Sil Omerion

 

Doufal jsem, že si Cassius pamatuje ještě naše lekce v ježdění. Chytil jsem mu jednoho z koní a kývl, ať nasedne. Já sám se také vyhoupl do sedla. Museli jsme do hlavního města. Jediný, kdo mohl Cassia ochránit, byl král. Sice jsem si dobře uvědomoval, že jsem před ním tohle vše zatajil a nyní jsem začínal chápat, že to nebylo zrovna moudré, ale věřil jsem Cidranovi. To on by měl rozhodnout o osudu draka. Věřil jsem, že je dostatečně moudrý a jeho rozhodnutí bych jistě rád akceptoval, pokud by nezahrnovalo Cassiovu smrt. Král byl také jediný, kdo mohl téhle válce nějak zabránit, alespoň jsem v to věřil.  

Koně jsem k hlavnímu městu hnal vedlejšími cestami, nyní jsem totiž nevěděl, komu mohu důvěřovat. Ale hádal jsem, že vlastně nikomu. Pokud se opravdu udál ten nejhorší scénář, který jsem mohl předvídat, byl jsem nyní zrádce vlastního království. Sem tam jsem se ohlédl po Cassiovi, zda mě následuje, nebo jestli někde nezaostává. Hned, jakmile jsme vjeli do města, přetáhl jsem si přes hlavu kápi cestovního pláště a spěchal ke královskému paláci. Až na nádvoří jsem rychle seskočil z koně a počkal na svého draka.

„Teď mě dobře poslouchej Cassie. Nyní zkusíme získat audienci u krále. Je to naše poslední možnost. Je to moudrý muž, ale jistě bude dost rozezlen mým chováním. Chovej se slušně, jak se na velkého draka sluší a patří.“

Nemohl jsem dovolit, aby Cassiova láska zastínila jeho úsudek a jednání. Kdyby se mě pokoušel nějak vehementně bránit před králem, nebylo by to dobré. Já byl připraven nést svůj trest, ale Cassius nesměl být trestán za to kým je.

 

Jakmile jsem si před branami do paláce všiml vojáků a stráží, hned jsem k nim zamířil a oznámil jim, že žádám o spěšnou audienci u krále, aby ohlásili Faileona Nuevi Nis'arlan-Sarh. Svůj titul velvyslance jsem však již nepoužil, nebylo by to správné. Pokud jsem ho byl opravdu oficiálně zbaven, neměl jsem právo se jím dál ohánět. Cassia jsem si zatím držel po svém boku. Nemohl jsem dovolit, aby se ode mne byť jen na chvíli vzdálil. Nyní již měl zpátky aspoň část své síly a já nechtěl, aby v elfech vzbudil pocit ohrožení, to by v této situaci nebylo vůbec dobré.

 

Cassius

Byla to jen krátká chvilka. Ničím víc jsme se nezdržovali. To nebylo zapotřebí…

Zatímco Faileon došel pro koně, já využil nově nabytých sil k tomu, abych naše protivníky uspal. Jakmile spali jako nemluvňata, svázáni doznívajícím poutacím kouzlem, vysedli jsme do sedel a vyjeli směrem od hor. Teprve, když jsme opustili lesy, se Faileon zorientoval a my mohli vyrazit na cestu do hlavního elfského města.

Jízdou nám to trvalo tři dny. A i když jsme večer uléhali spolu, nemilovali jsme se. Podporu jeden druhému jsme vyjadřovali pouze blízkostí našich těl a jemným hlazením na kůži. Oba jsme cítili úzkost z věcí nadcházejících a nebyli si jisti ani výsledkem, ani tím jak se zachováme. Děsila mě uvnitř Faileonova slova: „Ani já si to nepřeji Cassie. Ale pokud bych naznal, že tě přítomnost v hlavním městě ohrožuje…. Musel bych přikročit ke krokům, které by se ani jednomu z nás příliš nelíbí.“

