Bratr

Hned jak kočár odjel, zhluboka jsem se nadechl a zahleděl se na věž Rady starších. Věděl jsem, co mě čeká, to pro mne bylo důležité a musel jsem si oficiálně vyslechnout ortel i svůj trest, za mé bláznivé jednání. Na rtech jsem ale stále cítil chuť jeho rtů. Rozpalovalo mě to. Snažil jsem se to marně vyhnat z hlavy. Před vstupem do věže jsem se musel upravit a trochu uklidnit své srdce. S vážným výrazem jsem vešel dovnitř a byl hned předvolán.
Jednání nebylo ani dlouhé, vyslechl jsem si vše, co mi rada kladla na srdce, i králův trest. Vše jsem přijal bez odporu, bez výmluv nebo hněvu. Dobře jsem si byl vědom svého provinění.
Rada mě propustila a já zamířil zpět do svého domu.
Byl tak prázdný a tichý, až mě to překvapovalo. Musel jsem ještě vyřídit několik pověření a papírů. Svěřit své pravomoci dalšímu vyslanci, postarat se o zabezpečení domu. Celý měsíc… byla to dlouhá doba. Ale poskytne mi to alespoň čas na to, věnovat se svému zkoumání, co se Cassia týkalo.

Sbalil jsem potřebné knihy a svitky, spolu s mým ošacením a dalšími věcmi. Většinou tohle pro mne dělal Falraen, takže jsem chvíli tápal, abych nic nezapomněl. Až teprve poté jsem mohl zamířit do stáje a osedla jsem i koně. Netušil jsem, jak dlouho se zde zdržím. Zatím jsem měl dvě hodiny zpoždění. Cesta na Akrusti zabere kočáru jistě celý den. Se svým zpožděním jsem tušil, že můj příjezd bude nejspíš až druhého rána. Ale jet přes nos mi nevadilo, i když jsem nespal. Únava si vybírala své a já chvíli zauvažoval, že vyrazím až později, nakonec jsem to ale zamítl. Své věci jsem uložil do vaků přehozených přes sedlo a vyrazil na cestu.

V kočáře se mnou ještě seděla jedna žena. Zadíval jsem se na ni a pak si uvědomil, že bych si měl sundat klobouk, tak jsem tak učinil.
Pozorovala mě.
„Dobrý… Dobrý večer… Vlastně noc.“ Zkusil jsem alespoň popřát. Co to vyvádím… co když třeba neumí lidskou řeč…
Pousmála se.
„Ty jsi ten chlapec? Host našeho pána?“ zeptala se medovým hlasem. Jemným, příjemným, ale i tajemným.
„A-ano,“ přitakal jsem nervózně. Slyšela, jak jsem se s ním loučil? Byla to hloupá otázka, věděl jsem, že ano. Seděla ve voze ještě dřív než já.
„Jak se jmenuješ?“ ptala se trpělivě.
„Cassius,“ uhnul jsem pohledem a zadíval se raději ven. Nepřipadal jsem si jistý v konverzaci s ní. Elfové mi začínali připadat všichni nevyzpytatelní.
„Prý tě náš pán dostal darem,“ pokračovala dívka ve svých otázkách, jakoby se rozhodla využít příležitosti a získat odpovědi, které jí jinak nikdo nechtěl dát…
„Ano.“ Bylo to tak, nelhal jsem jí. Ale nikdy jsem nechtěl, aby měl kvůli mně problémy…
„Nebuď smutný, on není zlý pán. V našich krajích neexistuje nevolnictví, jsi teď vlastně svobodný. Náš pán ti jistě za tvou práci bude platit stejně dobře, jako komukoliv jinému.“ Byla milá. Věděl jsem, že se mě pokouší uklidnit, ale tohle nebylo to, co jsem chtěl. Nemusí mi platit. Nechci, aby platil…, zabolelo mě velmi hluboko.
„Stalo se něco?“ zeptala se, jakoby vycítila ještě horší stav mé nálady. Co bych jí na to měl říct? Že je její pán v nebezpečí, kvůli mně? Že se o něho bojím? Že na něj pořád myslím, i když vím, že je to marné?
„Asi ano, když nás posílá pryč,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně.
Jemně se usmála. To místo pokrčení ramen, ale já nevěděl, co ten úsměv znamená. Tiše si vydechla.
„Jsi obklopen tajemstvím, zdá se.“ Pronesla do ticha a mně se ulevilo, když jsem na sobě přestal cítit její zvědavý pohled.
Tajemstvím…
„A je to dobře?“ prolomil jsem nastalé ticho. Jen úkosem jsem se po ní podíval a viděl, jak se jí rty zvlnily v drobném úsměvu. Nemělo to být nezdvořilé, jen jsem na ní nechtěl zírat.
„Pána Faileona evidentně hodně zajímáš, človíčku.“
„Ale je kvůli mně v ohrožení…“ Klesla mi ramena. Ani nevím, proč jsem jí to říkal. Asi proto, že jsem se cítil tak osamělý a potřeboval si s někým promluvit. Neměl jsem s kým tak jsem všechno držel v sobě, ale tahle dívka / žena mi věnovala svůj čas. Zřejmě jsem už potřeboval někoho, kdo by si vyslechl mé pocity, obavy a myšlenky, i když je neumím řádně formulovat.
„Máš o něho starost?“ zeptala se. Mé srdce se najednou prudce rozbušilo a já musel polknout nenadálý knedlík v krku.
„Já…“ polkl jsem. „Já…“
Zasmála se. Zamrkal jsem a nechápavě se po ní ohlédl.
„To je poprvé, co vidím někoho tak rozpačitého,“ pobaveně ale konejšivě mi pohladila po tváři. Bylo to příjemné, ale úplně jiné než od něho. Přesto jsem ucukl.
„Neboj se. Nechci ti ublížit. Vidím, že tvé srdce už patří někomu jinému.“ Stáhla ruku, ale mé oči se rozšířily.
Mé srdce? Patří někomu… To jako JEMU? To ne… To nechci, to určitě ne, to…!
Do očí se mi vedral chlad, ale nedokázal jsem říct, třeba něco jako, že se mýlí. Nevím proč. Něco mi bránilo. Ale nemohl jsem to ani potvrdit, snad jen…
„To nevím,“ znělo to však mnohem méně odměřeně, než jsem chtěl.
Stále se usmívala.
„Dismeria.“
Cože? „Prosím?“
„Mé jméno. Dismeria.“ Představila se mi znovu a já se zasmál, že jsem nepochopil hned.
„Omlouvám se.“
„To je v pořádku,“ řekla vlídně, „asi teď už neusneš, ale cesta je dlouhá. Zkus odpočívat, mládenče.“
Ticho, které nastalo, jsem příliš nechápal. Ani husté, ani tíživé, ani to ticho typické pro harmonické zahrady. Klapot kol, a koňských kopyt přehlušoval ostatní zvuky přírody, které bych jinak mohl slyšet.
Když se rozednilo, zdaleka ještě neměl být konec naší cesty.
Dismeria vybalila něco k snědku, podala balíček na kozlík Falraenovi a také dvěma jezdcům, které poslal pán Faileon s námi. Dala i mě. Bylo to moc dobré a já si až v té chvíli uvědomil, že mám hlad.
„Ty máš ale hlad,“ usmívala se a já na to jen pokrčil rameny.
Měl jsem hlad, byla to pravda. Někdy jsem mohl jíst málo, kolikrát ani nebyla chuť a byly dny, kdy jsem nesnědl nic a necítil se slabý, ale pak zase přišlo období, kdy jsem jedl za tři, jak se kdysi smával otec.
To samé pak bylo v poledne, a když jsme konečně navečer zastavili, myslel jsem, že už mi od toho sezení zcepeněly nohy.

