Milenec

Když jsem se ráno probudil, akorát svítalo. Nějak jsem se k němu v noci dostal tak blízko, že jsem měl jednu ruku kolem jeho boku a naše nosy se téměř dotýkaly.

Usmál jsem se. Dobré ráno, pane Fai…

Nechtělo se mi vstávat. Nečinnost nebyla něco, čemu bych holdoval, ale tyhle chvíle byly tak vzácné…

Spal jsem poměrně dlouho. Únava posledních dnů si vybrala daň. Když jsem však ráno začal procitat, cítil jsem teplo Cassiova těla i jeho ruku. Pootevřel jsem oči a zahleděl se do jeho tváře. Vůbec nevím, kdy se ke mně takto přisunul, věděl jsem jen, že jsme tak blízko u sebe neusínali. Nebylo mi to nepříjemné, jen mě to překvapilo.

Trochu jsem se zavrtěl a odsunul. Podle toho, jak slunce stálo na nebi, bylo docela pozdě. Věděl jsem, jak matka nesnáší nedochvilnost a potrpí si na společných obědech. Museli jsme vstávat. Chtěl jsem původně Cassia nechat v pokoji, ale nechtěl jsem to riskovat. Přejel jsem dlaní po jeho rameni, abych ho probudil a pomalu vstal. Musel jsem se pořádně upravit a obléct. Zde jsem musel dodržovat veškerou estetiku svého vzhledu. Proto mi také oblékání trvalo déle, než obvykle.

Popohnal jsem chlapce pohledem, pomohl jsem mu s oblékáním nové, velmi zdobné róby. Upravil jsem i jeho vlasy a pak jsem se na něj zahleděl, bylo to přijatelné.

„Při společném obědě nic sám neříkej. Pokud budeš tázán, odpovídej jen co nejkratší větou a nesnaž se udržovat konverzaci či říkat, co si myslíš. Na otázky, které nebudou adresovány přímo tobě, nereaguj. Nedovol, aby se tě někdo dotýkal, ani má matka. A nijak se nedotýkej ani ty mě.“

Nevěděl jsem, zda jsem do varování zahrnul vše potřebné. Muselo to zatím stačit. Doufal jsem, že to Cassius zvládne a nebude na sebe poutat matčinu pozornost. Po chvíli jsem tedy vyrazil z mého pokoje dolů ze schodů, přímo do jídelny. Nechal jsem Cassia jít opět pár kroků za mnou, ale neustále jsem kontroloval, kde se přesně nachází a co dělá, nebo jak se tváří. Pokud nezpůsobí rozruch, jako včerejšího večera, mohla by mu matka dát pokoj.

Líbilo se mi dívat se, jak spí. Ale když jsem jen ležel, znovu se mi začaly klížit oči a já strávil zbytek času v jeho posteli v jakémsi polobdělém stavu s víčky hezky semknutými a pravidelně oddechoval.

Přál jsem si tak zůstat navždy, bylo to příjemné.

Ale všechno jednou musí skončit. Stejně jako tahle naše společná chvilka.

Cítil jsem, když se odtáhl a pak i jemný dotek na mém rameni. Otevřel jsem oči a věnoval mu úsměv.

„Dobré ráno,“ popřál jsem mu a stejně jako on se šel obléknout a upravit. Tedy oblékat jsem se teoreticky nemusel, protože jsem šel spát v oblečení, ale Fai trval na tom, abych si oblékl něco vhodnějšího. Nechal jsem si tedy trochu pomoci s úpravami a po očku sledoval jeho precizní dokonalost prezentovanou i tím nejjemnějším vláskem, který nesměl unikat z jeho dokonalého účesu.

Bylo mi hloupé, že jsem tak nesamostatným v tomto ohledu, ale to co jsem se na Akrusti naučil, bylo zde zjevně nedostatečné a potřeboval jsem své umění v oblékání ještě zdokonalit.

Přitakal jsem jeho poučení ohledně oběda. Mrzelo mě, že se ho nesmím dotýkat, ale rozuměl jsem tomu a přijal to jako nezbytnost.

„Rozumím.“ Nadechl jsem se, na okamžik zavřel oči a hledal ztracenou vyrovnanost, abych byl schopen “zavřít dveře“ a být odměřenější.

Vyrazili jsme a se zavřením dveří od pokoje jsem mohutně vydechl a vykročil s Faileonem na oběd. Vážný, nic neříkající výraz jsem si držel v obličeji a šel krok až dva za jeho zády, jak se slušelo.

Když jsme došli do jídelny, bylo tam nějak moc lidí. On celkově ten stůl byl veliký, ale tohle… Byla tam Faileonova matka. Tu jsem viděl včera. Ale také ještě jeden elf a jedna elfka, které jsem neznal. Další Faiovi příbuzní? Napadlo mě, ale popravdě od pohledu bylo jasné, že k němu nejspíše příbuzensky nepatří. Oba měli tmavé vlasy z toho ona rudohnědé a on rudočerné.

On měl navíc výraznou auru v barvě ohně, což mě trochu děsilo, ale protože jsem věděl, kde je mé místo přemohl jsem nutkání skrýt se svému milému za zády a počkal až budeme nějak vyzváni k usazení…

Esquilien

Kdyby měl svůj pobyt na panství Sarh nějak nazvat, slovo, které by použil by bylo pravděpodobně: fraška.

Odjel z města mágů poměrně narychlo, protože mu otec vzkázal, že hodlá jeho sestru zasnoubit s Giltanaiem Nis’arlan-Sarh. Což ho přinejmenším zaujalo. Po tom co se stalo před sto lety, kdy hodlal na tento rod zcela zanevřít a i jemu zakázal udržovat vztah s Faileonem, se rozhodl pro takový krok? Kromě zcela zjevného pokrytectví to bylo… Zajímavé.

Setkání s rodinou bylo chladné, příjezd sem ryze odměřený v rámci všech pravidel vysoké etikety a pak…

Giltanas a jeho ABSOLUTNÍ SELHÁNÍ.

Ne, že by mu na tom nějak záleželo, alespoň se trochu pobavil na otcův účet. Maličko mu možná bylo sestry líto, na druhé straně, když viděl, že se Giltanas za uplynulých sto let nezměnil a pokud ano tak k horšímu, mohl být vlastně rád, že to dopadlo tak jak to dopadlo.

