Bytost

Falraen

Měl v domě práce dost. Jal se připravit Pánův pokoj, aby nic nechybělo, byl tam i ve chvíli, kdy se pán Faileon vrátil, tak se mu uctivě uklonil a ve tváři se mu nepohnul jediný sval. Gesto naprosté vážnosti.

„Dismeria čeká, až pán zazvoní, k večeři je vše připraveno.“ Vypověděl hned. Neměl, co od něj přebírat všechno zůstalo v lázních, které bude třeba poklidit, ale na to má čas později.

„O koně je postaráno, zařídím, aby byl ten hnědák poslán zpět do pevnosti, hned zítra ráno, pane.“ Dodal ještě další věc, která by mohla pána zajímat, i když vzhledem k okolnostem to byly jen maličkosti.

Odmlčel se, aby dal svému pánovi trochu času, prostoru a místa, než konečně položil tu nejzásadnější otázku.

„Opravdu zde váš host zůstane?“

Odkýval jsem všechny informace které mi Falraen v mém pokoji sdělil bez většího zájmu, než jsem se usadil do křesla k oknu a zahleděl se na něj.

„Trápí tě to?“

Byla to zvláštní otázka. Proč by se pán ptal svého sluhy, zda ho trápí nějaké rozhodnutí, které nemůže ovlivnit. Nikdy dřív jsem moc neprojevoval zájem o takové názory svého sluhy, i když mi je často sám přednesl a já je vzal v potaz. Ale nyní jsem se ptal přímo.

„Ano, zůstane zde. Právě o něm jsem s tebou chtěl mluvit. Posaď se na chvíli.“

Další nezvyklá věc, v mém chování. Vždy jsem k Falraenovi mluvil zpříma. Nedával jsem mu tak okatě najevo, že je sluhou, neponižoval jsem ho, ne, naopak jsem si vážil jeho práce. Ale vždy byly určité hranice, které jasně dokazovaly naše rozdílné postavení.

Tohle byl však hovor na dlouho a já chtěl, aby mne Falraen pečlivě poslouchal a pochopil, co po něm budu vyžadovat.

„Bude to probíhat asi takto. Chci, abys ho každé ráno zaměstnal nějakou domácí prací, naučil ho jak se starat o domácnost, co je potřeba. Může pomáhat i se zahradou případně, je schopným zahradníkem. Po obědě ho budu učit jiné dovednosti. Čtení, psaní, etiketě, jízdě na koni, ovládání meče a luku.

Požádám o audienci u krále, abych mu vysvětlil situaci a dostal povolení, aby tu ten chlapec mohl zůstat. Ale do té doby jeho přítomnost zde…musí zůstat tajemstvím pro všechny obyvatele města.

A aby nedošlo k mýlce a pochopil jsi mé podivné jednání…jsem si jist, že už tě to také napadlo. Ano, je to ta bytost, o které jsem mluvil. Zatím nevím, co je zač, ale zjistím to. Mám několik vodítek a snad mě dovedou k pravdě.

Máš ohledně Cassia ještě nějaké otázky?“

Farlaen přikývl. Jistě že ho to trápilo, něco takového nebylo jen tak a jeho pán to jistě ví…

Takže zůstane…, prolétlo mu hlavou, ale neposadil se. To, že pán se zrovna nachází v jakési slabé chvilce, ještě neznamená, že má právo překročit vytyčené hranice. Ne, že by nechtěl, ale nepříslušelo mu to.

Pak už ale mohl jen pomyslně valit oči. Navenek nedal nic znát, ale překvapení bylo patrné v jeho postoji a upřeném zkoumavém pohledu.

Ráno mu dát práci, odpoledne ho bude pán učit, povolení přímo od krále… Tajemství, na kterém visí životy nás všech…. Bytost.

Tak Cassius… Má i lidské jméno…

„Opravdu je ten mládenec tak důležitý a je všechno toto nutné?“ Neočekával však jinou odpověď než „Ano“, protože kdyby nebylo, jeho pán by ho sem jistě nepřivedl a tolik neriskoval.

