Strážci

Ve světě

Král skutečně stanul před Radou Starších ještě téhož večera. Strhla se vášnivá debata na téma sinise Faileona. Padlo dokonce několik obvinění…

Z královy zaujatosti, když nechal Draka odejít.

Z nedbalosti mágů, když mu nezajistili řádnou ochranu…

Ale bez výsledku.

Nakonec Fín Versutie ukončil setkání zcela jasným požadavkem k vyslovení důvěry. Válka už započala, nesmělo se váhat. Bez vyslovené důvěry Rady Starších by nemohl dostatečně efektivně jednat.

Kéž je Faileonův Drak moudrý a rozumný a nezachová se podobně bláhově, jako Faileon sám… Měl jen nevyřečené přání.

A když byl verdikt vysloven, hned druhý den si nechal osedlat koně a vyjel na frontu, aby na vlastní oči viděl, jak probíhají přípravy na obléhání hranic.

Cassius

Bylo to jako zlý sen. Klesl jsem do kolen, paže svěšené podél těla, a upíral zrak do korun starých vzrostlých stromů. Krčící se lidský červ v majestátním stínu dávných velikánů…

Nechápal jsem proč to Fai udělal a jak se mohl tak lehce vzdát. Král mu přeci nic neslíbil. Až válka skončí, stejně ho popraví!

Cítil jsem hořkou pachuť skutečnosti vetkané do myšlenek, kterých se nedařilo zbavit. Viděl jsem válku, viděl jsem dost smrti, i když ne svýma vlastníma očima.

„Pokud někdo může přinést mír, jsi to ty.“ Říkal mi Falraen. Ale jak? To mi nešlo na rozum. Kdybych opravdu mohl zabránit válce, kdybych věděl jak, udělal bych to.

Jenže, i když válka nebude, tak ho popraví… Zavřel jsem oči a příkrov zeleného šálu korun stromů vystřídala v mé mysli Failenova tvář. Jeho krásný hrdý obličej a chladné šedé oči, které viděly skrze ty mé až do hloubky rozpáleného dračího nitra.

Slzy se mi vedraly pod víčka.

Nechápal jsem, jak jsem se mohl prostě sebrat, odejít a nechat ho tam.

„Jsi majestátní tvor…“ Tak to říkal. Ale kdybych byl, opravdu bych se cítil tak bezmocný? Vybavil se mi sen. Ten od Pramene Pravdy. Vzpomínky mé matky. Kolik toho obětovala jen pro to, aby na světě byl někdo dračí krve. Už ne úplně drak, přesto někdo, kdo bude jejich odkaz chránit dál… Tolik knih jsem tam nahoře přečetl, mnoho se toho dozvěděl, nemůžu to teď přeci všechno zahodit… To všechno co mě dělá tím, kým jsem…

„Ale ne, pokud budeš ničit ať už ze strachu z bolesti či žalu. Buď vše zachráníš, nebo vše zničíš. Já tě prosím, aby sis vybral tu první možnost.“ Upřely se mé vzpomínky zpět k Falraenovým slovům.

Ale jak? Jak to mám vše zachránit?

Necítil jsem bolest v kolenou, ani vítr ševelící v listoví. Mé vědomí pátralo v paměti, po odpovědích. Vybavovaly se mi různé obrazy z nejrůznějších chvil. I ta na Akrusti, kdy mě Falraen dostal za úkol mýt…

„Ty toho o světě mnoho nevíš, viď?“ zeptal se mě trpělivě, skoro vlídně.

„Ponejprv se musíš upokojit. Chápu, že je tvé srdce veliké a teď zjevně velmi zmatené, ale právě v takových chvílích, mladý draku, musíš poslouchat svůj rozum. Tak jako my elfové. Řekni, věříš panu Faileonovi?“ zeptal se.

Jestli mu věřím? Proč se na to ptá? Nechápal jsem.

„Ano,“ otočil jsem se s odpovědí přímo na něho.

„Pak věř i tomu, že pro tebe dělá to nejlepší a že on je na rozdíl od tebe mistrem slova a umí si poradit i v mnohem vyostřenějších jednáních. Pokud víš, že je někdo v něčem lepší než ty, nech to na něm,“ kladl mi trpělivě na srdce a já se na něho tázavě díval.

Nech to na něm… Otevřel jsem oči a neuvědomil si, jak se zlatě zaleskly v ústrety podzimnímu slunci.

Ale Faileon je ve vězení…

Otočil jsem se přes rameno, kde se můj oř spokojeně popásal nevěda nic o spěchu a zmatku, který se právě odehrával v mém nitru.