Nebyl to takový strach, jako jsem cítil dřív z nejistoty a neznámého. Neochromoval mě. Nezračil se mi v o čích. Ale přesto tam byl. Někde hluboko. Neustále varující a připomínající, abych Faie za žádných okolností neopouštěl a nedovolil mu myslet si, že může rozhodnout za mě. Navzdory jeho vlastním slovům, stále měl tendence brát mě jako “nezkušeného chlapce“. Jistě, že stále existovala spousta věcí, které jsem neuměl, kterým jsem nerozuměl a potřeboval se je naučit, ale jasně jsem se vyjádřil, že pro něho nechci být přítěží, ani hrozbou. A že se rozhodně nemíním dát od něj odloučit.

Naše dny byly tiché a plné chladného větru a ještě chladnějších myšlenek. Vyhýbali jsme se civilizaci a nejednou museli sjet z cesty, když jsme zahlédli konvoj vojáků mířících na hranice.

Jakoby už byla válka…, prolétlo mi bezděčně hlavou. Fai ale hleděl hlavně kupředu. Jakoby mu na rameni seděl malý démon znovu a znovu výsměšně pronášející: „Přijdeš pozdě, přijdeš pozdě…“

A tak jsme se dostali až k branám nádherného Sil Omerionu, který se však od mé poslední návštěvy změnil k nepoznání. Žádný vznešení elfové volně tlachající a konverzující v ulicích. Kdo nemusel, vůbec neopouštěl dům a ti, kteří potřebovali vyjít ven, šli pouze kupředu za svým cílem. Změnila se tvář města i nálada v něm. Žádní stráže s čestnou funkcí, jen pouze vážně se tvářící vojáci, které jsme mi naštěstí viděli jen z dálky. Až z toho na mě padal šál černých chmnur.

 

Zastavili jsme na náměstí, kde Fai s hlavou pod kápí, sesedl z koně a já ho následoval.

„Ano, pane. Budu.“ Vylétlo ze mě tak nějak automaticky. Pousmál bych se, ale rty mne neposlouchaly.

Hlas dospělého draka, ale slova zahradníka. Jako bych sám šel proti svým zájmům, aniž bych chtěl.

Stráže se netvářili na naši přítomnost u paláce příliš přívětivě. Když ale Fai řekl své jméno, poslali někoho, aby spěšně u krále vše vyřídil. Oni sami nás ale bedlivě pozorovali a já se pod jejich pohledy cítil trochu nesvůj…

Král Círdan

Do poslední chvíle čekal král s jakýmkoliv dalším řešením nastalé situace. Věděl, že ztrácí drahocenný čas, který se může ukázat v budoucnosti jako osudný, ale dal svůj slib.

Od rozhovoru s Nivillis Gelimach uplynuly již dva dny. Třetího dne očekával tedy Faileonův návrat, ale když se slunce nachýlilo k západu, i on poznal, že jeho přítel už nedorazí.

Budiž tedy, není jiné volby…

Doladil poslední detaily na svém šatu a prošel portálem do věže, kde měl stanout před Radou Starších.

Ta jej již očekávala ve svém plném složení.

Vstoupil do kruhového sálu s vlasy spletenými do dlouhého havraního copu. Opálovýma očima přejel celou síň a zasedl za svůj stůl a v síni zavládlo tíživé ticho.

„Z Království Koreanos dorazil před několika dny tento list,“ začal věcně hlasem strohým a prostým emocí, načež navázal předčítáním sdělení krále Rasorana. Všechnu křivdu a zradu ukrýval pečlivě ve svém srdci. Nikdo nemohl nic postřehnout. Nepřiznal radě svůj díl na té věci. Isilthion připustil, že nedaleko panství rodu Nis‘arlan-Sarh jeden ze strážných Draka spatřil. Fanyerah potvrdil, že mágové zachytili magické stopy Draka a ta zpráva okamžitě rozpůlila Karkanoile a mágskou komunitu. Hon na Draka byl započat a až se zakončí, slíbil, že Faileon bude předán spravedlnosti – tedy králi a Radě.

