Pramen

Esquilien

Co král elfů netušil, bylo, že mágové už s pátráním po Drakovi začali. Když strážce bariéry nahlásil svým nadřízeným, čeho byl svědkem, pátrali v jeho vzpomínkách a zjistili, že skutečně říká pravdu. Tak ještě dřív než král elfů, se ONI dozvěděli o přítomnosti prastaréé bytosti a to mágy Karkanoile definitivně rozdělilo…

Ten starý řád, vždy neutrální, starající se pouze o výchovu mladých čarodějů a mágů a své vlastní zájmy, nikdy se nevměšující do záležitostí jiných států, najednou rozdělily zájmy říší lidí a elfů. Někteří chtěli jen prestiž a úctu, kterou by za polapení či zabití Draka získali. Jiní chtěli Draka coby zbraň pro lidské království, které by definitivně svrhlo elfy a umožnilo opět přístup ke Zřídlu magie. Povětšinou elfští čarodějové si uvědomovali, jaké nebezpečí Drak skýtá a chtěli ho polapit a spoutat pro bezpečí všech. A nakonec existovala skupina těch, kteří chtěli tuto bytost pro zkoumání a získání vědomí či jednotlivých magicky využitelných komponentů, jeho těla.

Proto, když tam Esquilien dorazil, město bylo tiché, jako město duchů a až když pátral v nejprestižnější ze škol magie, starý mistr mu prozradil, že se prý někde ve světě vyskytuje a byl spatřen Zlatý drak a jaké pozdvižení způsobilo, když se ta zvěst dostala sem. Všichni produktivní kouzelníci, čarodějové a mágové se vypravili do hor a světa po tom mýtickém stvoření pátrat.

Aniž by to dal najevo, polil Esquiliena studený pot. Už dlouho i v jejich řadách panovalo napětí. Lidé i elfové. Koexistovali díky magii, učení, vědění a moci. Ale vždy zde byla rivalita. Tohle mohlo misky vah vychýlit na tu či onu stranu. Která ale zvítězí? To nikdo nevěděl a ani se neodvažoval hádat.

„Kde byl spatřen?“ Šel Es raději přímo k věci.

„Ve Versutii, před několika dny. Letěl prý směrem k horám…“

To by souhlasilo. Někdo viděl Cassiovu přeměnu na panství Sarh a Faiův únos. Teď po nich půjdou všichni mágové. Budou prohledávat hory…

Musím je najít jako první!

I kdyby nic jiného tohle jim dlužil. Bylo pozdě, aby zabránil mágům, aby se tu pravdu dozvěděli. Ale nemohl připustit, aby si Fai myslel, že nedodržel dohodu. Nemohl dopustit, aby se Faileonovi cokoliv stalo…

Cassius

Měli jsme týden. Ten čas jsem se rozhodl, že musíme prožít, jako by byl naším posledním. A Faileon, jak se ukázalo, na to měl podobný názor. Pokud jsme zrovna nejedli, nevařili a nečetli něco ze zdejší knihovny (a že tam se dalo nalézt mnoho zajímavých a opravdu velmi starých svazků), tak jsme se buď škádlili, nebo rovnou milovali. Přičemž vlastně většina škádlení tím milováním skončila. Tolik něžností jsme jeden k druhému nevyplýtvali ani na Akrusti. Nedovolili jsme si tady v jeskyni promarnit jediný okamžik vzhledem k nejistotě dalších dní a venku se mezi tím vším začínal pomalu ale jistě snášet k zemi sníh…

Zjistil jsem, že je možné v jeskyni vztyčit magickou bariéru, aby dovnitř nezasahovalo vnější podnebí, takže jsem to velmi brzy udělal a nestopilo se potom ani zdaleka tolik dřeva. Fai si našel pohodlnější a vhodnější oděv a já se učil orientovat ve vzpomínkách svých dračích předků. Dokonce jsem zjistil, že díky nim umím nejen číst a psát, ale také ovládat elfštinu i několik dalších jazyků, včetně drakomluvy. Dokonce i ohledně magie jsem pomalu ale jistě dělal pokroky. I když jsem se jí samozřejmě snažil pokud možno neplýtvat.

Byla však jedna věc, která mi nedávala spát.

Magická tůň v hlavní části jeskyně.

