Společník

 

Cassius

Šel jsem chodbami a ještě stále myslel na “hrozbu“ vztahující se k dnešnímu večeru. Dle toho co mi řekl, si přál, abych jej doprovodil k němu do pokoje pro hosty. Ale vzhledem k tomu jak se to vyvinulo, jsem mohl jediné, vyčkat před pokojem jeho příchodu. Jeden z elfích strážců čekal přede dveřmi a druhý u sálu na svého pána.

Já se opřel o zeď naproti vyslancově pokoji, a čekal. Nevěděl jsem, jestli víc chci, aby přišel brzy, nebo naopak aby to trvalo co nejdéle. Možná, že kdyby se to protáhlo, byl by pak již dosti unaven a propustil mě… Napadlo mě to, ale popravdě jsem se v to neodvažoval přímo doufat. Nezdál se jako někdo, kdo bere svá slova na lehkou váhu.

Snažil jsem se na něj, a co mě čeká pokud možno nemyslet. Mé myšlenky se k tomu však samovolně vracely. Bylo to šílené…

Nevím, jak dlouho jsem tam stál, než se vyslanec vynořil zpoza rohu i se svým ozbrojeným tichým doprovodem…

 

S knížetem jsem se rozloučil hodně brzy, nebylo už nutné, abych ho zdržoval. Kývl jsem na svého strážce a vyrazili jsme k pokoji. Nečekal jsem, že tam ten hoch už bude, i když jsem si to přál. Ale sotva jsme vyšli zpoza rohu, jen jsem se podle pousmál. Takhle se mi to líbilo. Bez pozdravu či vysvětlení jsem přešel až ke dveřím a zahleděl se na oba mé strážce. Nechtěl jsem být rušen ani jimi, neměli to slyšet. Proto jsem na ně tiše promluvil ve svém rodném elfím jazyce a jasně jim řekl, že si mohou jít odpočinout, že už je dnes nebudu potřebovat.

Oba dva si vyměnili všeříkající pohledy, ale nakonec kývli a poprvé něco nejspíš posměšně pronesli v odpověď.

Zasmál jsem se tomu a kývl, pak oba dva odešli a já otevřel dveře. Pak jsem se zahleděl na mladého zahradníka a zapřel jsem se o otevřené dveře. Nechal jsem mu jen malý kousek volného prostoru, aby mohl projít. Stejně se musel i tak otřít o mé tělo.

„Dovnitř.“

Popohnal jsem ho trochu. Jakmile jednou však vejde, nenechám ho už jen tak odejít.

Naše noc nadcházela.

 

Pousmál se. Ale cosi zlověstného se mu zalesklo v očích.

Ale ne… Pokud jsem doufal, že ho choutky na mé tělo přešly, mé naděje se tím rozplynuly. Útroby se mi natřikrát přetočily a hrdlo se mi stáhlo.

Pozoroval jsem celé to martýrium před vstupem do pokoje, kdy vyslanec propustil ze služby svůj doprovod. Tváře mi zahořely, když se zasmál. Samotnému se mi chtělo utéct pryč, ale když muži odešli a on otevřel dveře do svého pokoje a zůstal v nich provokativně stát, došlo mi, že, tak jednoduché to zjevně mít nebudu.

Dovnitř…

Díval jsem se na tu úzkou mezírku, kterou mi tam zanechal a stísněně polkl.

Chtěl jsem mu to vymluvit, alespoň se pokusit, ale chodba nebyla vhodné místo, tak jsem vykročil, zmocnil se mě pocit, že vcházím do jámy lvové. Dveře působily jako hladový chřtán a mé tělo si ještě příliš  pamatovalo jeho doteky. Snažil jsem se o něj neotřít, ale přece se mi to nepodařilo a naše těla se opět ocitla příliš blízko sebe. Znovu jsem ucítil jeho vůni…

Procpal jsem se dovnitř, a když za mnou zavřel, aniž bych se na něj podíval, jsem hned vyhrkl:

„Neměli bychom to dělat.“ Prosím… Musel jsem polknout. Přinutil jsem se i vzhlédnout jeho směrem, abych dodal svým slovům patřičný důraz.

„Nemilujete mně… Ani já vás… Není to správné. Jste muž. O mě jste říkal, že mohu klidně být i nějaký hejkal, já… já nemyslím, že je to dobrý nápad. Raději… Raději vám budu sloužit po celý váš pobyt.“ Vypravil jsem ze sebe překotně a celý se třásl.

 

„Nepovídej…neměli?“

Opravdu mě to spíš pobavilo. Ale nedovolil bych mu odejít, i kdyby prosil sebevíc. Přešel jsem až ke stolku a opřel se o něj zády, abych se na něj mohl dívat, kochat se jeho rozpaky a pokusy se vykroutit z toho, co ho čekalo.

„To, že jsi muž, mi nijak nevadí. Můj národ nedělá rozdíly mezi jednotlivými pohlavími. A pokud jsi hejkal… no v tom případě ti budu muset u toho zacpat ústa.“

Nevině jsem se nad tím ušklíbl, elfové totiž neznali zvyk krčení rameny, to byla jen lidská výsada. Sledoval jsem jeho měnící se reakci, no nepopírám, chtěl jsem vidět jeho výraz, když jsem tak snadno mluvil o tom, co se bude dít. O našem milostném spojení.

„Tvé tělo po tom toužilo, dnes před večeří v lázni. A také mne nemiluješ, není to tak? K poskytnutí rozkoše není třeba lásky, malý hejkale.  K tomu je potřeba jen touha a ta je…oboustranná.“

I kdyby se stalo, že bych dnešní noc odvolal, udělal bych mu z dalších pár dní služby peklo. Ale to jsem mu prozradit nemohl. Přesto jsem nikam nespěchal. Nechtěl jsem si na něm jeho tělo vynutit násilím, ne, to by mě ani nebavilo.

„Pojď sem blíž, přesvědčím tě o tom.“

 

Prošel kolem mě, jakoby se nechumelilo. Pravda byla, že se skutečně nechumelilo, ale lidé to tak říkají.