Faileon…

Círdan tam stál a nehnul ani brvou. Neřekl nic, co by jeho příteli přilepšilo. Vyslechl je. Každého jednoho z nich. A konečné rozhodnutí?

„Vyčkáme tedy výsledku Honu. Žádejte však OBA ŽIVÉ! Nyní vstoupíme do války. Zmobilizujeme vojsko a Faileon stane před soudem po jejím skončení.“ Ovšem jistotu, že bude vykonáno, jak řekl, tu neměl a mít nemohl…

Trvalo další tři dny, než přijeli do Sil Omerionu dva jezdci na koních. Jeden zahalený, druhý zvláštní mladý “lidský“ muž s vlasy barvy měsíčního svitu a očima zářivýma jako slunce. Fín po tu dobu plánoval přesuny vojsk, podepisoval již s před stihem připravené listiny s rozkazy. Až pak v jedné chvíli přispěchal sluha, že mu nohy podklouzly na dlažbu a upadl před vládcovou pracovnou. Zvedl se, zaklepal, ale to už král jeho příchod čekal s otázkou, co tak naléhavého se stalo na svých rtech.

A co teprve když byl obeznámen kdo, že se to nechal ohlásit…

Vyschlo mu v ústech. A po zádech přeběhl mráz. Stálo ho veliké úsilí zachovat si klid.

„Vpusťte ho!“ rozkázal. „Ať se k nim nikdo nepřiblíží a zacházejte s nimi jako s hosty. Přiveďte je rovnou ke mně!“

Propustil sluhu a když se za ním zavřely dveře pohledem sjel na své dlaně. Třásly se mu. Jemně, ale přece. To se králi nestávalo.

Takže přišel… Pozdě ale přišel…

Ach Faileone, býval bys udělal lépe, kdybys zůstal v ústranní do konce svých dní. Ať udělám jaká chci opatření, tahle zpráva proletí Sil Omerionem jako šíp, ještě večer mi sem napochoduje celá Rada. Co jako předpokládáš, že budeme dělat?

 

Bál jsem se toho, co nás nyní mělo s Cassiem čekat. Neměl jsem totiž žádný pevný plán toho, co bych měl králi říct, na naší obhajobu. Nejspíše nebylo již možné se hájit.  Manévry vojska i celá atmosféra města jasně naznačovala, že jsme přišli pozdě a válka s lidmi opravdu vypukla. Znamenalo to jen jediné, souzení za vlastizradu a…smrt. Nebylo možné, abych využil nějak mého přátelství s králem. Jedinou laskavost, kterou mi dlužil, jsem si vybral už před několika týdny. V poslední chvíli čekání před palácem jsem se ohlédl na Cassia. A i když jsem věděl, že jsme sledováni strážemi, přešel jsem k němu blíže a položil mu dlaň na rameno.

„Dobře mě nyní poslouchej.  Pokud… to bude opravdu špatné, nesmíš nic udělat králi. Nebojuj s nimi. Nesmíš elfům dát sebemenší záminku, aby v tobě viděli hrozbu. Rozumíš? Jsi majestátní tvor… nyní již nejsi můj zahradník.  A musíš se chovat podle svého postavení…“

Nejspíš bych Cassiovi kladl na srdce i další věci, ale ve dveřích se objevil sluha s dvěma strážemi a vyzval nás, abychom ho následovali. Proto jsem od Cassia rychle odstoupil. Od té chvíle už jsem na něj ani nepohlédl. Ne proto, že bych se snažil náš vztah zakrýt, ale spíše proto, aby mé oči neprozrazovaly mé silné city k tomu chlapci. Protože v nynější situaci by to nemuselo být zrovna dobré. Zamířili jsem za sluhou a nechali se uvést přímo do salonku, kde jsem zahlédl stát krále Círdana. Cítil jsem i v tomto pokoji jistou nervozitu, ale jakmile sluha odešel, poklekl jsem před králem. Cassia jsem ale ke stejnému gestu nevyzval. Nikdy bych to neudělal. Nyní nebyl Cassius v postavení, ve kterém by se měl klanět komukoliv.

