Obavy

„Květina….hmm…“

Nebyl jsem schopný už moc vnímat, ten mladík byl opravdu opojný a já zase pocítil touhu ho líbat. Nejspíš bych mu v takové chvíli odkýval cokoliv. Proto když se ozvalo zaklepání, trochu vztekle jsem zavrčel. Sevřel jsem Cassiov i boky a jedním zdvihnutím ho posadil na kraj stolu a přejel mu dlaní po vnitřní straně stehna od kolene až do klína. Pak jsem ale byl nucen se postavit a přitisknout si prst na rty, v jasném gestu, aby byl mladík potichu a raději nic neříkal. Pak jsem na něj mírně kývl a zamířil ke dveřím. Tušil jsem, že to bude Falraen, nikdo jiný v tuto dobu klepat nemohl. A jeho klepání jsem znal, vždy uctivě tiché, ale rázné. Dveře jsem jen pootevřel a neuvědomil si, že nejspíš vypadám mírně neupraveně. Nijak mě to ale netrápilo.

„Co se děje?“

Zahleděl jsem se na Farlaena přísně a možná až trochu zle, že mě vyrušil od Cassiova těla a jeho mazlení.

Zaklepání bylo nevítané. Vlastně si zprvu klestilo cestičku do mé mysli jen obtížně, i když pán Faileon zavrčel a sevřel mé boky. Než jsem se nadál už mě posadil na stůl a jeho ruka zavadivší mi o rozkrok symbolizovala, že se ke mně ještě míní vrátit a abych na tom stole zůstal.

Přikývl jsem souhlasně na gesto mlčení a jen rozdýchával tu intenzivní touhou. Sám jsem se musel stisknout tam dole a obličej se mi zkřivil, jak bylo to napětí v klíně veliké.

Falraen

Celé dopoledne měl svou prosbu na mysli, ale řešili s pánem jiné věci, instrukce ohledně sídla, panství, domu ve městě, asi dva dopisy, na které bylo třeba odpovědět, které se nestačily vyřídit v hlavním městě…

Než se nadáli, byl čas oběda a Falraen vše pečlivě roztřídil. Před chviličkou si pravda pán vyžádal láhev vína. Což odpoledne obvykle nědělal a stav toho nebezpečného mládence, když ho naposledy viděl, mu taky neustále ležel na mysli. Do toho sestřina slova…

Zkrátka musel přijít. Potřeboval si s pánem promluvit a to pokud možno co nejdříve. Měl na mysli nejen jeho dobro.

Když ale neslyšel žádné vyzvání ke vstupu, lehce znejistěl. Kroky blížící se ke dveřím byly rázné. A když pak pán otevřel dveře a ptal se co se děje Falraena zamrazilo v zádech. Nijak však neucukl ani nedal najevo strach, či cokoliv jiného neprofesionálního.

Pouze se uklonil, zeptal se: „Smím přijít později, pane? Potřeboval bych s vámi hovořit.“ a počkal až mu pán odpoví.

Cassius

Slyšel jsem pánův i sluhův hlas, ale že mluvili elfsky, protože je to mezi nimi zjevně přirozenější, nerozuměl jsem jim. To však nyní nebylo důležité. Ne, pro mě. Přál jsem si jen, aby se ke mně vrátil…

Povzdechl jsem si, netušil jsem co je tak důležitého právě teď. Trochu jsem si upravil vlasy a ještě na Cassia na stole naposledy kývl, než jsem jasně ukázal prstem s gestem, které nemohlo být vyložené jinak, než „Zůstaň“. Jako bych to nařizoval jednomu z loveckých psů. Věřil jsem, že rozhovor s Falraenem nebude trvat dlouho a chtěl jsem to mít již za sebou. Zavřel jsem tedy za sebou dveře a nechal Cassia samotného v mém pokoji, tak krásně vystaveného na mém stole. Nenápadně jsem si olízl rty a zamířil za Farlaenem.