Nevadilo mu to. Nevadilo mu a neodradilo ho nic z toho, co jsem říkal. Vážně jsem ho tak moc urazil, že musí dělat takové věci?

Otřásl jsem se, když zmínil zacpaná ústa. To nebyla zrovna dvakrát lákavá vyhlídka. Vlastně nic z toho, ačkoliv mé tělo už opět začínalo rebelovat, když se na mě ušklíbl.

On opravdu není jako žádný člověk… Působil vznešeně a zároveň děsivě.

Ne! Není oboustranná! Já to nechci! Muselo se mi to zrcadlit v očích.

Namísto toho, abych vykročil k němu, jak jsem byl vyzván, jsem naopak couvl o krok zpět, kde jsem se zády nalepil na dveře.

„A nemělo by… já nevím... to jít i bez přesvědčování?“ zeptal jsem se asi velmi naivně. Uvnitř jsem cítil, že kdyby šlo jen o tělo, nemusel by přesvědčovat dlouho.

 

„Jistě že ne, pokud couváš, je třeba tvému tělu připomenout, po čem touží a přemluvit ho.“

Čekal jsem, že bude chtít vycouvat, bylo to nejspíš přirozené, nijak jsem se na něj za to nezlobil. Odrazil jsem se od stolu a zamířil přímo za ním. Tentokrát už jsem si nebral servítky. Když jsem přešel až k němu, skoro jsem ho svým tělem vmáčkl do dřevěných dveří a protáhl ruku kolem jeho pasu.

Ozvalo se klapnutí, jak jsem otočil klíč v zámku a tím svou komnatu zamkl. Jasně jsem mu tak dal najevo, že se z dnešní noci nevykroutí, že nemůže utéct. Propaloval jsem ho svým pohledem a kolenem jsem ho donutil víc se rozkročit, než jsem mu ho vklínil mezi stehna. Nijak jsem ho ale nedráždil v citlivých partiích. Šel jsem na to pomalu a s citem.

Když se na mě dívaly ty zářivé zlaté oči, druhou ruku jsem natáhl k jeho tváři. I když to pro něj asi bylo překvapivé, projel jsem prsty po jeho tvářích až na bradu a trochu mu jí tak pozvedl. Pak jsem prsty zamířil i na jeho rty, jako by mi patřily. Donutil jsem ho trochu ústa pootevřít. Vzrušovalo mě si s ním takto hrát, dotýkat se ho. Měl jemnou kůži, tolik podobnou nám elfům.

Byla jen otázka chvíle, kdy opět podlehnu.

Když jsem obkroužil prsty jeho rty, nedokázal jsem odolat a sehnul jsem se k nim těmi svými. Ale nepolíbil jsem ho, nechával jsem ho v mučivém očekávání a strachu.

„Neublížím ti, to ti slibuju. Jen se nebraň. Zavři oči a přenes svou mysl na nějaké jiné, hezké místo. To ti snad pomůže. Věřím, že dokážu uspokojit i tvé tělo.“

Ani nevím, proč jsem tohle šeptal v blízkosti jeho rtů. Proč jsem toho klučíka uklidňoval, aby se tak netřásl. Ale měl jsem pocit, že to musím udělat.

„Buď můj, pro tuto noc.“

 

Ale já to nechci! Odlepil jsem se ode dveří, že zkusím vyklouznout. Tohle rozhodně do normální práce sluhy nespadalo a já se v jeho přítomnosti cítil tak hrozně zmatený…

Ale nestačil jsem vykonat ten pohyb, než snad přeskočil tu vzdálenost mezi námi a přimáčkl mě zpět. Opíral se o mě, jeho noha se vklínila mezi mé a já už zase uvnitř celý hořel tou touhou, o které tu mluvil.

Ne… Ne… ne…

Chtěl jsem uhnout pohledem, ale jeho jemné štíhlé prsty se mne dotkly a rozpálily mi tvář do běla. Přiměl mě, abych k němu vzhlédl a já už měl opět sucho v ústech. Ocelová šeď jeho očí na mě shlížela. Nemohl jsem popadnout dech.

Přejel přes mé plné vyprahlé rty. Pootevřel jsem je a přejel jazykem po nich a nechtěně i přes jeho prst.

Co to dělám? Zhrozil jsem se, ústa zavřel a polkl.

Sehnul se blíž.

Znovu jsem je pootevřel. Jeho dech a slova mne rozechvívala. V podbřišku se hlásilo o slovo hejno mravenců.

Poslechl jsem a zavřel oči. Nejen že nebylo úniku, ale já už bych teď asi ani nebyl schopen útěku.

Položil jsem mu dlaň na rameno, protože se mi roztřásla kolena a já potřeboval oporu.

„Proč to se mnou děláte?“

 

Reakce jeho těla mě udivovaly. Ano, rozhodně po tom toužil. Když mi olízl prst, měl jsem co dělat, abych se na něj rovnou nevrhnul. Ale odolal jsem. Jeho otázka vyzněla dost hloupě. Už jsem mu na ní před tím přece odpověděl. Ale nechtěl jsem se zase ohánět nudou. Byla to lež, kterou jsem mu řekl, abych vypadal více odměřeně a nafoukaně. Nyní jsem se ale natáhl k jeho uchu a odhrnul trochu ty stříbrné vlasy. Chtěl jsem mu dát malou odměnu.

„Protože se mi líbíš. Vzrušuješ mě. Jsi zajímavý a záhadný. Už tam v lázních jsem tohle chtěl udělat.“

Zašeptal jsem mu to přímo do ouška, pěkně svůdně. Byla to pravda, kterou jsem mu dřív nechtěl přiznat, aby toho nezneužil.

Pak jsem už nechtěl otálet. I kdyby odmítl, aspoň to zkusit mi stálo za to. Jeho ruka na rameni mě rozptylovala, ale dokud se mě nesnažil odstrčit, nebo mi nesahal na vlasy, dovolil jsem mu to.