Takovým osobním zklamáním pro něj bylo, že se zásnub neúčastnil i Faileon, ale věděl co je náplní jeho práce, i když s ním nebyl celá léta si o něm udržoval zevrubný přehled, takže se tím nenechal vyvést z míry.

A že se rozhodl zůstat?

Zásnuby byly zrušeny. Otec maximálně pohoršen, trval na okamžitém odjezdu, ale sestra se rozhodla přijmout pohostinství tohoto domu a vyčkat slíbené satisfakce za Giltanaiovo odmítnutí. A On… zůstal taky, aby na vše dohlédl.

Byl překvapen, když včera pozdě večer ucítil přítomnost svého dřívějšího milence. Jen ta magie cítěná na dálku v něm probouzela dřívější vzpomínky a touhu. Ale aby se o tom přesvědčoval ještě večer? Ne… Chtěl si počkat. Počkat na druhý den a společný oběd, který jistě nebude moci vynechat.

Pozná jeho, i původ té druhé zvláštní magie. Slabé, ale přece mu připadala velmi stará a nebezpečná.

Byl trpělivý. Celé dopoledne strávil jako obvykle ve zdejší knihovně a když přišel čas oběda, naposledy se ujistil, že je na něm vše naprosto dokonalé a sešel do jídelny. Po cestě potkal sestru, které nabídl rámě a společně vstoupili do jídelního sálu, kde už paní domu čekala a kam Faileon přišel v doprovodu… Lidského kluka?

Ale … Není to jen lidský mladý muž, ne… Ty stříbrné vlasy, zvláštní oči. Musel uznat že i elfský oděv mu zvláštním způsobem podtrhoval jisté vznešené rysy a to bylo neobvyklé. Navíc ta magie s aurou v barvě chlapcových očí ho mátla.

Přesto to prozatím odsunul na vedlejší kolej. Je mágem, jistě brzy zjistí, co to má znamenat. Ale pro tu chvíli jej Faileon zajímal více. Po tolika letech se konečně opět setkali…

Upřel své mahagonové oči na něho:

„Provázej tě světlo hvězd, Faileone, jaké to milé, nečekané překvapení setkat se znovu v těchto zdech.“ Oslovil jej.

Když jsem scházel do jídelny, nečekal jsem tolik hostí. Matku jsem u stolu předpokládal, ale mladou dívku u stolu jsem neznal. I když mi byla trochu povědomá. Pak jako kdyby mnou projel blesk a já se prudce otočil na posledního člena u stolu. Hned se mi rozšířili zorničky a své velké překvapení jsem ani neskrýval.

Za poslední století jsem se mu vyhýbal, jak to jen bylo možné. Okatě ho přehlížel a nestýkal se dokonce ani s elfy, se kterými se stýkal on. Jako kdybych ho chtěl vymazat, celou jeho existenci, všechny vzpomínky.

Nechápal jsem, co dělá na našem panství, co dělá u tohoto oběda. Naše rody se prakticky nesnášely a s ledovým klidem se přehlížely, kvůli záležitostem starým už mnoho desetiletí.

Dost prudce jsem tedy ve dveřích jídelny zastavil. Neměl jsem ale jak odejít, ani kam couvnout a věděl, že se nesmím nechat rozhodit, abych nedal Esquilienovi žádný důvod k výsměchu.

Bohužel už bylo pozdě.

Z počátku jsem mu i zapomněl odpovědět, ale nakonec jsem se přeci jen rozhoupal a přešel s chladným, až děsivým pohledem ke svému místu u stolu a pokynul Cassiovi se usadit na židli vedle mě.

„Jistě, překvapení to rozhodně je. Zda milé, si nejsem jistý. Vítám tě na našem panství, Esquiliene, co tě sem přivedlo?“

Nepodíval jsem se na něj, nešlo to. Vůbec se za ty desetiletí nezměnil a já nechtěl být v jeho přítomnosti v jedné místnosti, natož u jednoho stolu. Pokývnutím hlavou a malou lichotkou v elfštině jsem pozdravil i neznámou dívku, pak jsem se také usadil.

Cítil jsem ostrý pohled matky, jako kdyby její nesouhlas s mým chováním k Esquilienovi byl přímo hmatatelný. Jako kdyby mě s ním přímo pohlavkovala, jako malé dítě.

V tu chvíli jsem naprosto zapomněl na nebezpečí, které mohlo hrozit Cassiovi. Natolik mě přítomnost mého bývalého milence rozhodila.

Esquilien

Zprvu se zdál šokovaný. Dokonce zapomněl pokračovat v chůzi. Pak jej ignoroval, jakoby přemýšlel jak se s danou věcí. Ano, i Es cítil jistý druh křivdy z minulosti. Fai měl jistě i mnoho jiných možností jak se zachovat, než to co udělal, ale budiž. Rozhodl se tak. Byla to minulost. Zdálo se, že je navždy rozdělí. Ale opravdu to musí být právě tak? Opravdu je nemožné, aby to celé zametli pod koberec a spojili své nemalé síly?

Nakonec přece odpověděl.

Nevadilo mu, že se na něj Fai nepodíval. Jsou elfové, mají na vše dost času.

„Jistě že milé, příteli,“ pronesl a fakt, že si to lidské mládě sedá vedle jeho Faileona okatě přehlížel.

„Co mne sem přivedlo? Ach ano, dovol, abych ti představil svoji sestru, Neithé.“ Dívka Faie zdvořile pozdravila.

„Přijel jsem na její zásnubní hostinu s tvým bratrem,“ nijak se nezatěžoval s vykáním, usoudil, že na to už toho mají za sebou dost. „Bohužel okolnosti jí zdá se, nejsou zrovna nakloněny.“ Vysvětlil velmi kulantně a svého bývalého milence si zkoumavě prohlížel. Doslova ho tím pohledem propaloval. Jeho tvář, vlasy, oděv, pod kterým si představoval tělo, auru…

Cassius

Cítil jsem ve vzduchu něco podivného. Jakési napětí, mezi Faiem a tím druhým elfem, který z něho nespouštěl oči.

Nelíbil se mi. Ani on, ani to jak se Faileona dívá. Ale musel se hlídat a věděl jsem, že je asi lepší, když si mě zde nyní nikdo nevšímá. Budu se muset Faie zeptat, kdo to je,… Protože mluvili elfsky nerozuměl jsem jim.