„Stráže! Doprovoďte, sinise Faileona do vězeňské věže.“ Tak zněl králův rozkaz.

Vězeňská věž…

Na rtech mi vykvetl drobný úsměv. Zněl šíleně nápad, jenž mi prolétl hlavou. Ale vadilo to?

Vůbec ne.

Neměl jsem co ztratit.

Nebylo nic, co bych mohl udělat. Ne sám…

Zvedl jsem se na nohy, vysedl na koně a vyrazil cestou zpět. Ne, však do Sil Omerionu, ale ke Zřídlu Magie, které mi již jednou dalo sílu najít sám sebe.

Řítil jsem se jako vítr a část svých sil předal koni, aby mne nesl rychleji. Jeli jsme na doraz. Celou noc, pak celý den. Minuli hlavní město elfů, několik vesnic a menších měst, dokonce i samotné Elorne.

Koně jsem zanechal odpočívat u potoka mezi stromy, které měly skrýt můj příjezd cizím očím.

Bylo už po setmění, když jsem vyrazil blíž. Našlapoval jsem, zlehka a kryl se za každým keřem. Únava mne zmáhala, fyzicky jsem se ocital na pokraji sil. Přesto jsem se odmítl vzdát.

Faileon

Hodiny skoro neubíhaly. Minuty se vlekly a já věděl, že zde strávím ještě mnoho dní, měsíců…

Jen pro mě bylo těžké být zavřen v tak tmavé místnosti, když jsem miloval světlo. Miloval jsem pohyb, čerstvý vzduch. Nečinnost mě ničila. Občas jsem se přistihl, že chodím kolem stěn, jako dravé zvíře, zavřené do klece. Mé myšlenky se často vracely ke Cassiovi. Poslechl má slova, ukryl se dobře? Měl jsem o něj strach, který jsem pociťoval snad i až fyzicky, tlakem na hrudi. I když byl Cassius drakem, uměl se o sebe postarat, jak už mi dokázal, měl vzpomínky svého rodu, přesto… přesto to byl stále ten mladý nezkušený zahradník, který toho moc o světě ještě nevěděl. Mladík s dobrým velkým srdcem. Chyběl mi jeho úsměv, čechrání jeho vlasů, polibky i naše společné noci. Chybělo mi teplo jeho těla. Doufal jsem jen v jedno, že jsem mu poskytl dostatek času, aby utekl co nejdál.

Přesto mě někde hluboko uvnitř hlodala myšlenka, že ten paličák neutekl.

Stráže Zřídla

Setmělo se, stráže se konečně vystřídali. Unavení elfové šli nasytit svůj hlad a odpočinout si, zatímco dva nový strážci zaujaly svou pozici. Po událostech posledních týdnů se ostraha Zřídla zvýšila. I zde byli elfové napnutí očekáváním války, která se rychle blížila. Proto byly stráže o hodně opatrnější a více vyzbrojení. Dobře věděli o průniku toho podivného tvora, který měl být drakem před mnoha dny. Jejich úkolem bylo, nedovolit, aby se taková situace opakovala. Museli chránit Zřídlo, jeho magii, jeho sílu, která byla pro elfy velmi podstatná a cenná. Mezi oběma muži na stráži vládlo překvapivé ticho.  Dokonce jako by si nechtěli vyměňovat ani pohledy, vládla mezi nimi dost podivná zlostná aura, kterou se oba dva snažili potlačovat. Co jí mohlo způsobovat? Něco z jejich společné minulosti? Nebo snad něco, z jejich rozdělené přítomnosti? Pravda, tito dva strážci se jen těžko mohli v soukromém životě vystát, ale ve své práci byli naprostými profesionály a dokázali číst jeden v druhém dokonale. Proto když jeden ze strážců najednou zpozorněl a upřel svůj zrak do noci, aby přelétl blízké stromy a lesy, i druhý strážce sevřel rukojeť svého meče a začal pozorovat všechny gesta svého kolegy, aby poznal, zda se blíží nějaké nebezpečí, nebo je to jen zvěř či noční ptactvo.

Cassius

Stoupal jsem do mírného kopce. Cítil tu vábící sílu magie, za magickou bariérou - pulsující, tepající, volající tichým hláskem, každičkou buňku mé dračí krve…

Nepřišel jsem ničit ani bořit, jen vzít si dost, abych mohl jít pro toho, kterému patří mé srdce a má duše. Pro toho jediného, kdo bude znát odpovědi na mou nejistotu. Muže, jenž se nechal zavřít do věže, aby mi poskytl svobodu…

Viděl jsem svým dračím zrakem opatrné stráže. Muže ve zbrani, i zlostnou auru kolem nich.