Kočár zastavil u loveckého zámečku. Pro mě to byl prostě a jednoduše skvost zasazený do lesa, obrostlý břečťanem tak hustě, že nebyl vidět kámen, z něhož byl postaven. Při pohledu z dálky nemohl být vůbec vidět a nebyl ani o tolik větší, než Faileonův dům ve městě.
Stráže seskočili z koní, Falreaen nám otevřel a když jsme vystoupili, kývl na mě hlavou.
„Pomůžeš mi se zavazadly?“ zeptal se a já hned přikývl. Být užitečný, ano to mi pomůže…, prolétlo mi hlavou a já vzal do rukou, co mi naložil. Měl jsem relativně velkou sílu, když na to přišlo a byl za to nyní rád. Navíc jsem potřeboval protáhnout svaly.
Zafoukal vítr a já se zastavil v půlce kroku. Podzim bude brzy…, uvědomil jsem si a polkl. Podzim ještě jde, ale když v zimě jde příroda spát pod sníh, necítím se úplně dobře. Není to tak, že by mi zima vadila, mám z ní zlý pocit. Smutný a osamělý…
„Jsi v pořádku?“ zavolal na mě Falraen ode dveří.
„A-ano,“ odpověděl jsem mu a vykročil za ním. Ty dvoukřídlé dveře, které otevřel, nás vpustily do haly. Nebyla tak okázala jako v domě, odkud jsme přijeli. Ale za to plná nejrůznějších trofejí…
„Odneseme věci a ubytujeme se,“ oznámil mi Faileonův sluha. Přikývl jsem a neodmlouval, jak mi kladl elf na srdce.
Falraen postavil zavazadla, která nesl, a jeho sestra se zastavila vedle něho. Až nyní jsem si uvědomil, že jsou si vlastně podobní.
Zazvonil tam někde na zajímavý zvoneček a z bočních dveří právě vyšel jiný sluha. Nebyl nijak zvlášť zdobeně oblečen, dokonce i Falraen měl na sobě lepší šat, ale ono se to v elfských poměrech všechno špatně poznává.
„Vítejte,“ pozdravil nás a přelétl všechny přítomné pohledem.
„Pán Faileon…“
„Dorazí později,“ odvětil bez okolků Falraen.
Muži se evidentně ulevilo.
„Ach, to je dobře. Mladý se brzy vrátí z lovu.“
„Mladý pán?“ ptal se Falraen. Tatáž otázka prolétla hlavou i mě.
„Pán Giltanas.“
„Kdo je pán Giltanas?“ zeptal jsem se asi trochu hloupě a nechtěně tak na sebe strhnul pozornost. Měl jsem sice klobouk, ale teď už jsem byl zase pod střechou a slušelo se abych ho sundal a představil se a když jsem to udělal, zatajil se lehce dech úplně všem v hale.
„O-omlouvám se… Jmenuji se Cassius, nový sluha pána Faileona…“ představil jsem se. Nebo to alespoň zkusil.
„Kdo je pá Giltanas?“ zeptal jsem se znovu. Z nějakého důvodu se mi zježily lasy na zátylku.

Giltanas

Celé odpoledne byl na vyjížďce, lovil koroptve a sem tam zajíce. A povedlo se mu vrátit s dobrým úlovkem. Vrátil se k večeru zpět k zámečku a těšil se, jak dnes provětrá bratrovy sklípky vína, když si povšiml podkoního, jak zavádí kočárové koně do stáje a brzy zahlédl i Faileonův kočár. Pozvedl obočí, že by se ten mizera tady ukázal? To bylo nečekané. Jeho vznešená velvyslanecká zadnice by se přece netáhla takovou dálku. Co ho tak mohlo sem vyhnat?
Odpočinek? Ten mu hned zatrhne svou…“příjemnou“ společností.
Vzpomínání na staré časy? Hned mu zhořknou.
O to už se hodlal velmi rád postarat. Seskočil u stájí a křikl na podkoního, aby odstrojil jeho koně. Svůj úlovek si přehodil přes rameno a zamířil do domu. Bylo mu jedno, jak vypadá, jak zapáchá od mrtvé zvěřiny, naopak o to více toužil bratra přivítat a obejmout ho, aby ho zahradil, případně umazal ten jeho dokonalý majestát.

Už od dětství se neměli zrovna v lásce. Dalo by se říct že Giltanas svého bratra přímo nenáviděl. Byl až druhorozený a bylo mu teprve 170 let. Neustále slýchával výtky, proč není jako jeho dokonalý bratr, proč nezískává úspěchy v politice, proč není více sečtělý, proč se nesnaží stát se ani dobrým bojovníkem. Nebyl rodině příliš dobrý. A jeho pohár trpělivosti před pár dny přetekl, když mu matka domluvila svatbu s o deset let starší vznešenou šlechtičnou. Odmítl to a na společné večeři zesměšnil svou rodinu i svou rádoby snoubenku a její rod. Schválně je urazil, přišel na večeři opilý a jednal jako hrubián. Matka ho za to chtěla potrestat vykázáním do armády, ale on sám si sbalil věci a prostě odjel. Vyhledal tento lovecký zámeček, protože věděl, že sem nikdo z rodiny pravidelně nejezdí a bude tu mít klid. Bylo to daleko od hlavního města a ještě dál od sídelního města jejich rodu. Perfektní místo.

