chtěl být od matky co nejdál. A Cassius jistě potřebuje klidný odpočinek a pořádný spánek. Jasně na něj kývnu a sevře jeho rameno, abych ho donutil věnovat mi pozornost.

„Jdeme.“

Hned poté ho popostrčím ke schodům. Matce jsem neřekl, že máme společný pokoj, ale jsem si jist, že jí to služebná hned po našem odchodu vylíčí. Zde se nikdy nic neutajilo. Ale nezdá se, že by matka prohlédla mou náklonnost ke Cassiovi a to zatím beru jako velkou výhodu. Jistě by s takovým vztahem nesouhlasila a chtěla by se chlapce zbavit. Tak to dělávala, když někdo nebyl hoden jejího syna.

Škubl jsem sebou a sklopil pohled k zemi. Fai má pravdu, nesmím dělat takové věci…Nesmím, tak proč?

Bylo to to něco zvídavého a děsivě upřímného ve mně, co v některých klíčových okamžicích mluvilo mými ústy. Jenže ten drak si vždycky uměl vybrat tu nejnevhodnější chvíli. Kdyby se alespoň ukázal, když měl!

Nemluvila ošklivě. Naopak její slova byla milá. Ale něco mě před nimi a jejich hloubkou varovalo. Nechápal jsem její jednání. Vidí ve mně TO, ale nabádá syna, aby se mně o mě postaral jako o nějakou vzácnost. Nedávalo mi to smysl. Nechal jsem se popostrčit ke schodům a za neustálého ohlížení se po paní domu i Faileonovi, jsem vystoupal do patra a nechal se vést sídlem až k pokoji, který nám zjevně už nachystali. Soudě podle ohně plápolajícího v krbu a občerstvení na stole.

Zavřel jsem za námi opřel se zády o dveře. Konečně jsme byli sami a já nechtěl, aby třeba hned někam zase odešel. Nedíval jsem se na něho. Nepřipadal jsem si toho hoden, tak jsem pohledem zkoumal jeho přepychový pokoj.

Zeptat jsem se ale musel.

„Jak mám s vaší matkou jednat, pane? Budeme hrát stejnou hru, jako na Akrusti?“ No hru… Já totiž… Nevím, jestli mě Falraen připravil dost na takovou zkoušku… A vlastně ani nevím, co pro vás doopravdy jsem. Všechno mě to pořád mate…

Zahleděl jsem se na něj na chvíli, zdál se však v pořádku. Nesnažil jsem se ho nijak dotýkat, ani jít příliš blízko, aby mu to nebylo nepříjemné. Na jeho otázku jsem však neznal odpověď a proto jsem chvíli mlčel.

„Ne, žádné hry Cassie. Už mám dost těchto her. Navíc před Nivillis Gelimach nikdo nic neutají. Ona je… velmi nebezpečná. Nenech se zmást jejím milým vystupováním. Zítra si s ní promluvím, ale tvůj drak musí zůstat zatím tajemstvím, rozumíš?“

Byl jsem ochotný snad přiznat svůj vztah k mladíkovi? Nejspíš jsem neměl příliš na vybranou. Jen jsem se děsil reakce matky. Nikdy nedokázala akceptovat mé partnery, kromě jediného.

Po tom fiasku s Giltanaiem jsem se už nechtěl schovávat. Ne tady. Stejně jsem nemohl zde mladíka častovat označením sluha, když mi prakticky nesloužil a spal ve stejném pokoji. To bylo už samo o sobě podezřelé. Mohl jsem ho tedy prohlásit za svého chovance, za sexuální hračku, i když to také neznělo příliš dobře, mohlo to Cassia ochránit.

Svlékl jsem si svou svrchní tuniku a trochu se protáhl, byl jsem opravdu unavený.

„Bude lepší, když nebudeš vycházet z tohoto pokoje.“

To, čím jsem mu vyhrožoval, se nyní stávalo skutečností, opravdu jsem hodlal drasticky omezit jeho svobodu.

Ucítil jsem na sobě jeho pohled.

Žádné hry? Neodolal jsem a vyšel mu naproti svýma očima. Nebudu tedy jeho sluha? Starat se o práci, obědy a tak? Nemohl jsem tomu uvěřit.

Tak co tedy budu?

Přikývl jsem.

