Sluha

 

Elf dveře otevřel prakticky vzápětí. Jakoby snad na můj příchod již netrpělivě čekal. Polkl jsem a uklonil se, jak se slušelo, byť ve smě stále ještě hlodala jeho zlá slova.

Jeho hlas mnou projel ostrý jako břitva, až se ve mně cosi rozechvělo. Tak arogantní, výsměšný, povýšený…

Nejsem VÁŠ sluha!

„A-ano,“ přitakal jsem mu. Klobouk stále na hlavě, takže jsem přes okraj slamáku neviděl jeho tvář. Což mi teď ostatně i vyhovovalo.

„Vezměte si něco na převlečení a můžete mě následovat, pane.“ Upíral jsem mu pohled na lem tuniky u krku, celý sevřený.

 

Rozčiloval mě ten klobouk. Neměl jsem rád zbabělce, kteří se pod něčím schovávali a nebyli schopní se mi dívat do očí. Shlížel jsem na něj ze své výšky a jen se tiše bavil tím pohledem.

„Sundej si ten klobouk. Jsi můj sluha, už nejsi zahradník. Sluhové nenosí klobouky.“

Nechal jsem dveře otevřené a zamířil dovnitř svého pokoje až k posteli. Vytáhl jsem si jen obyčejnou dlouhou noční košili a také jasmínové mýdlo, spolu s dalšími oleji. Musel jsem o své tělo pečovat a také převážně o vlasy. Když se mi to vše povedlo do náručí pobrat, zamířil jsem za tím chlapcem. Na sundání klobouku jsem byl ale ochotný trvat. Dlaň jsem opřel kousek vedle jeho hlavy na dveře svého pokoje a demonstrativně začal poklepávat svými prsty, abych jasně dal najevo, že čekám. Nehodlal jsem s ním kamkoliv jít, dokud se toho klobouku nezbaví.

 

Co? Proč? Nechápal jsem, proč to po mě chce. Byl jsem na něj zvyklý a teď jsem byl i vděčen, že jej mám.

Zkousl jsem si ret a sledoval, jak se elf otáčí a jde si pro věci. Dveře zůstaly dokořán a já nevěděl jak si to přebrat. Nikdy jsem nikomu osobního sluhu nedělal. Skoro to působilo jako němá výzva, abych vešel.

Sňal jsem tedy nejistě klobouk z hlavy a vešel za ním nevěda, co po mě může chtít. Tiskl jsem si slamák k hrudi a mé zlaté oči si ho zkoumavě prohlížely. Byl jiný než všichni lidé, které jsem potkal. Měl dlouhé světlé vlasy. Vypadaly jemně, jakoby patřily nějaké ženě. Špičaté uši mu z nich vystupovaly a překvapivě spíše jeho elegantní vzhled doplňovaly, než aby ho hyzdily. Šedé oči se do mě zabodly jako ostré jehly a já sklopil pohled k zemi. Kníže tak naléhal, abych šel. Abych splnil, co si přál… Nevím proč, nebo co a jak, ale nechtěl jsem, aby se zlobil, pro vyslovenou myšlenku.

A pro to jsem teď tady…

Došel až ke mně, zavřel dveře a opřel se o ně.

Nechápavě jsem k němu vzhlédl a naše oči se setkaly. Zamrazilo mi pod jeho pohledem a z té přílišné blízkosti tak, že se mi zježily chloupky na zátylku.  

Couvl jsem a zády narazil do dveří. Jeho dlaň se štíhlými prsty vězela na dřevě nad mým ramenem a já stísněně polkl.

„P-pane?“ dech se mi zrychlil. Vůbec mi to nešlo do hlavy. Co to dělá? Co mu vadí?  Nač se chystá…?

 

Chvíli jsem hleděl chlapci z blízka do obličeje a odhadoval, co si asi myslí. Musel jsem být k němu blíž, abych rozpoznal druh magie, kterou jeho tělo disponovalo. Ale ani z takové blízkosti jsem nebyl o nic chytřejší. Ta magie byla velmi silná, ale naprosto záhadná. Proto se má tvář ostře zamračila. Neměl jsem rád, když jsem na něco nemohl přijít. Když jsem neznal odpovědi, na své otázky. Rozčilovalo mě to.

„Kdo vlastně jsi, hm? Zvláštní tvore?“

Jedním jsem si byl skoro jist. Ať je chlapec kdokoliv, není rozhodně prostým člověkem. A mě lákalo objevit to tajemství. Čekal jsem na odpověď, i když jsem tušil, že z tohohle koktala kloudnou řeč nejspíše nedostanu.  A to jsem schválně volil docela klidný, přívětivý tón.

Nahnul jsem se ale ještě blíž, až jeden pramen mých vlasů spadl mladíkovi na rameno. Nevadila mi ta blízkost, spíše naopak.

Takhle z blízka jsem si poprvé uvědomil, že je ten mladík docela hezký. Líbily se mi jeho rysy tváře, i ty zvláštní tajemné oči. Dokud ale byl mladík zaměstnán hledáním odpovědi, na mou otázku, natáhl jsem svou druhou ruku k jeho klobouku a podle jsem mu ho ukradl. Dotkl jsem se ho jen konečky prstů, než jsem tu ošklivou pokrývku hlavy odhodil na blízkou komodu, kam mladík nemohl sám nikdy dosáhnout.  Podlé gesto, nepopírám. Ale chtěl jsem, ať se  toho klobouku zbaví, zatím natrvalo, dokud bude mít status mého sluhy.

 

Díval se na mě a dokonce se zamračil. V jeho jemných rysech to bylo znát hlavně díky obočí.

Tvore? Proč to pořád říká? Kdo bych měl být?

Já samozřejmě vím, že nejsem jako ostatní, lidé. Ale za to přeci nemohu… Nechápu, proč za tím hledá něco, co tam není.

Naklonil se blíž a jeho pohled byl pronikavý. Cítil jsem jeho horký dech a zatajil ten svůj. Pramen světlých vlasů mi dopadl na rameno a já uhnul pohledem.

Už dost…, zacukalo mi ve tváři.

„Člověk…,“ polkl jsem, „jsem člověk…“, vypravil jsem ze sebe a on mi zatím vytrhl můj klobouk.

Hej!