Ve svém snu tehdy jsem viděl svoji krásnou matku, jak se nad ní sklání. Měl jsem pocit, že to něco znamená a toužil se z ní napít. Běžně jsme používali jiné zdroje než zrovna tenhle vodopád a maličké jezírko pod ním. V jeskyni voda vyvěrala i na dalších dvou místech, ale mě to táhlo právě tam.

Nebylo to jako u Faie, kdy mě k němu touha a láska přitahovala silou magnetu. Tohle byl tichý šeptavý vlezlý hlas, který se připomínal pomalu, postupně v náznacích, ale vytrvale a neustále. Netušil jsem, co se stane, až se napiji, ale měl čím dál silnější pocit, že bych to udělat měl.

Šestého dne ráno jsem se tedy rozhodl, že to zkusím. Co se mi může stát? Matka si jistě přála, abych to udělal, když se mi ukázala právě takhle. A jiné vzpomínky ohledně toho místa nedokážu otevřít…

Pohled na Faiovu spící tvář mně uklidňoval a nabádal, abych s ním zůstal v prostorné a pohodlné posteli s nebesy, kterou nám nabízela zdejší ložnice. Ale já věděl, že až se Fai probudí, zase na to volání zapomenu, pro jeho teplo, vůni a doteky, které mě nepřestávaly rozpalovat a nenechávaly klidným. Má potřeba se ho dotýkat a věnovat mu každou chviličku ze zdejšího času by opět zvítězila a já bych volání tůně odsunul do pozadí. Kdo ví, kolikrát ještě…

Ale brzy už budeme muset pryč, a kdo ví, jestli se sem ještě někdy budu smět vrátit…

Ještě vteřinku jsem se jen díval, jak klidně oddechuje a pak se od něj maličko odtáhl, abych vstal.

Faileon

I když jsem většinou postřehl jeho útěk z našeho vyhřátého lože, toho rána byl můj spánek překvapivě hluboký. Jen jsem se více zachumlal do deky a má tvář zůstala ve spánku klidná. Možná jsem měl i nějaký příjemný sen, ale po svém probuzení jsem si ho nepamatoval.

Vzbudil jsem se snad o půl hodiny později a uvědomil si, že jsem v posteli sám. Nepřikládal jsem tomu nějaký velký význam, předpokládal jsem totiž, že Cassius vstal dříve, aby nám udělal snídani, což by nebylo poprvé. Chvíli jsem ještě zůstal lenošit a nechal svou mysl plout nad otázkami, které mě trápily. A ty byly převážně o návratu domů. Neměl jsem tušení, co se zatím ve Versutii či lidském království děje, i když jsem tušil, že by situace mohla být komplikovaná a nebezpečná.

Mým úkolem však bylo po měsíci vyhoštění se vrátit zpět na svůj post velvyslance. Navrátit se zpět do hlavního města. Bál jsem se toho, ale před povinností nebylo možné utíkat.

Ty dny, strávené s Cassiem byly pro mě velmi přínosné. Sledovat ty obrovské pokroky, které učinil ve svém učení za tak krátkou dobu, moci z jeho úst slyšet svůj rodný jazyk… bylo to velmi zvláštní. Ale užíval jsem si každého okamžiku, jako by byl poslední.

Na chvíli jsem zavřel oči a uvědomil si, že necítím vůni jídla, ani neslyším rachot z kuchyně, to mě trochu udivilo. Proto jsem se nakonec rozhodl vstát a obléci se. Zamířil jsem poté hledat svého malého dráčka. V kuchyni jsem ho však nenalezl a zdálo se, že kvůli snídani opravdu nevstal.

Oblékl jsem se tiše, upravil se a vyšel z našeho hnízdečka lásky do obývací části. Oheň v krbu již vyhasl, tak jsem jej znovu rozdělal, což pro mne nyní nebylo nijak těžké. A když jiskra přeskočila a dřevo se poddalo plameni, zaopatřila jsem ohýnek, aby vydržel nějakou chvíli bez dozoru a ohlédl se ke dveřím ložnice. Faileon ještě spal.

Pousmál jsem se.

