Zloděj

Dovolil jsem mu dotýkat se mého těla. Bylo to příjemné. I mě znavilo naše milování. Abych mu dal více pohodlí, pomalu jsem z jeho těla vystoupil a nechal ho prázdné… prozatím.

Jeho slova mě ale zaujala a hodně pobavila. Skousl jsem si ret a musel se tomu tiše rozesmát.

„Jako květina?“

Chtěl jsem, aby svou domněnku více rozvedl, možná by mě to pobavilo ještě víc. Jeho naivní slova byla sice hloupá, ale tak nějak mě zahřála u srdce.

„Mohl bys mě mít rád…hm jak roztomilé. Jsi vážně ještě dítě, malý hejkale.“

Neznělo to nijak zle, jen jsem konstatoval naprosto jasný fakt. I když už byl dospělým mužem, pro mě byl stále více dítětem.

Přitáhl jsem si jeho rty do dalšího trochu vášnivějšího polibku, ale zvědavě jsem sledoval každý pohyb jeho dlaně. Když už mě tolik dnešní noci potěšil, chtěl jsem mu dopřát trochu nových zkušeností a nechat ho prozkoumávat mé tělo.

Nepopíral jsem svou aroganci, tak nějak patřila ke každému elfovi. Ale to, co jsem v sobě chtěl potlačit, byl jistý počínající cit, k tomu mladíkovi. Nemohl jsem popřít, že mi poskytl překrásnou rozkoš. Lákalo mě jeho tajemství i jeho upřímné oči. I když jsem nedokázal určit proč.

Maličko jsem sykl, když ze mě vyklouznul, to náhlé nečekané uvolnění ale přišlo vhod místům, která právě přicházela k životu.

Řekl jsem něco špatně? Překvapilo mě, když se rozesmál a přikývl na souhlas, když se zeptal na tu květinu. Jistě, že jako květina. Krásný, příjemně voňavý, jemný na dotek ve své vznešené dokonalosti, který dokáže rozjasnit celý den a v našem případě i noc, jak prozrazovala tma za okny.

Roztomilé? Už mi ani nevadilo, když mi řekl, Hejkale, přesto že když vyslovil mé jméno, líbilo se mi to víc.

Chtěl jsem říct, že nejsem dítě, ale vím, jak rodiče reagují u dětí na taková prohlášení, a nechtěl jsem, aby se mi ještě více smál. Spíše mě znepokojila jiná věc. On tohle dělá i s dětmi? O elfech jsem toho mnoho nevěděl a vyslanec říkal, že u nich se nedělají rozdíly mezi pohlavími, je možné že by je tolik netrápily ani věkové rozdíly? Na druhé straně kdyby ano, byl by tu teď se mnou? Žijí mnohem déle, nakonec možná to nemyslel tak jak to vyznělo…

Ale to už se naše rty znovu spojily a já mu instinktivně zajel rukou do vlasů, zatímco druhou přejel po hladké jemné pokožce k druhé bradavce a pomalu ale jistě ve vlnách a spirálách, kdy mé prsty jeho kůži jen letmo dráždily. Nechtěl jsem jen jeden polibek a zkoušel si pro sebe krást další a další. Chtěl jsem mu tím vším říct, že i mně se to moc líbilo. Myslím totiž, že se neumím slovy dost vyjádřit.

Zatímco ze mě vsedě vytékalo všechno utržené semeno lásky, dostal jsem se rukou až k jeho meči a prsty brouzdal v jeho ochlupení, jako když cestovatel zkoumá neznámé kraje.

Nečekal jsem ani odpověď, možná nějaké to dětské obhajování, ale jeho snaha si ukrást mé rty mě potěšila. I po tom všem byl tak hladový, vzrušovalo mě to. Jeho odvaha se mě dotýkat. Ani elfové, se kterými jsem udržoval intimní vztahy, by si nedovolili být tak odvážní jako on.

Možná proto, že to byl člověk? Nebo protože byl tak nezkušený?

Jakmile mi zajel rukou do vlasů, má ruka sama vystřelila, abych ho zastavil. Ochomýtal se totiž kolem velmi citlivých míst, kolem mého ucha. Nemohl vědět, co dělá, přeci jen elfy neznal.

Ale jakmile prsty pohladil i mé ucho, má ruka sama ochabla a já jen slastně zasténal a trochu se o něj opřel.