„Popravdě si nejsem jist, zda se podaří jeho přítomnost utajit. I když ho nebudeme vpouštět do města a zahrady, aby ho náhodou někdo nezahlédl, nijak bych se nedivil, kdyby z pevnosti poslali poštovní holuby přímo k Radě, aby tuto věc vyřešila.“ Soudil dle sebe, kdyby on byl velitelem hraniční pevnosti, měl nějaké rozkazy a přijel nějaký šlechtic, kterému musí vyhovět s požadavkem, který by byl s nimi rozporu, sice by mu vyšel vstříc, ale určitě by to i nahlásil.

Ty myšlenky, nebyly přímo aktuální, protože Falraen nebyl vojákem, a byl zcela loajální svému pánovi, řekl to jen proto, že mu připadalo, že jeho pán možná několik detailů opominul.

„V takovém případě se domnívám, že by bylo záhodno požádat o audienci dříve, než budete povolán. Nejlépe ještě dnes.“ Navrhl. V jeho hlase nebylo nic neuctivého, spíše se sám nad tím tématem zamýšlel, jakoby to byl i jeho problém, ne jen jeho pána. Ačkoliv takto navečer byla malá šance, že mu bude vyhověno dříve než zítra.

Co za bytost ten mladík může být? Proč byl zrovna u lidí? A jak je možné, že si ho mágové nevšimli dříve? Co přimělo jeho minulého pána, aby jej daroval právě Faileonovi?

„Smím se zeptat, jaká vodítka k jeho původu máte?“

Poslouchal jsem Falraenova slova, v mnohém měl pravdu. Opomněl jsem, jakému nebezpečí jsem vystavil svou domácnost. Proto jsem pokýval hlavou, ano, měl bych tuto událost vyřešit hned. I když mě to netěšilo. Byl jsem unavený a snášet ještě Radu… nebyla to představa klidného večera. Ale co mi zbývalo.

„Ano máš pravdu. Požádám o audienci ještě dnes. Bude to tak lepší.“

Vstal jsem a připravil si slavnostní róbu, nemohl jsem žádat o audienci v domácím oděvu.

„Jaká vodítka? Mám jeho, a on je tím největším vodítkem. To co mi o sobě může prozradit, aniž by věděl, že je to důležité. A případně…jeho krev, která by mi mohla také napovědět. Navíc dopis od knížete Alvinia, který popisuje i Cassiovu matku…“

Na chvíli jsem se zahleděl na Falraena, nejspíš nemohl chápat mé pohnutky, to proč jsem chlapce přivedl.

„Kníže se obával, že by někdo mohl využít jeho sílu v nadcházející válce. Nevím sice jak, ale jeho slovům důvěřuji. Nikdy by mi nelhal. Věděl co je chlapec zač a rozhodl se, že zde, ve světě elfů pro něj bude lepší místo.“

Věděl jsem, že hodně riskuji, držet si tu člověka. Navíc jak vysvětlit radě, že je to zároveň i podivná bytost, kterou neumím identifikovat…? Neslo to mnoho otázek a nebezpečí, že by chtěli mladíka získat pro sebe. I když byl mým darem, Rada měla právo veta. Toho jsem se bál. Nemohl bych dovolit, aby ho odvedli z mého domu. Ale neměl jsem ani jak tomu zabránit.

Po celou dobu svého oblékání jsem musel o tomto přemýšlet. Jak obhájím své skutky. Byl jsem výmluvný a dokázal jsem jednat i pod tlakem, ale tahle situace už byla…příliš osobní.

„Postaráš se o to, aby chlapec dostal ráno snídani a nikam nechodil. A kdybych se nevrátil do druhých ranních zvonů….“

Musel jsem zvážit i tuto možnost, a dokázat na ní reagovat.

„Sbalíš mu věci a odešleš ho kočárem do Akrusti, na náš lovecký zámeček.“

Sice to chlapce nemohlo ochránit na dlouho, ale dalo by mi to případně více času jednat. Už jen ta představa, o jaké jednání by šlo, mi nepřinášela moc klidu. Opravdu jsem byl ochoten vzdát se svého postavení, svého života a stát se uprchlíkem? Zradit svůj národ se rovnalo trestu smrti.

Falraen pánovi se slavnostní róbou pomohl.

Ještě chápal, že sám chlapec může být vodítkem k rozluštění jeho původu, ale opravdu byl pan Faileon dostatečně povolaný v takových věcech? Byl chytrý, inteligentní, ale magie ani magičtí tvorové nebyly jeho specializací. To že je někdo učený diplomat ještě neznamená, že je i stejně dobrý v disciplínách magie. Možná, že mistři mágové by to zjistili snáze…

Ale když mu pán sdělil obavy ohledně zneužití mladíkovy síly, začínal chápat, že tak jednoduché, jako předat jej povolanějším, to nebude.