Měl jsem dojem, že se nikdy nenabažím jeho nádherně tvarované tváře připomínající mramorové sochy dávných králů. Když spal, vypadal ještě idyličtěji, než když byl vzhůru, ale to mne zase měly v moci jeho ocelové oči, které uměly být chladné a nevlídné jako kov, ale i stejně hřejivé, jako kožich mourovatých koček. Mohl jsem se do nich dívat celé hodiny a nikdy mne to neomrzelo. Nepřestával mne fascinovat ani jeho podmanivý hlas a co teprve jeho tenké sladké rty…

Nechal jsem ho spát a i když jsem si uvědomoval, že bych měl přichystat i snídani, odložil jsem to a zamířil do hlavní jeskyně, kde vodopád tiše hučel, což tvořilo jediný monotónní zvuk v celé jeskyni.

Vykročil jsem k němu a zastavil se na místě, kde jsem spatřil svou matku ve snu. Přemýšlel jsem, co je na té průzračné vodě tak důležitého. Proč se mi ukázala právě u tohoto pramene?

Cítil jsem slabé magické proudění ve vodních vlnkách a přiklekl na okraj.

Sáhl jsem do vody a ucítil jen chlad. Ledový chlad studené vody a nic víc. Díval jsem se na svou dlaň a všiml si, že pod vodou vidím svou dlaň jako dračí pařát, ale sotva jsem ji vyndal na vzduch, byla to stále obyčejná ruka.

Co to znamená? Něco jako pramen pravdy? Co by se stalo, kdybych se opravdu napil?

Zamyslel jsem se.

Lákalo mě to čím dál tím víc. Jaké další možnosti mi to může otevřít? Možná by mi to mohlo poskytnout odpovědi na otázky o naší budoucnosti. Nějaké východisko, abychom mohli zůstat spolu…

Tolik jsem se bál, že se nám krátí čas, že bych klidně riskoval život pro naději, že s ním budu smět zůstat navždy. Alespoň jsem si to myslel…

Ponořil jsem ruce pod hladinu, nabral tu chladivou tekutinu do misky z dlaní, zvedl ji ke rtům a jedním douškem je vyprázdnil.

V ten okamžik se jeskynní roznesl můj hrdelní výkřik hraničící se sluchovým vnímáním všech tvorů.

Klečel jsem na okraji jezírka, hlavu měl v záklonu a paže ochablé. V mysli se mi přitom promítaly životy předků jejich hlasy, viděl jsem jejich tváře, viděl jsem války krutosti a bolesti, trpěl s každou umírající bytostí a byl na to sám.

Zlaté slzy mi přitom kanuly z očí a stékaly po tvářích zanechávaje za s sebou palčivé cestičky nezměrného utrpení…

Ten výkřik se rozlehl po celé jeskyni, nedal se přeslechnout. V tu chvíli jsem se opravdu polekal. Hned jsem začal prohledávat místnost za místností, se strachem o Cassia. Ale nikde jsem ho nenašel. Poté mě napadlo vyběhnout k vodopádu, o kterém už se Cassius několikrát v posledních dnech zmínil. To co jsem tam ale spatřil, bylo pro mě děsivé a nepochopitelné. Nevěděl jsem, co se stalo, ale neváhal jsem a rychle k němu doběhl, abych ho mohl pevně sevřít ve svém náručí. Pokoušel jsem ho konejšit, nebo nějak probrat, ale zdálo se, že mě vůbec nevnímal.

„Cassie, no tak…“

Neslyšel jsem Faileonova slova… Necítil jsem jeho silné paže, které mne ovinuly v objetí. K mému vědomí nedoléhalo nic z jeho dechu ani tepla, natož slov.

Vůbec nic…

Byl jsem jen já ztracený mezi hlasy svých předků a obrazy minulých dob a událostí.

Nevím, čím to začalo. Byla tam koule vznášející se v temnotě. Pak divoké vlny moří, a země a rostliny a zvířata, která jsem nikdy neviděl. Hory s vrcholky v oblacích tak špičatými, že ani drak by na nich nepřistál. Byly tam obrazy lovu. Pojídání zvířat, i lidí a elfů. Elfové, žijící divoce lesích, napůl jako šelmy, kteří si o své jednou nabyté moudrosti a vážnosti mohli nechat jen zdát. Byl to krutý tvrdý divoký svět, kde se slabost neodpouštěla a trestem za ni byla smrt…

Cítil jsem ji. Její pach i chuť. To všechno. Zvířecí podstatu jich i tu svou. Ale i magii proudící žilkami světa. Viděl jsem zrození, lásku zradu bolest válku a ne jen jednu. Viděl jsem, jak se tento svět utvářel od dávných časů a až po současný ráz. Nahlédl do nejskrytějších hlubin pravdy, kterou už nešlo nalézt ani v elfských knihách. I spoutání Zřídla jsem viděl. A matku…

Poslední Zlatou dračici, která zůstala.