Byla to jen chvilka, než jsem sevřel mezi prsty jeho bradu a na jeho rty přitiskl ty své.

Z počátku jen opatrně, jako bych je ochutnával, než jsem ho tahem za jeho bradu donutil, aby mi neuhýbal. Snažil jsem se ho vyzvat k experimentu, mohl mi polibek oplatit. Chtěl jsem, aby to alespoň zkusil, i když byl v tomhle nezkušený.

I ten pokus by mě potěšil. Byl sice nesmělý a jeho dětská naivita převeliká, ale jeho svůdnost byla naprosto nepřehlédnutelná. Jeho tělo už bylo připraveno na přijímání rozkoše. V jeho věku už bylo na čase. Věděl jsem, že pokud si to mladík sám dovolí a přestane se vymlouvat, bude to fantastická noc pro nás oba.

Ale ten krok jsem nechal na něm.

 

Neviděl jsem, jak se naklonil blíž, ale jeho blízkost vnímal, jakoby se svou tváří dotýkal té mojí.

Líbím…? Můj rozum začala odplouvat kamsi ke vzdáleným nepoznaným břehům mého vědomí. Při každém jeho slovu mi po těle přeběhla vlna zachvění. A já se neubránil zasténání.

Dýchal jsem ústy, jinak to už nešlo. Když se naše rty poprvé dotkly, bylo to jemné, letmý dotyk motýlích křídel o okvětní lístek. Jeho dech, vůně, dotek těla, to vše mě naplňovalo tak, moc, že jsem měl pocit, že už se do mě nic dalšího nevejde.

Něco uvnitř mě přetékalo dosud nepoznaným blahem.

Mé vědomí zastřel bílá mlha.

Tak jako on ochutnával mé rty, já mu ten pohyb začal oplácet. Držel mě za bradu, ale to teď nebylo to důležité. Bylo to nesmělé, opatrné, jemné, netušil jsem, co mám dělat.

Ruka se mi svezla z jeho ramene a já ho objal jednou dlaní kolem pasu a druhou v oblasti lopatek, kde už jsem mohl, hladil i jeho jemné lesklé světlé vlasy. Přitiskl jsem se tak k němu ještě silněji.

 

Trochu jsem sebou trhl, když jsem ucítil jeho prsty na mých vlasech.  Neměl jsem to rád. Bylo to příliš důvěrné gesto. Na vlasy jsem byl podivně háklivý. Ale dokázal jsem na to po chvíli zapomenout, když jsem ucítil jeho ruku kolem pasu. Klidně bych jí rád cítil i v jiných místech.

Ale k tomu možná jednou dojde.

Můj polibek se víc prohloubil a stal se vášnivější. Pustil jsem při tom jeho bradu, abych ho nenutil držet jí křečovitě a v nepřirozené poloze a přejel s ní raději po jeho krku až na tkaničky jeho tuniky, které jsem jen bez svolení roztáhl a vklouznul prsty na jeho klíční kost.

Možná to bylo příliš rychle, ale zmocnila se mě opravdu hodně velká touha toho chlapce pomilovat. Nakonec jsem ale jeho rty opustil a poskytl mu tak další nadechnutí.

„Cassius, že ano?“

Poprvé jsem mu neříkal hejkale nebo sluho, či podobnými hanlivými přívlastky. Dal jsem tak najevo, že si jeho jméno pamatuju.

Druhou rukou jsem mu zajel do těch podivných stříbrných vlasů a chvíli si s ním jen vyměňoval pohled.  

„Tvé rty jsou tak sladké…bylo to poprvé?“

 

Netuším kdy nebo jak, ale naše rty splynuly v hlubokém vášnivém polibku. Naše jazyky se propletly a mě srdce bilo na poplach jako zvon. Už mi bradu nedržel. Vychutnával jsem každý doušek a pokoušel se objevit jazykem celá jeho ústa.

Nešlo mi přemýšlet. Už jsem se o to ani nesnažil.

Ucítil jsem, když pustil moji bradu. Nechtěl jsem, aby ten polibek skončil. Bylo to příliš krásné…

Jeho prsty mi vnikly pod tuniku. Z úst mi unikl další roztoužený sten, když mi dovolil se nadechnout.

„Ehm,“ potvrdil jsem mu své jméno a otevřel oči, alespoň na štěrbinu. Jeho tvář byl tak hladká a oči tak jiskřivé…

Chtěl jsem ho pohladit. Prozkoumat tentokrát sám jeho tvář.

Pustil jsem mu záda a pohladil ho po tváři. Jeho prsty ve stříbrných vlasech mi přinutily slastně zavrnět.

„A-ano…“ usmál jsem se mimoděk. Ještě… Ještě jednou…

 

„Jsi odvážný, to se mi líbí. A pěkně roztoužený.“

Pousmál jsem se tomu a dovolil mu, aby se mě dotkl. Jen na malou chvíli, než jsem oběma dlaněmi sjel po jeho bocích a chytil tu jeho tuniku. Pak jsem mu jí hned začal vytahovat nahoru přes hlavu. Bohužel jsem kvůli tomu musel kousek ustoupit, ale to nevadilo. Ta látka musela pryč co nejrychleji.

„Ukaž mi znovu své tělo.“

Nebyl jsem zrovna jemný, ale ani ne příliš hrubý. Spíš by se to dalo popsat jako nedočkavost. Sice jsem mu málem urval tu jeho hlavičku, která se mu zamotala do tuniky, ale tuniku jsem odhodil kamsi na zem. Pak jsem dlaněmi pomalu zmapoval jeho hruď, po které jsem ho pohladil. Přejel oběma prsty přes jeho bradavky a jednu mírně sevřel. Byl jsem drzý, ale chtěl jsem ho slyšet zasténat a potvrdit si tak, že to chce.

Už mě nezajímalo, kdo je tenhle zvláštní mladík. Měl jsem o něj právě čistě fyzický zájem. Naštěstí elfský zdobný šat mi dosahoval až ke kolenům a zakrýval tak vybouleninu v mých kalhotách, to mi zatím vyhovovalo.

