Jeskyně

Cassius

Když jsem se ráno probudil, ležel jsem stulený vedle svého elfa s hlavou položenou na jeho rameni. Oba nás přikrýval a zahříval plášť, který jsem mu včerejší noci zapůjčil ze zdejšího šatníku.

Všechno jsem si to pamatoval. Kde jsme, co se událo, vůbec to nebylo jako má první zřejmě jen částečná proměna, kdy jsem si nevzpomínal vůbec na nic. Čím to bylo? Že jsem tentokrát vstřebal více magie? Že jsem se proměnil úplně? Že spouštěcí emocí byl vztek a nikoliv strach jako poprvé? Nevím… nic nevím.

Ale přitom jsem pomalu ale jistě zjišťoval, že mám ve své hlavě mnoho vzpomínek a informací. Jak to bylo možné? Ani to to jsem netušil, přesto to tak bylo.

Nechtělo se mi ho budit, ani od něj vstávat. Teplo které sálalo z jeho těla, světlá jemná kůže bez ochlupení na hrudi. Krásné plavé vlasy splývající barevně s kožešinou tygra, na níž jsme leželi, v místech, kde nebylo černých pruhů. A ty aristokratické lícní kosti, které přidávaly jeho tváři na autoritě.

Vydechl jsem a můj dech kondenzoval na jeho krku.

Oči měl zavřené, ale já si je pamatoval. Měl jsem je vypálené v duši tak hluboko, že kdybych někdy měl dráčata a že je mít asi nebudu, ještě několik generací po mě by si ty dva ocelové korálky pamatovalo.

Miluju tě, Fai…

Jenže v jeskyni byla zima.

Oheň, který jsem večer rozdělal, jaksi neudržovaný vyhasnul. Navíc jsem nechal pootvírané dvoje dveře, jak jsem byl myšlenkami u Faie a to se teď zrovna moc nehodilo.

Pomaličku jsem se tedy od něho odtahoval a začal šátrat po své stříbrné róbě, kterou jsem v noci odložil, abych mohl být s ním. Ale ještě jsem nevstával. Pokoušel jsem se obléknout vsedě vedle něho a dbal na to, aby zůstal přikrytý.

Faileon

Mé spaní nebylo nikdy příliš tvrdé. Z polospánku jsem ucítil pohyby vedle mě. Teplo, které mě hřálo, pojednou zmizelo. Reflexivně mi vystřelila ruka a sevřel jsem Cassiovo zápěstí. Až pak jsem pootevřel oči a zahleděl se na něj. Oblékal se, nejspíš…odcházel? Ale kam?

Nespokojeně jsem zamručel.

„Nedovolil jsem ti odejít.“

Neznělo to nijak příkře nebo zle, jen rozespale. Nejspíš jsem tím chtěl říci „neodcházej.“

I já si dobře uvědomoval, kde jsme, i co se včera stalo. Na některé věci bych ale raději zapomněl. Ale vše přebila včerejší krásná noc. Stále jsem cítil jeho horké tělo i polibky a chtěl jsem, aby tyto chvíle trvaly dál.

Věděl jsem, že to ale není možné.

Když se jeho prsty obtočily, jako malá háďata kolem mého zápěstí zčista jasna se mi zatajil dech, rozbušilo srdce jako o závod a po těle se mi rozběhli mravenci, ve snaze obsadit každou z mých žil. I když jsem byl drak a měl sílu, jejíž rozměry jsem si ani nedokázal představit, kdykoliv dal nějak najevo, že mu patřím a je mou povinností plnit jeho přání, stal jsem se kostkou cukru, vystavenou dešti jeho něhy.

Rozechvěle jsem se pousmál a přivřel své zlaté oči. Zvedl jsem ruku, za níž mě držel, otočil se pohledem k němu a políbil ho letmo na hřbet jeho štíhlé dlaně.

„Ale, můj pane,“ vzdychl jsem a dýchl na jeho ruku horký vzduch. Nepřestával jsem se mu dívat do očí a druhou dlaní jsem dychtivě rozevíral jeho sevření a postupně věnoval polibek každé ze špiček jeho prstíků.

„Někdo by měl…“ – polibek na ukazováček. Já bych tu s vámi strašně rád proležel třeba celý den…

„rozdělat oheň…“ – polibek na prostředníček. Líbal bych vás a hřál svým tělem…

„a zavřít dveře jeskyně…“ – polibek na prsteníček. Věnoval a oplatil bych vám každou něžnost, jakou byste si přál…

„A udělat snídani…“ – polibek na malíček… Ale opravdu mě chcete právě, teď?