Odhodil ho na vysokou komodu. Pravda nejsem zrovna vysoký, i tenhle muž je trochu vyšší než já. Měl bych problém pro něj vylézt. Ale dobrá, já to chápu. Podléhám teď jeho rozkazům, když je zde. Nepřeje si, abych ten slamák měl a tak ho mít nebudu. Budiž, ale…

„T-ta lázeň…“ připomenu mu. Je opravdu moc blízko. Necítím se jistý v jeho blízkosti, vlastně… Ty jeho oči a hlas bez emocí mě děsí. Nikdy nevím, co udělá v příštím okamžiku. Nehledě na to, že tím vytrhnutím klobouku, mu z rukou vypadlo to, co si před tím přinesl ze své postele a zavazadel a teď nám to oběma leželo u nohou...

 

„Tak člověk…jak směšné. Jsi si tím jistý?“

Zdá se, že se ten hoch opravdu považuje za člověka, což mi připadá hodně podivné. Ale pokud chce hrát tuhle hru na schovávanou prosím.  Nijak dál jsem to řešit nehodlal, ne teď. Sjel jsem pohledem ke svým nohám a pak opět na něho. Jako bych čekal.

„Zvedni to. Lázeň mě čeká. Doprovodíš mě, můj sluho. A omyješ mi záda, jak se patří“.

Jasně jsem dal najevo, že tím doprovodem do lázně jeho práce nekončí, že ho nenechám z toho vyklouznout jen tak. To by bylo příliš jednoduché.

„A nic nerozbij, ty lahvičky stojí víc, než tvůj život.“

Já se rozhodně shýbat nebudu, od toho tu je ten kluk.

Stále mi hrála v mysli jeho slova… člověk…

To se ještě uvidí.

Rozhodně jsem se hodlal na existenci tohoto zahradníka poptat knížete.  A navíc….

Měl jsem s klučíkem ještě své osobní plány. Dlouhá úmorná cesta a pár dní na tomto panství, to se jistě brzy budu nudit. Možná by byl vhodný na ukrácení dlouhých nocí.

Jako by se mi mé nečisté myšlenky na malý okamžik odrazily v očích. Ucouvl jsem od chlapce a vyrazil na chodbu. Prošel jsem kolem něj v dost těsné blízkosti a počkal, až posbírá mé věci a budeme moci jít.

 

Neřekl jsem na to už nic. Ostatně to znělo spíš jako zamyšlení, než skutečná otázka.

Proč se na mě pořád tak dívá…? Nejsem zvyklý stanout pod drobnohledem. Zvláště pak někoho, koho urazí prakticky cokoliv, co udělám nebo řeknu.

Pohled mu padl na zem na jeho věci. Napodobil jsem ho a došlo mi, co chce tím gestem říct. Mám to zvednout? Povytáhl jsem obočí, ale jeho pohled zůstával odměřeně neústupným.

Mám ho mýt? Zjišťuji, že práce sluhy je těžší, než jsem si myslel.

„Nikdy jsem to nedělal,“ přiznal jsem a do tváří se mi vedrala horkost. Abych skryl rozpaky, raději jsem se sehnul a noční košili i mýdlo a vonné esence či co to je opatrně vzal do rukou.

On ustoupil a mně se trochu ulevilo. Prošel však na chodbu kolem mě v takové blízkosti, až jsem se mimoděk zachvěl. Vůbec jsem z něj, jeho očí a toho co říkal, neměl dobrý pocit.

„Nic není cennější než život,“ hlesl jsem tiše a vykročil za ním.  No vážně, tak to přeci je. Vznešený elf neví to, co pouhý zahradník?

„Tudy,“ kývl jsem mu hlavou směrem, kterým bylo třeba jít, a sám tam vykročil.

„Všechno je jednou poprvé.“

Pobaveně jsem se na něj ještě zahleděl, v mých slovech byl jasný dvojsmysl.  Ale má slova stále trochu řezala. Jeho naivní víra, že život je to nejcennější, mě nijak nepřekvapila.  

V duchu jsem se tomu ušklíbal. Co ten malý spratek ví o životě tam venku? Nic.

Následoval jsem ho však a sledoval jeho tělo. Vypadal sice ještě jako dítě, ale hádal jsem, že bude starší patnácti let. V mysli se mi rodil zajímavý nápad, jak mladíka ještě víc provokovat a mučit, v tom jsem byl opravdu výborný stratég. Alespoň nějak jsem si musel ten čas zde ukrátit.

 

Šel jsem stísněně. Měl jsem z toho všeho špatný pocit. Cítil jsem na svých zádech jeho mrazivý pohled a musel se snažit soustředit jen na chůzi.

V mysli jsem si opakoval cestu k lázním, naštěstí nebyly daleko od pokojů pro hosty. Zaklepal jsem a služebná, která dohlížela na teplotu vody, se podívala na mne a pak na elfa.

„Vše je připraveno.“ Cudně se usmála a já přikývl.

„Díky,“ hlesl jsem v odpověď a ona odešla. Díky tomu my mohli vstoupit. Podržel jsem mu dveře a zavřel je za ním. Košili jsem pověsil na věšák a mýdlo a zbytek věcí položil na stůl vedle kádě s horkou vodou. Ležela tam i žínka a kartáč a nějaké místní oleje, co kníže a jeho rodina používají. Nikdy jsem tolik věcí souvisejících s koupelí neviděl natož, abych věděl co s nimi.

„Tak asi… můžete…?“ ukázal jsem na káď s vodou a podíval se na hosta svého pána.

Místnost byla plná páry a voda byla opravdu teplá, ale ne zas za hranicí únosnosti, i když záleží pochopitelně na každém člověku, kolik snese. Byl tam připravený župan i plátno na osušení. Vše viselo tam, kam jsem pověsil jeho košili.

A okna byla zavřená.

 

Když jsem si prohlédl místnost na koupel, zdála se být poměrně dostačující, na lidské království. Věděl jsem, že lidé tolik nedbají na svou očistu, na rozdíl od nás elfů. Přešel jsem tedy ke kádi s vodou a zkusil dlaní její teplotu. Byla přijatelná.

Konečně jsem tedy rozvázal svou zašpiněnou tuniku a nechal jí velmi pomalu sklouznout po svém dokonalém těle, které nehyzdila žádná jizva. Nestyděl jsem se před ním, spíše naopak. Vystavoval jsem své tělo schválně mladíkovi na odiv. Spodní kalhoty pod tunikou jsem na boku rozepnul a na moment na něj natočil svou hlavu. Stále jsem však k němu stál zády.

Hned poté jsem nechal spadnout i tuto část oděvu a pomalu vstoupil do lázně.