Ne, tohle bych mu neměl dovolovat, tohle nesmí!

Přesto jsem neudělal nic pro to, abych ho zastavil. Jeho druhá ruka na mém mužství už byla jen poslední kapkou. Nechal jsem ho, ať si mě ohmatá i tam dole. Zkoumavě a jemně, bylo to zvláštní. Neukazoval jsem mu, co má dělat, na to musel přijít sám svým objevováním. Mé mužství ale jasně reagovalo a začalo v něm opět trochu silněji pulzovat.

Neočekával jsem, že to půjde tak rychle.

Ten hejkal se opravdu nezdál.

Bylo to úžasné. Když zasténal sotva jsem jen nechtěně zavadil o ucho, zkusil jsem ta místa palcem přejet cíleněji.

Usmál jsem se, když se naše polibky přerušily potřebou kyslíku.

I tam dole už se zase stavěl do pozoru a v mé hrudi se cosi tetelilo blahem.

Vystoupal jsem prsty až ke špičce jeho ucha a pak po druhé straně k hlavě a zase zpět.

V klíně jsem mu přejel po celé délce, objal prsty a stáhl kůži ze špičky…

Nahoru – dolu

Ještě jednou..

A znovu a znovu…

Má únava odeznívala. Netušil jsem, kde se ta energie ve mně bere, ale bylo mi to jedno. Sjel jsem polibky na jeho krk, pustil ouško a prsty klesal ve vlasech po temeni až k šíji a po páteři mezi lopatky.

Vzrušeně jsem mu dýchal na prsa, která jsem toužil objevit rty tak, jak prsty hmatem nedokázaly.

Nedokázal bych říct, jak je takového snažení mladík schopen, po tom co jsem ho tak… zvalchoval.

Ale jeho ruce nebyly hrubé, jak jsem čekal od práce na zahradě. Naopak byly příjemné a hřejivé a na mě to rozhodně působilo.

Pootevřel jsem rty a začal hlasitěji oddechovat. Neřekl jsem mu nic, nepodporoval ho v jeho snažení. Nebylo třeba. Cítil jsem, jak mé mužství opět chce ze sebe vydat další várku semene, ale snažil jsem se tomu bránit. Nebylo to ale možné. Sjel jsem dlaní na jeho ruku na svém mužství a trochu mu naznačil, že má trochu více sevřít, pak jsem mu do rtů zašeptal překvapivě jeho jméno.

„Cassie…“

Mé tělo se prudce napjalo a já mu do dlaně dokonce jednou přirazil, než jsem zaklonil hlavu dozadu. Vůbec jsem se nerozpakoval ušpinit celé jeho tělo od hrudi až po břicho svým semenem. Nedokázal jsem to ovlivnit. Připadal jsem si hodně vyčerpaný, což se mi nepodobalo. Jako by má síla a energie unikala. Ale to nebylo přeci možné.

Připadalo mi to přirozené. Naše pohyby, mé i jeho oddechování…

Mohlo to trvat minuty, ale i pouhé vteřiny. Přehled o čase jsem ztratil v okamžiku, kdy mě povalil na postel.

Když mě chytil za ruku a stiskl, zesílil jsem i já svůj stisk a překvapeně vytřeštil oči, když naposledy přirazil proti mým prstům.

Vydechl při tom mé jméno a to úplně stačilo, abych i já podlehl touze a vydal ze sebe vše, co šlo. Naše semena se smísila…

Usmál jsem se. Byly jsme teď oba špinaví, ale mně to nevadilo. Dlaní jsem mu podepřel hlavu v záklonu a klekl si před ním.

Potřísněnou ruku jsem si otřel o stehno, připadalo by mi podlé zašpinit mu postel ještě více, než už byla.

„Jste už… unavený?“ zeptal jsem se starostlivě. Zpocené vlasy jsem mu odstraňoval z čela, se stejnou precizností a jemností, jako bych plel záhon. Vypadal teď opravdu křehce.

Jestli jsem byl unavený? No ano. Velmi. Ale přiznat mu to? Má hrdost se tomu bránila, mírně jsem se zamračil. Sice jsem byl po milování vždy velmi vláčný, ale tohle se mi nepodobalo. Nakonec jsem ale musel tiše kývnout. Styděl jsem se za to. Zahleděl jsem se do jeho očí, cítil jsem na svém těle dvojí stopu po vyvrcholení. Trochu zvláštní.