Nakonec paní domu vydala signál služebnictvu a to začalo na stůl nosit vydatné lákavé voňavé pokrmy. Měl jsem už docela hlad, ale počkal, než začnou jíst ostatní. Nechtěl jsem nikoho pohoršovat. Věděl jsem, že bych zde správně neměl vůbec sedět…

„Ach tak… tak to je ta domnělá snoubenka… nyní už mnohé chápu.“

Nechtěl jsem se na něj dále dívat, proto jsem pozoroval spíše rozličné pokrmy, které nosili již sluhové na stůl. Výběr byl opravdu velký. Nechtěl jsem ani nijak urazit onu dívku. Věděl jsem, že má Esquilien sestru, ale když jsem jí naposledy viděl, byla ještě dítětem. Proto jsem se jí uctivě omluvil a zdvořile jí přivítal na panství. Také jsem se jí omluvil, za chování svého bratra popřál jí, příště šťastnější volbu snoubence. Bylo mi jasné, že Giltanas se prostě ženit nebude, neposlechne matku a ta ho nemá jak donutit, pokud ho nechce opravdu trvale vydědit. Ale to bylo prakticky nemožné. Způsobila by tak i sobě a celému našemu rodu ostudu.

Jen jsem nechápal, proč i po zmařeném zasnoubení tu stále zůstávali. Možná je matka pozvala, aby zde zůstali jako hosté a tak nějak se snažila jim vynahradit Giltanaiovo chování? Ano, to mohlo být dost možné.

Při tom jsem musel v sobě dusit ten sarkastický smích. Jako by se celý svět najednou spikl proti mně. Odjel jsem do Akrusti a narazil na Giltanaie, kterého jsem vidět nechtěl. Utekl jsem z Akrusti zpět domů a tady jako by na mě zase číhal Esquilien. Tiše jsem nad tím jen zavrtěl hlavou a pobídl Cassia do jídla. Koho potkám, až se vrátím do svého domu? Snad samotného krále? Nebo kata?

Neslušelo se ptát, jak dlouho se zdrží, to mi nenáleželo, pokud byli hosté. Ale i tak mne to velmi zajímalo. Hodlal jsem však udělat vše pro to, abych se vyhnul interakci se svým bývalým partnerem. Nevím, proč jsem se toho tolik bál. Ale nebyla mi jeho přítomnost příjemná. Držel jsem svůj pohled jen zabodnutý v talíři a šířil chlad kolem sebe. Veškerý můj strach, že nebudu schopen se odprostit na oko od citů ke Cassiovi a prozradím tak náš vztah byly ty tam. Díky Esquilienově přítomnosti jsem myslel jen na to, že se nechci v jídelně zdržet dlouho. Mou mysl zachvátily vzpomínky, bohužel, jedny z těch příjemnějších. Esquilien byl jediný, komu jsem dovolil vzít si mé tělo. Nikomu jinému jsem neposkytl takovou důvěru. A nikdy již neposkytnu. Chtěl jsem tyto vzpomínky vyhnat z hlavy a nepodporovat tu touhu, mého těla, kterou jsem nemohl ukojit spolu s Cassiem.

Esquilien

Nedal to na sobě znát, ale tiše se bavil, projevy Faileonovy nervozity. Jakoby se od té doby vůbec nezměnil. On se samozřejmě změnil. Stal se z něj vyslanec, dospělý muž, hlava rodu po svém zesnulém otci, druhý hned po matce. Svým sebevědomím postojem a výmluvností si vysloužil titul nejlepšího diplomata, ale zrovna teď a tady před ním seděl znovu ten dvousetletý mladý nervózní elfský aristokrat, který ho dříve tolik uchvacoval.

Celá ta zdvořilá debata u jídla ho prakticky vůbec nezajímala. Bylo to nedůležité. Objekt jeho zájmu seděl naproti němu a on hodlal využít prví příležitosti k tomu, aby si s ním promluvil…

„Plánuji dnes odpoledne vyjížďku, připojíš se?“ rukou si upravil límeček u krku a vyzývavě na něho hleděl, jakoby mu říkal, že se nemůže dočkat.

Čeho přesně? Toho by bylo víc…

Cassius

Výzvu od Faileon abych jedl, jsem poslechl.

Bylo to velmi dobré a já byl rád, že se žádná řeč nestočila přímo ke mně.

Ale nelíbila se mi atmosféra u stolu a ten rudovlasý elf čím dál tím víc. A Faileon se také choval divně.

Kdo to je? Proč se na Faie pořád tak dívá? A co to dělá? Propálil jsem mimoděk já jeho přísným pohledem. Nechte toho, jo? Nevidíte, že se mu to nelíbí?!

„Myslím, že to raději oželím.“

Ne že by mi projížďka vadila, ale nechtěl jsem s ním zůstat sám. Neměl jsem se sice čeho bát ale přes to… mezi námi bylo několik nevyjasněných věcí. A já si dobře pamatoval, jak snadno jsem dokázal Esquilien podlehnout. Uměl být velmi…svůdný a vzrušující. Ale to jsem si nyní dovolit nemohl. Tyhle časy dávno uplynuly. Už jsem nebyl dvou set letý mladíček, který se nechal zlákat. Ne, byl jsem již…jiný. A dobře si uvědomoval, že mě nesmí přítomnost mého bývalého milence nijak limitovat, ani znervózňovat, proč by také měla? Vše mezi námi už bylo přes století pryč.

Mé odmítnutí si ale má matka vyložila, jako nezdvořilost. A i když zatím jen mlčela a pozorovala tiše tu výměnu signálů a podivného chování u stolu, nyní už se rozhodla vstoupit do diskuze.

Nivillis Gelimach

„Faileon ti velmi rád bude dělat doprovod. Jistě si máte o čem povídat. Politika a podobné nudné věci…“

Samozřejmě to zrušení zasnoubení a Giltanasův útěk, to bylo obrovské ponížení. Proto se snažila z toho vytěžit, co se dalo. Esquiliena měla vždy ráda. Jako jediného ho dokonce akceptovala, jako Faileonova životního partnera. A ví bůh, že jim už v duchu chystala obřad Spojení, který se více méně podobal lidským svatbám. Bohužel osud tomu nepřál.

Navíc tím mohla vyřešit i další problémy. Kdyby dostala Faileona z domu, mohla by se více soustředit na toho chlapce a zjistit, co je zač. Hned tedy na něj upřela jasný pohled. Nebyl nijak nebezpečný, ale musela to vědět, kdo je, jaký vztah má opravdu s Faileonem, když sdílí jeden pokoj, jedno lože. I když odpověď na svou otázku už tušila, chtěla to slyšet z úst onoho chlapce. Protože to bylo opravdu překvapivé.