„Mé ošacení necháš vyprat. Dohlédneš osobně na to, aby se nepoškodilo a aby bylo dobře vypráno. Pokud ne, ztrestám tě, sluho.“

Konečně jsem se otočil k němu čelem, jen na pár vteřin. Nechal jsem ho tak pohlédnout na mou nahotu. Poté jsem se pohodlně usadil do kádě s vodou a spokojeně vydechl.

Šeptem jsem pronesl modlitbu pro bohyni vod Amite ve svém rodném jazyce a přivřel oči. Na chvíli jsem zůstal jako vytesaný z mramoru a jen si vychutnával horkou vodu, která mé tělo hezky prohřívala.

Příjemné….

Když jsem po pár dlouhých minutách otevřel oči, upřel jsem je přímo na něj a chvíli si ho prohlížel.

„Sundej si košili. Pokud mě máš mýt, jen by ti překážela.“

Popravdě mi bylo jedno, jestli si tu košili umáčí nebo ne.  Stál jsem o její sundání z jiného důvodu, abych i já se pokochal pohledem na jeho nahou hruď.

 

Rozhlížel se. Podvědomě jsem se přistihl, že očekávám nějakou výtku. Svou lakonickou chůzí došel až ke kádi a aniž by se cokoliv v jeho tváři změnilo, sáhl dovnitř.

Nic… Žádná reakce. Dobré tedy? Nedozvěděl jsem se. Začal rozepínat svůj pošpiněný oděv a otočil se ke mně zády. Róba se mu svezl k nohám a já tak měl dokonalý výhled na jeho obnažená záda. Měl je krásně tvarovaná, ale nebyl opálený. Skoro to vypadalo, že jeho kůže chytá barvu asi stejně špatně jako ta moje.

Polknul jsem.

Rozepínal spodní kalhoty a já ucítil nutkání podívat se jinam. Sehnul jsem se tedy pro tuniku, a když se jako had vysvlékl ze spodního prádla, sebral jsem i to.

Když se otočil čelem ke mně, zrovna jsem se zvedal a jeho mužství měl tak přímo před očima.

A jé… Postavil jsem se o to rychleji a pokoušel se ten obraz vypudit z hlavy.

Sledoval jsem ho, jak stoupá po schůdcích do kádě a leze dovnitř. Působil, jako by snad ani nebyl z tohoto světa. Měl příjemně vyrýsované svaly na prsou a břiše, bledou jemně vyhlížející pleť, a když se k tomu přičte mramorově působící aristokratická tvář s těma výjimečně chladnýma očima a až žensky dlouhé vlasy…

Ani jsem nepostřehl okamžik, kdy přesně se mi podařilo zrudnout jako rak.

„J-jak si přejete…,“ vyhrkl jsem, když jsem si uvědomil, že a jaké příkazy jsem od něho dostal. Ujistil jsem se, že špinavé šaty třímám v rukou a odnesl je do proutěného koše na prádlo, který byl připravený v rohu.

Klid… Jen klid… snažil jsem se utišit své divoce bušící srdce. Ale zdálo se, že zbytečně. Když jsem se na hosta znovu ohlédl, seděl v kádi s hlavou zakloněnou a zavřenýma očima. Vlasy mu jako tekuté zlato přetékaly přes okraj kádě a vypadal, jako nějaká bizarní socha.

Pousmál jsem se. Vypadá jako květina… Zvláštní přirovnání, já vím, ale sleduji květiny celý život a vím, že když jim přinesete vláhu, vypadají pak mnohem krásnější a svěžejší a po tu dobu, kdy čerpají svou životodárnou sílu, jakoby se pro ně zastavil čas.

Stud a nervozita se rozplynuly a já si uvědomil, že jej upřeně pozoruji, a když opět otevřel oči a podíval se mým směrem…

Díval se na mě, jakoby snad věděl a mohl nahlížet do mé mysli. Úplně jsem se otřásl, co by si asi pomyslel, kdyby věděl, že jsem, ho ještě okamžikem přirovnával k rostlině?

Co-cože? Košili?

Uhnul jsem pohledem a představa toho, že bych se měl svlékat, když se na mě tak dívá… Ne, že bych se měl za co stydět. Krom toho, že má alabastrová pleť se neopálí ani v těch největších letních hicech, díky práci na zahradě, která je leckdy fyzicky náročná, mám tělo minimálně stejně dobře tvarované jako on. Navíc jsme oba muži a neuvidí nic, co by ještě neviděl… Tak proč jsem tak nervózní?

Promnul jsem si ruce a asi minutku váhal, než jsem si tedy přetáhl tuniku přes hlavu a odložil ji na židli, která byla v místnosti také.

„Vy… Už chcete, abych… vás umýval?“ musel jsem se zeptat. Snažil jsem se, aby můj hlas nezněl přiškrceně, ale tuším, že se mi to příliš nepodařilo.

 

Pobaveně jsem sledoval změny výrazu mladíkovy tváře. V té chvíli, když jsem vcházel do lázně, byl tak blízko a v takové velmi... svůdné póze, že mi stačilo jen natáhnout ruku a jeho tvář si přitisknou k mému klínu. Raději jsem proto rychle zaplul do kádě.

I po sundání jeho košile jsem cítil, jak mé tělo překvapivě rychle zareagovalo. Trochu zmateně jsem z jeho nahé hrudi sjel pohledem do své kádě, abych zjistil, co se to pod tou vodou s mým tělem děje. Cítil jsem…vzrušení? Ale proč tak najednou? Možná má dlouhá abstinence se nyní prokázala v plné síle?

Proto jsem naprosto přeslechl jeho otázku, takže jsem na ní zprvu ani neodpověděl. Trochu jsem se zamračil a nakonec na něj upřel tázavý pohled. Chvíli jsem přemýšlel, co že to vlastně říkal.

„Ano, máš mě nyní umýt. Vezmeš žínku a nakapeš na ní trochu z této lahvičky.“

Podal jsem mu onu malou tmavě modrou lahvičku a kývl na něj. To snad pro něj nebude tak složité. Nemělo by. Jako had v trávě jsem čekal, až nebohý zahradník přijde blíž k mé kádi. Sledoval jsem při tom jeho vyrýsované svalstvo. Nepletl jsem se. Tohle tělo nemohlo patřit dítěti. Proto mi z nenadání unikla ona otázka.

„Kolik ti je let?“

Znělo to docela zvědavě a překvapivě i přívětivě.