Prohlížel jsem si jeho tělo s velkým zájmem. Už rozhodně nebylo dětské, za což jsem byl rád. Tělo mladého muže, roztoužené tělo. Pohledem jsem sjel i na jeho kalhoty. Nejspíš to s ním bude rychlé, proto jsem chtěl, aby vydržel trochu déle.

„Bojíš se?“

 

Červeň mi jasně rozsvítila jinak bledé tváře.

Odvážný…? Je to už velmi dlouho kdy na mou adresu řekl někdo něco pěkného. A poprvé kdy ta slova rozechvívala každičkou strunu mého nitra.

Roztoužený…

Uhnul jsem pohledem. Nevěděl jsem, jestli být šťastný nebo se stydět. Netušil jsem, co si myslí, ale jeho péče se mi líbila jako nic na světě.

Co to dělá? Poplašeně jsem se na něho podíval, ale jak začal látku soukat vzhůru, pochopil jsem.

Zdvihl jsem ruce, aby mi ji mohl přetáhnout přes hlavu.

Měl bych ho také svléknout? Samotná ta myšlenka mne zarazila.

Odstoupil. Musel, aby to ze mě sundal. Zápasili jsme s tím ale jen chviličku a látka už dopadala na podlahu.

Znovu se mě dotkl. Hladil mě po hrudi a naběhlých bradavkách. Netušila jsem co s rukama a dokázal jen sténat, jak jsem se pokoušel ulevit od napětí. A když pak jednu jemně sevřel mezi prsty, mi celým tělem projela vlna slasti, že jen vzrušený vzdech nestačil a já ho za tu ruku musel chytit, aby přestal. Můj stisk byl nečekaně silný…

Díval jsem se mu do očí.

Já…

„Nevím…,“ vydechl jsem. Řekl mi, že jsem odvážný a teď se ptá, jestli se bojím. Je to celé jako nějaký divný sen.

Povolil jsem sevření, omluvně se kousl do rtu a uhnul pohledem z jeho očí přímo doprostřed hrudi. Přejel jsem po jeho paži dlaní jemně směrem k rameni.

„Není spravedlivé, abych byl jediný, kdo je… kdo je… zbavován ošacení,“ vydechl jsem nakonec.

 

„Není to spravedlivé?“

Musel jsem se tomu rozesmát. Z nějakého důvodu mě to pobavilo. Když mou ruku pustil, nehodlal jsem přestat, naopak jsem jí nechal sklouznout až k lemu jeho kalhot a pohladil ho i po břiše. Chtěl jsem ho trochu rozptýlit, než jsem svoji dlaň jemně přitlačil na jeho rozkrok a promnul probouzející se bouli, která se tam rýsovala přes látku jeho kalhot. Byl jsem ale opatrný, aby to neskončilo dříve, než bychom začali.

„Myslíš, že bych tě nechal rozepnout mi mou róbu, když už jsi mi jednu málem zničil?“

Nepopírám, trochu jsem si ho dobíral, musel jsem ho pozlobit.

Sevřel jsem jeho zápěstí a slabým zatáhnutím mu naznačil, že má jít za mnou. Nechtěl jsem to dělat ve stoje, od toho jsem ho pozval sem, abychom mohli mít oba pohodlí.  Zamířil jsem hned k posteli, stačilo jen pár kroků.

Nemohl jsem se nabažit toho, jak mé dotyky jeho tělo přijímalo. Tak hladově. To už jsem mnoho desetiletí nezažil. I mě to o to více vzrušovalo.

Stačilo jen jedno slovo…

„Pojď.“

 

Mé tělo hořelo a on se smál. Každý jeho dotek byl tak palčivý, doháněl mě k šílenství.

Břicho se mi stáhlo, ale zrovna jako zadek v lázních nemohlo před tím dotekem uhnout zcela.

Zatajil jsem dech, když sjel níž a pohladil mě přes plně naditou bouli v rozkroku. Sevřel jsem mu rameno, kam mezi tím vystoupala má ruka.

Ale to byla nehoda…, chtělo se mi říct, ne že bych k tomu dostal příležitost.

Vzal mě za zápěstí. Nevzpíral jsem se a uposlechl to tiché slůvko zvoucí mě k němu na lože.

Nedokázal jsem najít hlas, abych se zeptal co teď, tak jsem se mu natiskl roztouženým tělem na záda, když jsme tu vzdálenost překlenuli, a políbil ho do vlasů.

Voní úžasně… Nebyl to jen ten olej, který si vtíral do kůže, nebo vonná esence použitá před večeří, ale i vůně jeho zvláštní jemné kůže a vlasů, které mne oslovily.

 

Přivedl jsem ho až k posteli, když udělal něco nečekaného. Proto jsem strnul na místě u postele a natočil na něj hlavu. Nechápal jsem, co to dělá. Nikdo se mě takhle nedotýkal už hodně let. Nikomu jsem to nedovolil. To vždy já jsem určoval, co svému partnerovi dovolím. A že toho nebylo nikdy zrovna moc.  A tenhle malý kluk…

Tiše jsem zasyčel a jeho rukou trochu prudce cuknul, abych ho dostal od svých vlasů přímo na postel, kam jsem ho drze shodil.  Původně jsem neměl v plánu se příliš svlékat, ale změnil jsem rychle názor. Přitlačil jsem mu dlaň na jeho hruď a jasně mu dal najevo, že má ležet.

„Rozepni si kalhoty, budu se dívat.“

Sám jsem se trochu odtáhl a na postel si jen přiklekl. Pak jsem si začal spěšně rozvazovat tuniku. Vrchní díl šel snadno, s vnitřním zavazováním už to bylo horší. Ale přesto jsem jí ze sebe stáhl a přehodil jí úhledně přes zadní čelo postele.