„Zato…ty ne. Jak zvláštní. Máš nějak moc energie. Že by to bylo mládím?“

Nebyl jsem starý, byl jsem v nejlepších letech. Ale přesto jsem se cítil jako stařeček nad hrobem.

Nakonec jsem to nevydržel a svalil jsem se na postel. Popravdě mi v tu chvíli bylo jedno, zda si povlečení mého lože umažu. Stál jsem jen o trochu vody, abych se mohl omýt.

„Málo jsem tě utahal?“

Přejel jsem dlaní po jeho páteři až k pozadí, jemně jsem odtáhl jeho půlky, jen jsem ho škádlil. Ale chtěl jsem se přesvědčit, že například nekrvácí, nebo jsem ho jinak neporanil.

„Pokud je to tak…přines džber s vodou a houbu na omytí.“

Hleděl jsem na něj dost svůdně a trochu kousavě. Ale opravdu jsem svůj příkaz nemyslel vážně. Divil bych se, kdyby se dokázal postavit, natož přejít celý pokoj. Byl jsem ale zvědav, jak chlapec zareaguje.

Uhnul jsem pohledem. Připadal jsem si nepatřičně. Ne pro tu otázku, ale že já již zdaleka takovou únavu nepociťoval.

„Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. Ještě před chvílí jsem byl, ale teď…

Svalil se na postel vedle mě a na mých rtech ho provázel provinilý úsměv.

„Mrzí mě to.“ Nebyla to odpověď na otázku, zda mě málo utahal. Pouze jsem si připadal jako zloděj, který mu uloupil něco velmi cenného.

Dotkl se mých zad a zkoumal cestičku po obratlích níž mezi ulepené stahující se hýždě.

Nebyl jsem poraněný v pravém slova smyslu, jen namožený, řekl bych.

Jeho prsty ale byly příjemné, jako hřejivá mast, po chladnoucím potu, který nás oba zdobil, že se ve světle svící naše těla leskla, jakoby byla také z vosku.

Dalšími slova však ťal do živého.

Překvapeně jsem se po něm ohlédl. Copak jste neslíbil, že když vám nabídnu své tělo, už vám nebudu muset sloužit? Zrcadlilo se mi v očích. Byl to však jen okamžik, než mi na rtech zahrál part další úsměv. Pravda totiž byla, že sluha nesluha, omýt bychom se potřebovali oba dva.

„Dobře.“ Začal jsem se sunout pomalu k okraji postele. Necítil jsem opravdovou nebo silnou bolest, jen mi namožené pozadí stačilo ztuhnout a teď se špatně uváděly svaly do pohybu. Nehledě na to, že mé nohy nechtěly pochopit, že nelze chodit rozkročmo.

Chvíli jsem jen seděl na okraji postele, ale ne zase příliš dlouho. Podařilo se mi opatrně vstát a pomalu se uvést do pohybu. Maličko se mi rty křivily v úšklebku, ale podařilo se mi tu vzdálenost nakonec překonat. Tělo sice nebylo příliš ochotné, ale nechalo se přemluvit. Evidentně ne jen jím…, pomyslel jsem si a musel se ušklíbnout. Žínku jsem hodil do džberu, ze džbánu nalil vodu a pak jej opatrně zvedl, otočil se a s vypětím sil a vůle jej i přinesl k posteli, kam jsem jej položil.

Sám jsem se usadil na okraj hned vedle.

„Chcete opět omývat?“ vydechl jsem, už zase trochu unaveněji.

Celou dobu jsem ho zvědavě sledoval. Líbilo se mi, že se nevzdává i přes to nepohodlí. Ta jeho síla, zarputilost, se kterou ten džber vážně přinesl. Musel jsem se tomu rozesmát.

„Ne, tentokrát ne. Pojď blíž.“

Byl to rozkaz, ale nevyzněl moc rozkazovačně. Nehodlal jsem se nechat znovu mýt, to bych mu neudělal, po tom, co my poskytl takovou rozkoš. I když…no ano mohl jsem to po něm vyžadovat.