„Můj králi… má slova asi nebudou nyní dostačující. Plně si uvědomuji, co jsem způsobil. Chápu všechny důsledky i to, co bude následovat.  Věřte mi ale, že jsem neměl v úmyslu zradit svůj lid, či cokoliv podobného, byť to tak nyní může vypadat. Vše co jsem udělal, jsem dělal pro ochranu toho nejcennějšího, na tomto světě. Bohužel mé hloupé kroky a zatajování pravdy, vedly ke katastrofě. I tak… vás pokorně žádám, netrestejte za mé chyby tohoto chlapce.

Byť je to již příliš pozdě, rád bych vám představil Cassia, posledního draka na tomto světě. Není nepřítelem elfů.  Dnes sem přišel dobrovolně, ze své vlastní vůle, aby dokázal, že nejsme nepřátele elfské říše.“

Netušil jsem, že zde před několika dny byla má matka, s mými deníky, ani to, že král už o Cassiovi prakticky nejspíš vše z mých zápisků ví. Nezmínil jsem se ani o té události před třemi dny, kdy nás elfové z  Karkanoile napadli. Netušil jsem, na čí příkaz to bylo. Pokud na králův, byla naše nynější audience zbytečná. Pokud ale mágové jednali na vlastní pěst, či z popudu Rady, měli jsme s Cassiem přeci jen malou šanci, před králem uspět.

Cassius

Fai to poznal. Vždycky na mě všechno poznal…

Jeho dlaň na mém rameni se stala pilířem mých myšlenek, které se záhy upokojily. Říkal vážné věci, které se k mému vědomí dostávaly jen stěží, přesto mluvil klidně a vyrovnaně s jakousi naléhavostí a pokud se mu zachvěl hlas, stalo se tak až, když jeho monolog přerušil příchozí sluha.

Fai se stáhl a mě bodlo u srdce. Až v ten okamžik na mě dolehla skutečná tíha jeho slov a situaci. Kráčel jsem dva kroky za ním a nevnímal krásy elfského paláce. Nevnímal jsem vlastně nic než jeho záda, bolestně se vypalující jako cejch do mé duše.

Srdce mi hnáno obavami a tísní pělo serenádu, jakoby se snažilo úpěnlivou tužbou přimět ho, aby se otočil a ujistil mně polibkem, že všechno… VŠECHNO bude v pořádku…

Ale ono nebylo.

Vypovídala o tom králova pracovna, vzezření vládcovo, i svět tam venku, kterým jsme si museli najít cestu až sem.

Že stojím před elfským Fínem jsem poznal, protože Faileon poklekl. Stál tam, chladný, bez změny výrazu ve tváři po celý vyslancův monolog a mě se hrdlo stahovalo úzkostí a ten knedlík v něm se dával znovu a znovu do boje s mým polykacím reflexem.

„Chlapcem, říkáš? Poslední Drak…?“ protáhl ta slova, jakoby byla jedem a vykročil ke mně. Neuhnul jsem, když na mě sáhl, mé zlaté oči se vpíjely do jeho dvou modrých drahokamů, které snad sami bohové zasadili do královy lebky. Vzdorovitě? Zkoumavě? Netušil jsem…

Pak stáhl svou ruku, kterou mě držel za bradu a opět ustoupil.

„Povstaň, příteli,“ vyzval jej již méně odměřeně, „oba se nyní nacházíme ve svízelné situaci. A já vím, proč jsi činil, jak jsi činil…“ Že s ním však úplně nesouhlasí, bylo znát z odmlky, kterou si na konci věty dovolil.