Tak jsme zůstali oba dva jen v kalhotách. Nyní už bylo jasně viditelné i moje vzrušení, co se jasně rýsovalo v mém klíně pod světlou tenkou látkou. Už mi byly kalhoty hodně těsné. Nechtěl jsem si je ale zatím sundávat. Raději jsem si přiklekl blíž k němu na posteli a sehnul se pro další vášnivý polibek. Mé vlasy se svezly z mých ramen jako zpěněný vodopád na ramena a postel, ale bylo mi to jedno.  Snažil jsem si udržet své logické uvažování, i přes tu touho, co mě stravovala.                               

 

Ztuhl v mém objetí. Stalo se něco?

Otočil se na mě hlavou a já mu věnoval jen tázavý pohled. Zasyčel nebezpečně jako had, prudce se mi vymanil a trhnul mojí rukou, že jsem opět prohrál svůj zápas s rovnováhou a dopadl zády na velikou měkkou postel.

Co to dělá? Chtěl jsem se alespoň posadit, ale jeho dlaň mi přistála na hrudi, kde vypálila svůj neviditelný cejch.

Rozepnout… Jak to myslí dívat? To jako na moje… zastyděl jsem se. Pustil mě, ale zato přiklekl blíž.

Udělal jsem, co řekl a zápasil s kalhotami. On už se také svlékal. Mé oči dychtivě provázely každý pohyb jeho rukou, zatímco mé ruce vedly marný boj se šňůrkou, která svazovala mé volné kalhoty.

Podařilo se.

Mám je i sundat? Stačil jsem si pomyslet těsně před tím, než se nade mě sklonil a uloupil mi ze rtů další plný hluboký a vášnivý polibek. Šel jsem mu jazykem naproti a pokoušel se stačit tomu zkušenému tempu.

Jeho vlasy mně lechtaly. A že jsem měl ruce dole u kalhot, jedna dlaň mi vystřelila k jeho rozkroku, kde jsem ho lehce přes látku pohladil, jako to udělal on mě u dveří pokoje. Měl jsem víc než úplně plnou dlaň. Má druhá ruka zvídavě stoupala po boku vzhůru k elfově pevném zadečku. Zatímco jsem se soustředil myslí jen na chuť jeho polibků, které překonaly i ty nejsladší jahody.

 

Stále víc mě překvapovala jeho odvážnost, to jak se mě dotýkal. Přivřel jsem spokojeně oči pod tím dotekem a slabě jsem vydechnul. Trochu se to podobalo zasténání. To vzrušení už bylo trochu bolestné, proto jsem se mu o jeho ruku svým rozkrokem a onou vybouleninou otřel. Nechápal jsem, proč mu dovoluju, aby se mě dotýkal.

Ale …líbilo se mi to.

Ty polibky snad nebraly konce. Přestal jsem, až jsme byly oba pořádně zadýchaní, a v mých očích plápolaly děsivé plameny touhy. Hned poté sem sjel polibky dráždivě po jeho krku až na hruď. Olízl jsem obě bradavky a jednu škádlivě skousl mezi zuby.  Až tehdy jsem sevřel jeho kalhoty a dokud byl rozptýlen mými polibky, jsem mu je stáhl dolů. Zpočátku jen pod zadek, než se mi povedlo ho trochu nadzvednout a kalhoty letěli rázem vzduchem, někam na druhý konec místnosti.

 

Vyšel naproti mé ruce tam dole. Trošičku jsem zatlačil na vyslancovu nadmutou chloubu. A stiskl mu hýždě.

Lapal jsem po dechu, kdykoliv se naše rty oddělily, ale nikdy to nebylo na moc dlouho.

Když už nás nedostatek vzduchu dohonil oba, díval jsem se zespodu na plamínky v jeho očích a vodopád světlých vlasů, které mu rámovaly tvář.

Zastavil jsem své ruce, ale byl to jen okamžik, kdy se zdálo, že váhá. Znovu se naklonil a já mu šel rty naproti. Tentokrát však zbytečně.

Žhavými ústy mi signoval kůži na krku a pak i na hrudi. Dýchal jsem, jako bych běžel závod od zámku do hlavního města.

Vzdychal jsem a sténal, až mi prolétlo hlavou, jestli doopravdy nemám v krvi něco z hejkala. Vzpomínka na hrozbu (i když nevím jak moc vážně míněnou) zacpávání úst mě přiměla zadržet dech. To mi však překazil skousnutím bradavky. To co se mi vydralo z hrdla, připomínalo ze všeho nejvíc řev raněného zvířete.

Že mi stáhl kalhoty, jsem vnímal jen okrajově. Už teď jsem se téměř dotýkal vrcholu.

Není to spravedlivé… není… to…

I já mu zajel prsty pod kalhoty a zavadil zepředu za jeho mužství. Nebylo těžké přetáhnout kalhoty z jemné látky přes jeho pozadí a níž ke kolenům. Prsty jsem objal jeho úd, jako jsem to dělal sám sobě…

 

„Troufalý malý…červe…“

Vymumlal jsem to, když se mu povedlo stáhnout mé kalhoty. Bylo mi jasné, že takhle to nepůjde. Byly jsme oba příliš vzrušení. Dokázal bych se ještě ovládnout, kdyby se mě tak bezostyšně nedotýkal, čekal jsem od něj spíš pasivitu, nějaké ležení a skuhrání… ale šeredně jsem se v něm spletl. Neodhadl jsem jeho pravou povahu. Nyní jsem si za to v duchu trochu nadával, ale nemohl jsem odolat.

„Vymačkám z tebe každou kapičku.“

Jako bych to myslel doslovně, sevřel jsem pevněji jeho chloubu a začal jí mírně třít. Ten mladík se učil rozhodně rychle a předpokládal jsem, že bude zkoušet to samé i na mě. Nevěděl jsem ale, zda je to dobře. Toužil jsem si vzít jeho tělo. Druhou rukou jsem se natáhl k malému stolku u postele a přitáhl si malou lahvičku, která vypadala naprosto podobně, jako ty do koupele. Poplést si je by ale nebylo příliš pěkné.

Tahle byla speciální jen k jedinému účelu.

