Dar

Ze západu se hnala nejspíš bouře. Byla však ještě poměrně daleko. Haliran zrovna stála u brány pevnosti. Dnes měla strážit cestu. Kontrolovala obchodníky i jiné pocestné, karavany i kočáry. Společnost jí dělal její dobrý přítel strážce Nesiril. Znaly se snad už celé věky, ještě jako děti si spolu hrávali v ulicích hlavního města. A když se Haliran v dospělosti rozhodla upustit od svého vznešeného postavení a rozhodla se raději obléci zbroj, Nesiril jí to dlouhé dny vymlouval. Nakonec mu ale nezbylo nic jiného, než se ke své přítelkyni připojit. Zrovna sledoval, jak jí plavé vlasy vlály ve větru pod helmicí. Nemohl popřít, že už dlouhé roky k ní choval i jiné city, nežli pouhé přátelství.

Ale jeho postavení bylo neurozené a nemohl jí vyznat své city. Tomu alespoň věřil. Ale pravda byla spíš v tom, že se bál odmítnutí, ztráty cenného přátelství. Musel Haliran obdivovat jen zpovzdálí.

Divokou ženu, jakou byla Haliran, nebylo možné zkrotit. Byla odvážná a často i prostořeká. Díky tomu se jí i velmi vtipným způsobem podařilo urazit majestát jednoho z vážených elfů v hlavním městě, kde oba původně vykonávali svou stráž.

A hned to neslo následky. Oba dva byli neprodleně přeloženi strážit hraniční pevnost, kde nemohli dělat potíže. Bylo to jako vyhnanství, potupa být jen obyčejnými strážci brány pevnosti.

Haliran to však nikdy takto nebrala. Pro ní to znamenalo svobodu, volnost. To vše potřebovala. Dobrodružství a zábavu, kterou v hlavním městě nemohla zažít. Nebavilo jí chránit významné měšťany v Sil Omerion. Nesmírně jí to provokovalo a utápělo.

Ale nyní, zde si připadala šťastná. Měla pocit, že její práce je důležitá, že je na správném místě, kde může něco změnit.

Po chvíli její pohled sjel ze zamračené oblohy na most. V tuhle roční dobu nebylo příliš osamělých poutníků. Nebyly žádné svaté poutě a cestovatelé se ukázali také zřídkakdy. Ale ona zahlédla na mostě malou postavu. Chvíli bedlivě pozorovala i okolí, než rozpoznala, že je to nejspíš nějaký chlapec, nebo mladý muž a byl sám.

„Podívej…“

Než však stačila doříct větu, Nesiril už jednal. Seskočil z hradeb a zamířil k bráně, kterou otevřel a vyšel před ní. Pokud neměl poutník povolení projít dále, samozřejmě jeho cesta zde končila. A on se hodlal postarat o to, aby se zase otočil a vrátil se, kam patří.

I k nim, jako strážcům brány pevnosti se dostaly zprávy o vyjednávání s lidským královstvím. Kolik týdnů to probírali v hostinci. Kolik týdnů byla ostraha brány mnohem silnější? Jako by i oni očekávali zradu od lidského národa, nějaký útok, či podobně. Proto byly všichni jako na trní. Dokonce i po tom, co se do Tárenaile dostaly zprávy o sjednání míru.

Jeho zbroj a čistě bílé vlasy, lemované copánky zářily do dáli. Zaujal obrannou pozici a sevřel rukojeť svého meče. Když ale mladík přišel až na pár kroků od něj, jen se tomu ušklíbl, toho by dokázal přepůlit jednou ranou. Nevypadal nebezpečně.

„Stůj! Dál jít nemůžeš, člověče. Do pevnosti Tárenaile nebudeš vpuštěn bez povolení. Zde tvá cesta končí.“

Zákony byly přísné. Lidé neměli v pevnosti co pohledávat. Bylo jenom pár výjimečných případů, většinou velvyslanců, jeden kněží, archivář a jeden důležitý kupec. Velmi málo jedinců bylo propuštěno dál, do elfího království.

Nesirilovi jasně modré oči však v sobě neměly žádnou aroganci k lidem, žádné zlé myšlenky ani špatné zkušenosti. Byl tam jen chlad. Budit strach byla jeho práce. Ať to byl mladý chlapec, nebo statný muž, či žena, nedělal žádné rozdíly. Tvrdým přístupem chránil to, co miloval.

V dálce se zahřmělo.

Vzhlédl jsem tím směrem, ale nezastavil se. Mraky byly nádherné a očistný déšť, který nesly ve svých útrobách, ten miloval. Nedoufal jsem, že by mohl spláchnout mé bolesti a chmury. Věděl jsem, že ty nesmyje nic a i času to potrvá jistě nejeden rok.

Zadíval jsem se opět před sebe a na mohutnou pevnost za mostem. Tak jsem zde, můj pane. V dlaních jsem třímal oba dopisy. Opravdu věříte, že pár vašich slov bude stačit, aby mne vpustili? Ani jsem si nebyl jist, jestli tam skutečně chci. Kdybych se teď otočil, dopisy zahodil a zkusil žít někde na vlastní pěst, jaký by byl můj život?

Na mých rtech však vykvetl posmutnělý úsměv. Nebylo správné utíkat. Bylo posledním přáním mého zemřelého pána, abych šel k Faileonovi, tak to udělám. Ale už ho nenechám, aby na mě sáhl!

Vykročil jsem.

Most byl dlouhý a připadal mi téměř nekonečný. Přistihl jsem se, jak s nejistotou hledím na strážné elfy na hradbách a zavřenou bránu. Jak jim vlastně ten dopis dám? Připravil jsem si ten, který jsem měl předat zde a druhý uschoval. Mají na bráně klepadlo? Nebo na ně budu muset volat nahoru?

Nakonec jsem beztak usoudil, že uvidím, až dorazím.

A když jsem se konečně dostal na konec mostu, mé starosti s předáním uťal elfí muž. Otevřel bránu a předstoupil před ní. Měl bílé vlasy ne nepodobné mým, jen mé se možná trochu více leskly. Jeho zbroj vypadala úžasně. Jinak než jsem znal od knížecích vojáků. Dokonce i jinak, než měli Faileonovi strážci. Potřásl jsem hlavou, nechtěl jsem přeci vzpomínat!

Zastavil jsem se, když mi řekl stůj. Vyslechl jsem jeho slova a sám sebe se ptal, nakolik je to opravdu dobrý nápad.

Nádech – výdech.

Zvedl jsem k němu hlavu a zlatýma očima vyhledal pohled těch jeho.

„Můj kníže mě posílá,“ řekl jsem jasně a plynule a natáhl před sebe ruku s dopisem, „říkal, že mně vpustíte, pošle-li svému příteli, elfskému vyslanci, dar.“

Řekl, abych stál tak jsem stát zůstal.

A v dopise stálo:

Ctihodní Strážci hranic,

Jistě jste obeznámeni se skutečnostmi, že nedávno proběhla jednání mezi národy elfů a lidí. Jsem si vědom toho, že nedopadla zrovna slavně. Avšak sinis Faileon je mým dlouholetým přítelem. Můj život je již na sklonku a já bych mu chtěl odkázat něco, co nemohu svěřit nikomu jiného, než právě jemu.

Mladého muže, jenž nese tento dopis. Je hříchem mého “mládí“ a nezaslouží si trpět na mém panství, když nad ním již nebudu schopen držet ochrannou ruku.

Sám velvyslanec mi nabídl, že se o Cassia postará a věřím, že když jej kontaktujete, bude vědět a přihlásí se ke svému závazku, který mi přislíbil.

