Válka

Od posledního setkání s elfským vyslancem neuplynul v lidském království ještě ani měsíc a už se temná mračna stahovala nad celou zemí.

Král Rasoranas nepobýval na hradě nijak často (jezdil po dobytých územích, reorganizoval armádu tří království a připravoval se na možný vpád do Versutie) , ale před dvěma dny se do sídelního města vrátil, neboť očekával setkání s mladým knížetem Alviniem, který žádal o audienci již před nějakým časem. Sice netušil oč přesně má jít, ale nemohl popřít jistý zájem.

Zprávy od zvědů nehovořily o ničem podivném na druhé straně řeky a ani zprávy z města mágů nebyly nijak nepříznivé. Zdálo se, že elfové nic nechystají...

Ne, že by tomu Rasoranas věřil, ale dokud neexistoval žádný důkaz, na jeho názorech zase tak moc nezáleželo. Tedy kdyby to bylo jen na něm, prostě by sebral svou armádu a šlo by se. Jenže on potřeboval víc než jen muže a válečné stroje. Potřeboval na své straně také mágy, alespoň ty lidské. Jenže mágové se do komfliktů lidí a elfů nepletli již velmi dlouho. Stáli stranou všeho a přesvědčit je, to už opravdu chtělo, aby byli v právu, nebo alespoň tím nějak napomohli jejich zájmům. Otevření hranic by sice jejich zájmům napomohlo, ale k válce se zatím přívětivě nestavěli. Což králi tak trochu komplikovalo situaci.

Výběr pěti mudrců nechal Rasoranas na svém rádci. Ten pochopitelně vybral sebe a ještě čtyři mágy. Bylo to logické a Rasoranovi to nevadilo. Byli to lidé a jejich hlavní úkol byl stejně vyprovokovat protistranu. Což by mohli zvládnout, když jsou elfové na lidské mágy tak vysazení, po tom incidentu před dvaceti lety… Ale to už nezáleželo na něm. Ti měli totiž vyrazit až měsíc skutečně uplyne.

„Kníže Mortias Alvinius!“ ohlásil zvučně majordomus a do zlaté síně vkráčel ten hrdě se tvářící mladý šlechtic. Přišel na deset kroků před svého vládce a poklekl, jak se slušelo, až mu kadeře černých vlasů popadaly do tváře.

Král se ušklíbl. Ten mladík se mu na rozdíl od starého pána docela zamlouval. Jeho elegantní přesto rázná chůze, hrdý přesto podřízený postoj…

„Čeho žádáš?“ zeptal se přímo. Na nějaké sálodlouhé okecávání ho neužilo.

„Vaše výsosti,“ začal Mortias, „jak jistě víte, můj otec zemřel.“

V té chvíli protočil král oči a poposedl, jakoby seděl na ježkovi. Nechápal proč každý šlechtic má ve zvyku všechno tak protahovat, ale jelikož se uvolil ho přijmout, nejspíš to bude muset vydržet.

„Na našem panství žil sluha – zahradník. V den kdy můj otec zemřel, utekl. Vyslal jsem lovčího po jeho stopách, ale stopy toho jinocha končily u hraniční elfské pevnosti za Dramrisem. Vyjel jsem tam a žádal svého sluhu zpět…,“ rozvyprávěl se.

***

Jeho kůň přecválal kamenný most a Mortias, tyčící v celé své kráse v sedle urostlého bělouše zvolal: „Jsem kníže Mortias Alvinius. Žádám, aby mi vrácen sluha, který před pěti dny, vkročil do pevnosti!“

I toho rána měli stráž u brány hradní pevnosti Tárenaile Haliran a její věrný přítel Nesiril. Viděli přijíždět koně již z dáli. Kupec to rozhodně nebyl, a jel sám. Brzy Nesiril spatřil bohatě zdobené sedlo i dobře oblečeného lidského muže.

Neznal ho však.

Za to Haliran v muži poznala syna starého knížete. Už jednou ho viděla a jeho nepříjemnou tvář si zapamatovala. Ani on zde však neměl co dělat. Tak jak se slušelo, ozbrojená sešla Haliran z hradeb ven před hlavní bránu. Byla to její povinnost, zjistit, co návštěvník chce zde u pevnosti nebo v ní. Tentokrát to zjištění nebylo vůbec těžké. Muž na koni to hlásal už z dálky a velmi zřetelně, takže se i ostatní elfové na hradbách otočili, po tom nevítaném hostu.