„O čem jsi se mnou chtěl mluvit? Hádám, že je to nějak důležité, když mě rušíš.“

Věřil jsem, že kdyby se jednalo o cokoliv jiného, méně důležitého, počkal by Falraen až z pokoje vyjdu, například až k večeři, či k jiné příležitosti. Tohle ale bylo jiné a mě začalo zajímat, o jakou záležitost se jedná.

Zamířil jsem tedy do soukromí loveckého salonku a kývl na něj, aby mi záležitost, jež si mě žádala osvětlil.

Falraen

Vůbec neočekával, že by se pán vzhledem k tomu jak se tvářil, rozhodl ho vyslechnout, byl už tedy téměř na cestě pryč, ale Faileon ho došel a zavedl do salonku, aby mu vše osvětlil.

Měl těch několik kroků čas na to, aby se vzpamatoval a našel slova, která již málem opět odsouval do pozadí své mysli.

„Důležitost své prosby, ponechám na vašem uvážení, pane,“ začal, „ale vyslovit ji, vzhledem k okolnostem, bohužel musím.“ Alespoň tak to cítil.

Nedíval se mu přímo do očí ani neusedal, to se neslušelo, držel se pečlivě všech vytyčených mezí, které k tomu náležely.

„Prosím, abyste poslal moji sestru zpět do domu v hlavním městě.“ Věděl, že je veliká žádost, ale vzhledem ke Giltanaiově přítomnosti zde, nechtěl, aby zde byla, kdyby se zase mělo něco stát.

„Vím, že hlavně v kuchyni, nedokáži zastat její práce v plné míře, ale nerad bych byl vystaven situaci, kdy by byl ohrožen její život a já bych musel volit mezi vašimi příkazy a její záchranou.“ Ono to zase tak bezprostřední být nemuselo, ale Falraen raději myslel na možné důsledky ještě před tím, než nastaly.

Pozvedl jsem obočí, nečekal jsem něco takového. Věděl jsem, jak Falraenovi záleží na jeho sestře, ale neviděl jsem k něčemu takovému důvod. Vyslechl jsem ho však, protože jsem ho nechtěl nijak přerušovat.

„Nevidím důvod posílat Dismerii zpět do města. Čeho se obáváš Falraene? Obáváš se dalšího incidentu s Giltanaiem?“

Nerad bych Dismerii posílal pryč, její kuchařské umění jsem si nemohl vynachválit. Ale nejspíš jsem si vážně neuvědomoval nebezpečí, které by jí mohlo hrozit.

„Pokud si ona sama přeje opustit Akrusti prosím. Rád bych to ale slyšel od ní. Už je dospělá, Falraene, umí se rozhodovat jistě i sama. I když chápu tvou touhu jí ochránit, rád bych znal i její názor na odjezd.“

Bylo to možná trochu přísné, nepopírám, možná jsem mohl být…citlivější k Falraenovu strachu. Ale jeho prosba mě spíše rozzlobila. Copak si myslel, že je nedokážu ochránit? Před Giltanaiem jistě. Ona nemilá událost se udála, když jsem na zámečku nebyl a ani nevěděl, s čím se potýkám, a netušil, že je tu Giltanas zalezlý. Nyní byla ale situace jiná. Pokud by se to stalo znovu, věřil jsem, že bych dokázal Cassia uklidnit, případně Giltanaie nějak odradit, či zaměstnat.

Falraenova slova mě tedy netěšila.

„Přiveď svou sestru, nerad jednám o někom, bez jeho přítomnosti.“

To bylo přesně to, co sluha slyšet nechtěl. Už-už se nadechoval k vysvětlení, když ho pán poslal pro Dismerii. A protože před ní to doopravdy řešit nechtěl, nezbylo mu než ze svého požadavku ustoupit. Sestra o tom neměla totiž ani tušení a on věděl, že by nesouhlasila.