Když se Faileon chtěl hned ohradit, zabodla do něj přímo pohled, který nestrpěl odmlouvání. Jako kdyby ho chtěl roztrhat na kousky, pokud jejího slova neuposlechne. Překvapivě se nakrčil i jeden sloužící, který byl přítomen u stolu a stál nešťastně přímo u Faileona a doléval mu víno.

Pokud paní domu zavelela, nebylo možné neuposlechnout.

Esquilien

Odmítl ho. Jistě, že ho odmítl. Skoro to čekal. Ohrožen se ale necítil. Jak paní domu hned naznačila, Faileon pojede…

Maličko se pousmál, zdvihl sklenku s jemným kořeněným vínem a s pohledem upřeným přímo na Faie smočil ve víně své rty.

Cítila na sobě i pohled toho kluka. Skoro jakoby se ho ty zlaté oči pokoušely zabít. Ale ale, copak se ti nelíbí, co? Pomyslel si škodolibě.

„Jistě madam,“ kývl hlavou na souhla paní domus. Máme si mnoho co říct… „Bude mi ctí,“ doplnil ještě své sdělení už zase s pohledem na Faie.

Dojedli tedy, a když jim bylo dovoleno odejít, nabídl rámě své sestře.

„Tedy za hodinu?“ zeptal se ho, aby věděl na kdy má dát přichystat jejich koně.

Cassius

Ignoroval mě. Ten elf mě prostě a jednoduše ignoroval. Můj pohled, který musel být více než jasný, si on dovolil přehlížet. Já samozřejmě věděl, že on na to měl plné právo i to, že bych měl být vlastně rád, ale já cítil jen zlost. On se na pána Faileona díval podobně, jako se Fai dívával na mě. Nelíbilo se mi, když se na něho někdo cizí tak díval.

Úplně jsem kvůli tomu zapomněl jíst.

Po výměně názorů už jedli všichni mlčky a to mě trochu probudilo. Tak jako pohled paní domu.

Ještě, když jsem do jídelny vcházel, jsem byl vyrovnaný, tvářící se chladně a odměřeně, jak jsem měl nakázáno. Faileona jsem se nedotýkal ani nic podobného, ale nabít zpět toho výrazu se mi nyní nedařilo. Něco ve mně vřelo jen při pomyšlení na muže, který seděl naproti nám. A i když jsem věděl, že bych měl z té ženy míst obavy a strach, po jejím pohledu jsem se zastyděl a uhnul tím svým.

Nakonec ale oběd skončil. Já už stejně nemohl do sebe nic vpravit, jak jsem měl žaludek sevřený.

Vstali jsme, ale já nemohl odejít bez Faie. Tak jsem jen zoufale přemáhal nutkání vzít ho za ruku a odtáhnout z místnosti. Nepůjdeme už? Prosím… Pro jistotu jsem se na nikoho nedíval. Připadalo mi to teď nebezpečné, už zase na mě bylo znát úplně vše..

Zahleděl jsem se na Esquiliena s neskrývaným zamračením. Jasně jsem dával najevo, že nikam jet nechci a o to méně s ním. Ale matce jsem odporovat nemohl, dokud jsme zůstávali jejími hosty na panství. Proto jsem nakonec musel kývnout.

„Ano, za hodinu.“

Více jsem svému bývalému milenci ani jeho sestře nevěnoval pozornost. Chystal jsem se začít rovnou hádku s matkou, abych jí jasně dal najevo, že si nepřeji její vměšování do mých osobních záležitostí. Ale už jsem to nestihl. Matka s úsměvem vstala a rozloučila se s námi, jako by se vůbec nic nestalo a vše bylo v naprostém pořádku. Její stříbrná róba zmizela v chodbách panství a já zůstal s Cassiem u stolu sám. Jen jsem si nad tím povzdechl a protřel si své spánky, než jsem také vstal a kývl na Cassia, aby m ě následoval do mého pokoje. Cestou k němu jsem na něj ani nepromluvil a vyzařovala ze mě opravdu nemilá nálada. Když jsem si představil, že další chvíle budu muset trávit s mužem, kterému jsem se poslední století tak pracně vyhýbal…

Když jsme vešli do pokoje, zamířil jsem ke své skříni, abych vyndal svůj jezdecký oděv, než jsem si uvědomil, že bych měl Cassia instruovat, jak se má chovat.

„Až budu pryč, nebudeš vycházet z pokoje. Ani kdyby sem pro tebe někdo přišel nebo poslal. Vymluvíš se na nevolnost, nebo na můj přímý příkaz.“

Zahleděl jsem se na něj, nechtěl jsem, aby se k němu matka dostala, proto tyhle pokyny byly důležité. Ani jsem si neuvědomoval, že s Cassiem mluvím nějak odměřeněji než obvykle. Byl jsem rozčilený a mé myšlenky se toulaly úplně jinde.

Cassius

Fai se ještě otočil po své matce, ale už také odcházela pryč. Najednou jsme tam zůstali sami. Starostlivě jsem se na svého elfa podíval, ale on se díval chladně a odměřeně, snad maličko ustaraně a on na mě jen kývl, abych šel s ním, což jsem udělal zcela automaticky. Chtěl jsem jít vedle něho, ale ovládl se a kráčel za ním, jako směrem na jídlo. Teprve když se za námi zavřely dveře pokoje, jsem se ho rozhodl chytit za ruku, ale než jsem to stihl, on už zamířil ke skříni s ošacením.

Co? Až bude pryč? To je vše co mi řekne?

Přikročil jsem k němu.

„Kam jdeš? A kdo je ten muž, co se na tebe díval při jídle? Mluvili jste celou dobu elfsky, nevím, co jste domlouvali. Nemůžu jít třeba s tebou?“ prosba v mých očích i obavy byly jistě zcela patrné. Ani jsem si neuvědomil, že jsem tentokrát vyhrkl rovnou, co mám na mysli, aniž by se v mém nitru muselo něco přepnout.

Abych dodal svým slovům na důrazu, dotkl jsem se hřbetu jeho dlaně, ve které držel části jezdecké róby, kterou si připravoval.

Esquilien

Odvedl svou sestru k jejím zdejším komnatám, aby se mohla převléknout a Neithé ho pozvala dál.