Všichni ostatní draci tento svět opustili. Mečem a krví, nebo to s ním vzdali a odlétli jinam, kde snad ještě mohou být zapotřebí, chtění a žádaní…

Matka zůstala. Chtěla zůstat, protože věřila, že na každém světě by měl vždy být, alespoň jeden drak. Maják v temnotě. Světlo, které bude plamenem naděje pro ty, kdo jí ztratí.

Jenže byla sama…

Neměla s kým zplodit potomka a sama tušila, že nebude žít věčně. Navíc samota, ta ji ubíjela, jako nic jiného.

Našla si člověka, kterého mohla milovat. Moudrého, hezkého, který její moudrost potřeboval a vzplanul k ní velikou láskou, hraničící s posedlostí.

Váhala dlouho, než se nechala svést a učinila kroky potřebné k tomu, aby mohla smísit svou krev s jinou.

Nebylo to jednoduché. Draci se od lidí a příliš lišili. Musela obletět téměř celý svět, aby si udělala lektvar, který změnil i část její podstaty na omezenou dobu v tu lidskou. A potřebovala krev budoucího otce a sémě, které však získat bylo ze všeho toho asi nejlehčí. I fénix se nad ní slitoval a daroval pírko i slzy. Poušť vydala své nejskrytější bohatství a samo srdce světa vydalo drahokam…

Když byl lektvar hotov, stala se se člověkem a sházela se s knížetem Alviniem dokud si nebyla jistá, že čeká malého dráčka. Pak odešla. Vzdala se svého milovaného, pro potomka, kterého chtěla darovat světu. Nechala dítě růst ve svém lůně, než se nachýlil jeho čas. Pak změnila se zpět v dračici další bolestivou magickou procedurou a snesla jediné vejce. Zárodek života…

Netušila však, že bude nalezena právě v tom okamžiku lovcem draků. Byla vyčerpaná, bez své magie, a lovec byl připraven. Bojovala jako lvice chránicí svá mláďata. Z posledních sil pak vyslala myšlenkové volání o pomoc a zraněná vyletěla do bouře i s vejcem.

Tolik se k němu upínala. Svými myšlenkami, vší láskou, kterou cítila k potomkovi, kterého kdy zjevně bude mít.

Věděla, že musí přežít. Jí už síly docházely, ale její dítě muselo žít. Pro ni, pro jeho otce, pro celý svět, který bude potřebovat jeho sílu…

Přistání nebylo hladké. Krvácela a speciální jed, jediný schopný draka zabít, jí proudil žilami. Bylo to poprvé, kdy Marcus spatřil její pravou tvář. Vzal vejce do svých dlaní a zůstal s ní do posledních chvil, kdy její tělo opustila duše. Obětovala vše, co měla, i svůj život. Pro jediné dítě. Pro budoucnost… Ale nebylo jí dáno, chránit ho víc.

Slzy mi tekly z očí. Otevřel jsem je a pohled v nich zel prázdnotou tak hlubokou, jakoby se v nich právě zastavil čas.

Neviděl jsem Faie. Necítil jeho teplo. Bouřilo ve mně mnoho pocitů, ale nad nimi byl klid. Konečný klid z poznání pravdy.

Navzdory těm slzám jsem se pousmál, zasněný, ztracený v minulosti.

Než se má víčka opět zavřela a já upadl do bezvědomí, kdy si má mysl potřebovala vše utřídit a vyrovnat se s tím, co jsem viděl.