„To nebude potřeba, pane, pakliže je váš náhled takový, omlouvám se za vyrušení.“ Uklonil se hlavou velmi důstojně, ale zůstal stát, protože pán mohl chtít nějakou kompenzaci za “ukradený“ čas.

„A jestli smím,“ vzpomněl si ještě na tu druhou věc, která mu ležela na mysli. „Možná byste měl být k tomu chlapci odtažitější. Je to jen domněnka mé sestry, avšak bylo by nebezpečné, kdyby si cokoliv ohledně vašeho chování milně vyložil, už takto působí velmi zmateně a pokud se nemá i nadále nekontrolovaně proměňovat, měli bychom spíše usilovat o jeho duševní rovnováhu a klid. Opravdu si nejsem jist, nakolik to zde je možné, i vzhledem k vašemu panu bratrovi. Smím vědět, jak dlouho zde ještě pán Giltanas pobyde?“ zeptal se poměrně důležitě a vážně.

„Nemusíš mít obavy, Falraene, tvá sestra je zde v bezpečí. To, co se událo… už se nebude opakovat.“

Překvapení však z mého obličeje nijak nezmizelo. Jeho vměšování se do mých osobních záležitostí už nebylo vůbec vhodné. Proto jsem se dost výhružně narovnal. Možná jsem to nechal zajít moc daleko? Rozmazloval jsem svého sluhu svou upřímností a přátelským přístupem?

„Mé chování k tomu chlapci není tvá věc, Falraene, budu tedy velmi rád, když se zdržíš podobných komentářů pro příště. Za druhé Cassiovo duševní zdraví je v pořádku a je jen mou starostí, ne tvou. Snaž se tedy podle toho i nadále řídit. A budu velmi rád, když se nebudeš dále šířit před nikým o mém chování ke chlapci.“

Obešel jsem Falraena opravdu nehezky, abych mu jasně dal najevo, že pochybil a byl příliš drzý svými slovy. Svou poslední větu jsem už silně mínil jako jasný rozkaz, až výhružku.

Přesto jsem se rozhodl mu ještě odpovědět, na jeho poslední otázku.

„Můj bratr se nijak nevyjádřil k tomu, jak dlouho se zdrží. Ale předpokládám, že zde zůstane velmi dlouho. Akrusti brzy bude patřit jemu. Budeme zde tedy nevítanou návštěvou.“

To Falraen nemohl vědět, o této domluvě, která se mohla rovnat vydírání. Neměl jsem potřebu, oznamovat služebnictvu změnu majitele loveckého zámečku a přilehlých pozemků. Nehodlal jsem to ale dál rozebírat, bylo jasné, že o tomto tématu nechci bavit, protože mě to samotného rozčiluje.

Chybil. Jistě že ano. Nebyla to jeho věc ani starost, do povinností sluhy to ani zdaleka nespadalo. Ale byl moc šokovaný, když se mu Dismeria svěřila, že si myslí, že je chlapec do pána zamilovaný. Jistě, náznaky viděl už sám, ale nepřipouštěl si to do té chvíle. Mezi elfy byly emoce většinou velmi pečlivým chráněným tajemství, mnozí se je učily ovládat a skrývat mnoho let, šlo o naučené tradice a zvyky v chování a mluvu jemných gest.

Měl o svého pána obavy. Nechoval se jako dřív. Do toho nebezpečný drak a pánův mladší bratr. Kdo z nich je vlastně nebezpečnější si netroufal odhadovat.

Doufal v pochopení, ale byla to chyba.

„Rozumím, pane,“ vzal na vědomí pánova poslední slova a doprovodil ho nazpět k jeho pokoji, už víceméně jen ze zvyku, a protože mu pán nerozkázal jinak. Nechal jej proklouznout těmi dveřmi a v duchu se tiše smiřoval s tím, že kolem něho je zeď. Nebo možná není, ale od teď bude.

Odkráčel, jakoby se vůbec nic nepřihodilo plnit své další zdejší povinnosti.