„Můj drak…“ povzdechl jsem si. Měl jsem dojem, že už se nikdy neukáže, když selhal před pár dny. Co tu sílu odemyká? Jak ji získám zpět? Věděl jsem, že jednou budu potřebovat znát odpovědi na své otázky, abych byl schopen ochránit sebe i jeho. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že kvůli mně ztrácí pevnou půdu pod nohama a bál se toho, že by mu mohlo hrozit nebezpečí, které by přesahovalo možnosti mého chápání nebo mé ochrany.

Sledoval jsem ho, jak si svléká tuniku. Jeho krásné tělo, kterému jsem vždycky tak snadno a rád podlehl. Všechny ty vzpomínky, na jeho blízkost, péči, svádění a laskání, pálily na duši, když jsem si uvědomil, že už se mě nikdy nedotkne. Už žádné hlazení, žádné polibky, žádná do ouška šeptaná slůvka…

„Vůbec?“ zeptal jsem se chvějícím se hlasem po jeho doporučení. Musel jsem zahánět slzy.

Já vím, že to myslel dobře, asi to tak bude i lepší, ale být úplně v kleci…

„To už mne nebudete ani učit jezdit na koni?“

Odlepil jsem se ode dveří a vykročil pomalu k němu.

Povzdechl jsem si, bylo to příliš příkré, možná až hloupé, nutit ho být tu zavřený. Ale zamířil jsem k oknu. Tady žádné nebezpečí nehrozilo. Matka neměla žádný důvod chlapci ublížit, jen jí možná zaujal, možná z něj cítila magii, jako já tenkrát na panství knížete Alvinia? Bylo to dost pravděpodobné. Opřel jsem se oběma dlaněmi o rám okna a přitiskl si čelo na chladné sklo. Nevěděl jsem jak jednat. Zda dovolit, aby mohl vycházet nebo ne. Praly se ve mně pocity, které jsem nechápal.

„Dobrá… snad to nebude takový problém. Můžeš tedy vycházet. Budeš zatím pod statusem mého schovance, nebudeš zde sluhou. Matka by to nedovolila.“

Jistě, ostatní sluhové ho budou nejspíš ignorovat, nebo ho brát jako svého pána, a matku snad dokážu nějak zabavit, aby Cassia nechala být.

„Jestli jsi unavený, klidně se ulož a spi. Postel je zde pohodlná. Zde ti nic nehrozí.“

Byl jsem k němu trochu odměřený. Ne že bych chtěl. Toužil jsem se ho stále dotýkat, líbat ho… ale co dál? Netušil jsem, zda bych byl schopný se s Cassiem znovu milovat. Jestli by toho byl schopný i on.

Byla tu však jen jedna postel, a bylo jasné, že buď budeme spát opět spolu, vedle sebe, nebo zvolím křeslo. Zatím jsem ještě nevěděl a čekal spíše jak zareaguje Cassius.

Sotva jsem k němu vykročil, už se otočil zády a šel k oknu. Úplně ve mně hrklo. On už mě opravdu… Ani pomyslet na slovo „nechce“ jsem nedokázal. Zastavil jsem.

„Dobře,“ polkl jsem a přemáhal všechnu tu bolest ve svém nitru.

Podíval jsem se na postel. Opravdu vypadala velká a pohodlná, ale představa že v ní mám být sám…

Ne to nejde… Já už nechci být sám. Už ne!

Kdyby mě celý svět měl odvrhnout, jemu to nedovolím. Nemůžu.

Ani nevím, jak se to stalo. Najednou jsem stál u něho a zezadu ho objal kolem pasu. Přitiskl jsem se k němu pevně a vroucně. Já nechci spát sám… Nebyl jsem si jistý, jestli bych s ním mohl být jako dřív ale tu prázdnotu od té doby jsem snášel velmi těžce. Už jsem měl nějaké zkušenosti. Určitě bych ho dokázal uspokojit i jinak… Udělal bych cokoliv, aby mě měl rád.

„Co to…děláš?“

Nechápavě se na Cassia otočím, tohle bych od něho v této situaci, po všem co se stalo, nečekal. Zdá se ale, že se trápí. Tak nějak to dokážu už vycítit. Jeho chování i pohled je velmi přímí, snadno se v něm čte. Někdy až příliš snadno. Otočím se k němu čelem a přitáhnu si ho opatrně do náručí, než ho pohladím po vlasech. Možná bych k němu neměl být tak odměřený, ale zdálo se mi to jako dobré řešení. Možná jsem se ale mýlil. Jeho oči jsou upřímné, jen nerozumím tomu, co se mi snaží tak mermomocí říct.