Vešel do domu a rozhlédl se. Nikdy nebyl na zdvořilá gesta, proto si přiložil prsty ke rtům a hlasitě hvízdnul.
„No ták, kde se schováváš? Ukaž se Fai, ukaž ten svůj velvyslanecký majestát. Bráška je doma.“
Rozesmál se tomu hlasitě, vůbec se netišil, jako kdyby mu celý zámeček patřil. V jeho hlase však byla patrná zloba, až ledová nenávist, ke svému bratrovi.
Ve studánkově modrých očích se mu zaleskly ohýnky. Konečně nějaká zábava na tomto opuštěném místě. Bude moci rýt do bratra. Už ho neviděl snad pět, nebo deset let? Nebylo to podstatné. Když se stal velvyslancem, už se domů skoro nevracel.
„Dáme si spolu aspoň rodinou večeři. Salirme dones víno ty budižkničemu, nevidíš, že velký pán přijel?“

Dveře do haly se znovu otevřely. Ozval se hlasitý hvizd odrážející se ozvěnou od stěn a ti, co se koukali na mě, se ohlédli kamsi za má záda. Udělal jsem totéž a uviděl dalšího elfského muže. Tenhle byl ovšem docela jiný než všichni elfové, které jsem za tu krátkou chvíli v tomto království stačil poznat.
Dokázal jsem na něho jen zírat zlatýma očima usazenýma jako dva nugety pod rozcuchanými stříbrnými vlasy, které odhalil sejmutý klobouk a pootevřenými rty. Kdo tohle je? Fai? Volá Faileona? Kdo to je? A to s ním jedná takhle a ještě žije? Nechápal jsem to. Jak jsem svého nového pána znal, nestrpěl žádné výstřelky a dokázal se urazit a rozhněvat i pro méně. A že by někdo tak dokonalý nechal kohokoliv, aby s ním jednal takto?
Jeho hlasitý smích prořízl vzduch nasycený k prasknutí a hned vzápětí rozkaz pro sluhu, který nás přišel přivítat.
Ten se teď svému pánovi uklonil: „Váš bratr dorazí později, vaše milosti, poslal služebnictvo se zavazadly napřed.“ Vysvětlil to drobné nedorozumění. (Jenže mluvili elfsky a já jim stejně nerozuměl.)
Já se ale na elfa, Salirma, který se vydal k mladému pánovi převzít jeho úlovek, nedíval. Dokázal jsem hledět jen na toho hrůzu nahánějícího muže, dožadujícího se přítomnosti mého pána. Hledal jsem podobnost mezi těmi dvěma. Vlastně jakoukoliv. Faileon měl šedé oči. Krásné, vzdálené, chladné, ale uměly se lesknout hněvem i touhou, a když se zaleskly já…
Potřásl jsem lehce hlavou.
Zatímco tenhle Giltanas měl oči modré. Jasné, chladné, ale jinak, než byly Faileonovy. V těch jeho zela hluboká propast nenávisti a hořkosti. Jeho pohyby postrádaly elfskou eleganci, mluva elfskou vznešenost, i když užíval ten jazyk.

Falraen poznal hned, že je zle. Giltanaie sice příliš neznal, ale to co věděl, mu bohatě stačilo. Pochyboval, že za těch posledních pár desítek let co ho neviděl, nějak výrazněji změnil k lepšímu. Rozhodně na to tedy teď ten mládenec nevypadal. A Falraen měl mimo řečných povinností, tedy připravit pánovo ubytování ještě jinou. Mnohem důležitější. Chránit pánův nový “poklad“.
Navázal oční kontakt se sestrou, a Dismeria mě zatahala za rukáv. Přestal jsem na příchozího tak okatě zírat a ohlédl se po ní. Neznačila mi hlavou, že mám jít těmi bočními dveřmi. Tak jsem beze slova opět zvedl zavazadla a vykročil s ní.
Zatímco Falraen se pokusil strhnout veškerou Giltanaiovu pozornost na sebe: „Náš pán zde hodlá nějaký čas odpočívat, vaše milosti, nabírat síly po náročných jednáních. Smím se zeptat, jak dlouho se plánujete v těchto zdech zdržet?“ Riskoval a věděl to. Ale pokud má být někdo zbičován za neuváženou poznámku, ať jsou to raději jeho záda, než aby chlapce, kterého má chránit a který nevypadal, že by uměl krotit svou zvědavost.

Giltanas však poslouchal svého sluhu jen chvíli, jen do doby, než pochopil, že tu Faileon není. Pak se zdálo, že ztratil zájem o veškeré osazenstvo zámečku. Dokud si nevšiml toho zírajícího chlapce a jeho stříbrných vlasů. Hned se mu v očích zablesklo. Touha lovit a zvědavost, kterou oplýval, se mísila s tím, zjistit co je ten klučík, jelikož ho neznal, vlastně zač. Nebyl to elf, co tedy pohledával na Akrusti?
Patřil snad do svity jeho bratra? Mohl to být…člověk?
Jestli jeho zvědavost vzbudili jen chlapcovi vlasy a podivně zbarvené oči, to, že by mohl patřit k lidské rase Giltanase donutila oba sluhy drze obejít, jako by tam ani nebyli a vydat se hned do stejných postranních dveří.
Na Falraenovu otázku překvapivě nereagoval nijak agresivně, i když to měl rozhodně v povaze a své služebnictvo trestal prakticky za každý nepatrný prohřešek.
„Dlouho…hodně, hodně dlouho.“
Jeho podlý úšklebek přímo svítil na jeho tváři. Pokud Fai dorazí, bude mu znepříjemňovat pobyt po celou dobu. Ale zatím… si musel najít jinou zábavu.

Se smíchem se drze vecpal do oněch dveří, kde před chvílí zmizel ten podivný mladík a služebná. Tušil, že ho před ním chtěli uschovat, ale to nebylo v jejich silách. Nemohli vědět, že se na zámečku zrovna vyskytuje, jinak by sem Fai své služebnictvo neposlal předem.
Byl jako lovecký pes, jakmile ho něco zaujalo, nedal si pokoje, dokud svou oběť neuštval, nezničil, případně neublížil jinak.
Útěk neměl smysl, ani schovávání se. Pokud už se Giltanas na něco či někoho zacílil, pomáhala jen jediná věc, odvedení pozornost na zajímavější objekt.
„Copak to tu máme? Ukaž mi tenhle nový přírůstek Dismerio. Neschovávej ho.“
Jeho kožený lovecký oděv byl sice trochu zašpiněný a blonďaté vlasy stažené copánky do moderního účesu nebyly tak dlouhé, jako ty jeho bratra, ale jeho držení těla i špičaté uši jasně napovídali o tom, že je elfem. O jeho urozenosti svědčil jen fakt, že mu sluhové říkali Pane.
„Copak to je?“
Tentokrát volil už řeč lidí a drze na mladíka co přinesl kufry, ukázal prstem.
„Ať ta věc jde blíž.“