Cassius

Odešli ven a já zůstal sedět na stole. Čekal, jsem, toužil a doufal, ale… Nic. Trvalo to dlouho a má touha z jeho blízkosti začínala vyprchávat. Dopil jsem svou sklenici vína, ale další nenaléval. Moje víno to koneckonců nebylo.

A už jsem zapřemýšlel, i jestli bych neměl slézt ze stolu, když se pán Faileon vrátil.

Věnoval jsem mu tázavý pohled.

„Stalo se něco?“

„Ne, nic. Jen hloupé otázky a zbytečné starosti.“

Byl jsem rád, že mladík ze stolu neslezl, i když jsem byl pryč dlouho. Zamířil jsem přímo k němu a natáhl se pro sklenku vína, kterou jsem bez vychutnávání jako obvykle prostě jen tak vypil na ex. I když jsem Falraena zpražil nemilým tónem a jasným vykázáním do patřičných mezí, jeho slova mi stále strašila v hlavě. Co když jednám opravdu špatně, a jen mladíka matu? Co když to bude mít následky?

Nevěděl jsem, zda je mé chování k němu vhodné, zvláště tady. A jak to budu zvládat, až se vrátíme zpět do hlavního města. Balancoval jsem na nebezpečné hraně a netušil, jak hluboko můžu spadnout.

Když jsem svou sklenku opět odložil, zahlédl jsem se na něj a položil mu ruku na stehno.

„Víš jak nebezpečné tohle je? Pro tebe, i pro mne.“

Jako by Cassius mohl chápat, o čem to vůbec mluvím. Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou. Nikdy jsem neriskoval, nebyl jsem tenhle typ, neměl na to povahu. Měl jsem raději jasná pravidla, ve kterých jsem se mohl držet.

Vyrazil ke mně a já se usmál. Snad v naději, že bude pokračovat, kde skončil. Ten pocit byl tak opojný, než mě zde zanechal…

Došel až ke mně a vyprázdnil svou sklenku. Nepozastavoval jsem se nad tím, má fantazie pracovala na plné obrátky.

Pohladil jsem ho po ruce, když pokládal sklenku. On mi dal ruku na stehno. Hned se ve mně zase všechno začalo bouřit.

Namísto polibku, se mi však dostalo jen otázek.

Nebezpečné? Pro nás oba?

„Co z toho?“ Nadechl jsem se „Je nebezpečné?“ Když o tom začal, rád bych věděl víc.

„Nechci vám ublížit…“ ujistil jsem ho.

Chvíli jsem z odpovědí váhal. Co z toho je vlastně nebezpečnější?

„Naše…spojení.“

Poprvé jsem ho přiznal, i když jsem nemohl přijít na slova, která by to popsala. Ale spojení bylo dostačující. Druhou rukou jsem ho pohladil po tváři, nechtěl jsem mu jen tak kazit den, těmito složitými myšlenkami.

„To nic, raději se budeme věnovat jiným věcem.“

Než mi stačil odpovědět či cokoliv říct, dlouze jsem ho políbil. Cítil jsem zase horkost z jeho těla a to mne hodně rozptylovalo.

„Pojď sem za mnou.“

Posunul jsem si jeho pozadí po stole trochu blíž a roztáhl mu drze nožky, než jsem se mezi ně vklínil vlastním tělem, abych měl lepší přístup a mohl ho pořádně líbat a dotýkat se ho.

„Příliš mě svádíš, nedokážu odolat.“

Zaváhal a mě se zatajil dech. Srdce se mi chtělo rozběhnout do netušených frekvencí, ale cosi v mé mysli tomu lehounce bránilo. Už se mi to stalo dřív, když mě něco zaujalo, bylo jedno, jak velký je byl můj strach nebo vzrušení, prostě jsem to řekl.