Kníže

Marcus Alvinius

Nesiril shlížel na chlapce tvrdým pohledem. Zprvu vůbec nereagoval na jeho nataženou ruku s dopisem. Měřil si mladíka pohledem. Jeho ošacení bylo prosté, vypadal jako kterýkoliv vesničan. Přesto ale nebyl špinavý a jeho ruka nebyla ani mozolnatá, jak u lidí vídal. Chvíli zvažoval, jestli si dopis vezme, ale nakonec ho přijal a pečlivě prohlédl, než ho opatrně rozlepil. Už se jim s Haliran jednou stalo, že dokumenty vypadaly v pořádku. Kupec s drahým kořením. Byl vpuštěn do pevnosti. Ale Nesirilova pečlivost a špatný pocit ho donutili skontrolovat dózy s kořením. Jaké bylo jejich překvapení, když z jedné na něj vystartoval smrtelně jedovatý had a málem by ho uštknul. Naštěstí jeho zuby zastavila pevní zbroj.

Lidé dokázali být úskoční.

Když však Nesiril přelétl očima onen dopis a povšiml si pečetě, hodně se zamračil. Dar? Lidský dar? To bylo opravdu podivné. Nikdy o ničem takovém neslyšel a nevěděl, jak tohle má brát.

„Dar?“

Znovu shlédnul pohledem onoho chlapce, nevolnictví u lidí stále přetrvávalo. Ale elfové takové zákony neuznávali. V elfských zákonech nemohla být bytost lidská, nebo elfí dána jako dar. Poprvé za svou velmi mladou 20 letou službu si nevěděl rady. Jako by však Haliran pochopila jeho váhání, zamířila za ním. Přebrala si onen dopis a také se do něj začetla. Naštěstí ona sinise Faileona znala, párkrát se spolu setkali v hlavním městě, když tam ještě pobývala. Pozvedla tedy obočí a zahleděla se na mladíka.

„Jsi darem pro sinise Faileona? Tohle je pečeť knížete, jehož pozemky leží kousek odtud.“

„Co bychom měli dělat? Do pevnosti ho vpustit nemůžeme? Nemá povolení.“

„To je pravda.“

Haliran viděla v chlapcových očích prázdno. Nejspíš neměl kam jít. Nemanželský potomek knížete? Proč ho ale darovat sinisovi, tak významnému muži? Nedávalo to příliš smysl.

Přesto ale zariskovala a sundala si svou helmici, aby chlapce tak neděsila. Vypadal ještě jako dítě.

„Tak mluv.“

Díval jsem se na něho. Jak se výraz v jeho očích změnil. Jak si mě prohlížel. Pečlivý strážce chránící co mu bylo svěřeno. Svědomitý, pozorný… Měl můj respekt.

Přikývl jsem mu. Tak mi to kníže řekl na smrtelném loži.

Díval jsem se na něho. Nevadí mi být darem… Je to stále lepší než zůstat tam…, pomyslel jsem si, že možná kvůli tomu teď elfí voják váhá, ale nijak na něj nedotíral a nenaléhal.

Přišla ještě žena. Vlastně to, že je žena jsem poznal až z jejích vznešených očí a hlasu když promluvila. V brnění a s přilbicí se to špatně odhadovalo, ale v jejích očích bylo něco, co zřejmě náleží jen ženám.

Ta její otázka mě zabolela. Ne pro její podstatu. Ale pro to jméno.

Ano, chtěl jsem ze sebe vypravit, ale oni spolu vedli krátký spor a já do něj nechtěl vstupovat.

Znovu ty zkoumavé pohledy. Elfka si sundala i přilbu… A pak výzva abych promluvil.

Sňal jsem tedy z hlavy klobouk a ukázal oběma nejen oči, ale i skutečnou barvu svých vlasů. Povolení to není, ale jemu jsem připadal zvláštní a možná když je uvidí i oni, nebude jejich postoj tak striktní.

„Ano,“ přitakal jsem na její otázku. „Sloužil jsem na zámečku knížete Alvinia. Přál si, abych odešel sloužit…“ zarazil jsem se, „elfskému vyslanci, jeho příteli.“ Nedokázal jsem to jméno vyslovit. Nechtěl jsem ho vyslovit. Měl jsem dojem, že kdybych to udělal, můj hlas by prozradil, jak jsou stále některé jizvy po jeho odjezdu hluboké. I tak asi bylo mé zadrhnutí příliš patrné.

„Mám dopis i pro něho,“ vytáhl jsem z kapsy kalhot druhý list, ukázal jim pečeť, ale hned jej zase uschoval. Tenhle měly číst docela jiné oči. Promiňte…

Oba dva strážci po sobě ještě chvíli pokukovaly, jako kdyby se snažili komunikovat beze slov. Člověk, co bude sloužit elfovi a v hlavním městě, to zní jako pořádný malér. Ale Haliran nepochybovala o tom, že chlapec mluví pravdu a nakonec pokynul i její druh. Jenže…co teď s tím mladíkem?

„Nesirile, sežeň posla a vyšli ho hned se zprávou do hlavního města. Myslím, že zde bude třeba sinisova přítomnost, aby to celé potvrdil a přebral si…svůj dar.“

Slova o daru jí nešla přes rty. Bylo to tak nedůstojné, ponižující i pro lidské mládě.

„Já ho vezmu dovnitř. Služba mi za setmění končí.“

„Zbláznila jsi se Haliran? To přece není možné.“

„Mlč a dělej, co říkám. Bude to na mou zodpovědnost. Pokud by se ukázal jako nebezpečný nebo špeh, bez okolků vezmu jeho život.“

„Pokud se to kapitán dozví….budeme hlídat leda rybí potěr v Dehnydree.“

„Kapitán to nemusí vědět, vždyť pohleď příteli, koliko lidí jsme už viděli, slyšel jsi kdy o někom s takovými vlasy? A co ty oči? Podivné…“

Žena jako by k cizímu mladíkovi chtěla natáhnout ruku, ale hned jí zase raději stáhla. Netušila sice co je chlapec zač, ale jeho verzi věřila. V jeho očích nebyla stopa po lži. Lidé byli často průhlední.

Nesiril ještě hodnou chvíli váhal a snažil se Haliran odporovat alespoň pohledem. Věděl však, že tato bitva je předem prohraná. Nakonec se tedy rychle otočil a zamířil do pevnosti. Během chvíle šlo slyšet otvírání druhé brány ve směru k městu elfů. Hned se v dáli zjevila rychle se pohybující čmouha jezdce, na rychlém koni.

Halarin si opět nasadila přilbici a zahleděla se na mladíka.

„Vezmi si svůj klobouk a následuj mne. Nic neříkej, s nikým nemluv a drž se u mě. Pokud mi dáš jakoukoliv záminku, budeš o hlavu kratší, to si pamatuj.“

Snažila se, aby to neznělo tolik strašidelně, ale její přirozená ženská ráznost tomu nepomáhala. Velmi riskovala tím, že mladíka vezme do pevnosti. A i jí samotnou by to mohlo stát mnohé. Věřila však, že se jí podaří obhájit svůj krok, kdyby se někdo ptal.

Podívali se jeden na druhého a já stísněně polkl. Jaké bude tedy rozhodnutí elfského lidu? To byla otázka, více než nasnadě. Ne že by to bylo jen na jejich rozhodnutí. Nevěděl jsem nic o elfských zákonech, ani o tom, jak se u nich žije. Tohle bylo poprvé, kdy jsem opustil mě známé prostředí, byl jsem nejdále, co jsem kdy byl právě tady a teď. Nechápal jsem jejich dilema, a sklopil zrak k zemi, když zmínili, že se si měl pán Faileon musí přijet vyzvednout sám. Jakoby se tím okamžik, kdy se znovu potkáme, nějak přiblížil…

Nesiril…

Haliran… Ta jména se mi líbila a já se mimoděk pousmál. Nevím proč se mi neustále elfové spojovali s květinami.