Elfové v pevnosti byly dobře poučeni o lidských zákonech a právech, věděli, že lidé stále setrvávají u vidiny nevolnictví a museli to akceptovat. Jednou za čas se totiž stávalo, že k hradbám přišli rolníci, či sluhové a žádali pomoc a ochranu, možná i lepší život, bez svých krutých pánů. Ale elfové jim nemohli pomoci. Museli uznávat právo lidské šlechty vlastnit své poddané a vracet je zpět.

Když jezdec přijel blíže, pokynula mu zdvořile. Tady se nejednalo o žádného statkáře, ale rovnou o knížete, volila tedy přiměřenou zdvořilost a zachovávala etiketu. Helmici si však zásadně nesundávala. Znala lidský pohled na ženy válečnice.

„Žádný lidský sluha se v naší pevnosti nevyskytuje, můj pane, muselo dojít k mýlce.“

Samozřejmě že nelhala, to by jí její svědomí a kodex nedovoloval. V pevnosti se žádný člověk nenacházel, tím si byla naprosto jistá.

Až pak jí to konečně došlo. Před pěti dny…ten chlapec, který byl určen jako dar, ten chlapec, co přišel sám a odvezl si ho Sinis Faileon…

Nedala však na sobě znát toto poznání, musela vyčkat. Doufala, že se mladý kníže otočí a odjede.

Když z bran vyšel jakýsi elfský bojovník, protože, že by to mohla být žena, ho nenapadlo, zaměřil svůj pohled do “jeho“ očí a pozvedl jedno obočí.

„Není?“ odfrkl si. „To není možné. Můj lovčí jej vystopoval až k branám vašich zdí a ujistil mne, že stopy mého zahradníka se zpět přes most nevracely. Musel přejít hranice, nebo jej chráníte. Žádám o jeho okamžité vidání.“ Nepopisoval Cassia, byl si jist, že byl k nepřehlédnutí a kolika lidem asi elfové poskytují ochranu?

„Prosím uklidněte se. Jistě zde došlo k nedorozumění.“

Haliran musela jednat diplomaticky, ten muž vypadal poměrně rozčilen. Musela však mít jistotu, o jakého člověka se jedná.

„Váš sluha… byl to mladý chlapec se stříbrnými vlasy?“

Pokud by to byl on, opravdu by se jednalo o docela problematickou situaci. To ona chlapce vzala do pevnosti a nesla za to jistou zodpovědnost. Ale byl určen jako dar. Příliš nechápala tedy, proč ho mladý kníže požaduje zpět. Možná…o tom nevěděl? To by dávalo aspoň trochu smysl. Kde asi bylo konec tomuto chlapci? Haliran si ho pamatovala velmi dobře. Ty zvláštní vlasy a zlaté oči, ta síla, co z něj vyzařovala. I ona, která nevládla téměř žádnou magií, jí cítila. Sinis Faileon zamířil s chlapcem do hlavního města. Ale zda tam jsou pořád to netušila.

Nebyl přímo naštvaný. Tedy vlastně byl, ale stále ještě jednal relativně slušně. Povýšeně, byl přeci aristokrat, ale slušně. Neměl rád elfy, už proto, že otec o nich často mluvil lépe než o lidech. Ale stále ještě se držel, protože si byl vědom toho, že nesmí vyvolat žádný diplomatický konflikt. I když tohle ho značně dopalovalo.

„Ano, to byl. Stříbrné vlasy, zlaté oči, trochu nižší než vy nebo já.“ Popsal ho tedy z donucení dané situace.

„Z té otázky soudím, že zde tedy je. Jelikož odešel bez dovolení, žádám, aby mi byl vrácen, neboť je mým poddaným.“ Mluvil autoritativně a bylo znát, že nechce čekat déle než je nezbytně nutné, což opravdu nechtěl. Už teď to na něho bylo až moc dlouhé…

„Ten hoch už se v pevnosti nenachází, pane. Ale před pěti dny přicestoval s dopisem. Byl svěřen jako dar vyslanci elfů. Následujte mne, dovnitř, náš velitel vám rád celou situaci vysvětlí.“

Kývla na knížete a zamířila k bráně, která byla již otevřena. Haliran poslala pro jejich velitele, který byl o celém incidentu spraven a mohl mít více informací než prosté stráže. A tohle vypadalo na dost nemilý konflikt, který by se měl hned řešit. Všichni v pevnosti věděli, že lidé hledají jakoukoliv záminku k počátku války. A tak se tohle mohlo stát takovou záminkou.