Spojení? Vybavilo se mi dnešní ráno a mimoděk mi znachověly líce. Uhnul jsem pohledem, ale to už si mě přisouval blíž a já si nechal i roztáhnout nohy, i když třísly jsem se mu o stehna otíral rád.

Pohladil jsem ho a v mých očích byl souhlas.

Já vás svádím? Co potom děláte vy mě?

Políbil jsem ho a ochutnával jeho tenké vábivé rty. Bylo to však jen krátce, maličká jednohubka z dlouhého stolu dobrot.

„Myslel jsem na vás celý ten čas…“ vydechl jsem mu do tváře. „Každý den, každou noc… I v tom snu v lázni jste byl vy…“ Svěřil jsem se a obě jeho tváře sevřel ve svých dlaních, abych mu mohl hledět přímo do elfských očí.

Není teď pozdě pochybovat, když to vy jste mi ukázal, co mému srdci scházelo?

„A myslel jsi na mě jenom myšlenkami, nebo i svou rukou tady…?“

S drzým úšklebkem jsem mu dlaní zajel schválně do jeho rozkroku a promnul jeho intimní partie přes látku kalhot. Nechtěl jsem přímo znevažovat jeho slova, ale neměl jsem na ně patřičnou odpověď a chtěl trochu odlehčit tu dusnou atmosféru, která v mém pokoji vládla. Chtěl jsem ho vidět opět zrudnout, propadnout rozpakům a přiznat, zda na mne myslel nějak aktivněji. Už takto mi ale jeho slova poměrně lichotila.

Nečekal jsem, že by na mne tolik myslel. Byl jsem jen elf, který ho využil pro potěšení a odjel. To jsem nikdy nezapíral. A ani jsem s tím nechtěl začínat a lhát tomu malému dráčkovi. Proto mě to tolik překvapilo. Já však nemohl popřít, že jsem na něj také myslel. Nemohl jsem to ale říct nahlas, to bych ztratil svou vážnost a hrdost elfa.

Ze rtů mi splynul krátký vzdech. Jednu ruku jsem ukotvil na jeho rameni a druhou na tomtéž místě, kde teď dráždil i on mě.

„I… I…“ víc jsem ze sebe dostat nedokázal.

Rukou jsem stoupal z jeho slabin výš a zajel pod tuniku. Měl krásnou jemnou kůži a maličko tvarované ploché bříško, které jsem objevoval již několikrát.

„Oběma rukama,“ dokončil jsem původní myšlenku a druhou rukou mu sjel po rameni níž pod paži, až dozadu za opasek kde jsem hladil jeho pozadí.

Vpředu jsem přitom vycházel naproti jeho dlani. Stačilo mi tak hrozně málo, abych zrudl a mé tělo si žádalo jeho pozornost. A já mu chtěl zase dopřát tu svou.

„Oběma rukama? No tedy, ty jsi ale odvážlivec.“

Cítil jsem jeho ruku a sám mladíkovi také zasunul druhou rukou na pozadí. Tou první jsem ale dál hladil jeho mužství přes látku kalhot. Sem tam jsem trochu pevněji stiskl nebo zatahal.

„Tady vzadu ses sebe také dotýkal?“

Škádlil jsem ho svým tichým hlasem a začal mu olíbávat jeho krk až k ramenu, které na mě vykukovalo zpod tuniky. Všechno oblečení, co mu Farlaen vybral, mu bylo mírně velké. Mě to ale nijak nevadilo.

Chvíli jsem ho prstem ještě škádlil mezi půlkami jeho pevného zadečku, než jsem obě ruce od něj oddálil a vášnivě ho políbil.

„Znovu toužím po tvém těle… mám si ho vzít?“

Tentokrát jsem zvolil jinou taktiku. Zeptal jsem se ho na svolení, zda to chce také. Bylo to poprvé, co jsem se zeptal na jeho názor. Dřív jsem si jeho tělo bral bez ptaní a věděl, že mě neodmítne. A i kdyby ano, přesvědčil bych jeho tělo, aby mě přijalo.