„Někdo…to musí udělat jistě. Ale ty ne…ty musíš zůstat.“

Dřív jsem neprojevoval takovou paličatost. To já vždy odcházel z lože první a nikdy jsem ho v ní nezdržoval. Nebyl jsem příliš… typ na takové mazlení po ránu. Ale měl jsem pocit, že se něco změnilo. Něco se velmi změnilo od včerejška. A i když jsem to nedokázal popsat, cítil jsem to. Nakonec jsem jeho ruku ale pustil a kývl, nechtěl jsem však, aby to dělal sám.

„Pomůžu ti.“

Nevěděl jsem, jak dlouho zde chce zůstat, ale zatím jsem s tím problém neměl, bylo to naše útočiště, jen pro nás dva… bylo to dokonalé. Daleko od starostí, od osob, které se do našeho vztahu pletly a chtěly nám ublížit. Připadal jsem si zase jako mladý elf, který utíká se svou první láskou. Můj typický chlad a odměřenost byly pryč, jako by je pohltila jeho hřejivá přítomnost. Zdraví rozum jsem však neztratil. Dobře jsem věděl, že tahle chvíle nebude trvat věčně, že se tu nebudeme moci schovávat do nekonečna. Zatím jsem si to ale chtěl plně užívat.

Usmál jsem se ještě víc. Olízl jsem si rty a cítil spokojenost na hrudi a nepokoj v podbřišku. Krátil se mi dech a tonul jsem v jeh očích barvy oceli. Po těch slovech jsem mu zatoužil znovu spočinout v náručí, ale on svou ruku stáhl a mě píchlo u srdce. Opravdu jsem doufal, že si mě opět přivine k sobě a přivlastní. Činilo mně šťastným cítit jeho blízkost a vědět, nakolik si mě doopravdy cení…

Ale na kývnutí a nabídku neexistovalo nic jiného, než pokračovat v oblékání. Snad se v mých očích na malou chviličku zalesklo zklamání, ale byl to jen mžik. Upravil jsem svou róbu a podával oblečení i jemu. Tedy to, co skončilo na mé straně od našeho provizorního lože.

Pak jsem si přitáhl kolena k sobě a zamyšleně se rozhlédl po interiéru. I když bych si dokázal vybavit, kde co je ze vzpomínek mé matky, byl jsem zde poprvé a vše pro mě bylo nové stejně jako pro Faie.

„Klidně můžeš sedět,“ navrhl jsem mu, když jsem se zkoumavě zaměřil zlatýma očima i na něho.

„Udělám, co je třeba,“ pohladil jsem ho po tváři, „a jako první budeš potřebovat hřebem,“ usmál jsem se trochu víc, „dovolíš mi, abych tě učesal?“

„Ne, nejsi můj sluha Cassie, chci ti pomoct.“

Jeho poznámka o hřebenu mě ale pobavila. Rychle jsem se oblékl a vstal, pak jsem si nechal vlasy prokluzovat mezi prsty. Měl pravdu, byl jsem rozcuchaný, což se mi nepodobalo. Nechat ho, aby mě učesal, bylo trochu zvláštní. Hodně důvěrné gesto, ale už jsem se toho nebál.

„Ano, můžeš mě učesat. Pokud ti to udělá radost.“

Sám jsem si mohl takto prohlédnout více tento prostor. Dveře jsem však zavřít nemohl. Zdálo se, že reagovali jen na Cassia. To mě docela překvapilo. Nejspíš nějaký druh magie, kterou jsem neznal.

„Zdá se, že ti vážně moc nepomůžu.“

Tolik mě to netrápilo, proto jsem se vrhnul raději k něčemu, co jsem stále udělat mohl. Opět rozdělat oheň, byť mi to chvíli trvalo. Nevládl jsem ohnivou magií. Sledoval jsem plameny a na chvíli jsem se zamyslel. Jaká je asi nyní Cassiova síla? Jeho magii jsem už plně cítil, už se neschovávala. A byla obrovská. Navíc dokázal pohlcovat magii jiných bytostí, to se zdálo jako velmi užitečné.

Bylo hezké slyšet, že nejsem jeho sluha, ale pomoct mi? Byl šlechtic, co ví o životě v jeskyni? A co o něm vím já?