Musel jsem se svým tělem trochu zapřít a nalehnout na to jeho, ale věřil jsem, že to chvíli vydrží, nebyl žádná panenka, co by se hned rozpadla. Nikoliv, jeho tělo bylo krásně osvalené, jen mě udivilo, že není opálený, což by se dalo čekat od někoho, kdo celé dny pracuje venku.

„Chceš mě cítit v sobě?“

Škádlivě jsem ho letmo políbil. Stačil by mi pohled, pokývnutí hlavou, nečekal jsem slovní odpověď. Tak nebo tak jsem se jen s hlazením nedokázal spokojit.

 

Červe? Zarazil jsem sám sebe. Jak to myslí? Z nějakého důvodu mne to tentokrát opravdu zabolelo.

Ta další slova mě trochu děsila, ale o poznání víc rozechvívala. Kdyby to mělo teď skončit, asi by mi jedno vymačkání nestačilo. A i když bych si to ve “střízlivém“ stavu rozhodně nepřiznal, měl pravdu. Chtěl jsem to. Chtěl jsem, aby se mě dotýkal ještě víc, chtěl jsem přijmout cokoliv, co mi bude ochoten dát a doufal, že mu to zvládnu oplácet se vším všudy, protože mě učili, že bych neměl zůstávat nikomu nic dlužen.

Zasténal jsem po sevřené mého údu. Zavřel jsem oči a prohnul se v zádech. Stiskl jsem ten jeho silněji a srovnal tempo rukou.

Už jsem oči neotvíral. Dokázal jsem vychutnávat jen slast, kterou mi působil. Nějak nezvykle se pohyboval, ale už mi alespoň neokusoval.

Když na mě nalehnul, musel jsem s třením přestat. Vyhekl jsem, jak mi přestal stačit dech.

„Ehm…“ přikývl jsem. Nevím přesně co si pod tím představit, ale chci to. Určitě…

Zkusil jsem mu oplatit polibek, ale se zavřenýma očima, jsem rty pohladil jen jeho krásně hladkou bradu...

 

Pobaveně jsem si zvedl jeho rty k těm svým prstem, a umlčel jsem ho v polibku. Překvapivě jsem k němu byl až děsivě ohleduplný, i když bych asi nedokázal racionálně vysvětlit proč. Když polibek skončil, propustil jsem i jeho mužství, a nakapal si na prsty trochu oleje. Pak jsem se natáhl k jeho oušku.

„Bude to…trochu bolet. Ale ty jsi odvážný a vydržíš to bez pláče, že ano?“

Pokud jsem něco nesnášel, byly to slzy při sexu. Vždy mě to dokázalo dokonale odradit a můj “orgán” lehnul jako na povel. Doufal jsem tedy, že můj mladý milenec se toho nedopustí. Můj tón byl jemný, jako bych mluvil s malým dítětem. Trocha něhy, trocha hubování. Pak jsem sjel druhou rukou podél jeho boku a sevřel jeho stehno, na které jsem jemně zatlačil, abych mu naznačil, že je má od sebe více roztáhnout.

Většinou jsem dával přednost jiným polohám. Má nejoblíbenější byla na boku, případně zezadu. Tentokrát jsem ale chtěl chlapci při tom vidět do tváře. Udělat to více osobním, když je to pro něj poprvé. Nejspíš bych se nad svými podivnými rozumovými pochody jindy pozastavil, ale nyní už jsem byl příliš roztoužený.

Sotva stehna trochu odtáhnul, jsem sem mu prsty mezi ty pěkně tvarované půlky zadečku a našel vstup do jeho těla. Hned jsem ho začal masírovat a sem tam do něj šťouchnul prstem, abych trochu vonného olejíčku, který jsem měl speciálně namíchán právě pro podobné příležitosti, dostal dovnitř jeho těla. Potřeboval jsem však, aby se nesnažil stahovat své svaly.

 

Spojil naše rty sám. Co bych si mohl přát víc?

„Ehm…“ Nebudu brečet, nebudu brečet…, opakoval jsem si.

Ale jen do chvíle než mi začal jemným tlakem na tříslech naznačovat, že bych měl nohy roztáhnout.

Co to vyvádím? Prolétlo mi hlavou, ale pravdou zůstávalo, že přestat jsem nechtěl. Ta možnost už dávno přestala existovat.

Dotkl se mě tam, kam světlo obvykle nesvítí, ale dnes se zdá, že by se cesta měla otevřít.

Našpulil jsem rty a v pravidelných rytmech, které určoval hlazením prstu v ústí konečníku, soustředěně vydechoval.

Otevřel jsem oči. Klečel tam za mnou a mé ruce už k němu nedosáhly. Nezdálo se však, že by je jeho tělo jakkoliv ochabovalo.

Lapal jsem po dechu jako leklá ryba a hleděl mu vzrušeně a poddajně do očí. Nakonec měl pravdu. Nabídl jsem mu své tělo.

Pousmál jsem se. To už měl uvnitř mě dozajista jeden celý prst.

Ještě…, kde se vzala, tu se vzala myšlenka. Dotkl se tam něčeho, co mi do těla vyslalo neidentifikovaný šok, že se celé napjalo.

Rozdýchal jsem to, aby mohl pokračovat. Kde se to v něm vzalo? Dělává to často? Má někoho ve své zemi s kým uléhá?

 

Chtělo to trochu trpělivosti. Ale jako by instinktivně pochopil, co po něm vyžaduji a jak to jeho tělu bude nejpříjemnější. Jeho dýchání uvolnilo trochu svalstvo, a i když jsem do něj vnik prstem, bolestně nepípl, což jsem shledal za uspokojivé. Jemně jsem se v něm prstem pohyboval a neopatrně se otřel i o to nejcitlivější místečko v jeho těle. Musel jsem ale jednat opatrně a soustředit se. Po chvíli jsem do něj začal tlačit druhý prst. Jeho tělo se mi trochu postavilo na odpor, ale díky oleji to šlo snadněji. Byl jsem pečlivý, nechtěl jsem ho poranit, ani mu nijak ublížit.