Vykročil jsem ze svého úkrytu a zastavil se. Jak daleko od nich? 150 sáhů? Možná, že jen sto. Nechtěl jsem jim dát záminku k útoku. Ale byl již dost hrdý a odhodlaný, abych před nimi nyní neklopil svůj zrak. Ne, nechtěl jsem jim ublížit, to opravdu ne. Ale měli-li by být překážkou na mé cestě k Faileonovi, bil bych se jako drak.

Pro tu chvíli jsem ale odmítl dát záminku k boji, byť se mé srdce v hrudi chvělo a tlouklo na poplašný zvon.

„Nejsem váš nepřítel, strážci Zřídla,“ oslovil jsem je elfsky. Vzpomínky předků a Faileonovy lekce byly dostatečné, abych to svedl.

„Já, Cassius Zlatý drak, žádám o povolení přiblížit se ke Zřídlu.“ Hlas jsem měl pevný až  překvapivě.

„Slibuji, že neprolomím bariéru, jež stráží sílu uvnitř. Již jednou jsem z něho čerpal, víte, že to dovedu.“ Pevný byl pohled mých zlatých očí, odrážejících světlo měsíce a hvězd, v němž se stříbrem leskly i mé vlasy.

Vydrž, Fai. Jdu si pro tebe…

Strážce zřídla

Jakmile zahlédl pozornější ze strážců postavu, která se zastavila dostatečně daleko, zamračil se. Tady nikdo neměl co dělat, byla to zakázaná oblast. Nepohnul se ale ze svého stanoviště a poslouchal chlapcova slova. Jakmile se Cassius ale představil, oba elfové na stráži tasili své meče, jako jeden muž. Ani oni nejednali nijak agresivně, ale byli opatrní. Věděli, co je mladík zač, ale nemohli mu dovolit, projít dál. Nemohl projít přes ně, za žádných okolností. Rozkazy rady byly jasné a nebyla možnost jak je neuposlechnout. Ale zdálo se, že elfí strážce, který Cassia spatřil poprvé trochu zaváhal. Nechtěl bojovat s drakem, na rozdíl od svého kolegy měl k drakům velký respekt, který však nyní nemohl projevit. Když ty zprávy slyšel poprvé, nemohl uvěřit, že nějaká taková bytost existuje. Nehodlal být ke Cassiovi zlý, chtěl ho nejspíš jen upozornit, že nic takového mu nemůžou dovolit. Možná by mu i poradil, aby odešel. Ale dřív, než stačil cokoliv říct, ozval se druhý ze strážců.

„Povolení se neuděluje! Ke Zřídlu se ani nepřiblížíš, ať už jsi co jsi. To jsou rozkazy rady, nikdo nesmí ke Zřídlu. Ty obzvlášť.”

Samozřejmě o Cassiově minulém pokusu o čerpání energie věděli. Rada nemohla riskovat nejen porušení bariéry, ale nejspíš se i bály, aby nebyl drak příliš silný. Už jen jeho existence byla pro mnohé elfy docela problémová, zvlášť v nynější době, kdy hrozila jasná válka. Nesměli mu tedy dovolit jednat, jak se mu zachce.

„Vzdej se nám bez boje….nebo tě budeme muset eliminovat, jako jasnou hrozbu.”

„Kriene, dost!”

„Zmlkni. Nebo tu chceš umřít? Já tedy ne, nehodlám být popravený za zradu.”

Jmenovaný strážce pevněji uchopil svůj meč. Strach neprojevil, věděl, že musí draka zajmout, nebo odehnat. Ale rozhodně mu nechtěl ublížit, i když to tak nejspíš trochu vypadalo.

Cassius

Cítil jsem zvláštní směsici jejich pocitů. Trochu strachu, úcty, ale i odhodlání pevnější než zeď.

Kým vlastně jsou…?

Neotřáslo to mým odhodláním, ale přes to. Zaujali mně.

Neuděluje? Rozhodnutí Rady? Elfské Rady? Té, kvůli níž je teď Faileon v cele, kde čeká na konec války, aby jej pak popravili?

Mé staré já by se oklepalo. Ten chlapec, jemuž by nyní mrazilo v zádech. Ale na mém postoji nyní není nic takového. Hlas prvního elfského muže zněl jasně a zřetelně. Byla to slova vojáka i zodpovědného muže.'

Ale vzdát se? A bez boje? To přeci nemohl myslet vážně…

Bodlo mně u srdce když okřikl toho druhého, který se jej pokusil zastavit alespoň svými slovy. Připomněli mi mně a sinise na počátku našeho vztahu.