„Řekni, copak bys chtěl?“

Musím se na to zeptat, protože když m i neodpoví, budu opět tápat, jelikož se nedokážu vcítit do pocitů ostatních, ať už elfů nebo lidí. Je lepší, pokud jsme v soukromí, abychom si to vyjasnili raději takto a nedocházelo k hloupým nedorozuměním. Nemám totiž náladu řešit takové věci jako je nepochopení, čekají mne mnohem horší starosti.

Čerpal jsem z něj jeho teplo a dotek nahé kůže na zádech mě trochu uklidnil. Dýchalo se mi hned lépe.

Co dělám? Maličko jsem povolil stisk a nechal ho, ať se ke mně otočí čelem.

Přitáhl si mě blíž a já ho hladil po zádech. Chtěl jsem mu taky předat trochu svého tepla. Dotýkat se ho, aby věděl, jakou bolest mi působí v mém srdci náznaky jeho odtažitosti.

Vybídl mě ať mu povím, co chci, ale toho bylo moc. Tak strašně moc…

Úpěnlivě jsem se mu jen díval do očí a přemýšlel nad slovy, kterými bych vystihl všechny ty myšlenky a pocity tam někde uvnitř.

Nakonec jsem ale na nic nepřišel a spojil své rty s těmi jeho. Ne krátce, ne jen na kraj. Zapojil jsem veškerý um a pocity, v tom tanci našich jazyků. Každičký pocit, každou myšlenku, jsem se mu tak pokoušel dát, aby pocítil můj strach, mou touhu, mou lásku…

A když nás potřeba vzduchu neúprosně dohonila.

Hlesl jsem jen: „Vás…“

Zadíval jsem se mu do očí a hruď se mi chvěla pod tíhou potlačovaných vzlyků.

„Já vás ještě… určitě dokážu… uspokojit…“ Jen nebuďte chladný…

A pak ve mně vzedmulo to něco, co v podobných situacích obvykle spalo a probouzelo se pouze nevhodně.

„Asi to bude jiné než před tím,“ nepoznával jsem vlastní hlas, zněl vyrovnaněji, než se cítilo celé mé tělo, klidněji a rozvážněji, „některé věci se nedají zapomenout. Ale pokud jste myslel doopravdy, že mě nemíníte odvrhnout, pak vás žádám, abyste vyvrátil slova svého bratra a ujistil mě, že jsem nebyl jen hračka, která vás bavila, dokud ji nerozbil…“ Kdyby se mě někdo zeptal, kde se ve mně ta slova vzala, nedokázal bych odpovědět. Samotného jsem se šokoval, ale s vyřčenými slovy se to má tak, že je ani párem volů nevtáhnete zpět…

„Ale Cassie, to přece vím, jen…to po tobě nežádám, nemohl bych, nyní ne…“

Zavrtěl jsem nad tím hlavou, i když ten polibek ve mně vzbudil touhu, silnou touhu se ho zase dotýkat a líbat ho, uvědomoval jsem si ale, že to nejde. Nevěděl jsem, jak bych mohl.

Bál jsem se toho, nepopírám. I když k tomu nebyl žádný racionální důvod. Kdyby se mi při našem mazlení vybavil jakýkoliv obraz mého bratra, jak si bere tohle krásné mladé tělo… nevím, co bych dělal. Ale už ta představa mě nesmírně vytáčela a houpal se mi žaludek, jako na lodi plující rozbouřeným mořem. Jeho slova mě ale tolik překvapila. Tohle že Giltanas řekl? Znal mě opravdu dobře. Věděl že…tohle nejspíš udělám.

„Nejsi žádná hračka Cassie, neodvrhnu tě, jak bych mohl. Neříkej takové věci. Musíš zapomenout.“

Ale pravdou bylo, že jsem tím trpěl stejně jako on, i když to možná bylo sobecké. Ten kdo nejvíce musel zapomenout, jsem byl spíše já.

Cassius bojoval statečně, snažil se mi poskytnout alespoň něco, i když to jistě nebylo lehké. A já… já nevěděl jak s jeho nabídkou naložit.