Přesto jsem na jeho těle hledal…cokoliv, co by mi napovědělo, co je zač. Tetování, magické runy, znaménka, jizvy… ale nic. Vůbec nic.

Žádná nápověda? To bylo nemilé.

 

Podíval se na mě a já v první chvíli nevěděl, jestli se zlobí, nebo jen nechápe, co jsem se ptal. Už-už bych svou otázku zopakoval, když se ukázalo, že ví a dokonce mi uděluje bližší pokyny.

Přikývl jsem a vykročil k němu nejistým krokem.

Převzal jsem od něj houbu i lahvičku a zamyslel se, kolik je asi “trochu“.

Prosím? Skoro jsem se lekl, když se zeptal na můj věk. Bylo to poprvé, co jeho hlas nezněl tak… povýšeně a odměřeně jako obvykle.

„Kolik je mi… let?“ zopakoval jsem tu otázku a pak si uvědomil, proč se ptá. Vždycky mi říkali, že vypadám mladší, než doopravdy jsem a musel se tedy na vyslance shovívavě pousmát.

„Dvacet jedna, pane.“

Sklopil jsem zrak od jeho překvapeného výrazu, opatrně otevřel lahvičku a začal odkapávat doufaje, že mi řekne, až to bude stačit. Koneckonců dívá se, no ne? Co by mu to udělalo? Zvlášť, když ví, že já nevím co dělat a zřejmě by si koupel rád užil po dlouhé cestě?

 

„Dvacet jedna?“

Zopakoval jsem to po něm trochu udiveně. Tohle jsem opravdu nečekal. Hádal bych nanejvýš osmnáct let. Jak se zdálo, mladík mátl nejen svými vlasy, a magií, ve svém těle, ale také vzhledem. Připadalo mi to zábavné.

Dokud měl plné ruce a nemohl se nijak bránit, vytáhl jsem svou mokrou ruku z vody a schválně mu dráždivě přejel prsty po hrudi. Zanechal jsem mu na ní mokrou cestičku a sledoval, jak z něj odkapávají kapky vody.

„To už jsi dospělý.“

Byla to dobrá zpráva. K dítěti bych se tak zřejmě nechoval.

Když se mi zdálo, že je oleje dostatek, zastavil jsem ho nenadálým odebráním lahvičky z jeho rukou a zavřel jí. Pak jsem na něj jen kývl.

„Trochu jí promačkej a začni, než mi vystydne voda. A neflákej to. Jestli nebudu spokojen, potrestám tě výpraskem.“

Prakticky byl můj sluha, chtěl jsem, aby si byl jistý tím, že bych neváhal a klidně na něj vztáhnul ruku. Nestál jsem o to, aby si myslel, že je pod ochranou knížete. Naopak mě zajímalo pár odpovědí. Počkal jsem si ale, až se pustí do mytí.

 

Sledoval jsem jednotlivé kapky a pro zajímavost je počítal. Asi to bylo lepší, než mít pořád před očima jak křehce vypadal, když relaxoval. Nebo se chvět pod jeho pohledem.

Slyšel jsem, jak zopakoval mou odpověď, ale pustil to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zato natahující se mokrou ruku jsem postřehl, až když se mě dotkl štíhlým jemným ukazovákem a mně se v ten moment zatajil dech. Ruka, ve které jsem ampuli držel, se mi roztřásla, a kapky pak padaly mnohem rychleji…

Napadlo mě ucouvnout, ale mohl bych to rozlít.

Přišlo mi na mysl i přestat, nebo se ohradit, ale on se na mě tak zaujatě díval, že nic nepřicházelo v úvahu. Bylo to jemné jako pohlazení. Ale přece se to v ničem nepodobalo dotekům, když mne otec hladil ve vlasech, nebo poplácal po ramenou.

V ten okamžik jakoby se čas neúměrně zpomalil a já přestal i počítat. Vnímal jsem jen ten jeden prst, kapku vody stékající mi z hrudi na břicho a chvěl se.

„C-co to… děláte?“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně a přimhouřil oči. Svědělo a pálilo mě tělo nejen tam, kde se mě dotýkal, ale i tam, dole kam ještě nikdo mimo mě nesáhl.

Namísto odpovědi mi ale elfský šlechtic vytrhl lahvičku z prokřehlých prstů, které mi už málem vypovídaly službu.

Čas se znovu rozběhl, jakoby se vůbec nic nestalo a stejně tak se tvářil i on. To jen já měl pocit, že celý uvnitř hořím a byla to jeho vina. I ta slova k mému sluchu doléhala se zpožděním.

Výpraskem? Nešlo mi pochopit. Ale jedno jsem přeci jen věděl, že se musím pustit do mytí…

 

Dýchal jsem zrychleně, když jsem vylezl a zaklekl na druhý schod, abych k jeho zádům lépe mohl.

„Pak tedy, když dovolíte…“ hlas se mi třásl. Najednou jsem nevěděl, jestli je dobrý nápad dotýkat se ho. I když jen přes žínku…

Promiňte…

Opatrně a jemně jsem nasáklou houbu s vonným čistícím olejem přitiskl na jeho pokožku a opatrnými krouživými pohyby se pokoušel umýt každý centimetr jeho zad…

 

Na jeho otázku jsem neodpověděl. Prostě jsem se ho chtěl dotknout. Jeho kůže byla naprosto přirozená, lidská, přesto…

Ne, nedávalo mi to smysl. Už jsem se nadechoval k další otázce, když se mě poprvé dotkl na zádech. Musel jsem odsunout své vlasy na stranu a přehodit si je dopředu. Pak se z mých rtů ozvalo něco nečekaného.

Zasténání.

Bylo to opravdu příjemné. Netlačil, naopak s mými zády jednal, jako kdybych byl žena. Docela mě to pobavilo. Ale nehodlal jsem mu to zazlívat.

„Děláš to moc dobře, přeci jen…k něčemu možná budeš.“

Chvíli jsem si jen užíval jeho pohybů  a přivíral spokojeně oči. Jako bych se zase ocitl zpátky doma. Chyběl mi jen výhled s velkého okna a případně zpěv, kterým mě můj sluha uklidňoval při koupeli. Občas jsem mu pod rukama i usnul. Vždy mě poté káral.

Ale domov byl stále daleko. Konečně jsem otevřel oči a rozhodl jsem se začít s výslechem.