„Válka započala,“ zaznělo od krále vzápětí. „Lidé tě viní z krádeže Draka, kterého si nárokuje, syn knížete Alvinia. I kdybys měl listiny dokazující darovací právo, je již pozdě jej prokazovat. Jak se nad světem vznáší hrozba dračích křídel, strach zastírá zdravý rozum.“

Trochu jsem chápal jeho slova, ale Fai si přál, abych mlčel, a beztak jsem netušil, co bych měl říct. Jen jakýsi oheň tam někde uvnitř mě mi ohrnoval rty.

„Rada se dozví, že jsi zde byl. Ještě dnes večer staneš čelem jejich hněvu, pokud tě nevsadím do vězení. Pokud se však podvolíš a tvůj Drak zmizí z dohledu i dosahu, snad budu schopen odložit tvůj soud až po válce. Nemám teď mnoho času, během několika dní se musím vydat do vznikajících ležení, Rada to pochopí.“ Že to však nic kromě odkladu neřeší, věděl král, Faileon a došlo to i mě…

 

Když mě vyzval, abych vstal, chvíli jsem ještě váhal. Nelíbilo se mi, že se Cassia dotýkal, ale nemohl jsem nic namítat, ani mu v tom zabránit. Když jsem tedy vstal, zahleděl jsem se na Fina, bedlivě jsem kontroloval jeho výraz i slova. Věděl jsem, že má král pravdu. Nejspíš to byla nejlepší možnost. Věřil jsem, že kdybych předstoupil před radu, nechají mě rovnou popravit a Cassius nedopadne o moc lépe, jak se ukázalo již před pár dny u jezera. Cirdan mi dával poslední možnost, jak ještě chvíli žít. I když bez Cassia. Ale s touto možností jsem počítal už od počátku toho, co se vše začalo zamotávat, věděl jsem, že pokud budu mít možnost ho ochránit, udělám to.

„Rozumím výsosti. Jsem připraven přijmout svůj trest a volím si tedy…vězení.  Drak zmizí z dohledu, co nejdál to bude možné.“

Dá mu to alespoň čas. Vrátit se do hor, utéct pryč, od všeho zde. Lidé i elfové, nepoučili se z minulých válek. V tomto prostředí neměl žít tak hrdý tvor. Chtěl jsem pro Cassia bezpečí. Mohl jsem ho odeslat zpátky do našeho sídla, tajně a odtud už to byl jen kousek do hor. Neměl se se mnou nikdy vracet. Věděl jsem, že lidský král neustoupí. Díky mé práci velvyslance jsem si na něj udělal jasný názor. Válka začala a byla nevyhnutelná. A jistě tak brzy neskončí. Jak elfové, tak lidé jsou velmi silní a zarputilí, bránit své zájmy.

Věděl jsem i, že Cassiovi se mé rozhodnutí líbit nebude, že bude jistě protestovat. Proto jsem na něj poprvé, od chvíle, kdy jsme dorazil k paláci, pohlédl, abych mu dal jasně najevo, že nemá odporovat.   Nejraději bych ho objal, utěšil, zašeptal mu do ouška, že budu v pořádku, že to musí udělat. Ale před Finem jsem si takové něžnosti nemohl dovolit, i když už asi tušil o našem vztahu, jak říkal.

 

Zatajil se mi dech.

Faileon se postavil a mě tlukot srdce zcela ohlušil. Od: “ Jsem připraven přijmout svůj trest“, jako by kdosi vysál ze světa všechen zvuk. Jen zlověstný permoník bušil na buben v mé hrudi odbíjející poslední vteřiny mého života. Copak jsem mu nevysvětlil dost jasně, že bez něho nemohu a nechci žít? Nechápe snad, že ho miluji a bez něj můj život nemá smysl?

Ve vzduchoprázdnu světa mé mysli se mé oči střetly s Faiovými.