Vystoupal jsem prsty výš k jeho mužné hrudi.

Netušil jsem, jestli jsem odvážlivec, jen jsem řekl pravdu a tehdy to tak bylo.

Dalším tichým zasténáním jsem doprovodil jeho doteky vpředu i vzadu.

„Ehm…“ přitakal jsem a zavzdychal. „V pevnosti…“ Ano, tehdy když jsem ho poprvé odmítl a on ode mě odešel. Tak strašně moc jsem ho tehdy chtěl, že tomu těžko můžu zpětně věřit, že jsem odolal.

Nechal jsem ho líbat můj krk. Vytáhl ruku z jeho kalhot a vpředu se pustil do rozepínání pánova opasku.

Pustil mě a naše rty splynuly. Přál jsem si, aby to nikdy neskončilo.

„Ano…“ vydechl jsem na tu otázku. „Ano, pane, prosím…“ Srdce mi chtělo v hrudi snad puknout, kdyby mě snad nechal zase samotného čekat.

Dýchal jsem už tak rychle…

Konečně jsem vyhrál zápas nad opaskem a stáhl mu kalhoty. Dlaní jsem mu přejel od kořene až po špici té nejvznešenější věže a pak oběma rukama stoupal vzhůru k růžolícím bradavkám, které jsem toužil sevřít mezi prsty.

„Pěkně nemravný dráček.“

Trochu jsem to zasyčel, když se mu podařilo stáhnout mi kalhoty. Nečekal bych, že se přizná k tomu, že se sám sebe dotýkal. Navíc v té pevnosti, kdy mě odmítl. Bodnul mě osten žárlivosti a zlosti. Mě to nedovolil, ale sám se ukojil. To rozhodně nebylo fér. Zlobil jsem se na něj, což jsem dal jasně najevo sevřením jeho stehen.

„Už to dělat nebudeš, ne beze mě, rozumíš?“

Ani nevím, proč jsem tohle chtěl, bylo to hloupé. Ale drze jsem mu zakázal i tyto aktivity, kterými by se sám uspokojil. Hned poté jsem mu stáhl kalhoty až k zadečku a trochu ho rukou nadzvedl, abych je z něj mohl stáhnout dolů úplně. Jeho tuniku jsem mu ale nechal, nechtěl jsem se s ní zdržovat.

Překvapilo mě, jak se mě dotýká, kolik jemnosti do toho dává. Viděl jsem jeho zápal a proto jsem mu v tom nijak nebránil. Byl jsem spíš zvědav, jak daleko můj malý dráček v tomhle dokáže zajít.

Bylo mi jedno, že mi říkal nemravný. Aktuálně jsem se mu celý odevzdával a odhaloval mu svá tajemství a zákoutí mého srdce v jakési asi naivní naději, že když to udělám já, on se mi také otevře.

Sykl jsem, když mi sevřel stehna. Jeho palce mi zajely hluboko do třísel a já se bál, abych nevyvrcholil jen z toho.

Přikývl jsem. Co jsem mohl dělat?

„Teď… jsem na vás… čekal…“ aby si snad nemyslel, že jsem i teď v jeho nepřítomnosti dělal něco podobného. A aby věděl, že už dlouho tohle napětí nevydržím…

Ulevilo se mi, když mě svlékl z kalhot. Já využil té chvíle, aby mu přetáhl tuniku přes hlavu.

Olízl jsem si rty, zajel jednou dlaní za jeho záda a rty se přisál na jeden z těch malých růžolících kopečků touhy mého pána, abych jej jako nemluvně vsál do svých úst. Kdyby se někdo zeptal, jak jsem na ten nápad přišel, neznal bych odpověď. Druhou bradavku jsem svíral mezi prostředníčkem a ukazováčkem a jemňounce třel ze strany na stranu.

Když mi došel dech, odtáhl jsem se maličko, abych mu mohl oběma dlaněmi masírovat hruď a toužebně přitom hledět do tváře. Chtěl jsem si navždy vpravit do paměti tento okamžik.

