Mág

Esquilien

Když do svého pokoje přišel, cítil se být v jednom ohni. Udělal to. Řekl mu to. Snížil se na úroveň kdejakých podvraťáků a temných živlů, aby Faie získal – na jednu noc. Věděl, že to nebude častěji. Ne… To by nemohl. Pokud s ním dnes bude až do rána a přesto se k němu nebude chtít vrátit, Esquilienovi nezbude než z jeho života skutečně odejít. Nemohl by zůstat po jeho boku a stále si to připomínat. Vydírat ho častěji, stále znovu a znovu, pozbýt poslední zbytky cti, které ještě měl…

Než by se neustále utápěl v těch pocitech, připravil pokoj tak dokonale jak jen mohl. Zapálil vonnou tyčinku s Faiovou oblíbenou vůní, v pokoji rozžehnul několik dlouhých svic rudé barvy. Postel byla ustlaná a připravená. Poručil si láhev vína, ročníku, který spolu pili dřív a dvě sklenice z broušeného křišťálu. Olejíček pro milování připravil k posteli, zatáhl závěsy, sám se oblékl již rovnou do noční košile, aby se nemusel s ničím zdržovat a v pokoji si sám zatopil v krbu, aby tam bylo příjemné teplo.

Nebylo to učení, čím se zaměstnával, ale nemohl by jít na společnou večeři a dívat se do očí paní domu, Faiovi a tomu jeho “přítelíčkovi“.

Musel čekat…

Když jsem opouštěl můj pokoj, stále mi v hlavě znělo Cassiovo vyznání lásky. Nebylo to poprvé, co by mi to řekl, a nejspíš ani naposledy, ale přesto to dnes večer na mě silně zapůsobilo. Dalo by se říct, že k pokoji Esquiliena jsem se doslova a do písmene šoural po chodbě jako stín. Popravdě jsem si i jako svůj stín připadal. Mé srdce totiž stále zůstávalo u Cassia, tak jako mé myšlenky. Přesto jsem věděl, že zdržováním nic nevyřeším, problém nijak nezmizí, ani se nezmenší. U pokojů pro hosty jsem tedy přidal do kroku a na Esquilienovy dveře zaklepal docela prudce. Nečekal jsem ani na vyzvání ke vstupu, což bylo velmi nezdvořilé. Ale nepřál jsem si, aby mě někdo ze sloužicích u těchto dveří viděl.

Když jsem však vešel do jeho pokoje, zarazil jsem se hned za dveřmi. Překvapilo mne, jak byl pokoj provoněn, vše dokonale nachystáno, úhledná postel, dokonce jsem si povšiml i toho olejíčku a mé útroby se najednou sevřely podivným strachem. Už sto let jsem toto nikomu nedovolil. A nebyl jsem si jistý, zda to chci znovu dovolit. Bylo to příliš důvěrné, někomu se odevzdat.

Jasně jsem pochopil, že se na tuto noc Esquilien připravil dokonale.

Pokud jsem dosud doufal, že mu jeho přání vymluvím, nebo se pokusím smlouvat, nyní jsem jasně viděl, že to nemá žádný smysl. Esquilien vždy dobře věděl, co chce a šel si za tím. Tuhle schopnost jsem na něm často obdivoval. Nebyl jsem však schopen ho ani pozdravit, nebo promluvit. Hlasivky se mi svíraly. Došel jsem k blízkému stolku a aniž bych se na něj podíval, začal jsem rozvazovat svou tuniku a bojovat s tkanicemi.

„Jen jedna noc, za tvé mlčení Esquiliene. Ani jeden z nás už o ní nikdy…nepromluví. Pokud s tím nesouhlasíš…odejdu.“

Nebyl jsem zrovna v pozici, abych si stanovoval podmínky. Toho jsem si byl vědom. Ale musel jsem Esquilienovi vysvětlit, že pro mě to nebude znamenat víc, než jen platbu za jeho mlčení. Jen jedna noc, mohl získat mé tělo a dnes večer ho zneužít, ale to bylo to jediné, co jsem mu mohl dát.

Ozvalo se zaklepání a Fai vstoupil. Hrdá aristokratická tvář a lakonická chůze k němu neodmyslitelně patřily.

Esquilien stál u okna opřený pánví o parapet. Vlasy stále vyčesané nahoru. Neměl rád, když mu někde překážely, přesto udržoval jejich patřičnou délku, jak se slušelo.

Propaloval hosta zálibným pohledem. Všiml si jeho zaváhání na prahu, když ucítil vůni. Viděl nervozitu v jeho tváři, když se rozhlížel po připraveném pokoji…

Nevadilo mu, že vstoupil bez vyzvání a bez pozdravu. I když věděl, že to co působí jako nedočkavost, je ve Faileonově případě pouze potřeba mít to již za sebou. A právě toto vědomí bodlo Esquiliena u srdce. Nikdy si nepředstavoval, že by byl schopen něco takového učinit, dohnat milovanou osobu do takové situace…

Ale už se rozhodl. Nic na tom nemohla změnit ani přítelova slova připomenutí zcela zjevného. Odlepil se od parapetu a vykročil pomalu k němu.

„Vím.“ Bylo vše, co na to mohl říct. Viděl jak už si Fai rozvazuje tuniku. Ano, chtěl ho, ale ne takhle. Ne nuceně, ne ve spěchu…

Překonal vzdálenost mezi nimi, a Faiovy lehce se chvějící ruce zastavil a sevřel ve svých dlaních, jakoby se je pokoušel zahřát.

„Jen dnes a víckrát už mě nespatříš. Klesl jsem hluboko, ale své slovo držím.“ Měl potřebu alespoň v tomhle ho ujistit, že rozumí. Že nezradí víc, než už učinil. Ale tuhle splátku potřebuje, i když to bude něco, co si do smrti neodpustí, musí ho ještě alespoň jednou pomilovat.

Přitáhl si Faiovy dlaně ke rtům a dýchl na ně teplý vzduch ze svých rtů a pak na jeho prsty vtiskl letmý polibek rtů.

Pousmál se, jako kdysi, pustil jeho dlaně a nalil oběma připraveného vína, načež svému hostu podal plnou číši.

„Na naši poslední noc,“ rty měl zvlněné v drobném úsměvu, ale jeho oči se neusmívaly. Byly vážné a hleděl na něho, jakoby se pokoušel zapamatovat si každý detail, jeho tváře. To, na co bude Fai chtít zapomenout, si Esquilien potřeboval pamatovat po zbylých tři sta let, které mu pravděpodobně zbývají do konce elfského života…

Byl jsem rád, že s mými slovy souhlasí a ví, že to více než poslední noc nebude znamenat. Bál jsem se toho, že by chtěl víc, a dál mě vydíral, i když jsem znal dobře jeho charakter a věděl, že by se mu tohle příčilo. Věřil jsem jeho slovu, že bude mlčet, doufal jsem, že je stále tím čestným elfem, jako býval již za mlada.