„To myslíš vážně?“ ptal jsem se jej v duchu. Jistě slyšel můj myšlenkový hlas…

 

Toužil jsem Cassiovi říct, že to takhle musí být, i když už se dřív jasně k podobnému tématu vyjádřil. Bral jsem v úvahu, že tohle nechce, ani já to takhle nechtěl, ale bylo to nutné. Nemohl bych ho svěřit do rukou mágů, ani radě. Nesnesl bych to pomyšlení, co mu provádí. Proto jsem sevřel ruku v pěst a pohled mu opětoval. Možná, kdyby nás nepozoroval sám Fin, byl bych Cassiovi nakázal, aby mě poslechl, jako dřív, když jsem mu rozkazoval jako zahradníkovi. Chtěl jsem, aby věděl, že se nevzdávám naděje. Že možná po válce bude situace trochu jiná a mně se povede svou výřečností radu upokojit a vyváznu stále s hlavou na krku. Pak se k němu vrátím. Možná to bylo naivní, ani jsem netušil, proč tomu věřím.

„Vrátíš se zpátky…tam domů.“

Doufal jsem, že pochopí, jaké „domů“ mám na mysli. V bezpečí vysokých strmých hor ho nebude nikdo pronásledovat a může tam na mě počkat, může tam přečkat celou válku, aniž by se do ní zaplétal. Do tohoto všeho jsem ho zatáhl já. Ale už jsem v tom odmítal pokračovat. Přineslo to jen bolest.

„Počkáš tam na mě.“

Věděl jsem, že to pro Cassia musí být těžké. Snažil jsem se na něj neohlédnout, když mě odváděli. Nechtěl jsem ho provokovat k nějakým činům. To se stát nesmělo. Bál jsem se, že nepochopí, proč jsem tohle udělal, že mě kvůli tomu bude nenávidět. Kdybych mu to tak vše mohl vysvětlit. Doufal jsem, že mě poslechne a vrátí se do hor, kde by byl v bezpečí. Proto jsem se nechal odvést klidně, neodporoval jsem. Ve vězení mě zbavili jak pláště, tak svrchních dílů oblečení a zůstala mi jen spodní tunika a kalhoty. Nebyl důvod mít ve vězení něco cenného, nebo noblesního. Znal jsem místní vězení ale jen zvenku. Nikdy jsem ho nezkoumal zevnitř a nyní jsem musel. Osaměl jsem, ve studené vlhké cele. Stále jsem měl však před očima ten Cassiúv poslední pohled. Chyběl mi, a to jsme byli odloučeni teprve pár minut. Jak dlouho bude válka trvat? Netušil jsem to. Mohlo to být pár měsíců, ale klidně i pár let, které jsem musel strávit zde, na tomto pochmurném místě. Bez Cassiuse.

A i když elfové stárli opravdu pomalu… Cassius byl napůl člověk, neměl jsem tušení, jak rychle stárne on. Tolik otázek a úvah mi plulo myslí a mučili mě.

 

Domů…?

Copak bylo vůbec nějaké “domů“? Jeskyně, kde jsme spolu strávili poslední týden, by se v osamění jedné bytosti stala klecí. Vězením, kde bych byl sám sobě vězněm i věznitelem. To po mě přeci nemohl chtít… A JEHO domov zde v hlavním městě, nepřicházel v úvahu. Falrean s Dismérií by mi jistě neodpustili, že jsem jejich pána nechal uvěznit, abych sám zůstal v bezpečí. Navíc jsem to tak přeci nikdy nechtěl. Říkal jsem mu, že to nechci…

Počkat na něj?

Jakoby snad doopravdy věřil, že se ke mně vrátí…

Něco ve mně se v té chvíli zlomilo. Věděl jsem, že ho nesmím obejmout, slíbat z jeho rtů hořkou pachuť těch vyslovených slov. Nesměl jsem s ním ani třást, dokud by se neprobudil a nevzal vyslovené zpět. Ne, před králem jeho lidu.

„Můžeš být moudřejší než všichni elfové světa. Bytost, které se jednou pokloní i elfský král…“ I po takové době, mě Falraenova slova dohonila.