Mlčeli jen krátce. Sluha převzal a složil pánovo domácí oděv a pomohl mu upravit detaily toho slavnostního.

Konečné rozhodnutí mu nezbývalo než přijmout.

„Ano, pane,“ udělám to, řekl a prolétlo mu hlavou.

„Buďte opatrný…,“ řekl mu ještě a s nervozitou pečlivě drženou uvnitř, jej vyprovodil. Podal mu kabát, vycházkovou hůl a zjednal doprovod stráží. Přeci jen se již setmělo a to nebyl bezpečný čas ani v hlavním městě elfů…

Hned jsem tedy vyrazil ke královskému paláci. Věděl jsem, že už je pozdě, už nebyl čas na nějaké návštěvy. Ale čekat do zítra by mohlo být nebezpečné a hádal jsem, že by pro mě stejně Rada starších poslala. Obejít její vliv však bylo možné jen jedním způsobem. Audiencí u samotného krále.

Rozhodl jsem se, že Cassiovu zvláštnost ponechám raději utajenou. Bál jsem se, jak by ostatní elfové reagovali. Převážně Rada. A dokud toho chlapce udržím ve svém domě, dál od všeho dění, bude to snad v pořádku. Tedy do doby, než si budu jist tím, co je vůbec za bytost.

Do paláce jsem byl vpuštěn, a osobnímu sekretáři krále jsem sdělil, že musím s králem opravdu nutně mluvit. Můj hlas zněl vážně a nenechal jsem se odbýt výmluvami o pozdní hodině, o tom že král spí…ne, věděl jsem, že je to hloupost.

Naléhal jsem tak dlouho, dokud tedy sekretář necouvl a slíbil mi, že krále o mé návštěvě informuje. Doufal jsem, že si stále ještě král pamatuje svůj slib, který mi dal před sto lety, když jsem mu pomohl dosednout na královský trůn. Byl mi zavázán.

Nebyl jsem však z těch, kteří by ale toho zavázání využili. Nebyl důvod. Nikdy jsem ani nevěřil, že kdy přijde doba, kdy jeho slibu budu chtít využít. Ale nyní jsem neměl jinou možnost.

Byl jsem odveden sluhou do salonku, ale i když jsem byl vyzván k posazení se, nedokázal jsem se usadit a zůstat v klidu. To, že je dnešní rozmluva pro mne důležitá se mi odráželo v očích, i v mém chování, i když jsem se snažil ovládnout své emoce. Musel jsem jen čekat a spoléhat na královu čest.

Král elfů

Cesta od Faileonova domu k monumentálnímu královskému paláci z bílého kamene, nebyla nijak zvlášť dlouhá, celé Sil Omerion, bylo postaveno kolem něho a vstup na pozemky byl přímo z náměstí. Králův sekretář se sice netvářil příliš nadšeně na pozdní návštěvu, avšak nakonec beztak nemohl udělat nic jiného, než uctivě jak se slušelo, ohlásit králi Faileonův příchod.

Král Círdan Aldor Hülhjerew la Qeusta Mara Kino Livel, se ještě zdaleka do postele nechystal. Ve své pracovně stále znovu a znovu pročítal jednotlivé zprávy a sestavoval plán země na další čtvrtletí. Do toho požadavek lidského krále, aby si vybrali 5 učenců lidé sami, kdy bude potřebovat krále Rasorana obeznámit s tím, že pokud elfové nebudou s jejich výběrem souhlasit, povolení pro přechod hranic těch pět stejně nedostane… A teď ještě zpráva z pevnosti Tárenaile, o nějakém lidském daru pro elfského vyslance, kterou bude třeba předat radě a s Faileonem si o tom velmi důrazně promluvit…

Lehce, ale opravdu jen mírně, byl překvapen, když mu sluha oznámil příchod jeho… „spojence“ řeklo by se. Přikývl, požádal, aby připravili pro přijetí příjemný půlnoční salónek a sám se do něj odebral.