Nevšiml jsem si, že vyrazil naším směrem. Za bočními dveřmi se ukrývala kuchyně s dalšími dveřmi zřejmě do sklepa, do spíže a dál do domu…
Bylo tam teplo. Chtěl jsem se Dismerie zeptat, kdo to byl, ale zarazil nás jeho hlas.
Dívka se na mladého pána otočila a já udělal totéž. Stál jsem po jejím boku a přiznávám, že vůbec nechápal co se děje. Věděl jsem jen, že je ten Giltanas nebezpečný od prvního pohledu. Dokonce víc než Mortias. Vůbec jsem z něho neměl dobrý pocit.
„Pane, máme ještě mnoho práce,“ pokusila se naznačit, ale zbytečně.
Probodával mě pohledem. To? Alespoň už jsem mu rozuměl, ale nazývat mě věcí…? Proč to dělá?
Přiznávám, nechtělo se mi jít blíž. Ale protože mu říkali mladý pán, pochopil jsem, že i když na to nevypadá, je také šlechticem. Musel jsem tedy poslechnout a udělal dva opatrné kroky blíž k němu. Postavil jsem kufry na zem a podíval jsem se pozorněji. Měl podobné vlasy jako Faileon, jen jinak učesané a kratší. Je s ním… příbuzný? Připadalo mi to absurdní. Kolik toho o něm ještě nevím?
Uklonil jsem se mladému pánovi, hruď sevřenou obavami. V hlavě mi zlověstně bil na poplach zvon sebezáchovy.
„Nejsem věc, pane. Jsem… člověk a jmenuji se Cassius.“ představil jsem se.

Falraen Giltanaie nemohl zadržet. A i když za to nebyl zrovna rád, ulevilo se mu, když jeho drzost jen tak přešel. Už hůř se cítil, když viděl, kam míří. Vzal svá zavazadla a vykročil týmž směrem. Pozdě! Uvědomil si, když viděl, co se v kuchyňce právě odehrává.

„Ta věc mluví?“
Nebral v potaz jeho jméno, nezajímalo ho, nebylo nijak důležité. Ale když se chlapec prohlásil za člověka, hned to jeho zájem vzbudilo a také ke chlapci přikročil. Z jezdecké boty si rychlým pohybem vyndal bičík a bylo jen otázkou, zda s ním chlapce přetáhne. Protože by to nebylo nijak nečekané. Tohle prostě dělal. Rád si vybíjel zlost i na svém sluhovi. Bohužel jeho sluha už byl natolik dobrý, že nedělal skoro žádné chyby a nepodněcoval tak v Giltanaiovi zlost nebo chuť ho trestat.
Ale tentokrát se Giltanas nerozpřáhl, jen bičíkem zvedl Cassiovi drze bradu, aby na něj nemusel sahat. Bůh ví, co to stvoření mělo za nemoci.

„Člověk, hm?“
Bylo jasné a skoro patrné, jak Giltanasovi v hlavě zapalovala kolečka, aby dokázal pochopit, co dělá člověk na jejich loveckém zámečku a proč ho bratr sem poslal se služebnictvem? Vypadalo to velmi zajímavě. Že by se Fai až tolik paktoval s lidmi? Jeho rty zvlnil nebezpečný úšklebek.
„Podivný člověk. No…alespoň se tu nebudu nudit, než Fai dorazí.“
Bičíkem pustil jeho bradu a začal s ním klouzat po chlapcově hrudi a odhrnoval jeho tuniku, aby se podíval. Jako by zkoumal koně, kterého chce na trhu koupit. Líbilo se mu, co vidí. Jeho bičík dokonce doputoval chlapci až do klína, kde trochu koncem bičíku Giltanas poplácal, aby jasně upozornil, co bude náplní jeho zábavy.

Ale pokud chlapec doufal, že jen jeho tělo bude stačit, mýlil se.
Jen sloužící a rodina znali Giltanasovi podivné děsivé choutky v ubližování a krvi.
„A co dělá ta lidská věc v mém domě?“
Samozřejmě si zámeček překřtil za svůj, byl tu první. I když Akrusti patřilo Faileonovi, což také jen horko těžko mohl snášet. Otec mu ho daroval před svou smrtí. A při tom ho měl dostat on sám. K čemu byl vyslanci lovecký zámeček, když ani na lov nejezdil a žil v hlavním městě. Jen hloupé plýtvání.
Jeho bičík zůstal výhružně položený na chlapcově stehně, očekávajíc odpověď. Ve vzduchu bylo přímo cítit, že pokud se mu odpověď nebude líbit, bičík na chlapce bez rozpaků a zábran použije.

Nechápal jsem, proč mi stále říká věc, nelíbilo se mi to, ale už mi bylo jasné, že mi bude říkat, jak on chce. Červ, hejkal, věc… Mohl jsem si jen domýšlet, jaká další přízviska zde ještě dostanu. Ale ranit mě tím doopravdy nemohl.
Zato tím bičíkem jo… Tedy mě je tak něco doopravdy nebolelo, ale bičování jsem se doposud vždy vyhnul, na což to teď nevypadalo. „Nikdo…se tě takhle nemá právo dotýkat, rozuměl jsi?!“ syčel mi přímo do obličeje v pevnosti. „Jinak tě spráskám bičem.“
Giltanas přikročil ke mně. Tahle dovednost je asi vlastní všem elfům. Dostat se k někomu tak rázně a rychle. Bez rozpaků, bez zaváhání…
Zvedl mi bičíkem hlavu a já se začal znatelně chvět. Nechtěl jsem, aby poznal můj strach, ale tělo se nedalo ovládnout, i když se mnou stále vlastně nic nedělal.
Ušklíbl se. Co chcete dělat? Ptal jsem se ho očima, ale on mi sjel bičíkem po hrudi, vázání tuniky začínalo brát za své, a to mi to zavazoval pán Faileon.
Nudit? Začínal jsem na to slovo být alergický, tím bičíkem naznačoval něco, co už jsem zažil a já nechtěl být nástrojem k ukojení nudy už nikdy a pro nikoho! „Od nynějška patříš jen mě. Ať chceš nebo ne.“ I když jsem Faileona odmítal, rozhodně jsem nechtěl, aby se mě dotýkal tenhle elfský muž. A už vůbec ne z nudy! Už nikdy! Bylo to tak, že když mu to dovolím, zpráská mě Faileon. A když mu to nedovolím, zpráská mě Giltanas. Ale pokud volba zněla takto. Pak nebylo tak těžké si vybrat.
Vydržel jsem stát, i když mi tlačil na choulostivá místa. Až zakončil pouť na mém stehně. Ve vzduchu visela jeho otázka.
„Pán Faileon mě sem poslal vyčkat jeho příjezdu a pak mu sloužit.“ Odpověděl jsem popravdě a i když se mi hruď nekontrolovatelně vzdouvala pod tíhou rychlých nádechů v mých očích byla jasně patrná vzpurnost a odhodlání. Nedovolím! Vám ne!