Mé ruce se opravdu třásly, aniž bych věděl proč. Když je Esquilien zastavil a zahřál, dost mě to překvapilo. Myslel jsem si, že tato noc bude jen…plná vášně. Že se mi chce spíše touhle cestou mstít a pokořit mou hrdost a odhodlání. Ale nejspíš jsem se mýlil. Trochu překvapeně jsem ho sledoval, když mi podal víno. Nebyl jsem proti, sám jsem toho dne v pokoji a u večeře vypil poměrně mnoho této rudé tekutiny, abych se zbavil zábran. Proto mi další sklenka přišla vhod a více mě uklidnila. Trochu jsem se napil a zahleděl se do jeho očí.

„Tolik ti na tom záleží? Získat mé tělo?“

Nerozuměl jsem příliš, proč to dělá, pokud to není ze msty. Copak mu mohla jedna noc nějak pomoci, s jeho city? Nemusel jsem se ptát, zda jsou stále ještě silné. Tak nějak jsem vytušil, že to co pro mne skončilo už tehdy před sto lety, pro něj stále trvalo. Ten malý plamínek naděje…

Ano, to jsem dokázal pochopit. Možná, kdybychom se setkali dřív, kdybych se mu nevyhýbal a neodmítl ho… mohlo vše být možná jiné. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že jsem musel jeho city velmi zranit. Ne tehdy, ale před týdnem na tom kopci, kdy jsem definitivně před ním uzavřel své srdce.

Nechtěl jsem do této noci zaplétat nějaké emoce, nějaké něžnosti nebo důvěrnosti. Pro mne to znamenalo jen se Esquilienovi odevzdat, přetrpět tuto noc a … navždy zapomenout. Ale bylo to možné? Nebo jsem si jen něco nalhával?

Asi by se to dalo vzít jako pomsta. Snad část jeho osobnosti to tak skutečně brala, protože kdyby ne, nebyl by schopen to nechat zajít tak daleko. Ta hořká pachuť odmítnutí mu stále ulpívala na jazyku. Ale nikdy to nemělo být o tom, aby mu fyzicky ublížil, nebo ho ponížil víc než tím, že ho donutí, aby s ním byl i proti jeho vůli.

Upil ze své sklenky a stále ho pozoroval. Po té vyřčené otázce, číši odložil a pohladil ho po tváři.

„To na čem mi záleží, jsi ty.“ I když to tak pro tebe teď nevypadá…

Ovinul mu paži kolem pasu, ale nijak násilně si ho k sobě zatím nepřivíjel. Užíval si ten pocit, že se ho smí zase dotýkat. Výčitky teď odhodil. Bude na ně mít zbytek života.

Olízl si rty a přiblížil se k němu sám, aby se nepatrně nahnul téměř k těm jeho.

„Neublížím ti…,“ vydechl, spojil jejich rty motýlím dotykem, a opět se oddálil, aby viděl jeho reakci. Dlaní mu přejížděl po boku od pasu k hrudi a zase zpět. Druhou mu prsty přejel po lícní kosti na bradu a prstem setřel z jeho rtů chuť těch svých.

„Hnusím se ti?“ zeptal se ještě. Ne, že by to snad zastavil, kdyby řekl, že ano, ale potřeboval vědět co si o něm Fai skutečně myslí…

I když jsem vytušil, co chce udělat, jeho dotekům jsem neuhýbal, jako tomu bylo dřív. Dokonce jsem ho nechal, aby mě políbil, i když se mé čelo trochu nakrabatilo mračením. Nechtěl jsem mu poskytnout polibky. Nevím proč mi to nepřipadalo správné. Ano, mé tělo si vzít mohl, proč tedy ne rty? Jako kdybych mu nechtěl dovolit stejnou intimitu, jako s Cassiem, kterého jsem líbal velmi rád. Dost mě to překvapilo.

„Ne, to ne… nehnusíš se mi. Jen…mě to mrzí. To všechno, co se stalo. Nedá se to však vrátit zpět, doufám, že to víš.“

Nevěděl jsem, jak bych mu to mohl vysvětlit. Že mě mrzí, jak jsem mu ublížil? Možná, ale doufal jsem, že si to odvodí sám. Byla to pravda, i když bych měl cítit zhnusení, opovržení, a další negativní pocity, nešlo to. Viděl jsem jeho oči, byl v nich stejný smutek a já to konečně pochopil. Jak moc mě nejspíše musel milovat, když zašel tak daleko, až k téhle noci, kdy se zřekl sám svých zásad.

Já se ho však nijak nedotýkal. Nemohl jsem. I když jsem nepochopitelně trochu cuknul rukou, jako kdyby něco ve mně reflexivně chtělo jeho hlazení oplácet. Nechal jsem to však odeznít.

Odmítal jsem se více zapojovat, abych nezradil to poslední, čemu jsem ve skrytu duše věřil. To, že miluji jiného. Že mé srdce opravdu získal Cassius. Dnes…byl první den, kdy jsem si to plně uvědomil. Dnes večer, v pokoji svého bývalého milence jsem tu lásku k malému dráčkovi cítil o to hmatatelněji. Bylo to směšně ironické.

Esquilien viděl tu vrásku na jeho čele po naznačeném polibku. Už ale nemohl přestat. V ničem z toho…

„Vím,“ odvětil popravdě a rozpustil mu jednoduše vlasy. Hladil ty lesklé světlé prameny, které voněly po levanduli přesně, jak si pamatoval. Ten dotyk jím procházel od konečků prstů a rozléval se jako teplo do celého těla.

„Jsi nádherný…,“ pousmál se, ale v jeho očích hrál smutek svůj bolestný part, protože věděl, že mu tím ubližuje, přesto že slíbil, že přesně to neudělá. Objal ho, opatrně a jemně, přesto dost pevně, aby mohl cítit teplo jeho těla. Jednou dlaní mu zajel do vlasů, druhou si ho přidržel na zádech. Nechtěl, aby mu uhýbal. Ne teď… Přál si, aby i Fai cítil, alespoň část toho, co se teď odehrávalo v něm. Tu mučivou touhu, bolest, smutek i radost a potřebu blízkosti toho druhého.

„Taky mě to mrzí,“ zašeptal mu do ouška, po kterém vzápětí přejel jazykem po celé jeho délce až ke špici. Věděl, že je to jeho citlivé místo. Pamatoval si každé z těch míst, pomalu lépe než ta svoje.