Jeho němou otázku v očích jsem však zatím přešel, jako by se nic neudálo. Zda jsem ho hodlal propustit ze svých služeb? Jistě že ne. Po té dnešní noci jsem ho naopak chtěl vyhledávat o to víc a v tom by mi jeho práce na zahradě bránila. Ano, nepopírám, byl jsem pěkně sobecký.

Když se ale mladík přiblížil, namočil jsem žínku a začal jsem omývat já jeho. Velmi pečlivě, od krku, který se zdál být čistý, po ramena a paže. Nesmýval jsem jen stopy našeho semene, ale i pot, který se na jeho těle perlil.

A že jsem si dal záležet.

Naštěstí voda byla příjemně vlažná, takže i jeho tělo trochu zchladila. Dopracoval jsem se žínkou postupně po jeho hrudi až na břicho a podbřišek, tak jsem musel být obzvlášť pečlivý. A nerozpakoval jsem se ani umýt jeho mužství i stehna s jasně upřeným pohledem na každou část jeho kůže. Když jsem byl hotov, přejel jsem mu prsty po kyčli a trochu ho prsty cvrnknul do boku.

„Otočit na břicho.“

Hodlal jsem hned pokračovat s mytím i jeho pozadí. Přeci jen se zdál více ušpiněný než já.

Překvapeně jsem zamrkal. Ne?

Nakonec jsem ale jen pokrčil rameny a přisunul se i s nádobou. Stále ležel, když si vzal žínku. Myslel jsem, že se tedy omyje sám, ale on se namísto toho posadil a začal omývat mě.

Myslím, že jsem musel vypadat, jako když někdo probdí celou noc a ráno je po něm vyžadováno konstruktivní myšlení = velmi hloupě.

„A-ale to…“ nemohl jsem pokračovat. Nepřišlo mi to úplně na místě, ale opravdu bych si měl stěžovat, když o mě tolik pečuje?

Neodolal jsem a pohladil ho po tváři. Děkuji…

Nechal jsem ho tedy. Příjemně chladivá voda mi prospívala. Měl jsem vždycky rád vodu. Miloval jsem ji, stejně jako rostliny a zvířata…

Zavřel jsem oči ale jako bych měl na vnitřní straně víček vypálenou jeho tvář…

Zachvěl jsem se.

To už byl rukou v nížinách mého těla. Dával si záležet. Musel jsem stísněně polknout, abych zahnal další mravence, kteří se mi chystali rozběhnout do celého těla.

Na rozkaz jsem se položil na břicho. Vím, že říkal, abych se otočil, ale takhle mi přišlo, že to bude mít jednodušší.

Umýval mě. A přitom já byl sluha a on šlechtic. Za červa se mi omluvit nechtěl, pro trochu hnoje si vynutil moji službu, ale přitom…

Vůbec mu nerozumím…

Jeho pohlazení mě překvapilo, ruka chvíli v umývání ustala, ale pak jsem se rychle vrátil k původnímu plánu chlapce trochu opečovávat. Neměla to být omluva za to, jak jsem se k němu choval, to ani náhodou.

Spíš jsem jen projevoval tak nějak po svém, že jsem z dnešní nocí spokojen a jeho přítomnost v mém loži se mi líbí. Netušil jsem, zda tohle mé pečování dokáže správně pochopit, ale nebylo to tak důležité, dokud držel pod mou snahou ho očistit.

Když se otočil, jen jsem žínku více vymáchal a začal opět od shora jeho zad. Dokonce ho i několikrát políbil na šíji a na další části jeho páteře. Poté jsem pečlivě omyl jeho pozadí a dokonce se propracoval i k jeho otvůrku a také ho očistil. Tam jsem se snad zdržel nejdéle, protože mě lákalo…si hrát s jeho tělem a trochu jsem ho poškádlil houbou.

Své mytí jsem ale skončil skoro u jeho kotníků, teprve tehdy se mi zdál vhodně umyt. Pak jsem žínku opět vymáchal a trochu se odsunul, abych rychlými tahy omyl i sebe z toho nejhoršího a osvěžil se chladivou vodou.

„Zůstaneš zde do rána. Bez námitek, jasné?“

Má slova sice zněla docela tiše a přívětivě, ale bylo jasné, že nestrpím žádné námitky ani smlouvání. Jak jsem řekl, tak prostě mělo být učiněno, ať už mladý zahradník chtěl nebo ne.