Cítil jsem ale napětí mezi nimi. Z jejich slov bylo patrné, že jakýkoliv krok, který chtějí podniknout v mém zájmu, je pro ně velmi rizikový. Nechtěl jsem působit problémy, klidně zase odejdu. Stejně to není vůbec dobrý nápad…

Dáma ke mně vztáhla ruku, tak jsem vzhlédl a znovu se jim lépe ukázal. Měl jsem dojem, že bych měl také něco říct, ale nebylo to možné. Ne, dokud se hádali.

Když se ale Nesiril otočil k odchodu do pevnosti, něco se ve mně hnulo. Oni přeci nic nevědí. A on jistě neztratí ani chvilku ze svého času, pokud nebude vědět…

„Řekněte!“ zvolal jsem za ním. Co to dělám?

„Řekněte prosím vyslanci, že kníže Alvinius je mrtev.“ Vlastní slova mě zabolela. Nebyl to jen on, kdo zemřel. Spolu s ním a zahradou umíralo i něco ve mně.

„A že mu Hejkal nese róbu, kterou si zapomněl…!“

Chtěl jsem, aby ta slova vyřídil. Jakoby si snad mohl vzpomenout…Svěsil jsem ramena, když strážný odpochodoval a čekal tam s tou ženou.

Udělal jsem, jak řekla, nasadil si slamák, skryl své vlasy a přikývl na souhlas. Neměl jsem z ní strach. Říkala jen pravdu a pro tu se perou jen hlupáci.

„Děkuji vám,“ vykročil jsem s ní a nechal se provést branou.

„Omlouvám se, nechtěl jsem působit potíže…“ Alespoň tolik jsem jí chtěl říct. „Klidně mohu počkat venku,” navrhnul jsem ještě.

„Venku by tě jen ohlodali vlci či jiní tvorové noci.“ Haliran prošla branou i s mladíkem za zády, povzbuzovala ho, i když jeho vzkaz, který nechal poslat, byl poněkud divný. Nechtěla o tom raději přemýšlet.

„Pokud je tvůj osud pravdivý, tvá smrt by přinesla jen velké problémy a zasela nesvár mezi lidi a elfy. Nemůžeme to riskovat.“

Ohlédla se na něj jen krátce, ale její pohled byl skoro výchovný.

Věděla, že musí chlapce někam ukrýt, někam, kde by ho nikdo nehledal. Tak zamířila ke své ubikaci. Bylo to naštěstí jen kousek od hradeb. Brzy již otevřela dveře a nechala mladíka projít.

„Zde zůstaneš, než se ctěný sinis Faileon dostaví nebo pošle nějakou zprávu. Můžeš si vzít vodu i ovoce, ale ven nesmíš vycházet. Rozuměl jsi mým slovům?“

Neptala se však na mladíkův původ, i když jí k tomu zvědavost nabádala. Nesměla se ptát ani to vědět, to jí nepříslušelo. Přesto to bylo něco nevídaného.

 

Posel jel opravdu rychle, hnal koně celou noc, až k domu sinise Faileona, kde ráno za svítání seskočil a zabušil na dveře. Byl udýchaný, ale musel vyřídit vzkaz.

Jakmile mu otevřel sluha tohoto vznešeného domu, vyřídil přesně doslova vše, co po něm bylo požadováno, jak o tom, že v hraniční pevnosti na něj čeká dar, tak i slova, které onen dar pronesl. Sám jednat přímo se sinisem nemohl, bylo by to krajně nezdvořilé. Proto musel počkat před domem se svým koněm. Musel získat nějakou odpověď.

Pokrčil jsem rameny. Myslel jsem to dobře. Ale popravdě jsem skutečně nedoufal, že by moji nabídku přijala.

Šli jsme rychle. Nedělalo mi problém jí stačit. Neustále se rozhlížela, ale ne nijak okatě. Skoro to vypadalo, jako že se vůbec nic neděje a ona šla zcela najisto.

Musel jsem se pousmát, ale byl to posmutnělý úsměv. Díval jsem se na její záda a obdivoval její sílu a rozhodnost s jakou dokázala velet i tomu druhému. Kdybych se chtěl někdy někomu podobat, byla by to ona. Alespoň v téhle její síle…

Zavedla mne k budově, kde mne vstrčila do jedněch dveří. Byl to pokoj. Její pokoj… Tedy její a dalších pěti elfských vojaček z nichž kupodivu, žádná zrovna nebyla přítomna.

Přikývl jsem jejím slovům.

„Rozkaz, madam,“ přitakal jsem stále s tím lehkým pousmáním. Jen v mých očích byla patrná jistá hloubka.

Nechal jsem se tam zavřít a přemýšlel, co udělám, pokud by někdo přišel. Haliran měla pravdu. A já se nechtěl stát důvodem k jejímu degradování, ani k válce mezi elfy a lidmi. Zadíval jsem se na všechny ty postele, ale vypadaly stejně. Neměl jsem dle čeho poznat, která je její. Proto jsem si vyhlédl tu, která byla nejvíce v rohu a schoval se pod ní, až ke zdi a z boku se zakryl zavazadly, která tam byla uložená. Nikdy bych si býval nepomyslel, že se někdy budu jako zločinec skrývat pod dámskou postelí ve vojenské pevnosti elfů… Jak dlouho zde asi musím čekat?

Chvíli se nic nedělo. Když se dveře do pokoje poprvé otevřely, stála v nich nějaká jiná elfská žena. Měla havraní lesklé vlasy a oči stejně divoké jako Haliran, jen snad přísnější a krutější, řekl bych. Ale nezíral jsem na ni, když se začala převlékat mezi zavazadly, držel jsem oči zavřené a snažil se ani nahlas nedýchat.

Ať rychle odejde… Prosím, ať rychle odejde…

Ale namísto toho si téměř svlečená procvičila sadu cviků a pak ulehla do postele. Do té, pod kterou jsem ležel samozřejmě, jakoby toho mé srdce i tak nemuselo snášet tolik…

Haliran, prosím…

Ale pak vešla další elfka, která s tou nade mnou v jejich jazyce prohodila několik vět. Ta první pak vstala, rychle se oblékla a odešla s ní.

Uf…

Myslel jsem, že tam snad samou úlevou omdlím.

Když se konečně objevila Haliran a sundala přilbu, aniž bych čekal na vyzvání vylezl jsem z pod postele, ve tváři trochu rudý, protože jsem se styděl. Klobouk jsem automaticky nasadil zpět na hlavu a cítil, jak si mě prohlíží, než řekla, že tady zůstat nemůžu a abych ji následoval. Museli jsme se plížit jejich pevností. Čemuž nám dopomáhala magií, kterou ovládali do jisté míry všichni elfové.

Když jsme se dostali do sklepení, rozsvítila mi malou lucerničku, kterou mi zapůjčila. Zavedla mě do nejzadnějších částí skladu, které už se ani nepoužívaly a tam mi vlastně jen připomenula pokyny z pokoje. Viděl jsem i v tom slabém světle v jejích očích lehkou starostlivost. Jakoby se ptala zda to zvládnu.

„Dobře,“ přitakal jsem na její slova a zůstal tam. Zase sám…

Nesvítil jsem si dlouho. Nechtěl jsem nic riskovat. Dole bylo chladno a ona mi nemohla nic armádního půjčit. Tak jsem si alespoň dal uzlík s róbou pod hlavu a snášel zimu a hlad.