Když jsem do něj vecpal i druhý prst, dal jsem mu chvíli na vydechnutí, než jsem s nimi zároveň pohnul proti jeho tělu. Tenhle pohyb jsem několikrát opakoval a prsty v jeho těle postupně roztahoval čím dál víc, abych si ho uvolnil.

Pravda, elfové díky své vysoké postavě nebyli nikdy v tomhle ohledu malý, ale věřil jsem tomu, že je chlapec dostatečně roztoužený a dychtivý po uspokojení.

Otřel jsem se o jeho stehno svým mužstvím, byl jsem nedočkavý. Pak jsem se natáhl k jeho oušku a zasténal mu do něj něco v elfštině, čemuž nemohl rozumět. Ale v té chvíli jsem si to neuvědomil. Byl to prostě zvyk. Hodnotil jsem těmi slovy svou touhu, objevovat zákoutí jeho těla zevnitř.

„Už nemůžu čekat.“

To byl nepřesný překlad mých slov, které jsem raději ještě dodal, aby chápal.  Jednou rukou jsem ho sevřel za bok, ale tak abych mu nezpůsobil žádné modřiny a druhou…

Oh Vistar, já romantik…

Druhou jsem zaklesl do jeho dlaně a propletl jsem si s ním prsty. Velmi důvěrné láskyplné gesto, které se mi tak nepodobalo.

 

Nechával jsem se vést. Vnímal jeho pohyby jemné, pomalé, opatrné rozevírání mé dírky a snažil se co nejvíce uvolnit, jakoby se mi i moje vlastní tělo snažilo dávat nápovědy.

Vyslancovy oči byly soustředěné a prsty dlouhé. Olej, který použil jako mazivo, příjemně chladil. A můj dech protkaný sténáním a vzdechy se zrychloval.

Naklonil se nade mě. Jeho šeptaná slova mne rozpalovala ještě víc a to jsem jim ani nerozuměl a už i myslel, že to ani nebude možné.

Na tázavý pohled mi odvětil třemi slovy. Musel jsem se pousmát. Mě připadala, že už nemůžu čekat nějakou tu dobu a pořád ještě jsem stál v pozoru připraven, ať už na cokoliv. I když teď už mi to začínalo být jasné. Ptal se, jestli ho chci cítit uvnitř sebe, roztahoval mi zadek, chytil mě za bok, špičku jeho milostného nástroje jsem ucítil u okraje dírky…

Propletl jsem s ním prsty a pevněji stiskl.

Usmál jsem se na něj a přikývl v nevyřčeném přání, aby si mě vzal.

Také už nemůžu dál čekat…

 

Jeho pousmání bylo tak nevinné a prosté, že jsem nemohl odolat a i na mých rtech na chvíli zavládl úsměv, aniž bych si to nějak uvědomil.

Snažil jsem se udržet klidné pohyby, když jsem se do něj opatrně snažil proniknout. Z počátku to nešlo zrovna hladce, ale byl jsem trpělivý, i když už jsem sám byl na hranici příčetnosti. Chvilkové tlačení a pak odpočinek, nakonec jsem se rozhodl to ale neprotahovat a do chlapce trochu hruběji přirazil celým svým nástrojem, abych ho vyplnil a nemučil ho další bolestí.

Sám jsem musel hlasitě zasténat, jak mne jeho svalstvo pevně sevřelo. Na chvíli jsem se nemohl vůbec hýbat. Dával jsem mu tak i chvilku času, aby si sám určil, zda ho to ještě příliš bolí, nebo můžu pokračovat.

Nevydržel jsem však nečinnost dlouho a alespoň se v jeho těle mírně vrtěl a dělal si místo.

Dlaní jsem chlácholivě přejížděl po jeho boku sem a tam a sledoval zaujatě jeho vzrušené mužství.

 

Když úsměv opětoval, už mi záleželo jen na téhle chvíli. Tlak se pomalu stupňoval. Lhal bych, kdybych řekl, že to nebolelo. Ale rozhodně nešlo o žádnou nesnesitelnou bolest. Můj práh bolesti byl celkově trochu jinde než u většiny lidí, to jsem poznal už jako dítě, když se mě děti jiných sluhů pokoušeli bít.

Musel jsem to rozdýchávat, protože na to mé tělo nebylo zvyklé a svaly uvnitř byly zvyklé na docela jiný pohyb, než tento. Přesto mi však jeho pronikání hlouběji působil zvláštní uspokojení vystřelující elektrizující rozkoše do celého mého těla.

A to až do chvíle, kdy najednou prudce přirazil a já slastí zařval jako zvíře. Prohnul jsem se v zádech, svaly uvnitř se instinktivně stáhly a uzavřely tak jeho chloubu v mých útrobách. Rozechvěl jsem se a bílé semeno mi potřísnilo svaly na břiše.

U všech bohů…

Zatmívalo se mi před očima prožitou rozkoší, ale rozhodně se nedalo mluvit o nějakém uvadání v milostných končinách. Vůbec ne. Přes to, že výstřiku jsem již zabránit nedokázal, mohlo mé tělo klidně pokračovat. Jak navenek, tak uvnitř.

Vyšel jsem naproti jeho pokusům o pohyb a znovu začal dýchat rychleji. Nebylo spravedlivé, že já to to měl za sebou a on ještě ne.

Uvolnil jsem stažené svaly soustředil se na sevření dlaní a pohladil ho po ruce, kterou mě držel za bok neschopen vydat ze sebe jinou hlásku než vzdychání a steny.

 

Když jsem ucítil to prohnutí, až pozdě jsem si uvědomil, že jsem byl na mladíka příliš rychlý a nevzal v úvahu, že je to pro něj poprvé. V takových chvílích se předčasné vyvrcholení dalo omluvit, vždyť už sotva dýchal. Trochu jsem si to zazlíval a přestal se v jeho těle hýbat. Když jsem ale ucítil jeho pohlazení, věděl jsem, že tohle není konečná. Sehnul jsem se k jeho tváři a olíbal jí až ke krčku, pak jsem teprve zkusil první opatrné pohyby. Jeho tělo ale už bylo mnohem uvolněnější, takže jsem po chvíli nasadil přirozené tempo a bral si jeho tělo s naprostou jistotou. I já už pomalu oddaloval svůj vrchol.