Bičík se ani nehnul. Giltanas čekal, až mladík udělá chybu, bude drzý, ucukne, nebo bude odporovat. Ale nic z toho se nestalo a on tak neměl důvod ho bičíkem ztrestat. Na chvíli bylo skoro patrné jeho zklamání, které se mu odrazilo v očích.
„Budeš sloužit mému bratrovi?“
Zájem a překvapení Giltanas vůbec neskrýval, tohle bylo stále zajímavější. Člověk co bude sloužit elfovi.
„Jak zábavné.“
Tyto slova protáhl a bičíkem chlapci jen slabě poplácal po stehně. Nijak se nerozpakoval mladíka škádlit, i když skoro všichni sloužící byli kolem a sledovali ho. Jako kdyby vycítil, že se chlapce snaží bránit. A pokud něco Falraen a jeho sestra chtějí chránit, bude to důležité pro Faileona. A tudíž něco, co chce zničit.
„A jaký že druh služby tu budeš vykonávat, člověku?“
Nepřepokládal bratrovi podivné sexuální choutky. To by do Faileona nikdy neřekl. A ví bůh, že kdyby věděl o takovémto intimním spojení svého bratra a lidského chlapce, pro Cassia by to nedopadlo nejlépe.
Giltanas vždy toužil ničit to, co bratr měl. Rád mu dělal ostudu, rád sváděl jeho partnery nebo partnerky, rád mu dělal potíže doma. A tohle vypadalo také zajímavě. Nová hračka.

Byl jako šelma čekající až jeho kořist udělá chybu. Nevím, proč mě to napadlo, asi za to mohl ten jeho kožený lovecký oblek rámující téměř přesně jeho postavu.
Bratrovi? Ti dva jsou vážně bratři? Mohli by existovat dva méně si podobní sourozenci? To je jakoby kdyby se někdo pokoušel tvrdit, že já a Mortias jsme taky bratři… Maličko mi zacukalo v koutku, ale nebylo to ani skutečné pousmání, prostě jsem byl jen příliš napjatý a neovládl se.
Zábavné? To nevím tedy… Připadalo mi to zatím lecjaké, ale zábavné ne.
Poplácání na stehno jsem dál snášel, i když mi to připadalo dost ponižující a do toho všechny ty pohledy ostatních… Chtělo se mi utéct. Zmizet a někde se schovat. Jako bych snad mohl…
Jaký druh služby…, zamyslel jsem se. Přes všechno to napětí, nervozitu a strach se má tvář stala pouze a obyčejně zamyšlenou, jako bych pátral po nějaké obzvlášť složité odpovědi. Vzpomněl jsem si, co bylo dosavadní náplní mé služby. Mytí zad, podávání věcí, na(roz)lévání vína, naše noc… A při tom jsem lehce zrudl a uhnul pohledem.
„Já vlastně… Nevím,“ přiznal jsem po pravdě. Co mě přivezl do Versutie krom příslibu toho co všechno se musím naučit, po mě ještě žádnou skutečnou službu nechtěl, když pominu škádlení v koupeli.
„Ale… jsem dobrý zahradník.“ Vrátil jsem se k němu očima, jakoby ho to snad zajímalo. „Tedy byl jsem…“

Dismeria už mohla stěží dýchat. Tohle celé sice bylo Giltanaiovi podobné, ale rozhodně to nebylo dobré pro chlapce a určitě by se to nelíbilo Faileonovi.
„Dovolíte nám pokračovat v práci, vaše milosti? Potřebujeme vše připravit na příjezd vašeho bratra…“
Falraen už za Giltanaiovými zády nestál. Kufry tam nechal, a vyběhl ven, kde si vzal jednoho z ještě neodstrojených kočárových koní, vyhoupl se skokem na jeho hřbet a vyjel na zpáteční cestu. Oni s tím nic nezmohou, Faileon si bude muset pospíšit…

Čekal na jeho chybu a nyní konečně přišla. Mladíkovo podivné chování a rozpaky, hned poté, co položil svou otázku, ho překvapili. Chvíli uvažoval proč takto reakce, než mu na mysl vytanul jen jediný důvod. Tomu, že je chlapec zahradník už nevěnoval žádnou pozornost. Obočí mu vylétlo nahoru jen při té představě, že mladík Faileonovi slouží svým tělem, což naznačovalo jeho chování. Hned vzápětí vystřelilo nahoru i to druhé, když si to Giltanas poskládal dohromady.
Slova Dismerie slyšel už jen z povzdálí, konečně jeho pomstychtivá nálada měla nějakou potravu.
„Všechno zvládneš připravit i sama. Salirme ti pomůže. Ten člověk jde se mnou.“
Pousmál se a v jeho očích hrály plamínky špatných úmyslů. Vůbec si ani při svém zkoumání člověka nevšiml, že Falraen odjel. A i kdyby ano, bylo by mu to nejspíš jedno.
Jako jedovatý had, mu vystřelila ruka a čapl Cassia za zápěstí, pak hned zatáhl. On se lidí neštítil, i když takhle zblízka ho viděl poprvé. O to zvědavější byl.
Bratrova sexuální hračka…nemohl tomu uvěřit. A navíc člověk… co by tomu řekla matka, co by tomu řekl kdokoliv? I když si tím nebyl jistý, znal způsob, jak si to ověřit. A bylo mu naprosto jedno, zda mladík chce, či ne. Skoro násilím ho odtáhl do haly ke krbu a donutil mladíka se přehnout přes opěrku jednoho křesla. Sevřel jeho vlasy do dlaně a jeho obličej namačkal do polstrování opěrky. Skoro by mu i zlomil nos.