Neuměl jsem říct: Prosím zůstaň, nebo podobně. Elfové neprosili. Byl jsem zvyklý vydávat jen rozkazy.

Jeho polibky byly horké a voda příjemně chladila. Ale je tak jemný…

Připadalo mi zvláštní, že si s tím dává takovou práci, netušil jsem, proč to dělá, ale líbilo se mi to. Užíval jsem si každý polibek, tah žínkou, jeho opět silně pociťovanou blízkost, o to intenzívnější, když se dostal zpět k mým zadním partiím.

Omýval pečlivě. Troufám si říct, že nikde na mé kůži nezůstalo po našem fyzickém spojení ani stopy. Dráždění u dírky komentovalo jen z úst uniknuvší slabé zasténání…

A on pokračoval dál. Po tříslech, lýtkách až ke kotníkům, kde teprve zakončil svou pouť po zákoutích mého těla.

Otočil jsem se na bok a pohlédl na něj. Tentokrát začal omývat sám sebe.

Ale to bych měl dělat já…!

Posadil jsem se, ale on mě zastavil svými dalšími slovy.

Zůstanu? Opravdu můžu? Zůstat do rána s ním… Matně jsem si vybavil, že jsem původně nechtěl ani vstoupit, že jsem se pokoušel z té věci vymluvit. Ale to bylo snad v jiném životě. To jsem ještě netušil, jak něžný umí být, že se mu líbím a… A co vlastně?

Nezáleželo na tom. Zaplavilo mně takové štěstí, že jsem ho hned políbil na rty, jako poděkování, že mě neodežene. Z nějakého důvodu jsem si opravdu přál zůstat.

Při tom jeho útoku na mé rty mi až leknutím upadla žínka. Nečekal jsem, že bude tak prudký a ztřeštěný. Sotva jsem se stačil trochu omýt. Přitáhl jsem si ho ale za pas blíž k sobě a polibek mu opětoval. Nepředpokládal jsem, že by tak toužil zůstat. I když ten polibek mi to napověděl.

Bral jsem to jako jeho povinnost a klidně bych si to i vynutil silou. Takhle to ale bylo mnohem lepší. Chvíli jsem si pohrával s jeho rty a vyzval k tanci i jeho jazýček. Lákalo mě to.

Ale proč?

Ten chlapec se mi podivně dostal pod kůži, aniž bych věděl jak. Aniž bych to mohl ovlivnit. Ale nepopírám, vychutnával jsem si to.

Nemohl jsem ale dovolit tomu chlapci propadnout. To by bylo hodně hloupé. Měli jsme jen tuto noc, nic víc. A já chtěl, aby byla nezapomenutelná pro nás oba.

Musel jsem tu žínku hodit zpátky do džberu s vodou a pak mladého zahradníka pomalu položit zpátky na postel a přilehl si k němu. Jeho tělo mě stále lákalo.

„Noc je ještě mladá…“

Pronesl jsem to skoro do jeho ouška, s příslibem pokračování našich hrátek.

Překvapil mě, když se si mně k sobě přitáhl a propletl se mnou znovu svůj jazyk. Ale bylo to příjemné překvapení. Nechtěl jsem, aby ke mně byl zase chladný. Alespoň teď určitě ne.

Nechal jsem se položit a vychutnával každý jeho dotek.

Líbilo se mi ležet vedle něj.

Zavřel jsem oči a příjemně se zachvěl, když mi přislíbil tichý hlasem, že zdaleka ještě noc nekončí. Bývalo by mi stačilo zde jen ležet vedle něho, ale pokud ještě chce…

Natočil jsem k němu tvář a pohladil ho ve vlasech. Pátraje v jeho očích po odpovědích.

„Nic o vás nevím…“ To je teď asi hloupá poznámka, že? „Ani vy o mně… Je to v pořádku?“ Líbilo se mi tu s ním ležet. Líbil se mi on. Ale já byl pořád jen nevolníkem svého knížete a on šlechticem jiné země a jiného národa. Hlodaly ve mně obavy. Ne z pokračování dnešní noci ale z dalších dní. Co vlastně bude zítra?