Opravdu jsem nepřišel bojovat… Nehledě na to, že jsem zbývající magii, vyplýtval na svoji cestu sem. Kdyby doopravdy zaútočili, co bych jim mohl udělat? Snad mi zbylo dost, na to, abych odrazil pár útoků, ale nic víc. Neměli ani magii, kterou bych si mohl vzít, a od Zřídla jsem byl stále ještě příliš daleko…

Nadechl jsem se: „Nepřeji si vaši smrt, ctění Strážci Zřídla.“ Učinil jsem elfské gesto zdvořilé úcty.

„Nepřeji si ani válku, k níž sloužím za záminku, leč jsem se ničím neprovinil,“ pokračoval jsem, protože ten proud slov pramenící z mého nitra náhle nešel zastavit.

„Muž, který mne strážil, má být popraven za zradu. I samotnému vašemu králi hrozí tentýž trest, za to že mne nechal jít. Nebyla to však zrada, ani zlý úmysl, které je k tomu vedli, nýbrž naděje. Pomíjivé světlo v dálce, jako pableskující hvězda na noční obloze. Naděje, že mohu válce předejít, nebo ji ukončit. A přesně to míním i učinit. To jediné, co potřebuji, se ukrývá za vašimi zády.“ Tedy dobrá, potřeboval jsem mnohem víc než to, hlavně svého milého, ale to už se jich netýkalo. Navíc pro to, abych jeho zachránil, museli mě oni nyní nechat jít…

„Draci a elfové, byli kdysi velkými spojenci za Věku Květin. Ptám, proč nemohlo by tomu být znovu? Moji předkové učili ty vaše žít životem, jaký znáte dnes. Zrozen jsem však z části i z lidské krve a moudrosti naučil mne elfský muž. Jsem poslední z draků, které tento svět má. Zabijete-li mne, či přinutíte, abych se vzdal, naděje pro níž jiní riskovali a někteří i zemřeli, bude zatracena.“

Nadechl jsem se, zavřel oči a učinil první krok mužům vstříc.

„Vkládám osud celého světa do vašich paží, neboť nechci ukončit vaše životy. Připomínkou jste mi nejcennějšího z citů,“ otevřel jsem oči a následoval další krok.

Já opravdu nemohu ustoupit… Dnes ne!

Stráže Zřídla



Oba strážci Cassiova slova vyslechli, aniž by ho přerušili. Ale jakmile Cassius pokročil blíže, ten, který nesl jméno Krien okamžitě zamířil vstříc chlapci, jež se zval drakem. A jeho oči prozrazovali, že nemá dobré úmysly. Nehodlal vyslyšet jeho prosbu, neměl žádnou úctu a neviděl ani důvod, proč poslouchat taková slova. Nic z toho ho absolutně nezajímalo. Jeho prací bylo zastavit jakéhokoliv vetřelce. Proto namířil meč přímo na Cassia.

“Nechceš naší smrt? Ale co když my chceme tu tvou? To všechno jsi způsobil ty. Tuhle válku, po tolika desetiletích míru. Nemůžeš se ničím obhájit. Už jenom tvá existence…”

Voják však nebyl schopný svou řeč dokončit, i když toho měl jistě na jazyku mnohé. Jeho společník také zamířil za ním, ale svůj meč pomalu schoval zpět do pochvy. Neviděl na tom drakovi žádný úmysl k útoku. Vždyť to bylo prakticky ještě dítě.

“Zprávy se šíří rychle. I my zde víme o tom, čím se sinis Faileon provinil. Ať už byly jeho záměry jakékoliv, nikdo z nás ho nemůže soudit. Provinil se ale proti našim zákonům. Nikdo z nás ani draka jaktěživ neviděl. Pro elfy je šokující novinka, celá tvá existence. Překvapuje mě, že tě nechali jen tak jít. Tedy nám neměj za zlé, že tak chráníme tok velké magie, který můžeš poničit svým zásahem. Pochop že tě nemůžeme nechat projít. I kdybys byl schopen nějakým zázrakem válku zastavit, což je nepravděpodobné…”

Bylo jasné, že tento voják má pochybnosti o Cassiových slovech. Jako kdyby ho rád vyslyšel, ale váhal, neviděl tu žádný pádný argument, a láska? Ne, na tu sám už dávno nevěřil.

“Proč tolik toužíš po tom, načerpat energii ze Zřídla?”

“Nenačerpá nic, leda můj meč ve svém srdci. Ustup mi z cesty, Theroine, ta bytost je příliš nebezpečná, nemůže se tu potulovat, aby ho získali lidé.”

Mezi oběma elfy na stráži panoval velký názorový rozkol. Neshodli se opravdu na ničem, Oba dva viděli věci rozdílně, měli jiné povahy a k problémům přistupovali vždy od jiného konce.