Jak dlouho může trvat, než přijede?

A přijede vůbec? Nelíbila se mi myšlenka, že bych se zde musel schovávat dlouho. Ale představa, že by třeba nepřijel vůbec, ta bolela. Z nějakého důvodu ho něco ve mně toužilo znovu spatřit. Snad aby mi alespoň odpověděl na všechny otázky, které svým náhlým odchodem po sobě zanechal, abych se přesvědčil, že pro něj skutečně nejsem nic, abych se mohl pohnout dál, i když jsem netušil vůbec kam.

Ale co když mi zase neodpoví…? Vážně mu zvládnu sloužit? Jak dlouho? A jak dlouho vůbec vydržím snášet jeho blízkost?

Nakonec zvítězila únava a já se propadl do neklidného spánku. Několikrát za noc jsem otevřel oči, a jen zíral do prázdna. Dokonce jsem na tvářích ucítil i slzy…

Ale nakonec jsem se i já dočkal rána…

Faileon

Povšiml jsem si náhodou pod okny posla a rozhodl se tedy sejít ze své pracovny dolů ke dveřím, abych zjistil, co se stalo. Rada starších by jistě neposlal nikoho koňmo, proto jsem byl zmatený. Vše jsem však vyslechl v tichosti, schován ve tmě pod schody. Nemohl jsem tomu zprvu uvěřit.

Nakonec jsem tedy porušil protokol a zjevil se ve dveřích.

„Říkáš, že kníže Alvinius je mrtev? Posílá mi dar?“

Posel se musel hluboce uklonit, nebylo v jeho úmyslu vůbec pohlédnout na tak majestátního muže, všechno však odkýval a popsal celou situaci, kterou mu předtím vysvětlil sám Nesiril.

Mou tvář zahalil závoj smutku a také ostré mračení. Neváhal jsem ani chvilku.

Tak přeci jen kníže vyslyšel mou prosbu. V tu chvíli se mi přehnalo v mysli tolik myšlenek, tolik emocí. Bolest ze ztráty svého dlouholetého dobrého přítele, ale i…radost? Že znovu uvidím toho malého hejkala. Naprosto protichůdné pocity. Věděl jsem však, že byť tohle bude složité, musím hned vyrazit, než Cassius přijde o život.

„Falraene, sedlej koně, hned!“

Jasný ultimativní rozkaz, který se rozlehl u dveří, až i onen nebohý posel sebou trhnul. Nebyl čas na kočár a já raději jezdil koňmo.

Cesta do pevnosti Tárenaile trvala mnoho hodin. A i když jsem se nechtěl zdržovat, musel jsem udělat pár přestávek po své cestě, aby si můj kůň odpočal. Posla, který mi přivezl takové nečekané zprávy jsem, však zanechal v hlavním městě. Nařídil jsem Falraenovi, aby ho pohostil a nechal ho i s koněm odpočinout. Bylo to malé gesto, přesto se zdálo, že nečekané.

A i když můj sluha protestoval proti tak nenadálému odjezdu, nenechal jsem se přemluvit. Nemohl jsem mu to vysvětlovat. Když ale zaznamenal, jak je pro mě můj odjezd důležitý, nakonec ustoupil.

Nejspíš mě nikdy neviděl takto spěchat. Neměl jsem důvod ke spěchu, nikdy. Důležité věci či schůzky jsem řešil s předstihem. A nenadálé události jsem přijímal vždy se stoickým klidem. Tentokrát bylo ale vše naprosto jiné. Ve spěchu jsem si zapomněl cestovní plášť, a Falraen mi ho musel na poslední chvíli donést. Dokonce bych si nejspíš sebou nevzal ani vodu.

Jak bláhový jsem byl, jak jsem toužil už být na cestě. Nervozitu jsem jen těžko potlačoval a bylo to znát. Nakonec jsem měl vše potřebné a vyrazil ze Sil Omerion přímo k hranicím.

Když jsem konečně po celém dnu a noci zahlédl vysoké hradby hraniční pevnosti, jen jsem koně o to více popohnal. Naštěstí mě i stráže u bran již znali. Poslední měsíc jsem tudy projížděl několikrát, když jsem se snažil vyjednat mír s lidmi. Dnes jsem však vypadal poměrně neupraven a trochu zašpiněn, což se mi vůbec nepodobalo. Brzy po mém odjezdu z hlavního města mě zastihla bouře, takže jsem pěkně promokl. Který z takto vysoko postavených elfů, by se hnal takovou dálku koňmo, v dešti? Snad žádný.

Stráže u brány mě pustily tedy rychle, a já se vřítil na nádvoří pevnosti.

Nejspíš jsem vzbudil svým příjezdem nečekaný rozruch. Několik vojáků se seběhlo, aby zjistili, co se stalo a kdo to přijel. Jen jsem je všechny přehlédl pohledem plným nezájmu a hledal… co vlastně? Toho malého hejkala? Ale toho by přeci dovnitř jen tak nepustili, nebo ano?

Několikrát jsem svého bělouše otočil na místě, než jsem konečně seskočil na pevnou zem. Jakmile jsem prokázal svou totožnost rodovým erbem, který většina stráží této pevnosti poznala, hned mi přispěchali na pomoc. Mého koně odvedli do stájí a jasně jsem je instruoval, jak se o něj mají postarat. Jistě by si nedovolili neuposlechnout. Na mé tváři hrál hodně přísný tvrdý pohled, který jasně dával najevo, že dnes není radno si se mnou zahrávat. Už jsem se chystal zpražit stráže otázkami, než ke mně přistoupila žena s plavými vlasy. Nepamatoval jsem si její tvář, ale když se představila, bylo mi jasné, že její rodinu znám a nejspíš jsme se už v minulosti setkali.

Haliran mě hned odvedla do jedné z budov, která sloužila nejspíš jako velitelství a předala mi dopis, který jí byl svěřen Cassiem.

Pečeť knížete jsem poznal hned, takže jsem jí ujistil, že jednala správně. Hned jsem jí i poděkoval za její odvahu. Ale také ji hned vzápětí vyčinil za její nerozvážnost, takže ze mě nejspíš nebyla příliš moudrá.

Přelétl jsem několik slov knížete Alvinia pohledem a smutně se zahleděl i na jeho podpis. Jeho ztráta mě nesmírně mrzela. I když jsem netušil, jak zemřel. Možná, kdybych se tehdy při zpáteční cestě z jednání s králem Rasoranasem u něj na chvíli zastavil…

Bylo však pozdě na nějaké kdyby. Nemohl jsem si ani před Haliran dovolit projevit smutek, či jakékoliv city. Požádal jsem jí, aby mě zavedla za svým kapitánem, což zprvu nejspíš odmítla ze strachu, že si na ní budu stěžovat. Ale ubezpečil jsem jí, že je to v pořádku.

S kapitánem pevnosti jsem však jednal za zavřenými dveřmi. Znal jsem jeho pověst tvrdého a nesmlouvavého muže. Vysvětlil jsem mu nastalou situaci a využil svého postavení k tomu, aby přijal mé vysvětlení s klidem a bez zbytečného rozčilovaní. Vysmlouval jsem dokonce i ubikaci pro státtní návštěvy a důležité hosty. Popravdě jsem byl unaven z cesty do pevnosti a můj kůň také.

Když jsem vše pečlivě vysvětlil a mírně zalhal, že Haliran jednala na můj popud, jelikož jsem svůj dar očekával, nakonec ho to uklidnilo. I když věřím, že mě v duchu pěkně proklínal.