Mohl ji odmítnout, ale za tu dobu, co zde s ní prodléval, jí ještě nic neodmítl, tak vstoupil a věnoval jí tázavý pohled.

„Co si přeješ, sestřičko?“

Neithé bylo 180, byla ještě velmi mladá, ale Faileona si z dřívějších dob pamatovala. I to, že byl bratrovi velmi blízký. To jak se dnes při obědě oba chovali, ji zaujalo.

„Zdá se, že máš z Faileonova příjezdu radost,“ nadnesla zdánlivě nedůležitě.

Es se jen spokojeně pousmál.

„Domníváš se, sestřičko?“

„Ano, to se domnívám!“ zvýšila maličko hlas, ale v intonaci jejího hlasu nebyla žádná zášť, pouze sourozenecké škádlení.

„Prakticky více jak sto let, jsem jej viděl, neměl bych mít radost?“ škádlil zase on ji. Na někoho, komu se tak drasticky nevyvedly zásnuby, byla Neithé vcelku spokojená.

„A ta vyjížďka? Nezdálo se, že by z ní byl nadšený…“

Es si prohrábl vlasy. Starosti jeho sestry byly v tomhle směru pro něj tak bezvýznamné…

„Teď možná ne, ale věřím, že se to změní. Mám pro to hned několik důvodů…“ Opřel se bedry o dveře a krásku před sebou pozoroval.

„Opravdu?“ zadívala se na něho tázavě. „Nemyslíš, že je to už příliš dlouho? Nevím sice, co se tehdy stalo, ale otec svůj zákaz, abys ses s ním scházel, pokud vím, nezrušil…“

Es se jen pousmál.

„Co otcovy oči nevidí, to jeho srdce nebolí. A sama jsi to řekla. Je to již dlouho. Moc dlouho. Osud nás svedl dohromady, nemíním se ho tentokrát tak lehce vzdát.“ V očích se mu dychtivě zalesklo. Nikdy na Faileona zcela nezapomněl.

Sestra k němu vykročila a pohladila bratra po tváři.

„Neudělej žádnou nepředloženost, ano? Některé démony minulosti je lepší nechat spát, bratříčku.“

Esquilien nechápal sestřiny obavy, jemně oddálil její dlaň: „Je to vše, sestro? Potřebuji se převléci.“

Dala hlavu na stranu: „Ale jistě, Esquiliene, přeji krásnou projížďku.“

Poslední zdvořilá gesta a už opouštěl sestřin pokoj. Převlékl se během několika minut. To ne že by si nedával záležet, naopak, ale chtěl ještě zařídit, aby jim připravili koně. A na svůj doprovod už chtěl čekat venku. Bylo toho mnoho, co mezi nimi muselo být řečeno a tentokrát mu Faileon nebude utíkat. Tentokrát ne…

Dost mě překvapilo, že se mě tak bez okolků oslovil se svými otázkami. Do té doby jsem si neuvědomil, že nemohl rozumět rozhovoru u stolu. Chvíli jsem na něj jen hleděl, než můj výraz trochu změkl. Pak jsem své oblečení odložil a pohladil ho po vlasech.

„Bohužel nemůžeš. Jedu jen na nucenou vyjížďku, kterou mi vnutila matka. Nemusíš se obávat. Budu zpátky co nejdříve, abych nemusel setrvávat v přítomnosti toho…“

Raději jsem ho ani nejmenoval, i když se mi na jazyk vydrala nemilá elfská přirovnání o hadech a jiných nemilých, nebezpečných tvorech.

Nechtěl jsem Cassia více obeznámit se svým vztahem k Esquilienovi, jen by mu to zbytečně motalo hlavu.

Ale když jsem se dotkl jeho vlasů a sjel poté na jeho tvář, měl jsem najednou neobyčejnou touhu ho políbit. Jako kdybych si chtěl dokázat, že nyní patřím ke Cassiovi, že toto je nyní mé místo. Vyhnat z hlavy veškeré vzpomínky na bývalého milence. Proto jsem se hned sklonil a přitiskl se prudce na jeho rty. Po tom co se stalo na Akrusti jsem ho ještě takto vášnivě nepolíbil, bál jsem se toho. Ale nyní jsem cítil až fyzickou potřebu s chlapcem opět být.

Jako kdybych ho ani nechtěl přestat líbat a kradl si jeho veškerý dech a vzdychy jen pro sebe. Nejspíš se mi takové prudké chování nepodobalo. Byl jsem vždy spíše opatrný, pomalu kolem našlapoval. A po té, čím musel Cassius projít, jsem si nedovolil víc než pár jemných polibků a doteků. Ano, i já pociťoval touhu po jeho těle. Příliš jsem si navykl na naše společné noci, které mi přinášely rozkoš.

„Počkej tu na mne, tak jak jsem řekl, ano?“

Nechtělo se mi opouštět jeho rty, ale musel jsem se po tak dlouhém polibku odtáhnout a nadechnout.

Cassius

Zadíval se na mě a já v jeho šedých očích spatřil překvapení. Zaváhal jsem a probíral se zpětně svými slovy, jestli jsem neřekl něco špatného. Nic mě ale nenapadalo.

Položil své oblečení a já se jeho dlaně stále na hřbetu letmo dotýkal. Dokonce, i když mě pohladil po vlasech. Tak jemně, příjemně až mi pod tím elektrizujícím dotekem chtěly vlasy vstávat a samy vycházet té dlani naproti.

Naslouchal jsem mu. Nucená vyjížďka? A jak to souvisí s tím druhým mužem?

Odmlčel se a mě to příliš neuklidnilo.

Slej mi rukou na tvář a mě se rozechvěla kolena. V ústech mi zela náhle jen mrazivá pustina a srdce se třepotalo v hrudi jako vyplašený malý drozd vypadlý z hnízda.

Chtěl jsem ho požádat, aby neodjížděl, políbit ho a snad to Fai vycítil, když se náhle sehnul a přání mi splnil.