Mladík tak před ním zůstal v hodně vyzývavé poloze. A i když byl Giltanas poměrně mladým elfem, fyzická síla mu nechyběla. Chtěl to udělat tady, schválně před sluhy, aby dosvědčili, že si toho člověka vzal, že ho poskvrnil. Chtěl toho člověka ponížit a zlomit ho. Jen proto, že mohl, jen proto, že chtěl ublížit Faileonovi.
Drze přejel mladíkovu druhou dlaní po pozadí, než mu vyhrnul tuniku až do půli zad s ošklivým úšklebkem. Druhou u rukou ho svíral za vlasy a nutil ho, být stále v předklonu přes opěrku křesla.
„Ukážeš mi, co skrýváš.“

Nezajímalo ho to. Mohl bych být klidně kominíkem, a jemu by to bylo jedno. Jeho oči se zlověstně zaleskly.
Řekl jsem něco špatně? Až nyní mi došlo, že jsem u zámečku žádnou zahradu neviděl a tudíž zde zahradničit asi nebudu moct. Když tedy pominu, že se mi poslední čas s květinami beztak nedařilo.
Polkl jsem, když promluvil k Dismerii. Nechci jít s vámi…
Chytil mě za zápěstí a trhnul se mnou. Měl sílu a já nevěděl co dělat. Kladl jsem nohu před nohu, abych neupadl. Ohlédl jsem se po Dismerii a ta jen bezradně hleděla naším směrem. Vyběhla do haly, jakoby doufala, že její přítomnost něco změní. Pohledem hledala bratra, ale zbytečně.
Přehnul mě přes opěrku křeslu a já se stačil jen nadechnout, než mi zabořil tvář do čalounění. Co to dělá? Nic jsem neprovedl. Tohle není spravedlivé… Ničím jsem ho neurazil… Nebo jsem o tom alespoň nevěděl. Jenže výbušnost se zdála jako jediná věc, kterou měl s bratrem společnou.
Ucítil jsem jeho ruku na své zadnici a svaly se mi instinktivně stáhly. Ne… Ne! Tohle nechci… Vyhrnul mi tuniku výše a chytil drsně za vlasy, takže jsem se mohl konečně nadechnout, až se mi málem zatočila hlava.
„Proč?“ musel jsem se zeptat. Nechápal jsem jeho chování. „Proč mi to děláte?“ Je to trest? Nebo jen nemá rád lidi? Řekl jsem něco tak moc špatně, že si to vyložil jako pobídku?

Giltanas

Přejel dlaní chlapci po nahých zádech a trochu zaťal nehty, aby mu udělal čtyři škrábance. Pak sjel na jeho lem kalhot. Nerozpakoval se, ani už na nic nečekal. Sevřel kalhoty jednou rukou a prudkým tahem mu je stáhnul až pod zadek, aby se pokochal tou jemnou pokožkou, kterou chtěl rozhodně zničit.
„Můžeš klidně křičet… je mi to jedno.“
Krutý smích se rozlehl po hale. Giltanas si byl jistý, že ho nikdo ze služebnictva nezastaví, riskoval by tak svou smrt. Nemohlo ho zastavit nic, aby si vzal to, co chtěl.
Hned poté mladíkovi dlaní zajel mezi půlky zadečku, aby si ho i osahal. Podepsat si toho malého člověka, to byl jeho úmysl. Proč by bratr riskoval a měl ve služebnictvu lidského sluhu? Nedávalo to smysl. A on nenáviděl, když nemohl přijít na pohnutky ostatních. Rád jich totiž využíval.
Možná když ho prohlédne i zevnitř, zjistí že tenhle klučík už v sobě dávno něco zasunutého měl a to by jen potvrdilo jeho teorii o tom, že je ten rádoby zahradník sexuální hračkou jeho bratra.
„Bratrské dělení… ukaž se mi.“

Neodpověděl mi. Nechtěl mi odpovědět. Ucítil jsem škrábance na svých zádech, bylo to nepříjemné. Nelíbilo se mi to, ale i když zaryl svými nehty hluboko, až se mi spustily čtyři čůrky krve, nebyla to žádná opravdu veliká bolest. Cítit jsem to ale cítit a zaťal zuby.
Zajel rukou k lemu kalhot a než jsem se nadál, tak mi je stáhl. Dýchal jsem zrychleně a připadal si bezmocný. Křičet? On si chce vzít mé tělo, násilím? Zhrozil jsem se při té představě. Jeho zlověstný smích se rozlehl po hale a zarýval se mi až do morku kostí a do hloubky duše.
Faileon nikdy nebyl doopravdy hrubý. Ne, v tomto. Uměl dát najevo nespokojenost, ale když došlo na milostné hrátky, byl jemný a trpělivý. Když jsem ho odmítl, to byla jediná chvíle, kdy byl hrubý. Tehdy a taky, když získal dojem, že mě mohl mít někdo jiný…
„…Dovolil bys to i Mortiovi, aby využil tvé tělo, tak jako já tu noc? Nutil tě dělat věci, které bys nechtěl? Myslíš si, že by on, nebo kdokoliv jiný s tebou hezky zacházeli, kdyby zjistili, čím jsi a jak důležitou roli bys mohl hrát ve válce? Myslíš si snad, že by se ptali, co chceš? Po čem toužíš, nebo co máš rád?…“ Jako bych znovu slyšel Faileonův hlas.
Ne… Ne…
Ucítil jsem jeho prsty mezi půlkami. Stáhnul jsem svaly, ale on si cestičku stejně našel.
„NE!“ Zahořel mi v očích oheň. Nikdy víc!
Vzepřel jsem se rukama prudce od čalounění křesla a odrazil se. Bylo to poprvé, co jsem pocítil vnitřní sílu, o které jsem zatím jen slyšel a protože jsem se teď vzepřel celou svou bytostí, tlaková vlna nekontrolované magie ho ode mě odmrštila pryč a já stál náhle na nohou s přerývaným dechem.
Vy ne!
Kůže, jindy bledá, se mi teď zlatavě zaleskla, ale já nic nevnímal. Nic kromě něho a téměř neovladatelného vzteku, vycházející odněkud z mého nitra.
Zalekl jsem dřív, než jsem po něm málem vystartoval a to bylo jeho štěstí, protože jsem měl obrovskou chuť ho zakousnout a rozsápat. Co to dělám?
Rozhlédl jsem se po ostatních. Dismeria vypadala opravdu vyděšeně, dlaň si držela před ústy, jakoby zadržovala výkřik. Giltanaiův sluha přiskočil k mladému pánovi, aby mu pomohl vstát.
Srdce mi v hrudi divoce tlouklo. V hlavě mi vřel obrovský chaos nenacházeje žádné východisko.
A pak jsem se z náhlého popudu rozběhl pryč. Musel jsem pryč. Nemohl jsem tam zůstat, určitě bych někomu strašně zle ublížil…

***

Faileon

Únava se po cestě opravdu projevila. I když jsem jel klusem, má víčka se zavírala. Můj hřebec mě neomylně nesl na správné místo, přesně věděl, kam se chystáme a jistě by mě tam i donesl, i kdybych v sedle přímo usnul. Ale po chvíli jsem mezi víčky zahlédl na cestě se něco mihnout. Chvíli jsem mhouřil oči, než jsem si byl jist, že je to jezdec. Byl ještě daleko, ale mířil z Akrusti. Jinam cesta nevedla. Kdo to mohl být? Nedovolil jsem nikomu, aby se vracel do Sil Omerionu. I kdyby zapomněli něco důležitého, nedávalo mu to smysl. Popohnal svého bělouše do trysku a brzy už rozeznal známou postavu. Falraen? Proč by mu jel naproti? O nic takového nežádal. Bylo to nesmyslné. Měl jistě hodně práce s chystáním zámečku a s vybalováním.
Zastavil kousek před dojezdem svého sluhy a propálil ho pohledem, rozhodně očekával vysvětlení. Jakmile si všiml jeho koně, i jeho neupraveného vzhledu a potu, tušil, že Falraen odjel velmi ve spěchu.