Teprve poté jsem zamířil hned za odvážnou elfkou a požádal jí, aby mi přivedla můj dar.

Mohl jsem si pro něj dojít sám…ale ve svém neutěšeném stavu jsem se chtěl nejdříve trochu osušit. Měl jsem mnoho věcí k zamyšlení.

Opravdu jsem nečekal, že kníže Alvinius mou nabídku přijme, ale… byl jsem rád? Dalo se to tak nazvat?

Poslední měsíc se mi opět vracely vzpomínky na toho malého hejkala, na naší společnou noc. A i když jsem si stále sám sobě sveřepě tvrdil, že to nic neznamenalo, mé nitro už nejspíš vědělo své.

Haliran vyrazila po mém ponouknutí hned do sklepení, kde si svítila loučí. Věděla moc dobře, kde chlapce zanechala a doufala, že je v pořádku. Oheň louče byl v temných chodbách sklepení naprosto nepřehlédnutelný, i ve dne tu byla tma, okna tu žádná nebyla.

„Malý lidský dare, je čas jít.“

To ráno přišla Haliran, aby mi donesla něco málo k snídani. Říkala, že očekávají sinisův příjezd buď dnes, nebo zítra. A taky, že nejspíše bude žádat nějaký důkaz, tak abych jí předal ten dopis pro něho.

Váhal jsem. Nechtěl jsem jí ho jen tak dát. Ta slova patřila jemu. Ale v jejích očích nebyla lest, a když mi slíbila, že psaní neotevře, svěřil jsem jí ho.

V dopise Faileonovi stálo:

Drahý příteli,

Do poslední chvíle jsem doufal, že nebudu nucen Cassia poslat pryč. Ale čím více jsem nad tím přemýšlel, tím jasněji jsem cítil i to, že nebudu mít na výběr. Můj syn by nad ním ochrannou ruku nedržel, a kdyby se, nedej bohové, náš král dozvěděl, kým chlapec je… Nemohu riskovat zkázu, kterou by to mohlo zapříčinit.

Vím, že Vám dlužím vysvětlení ohledně jeho původu, ale i když jsem na to sbíral síly dlouho, příteli, nedokáži najít vhodná slova. Řeknu tedy pouze toto: Je mým synem.

Když jsem převzal panství po svém otci, bylo zadlužené a měl jsem mnoho problémů. V té době za mnou přišla žena. Měla stříbrné vlasy a zlaté oči, přesně jako Cassius. Byla mou rádkyní a já, ač ženatý, jsem podlehl jejímu kouzlu. Miloval jsem ji, jako žádnou jinou, ale jednoho dne musela odejít. Prý vrátit se domů. Netušil jsem kým je, dokud jsem jedné noci před bouří neuslyšel v hlavě její hlas. Vyjel jsem jí na pomoc a nalezl ji umírající. Dala mi to nejcennější, co měla, když umírala…

Našeho syna.

Nyní snad již chápete, proč jsem tolik váhal a tolik se o něho bál. Máte však pravdu, Není zcela člověkem. Vlastně bych řekl, že té lidské krve má v sobě minimum. Jistě jste si sám všiml, že mi není zrovna podobný. Stačilo to však na to, aby se zrodil v lidské podobě. Prosím dohlédněte na to, aby až pozná svou pravou podstatu, aby zůstal sám sebou…

S úctou a pokorou,

Kníže Alvinius…

Strávil jsem v tom sklepení celý den a noc. Paní Haliran mi druhého dne ráno přišla říct,  že v poledne nejspíš nepřijde, protože má službu, ale jídla mi dala dost, abych nestrádal. Slíbil jsem, že nebudu vylézat dle dohody stejně jako včera a zůstal ve svém úkrytu zcela sám a po tmě.

Hodiny plynuly, ale já je téměř nevnímal. Ukousl jsem tu a tam dobrého chleba, pojedl kousek ovoce a zapil trochou vody z měchu. Ne, že bych neměl hlad, ale chuť se nehlásila.

Čas pak tekl zcela mimo mne. Připadalo mi, že tam ležím roky, ale když Haliran přišla a našla mně ležícího na podlaze, napadlo mne, jestli nejde příliš brzy.

Beze slova jsem se zvedl, vzal věci, vrátil lucernu a nesnězené jídlo, a šel s ní.

Srdce se mi v hrudi chvělo jako poplašený ptáček v kleci. Strachem? Nervozitou? Nedočkavostí?

To jistě ne!

Když jsme vyšli na nádvoří v pevnosti, málem mně oslepilo slunce. Jakmile si ale mé oči přivykly, všiml jsem si ruchu, který zde panoval. Vojáků mi zde najednou připadalo nějak víc, ale nemyslím, že by v tom byla taková záhada.

Vedla mě z nádvoří do jiné budovy než minule a já si stačil stěží zapamatovat dveře, na které zaklepala, aby mě předala mému novému pánovi.

Vypadala zamyšleně. Připadalo mi, že jí něco trápí, zřejmě ohledně mé osoby a vyslance, který zcela překvapivě vyslyšel žádost zemřelého muže, aby mne přijal do služby.

„Děkuji vám,“ řekl jsem jí upřímně, „za všechno,“ usmál jsem se.

Odpovědí mi byl jen starostlivý pohled, který se s vyzváním ke vstupu změnil na odměřený. Popřála mi hodně štěstí v novém “životě“ a opět odkráčela.

A já pak musel vzít za kliku, otevřít dveře, abych mu stanul tváří v tvář. I ten klobouk jsem si sundal, věda, že to nemá rád.

Stál tam. Trochu špinavý, zmačkaný a vypadal unaveně. Také jsem nebyl zrovna vrchol čistoty v té chvíli to je pravda, ale u něj jsem si říkal, jestli alespoň jedno naše setkání se obejde bez znečištění. Navíc asi i toto bylo zaviněno mnou. I když opět neúmyslně. Jakoby ho to zajímalo…

Srdce se mi rozbušilo ještě silněji a do tváří vkrádala horkost. Vůbec se nezměnil. Alespoň na pohled. Vyschlo mi z toho v ústech a kolena se mi hrozila podlomit. Ale i přesto pohled, který jsem mu věnoval, byl přímý a odměřený. Nepodlehnu! Už nikdy víc…

Jakmile jsem zůstal sám, otevřel jsem i druhý dopis, který byl adresován přímo mě. Pročítal jsem ho pozorně. Chtěl jsem vědět důvod toho, proč hrabě přijal nakonec mou nabídku, než se s tím malým hejkalem setkám. Hrabě mi ve svém dopise poskytl pár vodítek, ale nemyslel jsem, že by mě někam přivedly. Nyní jsem si ale byl jistý, že je na mladíkovi opravdu něco zvláštního. Pokud se kníže Alvinius bál, že by jeho síla mohla být zneužita, musel k tomu mít jasný důvod, musel vědět… že tu hrozí nějaké nebezpečí.

Bohužel mi nesdělil Cassiovu pravdivou totožnost. Ale já si byl jist, že po tomhle dopisu ho nemohu nechat ve světě lidí. Znělo to jako obrovské ohrožení. Jen bude obtížné si jeho přítomnost obhájit v hlavním městě. Pokud už ho sebou vezmu, nejspíš už nebude moci nikdy odejít.

Mohl jsem mu jen nabídnout ochranu, už jen proto, že byl synem mého dobrého přítele.

A nejspíš jsem měl i vlastní osobní důvod, proč jsem chtěl mít toho zahradníka u sebe.

Zvědavost? Touha odhalit tu záhadu? Nebo…snad jiný druh touhy?