„Ale chybíš mi tak moc, že z toho pobývám rozum…“ Přiznal mu. Políbil ho na tváři a krku. Olíbával, každý centimetr nabízené kůže, kam zatím dosáhl. Všude mimo rtů, kterým se vyhýbal. Nechtěl znovu vidět tu vrásku na jeho čele. Nechtěl nic, co mu Fai nedovolí a doufal, že přijde okamžik, že získá i ty rty. Že přiměje jeho tělo, aby mu dovolilo vše…

Stálo ho mnoho sil, aby se nenechal unést a prostě si ho nevzal. Nechtěl být až moc dychtivý a hladový. Nechtěl mu ublížit fyzicky. Byla to sice vynucená noc, ale měla být příjemná pro ně pro oba. A on do toho vložil veškerý svůj um a cit.

Polibky jsem mu nedokázal dovolit. Jasně jsem tak dal najevo, že tohle je hranice, přes kterou nechci, aby zašel. Jeho doteky jsem ale přijímal a nechal ho, aby si užíval tuhle poslední noc. Přijal jsem to, protože za těch sto let vyhýbání jsem mu dlužil alespoň toto rozloučení, když mi jasně dokázal, jak jsou jeho city stále silné. Stále jsem si však musel připomínat, že to dělám kvůli jeho mlčení. Že je to jen cena, nic víc. Nesměl jsem se nechat strhnout.

Věděl jsem, že zná má citlivá místa a že je jistě využije. Nečekal jsem to ale takto podle. Musel jsem pevně skousnout rty, abych si nedovolil zasténat, když mi olízl ouško. Bylo to však marné, zasténání mi opravdu uniklo a já najednou pocítil, jak se mé vzrušení probouzí. Tolik dní bez milování, kdy jsem toužil po Cassiovi, se najednou ukázalo v nepěkném světle. Ne, nechtěl jsem se tak rychle vzrušit, nechtěl jsem to vůbec, abych nedával Esquilienovi naději. Ale copak jsem to mohl nějak ovlivnit? Možná, kdybych se ten večer opravdu s Cassiem pomiloval, mé tělo by to uklidnilo.

Takhle jsem se o mého bývalého milence jen o to více opřel, a nechal sebou manipulovat. Přivíral jsem oči a na chvíli jsem si opravdu jeho doteky a polibky vychutnával. Mé tělo po tom toužilo a to mě trochu děsilo. Nedokázal jsem však už více promluvit.

Čas slov skončil a Esquilien to věděl. Faiovo zasténání, i probouzející se erekce byli přesně tím, čeho chtěl dosáhnout. Pousmál se, ale jen mimoděk.

Obešel ho zezadu a položil si jeho hlavu na rameno. Tak je to správně… Jen si to užívej…

Hladil mu tváře a krk, vzrušeně dýchal do ouška a hbitými prsty začal pomalu a mučivě rozvazovat tkanice Faileonovy tuniky. Sám už byl ve slabinách značně napjatý. Netiskl se ale zatím svým vzrušením k jeho zadečku, poskytoval oporu jeho hlavě ramenem a zádům svou hrudí, ale jinak si užíval doteků pouze chtivými prsty.

Když tkanice povolily, zajel mu pod tuniku v pase a hladil jeho bříško. Jak ruka postupovala vzhůru po těch krásných svalech, soukal výš i látku.

Tu promnul jeho prsa, tam zavadil o ztuhlou bradavku, druhou zase jemně stiskl mezi prsty či obkroužil téměř motýlím dotykem, pouze špičkami prstů. Milencově chloubě se však zatím vyhýbal.

Líbí se ti to?, ptal se jen v myšlenkách. Dobře to však věděl, protože poddajné tělo elfského vyslance se mu ani nepokoušelo lhát.

Lehce zkousl špičku jeho ouška, ustoupil a přetáhl mu šat přes hlavu. Odhodil ten nepotřebný kus ošacení na koberec.

Stál ještě za jeho zády. Políbil mu krk a pokračoval po ramenou. Rukama sjel k jeho klínu, kde rozvázal kalhoty a začal si hrát s jeho ochlupením, vychutnávajíc si každý jeho vzdech i zachvění.

Mé tělo se překvapivě rychle začalo jeho dotekům dokonce i vystavovat. Vzrušovalo mě to a šlo to jasně poznat podle mého zrychleného dýchání a sem tam prudkému nádechu, kterým jsem tlumil sténání. Nechal jsem se svléct a víc se opíral o jeho hruď, když si začal pohrávat s mým podbřiškem a ochlupením, jen jsem plně zavřel oči. Nijak jsem ho ale nepovzbuzoval, aby si nemyslel, že s tímhle souhlasím a chci to. Dobře jsem věděl, co přijde dál a trochu jsem se toho děsil. Ne jeho doteků, ale toho, že jsem po nich tolik toužil, chtěl jsem, aby se mě tam dotýkal. Cítil jsem, jak se mi ruka třese. Dřív bych ho sám navedl na místa, kde se mě má dotýkat. Tentokrát jsem se snažil držet a nebýt v tomhle aktivní. Bylo to však velmi těžké. Jasně jsem cítil, že si to Esquilien hodlá užít. Jako kdyby chtěl každou minutu, každá kousek mé kůže prozkoumat. Trochu mě to fascinovalo.

„Hodláš… si hrát dlouho?“

Byl jsem nedočkavý nebo jsem to chtěl mít rychleji za sebou? Nedokázal jsem se rozhodnout.

Esquilien se ušklíbl. Smutek a bolest nechával pomaličku odplouvat do ztracena, jak ho fascinovaly Faileonovy reakce na jeho doteky.

Po té otázce měl sám sucho v ústech. Ano, jak dlouho si chci vlastně hrát? Měli celou noc. Nebylo kam spěchat. Nechal jeho kalhoty sklouznout ze vztyčeného mužství svého milence a mezi svými vlastními tlumenými nádechy hlesl jen.

„A co bys chtěl, abych dělal?“ prohnětl jeden z jeho prsních svalů. „Kde se tě mám dotýkat, řekni?“ vybízel ho podmanivým svůdným hlasem. Už se téměř bál, že na tuhle jejich dávnou hru Fai snad nepřistoupí, ale bylo vodou na jeho mlýn, že se zeptal. Vždycky mu rád dopřával svou pozornost. Hrál si s jeho tělem… Připadal mu rozkošný, když se mu odevzdával. Tohle bylo něco, na co se vyplatilo počkat…

„Ne… prostě…dělej…co musíš.“

Nechtěl jsem to říkat, nechtěl jsem se tolik podvolit a ještě mu říkat, co mi má dělat. Odmítal jsem to. I když se mé tělo třáslo nedočkavostí. Byl jsem tvrdohlavý. Přesně jsem věděl, co bych chtěl, jak by se mě měl dotýkat. Ale nebyli jsme v postavení ani vztahu, abych mu to říkal. Tuhle noc si vynutil a já mu to nechtěl usnadňovat o nic víc, než dosud. Už tak mu moje tělo bylo po vůli až příliš, jak jsem byl roztoužený.