„Tvé vlasy…proč jsou stříbrné? Co je toho příčinnou, podivné stvoření? Proč z tebe cítím neznámou magii? Pověz.“

Věděl jsem sice, že mladík asi o ničem z toho nemá tušení, ale zkusil jsem to. Možná jsem toužil, aby se nad tím trochu zamyslel, aby zapochyboval nad svým lidstvím. Proto jsem do něj rýpl ještě silněji.

„Lidé nemohou nést magii. Jen čarodějové, či elfové. Nepřipadáš mi jako čaroděj a elf také nejsi. Proto se ptám…co jsi?“

Zvrátil jsem hlavu dozadu, abych se na něj zahleděl, abych viděl z blízka jeho reakci na mé otázky.

 

Odhrnul své jemné vlasy a já držel zuby zaťaté v pekelném soustředění, abych netlačil a jeho pokožce snad nezpůsobil nějakou újmu. Uměl jsem pečovat o květiny, je o živé bytosti. I když jednou jsem pomáhal Filiovi mýt psi.

Při té vzpomínce se usměji.

Zatímco vyslanec sotva slyšitelně zasténá… Stalo se něco? Přestal jsem ve svém snažení.

„Udělal jsem něco?“ vyhrkl jsem hned. Nechtěl jsem mu ublížit, ale moje tělo si dělalo, co chtělo a rozhodně mezi to nepatřilo, poslouchat mě.

Když slova chvály splynula z jeho úst, mohl jsem pokračovat. Ačkoliv chvála nebylo to pravé, co by to vystihlo.

„Hm…,“ vypravil jsem ze sebe. Bodlo mě na hrudi, při tom dodatku. Ten jeho hlas působil snad ještě palčivěji než dotek před malou chvílí. Mokrá stopa na mém těle byla stále cítit.

C-co?  Vytrhl mě ze sevření všech těch tělesných vjemů, svou otázkou.

M-mé vlasy…? Jakou magii? Zarazil jsem se.

Dodal jakési vysvětlení a zvrátil hlavu. Zamyslel jsem se to je pravda, ale ty jeho oči…

Zadíval jsem se kamsi ke stropu a rozdýchával další šok, který mi způsobil.

„Nevím… Nevím nic o magii, pane. Nejsem čaroděj, a nejsem elf a dozajista nenesu žádnou magii, to vás ujišťuji.“ Řekl jsem váhavě a jaksi nuceně. Ne, že bych o svých slovech pochyboval, ale těžce se mi dýchalo a ještě hůř jsem nesl jeho přílišnou blízkost. Asi i proto, že jsem neznal vysvětlení a netušil, co po mě chce.

„Jsem člověk…“ Vrátil jsem se pohledem k němu a rozpačitě se pousmál.

„Mám ještě pokračovat?“ zdvihl jsem houbu tak, aby ji mohl vidět. Když se na mě takhle dívá, těžko ho mohu umývat a já už bych to rád měl za sebou…

„Lžeš.“

Zasyčel jsem to na něj. A znovu to slovo zopakoval s jasnou gestikulací, aby v mytí pokračoval.

„Nemám rád lháře.“

Ale věděl jsem, že mi nelže úmyslně. To mě na tom fascinovalo ještě víc. Nic nevěděl, nic o tom, kdo nebo co je. Bylo to vůbec možné? Vyrůstal mezi lidmi, nikde nebylo nic divného, nejspíš proto…

Ne, lidé nebyli zvyklí na přítomnost magie. Ten mladík sám svým slovům do písmenka věřil. Jeho srdce se zdálo být čisté a prosté přetvářek.

„Ale zajímáš mě čím dál víc, maličký.“

Měl jsem potřebu zdůraznit, že je proti mně malý, nejen výškou, ale převážně postavením a znalostmi. Jen malý kluk…v dospělém těle. Podivná kombinace. Děsivá.

„Elfové mají zvláštní schopnost, umí vycítit magii. Tak jako ti tví psi cítí někde při honu zajíce. Ať si cokoliv, do člověka máš daleko.“

Bylo to kruté mást mu takto hlavu? Nejspíš ano, ale popravdě mi to bylo jedno. Hodlal jsem se dobrat pravdy. Bylo to zvláštní, normálně jsem nebyl tolik výřečný a svá slova dobře volil.

„Ale já zjistím, co jsi zač.“

Hlavu jsem zvrátil zpět a trochu se v kádi zavrtěl. Musel jsem jednu nohu pokrčit a vysunout z vody.

Těsno, bylo mi těsno.

Na mých rtech se zavlnil sebejistý, možná trochu krutý úsměv.  Ano, zjistím to.

Ten chlapec byl jak malý jelínek, co se chce jen schovat do křoví, být neviditelný, utéct. A já byl ten lovec, ta šelma, co ho chce za každou cenu dostihnout a ulovit ho. Celá tato představa na mě silně zapůsobila.

Věděl jsem, že má slova popře. Možná  se se mnou bude chtít hádat, přesvědčit mě o své pravdě, ve kterou věřil. Ale to mě nijak nezajímalo. Mě ošálit nemohl. A nyní ani rozčílit. Teplá voda na mé smysly působila velmi příjemně.

Na některé části těla ale příliš.

 

Otřásl jsem se.

Nelžu! Oponoval jsem mu alespoň pohledem, když už ničím jiným.

Vrátil jsem se k mytí stejně opatrně jako před tím, nucen poslouchat další jeho urážky. A nejsem maličký, někdo zkrátka nevyroste, za to nemohu a není to nedostatek.

Snažil jsem se ovládnout všechny ty pocity, mezi které se nyní vedrala i podrážděné dotčení.

Ale jistá má zvídavá část se nad jeho slovy zamyslet musela.

Nejsem člověk…? Ale pak… co jsem? Co jsem, když to nevěděl otec, kníže ani on…?

 

Přišel jsem ke knížeti po smrti mého otce a pověděl mu o tom, co mi na smrtelné posteli řekl. Pousmál se a v očích se mu zrcadlila hloubka jako ze studně.

„Přiznávám, vyjel jsem si tehdy navečer a bouře mne zastihla na zpáteční cestě. Nalezl jsem tě opuštěného u jednoho stromu, a protože v bouři je zůstávat pod stromy velmi nebezpečné, vzal jsem tě pod svá křídla. Byl jsi jen novorozeně. Bylo třeba udržet tě v teple a klidu, proto jsi první dny svého života, strávil v mých komnatách. Nebylo však možné, přijmout tě do mé rodiny, proto jsem našel vhodnější rodiče, než kterými bychom ti mohli být já a má žena.“

 

Tak mi to řekl. Lhal mi snad? Ale proč by to dělal? Na čele se mi vyrýsovala droboulinká vráska.