Z přemýšlení mě vytrhl až zvuk dveří. Hned jak vešel, cítil jsem to. Ta magie…tentokrát byla ještě silnější, než když jsem ho potkal poprvé. To mě hodně udivilo. Jako by se už nechtěla schovávat. Chvíli jsem k němu stál zády, než jsem se k němu konečně otočil. Ani nevím, co jsem čekal, po tom co jsem ho zneužil a nechal na panství knížete bez jediného vysvětlení.

Jeho pohled už nebyl naivní ani dětský, ne, bylo v něm mnohem víc. Chlad, odměřenost, to byly nové vlastnosti toho malého hejkala. I dnešní setkání vypadalo podivně. Já byl opět špinavý a utahaný, ale on…byl jiný. Chvíli jsem ho jen tiše sledoval a uvažoval co říct. Ale ta touha se ho znovu dotýkat mě se vřela s velkou silou. Sevřel jsem však okraj stolu, na kterém ležel dopis od knížete Alvinia. Netušil jsem, co všechno Cassius ví. Proto jsem se musel zeptat.

„Víš, proč jsi tu, a co tě čeká?“

V mém hlase nebyla žádná zdvořilost, prakticky žádné projevení citů nebo účasti, žádná kondolence za smrt knížete Alvinia. Možná to vypadalo, jako kdybych neměl srdce a nedokázal cítit nic.

Bylo tomu ale tak? Nebo jsem jen nedokázal emoce projevit?

Stál ke mně zády. To už vám nestojím ani za jediný pohled?

Otočil se a mně se zatajil dech. Vzpomněl jsem si, jak ke mně tehdy v tom pokoji přistoupil. Jak mi šeptal do ucha a poprvé mne políbil. Nikdy víc… Musel jsem polknout.

Pozoroval mně, ale já v jeho očích nedokázal číst. Asi to bylo dobře, nevím totiž, jak dlouho bych dokázal odolávat, kdybych zahlédl byť jen náznak toho, že mně vidí rád.

Pak položil otázku.

„Ano.“ Ale opravdu vím?

„Jsem zde, abych vám sloužil, pokud o to budete stát.“ A nebo abych byl vyhozen z pevnosti, pokud ne… Čelil jsem mu hrdě a odhodlaně. Nebyla v tom skutečná zášť. Co se stalo, stalo se. Byla to jeho vina stejně jako má. To že mu to nechci dovolit znovu, je pravda. Nechci znovu doufat v nemožné, kvůli jeho něze, kterou bych si mohl špatně vyložit. Budu mu sloužit, jak budu schopen. Pokud se znovu rozhodne vzít si mé tělo, mnoho s tím nenadělám, ale tentokrát to bude muset udělat násilím, protože jinak mu to nedovolím.

Sledoval jsem jeho pohled, hledal jsem v něm stopu po tom, že mě také rád vidí, že tohle nepovažuje za utrpení. Ale proč? Mohlo mi to být jedno. Byl to jen lidský kluk…tedy skoro lidský.

Sluhu už jsem měl, nepotřeboval jsem dalšího. Jak se tedy k tomuhle chlapci postavit? Chvíli jsem o tom musel přemýšlet.

„Ne, to je špatně.“

Jako bych to pronesl sám k sobě a mírně jen zavrtěl hlavou. Mé myšlenky byly příliš chaotické a já je nedokázal zklidnit. Co se to děje? Proč takhle reaguju?

„Nepotřebuji tvé služby.“

Znělo to jako odmítnutí a pěkně chladné. Ale opak byl pravdou. Ale nejspíš bude nutné, aby na venek působil jako můj sluha. Spíše bych stál o jiný vztah. Knížete Alvinia jsem si vážil a jeho syn, byť nebyl lidský, neměl vykonávat takovou službu. Tehdy na panství hraběte jsem to udělal, abych ho ponížil a vytrestal, možná abych se i pobavil a mohl mít chlapce blíž. Ale tohle bylo jiné.

Spíše bych raději chlapce přijal jako schovance, případně ho přijal do rodiny. Ale jelikož byl stále člověkem, nemohl jsem ho přijmout do své domácnosti jako sobě rovného, ani jako přítele. Mohl jen sloužit.

Opět jsem se otočil k tomu dopisu. Věděl o tomhle vůbec? Nejspíš ne.

A měl jsem mu to říct? Nejspíš ne.

Váhal jsem a chvíli mlčel. Měl jsem ho ochránit a to jsem chtěl udělat. Musel jsem to udělat i za takových okolností.

„Ale pojedeš se mnou do Sil Omerion, do města elfů. Budeš žít v mém domě, jelikož si to kníže Alvinius přál. A já jeho poslední přání vyslyším.“

Sevřel jsem onen dopis, který byl adresován mým očím a otočil se k němu zase čelem. Pak jsem k němu udělal dva kroky a dopis k němu natáhl.

„Měl by sis to přečíst. Vyrazíme až po obědě. Do té doby zůstaneme zde.“

Neřekl jsem mu, že to já knížeti navrhnul, že si ho vezmu k sobě. Nemusel to vědět. Jen bych tak odhalil svůj zájem o mladíka a to bylo zatím nežádoucí.

Špatně? Nechápal jsem to a obočí se my zamyšleně nakrčilo.

Nepotřebuje mé služby…? To prohlášení mně zabolelo. Bylo to, jakoby řekl, že o mě opravdu ale ani trošičku nestojí a to ve mně znovu oživilo smutek a zlost. Proč? Přece jsem to věděl, no ne? Věděl jsem to celou dobu, tak proč…? Hruď jsem měl staženou a jen silou vůle jsem tam stál a nerozběhl se třeba pryč v zoufalé snaze uniknout.

Ale to ne! Nemohl jsem to udělat a přiznat tím, že to stále bolí. Že jsem byl skutečně na malou chvíli tak naivní a doufal, že to něco znamenalo.

Sledoval jsem, jak se dívá zamyšleně do dopisu od knížete, jakoby přemýšlel, zda mi jej nemá vrátit a poslat zpět k Mortiovi.

Při vzpomínce na mladého pána jsem se otřásl, ale nemyslím, že si toho elfský vyslanec všiml, příliš se věnoval svým myšlenkám.

Pojedu s ním? Vážně? Něčemu ve mně se ulevilo, že nemusím zpět na zámeček, ale kromě té drobné úlevy na mne padala i tíseň. Byla to od něj jen laskavost. Jen vyslyšení posledního přání mrtvého přítele. Ale i to jsem věděl ne? Tak proč?

Vzal ten dopis, přišel ke mně a podal mi jej. Vážně? Já…? Těkal jsem pochybovačně z listu na elfa a zase zpět. Mělo to však jeden malý neduh…

Odvrátil jsem pohled stranou a zadíval se do země.

„Nezpochybňuji váš úsudek, pane, ale…“ polkl jsem stísněně, „já neumím číst…“ stál metr ode mě, ale já už zase cítil napětí po celém svém těle. Nejraději bych ho objal a přitiskl se k jeho mužné hrudi. Chyběla mi jeho blízkost. Takhle spolu stát kousek od sebe sami v jedné místnosti, to bylo jako mučení…

Trochu mě to zarazilo. Netušil jsem, že neumí číst. V tu chvíli z něj všechen ten chlad vyprchal a vypadal jako malé opuštěné zvířátko, kterým byl. Zaváhal jsem. Praly se ve mně protichůdné pocity. Nechat ho být a nevtahovat ho do těchhle divných emocí a touha ho k sobě přitáhnout a rozcuchat ho. Čím dál víc jsem se mračil a dokonce i přešlápl, stále s oním dopisem nataženým k němu.