Pro mě však byla jen tma. Tma plná hvězd…

A ty hvězdy později se spojily do Faileonova obličeje, když jsem otevřel své oči znovu a viděl jej ve svém blízkosti…

Když jsem ho u vodopádu našel, byl to děsivý pohled. Nevnímal má slova, ani mou snahu ho probrat z té letargie, do které upadl. Byť jsem se snažil sebevíc, nepomáhalo to. Jediné, co jsem zmohl, bylo odnést jeho tělo do postele a pořádně ho zabalit do kožešin, aby neprochladl. Nevěděl jsem, co se s ním děje, neměl jsem tušení, co toho dne vykonal a proto můj strach neopadával. Celé dva dny jsem hlídal jeho lože, kdyby se náhodou probudil. Nechtěl jsem, aby zůstal sám, aby se probral sám.

Když se konečně jeho víčka pohnula, vstal jsem z pohodlného křesla u postele a přisedl si k němu, aby věděl, že tam jsem s ním.

„Cassie, no tak…probuď se.“

Konečně jsem zahlédl, jak otevřel své krásné zlaté oči a rozhodně jsem si aspoň z části oddechl. Přeci jen to bylo nějaké dobré znamení.

Slyšel jsem ho. Hlas, který mne vedl po cestě z temnoty ke světlu, kterým pro mne byl jeho majitel. Fai…

Rty se mi zachvěly, ale úsměv se tomu říkat ještě nedalo.

Zvedl jsem ruku a musel vynaložit veliké úsilí, abych se alespoň letmo dotkl jeho tváře, než mi klesla zpět.

Ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím…

Mé tělo pomaličku přicházelo k vědomí, a k mé mysli přicházely vjemy z jeskyně a s nimi i uvědomění, kde jsem a co se stalo.

„Fai…“ polkl jsem a olízl si rty. V ústech jsem měl sucho a celkově se cítil stále slabý.

„Jsi v pořádku?“ Zadíval jsem se na něj pozorněji. „Jak… Jak dlouho jsem…“ byl mimo?

Jeho ruku jsem zachytit nedokázal, ale alespoň jsem jí sevřel ve své. Opravdu jsem o něj měl strach. Chvíli jsem váhal, zda mu říci pravdu, ale chtěl jsem znát odpovědi.

„Dva dny Cassie, spal jsi dva dny. Co se to u vodopádu stalo? Co jsi tam prováděl?“

Samozřejmě můj tón byl trochu vyčítavý, i když jsem to nijak zle nemyslel. Ani jsem ho nechtěl z ničeho obviňovat nebo se na něj zlobit. Chtěl jsem jen, aby věděl, jak mě vyděsil.

„Je ti už lépe?“

Neznal jsem dračí fyziologii. Cassius mohl být klidně nějak nemocný, nebo něco podobného a já to nedokázal odhalit. Nebo v tom bylo něco jiného?

Chytil mou ruku a já mu v duchu děkoval, za to krásné gesto podpory. Co bylo horší, byl čas, který jsem strávil v deliriu.

Dva dny? Naše POSLEDNÍ DVA DNY? Teď teprve jsem toho litoval, promarnil jsem tolik času, kvůli vábení vodopádu…

Zarděl jsem se a uhnul pohledem.

„Ano,“ hlesl jsem, ale styděl se. Musí se zlobit… Jistě o mě měl strach a co já teď? Bál jsem se a měl výčitky svědomí. Cosi uvnitř, o čem jsem doposud neměl, ani zdání mi ale přinášelo klid. Udělal jsem, co bylo třeba, abych poznal sám sebe, abych přijal svůj úděl a poznal, že to proč jsem na světě, je, abych chránil ty, kteří to potřebují… Já, který nedokázal ochránit ani sebe, když bylo třeba, ani toho, koho miluji…

Vrátil jsem se pohledem k němu a posadil se. Sevřel jsem ruku, kterou mne držel.

„Pamatuješ na můj sen?“ zeptal jsem se a díval se mu přímo do očí. I když to bolelo, já mu nechtěl lhát. „Viděl jsem ženu, jak se vzhlížela v jezírku pod vodopádem…“ napověděl jsem mu, který myslím. „Ta voda… Pořád jsem na ni musel myslet a měl pocit, že bych se měl napít…“

Odmlčel jsem se a sklopil oči níž, kamsi doprostřed jeho hrudi s tvářemi od nachu.