Byl jsem rád, když jsem uviděl pobavenou jiskru v jeho očích, které málokdy dávaly znát jakékoliv emoce. Zvedl jsem se a podal mu plášť, aby si ho přehodil přes své oblečení a nebyla mu zima, dokud se nezatopí. Viděl jsem jak si zkoumá své dlouhé vlasy. I ty moje za ten necelý měsíc byly už o krapet delší, než když jsme se setkaly a ofina mi začínala lézt do očí. Líbil bych se mu s dlouhými vlasy? Neměl bych si je ostříhat? Na panství knížete Alvinia mi je chodívala střihat služebná, která obstarávala takové věci pro starého pána i zbytek rodiny ale i pro sluhy, ve svém volném čase, kterého neměla mnoho. Říkal jsem jí teto a ona ke mně byla velmi shovívavá.

Zastesklo se mi. Po lidech které jsem znal a po psech a zahradě, která zůstala v minulém životě nevolníka, který jsem ještě nedávno byl.

Ale byl to jen mžik.

„Ano, budu rád,“ ujistil jsem Faie. Toužil jsem po tom už dávno v časech, kdy bych mu něco takového nikdy neřekl. Ale teď mám dojem, že i to patřilo k bývalému životu, který už nikdy nebudu vést.

Sledoval jsem, jak se pokouší zavřít kamenné dveře do hlavní části jeskyně, zatímco jsem pečlivě skládal dřevo do krbu.

Usmál jsem se.

„Jsi můj host, měl bys mi dovolit postarat se o tvé pohodlí,“ nadhodil jsem a uvolnil mu místo, když odhodlaně napochodoval, že alespoň rozdělá oheň. Vlastně mi to hrozně lichotilo, nikdy dřív mě nenapadlo, že se sám ujímal takových činností.

Vykročil jsem ke dveřím a prošel jimi do hlavní části s vodopádem. Byl už den. Vodopád vypadal úplně jinak než když jej ozařovaly měsíční paprsky a lišejníky na stěnách zůstávaly netečné k denním paprskům, pronikající sem i z venku od vchodu. Odkud ke mně vítr zanesl mrazivý větřík neúprosně se blížící zimy, až jsem se mimoděk zachvěl a zastavil v půli cesty. Zima… Čas kdy příroda spí. Čas chmur a stesků…

To není dobré, Fai… Ohlédl jsem se po obytné části a smutně se pousmál. Letěli jsme s větrem o závod, ale jak dlouho zde můžeme doopravdy zůstat? Věděl jsem, že nemůžeme před světem utíkat. I ty to víš, že? Září se nám končí a brzy začne v údolí zlátnout listí. Tady už ale bude dávno na každém svahu sníh. Kde vezmu tolik magie, abych tě odsud zase odnesl? A co potom? Vrátíš se do hlavního města elfů, abys pracoval dál jako dřív? A dlužím omluvu tvé matce, že jsem tě unesl…, povzdechl jsem si.

Přešel jsem do šatníku a našel tam po chvíli šaty, které jsem Faiovy přinesl na výměnu. Zavřel jsem šatník a pak vkročil zpět do “salonku“, kde už dřevo v krbu spokojeně praskalo a vzduch se plnil teplem. Zavřel jsem za sebou, aby se drželo jen zde, přišel blíž k němu i s oblečením v čistě bílé barvě z lehkého přesto dostatečně teplého materiálu, jakoby jej šili elfové.

„Odpusť, trvalo mi to. Převlékni se, jestli chceš a pak se můžeme poohlédnout po něčem k snědku, pokud jsi si to s tou pomocí ještě nerozmyslel.“ Věnoval jsem mu úsměv.

Samozřejmě jsem si to s nabízenou pomocí nerozmyslel. Své slovo jsem držel, co bych to byl jinak za muže, za elfa? Přesto jsem se ale převlékl do nové róby. Byla opravdu příjemná a připomínala mi oblečení elfů. Ale co by dělalo zde? Měl jsem tolik otázek, na které mi nejspíš Cassius odpovědět nemohl, proto jsem mlčel a raději se neptal. Nechtěl jsem ho rozesmutnit, nebo urazit nějakými otázkami. Cítil jsem chlad, dobře jsem si uvědomoval, co se blíží za roční období. Nevěděl jsem, kolik je tu jídla ale jistě to nemohlo vystačit na celou zimu. I já uvažoval, co bude dál, jestli se kdy dostaneme z hor, jestli Cassius má svou sílu pod kontrolou. Tolik otázek, které mě trápily, mi způsobovaly zamračení, které se projevovalo převážně na mém čele.