Oplácel jsem mu jazykem každou něžnost a přitiskl se k němu v pevném vřelém objetí. Potřeboval jsem to. Jeho teplo, oporu jeho těla chuť jeho spanilých rtů. Opojnou vášnivou, kterou bych se na místě byl schopen nechat strhnout a povalit na postel jako to dělával…

Jeden polibek střídal druhý a já nechtěl přestat. Kdybych měl umřít na nedostatek vzduchu, připadalo mi to lepší, než ho nechat odejít. Byl žádostivý a já se chvěl po celém těle. Dotýkal jsem se ho na zádech, na hrudi, na tvářích a uších…

Zůstaň… Prosím zůstaň…

Náhle byl konec. Cítil jsem ten vnitřní žár, spalující touhu, těsno v klíně. Potřeboval jsem ho, ale on jediné co žádal, bylo, abych počkal…

„Dobře…“ vydechl jsem, „vrať se… brzy…“ Ještě jednou jsem ho krátce políbil. Nechtěl jsem ho pustit. Vůbec jsem nechtěl. On sám musel být ten, kdo naše objetí povolí a zanechá mne samotného v našem pokoji…

I mě se ho nechtělo opouštět. Jeho tělo tak krásně hřálo a lákalo mě, abych ho polaskal a potěšil. Ale já ho přesto opustil hned, jak jsem se převlékl do jezdeckého. Doufal jsem, že to moje myšlenky nasměřuje jen na Cassia, že se budu zaobírat jen jeho sladkými rty a přestanu myslet na minulost. Bohužel jsem své tělo jen zbytečně rozdráždil a tak jsem do stájí dorazil v nepříliš dobrém rozmaru. Jediný pohled na Esquiliena mi ještě zrovna k dobré náladě nepomohl. Překvapilo mě ale, že můj kůň je už osedlán a vše je připraveno. Esquilien opravdu nemarnil čas. Přešel jsem tedy ke svému koni a pohladil ho po klenutém krku, než jsem mu něco zašeptal tiše do ucha. Modlitba na dobrou a bezpečnou cestu. Jasně jsem však dával najevo, že byla tato vyjížďka vynucena mou matkou a snažil jsem se zdržovat jakékoliv intimnější a osobní konverzaci. Vyhoupl jsem se tedy do sedla a pohodlně se usadil, než jsem se zahleděl na Esquiliena.

„Vyrazíme.“ Ať už to máme za sebou.

Cassius

Pustil mě a já už mohl jen sledovat, jak se obléká. Nenašel jsem sílu k jedinému pohnutí. Až když se za ním zavřely dveře, plácnul jsem s sebou o postel a přemáhal vzrušení. Prstem přejížděl po rtech, dlaní po tváři a stehny třel o sebe. Ani jsem si to neuvědomil a oči se mi zalily slzami. Nebyl k tomu žádný opravdový důvod, ale já si připadal zcela zbytečný a bezmocný. Nemohl jsem nic. Jen čekat, až se můj Fai vrátí. Vybavilo se mi, jak mi zakazoval dotýkat se sám sebe, ale co jsem měl teď dělat?

Esquilien

Čekal na nádvoří, upravený a připravený, jen vysednout do sedla a jet. Když se pak Faileon konečně objevil, nezdál se úplně ve své kůži.

„Vítej, příteli, vyrazíme?“ zeptal se, ale nespěchal na něho. Počkal si, až on sám vysedne na svého hřebce po šeptané modlitbě, kterou už on svému oři řekl před jeho příchodem.

Když již oba byli pevně v sedlech, přikývl a pobídl svého hřebce k mírnému klusu.

Vyjeli ze zahrad patřících k sídlu. Nejeli k městu, Es zamířil na nedaleký kopec s krásným výhledem, který dobře znal z mladších let. Byli už v půli cesty, když zpomalil do kroku a hodil očkem po Faileonovi.

„Je to už dlouho, kdy jsme tudy jezdili. Pamatuješ ještě? Jak dlouho že jsme se to neviděli? 80? 90? Let?“ schválně udal jiné číslo, chtěl Faie uvést do konverzace. Potřebovali si mnohé vyjasnit. A Es mohl jen doufat, že Fai to chápe stejně.

Když Esquilien zpomalil, musel jsem i já svého koně trochu zadržet a srovnat s ním krok. Stále jsem hleděl převážně před sebe. Na jeho otázku jsem však odpověděl.

„Je to už sto let, Esquiliene. Celých sto let. Překvapuje mne, že tě tvůj otec nechal odjet na naše panství. Dokonce i zasnoubit svou dceru s mým bratrem.“

Samozřejmě jsem chápal, že v tom je jen politika a touha po vyšší moci. Přesto jsem se na to zeptal, i když jsem znal odpověď.

Po tom, co jsem mu zhatil plány stát se králem elfí říše a podpořil raději při volbě Círdana, naší rodinu snad i proklel. Ale jednal jsem tak, jak jsem uznal za vhodné. Nemohl jsem dovolit, aby se Esquilienův otec stal králem. Ne po té, z jakého činu jsem ho vinil.

V tu chvíli jsem byl docela rád, za Giltanaiův útěk a zrušení zasnoubení. Mít v rodině někoho, koho jsem nenáviděl, bych asi nesnesl. Už snášet samotného Esquiliena bylo pro mě obtížné. Ale k němu jsem žádnou zášť nebo nenávist necítil. Ne, dřív jsem ho opravdu miloval, než se osud postavil mezi nás. Ale to bylo před sto lety. Čas nebylo možné vrátit zpátky, ani mé city.

Esquilien

Nečekal, že se Faileon uchýlí hned ke zdrobnělinám jmen, byl rád alespoň za tykání. To byla známka naděje, ať už si jí Fai uvědomoval, či nikoliv.

Ano, 100 let to bylo. + – pár let. Tehdy zemřel Faileonův otec, těsně před volbou nového krále. Té volby se směli zúčastnit jen hlavy rodů nejvyšší elfské aristokracie. Je to jediná událost, ze které jsou vyloučeny ženy, pokud se nejedná o poslední zástupkyně svého rodu. Na začátku jsou navrženi kandidáti z řad přítomných, přičemž nikdo nesmí navrhnout sám sebe a smějí být nejvýše 3. Faileonův otec byl žhavým kandidátem, kterého by při troše dobré vůle podpořili téměř všichni. Jeho smrt celou volbu ovlivnila. Fai sám, jako prakticky neznámý a příliš mladý elf neměl žádnou podporu, aby mohl zaujmout otcovo místo. Očekávalo se, že podpoří Esquilienova otce, jako otce svého milence. Fai namísto toho podpořil Círdana Livela. Těsně před tou volbou od něj Es dostal dopis, kde jeho otce viní z vraždy svého otce. Esquilien se nezlobil, protože ve volbě nepodpořil jeho otce, ale mrzelo ho, že mu nevěřil a neřekl mu to dříve, aby se alespoň pokusili najít důkazy. Než se nadáli, stáli každý na jiné straně barikády a Es nedostal ani šanci, aby s tím něco udělal. Jistě, že teoreticky byly určité způsoby, ale když se několikrát setkal s tím, že se mu Fai vědomě a záměrně vyhnul, usoudil, že jeho milý potřebuje čas, který se mu rozhodl poskytnout a věnoval se dráze mága.