Falraen

Falraen jel tryskem. Povzbuzoval koně elfsky k nejvyššímu výkonu, jakého bylo zvíře schopné. Bylo už hluboko v noci, kdy konečně svého pána v sedle zahlédl. Měsíc i hvězdy jim byly nakloněny, i v noci se dalo vidět docela daleko. Snad není pozdě…
Viděl, že mu pán spěchá v ústrety, a když se střetli na cestě, zastavil koně ke krátkému oddechu, protože více mu nebude moci dopřát.
Jeho pán se na nic neptal. Pohled do očí jim stačil, aby bylo jasné, že je to otázka života a smrti. Nějaké vysvětlení, ale Falraen dát musel.
„Váš bratr, pane… Je na Akrusti…“ Vyhrkl jen. Byl si jistý, že nemusí popisovat víc. Ne teď. Bylo třeba jet zpátky, co nejrychleji.

Jakmile mi Falraen sdělil, že je Giltanas v zámečku, hned mi myslí proběhlo několik scénářů, než mi únava dovolila, vidět to hlavní nebezpečí. Cassius, je tam přeci Cassius. A já svého bratra znal dobře. Věděl jsem, že něčemu takovému Giltanas neodolá a bude mu chtít ublížit, nebo ho získat. Pobídl jsem tedy prudce svého koně a tím nejrychlejším tryskem se vydal hned do Akrusti. Jen přijet včas. Bál jsem se o mladého zahradníka, byl tam bez obrany, bez možnosti utéct. Věděl jsem že je Giltanas velmi silný elfem a umí si zjednat respekt svou silou.

Trvalo dvě hodiny, než jsme se i s Farlaenem dokázali dostat k sídlu. Svého bělouše jsem zastavil až těsně u hlavních dveří a rychle seskočil, než jsem se vrhnul dovnitř. To co jsem viděl, mě překvapilo.
Po Cassiovi nebylo ani stopy. V křesle u krbu seděl jen Giltanas a zdál se hodně zamyšlený. Jeho sluha kolem něj neustále poskakoval a doléval mu víno. Zahlédl jsem na stolku už z půli vypitý džbán. Nějaké klidné přivítání. Bylo mi to krajně podezřelé. Když mě bratr konečně vzal na vědomí, ostře mne propálil pohledem a vstal. Jeho výhružná póza mi byla dobře známá, ale tohle bylo…jiné, než co jsem kdy znal.
„Co jsi to sem poslal? Ta…ta věc mě chtěla zabít! Za to zaplatíš, bratře. Budeš se dívat, jak tu věc uženou psi a roztrhají na kusy. Taková věc nesmí existovat.“
Vztek z něj přímo odkapával a já jen nechápavě pozvednul obočí. Mluví snad o Cassiovi? Kde je? Co se tady stalo?
Viděl jsem v bratrových očích strach. To bylo…hodně divné. Nikdy jsem ho neviděl se bát. Vztek, nenávist, zlost, jednou dokonce i nejistota…ale strach nikdy. Toho nebyl snad Giltanas schopen. Obešel mně okázale velkým obloukem, než zavolal svého sluhu.
„Salirme, dojdi do stájí, ať lovčí nachystá psi. Půjdeme na půlnoční lov. Hlavu té bestie pověsím nad krb.“
Nachystat psi na koho? Na Cassia? Příliš jsem tomu nerozuměl, ale věděl jsem, že musím zakročit.
„I já tě rád vidím, bratře, ale opravdu netuším, co způsobilo takovou tvou zlost. Co pohledáváš na Akrusti?“

Odpovědi se mi však nedostalo. Znal jsem Giltanaie dobře, snažil jsem se ho vtáhnout do hádky, abych odvedl jeho pozornost a donutil ho zaměřit se na mne. Věděl jsem, jak strašně rád se se mnou hádá. Ale marně. Nikdy jsem neviděl Giltanaie tak rozhozeného. Když jeho sluha zamířil ke dveřím, dlaní jsem ostře bouchl do rámu dveří, abych si zjednal respekt a nedovolil pokračování toho bláznovství.
„Opusť Akrusti, Giltanai, zde není pro tebe místo.“
„To by se ti tak líbilo, co? Co se snažíš skrývat? Co tu chceš ukrýt za podivnou bytost?“ Nevyjde ti to, to si pamatuj. Za to tě zničím, definitivně. Zaplatíš za tu urážku!“

Naštěstí si Giltanas nedovolil jít proti mně přímo. Nikdy by se nesnížil k fyzické potyčce. Proto se mi ho povedlo odstrašit dostatečně svým děsivým pohledem. Zamířil tedy do svého pokoje. To mě však nijak neuklidnilo. Věděl jsem, že tohle bylo jen zahřívací kolo. Kdybych tušil, že se tu Giltanas zdržuje, nikdy bych sem Cassia neposlal. Nikdy bych se sem neuchýlil.
Zmatení však nijak neustoupilo. Nyní i já vypadal krajně nebezpečně.
„Dismerio!“
Chtěl jsem znát odpovědi a někdo mi je bude muset sdělit a to snad dobrovolně. Musel jsem vědět, co se tu stalo, když to Giltanase tak rozhodilo i to, kde je Cassius.