Věděl jsem však, že kdyby na tom nějak významně trval, řekl bych mu, po čem toužím. Po tom, aby se mě dotýkal, aby hladil mé mužství, aby ho třel a dal mi pocítit rozkoš. Potřeboval jsem dosáhnout vrcholu.

Už jen ta představa, kdy do mě vstoupí, mě rozechvívala. Nevěděl jsem, zda to opravdu chci, nebo ne.

Ne… to mi přece neuděláš, no ne…? Chceš to. Vím, že to chceš… Jen mi to řekni…, odmítal se vzdát. Stačil mu jediný pohled dolů na Faileonův pulsující nástroj touhy, aby si byl jistý, že to chce.

Zajel mu dlaní zepředu na stehno a pak stoupal po třísle vzhůru, dlouhým pohybem přes celý penis až ke špici.

„Snad tady?“ zeptal se a obrkoužil mu zlehka žalud špičkou ukazováčku, přičemž mu lehounce okusoval krk. Pak ho tam dole dráždit přestal, na druhé ruce si naslinil prsty a pak zamířil přesně mezi půlky jeho chvějícího se zadečku, kde se začal jen maličko zvenku mazlit s jeho kouzelným růžolícím se otvůrkem.

„Nebo tady?“

Když se dotýkal mého mužství, trochu hlasitěji jsem zasténal, abych jasně dal najevo, že tam je to v pořádku. Když však přestal, hned jsem se zamračil a nespokojeně na něj pohlédl, než jsem ucítil jeho prst. Moje první reakce byla úlek, prudce jsem stáhl svaly pozadí a trochu jsem i ucuknul dopředu. Nevěděl jsem proč. Už to bylo dlouho, co jsem dovolil někomu se dotýkat těchto míst. Jako kdybych si to nepamatoval, jako by to bylo poprvé. Věděl jsem, že mu to musím dovolit, byla to naše dohoda, jen jsem nevěděl, zda toho budu schopen. Snažil jsem se ale zůstat u něj a dál neuhýbat. Budu to muset nějak překonat a více se uvolnit.

Dřív jsem to miloval, když se mě tam dotýkal, když se se mnou miloval a pronikal do mě. Jen jsem si to vše musel znovu připomenout.

Esquilienovi neuniklo hlasitější zasténání, při laskání Faiovy přednosti. Jistě mu to dopřeje plnými doušky. Nikdy mu neodpíral svou pozornost. Ale pro teď ho chtěl jen trochu pozlobit, jako to dělával kdysi. Připomenout sobě i jemu ten pocit, kdy si navzájem patřili.

Když mu ale prozkoumával pozadí, Faileon ztuhl a dokonce ucukl.

Jaké to zkažení, krásné chvíle…

Ale dál už neuhýbal. Esquilien pochopil, že mu musí dopřát čas. Bez ohledu na to, jak mučivé to bude pro něho samotného, Fai potřeboval víc času, víc něžností a laskání…

Vytáhl prst a přivinul se k němu. Natiskl se hrudí na jeho záda, tentokrát tak silně, aby mu dal pocítit své vlastní vzdušení, zatím jen přes látku košile.

„Neublížím ti…,“ zašeptal jako už jednou, „důvěřuj mi, jako kdysi…“

Oběma rukama ho chytil vepředu v pase a dlaněmi sjížděl po holé kůži k rozkroku, kde jeho mužství pevně objal jednou dlaní a druhou mu hladil stehna v oblasti třísel.

Třel mu kůži na roztoužené chloubě, nahoru k žaludu a zase zpět. Táhlými, pomalými pohyby, aby ho přinutil zapomenout, na všechny zábrany.

Stačila jen chvíle, abych opravdu zapomněl a nechal se unést tím děsivým chtíčem, který mě spaloval. Esquilien dobře věděl, kde se mě má dotýkat, kde více zatlačit, kde jen zatahat nebo pohladit a já pod jeho rukama snad skoro vrněl blahem. I když bych se za to jistě měl nenávidět, v tu chvíli mi to bylo opravdu jedno. Nedostatek sexu a dlouho odpíraná vášeň udělali své a tak jsem mu po chvilce začal vycházet pánví vstříc a jasně tak poprvé ukázal nějakou svou aktivitu, kromě tupého stání a držení. Byl jsem již připraven na další krok. Esquilien mě rozpálil dokonale a já mu opravdu důvěřoval. Nikdy ke mně nebyl hrubý, věděl moc dobře, že by tak vše zničil a já už bych mu tohle nedovolil. A dokázal jsem si představit, jak se musí v této chvíli přemáhat. Noc byla dlouhá a já věděl, že nespěchá. Ale doufal jsem, že se mi povede vykrást z jeho pokoje co nejdříve, ještě než začne svítat. Proto jsem na něj natočil pohled přivřených očí, abych mu jasně dal najevo, že do mě může zkusit proniknout znovu. Své rty jsem mu však opět odepřel a rychle zase tvář odvrátil.

Esquilien už byl napnutý jako struna. Srdce mu bilo v hrudi rychle a i jeho dech byl hlasitější, jak se pokoušel udržet na uzdě. A když Fai začal pohybovat pánví proti jeho vzrušení, kočičím svíráním prstů mu začal svírat stehno. Potřeboval to. Oba už to potřebovali…

Když mu dal Faileon přivřenýma očima svůj souhlas, věděl, že už nemůže čekat. Chtěl se sehnout k jeho rtům a políbit ho. Tolik toužil okusit zase chuť těch svůdných rtů…

Ale Fai mu ucuknul a jeho to rozčílilo. Dost na to, aby přidušeně zavrčel, ale ne tolik aby mu nějak ublížil.

Pustil ho, otočil čelem k sobě a pevně se mu zahleděl do očí. Neodpírej mi nic…

Tlakem rukou ho přiměl posadit se na postel a pak se k němu sklonil. Líbal jeho krku a hruď, vklínil se mezi jeho roztažené nožky a hladil celý klín i se stehny. Miluju tě…

Sjížděl mu polibky až k rozkroku, kde olízl to nejcitlivější ze všech Faiových míst. Nevzal si však jeho chloubu do úst, to mělo čas. Zato mu nohy roztáhl a zdvihl do výše oběma rukama a začal olíbávat i jeho zadeček a dráždit jazykem jeho dírku.