„Nečeká na vás doma nikdo? Ani nevím, jak se jmenujete…“

„Pššš, mnoho zbytečných otázek, malý hejkale.“

Pousmál jsem se jeho zvídavosti. Byl docela roztomilý. Zda na mě někdo čekal? Vlastně ano, celé mé království očekávalo můj návrat, zprávy o vyjednávání i podrobnosti úmluvy s králem Rasoranem.

Ale tušil jsem, že na tohle se mladý zahradník neptá. Nejspíš ho zajímalo, zda mám doma ženu a pár malých elfíků nebo jiného životního partnera.

Nechtěl jsem na tuhle otázku odpovídat. Proč bych také měl. Nikdy jsem nebyl zrovna na trvalé vztahy, ani nevím proč. Elfové si svého druha hledají velmi pracně a zdlouhavě a často je to láska, která přetrvává celý jejich život. Představa, že 300 let žiju po boku jen s jednou bytostí, mě spíše děsila.

Hned mi ale došlo, že mé jméno nejspíš nezná. I když můj titul několikrát za poslední den padl v tomto panství. Trochu jsem nad tím pozvedl obočí, ale tuhle informaci jsem se mu rozhodl dát, tak jako další vlnu hodně toužebných polibků.

I když mé tělo bylo unavené a má mysl se stále více zaobírala představou spánku, nemohl jsem tomu mladému, horkému tělu odolat a měl jsem neustále potřebu se ho dotýkat. Jen dnes…nikdy víc.

„Faileon, jmenuji se Faileon. Užívej si dnešní noci bez otázek a bez starostí.“

Protože další už nepřijde. Ale to už jsem nahlas nepronesl. Nejspíš to bylo jasné. Tedy alespoň mě.

Zítra ráno, až slunce vyjde a tenhle zahradníček opustí mé komnaty, bude vše tak, jak bylo. Jako by dnešní noc nikdy nebyla.

Utnul mé otázky v samých začátcích. Začínalo se mi oslovení, Hejkale, docela líbit.

Polibky od něho chutnaly sladce, jako zakázané ovoce. Před tím byly plné touhy, ale teď se mi zdálo, že je v nich i něco jiného. Něco co mě hluboko uvnitř děsilo a já ani nevěděl proč…

„Faileon…,“ zopakoval jsem jeho jméno se stejnou něhou, jako by patřilo nějaké extrémně vzácné květině.

Hladil jsem ho po celé délce paže, kterou se dotýkal on mě.

„Nikdy vám nerozumím.“ Pronesl jsem, ale spíš než k němu jsem jen nahlas tiše vyslovil vlastní myšlenku.

Pohladil jsem ho po boku ke kyčlím a pak zase zpět. Už jsem se na nic neptal. Nechtěl odpovídat na mé otázky. Ať už jsem mu za to nestál, či měl co skrývat, beztak bych se nic nedozvěděl. Uvnitř mé srdce svíral podivný strach. I když se mi oči chtěly pomalu začít klížit, obával jsem se, že jakmile to udělám a usnu, probudím se ráno ve své posteli, a zjistím, že nešlo o nic víc než podivný sen…

Zavřel oči o něco málo dříve než já. Sledoval jsem jeho spící tvář a mimoděk se usmíval. Byl to však úsměv plný obav a tíživé nejistoty věcí budoucích. Jistě se mi zrcadlily v očích všechny otázky, které jsem nevyslovil, protože se mi nedostávalo slov. Ale on už je neviděl. Nemohl. Nechtěl je znát, ani když byl při vědomí, natož teď…

Tiše jsem vydechl a sám podlehl té zvoucí únavě. Hluboké modravé vlny snů mne zvaly do své náruče a já se jim stísněně odevzdával.

Pomalu ale jistě jsem se propadal stále hlouběji, až do bodu odkud již nebylo návratu. A tak svíčky v pokoji vyhořely bez našeho vědomí a my se probudili až ráno.

Ano, probudili, ale bohužel již každý zvlášť…

Ráno jsem vstal velmi brzy, ještě za tmy. Uměl jsem se pohybovat velmi tiše, což byla doména všech elfů. Rychle jsem se oblékl a sledoval tělo stříbrovlasého mladíka v mé posteli. Krásně se tam vyjímal.

Na chvíli mě napadlo, se k němu ještě sehnout a ukrást mu polibek na rozloučenou, ale pak jsem to zamítl. Jen by ho to vzbudilo. Takhle to bylo mnohem lepší. Žádné další otázky, žádné škemrání.