Pokud se vrátíme…neměl jsem žádnou jistotu, že Esquilien bude opravdu mlčet. Ne po tom, co se stalo. Jak vysvětlím mé zmizení matce? A i kdyby mlčel… návrat do hlavního města nebude lehký. V nynějším stavu by pro mne bylo nesmírně těžké Cassia schovat. Jeho magii, sílu. V hlavním městě bylo vše na očích a kdyby se Cassius opět přeměnil, už bych ho nedokázal ochránit před krutým osudem. Mohl jsem se vzdát svého postu velvyslance, ale i to by způsobilo mnoho otázek a rozruchu. Byla to zapeklitá situace a já přemýšlel, jak jí vyřešit.

Převlékl se, ale připadal mi každým okamžikem vážnější. Jistě musel i on cítit tu stejnou tíhu otázek a nejistot, jako já. Bylo to těžké a řešení existovalo jediné. Promluvit si.

Ale to až u jídla…

S úsměvem jsem zavedl Faileona nyní již obyčejnými dveřmi bez Dračí pečeti, do místnosti, která by se dala nazvat kuchyní. Byla tu trocha dřeva a po schodech dole sklep se zásobami. Přesto, že nebyly již jednadvacet let obnovovány, byly magicky chráněny proti kažení, uchovány ve věčné čerstvosti. Magie v tom sklepě byla hmatatelná a mi tak měli na výběr ze všeho možného.

Hm… Snídani… Ale já pořád moc vařit neumím… I když jsem na Akrusti pomáhal Dismérii s vařením a říkala mi jaká jídla má pán Faileon nejraději a jak je udělat a i když mám postupy dobře uložené v paměti, ta jistota, že bych to zvládl udělat, tu nemám…

Vzal jsem ale ingredience pro to nejjednodušší a nejrychlejší z nich a na Faie se otočil.

„Můžeme vyjít nahoru, vzal jsem co je třeba.“ Nečekal jsem, že b mi chtěl pomáhat, tohle nebyla práce pro něho, spíš jsem usoudil, že bude nejlepší, pokud já se pustím do příprav a on třeba bude udržovat ten oheň vedle v pokoji, ze kterého jsme přišli.

Když jsme vyšli do kuchyně, položil jsem suroviny na pracovní stůl a navrhl mu to.

„Jestli chceš, můžeš vedle udržovat oheň, já to zatím připravím, pokud vše půjde tak jak má, mělo by to být za chvíli…“ Mluvil jsem klidně a vyrovnaně. Dospěleji než dřív, opravdu. Už v mém hlase nebyla taková naivita, jako dřív bývala. Slova nezněla trhaně pod tíhou rozpaků. I já sám si připadal jistější v jednání s ním. Jen do budoucna zbývalo mnoho nevyřešených otázek…

Nehodlal jsem se nechat vyhnat k něčemu takovému, jako bylo udržování ohně. I když jsem chápal, proč mi to Cassius nabídl, nedokázal jsem odejít z kuchyně. Naopak jsem se jako zloděj přikradl za jeho záda a trochu se na něj natiskl. Udělal jsem to schválně. Překvapovalo mě samotného mé jednání, ta touha, po Cassiově těle, která jako by odmítala zmizet. To se dřív nestávalo, ne v takové míře.

„Oheň nepotřebuje ohlídat, bude v pořádku. Ale o tebe mám obavy. Rád bych ti pomohl, i když ti nejspíš nebudu příliš nápomocen.“

Pravda, na přípravu jídla jsme vždy na panství měli sloužící. I v mém domě se o to vždy staraly. Já se o podobné věci nikdy nezajímal, nebyl důvod. Netušil jsem, jak se připravuje jídlo, ale nechtěl jsem, aby to dělal sám. Aby cítil nějakou potřebu se o mě starat, tak to nebylo správné. Doufal jsem, že mou snahu pochopí a dovolí mi to.

Otočil jsem se od něj se úculem na rtech. Nebylo v něm nic zlého, jen… Byl jsem šťastný. S obavami v srdci, ale šťastný, že jsem s ním. Sáhl jsem po noži a začal krájet, když se na mě zezadu natiskl a mně se zatajil dech.

Přestal jsem krájet. V podbřišku, jakoby mě něco sevřelo, Cítil jeho teplo, jeho blízkost… Mé srdce se roztlouklo jako splašené a zrudly mi tváře tak jsem raději uhnul pohledem někam k zemi, aby to nepostřehl.

Obavy? O mě…? Proč? Nejsem tak neschopný… Přec to ví, ne? Polkl jsem stísněně.

„A-ale… J-já bych… to zvládl…“ vypravil jsem ze sebe ale nedokázal se ani pohnout. Jeho horký dech na mém krku mě nevýslovně dráždil.