Jistě že nemohli tušit, co Cassius plánuje. Ale ochrana Zřídla byla jejich práce, ne li poslání.

Cassius

První z mužů vykročil ke mně. Viděl jsem ten pohyb i lesk v jeho chladných rozhodných očích.

Způsdobil…? Je tedy zločinem zrodit se? Něco, co nelze ovlivnit? Nevybral jsem si původ, ani život, kterými byl dán. Dopustil jsem se mnoha chyb, uznávám. Nevědomost a neznalost prý neomlouvá.  Nic z toho však už nemůžu vrátit a trestán jsem již byl… jakoby to snad mohli vědět…

Čepel meče se leskla v měsíčním svitu. Jako Faiovy oči…

Zastavil jsem se a polkl.

Promluvil druhý muž. Měkčí hlas nesl rozumnější slova, ale já cítil i něco hlubšího, co se skrývalo pod nimi. Něco, co jsem ještě nedokázal zcela identifikovat.

Chápal jsem je. A přesně tak chápavý jsem mu věnoval i pohled. Ano, já přeci rozuměl jejich snaze, ale touha srdce vřela krví vulkánu v mém nitru.

Proč…? ptal se ho ten muž. Nezáleželo na tom druhém, protože jeho slova byla přesně takovými, jaká jsem očekával. Vybavila se mi chvíle, kdy se Faileon nechal uvěznit. Tu chvíli, kdy mi řekl, abych šel…

„Vrátíš se zpátky…tam domů.“; „Počkáš tam na mě.“ Tak to řekl. Ale já nemůžu… Nemůžu čekat. Nedočkal bych se! Stál jsem tam s ním, slyšel celý jejich rozhovor s králem a pochopil velmi dobře, že Rada elfů je klidně oba popraví a král obětuje přítele, aby zachránil svůj lid.

Ale copak jsem to mohl říct? Přiznat, co k němu cítím? Teď tady a jim?

„Neukazuj své city, pokud si je nedokážeš obhájit, pokud nedokážeš mého syna označit za svého.“ - vybavila se mi slova Faiovy matky.

Označit za svého…?

„Odpovím vám, Theroine,“ protrhnl jsem tím oslovením a prohlášením houstnoucí atmosféru mezi nimi. Ale opravdu smím? Je to dobrý nápad?

A ještě něco se mi vybavilo:

- Jsem připraven nést břímě svého života. Zastavit hrozbu války. Říct si o své právo na život… Jsem připraven i označit tě za svého! Třeba veřejně, před všemi králi a lidmi a tvou matkou a bratrem… Před kýmkoliv. Vykřičet do celého světa, že Sinis Faileon Nuevi Nis'arlan-Sarh je můj milenec! – Byly to jen myšlenky před odletem k elfům. Nevyřčené, utajené, přesto… Tak silné…

„Potřebuji tu sílu, abych mohl…“ Ale no tak! To si říkáš drak…? Nevím, proč jsem měl náhle takový strach pokračovat, že mi uvázl hlas.

„…zachránit muže, kterého miluji.“ Vydechl jsem a znovu polkl.

„Řekl, ať se vrátím domů, ať odletím daleko a zůstanu v bezpečí, ale to nemohu. Nedočkal bych se jeho návratu. Už nikdy víc… Chránil mne jako poklad a nyní je čas, abych splatil svůj dluh. Coby lidský sluha jsem mu byl darován, patřím mu tedy. A coby drak jsem si ho odnesl z domu jeho matky, patří mi tedy. Žádné zákony mi jej nesmějí vzít. Ani muži, kteří je vykonávají nebo stráží.“ Trochu více citu, než by bylo vhodné, vkradlo se mi do hlasu, i do očí, které se zaleskly. Nechtěl jsem se nechat unést svými pocity. Rozum věděl, že bych měl mluvit řádně s úctou a dle všech elfských pravidel, abych mohl klást pádné argumenty. Ale popravdě, jaké argument bych jim mohl dát, aby mě vpustili? Aby šli sami proti sobě? Nemají důvod mi věřit. Žádnému mému slovu… Může snad láska být důvod, proč bych měl moci projít?

„Nechci nikomu ublížit, ale bez něho, nemám už vůbec nic…“ Jen představa, že už bych ho nikdy neobjal a nepolíbil, ve mně roztahovala děsivou prázdnotu samoty. Udělám pro elfy cokoliv budete chtít, jenom když budu moct být s ním… zaúpěl jsem už jen ve své mysli.