Šlo o nevelkou místnost v nejvyšší věži. Zdi i strop byly posety malbami hvězd a souhvězdí. Hvězdářský dalekohled byl postaven u jednoho ze střešních oken a byl zde i krb, pohodlná křesla a malý konferenční stolek určený pro chvíle klidu a čtení z hvězdných map. Círdan měl tohle místo velmi rád a hvězdářstvím se sám zabýval, kromě toho že zde na to měl toho nejlepšího z nejlepších mistrů.

Bylo doneseno občerstvení a posléze vpuštěn i host. Král, jehož elfský titul zněl Fín, Stál právě u toho krbu s čerstvě rozdělaným ohněm. Dlouhé černé vlasy měl spletené do hustého copu s vetkanými stříbrnými nitěmi a čelo obepnuté stříbrnou korunou se čtyřmi vsazenými opály barvy jeho očí.

„Zuraven maen li vaetin, mí liuthan Faileon.“ Pozdravil elfsky. Byl to vřelý zdvořilý pozdrav v překladu znamenající: „Provázej tě světlo hvězd, můj příteli Faileone.“ Pokynem ruky velmi plynulým a elegantním, jej vyzval k usazení v jednom z křesel a přesto, že se jednalo o závažné téma, držel se tzv, blízké etikety. (Tedy pravidel určených k rozhovoru mezi bližšími známými či přáteli)

„Na pochybách jsem byl, zda povolat tě, či nikoliv,“ začal pak, „závažné zprávy se donesly k mým očím a uším a než Rada starších si je na zodpovědnost vezme, jsem rád, že spolu můžeme mluvit ponejprv sami.“ Odmlčel se, upil z číše vína a vyčkal, až bude mít opět plného sluchu.

„Obdržel jsi prý jakýsi Dar…“ Naznačil a bylo tedy jasné, o čem dnešní večer bude.

„Můj pane.“

Uklonil jsem se hluboko, jak se ode mne očekávalo, přesto že jsem krále znal. Byla to ale etiketa. Nakonec jsem tedy přijal jeho nabízené místo a usedl na židli.

„Velmi se omlouvám za svůj tak pozdní příchod. Teprve před hodinou jsem se navrátil z hraniční pevnosti Tárenaile a chtěl jsem s vámi onu událost probrat osobně protože…je poměrně choulostivá. Je to pravdou, můj pane, obdržel jsem jistý zvláštní dar a rád…bych vám osvětlil celou událost, aby nedošlo k nedorozumění.“

Doufal jsem, že mě král vyslechne. Zdál se nakloněn mému příchodu a osobnímu jednání. Musel jsem však hodně dobře volit svá slova a udržet svou nervozitu v mezích. A tak jsem se rozhodl králi vylíčit skoro celou pravdu a vyprávěl mu o své cestě z diplomatického jednání, tom, jak jsem se zastavil u mého starého přítele knížete Alvinia a potkal tam onoho chlapce. Samozřejmě jsem vynechal naše osobní sblížení té noci.‘

„Kníže Alvinius před pár dny zemřel a vyslal onoho mladíka do říše elfů spolu s dopisem o jeho původu. Ten chlapec je jeho nemanželským synem. Kníže chlapce miloval a obával se ho zanechat na svém panství, které převzal jeho právoplatný syn. A proto mi chlapce poslal jako dar, aby mi mohl sloužit. Musím se také…přiznat k velkému provinění, můj pane. To já sám navrhnul knížeti tuto možnost. Nabídl jsem mu, že se o mladíka postarám, protože jiných příbuzných ani známých neměl. Nedbal jsem následků a dal své slovo svému starému příteli, kterého jsem si velmi vážil. I když vím, jaké problémy přítomnost člověka v Sil Omerionu může vyvolat, rád bych si toho chlapce ponechal jako svého sluhu a nechal ho ve svém domě žít spokojeným životem.“

Po tom, co jsem králi popsal tuto situaci, jsem se na něj přímo zahleděl. Očekával jsem jeho námitky, bohové vědí, že jsem očekával námitky i Rady starších. Ale pokud přesvědčím především krále…mohl bych mít naději, že Cassia budu moci ochránit.

Král si jej vyslechl. Velmi pozorně, důkladně a vážil každé slovo, gesto i pouhé nadechnutí svého protějšku. Faileon to skrýval, ale byl nervózní. Círdan nemohl přesně identifikovat co, ale měl dojem, že se v něm cosi změnilo. Poznal to i na jeho magické auře, která trochu vybledla.