„Jsi… moc blízko… nemůžu… se soustředit… když se… mě dotýkáš… takhle…“ Pousmál jsem se víc. Řekl jsem to, ale nechtěl, aby přestal. Kdy přesně jsem se začal chovat takhle – zvláštně?

„Já vím, že to zvládneš.“

Neodsunul jsem se však od jeho těla, jen jsem mu drze omotal ruku kolem pasu. Nikdy dřív, jsem nebyl takto přítulný. Vášeň u mě propukala rychle, ale stejně rychle i uhasínala. Proto bylo mé nynější chování tak zvláštní.

„Nemůžeš se soustředit? To je mi velmi líto.“

Ale ani tyto jeho slova mě nedonutily ustoupit. Vůbec mi nebylo líto, že se nesoustředí a podle tónu mého hlasu to bylo znát. Ale věděl jsem, že jíst jistě oba musíme a měl bych ho nechat, aby to dokrájel. Ale přinutit se k tomu bylo těžké. Přitahoval mě, a to velmi. Ale bylo to naprosto jiné, než když jsme se poznali. Ta nesmělost a dětská nevinnost jako by byla pryč a nahradilo jí něco, co ve mně vzbuzovalo jasný zájem.

Jeho ruka kolem mého pasu mi dávalo najevo, komu patřím a krom toho, že mě to činilo ještě šťastnějším, jsem se trochu bál, že pozná, jak napjatý jsem.

Tušil jsem škádlení v jeho slovech a cítil potřebu mu je oplatit.

„Když je ti to… líto, proč mě… objímáš?“ zeptal jsem se trochu hravě. Povytáhl jsem obočí a otočil se tváří k němu. Naše tváře se teď téměř dotýkaly, musel jsem si olíznout vyprahlé rty.

Maličko jsem zavrtěl zadečkem a podráždil ho tak.

„Bude polibek… mému pánovi stačit…, nebo si žádá větší splátku?“ zašeptal jsem mu už téměř do rtů…

„Polibek by mohl být dostačující, ale není to jisté.“

Vědoucně jsem se usmál a sehnul více k jeho rtům, které mě tak lákaly. Ale nehodlal jsem skončit jen nějakým lehkým polibkem. Přitiskl jsem mu své rty na jeho v hodně dlouhém a vášnivém polibku, aby to mou touhu alespoň trochu uspokojilo. Bohužel to mělo naprosto opačný efekt, což jsem mohl předpokládat. Pohladil jsem ho po zádech dlaní, než jsem se konečně od něj dokázal odtrhnout.

„Už…tě nechám chystat to jídlo a budu na tebe… dohlížet, zda to děláš správně.“

Zachvěl jsem se, počínajícím vzrušením, které ve mně jeho slova a blízkost vyvolávaly. Přitiskl své rty na mé a bral si hltavě a vášnivě můj jazyk do objetí. Tak jako on objevoval má ústa, já zkoumal ta jeho.

Ani jsem si neuvědomil, že jsem nechal ruce klesnout a odložil tak nůž i chléb. Otočil jsem se, abych k němu stál čelem a mohl ho sám obejmout.

Polibky jsem nepřerušoval. Byly opojné. Dráždivé a já mě rudly tváře v potlačované touze dotýkat so ho víc, něžněji, jeho kůže, ne oblečení…

Jeho dotek na páteři vysílal do mého těla slabé blesky, cestující mým tělem a rozpalujícím mé slabiny i kůži pod róbou.

Jenže pak se odtáhl a všechno to skončilo. Podíval jsem se na něho. V jeho šedých očích hrály spokojené jiskřičky, ale mimo nich i jistá nedočkavost.

Jídlo… dohlížet… Po tomhle???

Uhnul jsem pohledem, aby nepoznal, jak se mu podařilo mě roztoužit a otočil jsem se k němu opět zády.

„Dobře,“ hlesl jsem jen.

Chvíli mi trvalo, než jsem si byl jistý, že se mohu pustit do práce. Rychle jsem pak chleba dokrájel, poprosil ho, zda by nezatopil i v kamnech, a po chvíli hodil jednotlivé krajíce na rozpálenou plotnu. Mezi tím jsem si připravil pomazánku, kterou mě naučila Disméria. Nyní jsem byl za výpomoc v kuchyni na Akrusti opravdu rád.

Když byly topinky hotové, všechny jsem je namazal tou pomazánkou a mohli jsme si sednout k jídelnímu stolu situovanému v kuchyni.