Ještě chvilku… ještě chci…

Jeho dlaň i prsty jsem svíral stále silněji, aniž bych si to uvědomoval. I mé pohyby byly brzo trhané a začaly být stále rychlejší, bylo jasné, že i můj vrchol se blíží. Ale bylo to příliš rychlé. Už dlouho se mi nestalo, že by mě někdo tak rozvášnil, že bych se nedokázal udržet už po tak krátké chvíli.

Byl jsem si ale jistý, že tohle nebude konec, má touha také jen tak nemohla vyprchat.

Zajel jsem mu dlaní pod bedra a drze jsem si nadzvedl jeho pozadí trochu výš, abych měl lepší přístup a hlubší průnik. Mohl jsem se tak i podle otírat o jeho nejcitlivější místečko a přinášet mu tak další návaly rozkoše. Hodlal jsem se ale tentokrát postarat jen sám o sebe, abych byl pak více při smyslech a mohl ho trápit po zbytek noci.

Při posledním průniku mi mé vlasy trhnutím spadly všechny do obličeje a já se nacpal, co nejhlouběji do jeho těla to šlo, než jsem do něj vypustil svoji touhu s horkým semenem, které ho zaplnilo.

Nechal jsem to do něj všechno proudit a zavřel oči, abych si tu chvíli plně vychutnal.

Mé tělo se ještě chvíli třáslo, než jsem jeho tělo zase položil pohodlně na postel a přejel dlaní po jeho stehně až do klína. Chtěl jsem se ho chvíli dotýkat a přinést další uspokojení i jemu.

 

Jeho horké polibky byly příslibem pokračování. Ano…

Jeho pohyby uvnitř trochu pálily, ale mnohem více rozpalovaly. Chtěl jsem mu vyjít naproti, ale bál se narušit jeho tempo, které se postupně stupňovalo. Svíral mě silněji, ale nebylo to nepříjemné. Naopak skýtal mi tak oporu.

Zvedl si můj zadeček výš, aby a já ze sebe vyrazil další vyheknutí.

Přirážel rychleji. Jeho stehna mi pleskala o hýždě a já to doprovázel svým hlasem stejně jako on.

Náhle se zarazil, napjal a já ucítil uvnitř sebe ještě větší teplo. Zaklonil hlavu a vlasy mu zakryly téměř celou tvář. Byly ve světle svíček jako tekutý oheň. I jeho oči se leskly, když je znovu otevřel. Položil mě zpátky. Už jsem jeho ruku dávno nedržel, jen ležel a vstřebával všechny ty pocity a přemítal, jestli je konec. K vlastnímu překvapení jsem si to nepřál. Žil jsem s tím, že nikdy nikým milovaný takovým způsobem, i když samozřejmě vím, že on mě nemiluje, je mi blíž, než kdy kdo byl a já nechci, aby to skončilo. Neuměl jsem si ani představit, jak bych teď měl třeba jeho pokoj opustit, kdyby mi řekl, ať jdu.

Ale namísto toho mi sevřel můj nástroj touhy, ve kterém žádostivě zacukalo. Znovu jsem zasténal.

„To… ještě?“ vypravil jsem ze sebe a tázavě na něj upřel své zlaté oči, ve kterých se ve světle svíčky jen víc zalesklo.

Vypadalo to ovšem, že ještě a pravděpodobně ne, jenom jednou...

 

Pousmál jsem se jeho otázce, byl tak roztomilý, že jsem nemohl odolat. Nehodlal jsem z něj ještě vyklouznout, vzrušovalo mě jeho horké tělo.  Další děkovný dlouhý polibek na sebe nenechal dlouho čekat. Jeho mužství jsem však nepouštěl. Užíval jsem si jeho tepání v ruce a pomalu po něm přejížděl. Tentokrát jsem chtěl, aby si své vyvrcholení vychutnal více a aby to nebylo tak splašené.

Moc dobře jsem věděl, kde se ho mám dotýkat, kde trochu přitlačit a využíval jsem svých bohatých zkušeností.

„Zdá se mi že… tvoje tělo ještě touží po ještě.“

Druhou rukou jsem hladil celé jeho tělo a zajel mu i do vlasů. V ten okamžik se mi vybavily slova knížete, o tom mladíkovi.

Co vlastně jsi? A je to tak důležité, když jsem obsadil jeho tělo?

„Jen si to vychutnej.“

 

Vzdychal jsem a naslouchal jeho hlasu. Bylo to mnohem intenzívnější, než když jsem si to dělal sám.

Vychutnal jsem si jeho polibek a oplatil mu jazykem každou věnovanou laskavost.

Byl mistrem v dotecích a já si pod ním připadal trochu hloupě, že mé tělo reaguje až tak přehnaně a že nemám tolik zkušeností jako on.

Zkousnul jsem si ret. Měl pravdu, mé tělo chtělo mnohem víc. Líbilo se mi to víc než by bylo zdrávo a mě už to ani nevadilo.

Vychutnával jsem si to až do samého vrcholu, po kterém jsem chvíli jen ležel a oddechoval.

Ještě nikdy jsem nebyl tak šťastný jako teď v jeho moci. Vyčerpávalo mě to, ale vůbec ne nepříjemně.

Vzepjal jsem se na lokty, pak i napůl do sedu zapřený jen o jednu ruku. Chtěl jsem se ho také dotýkat. Jeho hlazení bylo tak úžasné…

Odhrnul jsem mu vlasy a pohladil něžně po tváři, krku, po hrudi směrem k jedné bradavce, o kterou jsem maličko zavadil…

„Nikdy… jsem neviděl… nikoho… jako vy…“ vypravil jsem ze sebe stále ještě dýchavičně.

„Jste jako květina…,“ usmál jsem se.

„Kdybyste nebyl tak… arogantní… asi bych… vás mohl… mít moc rád…“