Když domluvil, král se odmlčel. Takže lidský chlapec. Nemanželský syn knížete, z příhraniční oblasti…

„Bohové vědí, že důvěřuji tvému úsudku, Faileone, ale nemohl by to přeci jen být lidský zvěd?“ Musel se zeptat, i když na to to nevypadalo. Jeho přítel z mladších časů by nikdy nevzal pod svá křídla jen tak někoho. Cítil za tím něco hlubšího. Něco, co mu možná skrývá schválně.

„Z hlediska zákonů Versutie, dobrých mravů a etikety je nepřípustné, dovolit ponechání toho jinocha v tvém domě.“ Připomněl to, co si jeho protějšek jistě velmi dobře uvědomoval sám a slyšet to nepotřeboval. Přesto Círdan věděl, že ta slova musejí padnout. Věděl, že mu dluží a neměl v úmyslu vzít zpět slib, který mu před sto lety dal, ale jeho nynější závazky byly o mnoho větší než tehdy. A musel jich dbát.

„Ale dal jsi své slovo, a to má svoji váhu,“ dodal zamyšleně. „ví o tom ještě někdo? Myslím z lidské strany hranic… Tuší někdo, že ten hoch přešel hranice?“ To byla další věc. Pokud lidé vědí, že je zde, pracně vyjednaná rovnováha bude v ten moment pryč a válka je už teď na spadnutí…

„I tuto možnost jsem zvážil, můj pane. Ale jsem si jist, že tomu tak není. Sám kníže Alvinius byl více nakloněn naší rase, než rase lidí a ten chlapec…je to ještě dítě, co neví nic o světě. Jsem si jist, že o chlapcově přechodu hranic nikdo neví, odešel prý tajně, aby komukoliv cokoliv řekl. Zvážil jsem všechna rizika, můj pane.“

Zahleděl jsem se na krále. Zdálo se, že mi důvěřuje. Ale bylo tu hodně ale. To jsem si sám uvědomoval, proto jsem místy jen pokýval hlavou, abych dal najevo, že si všechna nebezpečí uvědomuji.

„Vím, že nemám právo žádat vás o pomoc…“

Samozřejmě jsem věděl, že to právo mám, díky našemu starému slibu. Ale nikdy bych si nedovolil to králi připomenout, ani se na tento slib odvolávat. Chápal jsem královo postavení i jeho závazky a také dobře věděl, že celá záležitost se udála v ten nejméně vhodný okamžik, kdy oba národy stojí na pokraji války a lidé hledají jakoukoliv výmluvu k její začátku.

„Ten chlapec je u mne dobrovolně, sám ze své vlastní vůle opustil svůj rod, aby dostál posledního přání svého otce. Rád bych mu poskytl alespoň domov, z úcty ke knížeti Alviniovi.“

Balancoval jsem na tenkém ledě, aby má snaha o to si chlapce ponechat, nebyla až příliš okatá a neprozrazovala něco víc o našem vzájemném vztahu. Nemohl jsem dovolit králi či komukoliv z rady chlapce vidět. Všichni starší elfové měli cit pro magii. Jistě by poznali tak jako já, že s Cassiem není něco v pořádku.

Neměl jsem však co více dodat k obhajobě mého jednání. Samozřejmě se mi nepodobalo, za celých tři sta let jsem neprojevil zájem prakticky o nic a vše přijímal s ledovým klidem jako své povinnosti, i smrt mého otce, můj odchod do hlavního města i post velvyslance.

Nyní jsem však projevoval jasný zájem a dalo by se říci i zápal, v této v záležitosti kolem lidského chlapce.

Lidské mládě neznalé světa, říkáš? Opálové oči se králi leskly svými chladivými odlesky mořské hladiny. Zvážils rizika… Nepochybuji, o tom že zvážil, ale vážil jsi dost? Měl jsi dostatek času a pevný chladný úsudek? Nebyla to lehká situace ani pro jednoho z nich. Faileon sice říkal, že ho nemůže žádat o pomoc, ale těmi slovy se víceméně právě o tuto pomoc přihlásil. I když to věděli, jen oni dva.

Každá další vyslancova věta krále hlodala v koutku mysli, jako malá šedá myš pochybností a zájmu.