Zaklínil si jeho nohy o svá ramena a sáhl po olejíčku, který si nakapal na prsty a s pomalým přidáváním jej začal pomalu vtírat do milencovy kůže. Jeho vlastní erekce už nesnesitelně pulsovala, musel sám sebe párkrát promnout, aby si alespoň trošku ulevil, zatímco pomalu přidával druhý prst a rozevíral jeho dírku. Připravoval si ho na svůj vynucený vpád...

Nezavadil Faileonovy o prostatu, dával si pozor a sledoval všechny jeho pohyby a vzdechy, aby neudělal chybu.

Už nemůž, Fai, víš…? Už to nemůžu vydržet…

Posledních pár kapek olejíčku použil sám na sebe, napřímil se a přimhouřenýma roztouženýma očima se mu podíval do očí.

Nasměřoval svůj úd přesně kam potřeboval a držíc jeho nohy, pomalu dorážel na jeho vstup. Bolelo ho to. Držet se zpátky. Být něžný v takové chvíli, ale snažil. Jednou… A ven. Podruhé, kousek hlouběji…

Rozechvěl se a chytil Faie za ruku, kterou pevně sevřel, nalehl na něho a při pohledu z očí do očí zase kousek vyklouzl.

Napotřetí už měl uvnitř celou špici. Jeho tělo se napínalo, a dech měl těžký. Přesto se nepřestával utápět v šedých Faileonových očích a pomalu pravidelnými pohyby pokračoval, dokud nebyl uvnitř celý. Tam se na chviličku zastavil a vnímal intenzivně slast z úzkého prostoru, který mu jeho tělo poskytovalo.

Líbal ho na krku, držel za ruku, hladil po jeho mužství.

Miluju tě…

Pomalu se v něm začínal znovu pohybovat a čím hladší byly ty průniky, tím se jeho tempo zrychlovalo.

Věděl jsem, že odepření mých rtů ho rozzlobilo. Ale já si hodlal zachovat alespoň kousek sebe, který jsem mu nechtěl dát. Nechal jsem se domanipulovat až k posteli a posadil se. Když však začal ústy laskat mé citlivé partie, přepadl jsem dozadu a opřel se o lokty. Trochu jsem zaklonil hlavu a vydýchával to. Abych strpěl jeho manipulaci, chtělo to ode mě velkou důvěru. Stále jsem držel oči křečovitě zavřené, když do mě zkoušel pronikat prsty. Rty jsem měl ale pootevřené a ztěžka dýchal. Jako kdybych čekal, kdy se dotkne toho místa. Věděl jsem, že to umí, dovést mě až k šílenství. On se tomu místu však záměrně snad vyhýbal.

Své oči jsem otevřel, až když jsem ucítil jeho váhu na svém těle a hlasitě jsem zaúpěl, když se do mě dostal celý. Fascinovalo mě to. Zaklonil jsem hlavu a nechal své vlasy stékat po matraci postele. Ty pohyby v mém těle byly naprosto odzbrojující. Nedokázal jsem se nadechnout, jen jsem hlasitě sténal. Už jsem se ani nesnažil tišit. Tak dlouho, až jsem zapomněl, jaké to bylo dokonalé, když jsem mu dovolil tohle se mnou dělat. Jaké slastné pocity mi to přinášelo. Mé tělo se mu naprosto podvolilo a přijímalo jeho přírazy s dalšími prudkými výdechy. Jeho ruku jsem však nijak nesvíral, odmítal jsem toto romantické gesto opětovat. Nešlo to. V tu chvíli mi hlavou probleskla jiná představa, která mě naprosto zasáhla.

Viděl jsem v ní staršího Cassia, již mužného, silného, možná za nějakých deset let? Jeho podobu, s těmi stříbrnými vlasy, zlatýma očima, viděl jsem, jak si mě takhle také bere a musel si dlaní zajet přímo do klína, cítil jsem, že více už nevydržím. Tahle představa spolu s rychlými hlubokými přírazy Esquilienova těla mě donutila hodně předčasně vyvrcholit a skropil jsem tak s tichým výkřikem jeho hruď i podbřišek. V tu chvíli jsem se i hodně zastyděl, za takový rychlý konec.

Es už nedokázal vnímat nic jiného, než to sepjetí svého těla. Kdyby nebyl touhou téměř šílený, velmi by ho mrzelo, kdyby si všiml, že mu Fai sevření ruky neopětuje. Ale teď už to nemohl vnímat. Bylo to tak krásné a úžasné… Cítit zase horkost jeho těla. Slyšet a cítit všechny steny a pohyby…

A když mu pak erekci sevřely všechny svaly v konečníku vlnou Faileonovy extáze, naposledy dvakrát přirazil a naplnil mu tak útroby svým vlastním semenem lásky. Opíral se o ruce, s čelem opřeným o jeho hruď a rozdýchával svůj orgasmus. Oči se mu chtěly zalít slzami, ale ty neposedné kapičky soli odmítl pustit ven. Jen se celý chvěl a vychutnával dozvuky vrcholné rozkoše.

„Jsi stále úžasný,“ zašeptal, když už si byl opět jistý, že ho nezradí hlas a nedá ničím najevo vnitřní pohnutí, které pocítil.

Vyklouzl z něj ven, posadil se vedle něho a natáhl se pro sklenky, z nichž ještě nedopili víno a podal mu tu jeho.

Jen maličké zdržení, než budou moci opět pokračovat…

Trvalo mi, než jsem zase své oči otevřel. Cítil jsem v sobě tu horkost, a bylo to mírně nepříjemné, když jsem si uvědomil, od koho pochází. Nevrle jsem se tedy zavrtěl. Ale pro jeho sklenku jsem se natáhl, i když se mi ruka ještě trochu třásla tím prožitým orgasmem. Věděl jsem, že mu to jednou stačit nebude a to mě děsilo. Mé vzrušení pomalu opadávalo a já nevěděl, jestli budu schopen udělat to znovu bez výčitek, jako před chvíli. Na jeho pochvalná slova jsem však nijak neodpověděl. Nevěděl jsem co říct. To, že se mi to líbilo, jsem zapřít nemohl. Ale nechtěl jsem pět žádné chvalozpěvy na jeho výkon, nemohl to ode mne očekávat. Jen jsem si svlažil hrdlo vínem a vrátil mu sklenku s jasným gestem, aby jí zase dolil. Možná, když otupím svou mysl vínem… vše proběhne rychleji.

Pozadí mi dost ostře pulzovalo, jak bylo zneužito, ale svou nahotu jsem nijak nezakrýval, neměl jsem tu potřebu a nemělo by to ani smysl. Jen jsem na chvíli na Esquiliena pohlédl, abych zjistil, jaký výraz bude mít ve tváři.