Strážci Zřídla

Bylo překvapivé, že Krienův meč po těchto slovech trochu poklesl. I když asi jeho kolega na stráži očekával spíše výsměch a už se chystal ho zastavit, pokud by mladíka opravdu napadl. Nevěděl proč, ale zastavil by ho. Považoval to za správnou volbu, i když se to příčilo jejich rozkazům a mohlo ho to stát i život. Mohli být obviněni také ze zrady, jako sinis Faileon a čekat v cele na popravu. Ta lepší možnost bylo zbavení jejich postu, což by byla nepřekonatelná ostuda. A tehdy to došlo i Theroinovi. Došlo mu to spojení, mezi významným elfským vyslancem a chlapcem, který tu před nimi stál. Udiveně se tedy na Cassia zahleděl, jako by chtěl v jeho tváři vyčíst, že to jen špatně pochopil. Ale Cassiova slova byla jasná a jeho výraz neoblomný.

“Sinis Faileon…. on byl uvězněn samotným králem. Nemůžeš přeci nic…”

“Láska dokáže dělat z lidí i hlupáky, nemyslíš, Theroine?”

Trochu ostrá výtka, která v sobě měla hodně bolesti, hodně emocí, které by mírnější ze strážců od svého kolegy rozhodně nečekal. V tu chvíli věděl, že má Krien pravdu. Láska dokázala nemožné, nehleděla na následky. A přesně taková asi byla láska elfího vyslance a tohoto draka. V tu chvíli Theroine pocítil skoro až žárlivost a také bolest na prsou. On se své lásky vzdal, odmítl toho, kterého mohl milovat, kvůli konvencím, kvůli rodině a postavení. Vzdal to předem, ani nebojoval. A Krien mu to nyní dával jasně na srozuměnou. Netušil tedy jak přesně má reagovat. Jako kdyby se snažil obhájit pouhým pohledem, ale to nebylo možné. Byly to už desítky let, kdy Kriena odmítl. Zůstali sice tak nějak přátelé a spolupracovníci, ale jejich vztah už nikdy nebyl jako předtím.



Krien zasunul svůj meč do pochvy a zahleděl se na chlapce, se stříbrnými vlasy. Chvíli ho jen sledoval, jako by hodnotil jeho šanci, jeho sílu a touhu, než nakonec kývl.

“Pokud ho miluješ, pokud je tvůj, není možné, abyste byli odděleni nikým a ničím. To si pamatuj. I přes všechny zákony, pravidla a konvence by měla být láska to nejsilnější. Pokud to tak cítíš, nechám tě projít. Ale pod jednou podmínkou. Kdokoliv se tě v budoucnu zeptá, jak si přes nás přešel, budeš lhát, abys neohrozil naše životy. Jak jsi řekl, nechceš přece nikomu ublížit,hm?

“Kriene, ne. To nesmíš!”

“Zmlkni, pustil bys ho také, nebo ne? A vzal bys to na sebe. Popravili by tě za zradu, hlupáku.Nikdo další už umírat nebude.”

S tím se Krien otočil na mladého draka zpátky a zamračil se. Netušil proč to vlastně dělá. Myslel si, že jeho dobré srdce zemřelo už před lety, kdy ho Theroine odvrhl. Ale jak se zdálo, ještě v něm stále přetrvával ten pocit. Znal to břímě nemožné lásky a toužil...naivně toužil, aby se to povedlo alespoň tomuto chlapci. Aby dokázal, že takové lásky nejsou nemožné.

“Až se tě někdo zeptá, jak si prošel přes stráže, řekneš, že jsi nás uvedl do bezvědomí. Že jsme ti bránili v průchodu. Rozuměl jsi?”

S tím elfský strážce Krien ustoupil a před Cassiem se tak otevřela cesta. Nehleděl na Theroinovi pohledy, tak nějak cítil, že tohle je dobré rozhodnutí, že to takhle má být. V minulosti byl naivní a věřil, že láska překoná všechno. Chtěl tomu znovu uvěřit.

Cassius

Můj pohled nemohl být jasnější ani oblomený. Zlaté oči říkaly jediné: Potřebuji ho. Miluji ho… Jestli jsem do této chvíle ještě mohl couvnout a odejít, nyní už ne. Tam kde není cesty zpět, každý se jednou ocitne. A právě v tomto bodě stál jsem nyní já…

Polkl jsem stísněně. Knedlík v krku mi bránil volně dýchat a srdce v hrudi se rozbušilo neúměrnou silou.

Nezmůžu nic? A kdo říká, že se budu elfského krále ještě na něco ptát? Už řekl své stanovisko. Ptát se jej, není řešení… On nemůže ustoupit stejně, jako nemohu já. Kruté to uvědomění skutečnosti.