Bylo to hloupé. Mohlo mě to napadnout, když byl jen zahradníkem. Takhle jsem ho vystavil jen pořádnému studu, když to musel přiznat. Sám jsem se nad tím ušklíbl.

„Tak tím čtením rozhodně začneme, a také psaním.“

Nejspíš musel být zmatený svými slovy. V tu chvíli jsem však věděl jen jedno. Jeho neznalost základních dovedností je ubohá a já jí nebudu trpět. Věděl jsem, že lidé na vzdělání pohlížejí jinak, než elfové. U nás bylo vzdělání samozřejmostí i pro nejníže postavené. Proto jsem tohle nemohl nechat jen tak. Rozhodl jsem se ho číst i psát postupně naučit. Rozhodně by se mu to v životě hodilo. A v Sil Omerion obzvlášť. A pokud jednou nadejde čas, kdy by mohl odejít, ve světě se neztratí.

Nakonec jsem se musel pousmát.

„A chtěl bys vědět…co mi kníže psal? Myslím, že se tě to také týká. “

Dal jsem mu na vybranou. Pokud to chtěl vědět či ne bylo už na něm. Pro mě se tím vůbec nic neměnilo. Jen možná…konečně uvěří, že není člověkem a pomůže mi najít svůj původ.

To napětí visící mezi námi v tu chvíli mi připadalo nesnesitelné. Zase jsem klesl v jeho očích. Jsem k ničemu…

Přešlápl si a já zavřel oči a soustředil se, abych potlačil tu hanbu, která mi stahovala hrdlo.

Začneme? Cože? Vzhlédl jsem opět k němu nechápavě. Mračil se na mě a chlad z něho doslova čišel, že i mě přejel po zádech mráz.

Ani to jeho pousmání tomu pocitu neodlehčilo.

A měl bych to chtít vědět? Co mě bude stát, když řeknu, že ano? Nedokážu již věřit, že by mi to přečetl jen tak.

Asi se mi zdrženlivost zaleskla i v očích.

„Co je psáno v dopise bylo určeno vašim očím, pane.“ Couvl jsem o krok zpět. Už to nešlo vydržet.

„Kdyby si kníže přál, abych jeho obsah znal, řekl mi jej před svou smrtí.“ Usoudil jsem. Ne, že bych nebyl zvědavý. Naopak. Chtěl jsem to vědět. Ale odmítal jsem se doprošovat a třeba platit něčím, co jsem si slíbil, že již nebudu opakovat.

Pozvedl jsem obočí, když jsem ho viděl ucouvnout. Nelíbilo se mi, když přede mnou couval. Nechtěl jsem, aby to dělal. Dokázalo mě to v tu chvíli docela naštvat. Těch pár kroků k němu jsem překonal velmi rychle. Přešel jsem k němu hodně těsně, ale tentokrát jsem mu nechtěl dokazovat svojí dominanci, spíš jsem ho chtěl zahnat do kouta.

„Neutíkej přede mnou, nemáš kam. Uděláme tedy dohodu. Až tě naučím číst, budeš moci o přečtení dopisu požádat a já ti ho dám.“

Chvíli jsem jen sledoval jeho zlaté oči, jeho výraz, i zrychlený dech. Pak jsem k němu rychle natáhl ruku. Nemohl by stihnout uhnout. Zajel jsem mu s ní do vlasů, jako kdybych ho hladil. Ale jen jsem mu je trochu pročísnul. Fascinovali mě, jako když jsem je viděl poprvé.

Jakmile jsem mu byl ale tak blízko, vyplavilo to z mé mysli všechny ty vzpomínky, na naší noc. Na jeho odvahu, jeho sténání, i to, jak se mne dotýkal a přinášel mi rozkoš. Nečekal jsem, že by mé tělo tak prudce zareagovalo. Ucítil jsem trnutí ve svém klíně. Už zase ve mně probouzí chtíč?

„Je mi líto tvé ztráty Cassie.“

Má slova byla myšlena vážně. Dokonce jsem jim dal váhu i jeho jménem, které jsem vyslovil po dlouhém měsíci. Z nějakého důvodu bylo pro mě důležité, aby věděl, že i mě mrzí ztráta knížete Alvinia.

V jeho očích se nebezpečně zalesklo. Jak moc nebezpečně jsem ale poznal až ve chvíli, kdy ke mně prudce přikročil. Je tak blízko…

Jeho přísný pohled mi připomněl ten večer plnou silou. Dokázal jsem zase jen stát, zrychleně dýchat a utápět se v jeho očích. Do nosu mi udeřila vůně jeho kůže a potu z cest. Mé tělo znovu zareagovalo jako na povel a mravenci se mi rozběhli z klína do celého těla.

Zajel mi rukou do vlasů a mě se chtěla podlomit kolena. Ztrácel jsem své odhodlání, svůj chlad i odměřenost. Vše bylo pryč…

A když z jeho rtů splynula ta jemná slova spolu s mým jménem, bylo toho na mě najednou příliš. Jaké mé ztráty je mu líto? Že jsem ztratil knížete? Schopnost pěstovat rostliny jako nikdo jiný? Svou nevinnost, kterou mi vzal? Nevěděl jsem, ale v té chvíli na tom nezáleželo.

Prudce jsem ho objal a zabořil mu svou tvář do ramene. Zaťal jsem mu prsty do lopatek a chvěl se v jeho náručí.

Chtěl jsem také zašeptat jeho jméno. Jen pro tuto jedinou chvíli, aby ho slyšel…

Ale pak jsem ucítil vybouleninu v jeho kalhotách. I mé tělo reagovalo a já ho od sebe v ten moment prudce odstrčil. Tohle ne… Tohle jsem nechtěl… To ne!

Dýchal jsem jako bych běžel závod o život.

„Děkuji,“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně, „za vaši účast, pane.“

Když mě tak znenadání objal, jen jsem prudce vydechl. Nečekal jsem takovou reakci, i když pro něj nejspíš byla přirozená. Nevadilo mi to, tím jsem si byl naprosto jistý. Jen jsem nevěděl co dělat.

Co se v takových chvílích dělá?

Cítil jsem, jak se jeho tělo chvěje, jak křečovitě mě svírá a nepopírám, pohnulo to i mou chladnou duší. Hned jsem zatoužil mu obětí také opětovat. Sotva jsem však zvedl ruku, abych mu jí omotal kolem pasu, prudce mě od sebe odstrčil a já byl naprosto zmatený. Co se stalo? Proč taková reakce? Vůbec jsem si neuvědomil, že ho mohlo mé vzrušení nějak rozrušit, ani to, že už je tak patrné.

Má zmatenost se asi odrazila na mých očích. Dýchal tak rychle a já tápal a snažil se najít odpověď.

Nakonec jsem tedy odstoupil, abych ho neděsil svou blízkostí.

„Odpočiň si a najez se, jestli máš hlad.“

Sám jsem zamířil k posteli, na kterou jsem se posadil a stáhl si vysoké jezdecké boty, pak jsem se na postel natáhl, i když jsem byl špinavý a má róba studila, jak byla ještě vlhká od deště. Nenuceně jsem si přetáhl rukáv přes oči a vlasy nechal spadat z postele až na podlahu.

Vzápětí jsem toho odstrčení zalitoval. Nepochopení v jeho očích mne bolelo. A když odstoupil. Myslel jsem, že se tam před ním svalím do kolen.

Odpusťte…

Odvrátil jsem pohled. Neměl jsem hlad, ale tak nějak mechanicky se odporoučel ke stolu a usadil se na židli. Zatímco si elfský vyslanec zouval boty a ulehal na postel, já se díval z okna prázdným pohledem a bojoval s vlastním vzbouřeným tělem. Napětí v klíně bylo nečekané a stejně nečekaně silné.