Haliran proto zavedla knížete až k vetší budově a podržela jeho koně, jasně mu ukázala dveře, které vedly do kanceláře velitele Riulhaneho, sama uvázala koně knížete před budovou a zamířila dovnitř první, aby veliteli osvětlila situaci a vpuštění člověka do pevnosti i jeho jasné požadavky.

Velitel byl již postarší elf. Jistě mu táhlo na pět set let a jeho tvář zdobila dlouhá jizva přes jedno oko i tvář. Byl to bojovník, mnoha bitvami ošlehaný a lidi neměl zrovna příliš v lásce. Svolil však, že tuto situaci bude řešit a vyzval knížete dál. Dokonce mu nabídl židli, aby se mohl posadit.

„Hledáte prý toho chlapce, který se tu zjevil před pěti dny. Pochází snad z vašeho panství? Tento chlapec měl sebou dopis od vašeho ctěného otce. Byla to darovací listina. Váš otec chlapce daroval Sinisi Faileonovi Nuevi Nis’arlan-Sarh, který je vyslancem vyjednávajícím mír, mezi našimi dvěma zeměmi. Vyslanec si pro toho chlapce přijel osobně až z hlavního města a odvezl si ho sebou. Váš nárok na vrácení vašeho „majetku“ tedy není možné vyplnit.“

Dar? Tomu zavšivený elfskýmu, budižkničemovi?! Rozlítilo to v něm vztek, který se mu zaleskl i v očích. Jistě, že věděl o tom, že je otcovým oblíbencem, ale právě proto ho Mortias neměl rád. Ani jednoho z těch dvou.

Ale následoval vojáka až před jejich zdejší velitelství, kde sesedl a nechal se odvést ke zdejšímu veliteli. Ten ho ovšem svými slovy nijak nepotěšil a nabízená židle to taky zrovna nespravila.

„Ano, pochází z mého panství.“ Přitakal. Darovací listina? Otec se snad zbláznil! Nemůže jen tak někoho darovat elfovi, jen protože je elf a kdesi cosi!

„Ať ten hoch přinesl cokoliv, zajisté se mýlíte. Mohu vás ujistit, že není možné, aby ho můj otec daroval elfskému vyslanci. Ten hoch byl jeho oblíbený zahradník, nejlepší, jakého naše panství mělo. A jistě by ho nevěnoval muži, který ho při návštěvě našeho panství zneužil, jestli mi rozumíte.“ Ta slova odkapávala z jeho úst jako jed. Samozřejmě, že mu vůbec nešlo o Cassiovi zahradnické schopnosti a to o zneužití řekl jen proto, že se mu to zrovna hodilo, sám koneckonců neměl o nic čestnější úmysly, ale přesto. Takové jednání bylo nepřípustné!

„Pokud ten hoch přinesl jakýsi darovací list, jsem si jist, že šlo o padělek!“

Velitel se mračil čím dál více. Sice chápal zlost tohoto člověka, ale jakmile se vyjádřil nemile o Sinisovi Faileonovi, který byl velkým oblíbencem Rady starších, a jeho diplomatické jednání s lidmi bylo pověstné, trochu ho to nadzvedlo ze židličky a jeho pohled zhrubnul. Vyslechl si to lidské spílání, ale věděl, že by mu neměl odporovat, znamenalo by to problémy s lidským knížetem, případně pak i s lidským královstvím. Takže kapitán Riulhane jednal obezřetně.

„Ten dopis jsem sám viděl kníže, mohu potvrdit, že vypadal právě. Byl také podepsán vašim ctěným otcem. Nicméně nesl sebou ještě jeden dopis, prý adresovaný přímo Sinisovi Faileonovi. Abychom předešli jakýmkoliv omylům a sporům, navrhuji tedy toto. Pošlu posla do hlavního města a nechám sinise zpravit o tom, že žádáte ověření pravosti oné darovací listiny. Jsem si jist, že vám vyhoví a přijede sem do pevnosti, aby tento problém s vámi prodiskutoval. Cesta tam i zpátky bude však trvat dva dny. Tudíž vás požádám o trpělivost. Za čtyři dny se tu opět sejdeme a tuhle nemilou situaci snad jednou pro vždy vyřešíme v poklidu.“

Na poslední slovo dal jasně velitel důkaz. V elfské řeči to znamenalo, aby do toho kníže netahal jiné vrchnosti či jejich krále a vše zůstalo utajeno, jen mezi nimi. Byl si jist, že sinis Faileon jistě poslechne výzvu a přijede, aby s e s tímhle mužem dohodl. Přeci jen to on zde před pěti dny způsobil takové potíže. Kdo to kdy viděl, aby elf vlastnil člověka.