A i proto, že měl pocit, že jsou jeho slova větu od věty zoufalejší, uťal jeho obhajobu:

„Budiž,“ rozhodl, „smí zůstat na naší straně hranic, ale bude to probíhat následovně, sinisi Faileone.“ Probodl ho pevným pohledem zkoumaje každou jeho reakcí. Tím oslovením mu dal najevo, že právě promluvil král, ne jen jeho přítel. I to že všechno co teď řekne myslí smrtelně vážně a jeho rozhodnutí v této věci je pro tuto chvíli konečné.

„Chlapec je dle zákonů říše svobodný, ale počínaje zítřejším dnem zde oficiálně není. Řekl jsem vám, že není možné přijmout takový dar a rozhodl, že je s okamžitou platností nutné mladíka vrátit odkud přišel a vy jste můj rozkaz uposlechl. Pošlete ho z města. Po tom co toto stanovisko přetlumočíme Radě starších, budete dočasně zbaven funkce jako trest za přijetí toho Daru. Odjede i s ním někam mimo hlavní město, na venkov, kde nebude takové riziko, že se na něho přijde. Chlapec dostane jiné jméno a kromě vzhledu nezůstane nic, co by jej spojovalo s lidským královstvím. Připravíte ho na jeho nový život a až přijde čas, abyste se vrátil zpět do služeb Versutie, učiníte tak.“ Vstal, aby tím dal najevo, že diskuze je skončena.

Jen ještě než Faileon úplně odešel, pronesl: „Pokud doufáte, že v našem světě může žít člověk spokojený život, jste naivní.“ Otočil se na něho a podíval se mu přímo do očí. „Vždycky bude sám…“

I já jsem vstal. Královy rozkazy byly jasné. Věděl jsem, že za tuto nerozvážnost ponesu následky. Jen jsem nečekal, že to bude přímo vyhnanství. Obětoval jsem kvůli tomu chlapci hodně. Zbaven funkce… sklopil jsem svou hlavu a vystřihl králi hlubokou poklonu. Věděl jsem, že to jinak nešlo a král byl ještě mírný.

„Jistě můj pane, vaše rozkazy vyplním.“

Vstal jsem poměrně rychle a vysmekl královi hlubokou poklonu, ve které jsem setrval do jeho posledních slov. Nejspíše měl pravdu, tím, že jsem tento dar přijal, jsem chlapci zabránil družit se s jinými lidmi a svět elfů… byl chladný a pro něj vzdálený.

Zdvořile jsem se s králem rozloučil a popřál mu dobrou noc, než jsem hvězdářský salonek opustil a v doprovodu sekretáře zamířil ven z paláce. Musel jsem se vrátit domů, spravit Falraena o našem odjezdu, aby vše přichystal, protože mě čekalo ještě jednání s Radou. Chlapec musel pryč. Nedůvěřoval jsem příliš Radě, znal jsem jejich zvědavost a šťourání do všeho možného.

S těžkou hlavou jsem spěchal nočním městem ke svému domu a přehrával si stále králova slova.

Domů jsem dorazil se zamračenou tváří a zamířil hned k Falraenovo pokoji, jistě už takhle pozdě spal, nebo se chystal do říše snů a já ho svým klepáním musel probudit.

Nic jsem příliš nevysvětloval, donutil jsem ho, aby probudil i svou sestru, abych své rozkazy nemusel pronášet dvakrát, každému zvlášť.

Osvětlil jsem jim, že musí sbalit ty nejdůležitější věci a že ještě nad ránem oba dva i s lidským chlapcem odcestují kočárem na náš lovecký zámeček, který ležel na kraji lesa. Akrusti, místo tolik spojené s mým mládím. Měl jsem to tam nesmírně rád, ale posledních pár desetiletí jsem tam skoro nepobýval a zdržoval se jen v hlavním městě. Král mi poskytl šanci, chlapce uchránit nebezpečí hlavního města a za to jsem byl vděčný.

Když jsem oba své sloužící spravil s nastalými změnami, oba vypadali poměrně překvapeně.

„Připojím se k vám, jak nejrychleji to bude možné. Začněte s přípravami.“

Nechal jsem je oba pracovat a zamířil nahoru, probudit můj Dar.

Zaklepal jsem na jeho pokoj dost hlasitě, ale nečekal jsem na vyzvání a vešel dovnitř. Jistě se zrovna moc nevyspal, ale jinak to nešlo. Přešel jsem až k jeho posteli a přisedl si na její okraj, než jsem natáhl ruku a odhrnul mu vlasy z čela.