Napil se. Nečekal žádnou ódu na svůj výkon nebo cokoliv takového. Na to si nikdy nepotrpěl a ani by to teď nemohl očekávat.

Víno mu svlažilo hrdlo, a když mu jeho milenec podal prázdnou sklenku, aby mu dolil, udělal to beze slova. I jemu se ještě ruce třásly po prožitém orgasmu. Něco mu našeptávalo, aby to skončil. Že už udělal dost. Aby ho propustil a nechal jít…

Hrdlo se mu stáhlo, tak mu podal další víno a sám vyprázdnil obsah své sklenky na ex. Doufal, že když otupí svou mysl, utichne hlas svědomí, který ho uvnitř trýznil? Nejspíš ani sám v té chvíli nevěděl. Ne, že by neměl rád víno, nebo neuměl pít, ale nikdy se neopíjel. Ne, tolik… Ani dnešní noc to neměl v plánu.

Původně…

Otočil se na něho a prohlížel si jeho krásnou tvář. Nic z ní nezmizelo. Ani špetka hrdosti, jakoby mu tím nic nevzal. Jakoby jen on sám měl na prsou ten velký kámen, který se ho pokoušel rozdrtit. Vzal obě prázdné sklenky a postavil je zpět.

Pousmál se, ale do upřímnosti to mělo daleko.

Dokonce pootevřel rty, aby něco řekl, ale ne! Nemohl říct ani slovo. To nešlo.

Horko se mu už zase rozlévalo po těle. Mohlo za to vzrušení? Víno? Na tom nezáleželo.

Pohladil ho něžně po tváři a sjel po ní až ke krku. Já vím, že mi víc nedáš… Vím to. Ale nemůžu tě poslat pryč. Ještě ne…

Odpusť mi to…

Přivinul se k němu a začal ho opět častovat polibky, na krku, na tvářích, na ouškách, přivoněl k vlasům a pak pokračoval v polibcích níž po jeho těle, kde se začal věnovat laskání Faiových bradavek.

Nechápal jsem tento jeho pohled. Vypadal tak jinak a nepodobal se mu. Nic jsem nenamítal, když se přitulil, neměl jsem na to stejně sílu. Mé tělo však z počátku vůbec na jeho polibky nereagovalo a zůstalo chladné. Až když trochu pevněji sevřel mou bradavku, trochu jsem syknul a ucítil zase pnutí v tříslech. Nevěřil bych, že mě dokáže opět přivést do vzrušeného stavu, nebo že by to chtěl udělat. Proto mě tak překvapila jeho snaha to udělat znovu. Nebránil jsem se mu však. Naše dohoda zněla celou noc. A i když bych rád odešel mnohem dříve, ctil jsem naší dohodu a doufal, že on bude tu mou taky ctít a bude mlčet. Cassiovo bezpečí bylo prvořadé. Nemohl jsem myslet na následky, ani nic jiného. Jen jsem si představil horkou koupel, která snad odplaví všechnu hořkost.

Věnoval se oběma jeho bradavkám poctivě hledaje znovu jeho i své vzrušení. Dotýkal se celého jeho těla kamkoliv dosáhl, olíbával své sémě z jeho břicha a pak se celými ústy věnoval jeho chloubě. Důkladně, odhodlaně, znovu slyšet jeho vzrušený dech, znovu ho slyšet sténat pod svým tělem. Byl jako droga, které se nedokázal nabažit. Byl jím tak opilý, že ani nepostřehl, když se dveře do jejich pokoje pootevřely. Dopřával svému milenci rozkoš, aby si ho posléze znovu směl celého vzít. Pro teď ale chtěl, aby si to užil Fai sám. Ochutnat i tuto jeho část…

Cassius

Nechal jsem ho opět odejít a sám sobě slíbil, že na něho počkám. Chtěl jsem psát, jak mi nakázal, ale nešlo to. Chtěl jsem se učit a zlepšit. Opravdu. Jenže když já celou dobu myslel jen na něho. Jak se mě dotýkal. Jak chtivý mi dnes večer připadal a jak chtěný jsem si připadal já sám. Ruce se mi chvěly a mé tělo snad hořelo v místech, kterých se stačil dotknout. Mé rty volaly po polibcích a tělo po plynutí, jenže on tu nebyl, aby mi to mohl dát. Klidně bych ho poprosil i na kolenou, jen aby si mě vzal…

Jenže on byl teď, kdo ví kde v domě a mořil se tam nad prací. Navíc takovou, že jsem mu s ní nemohl pomoct, protože elfsky jsem se ještě vůbec učit nezačal…

Možná bych mohl počkat tam, kde pracuje, až skončí…, prolétlo mi hlavou.

Možná bych mu mohl alespoň zpříjemnit práci… Přeci jen před večeří se na mě málem vrhl jako ještě nikdy. Třeba na mě teď myslí, stejně jako já na něho, říkal jsem si. Možná, že dokonce chce, abych za ním přišel…

Dýchal jsem rychle a měl takový zvláštní pocit, že musím jít za ním.

Zvedl jsem se, vyšel z pokoje a ptal se služebnictva, kde bych pána Faileona našel. Moc sloužících jsem nepotkal, ale přeci jen občas někoho ano. Nikdo však nevěděl. Až jeden starší elf mi prozradil, že pána viděl naposledy po večeři, vejít do křídla pro hosty. Nechal jsem se nanavigovat tím směrem a přemýšlel, co tam asi Fai mohl hledat. Možná tu má pracovnu…, nebo nějakou knihovnu… Nebo nějakého sluhu, který mu pomáhá s prací, jako to dělával Falraen… říkal jsem si.

Ani ve snu mě nemohlo napadnout to, co jsem pak uslyšel.

Procházel jsem kolem jednoho pokoje, když jsem náhle uslyšel Faileonův vzrušený hlas. Projel mnou ten vzdech jako ostrý střep a já se na jinak liduprázdné chodbě v té vteřině zastavil. Oči jsem měl doširoka rozevřené a v ústech sucho.

Ne… Ne, ne ne… mé srdce snad vynechalo celý jeden úder, jakoby se bálo přehlušit nastelé ticho, než jsem to zpoza těch dveří uslyšel znovu.

Myslí na mě a dělá si to sám, i když mě to zakázal? Bylo první, co mě napadlo. I když to spíš bylo proto, že něco mnohem zjevnějšího a pravděpodobnějšího, jsem vidět odmítal.