Dismeria

Nechtěla to vidět. Opravdu chtěla zakročit, ale mladý pán byl v ráži a zdálo se, že není nic, co by ho mohlo odradit od toho, co se chystal mladému Cassiovi provést.
Ale když už vypadalo, že ho bezostyšně znásilní, chlapec se náhle vzepjal, z hrdla se mu vydral nelidský křik a vlna magie odmrštila mladého pána zpátky, až dopadl na zadek a zastavil se zády u zdi.
I ona málem zděšeně vyjekla, ale měla dojem, že jí něco vzalo z hrdla hlas. Mohla jen sledovat jak zděšeně a přitom krvelačně se ten mladík díval, než se dal na útěk, při kterém málem vyrval bránu z pantů.
Nedívala se, jak se Giltanas zvedá na nohy, nepátrala po tom, co bude dál se Salirmem, po jednom odklidila zavazadla, protože měla dojem, že musí něco dělat. Sama připravila pokoj pro pána, pro sebe i pro bratra. Nevěděla jaký pokoj připravit pro Cassia a když tady chlapec nebyl, měla dojem, že ani nemůže.
Sedla si do kuchyně.
Bratr tu nebyl, Cassius tu nebyl, Nuelimovi s Nurilim připravila k jídlu jen něco malého a čekala. Nevnímala co se děje v hale. I Saliromovo procházení pro víno vnímala jen okrajově. Byla stále ještě v šoku. Jistě, že bylo asi lepší, když chlapec unikl svému osudu v podání Giltanaie, ale to jak se díval, jak vypadal, jakou divokou moc v sobě ukrýval…. Nemohla na to zapomenout. Pohled těch planoucích zlatých očí pod vlajícími stříbrnými vlasy jí nedopřával klidu.

A seděla tam dlouho. O nic už se nestarala. Dokonce ještě když v hale zaslechla hlasy, nedokázala se probrat z letargie, dokud nezaslechla Faileononův hlas volající její jméno.
Tehdy poprvé vstala, vyšla z kuchyňky do haly, která už zůstala prázdná a nedávnou přítomnost někoho dalšího dokazoval jen oheň v krbu a nedopitý džbán vína.
Faileon vypadal nazlobeně, bratra stále neviděla…
„Můj pane,“ vypravil ze sebe a přišla k němu blíže.
„My se snažili, opravdu. Chtěli jsme ho ochránit, ale…“ Upírala na něho své oči plné zoufalství.
„Velmi mne to mrzí,“ hlesla a pokorně sklopila hlavu v očekávání trestu.

Zahleděl jsem se varovně na Dismerii. Chápal jsem, že se asi něco událo. Chtěli ho ochránit….
„Kde je Cassius?“
Vyjel jsem na svou milou služebnou až příliš ostře, to jsem si uvědomoval. Ale nemohl jsem jinak, musel jsem vědět, co se stalo a kde je můj zahradník.
„Co se tu stalo? Mluv!“
Opravdu mě jímala hrůza, něco se tu muselo udát, vyděsilo to mého bratra a Cassia jsem nikde neviděl. Věřil jsem, že by mě přišel přivítat, po našem…rozloučení.
„Gil něco provedl tomu lidskému chlapci? Kde je? Ve svém pokoji?“

Otřásla se pod náporem hlasu svého pána.
Kde je…To je právě ta věc, co nevěděla. A Teď se bála i spekulovat, natož ho jít někam v noci sama hledat, když byl v tom stavu, v jakém byl…
Přivřela na okamžik oči, když jí vyzval k mluvení. Musela si utříbit myšlenky, vůbec netušila, jak mu o tom má vlastně říct.
„T-ten chlapec…,“ začala trhaně, „někam utekl. Někam ven.“ Doplnila, otevřela oči a zahleděla se úpěnlivě na svého pána. Věděla, že musí říct vše, než si začne myslet, že Cassius utekl svéhlavě od něho, nebo tak něco.
Ztěžka polkla.
„Mladý pán se ho pokusil… Pokusil…“ bylo to slovo, které se běžně v elfštině neužívalo. Vlastně ho elfština jako takové neznala. „Násilím přinutit ke spojení těl.“ Vydechla alespoň tak. „A Cassius ho vzteky od sebe odmrštil magií, jeho oči hořely hněvem a kůže mu zezlátla. Už-už jsem myslela, že vašeho bratra zabije, když se náhle sebral a utekl do lesa…“ Zachvěla se při té vzpomínce.
„Odpusťte, měla jsem strach ho zastavit.“ Přiznala.

A to byla chvíle, kdy se ze stájí vrátil uřícený Falraen. Přistoupil ke své chvějící se sestře a konejšivě jí vzal za ruku.

Překvapeně jsem pomrkával. Ne že bych nečekal, že se můj bratr pokusí o něco takového, ale byl jsem naprosto konsternován popisem Dismerie. Pokusil se vzít si jeho tělo? Proboha. Sevřel jsem pěst. Přemlouval jsem se, abych nevlétl do Giltanaiova pokoje a nespáchal hřích z největších. Bratrovraždu. Překročil všechny hranice, všechny meze. Jak si mohl dovolit… Vztek ze mě přímo bublal, jako kdyby mě měl zahltit.
„Nuelime,Nurilime ke mně.“
Můj hlas zněl velmi přísně, nedivil bych se, i kdyby se myši krčili ve svých dírách strachy. Musel jsem Cassia najít a to co nejrychleji. Venku byla tma a zima, nemohl tam zůstat přes noc.
„Falraene postarej se o sestru.“
Hned poté jsem rychlostí blesku vylétl ven a vyskočil na svého stále osedlaného koně. Psi by jistě byli užitečnější, v tom jsem Giltanaiovi nemohl upřít dobrý nápad. Ale bál jsem se, že štěkot psů by Cassia jen více vyděsil. Proto jsem vyrazil s předstihem. Všiml jsem si vyražené brány a dal jsem se směrem k lesům.

Naše pozemky byly rozlehlé, mohl by být prakticky kdekoliv. Poprvé v životě jsem pocítil strach, strach o někoho…jiného. Ten pocit mě celého pohlcoval a já se skoro nedokázal nadechnout. Zkoušel jsem volat jeho jméno, ale marně. Ozvěna mého hlasu se ozývala o stromy, ale odpověď nepřicházela. V mysli jsem si stále opakoval slova Dismerie. Jako kdyby mi malý červík nahlodával do hlavy myšlenku, o skutečném původu Cassia. Já jí však nechtěl slyšet, zapíral jsem jí, zavíral před ní mou mysl.
Ne…to nemohlo být možné….nemůže být…
Ty bytosti vymřeli již před stovkami let. Byly jen legendou, pohádkou pro malé elfy i dobrodružné lidské děti. Nic takového už na světě existovat nemohlo. Nemohl jsem tomu věřit.
Ale všechny indicie mě vedli k tomuto závěru. Strach knížete Alvinia, i to co jsem o chlapci věděl. Nyní už jsem plně chápal, proč se tolik bál. Pochopil jsem jeho slova, které mi zanechal v dopise.