„Je čas vstávat.“

Falraen s Dismerií

Když pán Faileon odešel, sluha se za ním ještě chvíli díval, než došel říct sestře, že pán musel odejít ke králi a aby připravila večeři k ohřátí později a šla si lehnout, že on sám počká, až se pán vrátí a když tak ho obslouží sám.

Dismerii se to sice příliš nepozdávalo, stále nedostala žádné další odpovědi od bratra, ale splnila svou povinnost a ještě zažertovala, aby jí v kuchyni neudělal nepořádek.

Malý nevinný žert, který ovšem podivnou tíhu ze vzduchu vyhnat nedokázal.

Pak Falraen už jen vyčkával na návrat svého pána a kdyby se náhodou neukázal, chystal i ostatní věci. Kočár, koně, nějaké oblečení pro lidského chlapce, jídlo, dopis s instrukcemi tamnímu služebnictvu, které to tam udržuje, že si pán přeje, aby se o hosta postarali…

Dále už čekal u sebe, než se pán vrátil, a když přišel, přiměl jej nejen vzbudit sestru, ale následně udělil i další instrukce.

„Opravdu nemá, alespoň jeden z nás počkat zde s vámi?“ ptali se ho, co jídlo, co balení pánových věcí, a kdo se postará o dům, když oba sloužící pojedou na lovecký zámeček s ním?

Ale pán byl neústupný…

Pustili se tedy do práce.

Cassius

Spal jsem tvrdě a tak o ničem nevěděl. Neměl jsem ani žádný sen, nebo něco takového. Tiše jsem oddechoval a ležel přikrytý lehkou, přesto teplou dekou.

Když jsem ucítil dotek na čele, ze spánku jsem se pousmál. Byl to příjemný a teplý dotek. Dokonce i mírný, pevný hlas se zvláštním přízvukem a vůně mého elfího pána.

Zachvěl jsem se a pomalu otevřel oči.

Seděl tam. Na kraji postele, kterou mi zapůjčil. Díval se na mě. Je to sen?

„Už je ráno?“ nevím proč jsem se zeptal, kdy naposledy mě někdo budil? Navíc takovým způsobem? Bylo ráno, kdy jsem si přál přesně takové pohlazení, ale tehdy tam nebyl. Tak proč teď? Stalo se něco? Starostlivě jsem ho chytil za jeho dlaň a jemně pohladil prstem po hřbetu ruky stále ještě rozespalý, avšak s již probuzeným hlasitým srdcem, které se mohlo zbláznit.

„Ne, ještě ráno není, slunce vyjde až za pár hodin. Dobře mě poslouchej. Vstaneš a oblékneš se. Pak sejdeš dolů a připojíš se k Falraenovi. Poslechneš ho na slovo. Musím tě dostat z hlavního města.“

Jeho pohlazení i pohled, vše to bylo tak příjemné, že jsem toužil se sehnout a políbit jeho rty. Ale nemohl jsem se teď nechat opět svést. Musel jsem udržet svůj bystrý rozum, čekalo mě ještě jednání Rady a to jsem musel zvládnout.

„Odjedeš na můj lovecký zámeček blízko lesů. Tam nebudeš na očích. Byl to rozkaz samotného krále. Tak vstaň.“

Trochu jsem se posunul na posteli a nakonec se i zvedl, než jsem sevřel jeho zápěstí.

„Na nic víc se neptej. Budeš tam v bezpečí.“

Nevysvětloval jsem mu víc, jen mu na postel položil jeho slamák. Musel jsem jednat rychle. Bylo možné, že nějaký člen Rady začne příliš čmuchat kolem mého domu a to by nebylo dobré.

Za několik hodin? Pryč z města? Je to tak vážné?

Posadil jsem se. Tělo bylo stále ještě namožené a unavené, ale ta lázeň přeci jen vykonala své a já se sice cítil malátný, přesto jsem se probouzel rychleji, než se dalo čekat.

Rozkaz krále elfů… Proč?