Nevím, jak se mi podařilo přiblížit k těm dveřím tak blízko, že jsem mohl cítit Faileonovu vůni. A cítil jsem mnohem víc než to. Vůni jeho potu, jeho semene a ještě někoho dalšího…

Najednou jsem se rozklepal jako ratlík a celé mé nitro se napnulo. Takový vztek, jaký se mě v tu chvíli zmocnil, jsem ještě nikdy nepocítil.

Slzy se mi spustily po tvářích. Vybavil jsem si večer, jak se mě dotýkal, jak jsem ho s důvěrou nechával jít a teď mu za těmi dveřmi někdo ubližuje, někdo… Ten druhý elf. Poznal jsem ho po čichu. A zápach dvojího vrcholu podtržený Faivoým vzdycháním se mi pokoušel roztrhnout srdce ve dví.

Vzal jsem pomalu a opatrně za kliku roztřesenou rukou a nahlédl dovnitř. Viděl jsem Faie, jak leží na posteli a toho druhého, jak se nad ním sklání.

Zlaté slzy mi skanuly na podlahu.

Fai…

Ustoupil jsem od těch dveří. Ani jsem je nedokázal zavřít. Proč…?

Šel jsem tou chodbou pryč, jako v mátohách. Chtělo se mi křičet. V hlavě mi zněla slova, která jsem slyšel.

Když mi Falraen říkal: „Musíš pochopit, že elfové umějí milovat. Hloubka našich citů, ale není tak povrchní jako ta lidská. Připouštíme si je obtížně, a když už tak učiníme, dáváme je najevo jen velmi pomalu a opatrně. Nemůžeš očekávat a ani žádat, aby tvé city byly opětovány z pánovy strany natož hned, nebo příliš okatě.“

A pak Giltanas: „Myslíš si snad, že jsi něco víc, když tě Fai používá ke svému uspokojení? Jsi jen hračka, která ho nyní baví, nic víc. A nikdy víc nebudeš, zrůdo, ať si cokoliv!“

„Ale dnes si s tebou pohraju já, na to nikdy nezapomeneš. Pak tě i takový dobromil jako Fai odvrhne, jako použité rozbité zboží.“

Cítil jsem znovu tu bolest uvnitř sebe a hanbu, když se mnou skončil. Všechno se mi to vrátilo.

Jak mi pak Faileon sliboval, že mě neodvrhne a říkal, že nejsem hračka…



Najednou jsem byl venku před sídlem a ani se nezastavil. Nešel jsem ke stájím. Kůň z nich přiběhl sám, aby mě snad konejšil. Ale já nevěděl, co dělám. Měl jsem takový hrozný vztek a cítil bolest tak hlubokou, že jsem měl stou chutí zničit vše, co se mi postaví do cesty…

Nasedl jsem na hnědáka a vyjel směrem k tomu Zřídlu. Fai myslel, že to co potřebuji na přeměnu v Draka je hodně velké množství magie. Vyhýbal jsem se tomu místu, protože si to on a jeho matka přáli. Ale proč bych měl i nadále dělat něco takového, když pro ně vůbec nic neznamenám?

Kůň jindy klidný a pokojný, mě nesl jako vítr.

Jakýsi elfský strážce, když mě uviděl přijíždět se mě pokoušel zastavit, ale mě stačil jediný pohled jeho směrem. Mé zlaté oči zasvítily a pod ním se splašil kůň.

I ten můj se zastavil. Sesedl jsem, poplácal ho, řekl mu: „běž,“ a on se dal na úprk.

Pokoušel jsem se spolknout ten knedlík ve svém krku. Nafialovělá kopule magické bariéry, kterou elfové spoutali Zřídlo magie, mě k sobě vábila, a já cítil, jak mé nitro hladově přijímá vše, co odtamtud prosakuje. Kdybych se té bariéry dotkl, nejspíše by nevydržela, ale já nezašel tak daleko. Ještě než jsem došel až k ní, se mé nehty protáhly v drápy a já ucítil bolest v celém těle.

Procházela mnou. Pulsovala, ale přehlušila alespoň na chvíli tu, která vypalovala díru do mého srdce.



Netrvalo to nijak zvlášť dlouho. Zlatá záře, která mne obklopovala, trochu vybledla a já byl najednou drakem. Skutečným drakem s křídly tělem podobným ještěrům a mohutnými tlapami.

Fai… Zaměřil jsem se pohledem na jeho rodinné sídlo, vědom si toho, že tam někde je s tím druhým.

Esquilien… vybavil jsem si to jméno a pocítil chuť zabíjet a žrát.

Rozběhl jsem se, až mi zem pod nohami duněla. Vysoký skoro skoro jao samo sídlo, silnější, než jsem si sám dokázal představit s jedinou touhou a potřebou. Zabít Esquiliena Gel’Maena…

Zaryl jsem packami do země a zabrzdil svůj běh až těsně pod jeho okny. Rozpřáhl jsem se tlapou a vysklil ho. Zlatýma očima dravé šelmy jsem nahlédl dovnitř. Vzal jsem mu jeho magii a využil chvíle, kdy se od Faie v šoku vzdálil, abych ho uchopil do tlapy a přitáhl blíž…

Vůbec jsem netušil, že jsme v tu chvíli byly pozorování, měl jsem zavřené oči a hlavu odvrácenou k oknu, nechával jsem Esquiliena, aby si dělal, co uznal za vhodné. Když se po chvíli sesunul k mému klínu, jen jsem skousnul rty, abych znovu nezasténal. Ucítil jsem však vibrace, jakési dunění, které připomínalo nejvíce zemětřesení. V elfí říši a hlavně zde u zřídla to bylo běžné, nevěnoval jsem tedy tomu pozornost. Až když se okno prudce vysklilo, nedokázal jsem z počátku ani postřehnout proč. Zasáhla mě sprška střepů a já se rychle odkulil z postele na zem a přehodil přes sebe v rychlosti alespoň svou tuniku. Pak už jsem viděl jen ty zlaté šupiny, celou tu velkou pracku. Vykulil jsem oči a v prvních sekundách jsem nebyl schopný pohybu. Trvalo mi, než jsem si to celé uvědomil a všiml si, že jsou dveře otevřené. Já je však jistě při vstupu do Esquilienova pokoje zavíral. Hned mi to bylo jasné. Pak už mi zbývalo si jen domyslet, že ten tvor pod okny je Cassius a rychle jsem vyskočil na nohy a přihnal se před draka.

„NE!“

Pokud byla má domněnka správná a viděl nás opravdu s Esquilien v té nejnevhodnější chvíli, dávala by tahle jeho proměna smysl. Musel načerpat obrovské množství energie… a Zřídlo bylo velmi blízko…

„Dost Cassie, přestaň!“

Nevěřil jsem, že by rozuměl v téhle podobě mým slovům, že by je vůbec chápal, bylo tedy nejspíš zbytečné, ho zastavit slovy. Ale věděl jsem, že pokud ho to dohnalo až do takové proměny…

I z mých očí vyhrkly slzy, bylo mi tolik líto, že tohle musel vidět. Neměl se o tom nikdy dozvědět, natož to vidět. Bolelo mě jeho utrpení, které jsem si dokázal představit. Něco tak silného, co ho dohnalo do této celkové proměny.