Odvrhoval jsem ho, i když jsem si to vůbec nepřipouštěl. Nevím proč se to dělo. Možná to chtělo jen čas, kdo ví. Ale byl jsem z toho stejně ztrápený jako malý dráček. Jemně jsem přejel prsty po jeho rtech. Pokud žádal milování, nemohl jsem mu ho dát. Ale možná jsem mohl prozatím alespoň tohle…vše okolo.

Lekl jsem se, protože jsem nevěděl, jak na něco takového může reagovat. Vzít ta slova zpět ale nebyla skutečná možnost. Ať už se mi to podařilo jakkoliv vlastně jsem to takhle opravdu cítil.

Zdál se být stejně překvapený tím řečeným.

Jak odpoví vyslanec elfského lidu?

Ulevilo se mi. Nejsem hračka… Giltanas lhal!

Jeho prsty se dotýkaly mých rtů jen letmo. Jakoby se bál, že se rozplynu a ztratím z jeho dosahu. Jako bych snad mohl…

Chytil jsem opatrně jeho ruku a navedl ji prsty tak, aby každý z nich mohl obdržet lehounké políbení.

Nechtěl jsem se s ním milovat teď hned, to ne že bych po něm netoužil, ale měl jsem trochu strach. Vzal jsem ho za ruku, a jemným tahem a očima ho prosil, aby šel se mnou.

„Smím vám říkat jménem?“ Vedl jsem ho k posteli, ve které jsem nechtěl ležet sám. Pořád vás mám rád…

Neměl jsem nic proti tomu jít s ním, nechal jsem se tedy vést. Až u postele jsem najednou pochopil, co po mě chlapec nejspíš žádá. Nebyla to tělesná rozkoš, ne, byla to jen má přítomnost. A já to dokázal pochopit, až nyní. Stále jsem měl problémy chápat chlapcovy pohnutky, to co chtěl, co si přál. Bylo jednoduší, když mi to chlapec řekl slovně, nebo mi to jasně ukázal, jinak jsem tápal v nevědomosti.

„Jménem?“

Uvědomil jsem si, že mi vlastně celou dobu říkal Cassius „pane“. (Kromě chvíle, kdy jsem ho našel aomýval po té události) Ne že by mi to vadilo, připadalo mi to vyhovující. Aby mě oslovoval jménem, to by bylo poměrně osobní, proto jsem se nad tím musel zamyslet.

„No… ano, můžeš mě oslovovat jménem, ale byl bych raději, kdybys to dělal jen v soukromí. Před ostatními raději používej oslovení „pane.“

Nechtěl jsem, aby mě oslovoval jménem veřejně. Mohlo by to dráždit sloužící a především vzbuzovat příliš mnoho otázek u mé matky.

Přivedl jsem ho k té posteli. Zdálo se, že nad mou otázkou přemýšlí. Dech se mi zrychloval, jak jsem zase začínal propadat nervozitě.

Ale nakonec mi to přeci jen dovolil. Jen v soukromí, ale to nevadilo. Když mi to dovolil, musí to znamenat, že jsem pro něho důležitý.

Polkl jsem, přitiskl jeho dlaň na svou tvář a svou se ho dotkl něžně na hrudi, kde mu tlouklo srdce. Tak jako když jsme se spolu poprvé koupali v Sil Omerionu.

Vnímal jsem tlukot jeho srdce a prsty ho hladil po jemné pokožce. Nechci vám ublížit…

I po té ruce jsem mu dlaní vystoupal až k obnaženému rameni a po boku klesal až k lemu jeho hedvábných kalhoty.

„Faileone,“ vydechl jsem něžně, „budete spát se mnou? Prosím…“ Však si také potřebuje vydatně odpočinout a postel je velká dost pro nás pro oba.

Musel jsem se tomu zasmát a prohrábl mu vlasy svou druhou dlaní.

„Ne, takhle ne. Pokud budeme v soukromí, smíš mi tykat. Bude to znít asi přirozeněji.“

Tykání byla další věc, kterou u elfů používali jen rodinní příslušníci a také velmi blízcí milenci. Nebylo ale ani zvláštní, že si i životní partneři ve vztahu vykali. Vyjadřovali tak k sobě jasnou úctu. To zde ale nebylo potřeba. Sklonil jsem se znovu k jeho rtům a jemně jsem je políbil.