Mnul jsem dlaně o sebe a připadal si hloupě.

„Omlouvám se,“ hlesl jsem do nastalého ticha. „Nevím co se sem mnou děje. Vím, že mne to neomlouvá, jen…“ odmlčel jsem se. „Ničemu nerozumím. Už ani mé zahradě se nedaří…“ povzdechl jsem si. Nechtěl jsem mu to přiznávat, ale potřeboval něco říct. „Asi jste měl pravdu. Nejsem dobrý zahradník…“

„Květiny jsou jako srdce. Pokud je neklidné, jsou neklidné i květiny.“

Zacitoval jsem tuhle vzpomínku polohlasem. Ani nevím, proč jsem si na to právě vzpomněl. Na obraz mé matky v zahradě, na její úsměv, když hleděla do květu slunečnice. Měla je nejraději a já je nesnášel. Nikdy mi nepřišly hezké.

„Nemusíš se omlouvat. Není to tvá chyba.“

I když jsem stále netušil, co ho tak popudilo. Možná nechtěl, abych se ho znovu dotýkal a to obětí mu jen uniklo? Ne, to bych snad poznal, nebo ne?

„Vlastně to celé byl můj nápad… ale nečekal jsem, že můj návrh kníže přijme a ještě tak brzy. Nabídl jsem mu, že tě ochráním, pokud bude potřeba. Tu noc po večeři.“

Bylo to ještě předtím, než jsem s ním prožil noc, plnou vášně. Můj úsudek tedy nemohl být tenkrát ještě zastřen chtíčem.

Proč jsem mu to právě teď říkal? Nebylo to nijak důležité.

„Jistě jsi byl dobrým zahradníkem. Jen jsem tě škádlil.“

Vychrlil jsem to ze sebe a ani pořádně nedokázal říct proč. Asi mi bylo zatěžko jen mlčet. Překvapením bylo, že se nerozhněval, že opět neřekl něco povýšeneckého. Naopak. Jeho slova byla moudrá. Otočil jsem se k němu a prohlížel si, jak leží na posteli s přikrytýma očima rukou. Ani nevěděl, kolik toho řekl svými slovy. Měl pravdu. Mé srdce bylo neklidné. Vzbouřilo se v něm tolik emocí, že ztrácím přehled a můj zmatek je jako všeničící žár.

Je unavený…, napadlo mne, když zmínil, že to není má chyba. Jak dlouho sem jel? Bez spánku? Bez odpočinku? Jen na koni…? Přemýšlel jsem nad jeho zevnějškem, který zdálo se, že mnoho utrpěl.

Dokonce se rozpovídal i o tom, jak k tomuhle celému našemu setkání došlo.

Tu noc… Zachvěl jsem se. Znovu ta touha a ostrá bodavá bolest.

Polkl jsem a uhnul pohledem.

„Proč?“ zeptal jsem se tiše. Jen ta otázka a nic neříkající tón, kterým byla pronesena. „Já tomu… Pořád nerozumím,“ přiznal jsem mu. Přišlo mi, že možná teď by mi mohl dát odpověď.

„Jste inteligentní, vzdělaný a moudrý,“ a arogantní, sebestředný, chamtivý a nenechavý…

„A přece nikdy nevím, co uděláte…“ vydechl jsem chmurně. Nebylo to tak, že jsem měl strach, ale nevěděl jsem jak s ním jednat ani co si myslí. Jen mě to víc mátlo.

„Nemám rád záhady. A ty jsi…záhada od první chvíle.“

Neznělo to asi tak, jak by mělo. Asi to ani nebylo to, co by si teď mladík přál slyšet. Chvíli jsem nad tím tedy uvažoval. Proč? Byl to jen tento malicherný důvod? Ne…

„Věděl jsem, že je v tobě nějaká podivná magie, něco, co jsem neznal. Sice nevím, kdo nebo co jsi, ale i kníže Alvinus se obával toho, že by tě lidé mohli využít v nastávající válce. Lidé…spíše jeho syn. Proto jsem tě raději chtěl mít v bezpečí města elfů, než bych tu záhadu vyřešil.“

Znělo to až moc sobecky, to nepopírám. Ale neměl jsem důvod mu lhát. A nejspíš jsem mu dlužil odpovědi.

Dlužil? Nesmysl. Jen jsem byl unavený a nedával jsem si pozor, co říkám jako obvykle, nic víc v tom nebylo.

Až když jsem se s ním zapletl i tělesně, dostal jsem strach, že bych mohl k tomu malému hejkalovi něco pocítit. Proto tak rychlý odjezd, který jsem chtěl přisuzovat mé práci velvyslance. Chtěl jsem se oprostit od osobních pocitů a touhy. A nyní jsem věděl, že mé rozhodnutí bylo správné.

Už jen ta vyboulenina v mých kalhotách, která pomalu opadávala, mi dávala najevo, že ten malý zahradník je pro mě přímo vražedný. Mé tělo na něj reagovalo, aniž bych chtěl. To bylo příliš nebezpečné. Neznal jsem podobné pocity a nechtěl jsem se s nimi nechat ovládat, to se mi nepodobalo.

Záhady, jistě… pokrčil jsem rameny jen sám pro sebe. To možná vysvětlovalo, proč knížeti navrhl, že si mně vezme pod svá křídla, ale už ne, to, co bylo po té večeři.

Naslouchal jsem dál. Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že jsem člověk. Zvláštní, ale člověk. To až on se svými tvrzeními o magii hejkalech a bludičkách se mi snažil mé přesvědčení vyvrátit. Ale i kdybych nebyl člověkem, kdo a proč by se mě měl pokoušet zneužít ve válce? Nejsem ani voják, zbraně jsem viděl vždy jen z dálky, a že snesu o něco víc bolesti než jiní? Nevím nic o válkách, ale jeden voják přece války nevyhrává, ne?

Jeho syn… Vzpomněl jsem si na své střetnutí s Mortiem v zahradě. Šel z něho strach, ale to jediné co naznačoval, bylo…

„Domnívám se, že mladý pán mě chtěl zneužít k něčemu docela jinému než k válce,“ dovolil jsem si podotknout popravdě. „Alespoň to naznačoval,“ povzdechl jsem si. O těchhle náznacích mě Faileon poučil dost.

Všechno zlé je pro něco dobré, že?

„Cože chtěl?“

Můj hlas dost prudce přeskočil a dokonce jsem se i rychle posadil a zahleděl na něj. Zamračeně jsem ho propaloval pohledem.

Proč mě to tolik naštvalo?

Přímo jsem cítil, jak mi vřela krev v žilách, a sevřel jsem pěst.

Nenávist? Cítím nenávist k synovi knížete Alvinia?

Nikdy bych neřekl, že jsem schopen takové emoce. Nenávidět takto silně do morku kostí, s naprosto neopodstatněným důvodem.

„Udělal ti snad něco? Fyzického?“

Vyjel jsem na něj ostře, vůbec jsem nepředpokládal takovou možnost. Ale byla pravda, že jsem toho muže prakticky neznal a viděl ho jen při oné večeři před mým odjezdem.

Nemohl jsem tušit, že jsem si své pocitové rozpoložení špatně vyložil, nebyla to nenávist, ale užírající žárlivost, kterou jsem nikdy nepoznal.

Elfové byli ve většině případů od takových pocitů oproštěni, nebo jsem tomu jen já věřil?

Rychle jsem vstal a zamířil přímo za ním k jeho židli, musel jsem mít jistotu, že nepatřil nikomu jinému. Ale proč?

Pro hodnocení se přihlašte.