„Myslím, že otec již pozbyl veškerou soudnost. Ale aby sis nemyslel, tu svatbu si vymyslela tvá matka a já přijel až z Karkanoile – města mágů. A to z vlastní vůle, hned jak se mi dostalo oznámení, že bude má sestra mít zásnubní hostinu a kde.“

Zastavili na vrcholu kopce, odkud měli krásný výhled na sídlo Nis’arlan-Sarh zalité sluncem, nedaleké město i nafialovělou kopuli magické bariéry, která obklopovala Zřídlo magie. Byla to křižovatka, odkud se mohli vydat na kterékoliv ze tří míst, které byli dříve jejich oblíbené.

Tam se Esquilien k Faiovi naklonil a svůdně zašeptal: „Chtěl jsem tě vidět….“ Dýchl mu do ucha a pak se v sedle opět narovnal a nevinně se pousmál.

Hned jak se ke mně Esquilien naklonil, trochu jsem se lekl a ucouvnul jsem. Nebylo mi to zrovna příjemné. Spíše to ve mně rozechvělo pár vzpomínek. Raději jsem nad tím zavrtěl hlavou. Tohle místo jsem ale miloval, dřív jsme sem utíkali a v létě se zde milovali na kopci. Pamatoval jsem si to velmi dobře. Seskočil jsem tedy raději ze svého koně a zamířil si blíže prohlédnout ten výhled.

„Myslím, že jsi mě již viděl, není tedy důvod, aby ses zde se svou sestrou zdržoval, nebo snad ano? Pokud chceš nějakou satisfakci za zrušené zasnoubení, jsem si jist, že se můžeme nějak domluvit.“

Neznělo to zrovna přívětivě, ani jsem netoužil po tom, aby znělo. Chtěl jsem ho dostat ze sídla pryč, jeho přítomnost mne znervózňovala a nebylo mi to zrovna příjemné. A věděl jsem, že on toho plně využívá, možná se tím i baví.

I když to bylo už sto let, stále jsem cítil zášť k jeho otci. Nemohl jsem získat žádné důkazy, ale byl jsem si jist…že mého otce usmrtil. A nevěděl jsem, jaký podíl viny na tom nesl i Esquilien. Nemohl jsem mu důvěřovat. Zpřetrhal jsem všechny naše vazby a postavil se na druhou stranu barikády.

Zahleděl jsem se na magické Zřídlo a mé myšlenky se opět vrátili ke Cassiovi a jeho síle. Možná bych se měl více soustředit na jeho sílu a snahu ho naučit ovládat toho draka v něm.

Esquilien

Nečekal, že prostě jen řekne jednu větu a Fai mu zase podlehne, tak jako dřív. Přesto ho jeho ucuknutí vnitřně iritovalo a zatvrdil se.

Když jeho společník seskočil z koně, byl tomu rád a učinil taktéž. Dívali se na Zřídlo Fai dva kroky před Esqulienem.

Ten se po jeho slovech jen pohrdlivě ušklíbl.

„Tohle si o mě myslíš?“ nadnesl s povytáhlým obočím, které jeho bývalý milenec teď ani nemohl vidět. „Zapomněl jsi, že mě politika nikdy zrovna neuchvacovala?“ zeptal se, ale na odpověď nečekal. Řekl to jen, aby se Fai měl nad čím zamyslet.

„Tvá matka nabídla satisfakci mé sestře, otec byl hluboce uražen a hned odjel. Zůstal jsem, abych dohlížel na Neithé, která je v tom všem zcela nevině.“ Možná nebyl nejlepší syn, nebo aristokrat, protože mu magie vždy říkala víc než všechno to politikaření a intriky, ale rozhodně nechtěl být špatný bratr.

Zavřel na okamžik oči, zhluboka se nadechl a vydechl čerstvý vzduchu. Udělal dva kroky k němu a položil mu konejšivě ruce na ramena.

„Nikdy jsem se na tebe nehněval,“ pronesl opět tišeji, vlídným podmanivým hlasem. „Proč jsi mi nedal šanci ti pomoci? Otec nebo ne, ty jsi pro mě byl víc…“

Měl jsem jeho ruce odstrčit, měl jsem ustoupit a nedovolit, aby se mě dotýkal. Ale z nějakého důvodu jsem zůstal nehybně stát. Možná jsem jen přijal fakt, že mu neuteču a přiznal si, že mu asi dlužím nějaké vysvětlení.

„Nebyl k tomu důvod. Nemohl jsi mi nijak pomoci. Udělal jsem to nejlepší, co jsem uznal za vhodné. A k tomu patřilo i ukončení našeho vztahu. Je to už dávno, nech to být.“

Věděl jsem, že pro elfy není tak jednoduché jít dál. Mnohdy celá desetiletí či staletí teskní po těch, které milovali. Ale věřil jsem, že Esquilien není takový případ.

„Nesnaž se vrátit čas, to není možné. Oba jsme šli jinou cestou.“

Natočil jsem na něj trochu pohled, aby viděl, že to myslím smrtelně vážně a nehodlám se vracet k tomu, co bylo pryč.

Nemohl jsem mu věřit tenkrát, nebo jsem si to alespoň myslet. Bral jsem to i jako zradu, protože jsem věřil, že ve smrti mého otce má také prsty, nebo o tom alespoň věděl. Ale po těch sto letech už jsem tomu nevěřil. Žádné důkazy o tom jsem nenašel.

„Raději se vrátíme, je pozdě.“

Esquilien

Maličko mu úpěnlivě sevřel ramena, ale ne tolik, aby ho to bolelo. Ano, bylo to dávno. Ale to přece nemusí být konec. Teď, když je osud svedl dohromady, proč by měl přijmout takový výsledek?

Jinou cestou říkáš? Ale já si tuhle cestu nevybral!