Vyslanec zřejmě poznal, že jsem se v hlubokém zamyšlení. Vysunul koleno ven z vody a v lázni se trochu více uvelebil. Byl to tento pohyb, který mne přiměl, abych v načaté práci opět pokračoval…

A mlčel.

Pomáhal jsem si druhou rukou. Jak se zaklonil, vlasy se mu uvolnily a nyní mi překážely, tak jsem je opatrně dával na stranu tentokrát já. Snažil jsem se, ale i když jsem se ho dotýkat přímo nechtěl, ačkoliv i to je sporné vzhledem k reakcím mého těla, jednou jsem mu omylem přejel ukazováčkem příčně přes sedmý krční obratel a podruhé, když jsem se mu je pokoušel zastrčit za (v mém případě před) rameno, tak jsem se letmo dotkl i tam. Znovu se mi rozbušilo srdce více než rychle.

„Existuje pověst…,“ začal jsem opatrně, velmi váhavě. Napadlo mě, že možná mu to pomůže v nalezení odpovědí, když už mi tím hrozil. Nebo to snad byl slib pomoci? Nevěděl jsem a nedoufal. Samotného mě to všechno velmi mátlo.

„Pověst o bouřlivé noci, za které si kníže vyjel po svém panství a vrátil se s čímsi zamotaným v látce. O tom, kterak týden prodléval zavřený ve svých komnatách a i v těch nejteplejších dnech si nechával topit, že uvnitř bylo sotva snesitelně. A bylo to právě po konci toho týdne, kdy přinesl nemluvně Dariovi zahradníkovi a jeho ženě Alaiře.“ Vypověděl jsem pomalu.

„Záleží, zda tomu chcete věřit.“ Pokrčil jsem rameny a věda, že již není na zádech, co umývat mu podával onu žínku.

 

Jakmile se dotkl mých vlasů, trochu jsem sebou trhnul.  Hned jsem si je zase uhladil na prsou, aby se tam nepletli. Neměl jsem rád, když se jich někdo dotýkal. Přesto mi jeho dotyky nebyly nepříjemné, to mě docela překvapilo. Přisuzoval jsem to ale únavě a mému počínajícímu vzrušení.

Když začal vyprávět onu pověst, docela mne to zaujalo. Natočil jsem k němu skoro celé tělo, abych nemusel zaklánět hlavu.

Tak takhle to bylo.

Chvíli jsem zvažoval, kdo může ten chlapec být. Jen nějaký nalezenec. Odpovědi na mé otázky se ale stále nedostavily.  Byl to jen další malý střípek do této skládačky.

Přijal jsem houbu, ale při tom podle sevřel s žínkou i jeho ruku a zahleděl se do těch jeho zvláštních zlatých očí.

„Není tu důvod, proč bych tvým slovům nevěřil. Je to zajímavá pověst. Můžeš být prakticky čímkoliv. Lesním duchem, nějakým nemilým outěžkem bludičky, možná třeba hejkal..“

Ušklíbl jsem se trochu ironicky, ano zlobil jsem ho a nesmírně mě to bavilo, to jsem nemohl popřít.

„Začínáš mě zajímat čím dál víc.“

Jeho ruku jsem pustil a přebral jsem si jen žínku, se kterou jsem se pak sám začal omývat a pečovat o svou kůži. Myšlenky mi létaly hlavou velmi rychle. Věděl jsem ale jedno, že na tuto pověst se zeptám i knížete Alvinia, abych znal i jeho verzi.

Má chuť si s chlapcem pohrávat mě, však nepřešla. Nejspíš čekal, že ho již propustím, aby si šel po svém, ale to jsem nehodlal. Když jsem omyl své tělo a pečlivě vmasíroval olejíček z druhé lahvičky do mých dlouhých vlasů, pečlivě jsem je opláchl.

Netrvalo mi to ani dlouho. Na rozdíl od jiných elfů jsem netrávil v koupeli celé hodiny. Vždy mi to připadalo jako ztráta času. I když nepopírám, občas jsem si také zahřešil.

„Dones mi plátno na utření.“

Pomalu jsem se v kádi zase postavil a nechal vodu stékat po mém těle. Jemně jsem vyždímal své vlasy a  popohnal jsem toho chlapce pohledem. Nestyděl jsem se ani za to, že mé mužství vykazovalo známky touhy, spíše jsem se takto vystavoval schválně a pozoroval jsem každý chlapcův pohyb i výraz.

 

Já vlastně nevím, čemu věřím…, uvědomil jsem si. Nevadilo mi být nalezencem. Dokonce ani takovým se zvláštními vlasy a očima, pro které se mu lidé vyhýbali, dokud jsem měl adoptivní matku, otce, knížete a svou zahradu, na ničem jiném nezáleželo. Stačilo mi přesvědčení, že jsem člověkem, nepotřeboval jsem žádná hlubší pátrání ve své minulosti. Nešlo mi tedy pochopit elfův zájem o mne.

Dokonce se na mne celý otočil.

Na okamžik jsem si myslel, že mě znovu nazve lhářem, nebo se bude vyptávat dál jako nějaký nevěřící, ale místo toho se natáhl po žínce. Chtěl jsem mu ji podat, ale on mě přes ni chytil za ruku.

Co to děláte? Rozšířily se mi oči a on se mi do nich upřeně zadíval.

Jeho slova si jen těžko klestila cestičku k mému vědomí. Zato jsem velmi dobře slyšel jeho hlas. Bál jsem se i nadechnout, jak se mi svírala hruď neviditelnými kleštěmi. A pak ten jeho úšklebek…

Proč? Proč vás to tak zajímá…? Nemáte se mnou vůbec nic společného…

Pustil moji ruku a já ji prudce stáhl k sobě a vycouval ze schůdků. Snažil jsem se rozdýchat tuto přímou konfrontaci s ním. Ještě pár vteřin jsem sledoval, jak pečlivě se umývá a pak mi došlo jak nevhodné to asi je a otočil se k němu zády. Už se myje sám… Měl bych se obléknout…

Vykročil jsem k židli a znovu přes sebe přehodil svou tuniku. Trochu se mi ulevilo. Ne, že bych se měl za co stydět, ale připadal jsem si vedle něho příliš zranitelný, když se mohl dotknout mé holé kůže. Nebo když jsem se dotýkal já jeho… Zachvěl jsem se při té vzpomínce, jak zasténal a maličko se ošil, když jsem dával jeho vlasy na stranu.