Netrvalo to dlouho, pořád jsem na sobě cítil jeho doteky. A po očku ho pozoroval, jako to dělají tajně zamilovaní, když pozorují svůj idol. I když má láska byla lecjaká, jenom ne tajná…

Jenže bylo něco, co jsme museli probrat a to bylo potřeba udělat s čistou hlavou.

„Dobrou chuť,“ popřál jsem mu.

U stolu vládlo ticho, a i když jsem se do jídla pustil poměrně hladově, po chvíli jsem si všiml Cassiových pohledů, které jako by naznačovaly, že něco není tak úplně v pořádku. Věnoval jsem mu mírný úsměv a zdvořile pochválil jeho jídlo, které nám připravil, i celou jeho snahu v kuchyni, která mi místy přišla trochu komická. Ale to bych mu nepřiznal.

„Děje se snad něco?“

Elfové uměli dobře číst ve výrazech tváře, poznal jsem tedy, že má Cassius nejspíš něco na srdci. Dřív jsem v něm uměl číst velmi snadno, tedy…vždy jsem si to alespoň myslel. Jeho reakce, byť velmi stydlivé, byly vždy upřímné. Nedokázal lhát, nedokázal se přetvařovat a vše se mu vždy zračilo v jeho očích. Bylo to pro mne mnohem jednodušší.

Nyní jsem však mírně tápal. Jeho nové dračí já bylo…o dost jiné. Jiná aura, která mě nutila nepovažovat ho jen za malého roztomilého hocha, mě nutila více se snažit v odhalování toho, co se mu asi honí hlavou. Něco uvnitř mě stále cítilo jakýsi respekt, k tomu stvoření, které sedělo naproti mě.

Jeho pochvala mě potěšila, byť zřejmě byla pouze zdvořilá, protože si jsem vědom, že mi to v téhle oblasti stále ještě moc nejde. Snad bych si mohl pomoci magií, jenže jsem, jí nechtěl plýtvat. Necítil jsem poblíž žádný silný zdroj, magie. Tedy kromě vodopádu v hlavní jeskyni, ale ani ten se nepodobal ani zdaleka Zřídlu, jehož sílu jsem pocítil včera večer.

Děje se…? Pousmál jsem se a vydechl si. Tak tedy je čas, mluvit, ano? Nerad bych mu znepříjemnil jídlo, ale když už jsme tam spolu tak seděli, kdy mohla být vhodnější chvíle?

„Jestli správně počítám, do konce tvého nuceného volna z postu Velvyslance, zbývá necelý týden, že?“ Byla to jen řečnická otázka, pronesená vážným zamyšleným hlasem.

„Nejsem si úplně jistý, ale domnívám se, že ty sám už nemáš žádné místo, kde bychom se mohli skrýt, souhlasíš tedy, že tu dobu překleneme spolu zde? Předpokládám, že se plánuješ vrátit…“ Nechtěl jsem, aby měl pocit, že jej zde vězním, nebo tak něco. To nebyla pravda. Včera jsem byl trochu přecitlivělý a zahnaný do kouta, tohle bylo první útočiště, které mne napadlo. Ale to neznamenalo, že bych ho tu chtěl držet násilím. I když…

„Popravdě… Nevím, jestli jsem vstřebal dost magie, ještě na jednu přeměnu. Ještě je to pro mě všechno velmi nové. Snad bych to jednou zvládl, ale nemohu to říct s jistotou.“ Tím jsem chtěl říct, že pokud bych ho odsud měl odvést, máme jen jeden pokus.

„Potom… Když jsem se včera měnil, krom tvého přítele měla má proměna ještě jednoho svědka. Elfa, který strážil bariéru kolem Zřídla. Nezabil jsem ho, nechtěl jsem ublížit nikomu nevinnému,“ povzdechl jsem si.

„Já… Neznám skutečnou tíhu dopadu toho všeho.“ Obočí se mi spojilo to jedné linky. „Dlužím omluvu tvé matce, že jsem tě unesl. A chtěl… Chtěl jsem tě požádat o jednu věc.“ Zadíval jsem se mu do jeho krásných šedých očí. „Až to situace dovolí, rád bych vymazal z paměti tvého bratra vzpomínky na onen incident, jenže se mnou měl. Pokud mám být drakem, nechci, aby si nějaký jiný elf pamatoval, že mě získal násilím. Ani Giltanas, ani Falraen s Dismerií. Dovolíš mi to?“ musel jsem se zeptat. Kdykoliv by to mohl použít proti mně, ale když bych zasáhl do jejich paměti a ty vzpomínky jim vzal, pak bych jim příště mohl čelit důstojně. Byť já sám si to s sebou ponesu i nadále. Nežádal jsem pro Giltaie jiný trest, jen toto.