Spokojeně jsem zavrněl, když se mě tak dotýkal a na chvíli zavřel oči.

„Tak je to dobře, hezky musíš …. Čekat.“

Na chvíli jsem si to chtěl jen vychutnávat. Zajel jsem mu rukou do vlasů a chvíli mu je jen pročesával. Až když se z mých rtů vydralo tiché zasténání, musel jsem sjet svou rukou do jeho klína a jemně sevřít jeho mužství. Cítil jsem, jak se jeho tělo zachvělo, i napnutí jeho svalů. Byl tak roztoužený a já se přistihl, že mě to nadmíru těší. Byl tak napnutý kvůli mně. Jeho tělo reagovalo na každý můj dotyk, na každé sevření. I mě to poté rozpalovalo. Sevřel jsem jeho bradu a pozvedl si jeho tvář k sobě.

„Pojď sem ke mně.“

Musel jsem se trochu sklonit, abych ho mohl pořádně políbit. Chtěl jsem ocenit jeho snahu alespoň polibkem. Bylo kouzelné, jak rychle se učil nové věci, především tyto intimní. Nepřestávalo mě to fascinovat. Dlaní jsem opustil jeho mužství a sjel až k jeho zadečku, ke kterému jsem ale neměl moc přístup, když na něm seděl. Proto jsem ho začal tlačit do lehu a pomalu ho položil podélně přes svůj stůl, abych se mohl dotýkat i jeho pozadí a pozlobit ho prstem na jeho citlivém místečku. Jasně jsem mu dával najevo, že chci dovnitř, že toužím ho opět naplnit.

„Dobře…“ Ztajil se mi dech. Tak já budu čekat…

Má chlouba pulsovala. Sjel jsem dlaní k té jeho a jen prsty rozmazával jeho tělní tekutiny po celém žaludu. Vzdechy jsem absolutně přestal tlumit, jediné co jsem dokázal vnímat, byl on a jeho péče.

Polibek jsem mu oplatil a vychutnával. Každý doušek dechu, kapičku slin, zoubek v jeho ústech. To všechno jsem chtěl objevit.

Celým tělem mi projížděly další a další vlny touhy, které nešly zastavit.

Nechal jsem se přisunout i položit. Nohy jsem svázal za jeho bedry do uzlu a prohýbal se v zádech. V dlaních jsem sevřel okraje stolu a otvůrek se instinktivně stahoval a otevíral pod jeho doteky.

„Prosím…“

Nemohl jsem tomu odolat. I když jsem sebou neměl olejíček, nechtěl jsem se pro něj vracet, nebyl už čas. Musel jsem doufat, že mě jeho tělo přijme i takto. Přejel jsem svým mužstvím mezi jeho půlkami a pomalu se nasměřoval do jeho těla. Byl jsem opatrný, abych ho nijak neporanil. Olíbával jsem při tom jeho krk i hruď a jemně ho hladil po stehnech až do třísel. Bylo to asi nejpomalejší milování, které jsme si spolu vychutnávali. Vždy jsem byl příliš prudký a nedočkavý, ale snažil jsem se tentokrát hlídat a neukončit to předčasně. Dnes jsem chtěl, aby si to Cassius plně vychutnal. Každý můj pohyb ve svém těle. Nic jsem nesměl uspěchat.

Tiše jsem zasyčel, když mě jeho těsné tělo konečně do sebe přijalo. Pohyby byly mnohem obtížnější a věděl jsem, že si asi oba užijeme i trochu nepohodlí, ale nebral jsem to v potaz a chvíli zůstal nehybný. Až když jsem cítil, jak se jeho boky vzedmuly proti mně, mírně jsem se v jeho těle pohnul a poprvé proklouzl až na dno jeho těla.