Jasně jsem mu včera dal najevo, že je tohle jediná noc, kterou spolu strávíme. Neměl jsem v úmyslu se na toho hocha vázat. I když ta noc byla… úžasná.

On byl lidský zahradník – i když s tím lidstvím jsem si nebyl vůbec jist, a já vyslanec království elfů. Dva různé světy, které nebylo možné protnout něčím více, než nocí vášně. Bylo to možná ode mě sobecké, ale včerejší noc jsem dal rozkoš i jemu. Stále jsem cítil jeho doteky a rty.

Když jsem se oblékl, vzal jsem své věci a tiše vyšel z pokoje. Bylo to rychlé. Ani jsem se neohlédl.

Noc skončila.

Byl čas jít.

Vyhledal jsem pokoj svého doprovodu a hned je vzbudil. Vydal jsem jim patřičné rozkazy a vyslal je připravit kočár. Sám jsem ještě napsal dopis knížeti Alviniovi, abych vysvětlil svůj nenadálý odjezd bez rozloučení. Popravdě se mi nechtělo loučit se ani s ním. Loučení mi nikdy nešlo.

Vážil jsem si svého starého přítele, a původně jsme se domluvili na mém několikadenním pobytu zde, ale nebylo to pro mě možné. Příliš jsem se zapletl a včerejší noci jsem ukázal i svou jemnější stránku. To se nemělo nikdy stát. Taková hloupost, nechat se okouzlit tím stvořením. Sám jsem věděl, že spojení našich těl bylo naprosto jiné od toho, co jsem dosud znal a prožil. Děsilo mě to. Proto jsem chtěl utéct. Vrátit se zpět do svých zajetých kolejí, zpět ke své práci v království Versutie.

Přeci jen nebyl čas zabývat se zdejším krajem a přátelstvím s knížetem. Byly jsme na pomezí války.

Když se rozednilo, kočár už byl připraven a já zamířil z toho příjemného panství. U kočáru jsem potkal i správce sídla, kterého asi probudila zpráva o mém odjezdu. Zakázal jsem mu budit knížete a vložil mu do rukou onen dopis, aby ho knížeti předal.

Tím pro mě tato návštěva končila.

Nastoupil jsem do kočáru a vydal se k hraničnímu mostu Dramris, který mě měl přivést domů.

Cestou jsem přemýšlel nad tím malým hejkalem. Cassius… kdo vlastně je?

Možná bych mohl zkusit navštívit radu starších, či knihovnu v paláci a podívat se po informacích o takovém podivném stvoření. Nápověd jsem však neměl mnoho.

Byla mi zima. Světlo z venku pronikalo v paprscích do pokoje pro hosty a útočila na má víčka.

Pokoje pro hosty…? Otevřel jsem ztěžka oči a pomalu se rozhlédl. Ležel jsem nepřikrytý a sám na vyslancově posteli.

Posadil jsem se a viděl, že jeho zavazadla zmizela, a jen má přítomnost ušpiněná přikrývka a džber vedle postele byly připomínkami naší společné noci.

Bodlo mě na prsou. Odešel… Ani se nerozloučil…

Uslyšel jsem klapot kopyt a zvuky kol kočáru.

To ne!

Vyskočil jsem z postele, zaúpěl bolestí a již pomaleji se pak loudal odhodlaně k oknu s výhledem na nádvoří. Akorát včas, abych viděl, jak Versutiský vyslanec vyjíždí branou z knížecí zahrady.

„…Užívej si dnešní noci bez otázek a bez starostí.“; „Buď můj, pro tuto noc.“ Jeho slova mi zněla v uších, ale bolela mnohem, mnohem hlouběji…

Proč…?

Díval jsem se, dokud mi Faileonův kočár nezmizel z dohledu. I kdybych se býval rozběhl, co nejrychleji by mi namožené tělo dovolilo, nemohl bych ho stačit a i kdyby se mi to povedlo, tušil jsem, že by mi to k ničemu nepomohlo. Neodpověděl by mi. Zase by byl jen chladným elfských sinisem.

Neplakal jsem. Ale přiznávám, že daleko jsem k tomu v té chvíli neměl… Připadal jsem si jako zloděj, během naší noci, ale ve skutečnosti jsem to nebyl já, kdo si něco uloupil, že?