Nevím, jak dlouho jsem na to myslel. Připadalo mi to jako chvilička, ale když zažádal o plátno na utření, bylo patrné, že je již hotový.

Dobře… Tak jo. Přikývl jsem, došel pro plátno a přinesl mu jej ke schůdkům z lázně. Vyslanec se mezi tím postavil, vyždímal vlasy a tvářil se nedočkavě. A to celým svým tělem…

Polkl jsem a soustředěně soustředil svůj pohled na jeho hladkou hruď. Je to zvláštní. Ještě nikdy jsem neviděl dospělého muže, jehož hruď by byla stejně hladká jako ta má. Červeň se mi vehnala do tváří tolik netypická v jinak alabastrové pokožce.

„Proč?“ zkrátka jsem se musel zeptat alespoň na něco, jak mi vysychalo v ústech. A já pořád nechápal, proč se ke mně chová právě takhle a proč ho tolik zajímá, kdo jsem.

 

Vypadal jako malá vyoraná myš, když jsem se ho dotknul. Ale jako bych v něm cítil rozpaky, červenal se snad? U lidí jsem to těžko rozpoznal. Ale pobavilo mě to, nepopírám. Oba jsme byly muži, neměl by tak na mé dotyky reagovat.

Pokud…

Pokud netouží po tom samém co já.

Nedovolil jsem mu obléknout se, už-už jsem se nadechoval k tomu, že ho zpražím další přednáškou o povinnostech sluhy. Ale nakonec jsem ho nechal být. Neměl jsem náladu začínat další hádku. Byl jsem z toho unavený a čekala mě ještě večeře s knížetem, na kterou jsem chtěl být dobře naladěn.

Když mi podával plátno, sevřel jsem jeden jeho cíp. Nijak jsem se ale do něj nezahaloval, neměl jsem proč. Za své tělo jsem se nestyděl. Bylo dokonalé.

Jen jsem se trochu osušil, než jsem se zahleděl na toho chlapce s tázavým výrazem. Nerozuměl jsem, na co se mě ptá.

„Proč co?“

Tázavě jsem  pozvedl obočí a zůstal před ním i nadále stát nahý a pomalu sušil každou část svého těla.                       

 

Pokoušel jsem se rozdýchat tělesné pochody, kterým jsem nerozuměl.

„Proč vás zajímám?“ Nešlo mi to pořád do hlavy. Vyslanec byl nevyzpytatelný, nedokázal jsem odhadnout, co udělá, v další vteřině a z nějakého důvodu to dohánělo mé tělo k nebývalému napětí a mysl k obavám. Odvrátil jsem se pohledem raději zpět ke kádi s vodou.

Asi bych měl chtít spíš, aby mě co nejdřív propustil, ale když už jsem se jednou zeptal…

 

„Kdo ví… možná proto, že se zde nudím. Možná proto, že jsi zajímavý. Ale spíš bych řekl, že ta první možnost je pravděpodobnější.“

Trochu jsem lhal, opravdu mě ten mladík zajímal, to jsem nemohl popřít. Ale nechtěl jsem ho v tom utvrdit, aby si o sobě něco nemyslel. Už od svého příjezdu jsem se ho snažil ponižovat, ukazovat mu, kde je místo lidí a navíc sluhů. A dělal jsem to opravdu rád. Nechtěl jsem na tom nic měnit. Takhle mi to vyhovovalo.

Nebo ne?

„Dones mi oblečení. Dnes večer mě doprovodíš na večeři s knížetem Alviniem. A budeš mě u stolu obsluhovat jak se sluší a patří. Dolévat víno, odnášet talíře…“

Proč jsem mu zadal tento úkol? Možná proto, abych ho ponížil i před knížetem? Abych pochopil jejich vztah? Nebo prostě jen ze svého vlastního rozmaru?

Spíše jsem chtěl jasně ukázat, že s tím sluhou jsem to myslel naprosto vážně. Nikdy jsem o takových nežertoval, nikomu nic neulehčoval, ani tomuhle klučíkovi.

„Pokud zklameš… přehnu tě přes koleno a před knížetem ti naplácám.“

 

Protože se nudí? Vlastně jsem nudu jako takovou, o které lidé mluvívají, nikdy nepoznal.

„A-ano,“ přikývl jsem. Donést jsem ale mohl jen noční košili, co si s sebou vzal. Tedy předpokládám, že mě tím neposlal pro něco do svého pokoje. Nemyslím, že by bylo dobré, abych se mu hrabal v zavazadlech. A myslím, že ti jeho stráže by mě k němu do pokoje ani nepustily.

Další požadavek mě ale upřímně překvapil.

Obsluhovat? Já? Při večeři? NIC O TOM NEVÍM… Zhrozil jsem se.

Ale než jsem se mohl nějak ohradit, dodal to o tom výprasku a nevím proč, představil jsem si, jak se mi pokouší naplácat na zadek jako malému dítěti, když vyčiní rodiče. Přišlo mi to tak vtipné, že jsem se mimoděk uchechtl a koutky mi zacukaly v úsměvu.

„Jak… Jak si tedy přejete…“

Vykročil jsem ke dveřím, abych mu je otevřel…

 

Natáhl jsem na sebe v rychlosti onu noční košili, byla pohodlná a prozatím to stačilo, než se ve svém pokoji obléknu do něčeho slavnostnějšího a připravím se na večeři. Všiml jsem si však toho úšklebku a přešel k mladíkovi blíž. Místo toho, abych prošel kolem něj, jsem z nenadání sevřel jeho předloktí a drze jsem s ním trhnul k sobě. Měl jsem velkou fyzickou sílu, která se nehodila k mému štíhlému tělu. Donutil jsem tak mladíka přikročit až těsně k mému tělu, skoro by se dalo říct, že jsem si ho k sobě natiskl, abych jasně dal váhu svým slovům.  Protože obsluha u večeře nebylo to poslední, co jsem po mladém zahradníkovi dnešní večer chtěl.

 

„A až dnešní večeře skončí, doprovodíš mě do mého pokoje, kde mi budeš po vůli.“

Aby však nedošlo k nějakému nedorozumění či aby se z toho mladík nesnažil nějak vykroutit, upřesnil jsem svůj požadavek.

„Nabídneš mi své tělo. Pak možná upustím od této hry na pána a sluhu.“

Dovolil jsem si být hodně drzý a dlaní přejet nečekaně po jeho pozadí. Musel jsem zmapovat jeho tělo přímo.