Přitiskl se ke mně. Hladil jsem ho jednou rukou po páteři až skoro k poslednímu obratli a zpátky ke krku. Druhou ruku jsem stále zatínal do desky stolu. Nohama jsem si ho držel, aby ode mě nemohl pryč. Mé pohyby splynuly s tím, jak se pohyboval Faileon v dokonalé souhře. Bylo to pomalé, ale přesto nádherné. Jemné a příjemné… Trochu to drželo, ale jen zpočátku. Když ve mně byl celý, spojil jsem znovu naše rty. Jeho vlasy kryly naše tváře před nežádoucími zraky. Tu chviličku na vzpamatování, než se začal zase pohybovat, jsem vychutnával více než jen celým tělem. Svou myslí, duší, svým srdcem, celou bytostí.

A když začal, už jsem zase toužebně vzdychal a hladově si žádal vše, co mi mohl a byl ochotný ze sebe dát.

Netuším, jak dlouho to trvalo. Mohly to být vteřiny, anebo možná minuty, ale rozkoš, kterou mi působil, se stupňovala. Celé tělo mi brnělo. Mé oči zlatě zaplály a najednou, jsem ze sebe vydral ten závěrečný vrcholný křik. Oči se mi zvrátily dozadu. Bylo to mnohem intenzivnější než všechny orgasmy před tím. Víčka mi těkala a já se nořil hluboko do temnoty. Nebál jsem se. Byla tam tma, ale také světlo. Byla tam jeskyně a malý vodopád v ní. Viděl jsem ženu. Ženu se stříbrnými vlasy a zlatýma očima vzhlížející se v tůni za měsíčního svitu, které tam pronikalo dírou ve stropě.

Ale byl to jen okamžik, než jsem oči opět otevřel a vysíleně ležel pod svým milovaným pánem.

Všiml jsem si, jak mu oči zazářily, dokonce jsem se na chvíli zastavil ve svých pohybech. Když na mě opět pohlédl, chvíli jsem na něj jen hleděl. Potřeboval jsem ovšem ještě chvíli času, proto jsem se ještě několikrát v něm pohnul a bral si jeho vláčné tělo, které mě tak moc svíralo. Stačila mi jen chvíle a i já dosáhl kýženého vrcholu a zaplnil jeho tělo svým horkým semenem. Zůstal jsem v něm ponořený a užíval jsem si horkost jeho těla. Na chvíli jsem s ním spojil rty také a trochu jsem ho zalehl svým tělem. Dlaní jsem přejížděl po jeho stehně až na bok. Tuhle chvíli jsem si chtěl plně vychutnat.

„Kam…jsi se mi ztratil, hm?“

Dlaní jsem doputoval až k jeho tváři a odhrnul mu vlasy ze zpoceného čela. Vypadal nyní tak křehce, že bych nikdy nevěřil, jaká síla se v něm opravdu skrývá.

Ležel jsem a lapal po dechu. Hlava se mi motala, ale na rtech mi hrál úsměv. Můj polibek už nebyl vášnivý, jen jemný a něžný. Tiskl jsem se k němu a vychutnával jeho blízkost.

„Byla ta jeskyně,“ vydechl jsem, aniž by mi došlo, že by s to mohl vyložit jako utíkání od něho. Vůbec to tak nebylo. Než bych se někde toulal, bylo to spíš jako bych se nořil sám pro sebe.

„Pramen zurčel ve vodopádu.“ Pokoušel jsem se vybavit si to místo. Jemně jsem přitom vískal jeho vlasy a celé mu to vlastně šeptal do ucha.

„Malá tůň a žena, která měla stejné oči a vlasy…“ Věnoval jsem mu polibek tentokrát na tvář.

„Usmívala se,“ musel jsem polknout, „a vlasy jí stříbrně zářily ve světle měsíce, jehož paprsky pronikaly dovnitř stropem…“

Popsal jsem mu.

Ruce se mi z jeho těla svezly a oči zavíraly. Byl jsem tak hrozně unavený…