Jak se zdálo, Cassius měl toho hodně na srdci, to mě překvapilo. Poslouchal jsem jeho slova, aniž bych se snažil mu nějak skákat do řeči. Chtěl jsem, aby vyjádřil všechny své obavy, které zatěžovaly jeho mysl.

„Ano, zbývá mi ještě týden, než se budu muset vrátit zpět, ke své funkci. I když…nyní je mi tato funkce ještě více na obtíž než dřív, vzdát se jí sám nemohu, zdiskreditoval bych tím nejen sebe, ale i celý svůj rod a to nemohu dovolit. Souhlasím s tvým návrhem, že bychom do té doby zůstaly zde.

Chápu, že tvá přeměna je velmi problematická a proto bude dobré magií neplýtvat na zbytečný přesun. Opravdu mě nyní nenapadá žádné místo, kam bychom se mohli uchýlit a tyto skály bychom sami nedokázali slézt.“

Jeho další obavy mi ale způsobily vrásky na čele. To co říkal… rozuměl jsem, proč takovou věc požaduje, zvláště s Giltanasem. Nebyl jsem proti, i když jsem nechtěl, aby se Cassius s mým bratrem kdykoliv setkal znovu.

„S mou matkou si nelámej hlavu, vše jí vysvětlím, tedy tak, abych zachoval tvou identitu utajenou. Nemusíš se jí za nic omlouvat, ve skutečnosti jsi mě neunesl Cassie, odešel jsem s tebou naprosto dobrovolně.

Pokud se jedná o mého bratra… nevlastní žádnou magii, jistě by to nebylo složité. Ale nepřeji si, abys ho kdy ještě viděl. Dismeria a Falraen by…nic neřekli, jsou mi naprosto věrní a tvou totožnost by neodhalili, nevidím tedy důvod, zasahovat jim do vzpomínek:“

Tohle se mi opravdu příliš nelíbilo, ale nejspíš jsem mu v tom nemohl nijak zabránit. Falraen a Dismeria byly jako má rodina a já svou rodinu měl stále tendenci chránit.

Když se však zmínil, že jeho proměna nezůstala utajena, že existuje nějaký svědek, byť jen voják, hodně mě to zachmuřilo. Proto jsem na chvíli zůstal mlčenlivý. Dobře jsem věděl, co bude následovat, jakmile se o tom dozví mágové, rada starších… i prostý lid. Něco takového se nikdy neutají.

„Ten voják jistě promluví, mágové spustí poplach a začnou tě hledat…“

Musel jsem vstát od stolu, tohle bylo nejděsivější zkouškou, která nás nejspíše čekala.

„Budou tě chtít poznat, do nejmenších detailů. Zadrží tě a nejspíš strávíš zbytek svého života někde uzamčen. Elfové už dávno… nevěří na draky. Nemají k nim respekt, chtějí jen zkoumat. Legendy byly dávno zapomenuty.“

Byl jsem rád za ten souhlas zůstat zde. Tohle místo nám prozatím skýtalo vše, co jsme mohli potřebovat a pokud on neznal lepší místo…

Rozuměl jsem, že nechce, abych se znovu setkal s jeho bratrem. Ani já jsem po tom zrovna neprahl. Ale věřil jsem, že tentokrát už bych si poradil. Uvědomoval jsem si, že někdo tak nezkušený v této oblasti jako já by neměl zasahovat do něčí mysli s úmyslem cokoliv měnit, ale pravda byla, že pokud jsem poslední dračí krve a draci byli dřív tím, čím byli, pak nechci, aby si myslel, že nade mnou má jakoukoliv moc. S těmi vzpomínkami v jeho hlavě by zmizely i zbytky jeho stínu v té mojí. Alespoň jsem o tom byl přesvědčen. Nepochyboval jsem, že Falraen s Dismérií dodrží mlčenlivost. Ale Falraen mě naučil jednu zvláštní věc. Že stále ještě existují tací, kteří mají k drakům úctu. A já se bál, že po tomhle i když jsem nalezl doposud spící část sama sebe, mohla být jeho víra otřesena a vše přátelské mezi námi mohlo skončit, aniž bych to stačil postřehnout. Z nějakého důvodu, jsem nechtěl, aby mě litoval dokonce ještě víc, než jsem se bál, že bych mu zásahem do paměti ublížil. Ale po Faiových slovech jsem už na tom nemohl trvat. Neudělal bych nic proti jeho vůli, nebo čím bych mu ublížil.