Neprotestoval jsem ale. Jen jak jsem teď seděl, zdál se být zase tak blízko… A já měl strach. Ne, o sebe, ale o něho. Co když kvůli mně přijde o život? Nikdy bych si něco takového neodpustil…

Už-už jsem otevíral ústa, abych se zeptal co se děje, ale on mi otázky zakázal. Vstal, zapůjčil oblečení připravené na další den, a já se podíval na slamák, který mi položil na postel. Píchlo mě u srdce. Nikdy se mu nelíbil, ale teď mi jej sám dával.

Posadil jsem se, vysoukal zpod deky, přetáhl noční košili přes hlavu a začal se soukat do elfkého oblečení, které mi zdejší sluha půjčil. Chvíli jsem zápasil s vázáním, protože bylo mnohem složitější, ale o pomoc jsem nežádal. Cítil jsem z elfského vyslance napětí a měl strach.

Nakonec jsem posadil klobouk na rozcuchané vlasy a přišel blíž k němu.

„Budete v pořádku?“ Prostě jsem se musel zeptat. „Přijedete tam?“ Alespoň tohle jsem potřeboval vědět. Pomyšlení, že mě teď třeba zase jen posílá od sebe, jsem věřit nechtěl, ale ta bodavá nepříjemná myšlenka ve mně nebezpečně rejdila.

Prosím…

Upravil jsem mu vázání, aby se mu to po cestě případně nerozvázalo a přetáhl mu přes ramena ještě teplý pléd, noci zde bývaly chladné a u lesů také nebylo nejtepleji. Pak jsem jeho klobouk odhrnul prsty a místo odpovědi jsem mu rychle vnutil krátký polibek. Toužil jsem po tom a nemohl odolat jeho starostlivým slovům. Pak jsem chlapce pohladil dlaní po tváři.

„Budu v pořádku, neměj strach. Teď už běž dolů. Udělám vše pro to, abych přijel.“

Samozřejmě jsem věděl, že přijedu, ale kdy to jsem netušil. Záleželo na Radě.

Odstoupil jsem od něj a zase mu klobouk víc narazil.

„Poslouchej Falraena a neodmlouvej mu. Snaž se pomáhat, pokud ti to nakáže.“

Zamířil jsem hned poté ke dveřím. Nebyl jsem zvyklý na nějaké loučení, ani jsem to neuměl. Otevřel jsem mu dveře a kývl na něj. Byl čas jít.

Neusmál se, ale jeho hbité prsty mi upravily šat. Nechci pryč…

Nikde se mne nedotkl, ani když mi nasazoval plášť. Jestli už musím, pojeďte se mnou… Věděl jsem, že nemám právo to žádat, ale pokud jsem si něco přál, bylo to právě tohle.

Přizvedl mi klobouk. Pane Failenone… V jeho tváři byl znát odstup, ale oči se mu leskly jako mé.

Vyschlo mi v ústech. Chtěl jsem ho obejmout, silně stisknout v náručí, říct mu alespoň tak, že nechci odejít, když už jsem nenacházel slova.

Ale on se sehnul a políbil mě. Krátké splynutí rtů, které jsem mu opětoval se vším všudy. Myslel jsem, že se mi zastaví srdce a přál si, aby se zastavil alespoň čas. Jakoby to snad šlo…

Z nějakého důvodu mne napadlo i to, že kdyby teď chtěl, raději bych se mu odevzdal, než aby mě opustil.

Mluvil ke mně vlídně. Snažil se mě upokojit. Poznal, jak moc se bojím? A ví i proč? Ale to jsem zavrhl. Nejspíš mě chce jen uklidnit, abych ho poslechl a neodmlouval…

Smutně jsem se pousmál, nechal si klobouk narazit hlouběji do čela a odpověděl: „Ano, budu…“ Tiše, chmurně, smutně…

Bolelo mě u srdce a nechtělo se mi jít.

Na tváři mi doznívalo mravenčení po jeho doteku, rty brněly po polibku, který jsem toužil prohloubit a vychutnat víc, ale nebyl toho schopen. Stál jsem jako zkoprnělý a netušil co říct nebo udělat. Říkal, že je čas jít a mě se tak zoufale nechtělo. Ne, tohle není sen…

Protože jen život umí být takhle krutý.

Vykročil jsem a následoval ho až ke kočáru, do kterého mi jeho sluha pomohl.

„Přijeďte brzy,“ řekl jsem mu ještě a díval se z okénka jeho směrem, ještě když se kočár rozjel. Prosím…

Nerozuměl jsem tomu, ale věděl, že ho nechci ztratit…