„A když jsem se napil, otevřely se mi všechny vzpomínky mých předků. Viděl… Viděl jsem elfy v dobách, kdy ještě neznali magii ani moudrost. Spatřil války a tolik podob smrti, o kterých jsem ani netušil, že existují. I lásky a milosrdenství. Vše… Vím už, i jak to bylo s mým zrozením. Jak draci odlétli a nechali tento svět o samotě. Jen matka zůstala, a připravila vše pro to, aby tu někdo zůstal po ní…“ Vysvětlil jsem mu alespoň něco a objal ho.

„Odpusť mi, že jsem promarnil náš čas… Musel – potřeboval jsem to vědět…“

„Sen? Jistě, vzpomínám si.“

Kývl jsem na jeho slova. Pamatoval jsem si, jak mi o něm říkal, bylo to rozhodně zajímavé, že dokázal nahlédnout takto do minulosti. Najednou už jsem tušil, co se nejspíš před dvěma dny stalo. Tak mě vyděsil. Přesto jsem chápal, že ho táhlo silnější vábení a nijak jsem se na něj nemohl zlobit. Nejspíš to byl jeho osud, znát minulost, všechny ty věci, o kterých mluvil. Ale spíš, než by mu to pomohlo, jsem si dovedl představit, jak se cítí přehlcený cizími vzpomínkami a všemi těmi obrazy. Na jeho malou hlavičku a křehké tělo to bylo příliš.

„Měl jsi mi o tom říct, jen lež, odpočívej.“

Můj tón nezněl nijak vyčítavě nebo nazlobeně. Zase jsem ho uložil do postele a přikryl dekou.

„Nezlobím se na tebe přeci, nemohl jsi vědět, co se stane. Není důvod se tedy omlouvat, nemyslíš?“

I když jsem mu to neřekl, měl jsem celé dva dny na přemýšlení, jak bychom se odsud mohli dostat. I když jsem se nechtěl vracet zpět do světa tam dole, měl jsem pocit, že to musím udělat. Král a Rada budou očekávat můj návrat na post vyslance. Matka jistě bude mít strach… a pokud jsem musel uvažovat o nejhorší variantě toho, co se dole ve světě elfů odehrává….

Přišli na Cassiův původ, možná nás hledají. Budou ho chtít usmrtit? Nebo spoutat jako zřídlo? Bude zkoumán po zbytek života? Jak se k tomuhle elfové postaví, jsem netušil. Ale jistě to hodně vypoví o celé naší společnosti. Nepopírám, měl jsem z toho velké obavy. Ale nemohli jsme se nejspíš schovávat věčně.

Já vím… Vím, že jsem mu to měl říct, ale netušil jsem, co to pro mě bude znamenat.

Nezlobíš se? Opravdu ne? Pohlédl jsem na něj a hledal v jeho očích odpovědi.

Získal jsem je a pousmál se. Nezlobí se… Měl jen strach. Na jeho místě… Taky bych měl…

Nechal jsem se položit i přikrýt, ale má slabost pomalu odeznívala. Nebylo to už tedy zcela nutné. Jen jsem měl trochu hlad. Ne, že bych to chtěl říct nahlas, kdo ví co tu chudák Fai jedl, když jsem mu nevařil…

„Poletíme dnes tedy, do Sil Omerionu?“ musel jsem zeptat. „Nemusíš mít obavy, jen mne to zahltilo a já si musel vše srovnat v hlavě, ale jinak jsem v pořádku,“ ujistil jsem ho.

„Teď už vím, že nemohu stále jen utíkat. Dovol mi postavit se osudu po tvém boku, prosím.“ Vzal jsem jeho ruku do obou svých dlaní a s otázkou v očích se brouzdal ocelovou krajinou těch jeho, které mně nepřestávaly vábit.

„Chci jít tam, kam ty…“

Pousmál jsem se jeho snaze mi být po boku. Nemohl jsem popřít, že mě jeho slova zvláštně zahřála u srdce i potěšila. Když jsem si to ale uvědomil, musel jsem se za to v duchu okřiknout. Protože má cesta od nynějška může být hodně nebezpečná, převážně pro něj. Neměl by mě následovat. Ty dva dny, jsem zvažoval všechny možnosti, jak ho ochránit a dospěl jsem k jedinému závěru. Nehodlal jsem mu to sice nařídit, ale chtěl jsem, aby zvážil i jiné možnosti.