Mortias si jeho slova vyslechl. Nic pro něho neznamenalo že nějaký elfský voják viděl onu údajnou listinu. I kdyby náhodou uměl číst a znal lidské písmo a řeč, zcela jistě nemohl posoudit pravost té listiny a to bylo vlastně i to, na co sázel. Že jediný, kdo to může posoudit je on a jejich rodinný správce, který udělá a řekne, co mu Mortias přikáže. V historce o padělku tedy neexistovala jediná trhlina. Teda krom čtyřdenního čekání…

Ale to už Mortia nemohlo zastavit, ani zvyklat.

„Vzkažte tedy, Sinisi, Faileonovi, aby přivezl listinu, i mého zahradníka. Náš rodinný správce, potvrdí pravost toho dokumentu. Za čtyři dny.“ Stvrdil tedy dohodu.

Jemu samotnému nešlo o válku, neměl v úmyslu do toho zatahovat krále ani nikoho jiného, pakliže mu bude Cassius vrácen.

Kývl hlavou na souhlas a otočil se k odchodu, jakoby mu to tam snad patřilo. Odvázal svého koně, nasedl a vyjel z bran pevnosti.

Ve svém sídle pak poctivě čtyři dny čekal. Vše připravil. Správce byl spraven o jeho úloze, dostal zaplaceno něco předem, zbytek měl dostat po té, co správně provede onen úkon a čtvrtého dne navečer byli oba připraveni znovu vstoupit do pevnosti. Přejeli na svých koních Dramris a u brány se ohlásili, očekávaje “vřelé“ přijetí.

Oba muži byli hned vpuštěni za hradby pevnosti. Stráže je očekávali a tak je bez ptaní vpustili dovnitř a ukázali jim zdvořile k pracovně velitele pevnosti. Nijak s nimi nekomunikovali, mimo zdvořilého pozdravu, nepříslušelo jim to. Oběma mužům bylo dovoleno předstoupit před kapitána Riulhaneho, který je vyzval, aby se usadili. Sám se však velmi mračil. Čekal ho hodně nemilý rozhovor. Ale nehodlal lidem lézt do pozadí. Prostě jim řekne pravdu, a pokud to budou chtít dále řešit, bude muset nejspíše přijet i nějaký diplomat z hlavního města, protože on se tím dál zabývat nechtěl. Nezajímal ho nějaký lidský sluha. Navíc ani nebyl na k takovým jednáním zmocněn.

„Kníže Alvinie..“

Pozdravil i jeho správce a chvíli ještě váhal, než začal s hovorem.

„Před čtyřmi dny jsem vyslal posla do hlavního města, abych informoval sinise Faileona o tomto nemilém problému. Podle informací, který můj posel přivezl vám, ale nemohu více pomoci. Sinis Faileon byl sesazen, ze své funkce velvyslance, a nyní se nenachází v hlavním městě. On i ten hoch odjeli neznámo kam. Pokud nadále trváte na vrácení toho chlapce, budete to muset řešit nejspíše oficiální cestou.“

Přijetí proběhlo, ale nebylo ani vřelé, ani přínosné. Mortias hleděl na kapitána pevnosti lehce podmračeně. Mohl mu klidně lhát, ale měl k tomu snad důvod? Nepochyboval o tom, že elfský vyslanec skutečně Cassia obdržel. V napjaté situaci, která mezi oběma zeměmi panovala, by si žádný vojáček nevzal na odpovědnost vznik válečného konfliktu, kvůli jednomu klukovi, co jim coby zahradník v pevnosti bude jinak úplně k ničemu. Tedy pokud ho nechtěl třeba pro potěšení celé zdejší posádky či své vlastní, ale tak nějak předpokládal, že ani tak by k čemu takovému nedošlo. Ne! Stříbrovlasý zahradník musí být ve Faileonových “službách“ a pokud je pravda, že ten nyní není k nalezení… Znamenalo to dvě věci. Vydání toho chlapce nebude vůbec jednoduché a elfové konečně udělali chybu!

„Dobrá, pokud tedy není jiného zbytí!“ S tím kníže vstal a i se svým správcem opět odkráčel…

***

„Nejen, že měl sinis Faileon tu drzost zfalšovat darovací list a sluhu mi odvést, přičemž se nedostavil ani nepřevzal zodpovědnost, ale elfové otevírají a zavírají hranice, jak se jim zlíbí – pouze někomu.“ Zakončil své dlouhé vyprávění mladý Alvinius.