„Tohle nesmíš, není to jeho vina… to já.“

Věděl jsem, že se nejspíš chce pomstít, ublížit Esquilienovi, ale to jsem nemohl dopustit. Kdyby zabil elfa, byť kteréhokoliv, stal by se lovnou zvěří, už bych jeho existenci neutajil. Musel jsem vše vzít na sebe.

Esquilien

Dunění si nevšímal. Stávalo se to… Ale vysklené okno ho šokovalo, stejně jako stvoření za ním. Svalil se z postele. Drobné ranky od střepů na kůži ucítil, ale mnohem silnější byl jeho pud sebezáchovy. Sáhl po magické síle své aury, ale zbytečně. Ta bytost za okny ho vysála rychleji, než by mohl cokoliv stačit. A pak už jen bezvládně visel nahý v jedné z těch mohutných tlap s výkřikem zadrhnutým v hrdle neschopen jakékoliv reakce.

Slyšel jako tu věc Faileon oslovuje jménem toho chlapce a v ten okamžik mu to konečně došlo. S jak obrovskou silou si zahrával, když od Faie tohle žádal.

Ale ani v té chvíli nedokázal křičet. Jeho racionální mozek pochopil, že se neubrání a jeho srdce zase chápalo, že se Cassius chce mstít a bylo ochotné tuto noc přestat bít, jen aby nemusel vzpomínat a trápit se tím, co učinil.

Z nějakého důvodu bral smrt jako vysvobození a nebálo se jí. Vlastně v ní ale ani doopravdy nedoufal. Byl prázdný…

Cassius

Už-už jsem otevíral tlamu plnou velkých ostrých zubů, že ho do ní vstrčím, když se v mém zorném poli ocitl Faileon pouze v tunice.

Chtěl, ať toho nechám. Copak netušil, jak to bude vypadat? Že to pro mě bylo, jakoby mi řekl, že mu na něm záleží?

Zadíval jsem se na něho bolestným pohledem. Přiznával se. Přiznal se, že za ním šel…

V mých nyní velikých zlatých očích se zaleskly veliké slzy. Položil jsem toho muže na zem a tlapou ho přidržel vleže na trávě. Díval jsem se mu do očí s jedinou otázkou: Proč?

Nevím, jak jsem to udělal, ale pronikl jsem do vzpomínek toho Esquiliena. Viděl jsem, co se stalo, jak a proč. Všechno jsem to viděl z jeho úhlu pohledu a o to víc se mé dračí srdce stáhlo. On ho, miloval…

Otočil jsem se na Faileona.

„Obleč se!“ přikázal jsem mu hrubým hlubokým hlasem, který ten můj normální zdaleka nepřipomínal.

„…Jsi zlatý drak. Vznešené a mocné stvoření…“ Uslyšel jsem znovu Falraenův hlas z nitra mé mysli.

„Ale draci nebyli uctíváni jen pro jejich sílu a zkázonosné schopnosti. Elfové je ctili pro jejich moudrost. To od draků se elfové naučili cestu sebekontroly a disciplíny. Pokud už není žádný drak, který by to naučil tebe, je to naše poslání.“ Byla to slova muže, který svého pána tajně miloval, ale v draky věřil a měl je v úctě ještě dřív.

„Jistě, že podstata nás všech je zvířecí, ale draci nás elfy podle legendy naučili, že existuje i jiná cesta. Stačí jediný pohled na pána Giltanaie a vidíš, jak nebezpečné je, když se elf té cesty zřekne. Co teprve kdyby po ní nekráčel drak?“ Slova nezištné pomoci…

Zavřel jsem oči a dvě velké slzy skropily zdejší zem.

Jakmile Esquiliena pustil, byl jsem hned klidnější. Pokud mohl Cassius v této formě i mluvit, zdálo se, že mi rozumí. Trochu jsem couvl ke svým kalhotám, ale i tak jsem ho neustále sledoval, kdyby se znovu pokusil o nějaký útok. Po jedné tváři mi stékal pramínek krve, jak mě nejspíš sklo z okna pořezalo, ale ani jsem to nevnímal. Kalhoty jsem si oblékl hodně rychle a zamířil odvážně k drakovi. Zda jsem se bál? Nejspíš nějaká má část k tomu stvoření cítila obrovskou úctu. Ale stále to byl můj malý Cassius. A věřil jsem, že by mi neublížil.

„Odpusť mi, co jsem učinil. Ale věř, že to nebylo pro to, abych ti nějak ublížil. Ba právě naopak.“

Věděl jsem, že má slova můj hřích nijak neospravedlní. Ano, cítil jsem se velmi provinile, i když jsem k Esquilienovi nepřišel tak úplně dobrovolně. Cítil jsem vinu za to, že jsem nebyl opatrnější a dostal se do této situace. Že jsem Cassia ohrozil.

Bezelstně jsem k němu natáhl ruce, byl obrovský. Byli jsme ve druhém patře a on zastiňoval celé okno. Byl mnohem větší než na starých malbách, to mě překvapilo. Nemohl jsem uvěřit, že z mého malého zahradníka vyrostlo něco takového. Toužil jsem ho pohladit, obejmout, vše mu to vysvětlit, ale tím bych jen ohrozil Esquilienův život a to jsem nemohl. Byť se mezi námi stalo cokoliv, nebyl to můj nepřítel, necítil jsem k němu nenávist a nepřál mu nic zlého.

Když jsem oči otevřel, byl už Fai nedbale oblečený. Bolestně bych se pousmál, ale v dračí podobě by to spíš vypadalo, jako bych na něho cenil zuby. I proto jsem to neudělal a jen sledoval, jak ke mně natahuje ruku. Byl najednou tak maličký…

Tak říkával mě…

Polkl jsem. Natáhl k němu tlapu, abych cítil, jeho pohlazení. Přes šupiny jsem tušil, že bude jiné.

A taky že bylo. Takové, že jsem to téměř necítil, ale líbilo se mi to…

Z náhlého popudu, kdy jsem věděl jen, že nemám čas a nemůžeme zůstat zde, jsem ho pak opatrně chytil a pomohl mu na svůj hřbet.

„Sedni si a pevně se drž,“ přikázal jsem mu tentokrát už o něco mírněji, ale můj hlas byl stále ještě dračí.

Je čas naučit se létat…