„Možná… že bys měl raději zůstat zde Cassie. Nevím jak to ve Versutii nyní vypadá. A kdyby došlo k nejhoršímu…. bojím se, že bych tě nedokázal ochránit, rozumíš?“

Trápilo mě to, proto jsem chtěl, aby to věděl a pochopil. Slézat skaliska mi jistě bude trvat nejméně jeden den, tak či tak bych dorazil pozdě. Ale to jsem mohl svou výřečností případně nějak omluvit.

„Nejsi ve stavu, abys někam letěl Cassie. Nebo jsi snad načerpal novou energii k přeměně?“

Objevit se ve Versutii s drakem bylo naprosto nepředstavitelné, přesto mě ta vize fascinovala. Na majestátního draka by si přece elfové nedovolili vztáhnout ruku, nebo ano?

Jeho úsměv, byl hřejivý a naplňoval mne teplem a jistotou, kterou ale záhy narušila vážnost ve Faileonově pohledu. Co je…? Nejsi rád? pomyslel jsem si, ale v hloubi duše věděl, že tak to není. Jen nejistota věcí budoucích ho nyní sžírala stejně jako mě.

A přesně to záhy potvrdil svými slovy.

Ale to já přeci vím… Neuhýbal jsem pohledem. Už nejsem ten naivní zahradník, to přeci víš. Jsem připraven nést břímě svého života. Zastavit hrozbu války. Říct si o své právo na život… Jsem připraven i označit tě za svého! Třeba veřejně, před všemi králi a lidmi a tvou matkou a bratrem… Před kýmkoliv. Vykřičet do celého světa, že Sinis Faileon Nuevi Nis’arlan-Sarh je můj milenec!

Oplatil jsem mu jeho prvotní úsměv a tiše si povzdychl.

„Už mě nemusíš chránit, Faileone,“ přitáhl jsem si jeho dlaň blíž a vtiskl mu na její hřbet polibek.

„V mé dračí podobě, mě obyčejné zbraně nezraní a mé lidské tělo se hojí rychle. Mágové mi neublíží, protože jejich magie se pouze stane mou, pokud se s nimi potkám.“ Vysvětloval jsem trpělivě klidným rozvážným hlasem, který k mé dospělosti patřil.

„Proto jediné, jak mi mohou ublížit, je pokud by mi vzali tebe.“ Znovu jsem se posadil a pohladil ho ve vlasech.

„Pravda, nejsem úplně Drakem, proto se má magie neobnovuje jako elfům nebo Drakům a musím ji brát jinde. Ale to, co mám, by mi na přeměnu mělo stačit. Odnesu tě domů a přiměji elfy, aby nás akceptovali. A pokud stále bude hrozit válka, vysvětlím lidskému králi, jak nemoudré by bylo Versutii napadnout.“ Naklonil jsem se k němu a uloupil si krátký polibek, kdy se naše rty jen letmo dotkly.

Poslouchal jsem jeho moudrá slova a nenacházel v jeho výrazu strach, ani pochybnost. To jen já ho stále bral jako toho malého zahradníka. Když jsem si to uvědomil, připadal jsem si v tu chvíli opravdu hloupě. Mé čelo se nakrabatilo mračením, než jsem ho prudce v posteli zalehl a polibek mu opětoval mnohem více vášnivěji. Pevně jsem sevřel jeho tělo a pak se tiše rozesmál.

„Odpusť, nemyslel jsem to zle. Jen…je těžké si zvyknout, že už tě nemusím chránit. Toho nemotorného nevinného zahradníka. Máš pravdu dráčku. Jsi silné a krásné stvoření, nemohou ti nijak ublížit. Musíme ale jednat opatrně. Pokud se lidé dozví, že elfové disponují silou draka…jistě to povede nevyhnutelně k válce. Zvláště když jsi i z části člověkem. To ale vyřešíme až na místě. Nejdřív by bylo dobré… přestat se schovávat a lhát. Jen…se toho trochu bojím. Jsi jen můj, nechci aby mi tě vzali. Nedovolím to. Rozumíš?“

Naléhavě jsem se na něj zahleděl a pohladil jeho krásnou tvář. Jeho slova uklidnila všechny mé chmury, proto jsem se mohl zase usmívat. Několik pramenů mých dlouhých vlasů mu spadlo na hruď a krk a já ho jen takhle sledoval, abych si tu chvíli vryl do paměti.

„Poletíme domů Cassie.“