Díval se mu do očí a cítil, jak se ho zmocňuje touha ho políbit. Tady a teď, připomenout mu, čeho se zříká…

„Neutíkej ode mě,“ požádal ho. Sklonil se k jeho rtům, že se málem dotkly, konečný pohyb ale neudělal. Ne, nechtěl ho získat násilím, věřil, že je toho mezi nimi tolik, že ho Faileon neodmítne. Ne tady na tomto místě, které bylo jen jejich…

„Můžeme přeci začít znovu…“ Jemně, mu jednou rukou pustil rameno a zavadil o špičku jeho ouška.

Přivřel jsem oči a sledoval jsem jeho rty. Nemohl jsem popřít, že mě stále Esquilien přitahoval. Byl to svůdný muž. A tohle místo… Nejspíš bych dokázal odolat, i když tohle místo přinášelo tolik vzpomínek. Nestihl jsem se však odtáhnout. Dotkl se mého ucha, na které jsem býval obzvlášť citlivý. A on to věděl. Znal každé mé citlivé místo. Využil to proti mně. V duchu jsem zaklel a oči zavřel úplně, musel jsem trochu pootevřít rty, abych mohl vydechnout. Tyhle doteky mě vždy dokázaly vzrušit.

Chvíli mi trvalo, než sem se z jeho podmanění dokázal vykroutit a trochu ustoupit. Povedlo se mi to díky tváři, kterou jsem viděl před sebou. A Esquilienovi nepatřila. Vybavily se mi ty stříbrné vlasy a zlaté oči. I chuť jeho rtů, když jsem ho vášnivě líbal před svým odjezdem. A tehdy jsem to věděl jistě. Má cesta už vede jinudy než ta Esquiliena.

„Ne… nemůžeme. Je to pryč, už dlouho Esquiliene. Já jsem šel svou cestou, která mě zavedla jinam. Není možné se vracet zpět ani začínat odznovu. Budu rád, když to budeš respektovat.“

Chvíli jsem ho ještě sledoval, abych jasně dal váhu svým slovům a ukázal jasný neochvějný postoj k našemu bývalému vztahu. Pak jsem raději zamířil ke svému koni a sevřel jeho sedlo.

Ani před těmi sto lety jsem mu nedokázal říct sbohem. Prostě…jsem jen utekl. A to bylo mnohem snazší. Nyní jsem si uvědomoval, že to nebylo vůbec správné. Jen to zbytečně živilo nepatrný střípek naděje v jeho srdci. Možná…i v mém? Ale ten plamínek bylo nutné už konečně uhasit a nenechat ho skomírat.

Esquilien

Když Fai zavřel své oči, věřil, že má vyhráno. Pootevřené rty ho lákaly silou magnetu. Okusit je… Znovu po sto letech odpírání, kdy stále nedokázal úplně zapomenout jejich chuť. Připomenout si rozkoš, kterou si poskytovali, kdysi…

Bylo to jako pozvání. Pro to se sehl ještě o ten kousíček, co doposud zůstával a dotkl se svými rty těch jeho. Nestihl však polibek ani začít, natož dokončit.

Faileon se mu vytrhl a odstoupil.

Mohl si ho přidržet, ale násilím ho nechtěl získat. Vlastně byl tím nenadálým pohybem do značné míry překvapen. Jak nemůžeme? Ne! Není to pryč. Pro mě ne! Ta slova ho bolela, jakoby mu Faileon právě zarýval do srdce ostrý nůž a ještě jím otočil. Jen blízkost jeho svůdného těla ho vzrušovala. Potřeboval ho. Stále ještě. Po takové době se měl spokojit s odmítnutím? S takovým?

Dívali se na sebe skrz vzdálenost času jejich srdcí. A Es se nedokázal ani pohnout. Hledal v jeho očích cokoliv, co by mu napovědělo, že stále ještě má naději, že tenhle postoj je jen způsobený strachem či něčím podobně přízemním, co by mohl ignorovat.

Ale nic nenašel…

Sledoval ho, když vysedal na svého koně. Nedokázal udělat totéž.

„A jakou cestou jdeš?“ zeptal se ještě. „Proč si myslíš, že tě na ní nemůžu následovat? Proč si myslíš, že je lepší než ta má?“

Jeho snaha mě políbit mě nijak nepřekvapila. Čekal jsem to, už od té chvíle, co sevřel mé ramena. A nijak…jsem mu v tom nezabránil, i když jsem mohl. Mohl jsem mu jasně říct, že o to nestojím. Ale něco hluboko uvnitř mě mu to chtělo dovolit. To už se nesmělo nikdy stát. Vysedl jsem na svého koně a zahleděl se na něj znovu. Bylo na čase, aby mě nechal jít, abych já jeho nechal jít. A to šlo udělat jen jediným způsobem.

„Má cesta je příliš nebezpečná. A…navíc, už mě na ní někdo následuje.“

Naznačil jsem tak snad dostatečně, že již není možné, abychom spolu byli. Elfové nedokázali milovat dvě osoby navzájem stejnou lásku. Naznačil jsem, že mé srdce už patří někomu jinému.

Nezmínil jsem komu, to nebylo třeba. Nebyla to jeho věc. Nechtěl jsem ho nijak ranit, tušil jsem, že ke mně stále chová nějaké city. Ale já mu je již nemohl opětovat.

Esquilien

Polkl a zavřel oči. Nechtěl se dívat jak Faileon odjíždí z jeho života. Znovu, naposledy…

A nechtěl, aby ho jeho jindy vyrovnané oči zradily a odhalily tak hloubku pečlivě skrývaného tajemství, které jinak znala jen jeho sestra.

Nebezpečná… Jako by ho to snad lekalo. Co mohlo být nebezpečnějšího, než to s čím se už potýkaly? Ať už spolu nebo každý sám po ta léta odstupu?

Někdo následuje? To jako to stříbrovlasé kuře dnes u oběda? Usadils ho vedle sebe, jakoby se nechumelilo. Je ti tak moc drahý, že kvůli tomu odmítáš mě? Je snad lepší než já? Cítil z něj sílu, viděl na něm, že je zvláštní, všiml si pohledů, které okatě přehlížel. Ale že by to mohlo být oboustranné? A tak vážné? Má snad prohrát s lidským mládětem? Zrovna on?

Potřeboval uklidnit své zmatené pocity. Nechtěl, aby Faileon poznal jakoukoliv jeho slabost a tak se neobtěžoval a nechal ho jet. Potřeboval si utříbit své vlastní myšlenky…