„Zkus to znovu a lépe, dráčku.“

Jeho chování i jeho dotyky pro mne byly jako zahřátí na duši. Bál jsem se toho, že bude ze mě chlapec pociťovat strach, že se mu budou tyto něžnosti také hnusit a nenechá na sebe sáhnout. Ale Cassius byl odvážný a sám se mě dotýkal. To bylo překvapivé ale velmi příjemné. I já mu dlaní přejel trochu po boku, abych viděl, jak bude jeho tělo reagovat.

Zasmál se, a já se zadrhl. Řekl jsem to špatně?

Smím tykat… Opravdu? Nemohl jsem tomu uvěřit. Srdce mi bilo v hrudi silou věžních zvonů.

Sklonil se ke mně a já už se zase opíjel jeho blízkostí. Když mě políbil, myslel jsem, že se pro mě snad zastavil čas. Jeho rty chutnaly sladce

Další šeptaná slůvka, a já už mu zase podléhal. Znovu… lépe…

„Faileone,“ vyslovil jsem co nejpečlivěji, „budeš se mnou spát?“ třásl jsem se a ve tváři od studu zčervenal. Říkat takové věci, mi stále nepřipadalo úplně vhodné a přirozené. To on byl ten, kdo dokázal mluvit o tělesné rozkoši až s básnickou lehkostí, ne já… A tohle navíc znělo tak, dvojsmyslně…

Když se mě dotkl na boku, zatajil se mi dech. Trochu touhou, maličko strachem. Svaly se mi instinktivně stáhly. Bylo to místo, za které si mě přidržoval jeho bratr, ale já se ovládl a neodtáhl se. Naopak jsem přebyl to nutkání dalším polibkem.

Natiskl jsem se k němu a rozpustil jeho světlé vlasy. Nemohl přeci jít do postele oblečen a v účesu. Byl moje květina. Má levandule…

Po zádech jsem mu sjel až k pasu a přemýšlel, jak mu sundám kalhoty, aniž bych se od něho musel odtáhnout.

Bylo to zvláštní, nechat ho, aby mi tykal. Stále jsem netušil, zda je to dobrý nápad, ale chtěl jsem to. Znělo to ale trochu hloupě. Opravdu nezvyklé. Chvíli jsem tedy s odpovědí váhal, než jsem tiše kývl.

„Ano, budu s tebou spát, Cassie.“

Ale jeho ruce jsem pomalu zase odtáhl zpět na záda. Nechtěl jsem, aby mi kalhoty sundával, příliš by mě jeho tělo lákalo.

„Ne, tohle si nechám. Ulož se.“

Nechtěl jsem, aby se svlékat i on, takhle to bylo v pořádku. Ještě nebylo vhodné tohle dělat. Bylo příliš brzy. Sám jsem si na postel přisedl. Nevadilo mi spát polooblečený, i když to nebylo tak pohodlné. Trochu jsem se odsunul, aby měl Cassius dostatek místa a prostoru a poklepal jsem na matraci, abych ho ještě vyzval.

Mé nitro přetékalo blahem z každého jeho slova, které věnoval jen mě. Vlastně mi nevadilo, když posunul mé ruce výš. Stále ještě jsem byl trochu nejistý. Ale jeho hlas, a něha v jeho šedých očích byly jako hojivá mast na popáleniny mé duše.

Pousmál jsem se, odhrnul peřinu a posadil se na okraj postele, po které jsem se mínil sunout na vzdálenější konec.

I on se posadil. Seděli jsme blízko sebe. Mohl jsem cítit jeho dech. Hruď se mu vzdouvala a já musel jemně olíznout rty, jak mi připadaly oschlé.

Když ale poklepal na matraci, odsunul jsem se, abych mu tam nechal dost místa a uložil se na bok čelem k němu. Zdvihl jsem cíp peřiny připravený jej přikrýt, až si sám lehne, k čemuž jsem ho vyzíval jen pohledem.

Pokládal jsem na něj deku opatrně a nespouštěl z něj oči.

„Dobrou noc,“ usmál jsem se a chytil ho alespoň za ruku, abych cítil trochu jeho tepla. Pravda, kdyby záleželo jen na mě, natiskl bych se na něho a objímal až do rána, ale nechtěl jsem, aby to bral jako provokaci…

Ještě chvíli jsem se na něho díval a když i mě přemohla dřímota, usínal jsem a v rámci omezených možností se cítil beznadějně skvěle...