Nepřipadám si hloupější, protože miluji, ale Krienova slova jsou protkaná hořkou zkušeností, jejíž podstata mi zůstala utajena. Něco mezi nimi mě však zabolelo. Tak jako bolestné bylo i Theroineovo mlčení.

Nahnul jsem hlavu lehce na stranu, když první z mužů zasunul svůj meč. Bylo možné, aby právě láska byla klíčem k dalším krokům? Proč?

Mé rty se pootevřely překvapením snad zcela samy. Vpíjel jsem se očima do těch jeho. To odhodlání, víra ukrytá hluboko v srdci… Ne v draky, ne v zákony či správnost. Ale v lásku. Snad ji sám cítil. Nejspíš k muži, kterého se teď rozhodl chránit. Znal ho tak dobře, že věděl, jak by se zachoval… A cosi ve mně se opět pohnulo.

Zavřel jsem krátce oči a nechal na rtech vykvést úsměv.

„Děkuji,“ vydechl jsem a opět oči otevřel.

„Až se mně jednou někdo zeptá, nebudu muset lhát. Skutečně vám nyní dám spánek. Na to mi magie ještě zbyla. Sněte, Strážci Zřídla, sněte společný sen, na jehož konci, jak doufám, bude mír. Když už ne ve světě, snad alespoň mezi vámi.“ Dal jsem ruku před ústa a s rozevřením pěsti vyfoukl zlatavé jiskřičky připomínající prach. Oblak oba muže zahalil a zatímco oni, usínali, já vykročil.

Skutečně nechci nikomu ublížit. Proto jsem v zahradě květin nerostl. A přihlížet tomu, jak si lidé ubližují a nezasáhnout, to je jako účastnit se. Neubližujte si tedy víc… A já se pokusím splnit, co jsem slíbil.

Vystoupal jsem ke Zřídlu. Svlékl jsem svůj půjčený šat, abych jej neponičil. Bariéra se přede mnou rozprostírala a já k ní natáhl ruku. Bál jsem se dotknout té pulsující energie. Kdybych tak učinil, prolomila by se. Mé dračí nitro je nenasytné, co se magie týče. Ano, budu jí potřebovat mnoho, to vím, ale nemohu jít proti těm, které mám chránit. Každý z těch, které jsem doposud potkal, mne něco naučil. V tom dobrém i v tom zlém. A nejdůležitější lekce z těch všech byla, najít kdo jsem JÁ.

A Já, můj Fai, si jdu pro tebe…

Když Krien s Theroinem upadli do spolelečného snu, který jsem jim nechal sdílet, mé tělo znovu prošlo proměnou. Veliký zlatý drak, tak jako už několikrát. Rozmáchl jsem se svými křídly a vznesl se do oblak, kde jako osamělá hvězda letěl vstříc osudu. Tomu, který mi zavřeli do osamělosti vězeňské věže.

Viděl jsem, jakmile se mi podařilo překonat vzdálenost od Zřídkla k sil Omerionu. Tyčila se na jednom z menších náměstí. Ona, Věž Rady a královský palác spolu tvořily dokonalý rovnostranný trojúhelník uprostřed obrovského elfského mraveniště, jež zvali hlavním městem. Původně nádherné, později pochmurné, v předzvěsti války, nyní však tiché a nepozorné k síle, kterou probudili. Ke mně.

Nebylo tam kde přistát, ale najít Faileonovu celu, bylo tak obtížné. Má aura se otřela o tu jeho a to stačilo, abych nalezl kýžené okno až v nejvyšším patře pod střechou. Jindy potíž pro únosce, dnes však výhodou. Jakoby záměrem krále bylo, abych si pro něho došel. Dal mi jej zavřít sem, jakoby servíroval mého milého na stříbrném podnose. Serval jsem tu střechu, odhodil ji z města ven, na jediné přelétnutí a novým oblakem zlatavých jisker uspal vše, co by se mi mohlo pokusit zabránit v odletu. Foukl jsem jej po schodech dolů, nemožné si představit, že by stráž prošla v brzké době až sem. Faileona jsem však neuspával, tak něžně a opatrně jak drak může, jsem jej uchopil a nesl směrem k nejbližšímu lesu. Vím, že se bude zlobit, že mi jistě kázání chce dát, ta slova musejí padnout a nejlépe před tím, než poletíme dál, zachránit jejich lid…

Přistál jsem na kraji lesa a postavil jej opatrně na zem. Plýtvat nově nabytými silami na přeměnu v chlapce, když vím, že budu se pak potřebovat změnit zas, mi přijde nerozumné.