U jeho matky… Jsem byl tak nějak přesvědčen, že se to stejně dozví a něco tajit nemá smysl. Ale nevyvracel jsem mu to. Až u toho vojáka, když vstal a zmínil možné nebezpečí, jsem cítil, že je třeba dalších slov.

„Asi máš pravdu. Ten voják bude mluvit. Nakolik bude vyslyšen hlas vojáka o něčem tak nepravděpodobném nedokáži říct. Ale v jedné věci se mýlíš. Někteří elfové, stále ještě věří na draky. Falraen je toho živým důkazem. Učil mě, jak ovládat své emoce, proto, že podle legend to kdysi draci naučili elfy a on cítil povinnost, mi tuto laskavost oplatit.“ Fai to musel vidět v mých vzpomínkách, které jsme včera sdíleli.

„Ale i tvá matka se zmínila, že bych mohl být zavřen a zkoumán, takže… tuto hrozbu nepodceňuji jen… Pokud si to připustím, pak by to znamenalo, že až přijde čas tvého návratu do Sil Omerionu, budeme se muset rozdělit…“ Také jsem vstal a přistoupil k němu. Vzal jsem jeho dlaň do těch svých a jemně ji hladil. „A to si nepřeji.“ Po tom všem bych odloučení nesnesl. To přeci musel cítit stejně nebo ne?

„Ani já si to nepřeji Cassie. Ale pokud bych naznal, že tě přítomnost v hlavním městě ohrožuje…. Musel bych přikročit ke krokům, které by se ani jednomu z nás příliš nelíbily. Tvá víra v ostatní elfy je nejspíše příliš velká.“

Pousmál jsem se tomu. On v to věřil, že elfové by se k němu zachovali se ctí. Já tomu už věřit nedokázal. Nevím ani proč. Cassius mohl mít pravdu, stejně tak jsem mohl mít pravdu i já. Nedokázal jsem předpovídat budoucnost, ani vědět, co se stane, po našem návratu do hlavního města. Pokud ale elfové budou chtít stíhat mého draka, budeme nuceni utéct. Ale kam? Nebylo žádné místo, kam bychom mohli jít, kromě světa lidí. A tam jsem s Cassiem jít nemohl. Lidé nenáviděli elfy. Má tvář se proto chmuřila čím dál víc, i když to asi jeho odvaze příliš nepomáhalo. Jeho ruku jsem však pevně sevřel.

Co mám udělat, abych tě ochránil? Vzdát se tě? Vzdát se sebe? Já nevím, neznám odpovědi Cassie, nežádej je po mně.

„Věřím, že až náš návrat ukáže, s čím dalším se budeme muset potýkat. A podle toho se budeme muset rozhodovat.“

Zajel jsem mu druhou dlaní do vlasů a trochu ho pohladil, abych ho ubezpečil o tom, že to bude dobré, že tohle vše nějak zvládneme, i když já sám jsem tomu tak úplně nevěřil.

Sklopil jsem pohled. Znělo to, jako bych stále ještě byl velmi naivní, ale to jsem si nemyslel, jen jsem věřil, že existují elfové, kteří by mi věřili. Nepotřeboval jsem poklony a podobné věci, stačilo by mi, kdyby mě uznali, jako svobodnou bytost, ne být pořád VĚC, TO, ČERV a podobně. Je chtít právo na život, příliš mnoho? A o jakých krocích to Fai mluví?

I když se usmál, na klidu mi to nepřidalo, zvlášť když se vzápětí zachmuřil. Jeho stisk, jeho teplo, mi ale říkal to nejdůležitější. Navzdory všemu, ani on mě nechce opustit.

Přimhouřil jsem oči a užíval si jeho prstů ve svých vlasech. Tak jemně se mě dotýkal…

Pousmál jsem se.

„Tvá matka měla pravdu,“ vydechl jsem a přejel mu prstem po vrásce, „úsměv ti sluší víc.“ Kéž bychom se mohli jen těšit jeden z druhého a nemuseli mít tolik starostí…

Polkl jsem.

„Počkáme tedy… Máme ještě týden,“ hlesl jsem a pohladil ho po tváři, „snad nám nezačne příliš brzy padat sníh…“ Spojil jsem s ním rty. Ještě jsme nedojedli, ale tohle jsem potřeboval. Po všech těch slovech cítit naději, alespoň takto. Měl pravdu, nemělo smysl nic plánovat, dokud se nevrátíme a neuvidíme, jak se situace vyvíjí…