„…Pokud… to bude opravdu špatné, nesmíš nic udělat králi. Nebojuj s nimi. Nesmíš elfům dát sebemenší záminku, aby v tobě viděli hrozbu. Rozumíš? Jsi majestátní tvor… nyní již nejsi můj zahradník.  A musíš se chovat podle svého postavení…“ kladl mi ještě před vstupem do paláce sám Faileon.

Třásl jsem se po těle a bylo mi chladno. Cítil jsem, jak uvnitř mě něco touží vybuchnout. Vykřičet se z bolesti a žalu, který se mě zmocňoval, ještě ho ani nezavřeli.

Poprvé jsem na vlastní kůži poznal, jak bolí cesta rozumu a sebeovládání. Mé dveře byly zavřené a já někde v hloubi věděl, že když je nyní otevřu, zničím všechno, za co Faileon kdy bojoval.

Fín Círdan nás pozoroval vědoucím pohledem, v němž se zračila pouhá trpělivá účast. Víc jakoby si nemohl dovolit.

Ohlédl jsem se po něm a on kývl mému elfovi na souhlas.

„Stráže!“ zavelel. „Doprovoďte, sinise Faileona do vězeňské věže.“

Vojáci mu pokynuli, aby šel s nimi a já tam stál a díval se, jak ho odvádějí, neschopen pohybu, neschopen myšlenky. Jen mé srdce přetékalo zoufalstvím v rybníku bolesti. Hráz praskala, hrozila protržením. Přesto se dveře královy pracovny zavřely, aniž by s konečnou platností povolila...

Nevím, jak dlouho jsem tam jenom stál a propaloval pohledem plným slz dveře, jimiž ho odvedli.

„Ty smíš odejít,“ vytrhl mě ze zamyšlení až králův hlas.

Podíval jsem se na něho a polkl. Slzy nahradila nenávist.

„Nečekám, že pochopíš složitost naší situace, ale Faileon byl obviněn z toho, že tě odcizil lidskému knížeti. Protože to bylo uvedeno jako záminka pro válku, je nyní viněn z velezrady. Nemám jinou možnost.“

Neobhajoval se, jen vysvětloval a já se opravdu snažil ho chápat, přísahám, že ano. Jenže to nešlo. Byl někým, kdo vsadil do vězení muže, kterého jsem miloval. Ta příšerná chuť rozdrásat mu hrdlo, mne nesmírně sužovala.

Neodpověděl jsem mu, jen hrdě vzdoroval jeho pohledu a pak beze slova odešel. Možná to nebylo uctivé, zdvořilé ani nic podobného, nepátral jsem v paměti předků po elfských zvycích, abych pochopil jak se správně zachovat. Nebylo v tu chvíli možné se pokoušet soustředit. Má ústa neslyšně opakovala jediné jmno: „Fai…“

Tak jako jsem do paláce vešel, jsem i odešel. Nasedl na koně a jel. Neskrýval jsem svoji tvář, auru ani chmury a zlost ve tváři.

Neexistoval nikdo, kdo by se mi v takové chvíli postavil do cesty. Slunce mne nehřálo, vítr nedokázal odvát bolest bodající do kůže zevnitř a já ani netušil kam jedu. Kůň mne nesl neznámo kam, neúnavně se hnal vpřed do slunce západu, kde jsem až teprve v hlubokých lesích zastavil, sesul se z jeho hřbetu a u paty stromu vykřičel do světa hloubku zranění, které na mém těle nezanechalo žádných stop.

Můj křik se, beze slov a sdělení, nesl ve větru do dáli, dokud mi neselhal hlas. V té chvíli jediné co mi zůstalo, byla samota a vzpomínky.

Proč? ptal jsem se sám sebe. Proč jsi mi to udělal, Fai? Proč jsi se ani nepokusil nějak obhájit? Proč jsi mi nedovolil něco udělat? Cokoliv?! Slíbil jsem mu, že jsem připraven si ho označit za svého, ale tam, v té chvíli, jsem to nedokázal…

Co mám dělat?