Nahé tělo…ano, toužil jsem… po tom. Opět pocítit tu rozkoš. A ten chlapec byl vhodnou volbou.

 

Vyrazil a chytil mě za ruku. Jeho štíhlé prsty utvořily pevný okov kolem mého zápěstí a než jsem se nadál, prohrál jsem zápas s rovnováhou a stál téměř natisknut na jeho mužnou hruď v bílé košili s krajkami.

Úsměv na rtech mi zamrzl a v ústech jsem měl sucho jako na poušti.

Srdce mi hrozilo ohlušit, ale i přesto se jeho tichá slova zdůrazněná pronikavým pohledem zarývala do mé mysli velmi, velmi hluboko.

Budu, po vůli…? Nedokázal jsem se zeptat. Dokázal jsem vnímat jen jeho přílišnou blízkost, oči a dech.

Nabídnu tělo… Něco uvnitř na to zareagovalo a já cítil, jak už dříve pocítěné svědění v klíně ještě více narůstá.

Nedalo se dýchat, hruď mi toužila puknout ve dví. Nebyl jsem schopen vůbec ničeho…

A pak mne pohladil přes kalhoty po zadku. Mé pozadí zareagovalo snad docela samo a stáhlo se. Ne, že by snad mohlo těm dotekům uniknout.

Tentokrát jsem to byl já, kdo vzrušeně zasténal. A narůstající napětí v rozkroku mě ujistilo, že kdybych snad teď přišel o oděv, byl by to on, kdo by se mohl kochat mou vztyčenou věží.

„Vy mne…,“ nadechl jsem se a nasucho polkl, „vydíráte?“ Pokusil jsem se mu ruku ze sevření vykroutit, ale cítil se slabý. Nohy ruce, nic v těle mně nechtělo poslouchat a jeho oči se vpíjely to těch mých…

 

Ale, ale…

Nerozpakoval jsem se víc, mladík mi svým uniknutým zasténáním připomněl ještě palčivěji mou touhu. Omotal jsem druhou ruku kolem jeho pasu a tentokrát jsem ho na své tělo přímo namáčkl, s drzým pohledem do jeho očí. Jeho zápěstí jsem ale nepustil, nechtěl jsem, aby utekl.

Nečekal jsem, že tak prudce zareaguje. Bylo to pro mne překvapením. Velmi vítaným, to rozhodně.  

Reakce jeho svůdného těla byla tak naprosto upřímná. Hned mi bylo jasné, že to pro něj nejspíš bude poprvé, ale neptal jsem se. Nyní ne, na to ještě bude dostatek času a já si to rozhodně užiju do posledního kousku, do poslední kapky.

„Vydírám? Ne, jen ti říkám, jak to bude. Pokud se mi to bude líbit, zprostím tě za odměnu tvého údělu sluhy. Budeš se moci vrátit za kytičkami.“

Nebo pod kytičky, protože já byl vždy poměrně vášnivý a vytrvalý, co se týkalo nočních hrátek.

Můj hlas byl poměrně tichý a dokonce jsem na tu chvíli upustil i od mé klasické vznešené mluvy, což se mi stávalo při vzrušení. Ani jsem si to neuvědomil.

„Tohle přeci chceš, nebo ne?“

Jestli jsem ho hodlal propustit? Kdo ví. Své slovo jsem však držel, i kdybych ho musel dát člověku. Sluha mi byl prakticky k ničemu, jen jsem ho chtěl trápit a zjistit o něm víc.

 

Zakroutil mi ruku za zády, za která si mě přitáhl blíž k sobě. Naše těla se teď dotýkala a já se zastyděl. Uvědomil jsem si, že teď už dozajista musí cítit, co jsem doufal, že zůstane skryto, když už to nejsem schopen ovládnout.

Říkal svá slova tak prostě a jednoduše. Jakoby konstatoval jaké je venku počasí. Venku… zahrada… Kytičky… Připomněl mi, jak jsem i jeho v duchu přirovnával ke květině.

Chci? Znělo to, jakoby věděl. Chtěl jsem se ohradit, že tak to není. Nebylo přeci možné, abych to chtěl. Oba jsme muži. On navíc elf. O mě říká, že mohu klidně být nějaký hejkal, proč bychom spolu měli dělat cokoliv nemravného? Ze rtů mi ale splynulo jen slastné zavrnění.

Znovu jsem se pokusil odtáhnout ale marně. V klíně mi bolestivě pulsovalo.

Přimhouřil jsem oči a ze všech sil se soustředil na svůj splašený dech ve snaze ho uklidnit.

„Kníže… vás… čeká… k… večeři…“

 

„Jistě, čeká. A my ho nechceme nechat čekat, že ne?“

Dráždil jsem ho dalšími slovy, ale jen u těch jsem nezůstal. Cítil jsem tu vybouleninu v jeho kalhotách. Vzrušovalo mě to a já si nedokázal pomoci. Svou dlaní jsem znovu sjel po jeho pozadí, ale tentokrát jsem se nezastavil jen na něm a dlaní vklínil zezadu i mezi jeho stehna. Nic jsem nedělal, jen jsem chtěl, aby tam mou ruku jasně cítil. Jeho tělo mi nemohlo lhát, i když se mi snažil vykroutit. Toužil po tom stejně jako já.

Ať si kníže klidně čeká, vezmu si ho hned a tady….

Ta myšlenka mě natolik ovládla, že jsem se dokonce víc sklonil k jeho rtům. Až po pár dlouhých sekundách jsem si uvědomil, co to dělám. Ne, žádné polibky. Chtěl jsem ho přeci jen vyprovokovat.

A při tom jsem vyprovokoval spíš sám sebe.

Nespokojeně jsem zavrčel. Odtáhl jsem svou ruku a mladíka propustil z toho sevření.

Musím počkat, není kam chvátat. Trpělivost. Najít svou trpělivost…

Beze slova jsem ho poté obešel a zamířil ke dveřím. Jasně jsem mu dal najevo, co se bude v noci dít, co po něm požaduji. To mi prozatím stačilo. Až když jsem stál na chladné chodbě, otočil jsem na něj na chvíli pohled. Jen na krátký okamžik, než se mé vlasy zavlnily a já po paměti zamířil zpět do svého pokoje. Kam půjde on, už mne nezajímalo.  

Stejně se potkáme u večeře. A já se na ní musel pečlivě připravit.