Faileon



Bylo to už mnoho hodin, co jsem si v mysli přehrával naše společné chvíle s Cassiem. Naše první setkání, naší první noc, všechny důležité momenty. Chyběl mi, to jsem nemohl popřít. Ale věděl jsem, že to, co jsem udělal, bylo správné. Jednal bych znovu stejně. Chtěl jsem ho ochránit, před tímto světem, před válkou, do které se nemusel zaplétat. Ne, to já ho zatáhl do města elfů, to já tohle vše způsobil a za to jsem nyní musel přijmout svůj trest.

Když jsem tedy ucítil tu podivně silnou auru, zprvu jsem myslel, že si se mnou opět hrají vzpomínky. Ale bylo to jen pár vteřin, než jsem si uvědomil pravdu. Pak už jsem jen zaslechl, jak střecha mého vězení praská a rychle jsem vyskočil na nohy, abych se přitiskl ke zdi. Byl to reflex, byť jsem věděl, co to vše znamená. Jakmile strčil dovnitř svou velkou zlatou hlavu, překvapeně jsem jen zamrkal. Ale než jsem stačil cokoliv říct, cítil jsem, jak mi pevná půda pod nohama mizí.

Čekal jsem celou tu dobu, dokud mě na kraji lesa nepostavil na zem. Tehdy jsem se na něj opravdu zle a káravě zahleděl.

“Proč?! Řekl jsem ti, abys utekl!”

Přesto, byť jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem se na něj doopravdy zlobit. Co to jen se mnou bylo? Měl bych mu dát hodinové kázání, že se takhle chovat nemůže, že napadl hlavní město elfů a unesl vězně, všechny opravdu zlé prohřešky, a před trestem už ho tentokrát nebudu moci uchránit. Král po nás jistě vyhlásí pátrání, rada možná vypíše i na naše hlavy odměnu. Netušil jsem, co  bude nyní. Ani jsem nevěděl, proč udělal takovou hloupost.

“Tohle nesmíš! Musíš….musíš se vrátit do hor!”

Ale jako bych se o svých slovech snažil přesvědčit spíš sám sebe. Nechtěl jsem, aby odešel. Chtěl jsem, aby zůstal po mém boku. Někde tam uvnitř jsem tušil, že jediný, kdo tuhle válku může zastavit je Cassius. Ale jak by mohl být schopen něčeho takového? Jistě že budoucnost mé země, mého národa mi nebyla ukradená, válka bylo něco děsivého, co bude stát tisíce zmařených životů a léta příkoří. Válka, kterou se zničíme s lidmi navzájem.

Jakmile jsem mu ale takhle příkře vyhuboval, nedokázal jsem už nic víc, než pokročit kousek k jeho velké hlavě a odvážně jí celou obejmout. Nemohl jsem říct, že jsem rád, když ho nyní můžu vidět, ani to, že jsem rád, že mě dostal z vězení. Kdybych to řekl, moje předešlá přednáška by ztratila naprosto význam. Přesto jsem ale toužil mu ukázat, jak jsem se o něho bál a jak mi chyběl.

“Hloupý drak. Tento svět neviděl nikdy hloupější stvoření.”

Cassius

Usmál jsem se shovívavě po jeho prvních slovech. Vypadalo to však jen, jako bych na něho cenil své zuby.

Sklopil jsem hlavu níž, abych mu hleděl přímo do očí, ale také abych vyjádřil pokoru, že přijímám jeho hněv.

V mém nitru byl nyní konečně mír. Možná se zlobí, ale nemůže mě teď přeci znovu poslat pryč. Nemůže se sám prostě teď vrátit do vězení…

Alespoň jsem se tím utěšoval.

A když mě následně objal, drobounké šupinky na čenichu mi zabrněly. Cítil jsem teplo. Jeho teplo. Zase spolu…

„A hloupějšího elfského vyslance, ano?“ oplatil jsem mu otázkou, ale nemyslel ji zle. Copak já bych vůbec mohlo myslet něco, co se ho týkalo, zle?

Miluju tě…

Užíval jsem si tu chvíli naprosté blízkosti. I když cítit jeho dotek přes šupiny bylo docela něco jiného, než jsem byl zvyklý.

Nemohla však trvat věčně…

„Fai,“ zašeptal jsem - spíše jen vydechl, to jméno, „nemůžeme tu takhle zůstat…“ připomněl jsem mu. Ne, že by se mi chtělo jakkoliv hýbat, vzdalovat se tomu okamžiku souznění, jenže i jemu muselo být jasné, že jsme zde příliš na ráně. Brzy se každý elf ve Versutii dozví, že Sinis Faileon unikl z vězení a potom…

Co bude potom?