„Přicházím k Vám, vaše veličenstvo, s žádostí, abyste zjednal nápravu a pořádek v té věci.“

Slova knížete dozněla a Rasoranas už byl celý brunátný v obličeji. Nelíbilo se mu co se dozvěděl. Aby my sme tu měsíc vybírali 5 mudrců a ty ušatý parchanti nakonec jen tak vpustí za svý hranice jednoho sluhu?! To tak!

Král se nasupeně ohlédl po svém rádci, jehož zrak byl zastřen magií. Po celou dobu proslovu nahlížel do Mortiovy mysli a viděl v ní věci, které na jeho bledé pohublé tváři vykouzlily ohyzdný úšklebek.

Nejen, že skutečně viděl, co se odehrálo v pevnosti, přesto že kníže pochopitelně pro krále některé věci přikrášlil, ale také viděl mnohem dál. Jak to Mortia k mladému zahradníkovy táhlo už dlouho před tím, než se dozvěděl, že si ho stačil přímo před jeho zraky podmanit elfský vyslanec. Ale také věci, co se udály před jednadvaceti lety. Věci, které už si sám kníže nepamatoval, protože mu tehdy bylo pouhých pět let.

Poslední dny otce skoro neviděl. Sluhové si šeptali, že pán snad zešílel. Matka měla ve tváři jasně vepsané obavy. A on coby malý kluk chtěl jen za tatínkem. Jednou v noci se vykradl ze svého pokoje. V noční košilce se plížil chodbou jako zloděj a u dveří nakoukl klíčovou dírkou. Otec ležel na zemi před krbem a cosi co pořádně neviděl, svíral v náručí. Mortias vzal za kliku a pomalu, jen velmi opatrně, za ní zatahal až po její nejnižší hranici a pak pootevřel dveře. Bylo ticho. Otec jen lehce oddechoval, ale ta věc co držel, se pohnula. Mortias našlapoval pomalu. Srdíčko mu v hrudi bušilo jako o závod a jeho dech se znatelně krátil. Naklonil se a uviděl podivné útvary poházené okolo nich po podlaze. Netušil co to je, dokud nespatřil, jak ve vetším kusu skořápky, která vypadala jako od nějakého obřího vejce, tam leželo malé dítě, jako lidské, jen vlásky mělo stříbrné jako nejčistší příbory a oči. Ty oči čerstvě vylíhlého dítěte se na něj zlatavě zaměřily a Mortias měl pocit, že mu to stvoření vidí až do duše. Všechno špatné co kdy udělal, jak zlobil i to že tam teď byl a neměl to dovoleno… Ještě nikdy neměl takové výčitky svědomí, jako právě v té chvíli.

Utekl.

Časem zapomněl na to, co přesně viděl, ale mnoho let pak ještě trvalo, než mu dokázali vysvětlit, že lidé se skutečně nelíhnou z vajec… A když se dozvěděl, že se rodí z lůna žen, z nějakého nevysvětlitelného důvodu začal mít odpor k něžnému pohlaví. Odpor, který ale celý život úspěšně tajil…

DRAK zaznělo v mágově mysli silou beranidla, které si automaticky vylomilo vstup do celé kapacity jeho vědomí. DRAK… Jakoby to snad bylo možné, že jen den cesty na koni odsud si po jedna dvacet let, kníže Alvinius schovával tak mocné a mýtické stvoření…

Král když rádcův výraz uviděl, pochopil jedno. Tady a teď, se odpověď na své otázky nedozví, ale knížeti musí nějakou odpověď dát.

„Jediný způsob, kníže, jak zjednat pořádek v té věci, je – pokud sinis Faileon není k nalezení i se sluhou – válka. A války se nevedou kvůli zatoulaným sluhům. Ale budiž! Zvážím tvou žádost… Naoplátku si žádám tvou plnou věrnost a podporu.“ S těmi slovy pokynul rukou a kníže mohl odejít, což učinil s úlevou, i neuspokojením.

Když rádce svému vládci sdělil informaci o stvoření, které je teď pravděpodobně někde ve Versutii, měl Rasoranas jasno. Zabije dvě mouchy jednou ranou. Pošle elfskému králi jasný vzkaz a obviní Faileona z krádeže draka, a tím u ze zrady jejich království. Z těch dvou se stane lovná zvěř pro obě strany a mágové se jistě přidají. Konečně tedy… Bude válka!